Do této podoby tedy dospěly záměry, naděje a zbožná přání, když se na Highbury snesl červen. Obecně vzato, nepřinesl žádné podstatné změny. Eltonovi stále ještě vykládali, že čekají návštěvu Sucklingových, a jak se využije jejich ekvipáž; Jane Fairfaxová byla stále ještě u babičky; a jelikož Campbellovi znovu odložili svůj návrat z Irska a namísto o Svatém Janu se teď mluvilo o srpnu, vypadalo to, že u ní zůstane ještě o dobré dva měsíce déle, pokud se jí podaří zamezit činorodé paní Eltonové, aby jí prokázala přátelskou službu a vmanévrovala ji do nějakého mimořádně laskavého místa proti její vůli.

Pan Knightley, který z důvodů zjevných jen sobě samému pojal hned od prvopočátku k Franku Churchillovi zjevnou averzi, zhlížel na něj zřejmě s čím dál tím většími výhradami. Začal ho podezírat, že hraje vůči Emmě nějakou dvojí hru. Že se o ni uchází, to se zdálo nabíledni. Všechno tomu nasvědčovalo: jeho vlastní dvornost, nápovědi jeho otce, diskrétní mlčení jeho nevlastní matky, to všechno souznělo v jednom akordu; slova, chování, takt i beztaktnost vypovídaly jen o jediném. Avšak zatímco ho tak mnozí přisoudili Emmě a Emma sama se ho chystala přenechat Harriet, pan Knightley pojal podezření, že začíná svádět Jane Fairfaxovou. Neuměl si to vysvětlit, ale mezi těmi dvěma jako by vládlo hlubší porozumění – aspoň jemu se to tak jevilo – viděl známky obdivu z jeho strany, a jakmile si tohle jednou uvědomil, nemohl se zbavit dojmu, že jde o něco důsažnějšího, jakkoli se střehl, aby ho fantazie nezavedla na scestí jako Emmu. Ta nebyla právě přítomna, když v něm poprvé vzklíčilo to podezření. Eltonovi ho pozvali spolu s randallským panstvem a s Jane na večeři a při ní byl svědkem toho, jak Frank – a nejednou – vrhá na slečnu Fairfaxovou pohledy od ctitele slečny Woodhousové rozhodně nemístné. Když se pak znovu ocitl v jejich společnosti, nemohl se neupamatovat na to, co viděl; ani se nevyhnul pozorování, která – pokud nebyla z rodu plamenů za soumraku básníka Cowpera, jenž

„... sám spřádá si, co oči jeho vidí...“

ho ještě utvrdily v podezření, že mezi Frankem Churchillem a Jane existují tajné sympatie, ba že jsou dokonce tajně domluveni.

Jednoho dne na sklonku odpoledne se pan Knightley vydal – jak to často dělával – do Hartfieldu s úmyslem strávit tam večer. Emma s Harriet se právě chystaly na procházku, i přidal se k nim, a na zpáteční cestě se střetli s početnější společností, která si stejně jako oni vyšla v této době na vzduch, protože se počasí kabonilo, jako by k večeru měl přijít déšť: byli to pan Weston s chotí a se synem a slečna Batesová s neteří, s nimiž se náhodou potkali. Pokračovali pak v procházce společně, a když se ocitli před Hartfieldem, Emma, jelikož věděla, že takováhle návštěva přijde jejímu otci právě vhod, naléhala, aby šli všichni dál a posvačili u nich. Randallské panstvo souhlasilo bez váhání a po delším monologu, jemuž nikdo nevěnoval pozornost, vyjádřila i slečna Batesová názor, že mohou přijmout tuto vzácnou laskavost ze strany drahé slečny Woodhousové.

Právě když vcházeli do zahrady, projel kolem pan Perry na koni. Pánové se rozhovořili o jeho zvířeti.

„Mimochodem,“ obrátil se nato Frank Churchill k paní Westonové, „uskutečnil už pan Perry svůj úmysl stran vlastního kočáru?“

Paní Westonová se na něj udiveně zadívala a odvětila: „Já ani nevím, že by takový úmysl měl.“

„Vždyť jste mi to sama sdělila. Zmínila jste se o tom v dopise už asi před čtvrt rokem.“

„Já? Vyloučeno!“

„Ale ano, opravdu! Živě si na to vzpomínám. Psala jste, jako by k tomu mělo dojít co nevidět. Paní Perryová se někomu svěřila a měla z toho velkou radost. Ona prý ho také k tomu přemluvila, neboť má starost, aby si neublížil, když musí ven za každého počasí.“

„Na mou věru, že o tom slyším poprvé v této chvíli.“

„Poprvé? Opravdu? – Propána, jak to jen – Pak se mi to tedy muselo zdát – ale já byl pevně přesvědčen – Slečno Smithová, na vaší chůzi je vidět, že jste se unavila. Budete asi ráda, že už jste doma.“

„Cos to povídal? Cos to povídal o Perrym a kočáru, Franku?“ halasil pan Weston. „Opatří si Perry kočár? To jsem rád, že si to může dopřát. Mluvil o tom s tebou sám, Franku?“

„Ne, pane,“ odvětil jeho syn a zasmál se. „Zdá se, že se mnou o tom nemluvil nikdo. – Zvláštní! – Byl bych přísahal, že se o tom zmínila paní Westonová v jednom dopise už před mnoha týdny a uvedla všechny tyhle detaily – jelikož však ona prohlašuje, že o tom do této chvíle neslyšela ani slůvko, muselo se mi to zjevit ve snu. Já mívám neobyčejně živé sny. Jakmile odjedu z Highbury, začne se mi zdát o všech zdejších lidech – nejdřív proberu blízké přátele a pak se mi zjeví ve snu například manželé Perryovi.“

„To je zvláštní,“ poznamenal jeho otec, „žes měl takový živý sen o lidech, na které v Enscombu asi sotva nějak zvlášť vzpomínáš. Perry že si pořizuje kočár! A jeho paní že ho k tomu přemluví, protože má obavy o jeho zdraví – přesně tak k tomu dřív nebo později dojde, o tom nepochybuji – jen ses trochu předběhl. Jak věrohodné sny se nám někdy zdají! A jindy zas do nebe volající nesmysly! No, Franku, tvůj sen na tebe prozradil, že v myšlenkách často zalétáš do Highbury, když tu nejsi. Emmo, vám se přece také zdávají velice živé sny, pokud se nemýlím?“

Emma však odběhla z doslechu. Pospíchala napřed, aby připravila tatíčka na příchod hostů, a tak k ní právě Westonova narážka nedolehla.

„Víte, abych ale řekla pravdu,“ zvolala dychtivě slečna Batesová, která se dobré dvě minuty marně snažila dostat ke slovu, „když se k té věci mám vyjádřit: jistě nemůžeme vyloučit, že se panu Churchillovi mohlo něco takového – nechci tvrdit, že se mu to nezdálo – i mně samé se někdy zdají ty nejroztodivnější sny – ale kdybyste na mě uhodili, musela bych s barvou ven a přiznat, že letos na jaře přišlo něco takového na přetřes; paní Perryová se o tom zmínila matičce a Coleovi do toho byli zasvěceni stejně jako my, ale mělo to zůstat v tajnosti a hovořilo se kolem toho jen tři dny. Paní Perryová by si moc přála, aby si pán pořídil kočár, a jednoho dne přiběhla k matičce s velkou vítězoslávou, protože si myslela, že už ho přemluvila. Nevzpomínáš si, Jane, jak nám o tom babička povídala, když jsme se vrátily domů? – Neuvědomuju si už, kam jsme se to vypravily – dost možná že do Randallsu. Ano, myslím, že to bylo do Randallsu. Paní Perryová má odjakživa matičku moc ráda – a kdo by také neměl, že – a svěřila se jí s tím důvěrně. Neměla samozřejmě nic proti tomu, aby o tom pověděla nám, ale dál se to jako nemělo šířit, a já jsem o tom taky až dodneška živé duši nešpitla. Přece jen bych ale nechtěla přísahat, že jsem se nikdy ani trošku nepodřekla, protože mně občas uklouzne slůvko, ani nevím jak. Já jsem povídavá, to víte, dost povídavá, a stalo se mi už, že jsem něco prořekla, co jsem neměla. Nejsem jako Jane; kéž bych byla. Můžu se vám zaručit, že ta v životě nikdy nic neprozradila. Kdepak je? – Aha, hned za námi. Jasně si vzpomínám, jak k nám paní Perryová přiběhla. – Zvláštní sen, jen co je pravda!“

Vcházeli do haly. Pan Knightley předešel slečnu Batesovou a hledal očima Jane. Odvrátil se od Franka Churchilla, z jehož tváře se domníval vyčíst rozpaky zahnané nebo přehlušené smíchem, a bezděčně stočil zraky k ní; byla však skutečně až docela vzadu a plně zaměstnána svým přehozem. Pan Weston vstoupil. Oba zbývající pánové jí drželi dveře a čekali, až projde. Pan Knightley podezíral Franka Churchilla, že se usilovně snaží zachytit její pohled – nadarmo ale, pokud tomu tak bylo – Jane vešla mezi nimi do haly a na žádného z nich se ani nepodívala.

Pak už nezbýval čas na další úvahy a vysvětlování. Museli se smířit se snem a pan Knightley byl nucen zasednout s ostatními k velkému modernímu kulatému stolu, který se Emminou zásluhou ocitl v Hartfieldu a který by byl nikdo jiný než Emma nedokázal tam umístit a přesvědčit pana Woodhouse, aby ho používal namísto menšího skládacího stolku, na němž se mu dvakrát denně po čtyřicet let ve stísněnosti servírovalo jídlo. Čajování probíhalo v příjemné atmosféře a nikdo z hostů zjevně nespěchal domů.

Frank Churchill se ohlédl na stoleček za sebou, kam mohl ze svého místa dosáhnout. „Slečno Woodhousová,“ zeptal se, „odvezli si vaši synovečkové s sebou ty abecedy – tu krabičku s písmeny, která tady stávala? Kdepak je? Dnes je takový pošmourný večer, že bychom ho měli strávit spíš jako zimní než jako letní. Jednou jsme se tady s těmi písmeny přece kolosálně pobavili. Chtěl bych vám zase dávat hádanky.“

Emmě se ten nápad zalíbil; přinesla krabičku a stůl byl brzy poset jednotlivými písmeny, avšak nikdo nejevil valnou chuť se jich chopit krom nich dvou. Oni je hbitě vybírali do slov a dávali je hádat sobě navzájem nebo komukoli dalšímu, kdo měl chuť si lámat hlavu. Tahle hra se obzvlášť zamlouvala panu Woodhousovi, protože byla taková klidná; rušnější zábavy, jaké občas podnítil pan Weston, ho rozčilovaly, ale teď se spokojeně oddával projevům cituplného, teskného smutku, že už mu „ti chudáčkové chlapečkové drazí“ zase odjeli, anebo hrdě upozorňoval, když občas zvedl jednotlivá písmenka, která k němu zabloudila, jak krásně je Emma vypsala.

Frank Churchill přistrčil písmenka na jedno slovo slečně Fairfaxové. Ta se krátce porozhlédla kolem stolu a začala je sestavovat. Frank seděl vedle Emmy a Jane naproti nim – a pan Knightley je měl ze svého místa před očima všechny tři a využíval toho, aby viděl co nejvíce a dal přitom na sobě co nejméně znát, že je pozoruje. Slečna slovo rozluštila a s prchavým úsměvem od sebe odstrčila. Chtěla zřejmě jeho písmenka vzápětí smísit s ostatními a pohřbít je tak všem zrakům, ale to by byla musela koukat na ubrus a ne na druhou stranu stolu, neboť se tak nestalo; mezitím totiž Harriet, dychtivě sledující každé slovo a neschopná je hbitě luštit, písmenka popadla a dala se do práce. Seděla vedle pana Knightleyho a obrátila se k němu o pomoc. To slovo bylo OMYL, a když je Harriet vítězoslavně oznámila, znachověla Jane líčka, čímž dostalo význam, který by jinak nebyl zjevný. Pan Knightley si to dal do souvislosti s tím snem, ale jak to vlastně všechno je, v tom se nevyznal. Jak může jeho oblíbenkyně tak zapomenout na jemnocit a opatrnost! Obával se, že jde o nějaký závažnější vztah. Vždyť tady naráží co chvíli na lest a dvojí hru. Tahle písmenka slouží jako prostředek k milostným úkladům. Je to dětská hra, ale Frank Churchill si ji zvolil za zástěrku hry trochu složitější.

I sledoval ho dál se značným rozhořčením a se značnými obavami a nedůvěrou pozoroval také jeho dvě zaslepené společnice. Viděl, že nachystal pro Emmu krátké slovo a s potutelným úšklebkem jí je podal. Viděl, že je Emma vzápětí rozluštila a že ji to očividně nesmírně pobavilo, i když považovala za nutné ho pohoršeně napomenout: „Nesmysl! Styďte se!“ Hned nato Frank Churchill blýskl očima k Jane a pan Knightley ho zaslechl: „Dám jí to také – mám?“ a stejně zřetelně slyšel, jak mu v tom Emma brání a rozdychtěně se přitom směje: „Nene, to nesmíte, ani nápad.“

Frank to ale přesto udělal. Ten dvorný mladík, který zřejmě uměl zamilovat se bez citu a vlichotit se v přízeň svéhlavostí, bez okolků podal písmenka slečně Fairfaxové a s obřadnou zdvořilostí ji vyzval, aby si je prostudovala. Pan Knightley, nesmírně zvědav, co je to za slovo, vrhal tím směrem v nestřežených okamžicích ostříží pohledy a zanedlouho přečetl DIXON. Jane Fairfaxové svitlo zřejmě zároveň s ním, ale rozhodně ho předčila co do chápavosti skrytého smyslu a důležitého významu pěti písmen, sestavených v tomto pořádku. Očividně jí to nebyl po chuti; vzhlédla, a když viděla, že ji pozorují, zrudla do krvava, jak to u ní ještě nikdy nezažil, ale řekla jen: „Nevěděla jsem, že se smějí dávat vlastní jména.“ Odstrčila od sebe písmena, zjevně popuzena, a zatvářila se, jako by byla pevně odhodlaná nedat si už vnutit žádné další slovo k hádání. Odvrátila se od těch, kdo na ni takto zaútočili, a pohlédla na tetu.

„Ano, máš pravdu, děvečko moje,“ zareagovala ona dáma, ačkoli Jane nepronesla jediné slůvko – „právě jsem se chystala říci totéž. Opravdu máme už nejvyšší čas se zvednout. Hodina pokročila a babička nás už jistě vyhlíží. Díky za vaši vzácnou laskavost, vážený pane. Ale musíme se s vámi už opravdu rozloučit.“

Janina hbitá poslušnost dávala tušit, že je nachystaná k odchodu, jak teta předpokládala. Okamžitě vstala a chtěla odejít od stolu, ale jelikož se zvedali všichni, nemohla se hned vyprostit; pan Knightley měl takový dojem, že jí byla naléhavě přistrčena další hromádka písmen, ale ona je rázně odstrčila, ani na ně nepohlédla. Potom hledala šál – Frank Churchill jí ho pomáhal hledat – mezitím se zešeřilo, v místnosti bylo rušno; s jakou se vlastně rozcházeli, nebyl pan Knightley s to rozpoznat.

Sám se zdržel v Hartfieldu po odchodu ostatních, hlavu plnou toho, co viděl; tak ho to tížilo, že když přinesli svíčky na oporu jeho pátravým pohledům, musel – ano, rozhodně je to jeho povinnost jako přítele, starostlivého přítele – Emmě něco naznačit, nějak se jí na to zeptat. Nemůže dopustit, aby se ocitla v nebezpečné situaci, aniž se pokusí ji zachránit. Je jí tím povinován.

„Prosím vás, Emmo,“ prohodil, „smím se zeptat, v čem spočívala ta zábavnost i účinný osten onoho slova, které jste nakonec dostala k vyluštění vy a slečna Fairfaxová? Zahlédl jsem to slovo a zajímalo by mne, čím to, že mělo na jednu z vás účinek tak komický a na druhou tak zdrcující.“

Emma upadla do velkých rozpaků. Nemohla se odhodlat poskytnout mu pravdivé vysvětlení; její podezření jí zatím nic nevyvrátilo, ale na druhou stranu se upřímně hanbila, že ji vůbec kdy napadlo.

„Ale to nic neznamená!“ zvolala, očividně znejistělá, „to jsme všichni jen tak žertovali.“

„Žertování se zdálo omezeno na vás a pana Churchilla,“ podotkl vážně.

Doufal, že mu k tomu ještě něco poví, ona však mlčela. Začala se zaměstnávat vším možným, jen aby nemusela mluvit. On chvíli mlčky seděl a váhal. V duchu měl před očima různé nežádoucí důsledky. Zasáhne – patrně zbytečně. Z Emminých rozpaků a přiznané důvěrnosti může přece usoudit, že má srdce zadané. Přesto však promluví. Dluží jí to, raději bude riskovat všechny důsledky, vyplývající z nevítaného vměšování, než její štěstí a klid; spíš bude čelit čemukoli, než aby si musel jednou vyčítat, že za těchto okolností něco zanedbal.

„Emmo, holčičko,“ řekl nakonec vážně a laskavě, „myslíte si, že je vám zcela jasná povaha vztahů mezi pánem a dámou, o nichž je řeč?“

„Mezi panem Churchillem a slečnou Fairfaxovou? Ano, naprosto. – Proč o tom pochybujete?“

„Nenapadlo vás dosud, že se jí možná dvoří nebo že ho ona obdivuje?“

„Ne, nikdy!“ zvolala naprosto rozhodně. „Něco takového mi ani na vteřinku na mysl nepřišlo. Jak vás to napadlo?“

„V poslední době jsem měl takový dojem, že jsem zpozoroval jisté náznaky důvěrnějšího vzájemného vztahu – výmluvné pohledy, které po mém soudu nebyly určeny cizím očím.“

„Hm, to jste mne opravdu rozesmál! S radostí zjišťuji, že také umíte popustiti uzdu fantazii, ale k ničemu to nepovede – je mi líto, že zmařím v zárodku váš první pokus – ale opravdu to k ničemu nepovede. Neexistuje mezi nimi žádný citový vztah, to vás mohu ujistit. A ty náznaky, které zaujaly vaši pozornost, pramení z jiných okolností – ze vztahů naprosto odlišného druhu – nemohu vám to přesně objasnit – je to v podstatě hrozná pošetilost – ale něco přece mohu objasnit, a sice, že jsou jen vzdáleni jakéhokoli citového pouta a obdivu. Tedy přesněji řečeno, předpokládám, že je to tak u ní, a mohu tvrdit, že je to tak u něho. Tvrdím, že v tomto případě je pán zcela lhostejný.“

Promluvila s takovou jistotou, že to panem Knightleym otřáslo, a s uspokojením, které ho umlčelo. Emma se rozjařila, chtěla slyšet dopodrobna, jak dospěl k svému podezření, popsat každý pohled, všechna kde a jak, a připadalo jí to zábavné; on se však nemohl vpravit do její veselé nálady. Zjistil, že jí nemůže nijak prospět, a jeho city byly příliš zjitřené, aby měl chuť si povídat. Aby se nerozjitřil až k horečnatosti u plápolajícího ohně, který choulostivý pan Woodhouse vyžadoval téměř celý rok, spěšně se rozloučil a vracel se domů, vstříc chladné samotě Donwellu.

Errata:

30.05.2021 15:17