Vítej, návštěvníku!

Měli na Box Hill překrásné počasí a také ostatní vnější okolnosti, ať už šlo o organizaci, dopravu nebo dochvilnost, přispívaly k zdařilému výletu. Pan Weston všechno řídil, zprostředkoval spolehlivě mezi farou a Hartfieldem a všichni se vypravili včas. Emma a Harriet jely spolu, slečna Batesová a její neteř s Eltonovými, páni na koních. Paní Westonová zůstala s panem Woodhousem. A tak už nic nebylo třeba, jen aby měli dobrou náladu, až se ocitnou na místě. Sedmimílová cesta uběhla v očekávání příjemných zážitků a v první chvíli po příjezdu všichni podlehli úchvatnému dojmu a vyjadřovali svůj obdiv; avšak celkově v průběhu dne cosi chybělo. Jako by na ně padla malátnost, ba sklíčenost, a proto nedokázali překonat nedostatek družnosti. Stále se rozpadali na oddělené skupinky. Manželé Eltonovi se procházeli spolu, pan Knightley se ujal slečny Batesové a Jane a Emma s Harriet patřily Franku Churchillovi. Pan Weston se marně pokoušel společnost lépe sladit. Zprvu to vypadalo, že se tak rozdělili náhodně, ale v podstatě se na tom už nic nezměnilo. Pan Elton i jeho choť projevovali dost ochoty družit se a snažili se chovat přátelsky, avšak mezi těmi ostatními jako by se celé ty dvě hodiny, strávené na vršku, tyčil zásadní předěl, proti němuž ani krásná vyhlídka, ani studené občerstvení, ani bujarý pan Weston nic nezmohli.

Zprvu to pro Emmu byla vyslovená nuda. Nezažila ještě, aby Frank Churchill byl tak zamlklý a nezáživný. Neřekl nic, co by stálo za poslechnutí – rozhlížel se, jako by nic neviděl – pronášel obdivná slova, jako by mu unikal jejich smysl – naslouchal jí a nevnímal, co mu říká. A když on projevoval takovou nechápavost, nebylo divu, že otupěla i Harriet, a oba byli k nesnesení.

Pak se všichni usadili, a to už bylo lepší, podle jejího mínění o hodně lepší, neboť Frank Churchill se rozpovídal a rozjařil a soustředil se jen a jen na ni. Vyznamenával ji svou pozorností, seč mu síly stačily. Jako by na ničem na světě tak nezáleželo, aby ji pobavil a zavděčil se jí. – A Emma, která se ráda bavila, a ani jí nebylo proti mysli poslouchat lichotky, ho ještě podněcovala a přijímala jeho dvornosti tak ochotně a povzbudivě jako v prvním období, kdy se přátelili nejdůvěrněji, třebaže tomu teď nepřikládala žádný význam; ovšem ostatní, kdo tomu přihlíželi, museli nutně dospět k závěru, jež žádné slovo nevystihuje tak dobře jako flirtování. „Pan Frank Churchill a slečna Woodhousová spolu nestoudně flirtovali.“ Vystavovali se nebezpečí, že právě toto označení bude použito jednou z dam v dopise do Javornice a druhou do Irska. Emma se nechovala vesele a lehkovážně proto, že byla tak šťastná; pravá příčina byla spíš v tom, že ji výlet ani zdaleka tak neuspokojil, jak předpokládala. Smála se proto, že byla zklamaná; a třebaže se jí jeho dvornost zamlouvala a považovala to všechno, ať už ho k tomu vedlo přátelství, milostný cit nebo hravost, za počínání vysoce chvályhodné, její srdce mu už znovu nepodléhalo. Stále ještě chtěla, aby zůstali jen dobrými kamarády.

„Jak jsem vám zavázán,“ pravil, „že jste mi přikázala, abych jel dnes s sebou! Nebýt vás, byl bych určitě přišel o celý tenhle rozkošný výlet. Byl jsem pevně rozhodnut hned se zase vrátit.“

„Ano, byl jste velice rozladěný a já nevím kvůli čemu, ledaže jste se zpozdil, a tím přišel o nejlepší jahody. Zachovala jsem se k vám tak přátelsky, že jste to ani nezasluhoval. Vy jste však projevil pokoru. Přímo jste si vyprosil, abyste dostal rozkaz jet s námi.“

„Neříkejte, že jsem byl rozladěný. Byl jsem unavený. Horko mne přemohlo.“

„Dnes je ještě větší horko.“

„Já je ale necítím. Dnes je mi báječně.“

„Je vám báječně, protože jste se podrobil.“

„Podrobil vám? – Ano.“

„Snad jsem si o to řekla, ale měla jsem na mysli vlastní rozvaze. Včera jste z nějakého důvodu ztratil sebeovládání a vymkl jste se sám sobě z ruky. Ale dnes už jste se opět našel – a jelikož vedle vás nemohu být napořád, budeme raději předpokládat, že se podrobujete vlastní rozvaze než mně.“

„To vyjde nastejno. Potřebuji pro své sebeovládání nějaký podnět. Vaše přání je mi rozkazem, i když je nevyslovíte. Krom toho se mnou můžete být napořád. Jste se mnou napořád.“

„Od tří hodin včera odpoledne. Můj trvalý vliv nemohl začít působit dříve, protože jinak byste nebýval tak velice rozladěný.“

„Včera od tří hodin! To je vaše datum. Já myslel, že jsme se seznámili v únoru.“

„Žádná odpověď by nebyla práva vaší galantnosti. Jenomže – –“ (ztišila hlas) – „nehovoří nikdo krom nás dvou, a mne už trochu zmáhá plácat hlouposti sedmi zamlklým lidem pro zábavu.“

„Neřekl jsem nic, zač bych se musel stydět,“ odpověděl s útočnou prostořekostí. „Seznámili jsme se v únoru. Ať to slyší každý na tomhle kopci, kdo má tak bystré uši. Ať se můj hlas donese až k Micklenhamu na jedné straně a k Dorkingu na druhé. Seznámili jsme se v únoru.“ Nato zašeptal: „Naši společníci jsou mimořádně tupí. Co počít, abychom je vyburcovali? Jakákoli hloupost poslouží. Však já je rozpovídám. Dámy a pánové, slečna Woodhousová (jež kdekoli je, kraluje) mi přikázala, abych vám sdělil, že si přeje vědět, nač všichni myslíte.“

Někteří se zasmáli a dali na to dobromyslnou odpověď. Slečna Batesová se vyjádřila mnohomluvněji; paní Eltonová se nafoukla, že by slečna Woodhousová všude kralovala, a odpověď pana Knightleyho zazněla nejzřetelněji:

„Je si slečna Woodhousová jista, že by skutečně chtěla slyšet, co si všichni přítomní myslí?“

„Nene!“ zasmála se Emma, jak nejbezstarostněji dokázala. „Ani za živý svět! Neunesla bych tak drtivé břemeno. Vyposlechnu cokoli, jen ne to, nač právě myslíte. I když by se mezi vámi asi přece jen našla osoba nebo osoby (pohlédla na pana Westona a Harriet), jejichž myšlenky bych se nebála poznat.“

„Na něco takového bych si ani neosobovala právo se ptát!“ zvolala paní Eltonová s důrazem. „Třebaže jako gardedáma této společnosti – ještě jsem se neocitla v prostředí – expedice – mladé slečny – vdané ženy – –“

Její nesouvislé poznámky platily především manželovi a ten jí polohlasem přitakával v odpověď:

„Máte pravdu, drahá, svatou pravdu. Je to tak, namouvěru – neslýchané – ale některé dámy mají nezkrotný jazýček. Nejmoudřejší bude přejít to jako žert. Každý ví, co se patří vůči vám.“

„To nejde,“ zašeptal Frank Emmě, „většiny z nich se to dotklo. Zaútočím na ně znovu a nepokrytěji. Dámy a pánové – slečna Woodhousová mi přikázala, abych vám sdělil, že se vzdává svého práva vědět, co si všichni myslíte, a pouze žádá slyšet od každého z vás něco zábavného, ať je to cokoli. Je vás tu krom mne sedm, a já jsem se, jak milostivě konstatovala, už projevil jako velice zábavný; a žádá tedy od každého z vás pouze jednu velice chytrou průpověď ať veršem, ať prózou, ať původní či opakovanou – nebo dvě aspoň trošku chytré – anebo tři naprosté hlouposti; a na oplátku se zavazuje, že se každé z nich od srdce zasměje.“

„Výborně,“ prohlásila slečna Batesová, „v tom případě se nemám čeho bát. ‚Tři naprosté hlouposti. To je pro mne jako stvořeno, nemyslíte? Já vím, že dokážu plácnout tři hlouposti, sotva otevřu pusu, co říkáte?“ (A rozhlédla se dobrotivě kolem sebe, jako by spoléhala, že jí všichni přitakají.) – „Nemám pravdu?“

Emma nemohla odolat.

„Možná že ale přece jen vyvstanou těžkosti, madam. Nezlobte se na mne – ale budete omezena co do počtu – pouze tři naráz.“

Slečnu Batesovou zmátl Emmin obřadný tón, takže okamžitě nepochopila smysl jejích slov; a když se jí pak rozbřesklo, nerozhněvala se, ačkoli lehký ruměnec nasvědčoval, že ji to zabolelo.

„Aha – hm – no jak by ne. Ano, chápu, co tím naznačuje – –“ (k panu Knightleymu) – „a vynasnažím se držet jazyk za zuby. Zřejmě jdu lidem hodně na nervy, jinak by mi něco takového neřekla, když se známe taková léta.“

„Mně se váš záměr zamlouvá,“ prohlásil pan Weston. „Jsem pro, jsem pro. Vynasnažím se ze všech sil. Dám vám hádanku. Jak ohodnotíte hádanku?“

„Nízko, obávám se, že nízko, pane,“ odvětil jeho syn, „ale budeme shovívaví – zvlášť proto, že jste se odhodlal jako první.“

„Ne, kdepak,“ řekla Emma, „nízko ne. Hádankou se pan Weston zhostí úkolu za sebe i za svou bezprostřední sousedku. Prosím, pane Westone, posloucháme vás.“

„Nevím, jestli je zvlášť důmyslná,“ řekl pan Weston. „Je totiž příliš průhledná, ale prosím. – Která dvě písmena v abecedě dokážou vyjádřit dokonalost?“

„Která dvě písmena! – vyjádří dokonalost. To namouduši nevím.“

„To nikdy neuhádnete. Vám – –“ (k Emmě) – „se to určitě nepovede uhádnout. – Ale já vám to prozradím. – M. a A. EM – A. Chápete?“

Pochopení a polichocená vděčnost se spojily vjedno. Jistě to nebylo nic zvlášť vtipného, ale Emma v tom našla pádný důvod dlouze se rozesmát a mít radost, a k ní se připojili Frank i Harriet. – Na ostatní členy společnosti to takto nezapůsobilo; někteří se tvářili vysloveně hloupě a pan Knightley prohlásil bez úsměvu:

„Teď je mi jasné, o jaké chytré průpovídky jde, a pan Weston se svého úkolu zhostil výborně, ovšem ostatním tím vyrazil zbraň z ruky. S dokonalostí se nemá tak pospíchat.“

„Já za sebe jsem nucena požádat, abych se směla omluvit,“ prohlásila paní Eltonová. „Nedokázala bych se pustit do – takovéhle věci mne nebaví. Kdysi mi kdosi poslal akrostich s mým vlastním jménem, a vůbec se mi tím nezavděčil. Vytušila jsem jeho původce. Takový floutek dotěrný! Víte, koho myslím – –“ (kývla k manželovi). „Takovéhle zábavy se hodí na Vánoce, když se sedí u krbu, ale podle mého názoru nejsou docela na místě při letní expedici krajinou. Slečna Woodhousová mne musí omluvit. Nečítám se k těm, co sypou vtipné hříčky z rukávu, jak si kdo vzpomene. Nepředstírám, ale trvám na svém právu posoudit, kdy promluvím a kdy budu držet jazyk za zuby. Přeskočte nás, prosím, pane Churchille. Přeskočte pana E., Knightleyho, Jane a mne. Neumíme dát k lepšímu nic chytrého – ani jeden z nás.“

„Ano, ano, mne prosím rozhodně přeskočte,“ dodal její manžel s vědomým opovržením. „Nevzpomínám si na nic, co by pobavilo slečnu Woodhousovou nebo kteroukoli jinou mladou dámu. Jsem už starý ženáč – prakticky k ničemu. Půjdeme se projít, Augusto?“

„Ze srdce ráda. Unavuje mne expedice, která uvízne tak dlouho na jednom místě. Pojďte, Jane, zavěste se do mne z druhé strany.“

Jane však odmítla a manželé odkráčeli spolu. „Šťastný pár!“ poznamenal Frank Churchill, jakmile se ocitli z doslechu. „Jak ti se k sobě hodí! Měli štěstí – vždyť se vzali jen na základě známosti z lázní! – Stýkali se přece, pokud vím, pouhých pár týdnů v Bathu! Měli skutečně štěstí! – Jak může kdo poznat něčí pravo povahu v Bathu nebo v kterémkoli jiném letovisku? Vůbec ne. Tam se nic nepozná. Člověk musí vidět ženu u ní doma, v jejím vlastním prostředí, takovou, jaká je vždy, aby ji mohl spravedlivě posoudit. Jinak jsou to samé dohady a spoléhání na šťastnou náhodu – z které se obvykle vyklube nešťastná náhoda. Kolik mužů už na sebe vzalo závazky po krátké známosti a litovalo toho pak celý život!“

Slečna Fairfaxová, která zřídkakdy promluvila, leda mezi svými nejbližšími, se teď ozvala.

„Takové případy se nepochybně stávají.“ Kašel j zabránil pokračovat v řeči. Frank Churchill se k ní pozorně obrátil.

„Chystala jste se něco říci,“ pravil vážně. Jane už ovládla hlas.

„Chtěla jsem jen poznamenat, že takové neblahé případy se občas stávají jak mužům, tak ženám, ale neumím si představit, že by jich bylo mnoho. Neuvážené, nemoudré vztahy třeba vzniknou – ale obvykle bývá dost času dodatečně se z toho vzpamatovat. Tím mám na mysli toto: jen slaboch bez pevné vůle (a jeho štěstí je vždy vystaveno na milost a nemilost náhodám) se kvůli neblahé známosti dá trvale znepokojovat nebo soužit.“

Na to jí neodpověděl; pouze na ni pohlédl a na souhlas se uklonil; zakrátko pak prohlásil živě:

„Hm, já sám mám moc málo důvěry ve vlastní soudnost, a proto jen doufám, že mi někdo jiný vybere manželku, až se budu mět oženit. Uděláte to pro mne?“ (obrátil se k Emmě). „Vyberete mi manželku? – Jsem přesvědčen, že by se mi líbila každá, na kterou by padla vaše volba. Postarala byste se tak o rodinu, to víte.“ (Usmál se na otce.) „Najděte mi nevěstu. Já nijak nepospíchám. Ujměte se jí, zdokonalte ji.“

„K obrazu svému.“

„To rozhodně, pokud to půjde.“

„Dobrá. Přijímám vámi svěřený úkol. Budete mít líbeznou choť.“

„Musí mít živý temperament a oříškové oči. Jiné podmínky si nekladu. Odjedu na pár let na cesty, a až se vrátím, přijdu si k vám pro ženu. Nezapomeňte.“

Nehrozilo nebezpečí, že by Emma zapomněla. Takový úkol jí byl v každém směru po chuti. Což Harriet neodpovídá přesně jeho požadavkům? – Až na ty oříškové oči by z ní za dva roky mohla být přesně taková nevěsta, po jaké touží. Třeba má už teď Harriet na mysli, kdoví? Ta poznámka o zdokonalení jako by tomu napovídala.

„Což kdybychom se vydaly za paní Eltonovou, tetinko?“ zeptala se Jane.

„Jak chceš, děvenko. Já půjdu s radostí. Jsem připravena. Byla bych s ní šla hned, ale takhle to bude také pěkné. Vždyť ji brzy dohoníme. Tamhle je – ne, to je někdo jiný. To je dáma, která přijela k ekvipáži s tou irskou společností, a vůbec se jí nepodobá. – Řekla bych, namouvěru – –“

Odcházely, a za půl minuty je následoval i pan Knightley. Zůstali jen pan Weston, jeho syn, Emma a Harriet; a mladík se teď tak rozjařil, až to bylo téměř nepříjemné. Dokonce i Emmu už unavovaly jeho komplimenty a žertování a byla by se mnohem raději v klidu procházela s kýmkoli z ostatních nebo i seděla sama, aby si jí vůbec nikdo nevšímal a ona se mohla tiše kochat krásnou krajinou, která se jí rozkládala u nohou. Když se objevili kočí, kteří jim přišli oznámit, že kočáry jsou připravené, uvítala je s radostí; a dokonce rušné přípravy k návratu a úsilí paní Eltonové, aby její kočár předjel první, snášela ochotně, protože ji čekala vítaná klidná cesta domů, která měla ukončit spornou zábavu tohoto radostného dne. Doufala, že už se nikdy nedá vmanévrovat do nějakého dalšího podobného podniku, s tak nesourodou společností.

Zatímco čekala na kočár, stanul jí náhle po boku pan Knightley. Rozhlédl se, jako by se chtěl přesvědčit, že nikdo není na doslech, a pak pravil:

„Emmo, musím vám znovu promluvit do duše, jak to dělávám. Možná že jste mi tu výsadu spíš trpěla, než udělila, ale nezbývá mi, než jí opět využít. Když se dopustíte nějakého poklesku, nemohu nečinně přihlížet. Jak jste se mohla tak necitlivě dotknout slečny Batesové? Jak jste mohla tak urážlivě zavtipkovat na účet ženy její povahy, jejího věku a postavení? To bych byl, Emmo, do vás neřekl.“

Emma si v duchu všechno vybavila, zrudla, zastyděla se, ale snažila se to zlehčit smíchem.

„Ale jak jsem měla odolat a neříct, co jsem řekla? Takovému pokušení by podlehl každý. Nebylo to přece nic tak hrozného. Vsadila bych se, že mě ani nepochopila.“

„I pochopila, ujišťuji vás. Je jí naprosto jasné, co jste tím myslela. Od té chvíle o ničem jiném nemluví. Přál bych vám, abyste slyšela, jak to přijímá – s jakou otevřeností a velkomyslností. Přál bych vám, abyste slyšela, jak říká, že si váží vaší trpělivosti, když jí stále prokazujete tolik ohleduplnosti, vy i váš pan otec, a přitom vám její společnost musí být tak na obtíž.“

„Propána!“ zvolala Emma. „Vždyť já vím, že na světě není dobrotivější osoby. Ale sám musíte uznat, že v ní se ušlechtilé a směšné vlastnosti tak nešťastně propojují!“

„Propojují, to uznávám,“ řekl, „a kdyby byla zámožná, přehlédl bych mnohé, když příležitostně ty směšné převládnou nad ušlechtilými. Kdyby měla nějaký majetek, nechal bych všem neškodným pošetilostem volný průběh a nečetl bych vám levity, kdybyste si vůči ní něco dovolila. Kdyby se vám společensky mohla rovnat – ale uvažte, Emmo, jak k tomu má daleko. Je chudá. Musí se uskrovňovat ve srovnání s tím, nač byla zvyklá v dětství, a dožije-li se vysokého věku, bude se patrně muset uskrovňovat ještě víc. Už proto, že je v takové situaci, byste s ní měla soucítit. Zachovala jste se opravdu odsouzeníhodně. Vy, kterou zná od dětských střevíčků, kterou viděla vyrůstat od časů, kdy to pro vás bylo vyznamenání, že vám věnuje pozornost, vy se jí teď bezmyšlenkovitě, z chvilkového rozmaru vysmějete, pokoříte ji – navíc před její neteří – a před dalšími lidmi, z nichž mnozí (určitě aspoň někteří) se ve svém vztahu k ní budou přesně řídit podle toho, jak se zachováte vy. – Moje řeči vám jistě nejsou příjemné, Emmo – i mně jsou všechno jiné než příjemné; ale pokládám za svou povinnost, a také vám budu říkat pravdu, dokud smím, s vědomím, že vám tím prokazuji své přátelství, když vám podle nejlepšího vědomí poradím, a s důvěrou, že to jednou oceníte víc, než jste s to teď.“

V průběhu tohoto rozhovoru došli ke kočáru, který už stál připraven, a než se vzmohla na slovo, pomohl jí nastoupit. Vyložil si mylně citové pohnutí, které jí svazovalo jazyk a nutilo odvracet tvář. Zapříčinil je pouze hněv vůči sobě samé, hluboké zahanbení a upřímná starost. Nedokázala promluvit, a jen nastoupila do kočáru, schoulila se dozadu na sedadlo, aby se vzpamatovala – a vzápětí si začala vyčítat, že se nerozloučila, že neuznala svou vinu, že odjela jako ve vzdoru – a natáhla se k okénku, aby ještě zavolala, a zamávala; ale přišla s tím o pár vteřin pozdě. On už se odvrátil a koně se rozběhli. Hezkou chvíli se ještě ohlížela, ale nadarmo; a brzy sjeli s nezvyklou rychlostí, jak jí to připadalo, na půl cesty z kopce a všechno zůstalo daleko za nimi. Byla nevýslovně zdrcená – přesahovalo téměř její síly nedat na sobě nic znát. Ještě nikdy v životě neprožívala takové rozrušení, takovou hanbu, takový zármutek. Zapůsobilo to na ni nesmazatelným dojmem. Nemohla popřít oprávněnost jeho výtek. Cítila v srdci jejich pravdivost. Jak jen mohla být k slečně Batesové tak bezohledná, tak krutá! – Jak se mohla vystavit odsouzení člověka, na jehož mínění jí tak záleží! Jak mohla dopustit,a by od ní odešel, aniž mu vyjádřila vděčnost, souhlas, aniž zachovala běžnou zdvořilost!

Čas ji nezkonejšil. Čím déle o tom uvažovala, tím bolestněji to prožívala. V životě si nepřipadala tak nešťastná. Ještě že nemusela povídat. V kočáru seděla pouze Harriet, a ta se také zdála bez nálady, unavená, a víc než ochotně mlčela; a Emma skoro celou cestu domů cítila, jak se jí slzy koulejí po tvářích, a nenamáhala se je zadržet, jakkoli k nim zdánlivě nebyl důvod.

Errata:

30.05.2021 15:17