Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Emma dumala a meditovala celou cestu domů nerušeně dál; jakmile však překročila práh salonu, zastala tam ty, kdo jí nutně odvedli myšlenky jiným směrem. V její nepřítomnosti přišel pan Knightley a také Harriet a zatím se jim věnoval tatíček. Pan Knightley se okamžitě zvedl a hlasem rozhodně vážnějším než jindy ji oslovil: „Nechtěl jsem odejít bez setkání s vámi, teď už mám ale nejvyšší čas, a proto se nemohu zdržet. Jedu do Londýna, navštívit na pár dní Johna s Isabellou. Nechcete jim něco poslat nebo vyřídit, krom ‚tisícerých srdečných pozdravů , které nikoho nezatíží?“

„Ne, vůbec ne. A co že jste se rozhodl tak náhle?“

„Ano – dost náhle – ale už jsem o tom nějaký čas uvažoval.“

Emma pochopila, že se na ni ještě zlobí; tvářil se, jako by to ani nebyl on. Čas mu však jistě napoví, pomyslela si, že by se měli zase usmířit. A zatímco tam stál – jakoby na odchodu, ale neodcházel – začal jí tatíček klást otázky:

„Tak co, holčičko, dostala ses tam v pořádku? – A co jsi zjistila, jak se daří mé vážené dávné přítelkyni a její dceři? – Jistě si tvou návštěvu považovaly. Drahá Emma šla složit poklonu paní a slečně Batesovým, jak jsem vám už povídal, pane Knightley. Je k nim vždycky tak pozorná!“

Emmu polil nach nad touhle nezaslouženou chválou; usmála se, zavrtěla velmi výmluvně hlavou a pohlédla na pana Knightleyho. – Měla dojem, že rázem stoupla v jeho očích, jako by jí z tváře vyčetl pravdu, a všechny chvályhodné pohnutky, které ji vedly, okamžitě zaznamenal a ocenil. – Jeho pohled proteplel přátelským uznáním. Z hloubi duše ji to potěšilo – a vzápětí ještě víc drobný počin, který jako by svědčil o něčem hlubším z jeho strany než o běžném přátelství. – Vzal ji za ruku – jestli mu k tomu sama dala podnět, to si nemohla vybavit – možná že mu ji docela nabídla – on ji ale přijal, stiskl a určitě se užuž chystal pozvednout si ji ke rtům – když tu ji jakoby z náhlého popudu opět pustil. Co ho odradilo, proč se v poslední chvíli rozhodl jinak, když už to téměř uskutečnil, to nechápala. Neměl si to rozmyslet, říkala si v duchu. – Nesporně však takový úmysl měl, a jestli to bylo proto, že si obvykle nepotrpěl na galantnosti, anebo z nějakého jiného důvodu, pomyslela si, stejně mu to ohromně slušelo. – Hodilo se to k jeho přímočaré, a přitom impozantní osobnosti. – Neubránila se zadostiučinění, kdykoli si na to pak vzpomněla. Viděla v tom důkaz upřímné náklonnosti. – Vzápětí ji opustil – v mžiku byl pryč. Jednal vždycky rázně, jak odpovídalo bystré mysli, která nezná nerozhodnost a liknavost, a tentokrát jako by zmizel ještě energičtěji než jindy.

Emma nemohla litovat, že zašla k slečně Batesové, ale mrzelo ji, že od nich neodešla o deset minut dříve; – místo o Jane Fairfaxové by si bývala moc ráda pohovořila s panem Knightleym. – Rovněž tak nelitovala, že míří do Londýna, protože věděla, jakou radost budou mít z jeho návštěvy – ale také se mohl vypravit v příhodnější době – a kdyby ji byl zasvětil do svých plánů dřív. Rozloučili se však jako dobří přátelé; nemůže se mýlit v tom, co naznačuje svým výrazem i nedokončenou dvorností; – tím vším ji chtěl ujistit, že si znovu vydobyla jeho dobré mínění. – Seděl u nich půl hodiny, zjistila. Velká škoda, že se nevrátila dřív!

S úmyslem rozptýlit tatíčka a odvrátit ho od lamentací, že pan Knightley jede do Londýna; že jede tak zničehožnic a že jede na koni, což, jak věděla, je všechno velice politováníhodné, tlumočila mu všechny noviny o Jane Fairfaxové a její naděje co do účinku se ukázaly oprávněné: posloužilo to jako velice užitečná hráz – zaujalo ho to, ale nerozrušilo. Už dávno si srovnal v hlavě, že Jane Fairfaxová nastoupí do místa jako vychovatelka, a dokázal o tom hovořit s vyrovnanou myslí, kdežto odjezd pana Knightleyho do Londýna, to byla neočekávaná rána.

„To rád slyším, děvenko, upřímně rád, že dostane tak výborné místo. Paní Eltonová je velice dobrosrdečná a učinlivá, a jsem přesvědčen, že její známí odpovídají všem představám. Doufám, že u nich není vlhko a že budou pečovat o zdraví slečny Fairfaxové. Na to má panstvo myslet v první řadě, a já jsem na to u slečny Taylorové vždycky myslel. Vždyť pro tu cizí dámu bude slečna Fairfaxová znamenat to, co slečna Taylorová pro nás, holčičko. A doufám, že v jednom směru bude mít víc štěstí a nikdo ji nepřiměje opustit domov, kde žila tolika let.“

Nazítří přišly z Richmondu takové zprávy, že všechno ostatní odsunuly do pozadí. Do Randallsu byl doručen expresní list oznamující úmrtí paní Churchillové. Třebaže synovec neměl zvláštní důvod proč pospíchat domů, nežila ani plných šestatřicet hodin po jeho návratu. Zčistajasna dostala zcela jiný záchvat, což podle jejího dosavadního stavu vůbec neočekávali, a po krátkém zápase mu podlehla. Slavná paní Churchillová nebyla více mezi živými.

Zapůsobilo to tak, jak takové skutečnosti obvykle zapůsobí. Každý v jisté míře zvážněl a zesmutněl; projevil rozcitlivění vůči nebožce, starost o pozůstalé a s rozumným odstupem zvědavost, kde bude pohřbena. Oliver Goldsmith nás poučil, že krásné ženě, která se dala na cestu hříchu, nezbývá než skonat, a té, která se dala na sekýrování, je možné doporučit stejný prostředek k napravení reputace. Paní Churchillová byla dobrých pětadvacet let kdekomu protivná, a teď o ní všichni hovořili se soucitnou velkomyslností. Ta byla v jednom punktu plně oprávněna. Nikdo jí dřív nevěřil, že je vážně nemocná. Zmíněná událost ji očistila od sobecké svévole hypochondrických neduhů.

„Ubohá paní Churchillová! Nepochybně mnoho trpěla – víc, než mohl kdo tušit – a stálé bolesti nikomu na roztomilosti nepřidají. Taková smutná událost – hluboký otřes – měla své chyby, ale co si pan Churchill počne bez ní? Pan Churchill utrpěl hroznou ztrátu. Ten už se z toho nevzpamatuje.“ – I pan Weston potřásl hlavou, zatvářil se důstojně a pravil: „Ta ubohá žena! Kdo by si to byl pomyslel?“ a rozhodl se, že budou držet smutek se vší parádou. Jeho choť vzdychala nad svou širokou sukní a prožívala to s účastí i zdravým rozumem, upřímně a vyrovnaně. Jak to zasáhne Franka, na to mysleli oba hned od prvopočátku. Rovněž Emma začala brzy spřádat úvahy na toto téma. Povaha paní Churchillové, žal jejího manžela – to probírala v duchu s posvátnou bázní a soucitem – a pak se jala už s lehčím srdcem přemítat, jak ta událost zasáhne Franka, jaký prospěch mu z toho vyplyne, oč bude volnější. A hned viděla všechno jen z té lepší stránky. Láska k Harriet Smithové se teď nesetká s žádnými překážkami. Pan Churchill sám o sobě, odmyslila-li si jeho choť, nevzbuzoval v nikom strach: byl to mírný a poddajný člověk, jehož byl synovec s to přemluvit k čemukoliv. Teď už jen zbývalo si přát, aby se ten synovec zamiloval, což Emma v zápalu pro dobrou věc pokládala téměř za hotové.

Harriet se při této příležitosti chovala přímo vzorně a projevila velkou zdrženlivost. Jestli v ní jiskřička naděje zaplála jasněji, nedala na sobě nic znát. Emmu potěšilo, když viděla takový důkaz její duševní síly, a zdržela se jakýchkoli narážek, jen aby ji ničím nepodkopala. Hovořily proto spolu o úmrtí paní Churchillové se vzájemnou ohleduplností.

Frank poslal do Randallsu několik stručných listů, aby byli zpraveni o nejdůležitějších okolnostech a bezprostředních záměrech. Pan Churchill čelil smutné události lépe, než se dalo čekat; nejprve pojedou do Yorkshiru na pohřeb a pak navštíví jistého dávného přítele ve Windsoru, k němuž pan Churchill slibuje zavítat už dobrých deset let. Prozatím nemohla tedy Emma pro Harriet nic podniknout, leda jí přát všechno nejlepší do budoucna.

Měla před sebou však neodkladnější úkol: projevit účast Jane Fairfaxové, před níž se všechny nadějné vyhlídky zavíraly, zatímco před Harriet se otvíraly, a jejíž závazky neposkytovaly nikomu z Highburčanů mnoho času, pokud jí chtěl prokázat nějakou laskavost – a to se Emmě stalo přáním zcela prvořadým. Máločeho litovala víc než svého předchozího chladu, a tu bytost, o niž řadu měsíců neprojevila zájem, by byla nyní zahrnula všemožnými projevy sympatií a účasti. Přála si prokázat jí nějakou službu, naznačit, že si cení její společnosti, a projevit jí svou úctu i ohleduplnost. Rozhodla se, že ji pozve, aby strávila den v Hartfieldu. Napsala jí lístek a nabídla jí to. Pozvání bylo odmítnuto ústním vzkazem: „Slečna Fairfaxová je chorá a nemůže sama odepsat;“ a když se ještě týž den zastavil v Hartfieldu pan Perry, informoval ji, že se slečně Fairfaxové přitížilo, a proto ho k ní povolali, ač proti její vůli, a že trpí migrénami a nervovou horečkou a její stav v něm vyvolává silné pochybnosti, zda bude s to nastoupit ve sjednané době u paní Smallridgeové. Její zdraví se v současné době zdá zcela podlomeno – nemá vůbec chuť k jídlu – a třebaže se zatím neprojevily žádné výrazně hrozivé příznaky, nic, co by svědčilo o plicním neduhu, který je v oné rodině stálou hrozbou, panu Perrymu dělá starost. Domnívá se, že na sebe vzala větší břemeno, než je schopna unést, a že si to uvědomuje, třebaže to nechce přiznat. Podléhá melancholickému smutku. Její současný domov, to je bohužel nucen připustit, není pro pacienta s nervovými obtížemi nejvhodnějším prostředím: – všichni jsou stále pohromadě v jedné místnosti; – přál by si, aby se to dalo zařídit jinak – a její vážená paní tetinka, to nemůže nevidět, jakkoli jsou dlouholetí přátelé, není ideální společnicí pro pacientku tohoto druhu. Zahrnuje neteř všemožnou péčí a pozorností, o tom nemůže být sporu, vlastně ale péčí až přehnanou. Otevřeně řečeno, obává se, že tím slečně Fairfaxové spíše škodí, než prospívá. Emma mu naslouchala s vřelým soucítěním, srdce ji pro Jane krvácelo víc a víc a dychtivě si lámala hlavu, čím by jí mohla prospět. Osvobodit ji – třeba jen na hodinku na dvě – od tety, dopřát jí změnu ovzduší a prostředí a dát jí možnost aspoň chvíli si tiše a rozumně popovídat, to by jí udělalo dobře; a tak jí nazítří znovu napsala a co nejprocítěnějšími slovy jí nabídla, že se pro ni zastaví s kočárem, kdykoli si Jane určí – a podotkla přitom, že i podle názoru pana Perryho by taková vyjížďka byla jejímu zdraví prospěšná. V odpověď dostala pouze tento krátký lístek:

„Slečna Fairfaxová se poroučí a děkuje, ale necítí se dost silná, aby mohla vycházet.“

Emma měla pocit, že její vlastní psaníčko zasluhovalo trochu srdečnější odpověď; ale co mohla namítat proti vzkazu, jehož rozechvělá nedostatečnost svědčila tak jasně o indispozici; a proto jenom přemýšlela, jak nejlépe oblomit tuto nechuť setkat se s ní nebo přijmout její pomoc. Bez ohledu na Janinu odpověď objednala proto kočár a předjela před dům paní Batesové v naději, že se Jane dá vylákat ven – ale vše nadarmo –-; slečna Batesová vyběhla ke kočáru, překypovala vděčností a vřele s ní souhlasila, že by taková projížďka působila velice blahodárně – vyzkoušela vše, co zmůže vzkazování – a nic nezaúčinkovalo. Slečna Batesová byla nucena vrátit se bez úspěchu; Jane se nedala zviklat; pouhý návrh, aby se šla projet, jako by jí ještě víc přitížil. – Emma by ji byla ráda osobně navštívila a vyzkoušela svůj bezprostřední vliv; ale dřív než stačila takové přání naznačit, slečna Batesová prozradila, co za slib si od ní neteř vyžádala: že slečnu Woodhousovou v žádném případě nepovede dál. „Je to namouduši tak, že Jane, chudinka zlatá, nesnáší vůbec žádné návštěvy, ať je to kdo je – paní Eltonové jsme nemohly zabránit v přístupu – a paní Coleová tak trvala na svém – a paní Perryová kolem toho nadělala tolik řečí – ale kromě nich Jane skutečně není s to žádnou návštěvu přijmout.“

Emma se nechtěla dostat do stejného pytle s paní Eltonovou, paní Perryovou, paní Coleovou a jim podobnými, které se vnutí kamkoli; a také si nemohla dělat nároky, aby jí byla dána přednost – podrobila se proto a jen se ještě vyptala slečny Batesové, nač by měla její neteř chuť a co smí jíst, neboť by si přála jí v tomto směru přispět. Na toto téma se jala slečna Batesová velice nešťastně a obšírně lamentovat; Jane prý sotva vezme něco do úst; pan Perry doporučoval výživnou stravu, ale nic, co jí mohou předložit (a nikdo nemá tak předobré sousedy), jí nepřijde k chuti.

Sotva se Emma vrátila domů, ihned zavolala hospodyni, společně prozkoumaly zásoby v komoře a krátce nato dostala slečna Batesová svazek srdečního kořene prvotřídní jakosti spolu s velice vlídným poručením. Za půl hodiny byl srdeční kořen zpátky, provázen tisícerým díkem slečny Batesové, neboť „Jane, děvečka drahá, nedala jinak, a že jej musím vrátit; nemůže takovou věc pozřít, a navíc naléhala, abych vyřídila, že vůbec nic nepotřebuje.“

Když se pak Emma dodatečně doslechla, že se Jane Fairfaxová potulovala v lukách hezký kus za Highbury odpoledne právě onoho dne, kdy pod záminkou, že se necítí dost silná vycházet, tak kategoricky odmítla projet se s ní v kočáře, nemohla si z toho nevyvodit – když si to všechno sečetla – že Jane je rozhodnuta nepřijmout žádné laskavosti od ní. Bylo jí to líto, upřímně líto. Srdce ji bolelo nad Janiným povážlivým stavem, o němž vypovídalo toto duševní podráždění, nelogické počínání a chabé síly; zdrtilo ji, že její upřímný soucit se té druhé jeví tak nevěrohodný a že tak málo váží její nabídka přátelství: utěšovalo ji však vědomí, že měla dobré úmysly a může si říci, že ani pan Knightley, kdyby znal všechny její pokusy vyjít Jane Fairfaxové vstříc, ba kdyby jí i mohl nahlédnout do srdce, by tentokrát nenašel nic, co by zasluhovalo pokárání.

Errata:

30.05.2021 15:17