Vítej, návštěvníku!

Celý večer přemýšlela Emma o nevydařeném výletu na Box Hill. Jak se jeví ostatním účastníkům, to nemohla vědět. Možná že ve svých různých domovech a z různých hledisek na něj vzpomínají s potěšením; podle jejího názoru to však byl den tak promarněný, tak prostý jakéhokoli rozumného uspokojení ve svém průběhu a odsouzený k tak nepříjemným pocitům ve vzpomínkách, že něco podobného ještě nezažila. Večer strávený hrou v kostky s tatíčkem je proti tomu vrchol blaženosti. V tom může najít pravé potěšení, když věnuje nejpříjemnější hodiny ze čtyřiadvaceti jeho zábavě, a také ve vědomí, že si možná plně nezasluhuje jeho láskyplnou něhu, důvěřivost a respekt, ale jejímu celkovému chování k otci nelze snad nic podstatného vytknout. Jako dcera má srdce na pravém místě. Věří, že by jí nikdo neřekl: „Jak jste se mohla tak necitelně dotknout pana otce? – Pokládám za svou povinnost, a také vám budu říkat pravdu, dokud smím.“ Slečna Batesová už nikdy nebude mít důvod – ne, už nikdy! Pokud úcta prokazovaná v budoucnu může odčinit minulost, smí doufat v odpuštění. Častokrát už se zachovala nepěkně a svědomí jí to potvrzuje, nepěkně spíš v myšlenkách než v činech, jednala s ní přezíravě, neohleduplně. Nic takového už se nestane. Na důkaz upřímného pokání ji hned zítra dopoledne navštíví, a to bude počátek pravidelných přátelských styků, které bude udržovat.

Její odhodlání do rána nepolevilo, i vydala se na návštěvu dost brzy, aby jí do toho nic nepřišlo. Není pravděpodobné, že by cestou potkala pana Knightleyho, pomyslela si, ale mohl by se ukázat u Batesových, až tam ona bude na návštěvě. To by jí nebylo proti mysli. Nestydí se projevit pokání, když je tak oprávněné a upřímně prožívané. Cestou bloudila očima směrem k Donwellu, jeho ale nezahlédla.

„Dámy jsou doma.“ Dosud nikdy se nezaradovala nad touto odpovědí, ani nevešla do chodby a nevystupovala po schodech, aby jim udělala radost; vždy to bylo spíš s pocitem, že činí milostivě zadost povinnosti, anebo že chce udělat radost sobě, protože se na jejich účet dodatečně zasměje.

Svým příchodem vyvolala zřejmě nějaký rozruch; ozvaly se kroky i hlasy. Zaslechla slečnu Batesovou, něco bylo třeba spěšně zařídit; služka se koukala polekaně a rozpačitě; prý doufá, že laskavě chviličku posečká, a pak ji uvedla předčasně. Jak teta, tak neteř zřejmě právě unikly do vedlejší místnosti. Jane zahlédla docela zřetelně a ta vypadala neobyčejně špatně; a než za nimi zapadly dveře, zaslechla slečnu Batesovou: „Ano, děvenko, tak já tedy řeknu, že sis musela jít lehnout, nemocná jseš na to namouduši dost.“

Chudinka stará paní Batesová, přívětivá a skromná jako vždy, se tvářila, jako by dost nechápala, co se to děje.

„Bojím se, že Jane přepadla nějaká nevolnost,“ pravila, „ale já o tom nic nevím; mně tvrdí, že je jí dobře. Myslím, že tu dcera bude zpátky co nevidět, slečno Woodhousová. Prosím, přijměte laskavě místo. Ta Hetty neměla odejít. Já přece nemůžu – Našla jste si židli, slečno? Sedí se vám pohodlně? Dcera určitě přiběhne co nevidět.“

Emma v to upřímně doufala. Na okamžik se jí zmocnila obava, že se jí slečna Batesová bude stranit. Slečna Batesová se však brzy objevila na prahu – „Taková vzácná laskavost z vaší strany!“ – Emmě ale napovídalo svědomí, že nebrebentí tak zvesela jako dřív – že se netváří a nechová tak přirozeně. Zadoufala, že vyjádří-li upřímný přátelský zájem o slečnu Fairfaxovou, nastoupí cestu k návratu starých vztahů. Účinek se dostavil bezprostředně.

„Ach, slečno Woodhousová, vy jste přece tak milá! – Zřejmě jste se už doslechla – a přicházíte nám pogratulovat. Já na to zrovna nevypadám, že bych měla velkou radost, viďte – –“ utřela si slzičku, „– – ale nám přichází moc zatěžko se s ní rozloučit, když jsme ji tu měli tak dlouho, a ji úporně rozbolela hlava, jak od rána psala: takové dlouhé dopisy musela napsat plukovníku Campbellovi a paní Dixonové, to víte. ‚Děvenko drahá, povídám, ‚vždyť na tom necháš oči – protože jí pořád oči plavaly v slzách. Není taky divu, ne, není divu. Je to velká změna – takové místo, to sotvakterá slečna dostane hned napoprvé – nemyslete si, slečno Woodhousová, že si toho nečekaného štěstí nevážíme – –“ znovu si otřela slzy – „ale má chudinka zlatá! Kdybyste jen viděla, jak jí hlava třeští. Kdo zakouší velké bolesti, ten ani nemůže procítit vděčnost tak, jak by se slušelo a patřilo, to jistě chápete. Na ni to opravdu teď těžce doléhá. Kdybyste ji viděla, vůbec byste neřekla, jak je šťastná a jak se raduje, že získala takové místo. Omluvte ji, že sem nepřijde – není toho schopna – odebrala se do svého pokoje – radila jsem jí, aby si šla lehnout; jenomže ona si nelehla, přechází po pokoji. Tvrdí ale, že se jí už brzy uleví, když má ty dopisy napsané. Bude jít to moc líto, že vás neuvidí, slečno Woodhousová, ale vy jste tak dobrotivá, že ji jistě omluvíte. Nechaly jsme vás čekat – hrozně se za to hanbím – ale nastal tady trochu zmatek – přeslechly jsme klepání, a teprve, když jste stoupala po schodech, tak jsme poznaly, že někdo jde. ‚To bude jen paní Coleová, povídám, ‚na to dám krk. Nikdo jiný nechodí tak brzy. ‚Hm, jednou to musím podstoupit, povídá ona, ‚tak ať to mám radši za sebou. Jenomže vešla Patty a ohlásila vás. ‚Ne, je to slečna Woodhousová, povídám, ‚a s tou si přece ráda popovídáš. – ‚Nemohu teď mluvit s nikým, povídá ona a vyskočila, že půjde pryč; proto jsme vás nechaly čekat – a velice se za to omlouváme a stydíme. ‚Když nemůžeš s nikým mluvit, děvenko, povídám, ‚tak to se nedá nic dělat, a já řeknu, že sis šla lehnout.“

Emma projevila upřímný zájem. Už nějakou dobu cítila k Jane vzrůstající sympatie, a tenhle obraz prožívaného utrpení ji vyléčil nadobro z dřívější malicherné podezíravosti a zůstavil pouze soucit; a když si vzpomněla na nepodložené a nelaskavé úvahy z nedávné minulosti, musela uznat, že Jane pochopitelně může být svolná setkat se s paní Coleovou nebo kteroukoli jinou věrnou přátelskou duší, zatímco nedokáže čelit její přítomnosti. Promluvila v souladu se svým rozpoložením – vyjádřila procítěně lítost i starostlivost – a upřímnou naději, že okolnosti, o nichž se zmiňuje slečna Batesová jako o hotové věci, budou pro slečnu Fairfaxovou co nejpříznivější a nejpřijatelnější. „Musí to být pro vás pro všechny těžká zkouška. Domnívala jsem se, že se k ničemu nepřikročí, dokud se nevrátí plukovník Campbell.“

„Taková vzácná laskavost z vaší strany!“ odvětila slečna Batesová. „Ale vy jste vždycky tak laskavá.“

Před takovým „vždycky“ musela uhnout; a aby prolomila hroznou hradbu její vděčnosti, zeptala se Emma přímo:

„A kam – smím-li se ptát – slečna Fairfaxová půjde?“

„K jisté paní Smallridgeové – moc milá dáma – z nejvyšších kruhů – bude se starat o její tři děti – rozkošné holčičky. Ani by se nenašlo druhé místo, za okolností tak všestranně lákavých, pomineme-li přímo rodinu paní Sucklingové nebo paní Braggeové; ale paní Smallridgeová je s oběma dámami spřátelena a sídlí nedaleko od nich: jen čtyři míle od Javornice. Jane bude pouze čtyři míle od Javornice.“

„Zřejmě je tedy paní Eltonová tou osobou, které slečna Fairfaxová vděčí za – –“

„Ano, naše dobrotivá paní Eltonová. Projevuje Jane nezdolnou, věrnou náklonnost. Nedala si to vymluvit. Nechtěla ani slyšet, aby Jane odmítla, protože když se o tom Jane dověděla, to bylo předevčírem, právě to dopoledne, jak jsme navštívili Donwell, tak nejdřív rozhodně nechtěla tu nabídku přijmout, a to právě z důvodů, o nichž se zmiňujete; jak to říkáte, rozhodla se, že nepodnikne žádné kroky, dokud se plukovník Campbell nevrátí, a že na sebe nevezme žádné závazky – a to opakovala paní Eltonové znovu a znovu – a já bych na to byla krk dala, že své stanovisko nezmění! – ale milá paní Eltonová, ta všemu rozumí, a tak do toho viděla líp než já. Málokdo by trval na svém s takovou laskavostí jako ona, když odmítala Jane vyhovět: rázně včera prohlásila, že neodešle odmítavou odpověď, jak si přála Jane, ale že počká – a co se nestalo: včera večer to najednou byla hotová věc, že Jane nastoupí. To mne tedy doopravdy překvapilo. Já nic netušila! – Jane vzala paní Eltonovou stranou a řekla jí, že když uvážila všechny výhody spojené s místem u paní Smallridgeové, rozhodla se, že je přijme. – Mně se o tom ani slůvkem nezmínila, až když všechno dojednala.“

„Vy jste byly včera večer na návštěvě u paní Eltonové?“

„Ano, paní Eltonová nás všechny pozvala. Ta návštěva se domluvila ještě na tom kopci, když jsme se procházeli s panem Knightleym. ‚Musíte k nám večer přijít, povídala, ‚já vás chci rozhodně u nás všechny shromáždit.“

„Pan Knightley byl tedy rovněž přítomen?“

„Ne, pan Knightley ne. On to pozvání od začátku odmítal; já sice myslela, že nakonec přijde, když paní Eltonová prohlašovala, že ho jen tak nepustí, ale nepřišel; byly jsme tam jen my, matička, Jane a já, a strávily jsme tam moc příjemný večer. To víte, slečno Woodhousová, u takových milých přátel se člověk vždycky cítí dobře, i když se všichni zdáli dost vyčerpaní po tom dopoledním výletu. To víte, i zábava unaví – a mně nakonec ani nepřipadalo, že by se byli všichni zvlášť dobře bavili. Já sama na to ale budu vždycky vzpomínat jako na moc zdařilý výlet a budu vděčna těm laskavým přátelům, kteří mne vzali s sebou.“

„Slečna Fairfaxová si to zřejmě celý den rozmýšlela, i když se vám o tom nezmínila.“

„Tak nějak to asi bylo.“

„Kdykoli ta doba nastane, bude to jistě těžké pro ni i pro její blízké – ale doufám, že její povinnosti budou vyváženy všemožnými příznivými okolnostmi – mám na mysli poměry v té rodině a její reputaci.“

„Děkuji vám, drahá slečno Woodhousová. Ano, bude mít všechno, co si jen pomyslíte, aby mohla být spokojená. S výjimkou Sucklingových a Braggeových nezná paní Eltonová rodinu, kde by slečna od dětí měla tak velkomyslné podmínky pro svou práci. Paní Smallridgeová je skvostná žena! – Její životní styl se téměř vyrovná Javornici – a co se těch dětiček týká, tak až na omladinu Sucklingových a Braggeových nenajdete tak pěkné a miloučké děti, kdybyste šla světa kraj. Budou s Jane zacházet laskavě a vážit si jí. – Nepozná u nich než radosti, samé radosti. – A její plat! – Netroufám si před vámi ani vyslovit, co jí budou platit, slečno Woodhousová. Ani byste neuvěřila, jak jste zvyklá na vysoké obnosy, že někdo je ochoten tolik platit mladé dívce jako Jane.“

„Ach, drahá slečno,“ zvolala Emma, „jsou-li všechny děti jen trochu takové, jako si vzpomínám, že jsem byla já, pak i pětinásobek částky, kterou jsem kdy slyšela uvádět jako plat v takovém případě, jsou moc draze vydělané peníze.“

„Vy se na to díváte tak ušlechtile!“

„A kdy by vás měla slečna Fairfaxová opustit?“

„Zakratičko, skutečně zakrátko; to je na tom to nejhorší. Do čtrnácti dnů. Paní Smallridgeová na to velmi pospíchá. Chudinka matička není schopna se s tím smířit. Tak se jí snažím zahnat to pomyšlení z hlavy a říkám jí: ‚Podívejte, paní máti, nebudeme na to už myslet.“

„Všichni její blízcí se s ní budou těžko loučit, ale nebudou i plukovník Campbell s paní neradi, až zjistí, že nastoupila místo ještě před jejich návratem?“

„Ano; Jane tvrdí, že určitě budou, ale na druhou stranu zase tohle je taková nabídka, jakou prý si nemůže dovolit odmítnout. Zůstala jsem, jako by do mne hrom uhodil, když mi včera přišla říct, co dojednala s paní Eltonovou, a v patách za ní přikvačila paní Eltonová, a že mi gratuluje! To se stalo ještě před čajem – počkat – ne, nemohlo to být před čajem, protože jsme právě zasedali ke kartám – ale přece jen to bylo před čajem, protože si vzpomínám, jak jsem si pomyslela, že – Ouvej! Ne, teď už se mi to jasně vybavilo: před čajem se něco zběhlo, ale něco jiného. Před čajem přišli pro pana Eltona, a že prý s ním chce mluvit syn starého Johna Abdyho. Na Johna já nedám dopustit, chudák stará, písařil u nebožtíka tatíčka sedmadvacet let a teď k stáru je chudák upoutaný na lůžko, trpí revmatickými bolestmi, má gicht ve všech kloubech – musím za ním dneska zaběhnout, a Jane za ním taky zajde, o tom jsem přesvědčená, jestli se dnes vůbec vypraví ven. A syn chudáka Johna přišel požádat pana Eltona, jestli by mu farnost nemohla přispět nějakou podporou: jemu samému, jako tomu synovi, se vede znamenitě, je vrchním U koruny, to víte, hospodský a podobně, ale nemůže podporovat otce bez jistého přispění; a když se pan Elton pak vrátil, vyprávěl nám, co mu ten hospodský povídal, a tím jsme se dozvěděli, že posílali bryčku do Randallsu, aby odvezla pana Franka Churchilla do Richmondu. Tohle se odehrálo před čajem. A po čaji promluvila Jane s paní Eltonovou.“

Slečna Batesová ani nedopřála Emmě času, aby jí sdělila, že o této události zhola nic neví; vycházela sice z předpokladu, že Emma je o odjezdu pana Franka Churchilla dopodrobna zpravena, přesto však jí znovu vylíčila všechny okolnosti, a proto na tom vlastně ani nezáleželo.

Pan Elton se od hospodského dozvěděl souhrnem informací přímo známých jemu i zprostředkovaných služebnictvem z Randallsu asi toto: krátce poté, co se panstvo vrátilo z výletu, dorazil posel z Richmondu, což nebyla neočekávaná událost; pan Churchill poslal synovci pár řádek, aby mu sdělil, že stav paní Churchillové je celkem uspokojivý, a požádal ho, aby se vrátil domů nejpozději zítra časně ráno; avšak pan Frank Churchill se rozhodl, že nebude odjezd odkládat a vypraví se domů hned; a jelikož se kůň zřejmě nějak nachladl, poslali Toma okamžitě ke Koruně pro bryčku a hospodský ji viděl projíždět kolem, když stál před hospodou, a kočí hnal koně svižným poklusem, ale vyrovnaně.

Na tomhle na všem nebylo nic překvapivého ani zajímavého a Emmě to utkvělo v mysli jen proto, že to mělo jisté širší souvislosti. Napadlo ji totiž, jak rozdílné postavení ve světě zaujímá paní Churchillová a Jane Fairfaxová: kolem jedné se všechno točí, druhá neznamená nic – a tak seděla v zamyšlení nad rozdílností ženského údělu, s pohledem upřeným do prázdna, až ji vytrhla slečna Batesová:

„Aha, vidím, o čem uvažujete: o tom fortepianu. Co s ním bude? To je pravda. Chudinka zlatá Jane o tom právě teď mluvila. ‚Půjdeš pryč, povídá, ‚musíme se spolu rozloučit. Tady nemáš co dělat. – Nechte ho tu ale prozatím, povídá, ‚poskytněte mu útočiště, než se vrátí plukovník Campbell. Promluvím si s ním o tom; on to za mne zařídí; pomůže mi ve všech nesnázích. A dodneška myslím neví, jestli to byl dar od něho nebo od jeho dcery.“

Tím byla Emma nucena obrátit pozornost ke klavíru; vzpomněla si přitom na všechny dřívější neopodstatněné a nelaskavé dohady, a bylo jí to velmi nepříjemné; v důsledku toho vzápětí sama sebe přesvědčila, že setrvala na návštěvě přiměřeně dlouho; a když zopakovala všechna upřímně myšlená účastná přání, rozloučila se.

Errata:

30.05.2021 15:17