Poté, co v lidu highburském dlouho živena byla naděje, že jej manželé Suckligovi co nevidět poctí návštěvou, museli se vyrovnat se zdrcující zprávou, že se jim to nehodí a že přijedou až na podzim. Žádná nevídaná senzace neobohatí tedy prozatím jejich intelektuální obzory. Při denní výměně zpráv budou se muset omezit na jiná témata, která načas díky Sucklingovým splývala vjedno, jako například komuniké o paní Churchillové, jejíž zdravotní dispozice jim skýtala den ode dne pestrou proměnlivost, a na delikátní stav paní Westonové, jenž vyvolával naději, že ji začas, až přijde děťátko, odmění tolikerou radostí, kolik jí poskytl všem jejím sousedkám už v jeho očekávání.

Paní Eltonová trpce snášela to rozčarování. Znamenalo to odložit všechny chystané radovánky a předvádění. Všechno její seznamování a blahosklonná patronace musí počkat, všechny zamýšlené společenské události zůstat zatím jen ohlášeny. Tak zprvu usoudila; – avšak když se nad tím víc zamyslila, dospěla k závěru, že není nutné odložit vše. Proč by nemohli podniknout expedici na Box Hill, i když Sucklingovi nepřijeli? Vždyť se tam společně s nimi mohou vypravit na podzim znovu. A tak byl výlet na Box Hill domluven. Už dlouho se všeobecně vědělo, že se taková výprava chystá, a dokonce ten nápad podnítil i další. Emma ještě na Box Hillu nebyla; i zatoužila vystoupit na onen vrch, který zatím každého tak okouzlil, a dohodli se s panem Westonem, že si tam jednoho krásného dne vyjedou v kočáře. Jen dva tři vyvolení je měli provázet a všechno mělo proběhnout s nenápadnou decentní elegancí, vysoce nadřazenou halasným přípravám a hodování a popíjení na okázalém pikniku, jaký odpovídá takovým Eltonovým nebo Cucklingovým.

Na tomhle se tak jasně dohodli, že se Emma musela cítit zaskočená, ba i rozladěná, když slyšela, jak pan Weston nabízí paní Eltonové, že by mohli spojit úsilí, když ji švagr se sestrou zklamali, a obě společnosti se vypravit pohromadě; s čímž paní Eltonová ochotně souhlasila, a tak se to tedy mělo uskutečnit, pokud Emma nebude nic namítat. A jelikož její námitky tvořila pouze silná antipatie vůči paní Eltonové, jíž si tou dobou pan Weston už musel být dokonale vědom, nemělo smysl je nyní vznášet: musela by mu přitom dát najevo svou nelibost, a tím by zarmoutila jeho choť; a tak se ocitla v situaci, kdy byla nucena souhlasit s plány, jimž by se byla ráda za každou cenu vyhnula; s plány, jejichž uskutečnění ji postaví do pokořujícího světla jako hosta přizvaného k výletu paní Eltonové! Všechno se v ní proti tomu bouřilo a snášenlivost, s jakou se navenek podřídila, byla jen pláštíkem přísného rozhořčení, když v duchu uvažovala, jak nevypočitatelné důsledky přináší dobrodušná povaha pana Westona.

„To jsem rád, že mi schvalujete, co jsem udělal,“ prohlásil vesele. „Ale já si to hned myslel. Povyražení tohoto druhu se bez větší společnosti neobejdou. Čím víc nás bude, tím líp. Početná výprava se zabaví už sama od sebe. A ona je nakonec docela milá paní. Nemohli bychom je pominout.“

Emma mu nic nahlas nevyvracela, ale v duchu s ničím nesouhlasila.

To už nadešla půlka června, ustálilo se krásné počasí a paní Eltonová začala čím dál tím netrpělivěji naléhat, aby stanovili den a dohodli se s panem Westonem o pečených holoubátkách a jehněčích kotletkách, když tu jeden z kočárových koní zchroml a uvrhl tím všechno do smutné nejistoty. Může trvat dlouhé týdny anebo zase naopak jen pár dní, než bude ten kůň opět k použití, a proto nemělo smysl nic připravovat a všechno žalostně uvízlo na mrtvém bodě. Vnitřní zdroje paní Eltonové nebyly právy takové pohromě.

„Není to k uzoufání, Knihgtley?“ lamentovala. „Zrovna když je takové počasí na expedice! Ty věčné odklady a průtahy jsou nesnesitelné. Co si jen počneme? Takhle nám pomalu uběhne rok a nic se nepodnikne. Loni jsme touhle dobou už dávno měli za sebou rozkošnou expedici z Javornice do King s Westonu, to mi věřte.“

„Tak se seberte a podnikněte expedici na Donwell,“ odvětil pan Knightley. „K tomu nepotřebujete kočár. Přijďte a ochutnejte mé jahody. Kvapem už dozrávají.“

Pokud o tom pan Knightley začal v žertu, dál už to musel brát vážně, neboť dáma se jeho návrhu chopila s nadšením a její: „Jé, to by se mi navýsost zamlouvalo!“ vyznělo procítěně nejen slovy. Donwellské jahodové plantáže byly proslulé a tento fakt dodával pozvání na lákavosti, avšak v tomto případě žádná taková lákadla ani nebyla nutná, záhony s hlávkovým zelím by se byly dámě jevily stejně vábivé, jelikož pouze potřebovala cíl, kam se vypravit. Opakovaně se mu jala slibovat, že určitě přijde – nebyl o tom ani tak dalece na pochybách, aby potřeboval tolikeré ujištění – tak se jí zavděčil tímto projevem oddaného přátelství a lichotivým komplimentem, jak se to rozhodla chápat.

„Můžete se na mne spolehnout,“ prohlásila. „Já se určitě dostavím. Řekněte jen kdy, a já se dostavím. Smím s sebou vzít Jane Fairfaxovou?“

„Nemohu ještě říci kdy,“ odpověděl, „dokud nepromluvím s dalšími lidmi, které bych chtěl pozvat, abyste měla společnost.“

„Ach, to nechte všechno na mně. Jen mi dejte volnou ruku. – Ujmu se role hostitelky. Je to přece moje expedice. Přivedu si s sebou přátele.“

„Doufám, že přivedete s sebou Eltona,“ pravil; „– – ale s dalším zvaním se neobtěžujte.“

„Á, vy šibale! Vidím vám to na očích. Ale podívejte: mně se nemusíte bát svěřit plnou moc. Nejsem žádná slečinka, která myslí na svoje zájmy. Vdaným ženám lze, jak známo, spolehlivě svěřit kdeco. Je to moje expedice. Nechte to všechno na mně. Já vám hosty sezvu.“

„Nikoli,“ odvětil pokojně. „Jen jediné vdané ženě na světě patří právo pozvat si na Donwell, koho se jí zlíbí, a to je – –“

„– – paní Westonová, viďte,“ přerušila ho paní Eltonová celá zdrcená.

„Ne – paní Knightleyová. – A dokud ta se neobjeví, budu si takovéhle záležitosti zařizovat sám.“

„Jste mi to divný patron!“ zvolala, spokojena, že nedává žádné přednost před ní. „Žertéř jste, říkejte si, co chcete. Veselý žertéř. Tak já tedy vezmu s sebou Jane – Jane s tetičkou. Ostatní nechám na vás. Nenamítám vůbec nic proti hartfieldskému panstvu. Jen se nerozmýšlejte, já vím, že pro ně máte slabost.“

„Rozhodně se tam s nimi sejdete, podaří-li se mi je přemluvit, a u slečny Batesové se zastavím na zpáteční cestě.“

„To je úplně zbytečné, já se s Jane vídám denně: – ale jak si přejete. Bude se to odehrávat před obědem, Knightley, viďte, a všechno bude docela prosté a jednoduché. Vezmu si širokánský klobouk a přes ruku jeden z mých malých košíčků. Podívejte – asi támhleten košíček s tou růžovou mašlí. Všechno co nejprostší. A Jane bude mít také takový. Nebudeme dbát na žádné formality ani na parádu – povedeme si volně jako cikáni. – Budeme se procházet u vás v parku, sami si natrháme jahody, posedíme pod stromy. – A když nám budete chtít ještě něco nabídnout, bude se to podávat venku na čerstvém vzduchu – prostře se stůl někde ve stínu. Všechno aby bylo co nejjednodušší a nejpřirozenější. Takhle nějak jste si to představoval?“

„Ne tak docela. Mně připadá nejjednodušší a nejpřirozenější prostřít stůl v jídelně. Přirozené a prosté sklony pánů a dam zahrnují myslím služebnictvo a nábytek, a tomu nejlépe odpovídá oběd pod střechou. Až vás přestane těšit ochutnávat jahody pod širým nebem, bude připravená studená pečeně v jídelně.“

„Hm – no jak myslíte. Jen když to nebude žádná velkolepá tabule. Mimochodem – mohu vám já nebo moje hospodyně nějak pomoct – nebo poradit? – Jestli si přejete, promluvím s paní Hodgesovou nebo dohlédnu, aby – –“

„Nic takového si nepřeji, děkuji vám.“

„No – ale kdyby nastaly nějaké těžkosti, moje hospodyně je mimořádně schopná.“

„Ubezpečuji vás, že moje se pokládá za stejně mimořádně schopnou, a urazila by se, kdyby se jí nabízela pomoc.“

„Kéž bychom měli oslíka! Patřilo by se, abychom přijely na oslících, Jane, slečna Batesová a já – a můj caro sposo by nás provázel pěšky. Budu s ním muset vážně promluvit, abychom si opatřili oslíka. K životu na venkově to podle mého jaksi patří. A žena, ať má sebebohatší vnitřní zdroje, přece jen nemůže stále sedět doma. – A dlouhé vycházky, to víte – v létě je tolik prachu a v zimě zase bláta.“

„Na cestě z Highbury do Donwellu vám nehrozí to ani ono. Donwellská cesta nebývá prašná a touhle dobou je naprosto suchá. Přijeďte ale na oslíku, jestli se vám to líbí. Můžete si ho vypůjčit od paní Coleové. Přál bych si, abyste si mohla ve všem co nejvíce vyhovět.“

„Jsem o tom přesvědčena. Cením si toho, drahý příteli. Míváte takové zvláštní, suché, přímočaré způsoby, ale v hrudi vám bije vřelé srdce, já to vím. Jak říkávám panu E., jste z té duše žertéř. – Ano, ujišťuji vás, Knightley, že jsem si plně vědoma, jakou pozornost mi celým tímhle záměrem prokazujete. Uhádl jste přesně, co by mi způsobilo největší potěšení.“

Pan Knightley se chtěl vyhnout tabuli pod stromy ještě z jiného důvodu. Doufal, že přemluví pana Woodhouse, aby se s Emmou výletu zúčastnil; a věděl, že kdyby kdokoli z nich zasedl k obědu pod širým nebem, pan Woodhouse by z toho určitě onemocněl. Nesmí ho pod záminkou dopolední projížďky a hodinky nebo dvou strávených v Donwellu vystavit pokušení, aby se oddal svým neduhům.

Proto byl také pozván se vší upřímností. Nečíhaly na něho žádné skryté hrůzy jako odplata za bezelstnou důvěřivost. Pan Woodhouse svolil. Nenavštívil Donwell už dobré dva roky. – Až bude jednoho dne opravdu krásně, mohli by se s Emmou a Harriet docela dobře vypravit; on by poseděl s paní Westonovou a děvčátka by se zatím procházela po parku. Nemyslí si, že by jim hrozilo vlhko, teď v pravé poledne. Z té duše rád by zase spatřil to starobylé sídlo a s potěšením se tam sejde s manželi Eltonovými nebo s kterýmikoli dalšími známými. Na tom mu nepřipadá nic špatného a Emmě s Harriet jistě také ne, aby se tam jednou za opravdu pěkného počasí vypravili. Pan Knightley si to moc dobře vymyslel, – je to od něho velice laskavé a rozumné – takhle je pozvat je mnohem lepší, než kdyby uspořádal nějakou večeři. On sám nerad večeří mimo domov.

Pan Knightley měl to štěstí, že i všichni ostatní ochotně souhlasili. Kdekdo přijímal jeho pozvání s takovou radostí, jako by – po způsobu paní Eltonové – předpokládali, že se tato společenská událost pořádá na jejich počest. – Emma i Harriet doznaly, že se jim ten výlet jeví velice lákavě; a pan Weston, ani nebyv žádán, přislíbil, že se pokusí zařídit, aby se zúčastnil i Frank, bude-li to jen trochu možné. Bez tohoto projevu souhlasu a závaznosti by se byl pan Knightley obešel, avšak takto mu nezbývalo než prohlásit, že ho rád uvidí; a pan Weston ho ujistil, že napíše obratem a že nebude šetřit výmluvností, aby ho přiměl přijet.

Mezitím se schromlý kůň nečekaně rychle pozdravil, takže se znovu rozvířily radostné úvahy o výletu na Box Hill; a nakonec se dohodli, že pojedou hned druhý den po návštěvě na Donwell; – jelikož se počasí tak krásně ustálilo.

Jednoho dne na prahu letního slunovratu dovedli tedy pana Woodhouse v záři poledního slunka do kočáru, spustili jedno okénko a bezpečně ho dopravili, aby se stal účastníkem zmíněné zahradní slavnosti a užil čerstvého vzduchu; usadili ho v jednom z nejlepších pokojů v Donwellu, kde kvůli němu od rána plápolal oheň v krbu; spokojeně se tam usadil, ochotně vykládal o tom, co právě dokázal, a všem radil, aby si k němu přišli sednout a neuhřáli se v tom horku. Paní Westonová, která tam zřejmě přišla pěšky jen proto, aby se unavila a mohla mu dělat společnost, s ním zůstala i poté, co všichni ostatní vyhověli vyzvání nebo přemlouvání a šli ven, a trpělivě, s pochopením mu naslouchala.

Emma už tak dávno Donwell, někdejší opatství, nenavštívila, že docela ráda tatíčka opustila, jakmile se přesvědčila, že má všechno, co potřebuje ke spokojenosti, a běžela se tu porozhlédnout, dychtiva osvěžit si a poopravit paměť podrobnější prohlídkou, aby měla přesnou představu o domě a vůbec o celém panství, které je a vždycky bude pro ni a pro její rodinu tak zajímavé.

I hleděla s upřímnou hrdostí a spokojeností, jak na to snad vzhledem k svému svazku s nynějším i budoucím majitelem měla právo, na úctyhodnou rozlohu i styl donwellského sídla, na jeho výhodnou, malebnou, osobitou polohu v chráněném místě pod svahem – na rozlehlé prostory zahrad přecházejících v lučiny omývané říčkou, na niž z vlastní obytné budovy, situované s typickým starodávným nezájmem o výhled, nebylo skoro vidět – na bohatství zeleně v alejích a stromořadích, které nepadly za oběť módě ani rozmaru. – Bylo to větší sídlo než Hartfield a zcela mu nepodobné, zabíralo velkou plochu a rozbíhalo se nepravidelně do všech stran, mělo řadu pohodlných místností, a pár vskutku krásně zařízených pokojů. Všechno tam bylo právě takové, jak se patřilo, a bylo to také na první pohled zřejmé, a Emma se tu rozhlížela se vzrůstajícím respektem k sídlu rodu tak vpravdě urozeného, s neposkvrněnou krví ani duší. – John Knightley má sice své sporné povahové rysy, ale přesto se Isabella uměla skvěle vdát. Nepřivedla jim do rodiny ani lidi, ani jména, ani majetek sporného původu. Emma se tu volně procházela a oddávala těmto příjemným pocitům, dokud nenastala nutnost přizpůsobit se ostatním a shromáždit se spolu s nimi u záhonů s jahodami. – Dostavili se už všichni až na Franka Churchilla, kterého čekali každou chvíli z Richmondu; a paní Eltonová, v plné zbroji blaženství, s širokánským kloboukem a košíčkem, se ochotně chystala sehrát prim při sbírání, mlsání a probírání – jahod, neboť teď se nedalo přemýšlet ani povídat o ničem jiném než o jahodách: nejlepší anglické ovoce – každému přijdou k chuti – nanejvýš zdraví prospěšné. – Zdejší nádherné záhony a nádherný druh. – Rozkošné, když si je člověk sám nasbírá – jen tak je opravdu vychutná. – Před obědem je rozhodně nejlepší doba – ji nikdy nic neunaví – všechny druhy výtečné – nachově zdaleka nejlepší – nesnesou srovnání – jiné se skoro nedají jíst – s nachovými se setkáváme jen vzácně – dává přednost chilským – ananasové mají ze všech nejlahodnější chuť – co se platí za jahody v Londýně – bohaté plantáže kolem Bristolu – v Javornici – skleníky – obnovují se plantáže – zahradníci si to představují všechno jinak – na to není pravidlo – s takovým zahradníkem nic nehne – osvěžující ovoce – až moc vydatné, musí se jíst střídmě – třešním se nevyrovnají – rybíz víc osvěží – nepříjemné, že se člověk při tom sbírání tolik naohýbá – to žhavé slunce – už to déle nevydrží – musí si jít odpočinout do stínu.

Těmito pěšinkami se půl hodiny bral hovor – pouze jednou přerušený paní Westonovou, která začala mít starost o nevlastního syna a přišla se zeptat, jestli už přijel. – Znepokojovala se kvůli jeho koni.

Usadili se na lavičkách příhodně ve stínu a Emmě teď bylo vyslechnout, co si povídají paní Eltonová s Jane Fairfaxovou. – Řeč se točila kolem místa, nesmírně lákavého místa. Paní Eltonová o tom právě dnes ráno dostala zprávu a překypovala nadšením. Nebylo to místo u paní Sucklingové, nebylo to místo u paní Braggeové, ale co do blaženosti a nádhery se řadilo hned za nimi: bylo to u sestřenice paní Braggeové, kterou znala i paní Sucklingová, u dámy přijímané v Javornici. – Nesmírně lákavé, úchvatné, žádoucí, nejvybranější kruhy, společnost, rod, postavení, zkrátka všechno – a paní Eltonová naléhala jako zběsilá, aby Jane to místo okamžitě vzala. – Plála nadšením, energií, vítězoslávou – a rozhodně odmítala vzít v úvahu zápornou odpověď své přítelkyně, ačkoli ta ji i nadále ujišťovala, že prozatím žádné místo nastoupit nehodlá, a s důrazem opakovala stejné důvody, které uváděla už dříve. – Jak to Jane dokáže vydržet, žasla Emma. Tvářila se usouženě, vyjadřovala se zcela jasně – až konečně, což u ní bylo nezvyklé, se odhodlala k činu a navrhla rozchod.

„Nemohli bychom se zas trochu procházet? Neprovedl byste nás, pane Knightley, všemi zahradami? Ráda bych si to tu prohlédla.“

Neodbytná dobrodějka na ni asi přece jen byla trochu moc.

Byl parný den, a když se nějakou dobu procházeli porůznu parkem v rozptýlených skupinkách, málokdy tři pohromadě, zamířili bezděčně jeden za druhým do krátké, široké lipové aleje, která se táhla za trávníky v jisté vzdálenosti od řeky jako hranice pozemků se zahradní úpravou. – Nevedla nikam, pouze k výhledu přes nízkou kamennou zídku s vysokými sloupy; dělalo to dojem, jako by byl stavitel chtěl vzbudit představu, že se příchozí blíží k domu, který zde však nikde nestál. Nápad to možná nebyl nejvkusnější, avšak alej sama o sobě zajišťovala příjemnou procházku a výhled na jejím konci byl kouzelný. – Úctyhodný svah, u jehož úpatí se prostíralo donwellské sídlo, přecházel za přilehlými pozemky v příkré úbočí; půl míle odtud se tyčil kopec dosti strohý a impozantní, bohatě zalesněný, a těsně pod ním, na výhodném chráněném místě, ležela farma U opatského mlýna; před ní se táhly louky a řeka ji zblízka obtáčela ladnou smyčkou.

Byl to líbezný pohled – lahodil oku i duši. Anglická zeleň, pěstěná anglická krajina, anglické pohodlí, a to vše zalité sluncem bez únavného dusného žáru.

V této aleji dostihla Emma s panem Westonem všechny ostatní a hned ji zaujalo, že pan Knightley s Harriet, odděleni od houfu, míří napřed k zmíněné vyhlídce. Pan Knightley s Harriet! – Zvláštní páreček; ale zaznamenala to s hrdostí. – Bývaly časy, kdy by byl její společností zhrdl a bez dlouhých orací se od ní byl vzdálil. Teď se však spolu očividně příjemně baví. Bývaly také časy, kdy by Emma nerada viděla Harriet na místě, odkud byl na farmu U opatského mlýna tak lákavý pohled; teď však už se ničeho nebála. Jen ať si ji klidně prohlíží se vším všudy, v celé její prosperitě a nádheře, ty žírné pastviny, tučná stáda, rozkvetlé sady a jemný sloup stoupajícího kouře. – Přidružila se k nim u zídky a zjistila, že jsou příliš zabráni do rozhovoru, aby se nějak zvlášť rozhlíželi. Pan Knightley poučoval Harriet o způsobu zemědělských prací a podobně a Emmě věnoval úsměv, jenž jako by říkal: „Tohle se týká mne. Mohu o takových věcech hovořit, aniž upadnu v podezření, že se vracím k Robertu Martinovi.“ – Emma ho však z ničeho takového ani nepodezírala. Byla to příliš dávné historie. Robert Martin už nejspíš přestal na Harriet myslet. Prošli společně alejí několikrát sem a tam. Stín je příjemně osvěžil a Emma pak na to vzpomínala jako na nejhezčí chvíli dne.

Nakonec zamířili k vlastnímu domu; musí zajít dovnitř a naobědvat se; všichni už také zasedli a měli se k dílu, a Frank Churchill stále nikde. Paní Westonová ho vyhlížela a vyhlížela, ale nadarmo. Jeho otec žádné obavy nepřiznal a zlehčoval její úzkost žertováním; ona však říkala, že si nemůže pomoci a že by byla stejně ráda, kdyby se dokázal rozloučit s tou svou černou kobylkou. Vždyť se vyjádřil o svém příjezdu s větší jistotou než jindy. „Tetinka se cítí o tolik lépe, a proto nepochybuji, že se mi podaří mezi vás zavítat.“ – Zdravotní stav paní Churchillové, jak mnozí hned připomínali, podléhá přece často náhlým změnám – a paní Westonová se nakonec dala přesvědčit, nebo to aspoň prohlásila, že paní Churchillová patrně dostala záchvat, a on kvůli tomu nemohl odjet. – Emma sledovala očima Harriet, zatímco se vedly tyto úvahy; ta se však chovala příkladně a neprozradila žádné citové pohnutí.

Když se posilnili studeným občerstvením, chystala se společnost znovu ven, aby si prohlédli, co ještě neviděli, totiž staré opatské rybníky; možná dojdou až k jetelišti, kde se zítra mělo začít sekat, anebo si každopádně dopřejí to potěšení se uhřát, aby se mohli opět ochladit. – Pan Woodhouse, který se už kousíček prošel po pěšinkách v nejvýše položeném koutě zahrady, kde ani jeho nemohla zastrašit obava z vlhka stoupajícího od řeky, se už nemínil zvednout a dcera se chystala zůstat s ním, aby paní Westonovou mohl manžel zlákat ven a dopřát jí trochu pohybu a změny, které v jejím rozpoložení byly očividně žádoucí.

Pan Knightley udělal, co bylo v jeho silách, aby se pan Woodhouse nenudil. Nachystal mu obrázkové knihy s rytinami, krabice s medailemi, kameje, korály, mušle a všechny možné jiné nashromážděné rodinné kuriozity ze všech skříní, aby starému příteli čas lépe ubíhal; a jeho péče se dokonale osvědčila. Pan Woodhouse se celo dobu výborně bavil. Paní Westonová mu to všechno ukazovala, a on to nyní chtěl všechno ukázat Emmě; naštěstí se nepodobal malému kloučkovi v ničem jiném než v naprosté neschopnosti zhodnotit, co vidí, neboť jinak byl pomalý, důkladný a metodický. – Ještě než tato druhá prohlídka začala, vyšla si Emma do haly, aby si krátce sama v klidu prohlédla vstupní prostor a jeho okolí – a sotva tam vešla, objevila se Jane Fairfaxová, která přiběhla ze zahrady, jako by právě unikla pronásledování. – Jelikož nečekala, že zrovna tam zastane slečnu Woodhousovou, zatvářila se zprvu překvapeně, nicméně však právě slečnu Woodhousovou hledala.

„Byla byste tak laskavá,“ požádala, „a až mne začnou postrádat, řekla byste, že jsem se vrátila domů? – Odcházím hned teď. – Tetička si neuvědomuje, kolik je hodin, ani jak dlouho jsme už pryč – jsem si jsita, že po nás bude sháňka, a rozhodla jsem se bezodkladně odejít. – Nikomu jsem nic neřekla. Vyvolala bych tím jen starosti a znepokojení. Někteří šli k rybníkům a jiní do lipové aleje. Dokud se nevrátí, nezačnou mne postrádat. A až začnou, pověděla byste jim laskavě, že jsem se vrátila?“

„Samozřejmě, když si to přejete, ale nechystáte se snad jít do Highbury pěšky a sama?“

„Ano – co by mne mohlo ohrozit? – Chodím rychle. Za dvacet minut jsem doma.“

„Vždyť je to daleko, opravdu příliš daleko, abyste šla bez doprovodu. Dovolíte-li, pošlu s vámi tatíčkova komorníka. – Anebo zavolám kočár. Může předjet do pěti minut.“

„Děkuji vám, děkuji vám, ale to v žádném případě. – Je mi milejší jít pěšky. – A abych se já bála chodit sama! – Já, která patrně už zakrátko budu muset chránit druhé!“

Pronesla to velmi rozrušeně a Emma jí na to soucitně odvětila: „Kvůli tomu se přece nemusíte vystavovat nebezpečí už teď. Zavolám ten kočár. Vždyť jen to vedro je nebezpečné. Vypadáte vyčerpaně.“

„Však také jsem vyčerpaná,“ odpověděla, „ale není to vyčerpání toho druhu – rychlá chůze mne osvěží. Každý někdy propadne duševní únavě, slečno Woodhousová. Přiznám se, že ji právě nyní prožívám zvlášť hluboce. Prokážete mi největší laskavost, když mi vyhovíte v mém přání, a jenom oznámíte, že jsem odešla, až bude třeba.“

Na to už Emma nenamítla ani slůvko. Pochopila vše; vcítila se do jejího rozpoložení, podpořila ji v rozhodnutí okamžitě odejít a vyprovázela ji z domu jako milou přítelkyni. Jane se po ní vděčně ohlédla a její slova na rozloučenou: „Ach, slečno Woodhousová, jakou útěchu přináší někdy samota!“ se zdála tryskat z překypujícho srdce a vypovídat o usilovném sebeovládání, jaké od ní ustavičně vyžadují i někteří, kdo ji milují nejvroucněji.

„Takový domov, proboha! Taková teta!“ říkala si Emma v duchu, když se vracela do haly. „Je mi tě upřímně líto. A čím víc se projevuje, že jsi citlivá na tyhle hrůzy, tím víc se mi zamlouváš.“

Jane byla pryč sotva čtvrt hodiny, oni s tatíčkem absolvovali pouze několik pohledů na náměstí svatého Marka v Benátkách, když do pokoje vstoupil Frank Churchill. Emma na něho vůbec nemyslela – zapomněla na něho myslet – ale teď byla velice ráda, že ho vidí. Paní Westonové se uleví. Jeho vranka byla bez viny. Pravdu měli ti, kdo uváděli paní Churchillovou jako příčinu zdržení. Přijel pozdě, protože se její nemoc přechodně zhoršila: dostala nervový záchvat, který trval pár hodin – už se vzdal všeho pomyšlení na odjezd, až bylo skoro pozdě; – a kdyby předem věděl, v jakém horku bude muset rajtovat a jak se přes všechen spěch omešká, snad by byl namouduši ani nejel. Je vedro k padnutí; něco takového ještě nezažil – skoro si přeje, aby byl zůstal doma – nic ho tak neničí jako vedro – snese jakýkoliv mráz a podobně, ale to vedro je k nepřežití – a posadil se co nejdále od ubohých trosek páně Woodhousova ohně a tvářil se velice žalostně.

„Zůstanete-li v klidu, zakrátko vám přestane být horko,“ řekla Emma.

„Jakmile mi přestane být horko, budu se muset vydat na zpáteční cestu. Uvolnil jsem se jen s největšími obtížemi, ale otec mi tak naléhavě kladl na srdce, abych přijel! Předpokládám, že už se všichni brzy rozejdete – jednu navracející se dámu jsem potkal cestou sem – je to šílenství v tomhle parnu – naprosté šílenství!“

Když ho Emma takhle slyšela a viděla, pochopila brzy, že se Frank Churchill nalézá v rozpoložení, které nejlépe vystihuje přídomek předrážděné. Někteří lidé začnou být nevrlí pokaždé, když je jim horko. I ona je možná takového založení; a jelikož věděla, že na případné neduhy tohoto druhu často blahodárně zapůsobí, když se člověk najít a napije, doporučila Frankovi, aby se občerstvil; najde všeho hojnost v jídelně – a milosrdně mu ukázala patřičné dveře.

Ne – nebude jíst. Nemá hlad; a bylo by mu potom jen tím větší vedro. Za dvě minuty se však k svému vlastnímu prospěchu dal oblomit; zahučel cosi o bezinkovém moštu a odešel. Emma věnovala opět všechnu pozornost tatíčkovi a v duchu si říkala:

„Ještě štěstí, že už jsem ho přestala mít ráda. Nechtěla bych dostat muže, kterého rozladí trochu sluníčka. Mírná Harriet to dokáže snášet lépe.“

Byl pryč dost dlouho, aby se velice pohodlně naobědval, a vrátil se v mnohem lepším stavu – příjemně se ochladil – začal se opět chovat mile jako vždy – už byl s to si k nim přitáhnou židli a projevil zájem o jejich zábavu a vyjádřil docela obstojně politování, že přijel tak pozdě. Nebyl v nejlepší náladě, ale zřejmě v tom směru aspoň vynakládal jistou snahu, a nakonec už dokázal docela přijatelně klábosit nesmysly. Prohlíželi si nějaké obrázky ze Švýcar.

„Jakmile se tetinka uzdraví, odcestuji do ciziny,“ prohlásil. „Nebudu mít pokoj, dokud některé tyhle končiny neuvidím na vlastní oči. A vy si pak jednoho dne třeba prohlédnete mé črty – nebo přečtete mé zápisky z cest – nebo mou báseň. Něco učiním, abych dospěl k sebevyjádření.“

„To patrně učiníte – nikoli ale prostřednictvím črt ze Švýcar. Do Švýcar neodcestujete. Strýček s tetičkou vám v životě nedovolí opustit Anglii.“

„Třeba je přemluvím, aby se vydali na cesty také. Možná že lékaři předepíší tetince teplé podnebí. Mám takové velice silné tušení, že odjedeme do ciziny všichni, ujišťuji vás. Dneska zrovna jsem skálopevně přesvědčen, že budu brzy v cizině. Měl bych odcestovat. To nicnedělání mne už unavuje. Potřebuji změnu. Myslím to vážně, slečno Woodhousová – ať už vám váš bystrozrak odhalil cokoli – Anglie mne tíží jako mlýnský kámen na krku – opustil bych ji zítra, kdybych mohl.“

„Tíží vás blahobyt a možnost si všeho dopřát. Což kdybyste si pro sebe vymyslel trochu nějakého trápení, abyste tu spokojeně zůstal?“

„Mne že tíží blahobyt a možnost všeho si dopřát! – To se hluboce mýlíte. Já sám před sebou nevidím ani blahobyt, ani neomezené možnosti. Ať zatoužím po čemkoli konkrétním, narazím na překážky. Vůbec nepovažuji svůj osud za záviděníhodný.“

„Nejste ale na tom rozhodně tak bídně, jako když jste prve přijel. Jděte se ještě trochu posilnit, a hned si podstatně polepšíte. Plátek studené pečeně a ještě jeden doušek madeiry s vodou – a už se téměř vyrovnáte nám všem ostatním.“

„Ne – ani se nehnu. Posedím s vámi. Vy jste ta nejlepší medicína.“

„Zítra podnikneme výlet na Box Hill. Přidejte se k nám. Nejsou to Švýcary, ale snad to aspoň poslouží mladému muži, který tak naléhavě potřebuje změnu. Zdržíte se a pojedete s námi?“

„Ne, určitě ne. Vrátím se domů, jen co se večer trochu ochladí.“

„Ale můžete zase po ránu přijet, dokud to ochlazení ještě trvá.“

„Ne – to nestojí za to. Kdybych přijel, měl bych špatnou náladu.“

„V tom případě zůstaňte prosím v Richmondu.“

„Jenomže když tam zůstanu, tak budu mít náladu ještě horší. Trápím se, když si vzpomenu, že jste tu všichni beze mne.“

„S touhle nesnází si musíte nějak poradit sám. Vyberte si míru špatné nálady, jaká vám vyhovuje. Já už na vás nebudu naléhat.“

Tou dobou se někteří hosté začali trousit z procházky a zakrátko se tu shromáždila celá společnost. Jedněm udělal Frank Churchill svou přítomností radost, jiní to přijali nevzrušeně, ale všechny rozrušil a znepokojil vzkaz vysvětlující zmizení slečny Fairfaxové. Záležitost se uzavřela zjištěním, že už je načase, aby se rozloučili všichni, a když domluvili ještě krátce poslední podrobnosti ohledně zítřejšího podniku, rozešli se. Franku Churchillovi, jemuž od začátku nebylo po chuti z takové události se vyloučit, to nebylo po chuti čím dál víc, až jeho poslední slova Emmě zněla:

„Nu, jestli si to vy přejete, abych zůstal a přidal se k vám, udělám to.“

Usmála se na souhlas; a nic méně závažného než poselství z Richmondu ho do zítřejšího večera nemohlo odvolat.

Errata:

30.05.2021 15:17