Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pár dní po zmíněném dobrodružství přišla Harriet k Emmě na návštěvu: držela v ruce jakýsi balíček, a když se usadila, začala po krátké zaváhání takto:

„Slečno Emmo – jestli máte čas – chtěla bych vám něco povědět – vlastně jako k něčemu se přiznat – a víte, pak už to budu mít za sebou.“

Emma, dost tím udivená, ji vybídla, ať jen mluví. Harriet se tvářila vážně; její výraz stejně jako její slova dávaly tušit, že půjde o něco mimořádného. „Považuji to za svou povinnost a je to i mé upřímné přání,“ pokračovala Harriet, „před vámi v té věci nic nezatajovat. Jelikož jsem se teď už chválabohu v jistém směru docela změnila, je na místě, abyste se to dozvěděla i vy. Řeknu jen to nejnutnější – nechci se o tom šířit víc, než je nezbytné – protože se hanbím, že jsem se tomu tak poddala, a věřím, že mě chápete.“

„Ano, chápu,“ odvětila Emma, „aspoň doufám.“

„Jak jsem si jen mohla takovou dobu tak hloupě vymýšlet...!“ zvolala Harriet z hloubi duše. „Připadá mi to teď jako šílenství. Vždyť na něm není vůbec nic zvláštního. Už mi na tom nezáleží, jestli ho potkám, nebo ne – ledaže z nich dvou víc nechci potkat jeho – opravdu bych si radši kdovíjak zašla, jen abychom se vyhnuli – a paní vůbec nezávidím. Ani ji neobdivuju, ani jí nezávidím jako dřív: jistě je okouzlující, prosím, já to uznávám, ale podle mého má zlomyslnou a nepříjemnou povahu – do smrti nezapomenu, jak po mně onehdy loupla očima! – Ujišťuji vás ale, slečno Emmo, že k ní nechovám zášť. – Ne, ať jsou spolu moc a moc šťastni, mně už se nad tím srdce ani jednou nesevře. A abych vám dokázala, že mluvím pravdu, tak teď zničím – co jsem měla zničit už dávno – co jsem vůbec neměla uschovat – to teď vím moc dobře.“ (Při těch slovech se zarděla.) „Teď to všechno zničím – a usmyslela jsem si, že to udělám před vámi, abyste viděla, že jsem už dostala rozum. Uhádnete, co je v tomhle balíčku?“ zeptala se s provinilým pohledem.

„Nemám nejmenší zdání. – Daroval vám někdy něco?“

„Ne – nedá se tomu říkat dárky, ale jsou to věci, které pro mně mívaly velkou cenu.“

Ukázala jí balíček zblízka a Emma zjistila, že je nadepsán NEJVZÁCNĚJŠÍ DRAHOCENNOSTI. Popadla ji opravdová zvědavost. Přihlížela netrpělivě, jak Harriet rozbaluje balíček. Pod hojnými vrstvami staniolu se objevila krásná dárková bonboniérka. Harriet ji otevřela: byla pečlivě vystlaná jemnou vatou, ale krom té vaty v ní Emma viděla jen kousíček náplasti.

„Teď už si jistě vzpomenete,“ řekla Harriet.

„Pámbuví, že ne.“

„Jézusmankote! To bych si nepomyslela, že vám vypadne z hlavy, co se právě tady v tomhle pokoji odehrálo s náplastí, jak jsme se tu sešli tenkrát skoro naposledy! – Bylo to jen pár dní předtím, než jsem dostala tu hnisavou angínu – těsně než přijeli Knightleyovi z Londýna – dokonce snad právě ten večer. Nevzpomínáte si, jak se řízl vaším novým perořízkem, a vy jste mu poradila, aby si to zalepil náplastí? – A jelikož jste neměla žádnou po ruce a věděla jste, že já ji s sebou nosím, požádala jste mne, abych mu ji poskytla. A tak já jsem tu svou vytáhla a kus jsem odstřihla, ale byl zbytečně velký, tak on si z něho odstřihl menší a se zbytkem si chvilku hrál, než mi ho vrátil. A já jsem si pak ve své hlouposti usmyslela, že si z té náplasti udělám drahocennost, a schovala jsem si ji, aby se už nepoužila, a občas jsem se na ni podívala a potěšila se s ní.“

„Nejdražší Harriet!“ vzkřikla Emma a vyskočila, tvář zabořenou v dlaních. „Zahanbujete mne tak, že se to ani vypovědět nedá. Teď už si vzpomínám, vzpomínám si na to na všechno živě, na všechno krom toho, že jste si schovala tu relikvii – o tom jsem do této chvíle neměla tušení –-, ale jak se řízl do prstu a já mu na to doporučila náplast a řekla jsem, že nemám žádnou po ruce – ó, já hříšnice bídná! – a celou tu dobu jsem jí měla v kapse celý balíček! – To byl zase jeden z mých nesmyslných triků! – Patřilo by se, abych se za to až do smrti nepřestala rdít! – Hm – –“ (zase si sedla) – „no a co ještě?“

„Vy jste vážně měla náplast u sebe? – To by mě bylo namouduši ani nenapadlo, říkala jste to tak přirozeně!“

„Vy jste si teda fakticky kvůli němu schovala ten kousek náplasti!“ řekla Emma, když překonala pocit zahanbení a teď nevěděla, má-li žasnout nebo se smát. A v duchu k tomu dodala: „Propánaboha! Jestli by mě kdy napadlo, abych si do vatičky zabalila kousek náplasti, kterou užmoulal Frank Churchill! – Něco takového se vymyká mým schopnostem.“

„Mám tady ještě něco cennějšího,“ obrátila se Harriet k bonboniérce, „totiž bylo to cennější, protože to mu jeden čas doopravdy patřilo, což se o té náplasti říct nedá.“

Emma dychtila spatřit ten výjimečný poklad. Byl to úlomek staré tužky – ten konec bez olůvka.

„Tohle bývala jeho vlastní tužka,“ řekla Harriet. – „Nevzpomínáte si, jak to tenkrát bylo? – Ne, vidím, že ne. Ale jednou dopoledne – přesný den už nevím, ale snad to bylo v úterý nebo ve středu před tamtím večerem – si chtěl něco poznamenat do notýsku. Šlo o lesní mošt. Pan Knightley mu vykládal, jak se dělá domácí lesní mošt, a on si to chtěl poznamenat, jenomže když vytáhl svou tužku, zbývalo v ní tak málo olůvka, že je všechno brzy ořezal, a pak nebyla na nic, tak jste mu vy půjčila jinou, a tuhle nechal ležet na stole jako na vyhození. Já jsem ji ale hlídala, a jakmile jsem sebrala kuráž, zmocnila jsem se jí a do této chvíle jsem se s ní nerozloučila.“

„Pamatuju se na to,“ zvolala Emma. „Mám to před očima jako dnes. – Mluvilo se o lesním moštu. – Ano, pan Knightley i já jsme oba tvrdili, že má lahodou chuť, a pan Elton byl pln odhodlání, že mu taky zachutná. Mám to v duchu jasně před sebou. Počkat: pan Knightley stál právě támhle, že? – Mám pocit, že stál právě támhle.“

„Nevím, to už si nepamatuji. To je zvláštní, jeho si vůbec nedokážu vybavit. – Pan Elton seděl tuhle, to si vzpomínám, přibližně tam, kde teď sedím já.“

„A co bylo dál?“

„No to je všechno. Víc vám nemám co ukázat ani co říct – leda že to teď obojí hodím do ohně, a ráda bych, abyste to viděla na vlastní oči.“

„Má děvečko zlatá! A to vás opravdu těšilo, opatrovat tyhle věci jako poklad?“

„Ano, taková jsem byla husa – ale teď se za to namouduši stydím, a jen bych si přála, abych dokázala tak lehce zapomenout, jako je dokážu lehce spálit. Zachovala jsem se velice nesprávně, to víte, že jsem dál uchovávala tyhle památky, když se oženil. Věděla jsem to – ale nenašla jsem v sobě dost rozhodnosti, abych se s nimi rozloučila.“

„Je to ale potřeba, pálit náplast, Harriet? Ta zlomená stará tužka, to neřeknu, ale náplast se může ještě hodit.“

„Budu klidnější, když shoří,“ odpověděla Harriet. „Je mi nepříjemná napohled. Musím se všeho zbavit. – Tak, a je po ní, a tím chválapánubohu končí pan Elton.“

„A kdypak asi,“ pomyslela si Emma, „začne pan Churchill?“

Zanedlouho však pojala důvodné podezření, že už k nějakému začátku došlo, a zadoufala, že stará cikánka, třebaže nehádala budoucnost, se o Harrietinu bezděčně postarala. – Asi za čtrnáct dní po onom poplachu se všechno do značné míry objasnilo, a to zcela samovolně. Emma v té chvíli jednala naprosto bez postranních úmyslů a vyslechnuté sdělení bylo tedy tím závažnější. Poznamenala pouze, jak tak klábosily o všem možném: „Až se vdáte, Harriet, radila bych vám to a to – –“ a nepřikládala tomu důležitost, dokud po minutovém tichu neuslyšela Harrietin smrtelně vážný hlas: „Já se nikdy nevdám.“

Emma k ní zvedla oči, ihned pochopila, jak se věci mají; a po chvilkovém váhání, jestli to má přejít bez poznámky či ne, odpověděla:

„Vy se nemíníte jednou vdát? – To je úplně nové rozhodnutí.“

„Já je však co živa nezměním.“

Po dalším krátkém zaváhání: „Doufám, že to nezavinil – že to není míněno jako kompliment panu Eltonovi?“

„To bych si vyprosila!“ zvolala Harriet rozhořčeně. „Kdepak! To ne – –“ a Emma pak už jen zachytila slova: „– – pan Elton nesahá ani po kotníky.“

Po tomhle věnovala dalším úvahám víc času. Nebylo by moudřejší ustat? – Neměla by to pominout a předstírat, že nic nechápe? – Harriet by si to ale mohla vyložit jako chladný nezájem nebo jako hněv, a kdyby jen mlčela, třeba by tím Harriet dohnala k tomu, že ji požádá, aby vyslechla až moc, a ona byla skálopevně rozhodnuta nepřipustit takovou vzájemnou otevřenost jako dřív, kdy ustavičně a bez zábran probíraly rozličné možnosti a naděje. – Usoudila tedy, že bude nejprospěšnější hned teď promluvit a dozvědět se všechno, co Harriet hodlá říct. Přímočará otevřenost je v jednání nade všechno. Rozmyslela si už předem, že jsou určité meze, kam až je ochotná zajít, kdyby se na ni Harriet s něčím podobným obrátila; a bude jim to oběma na prospěch, když hned na počátku vezme na pomoc rozum a vymezí uvážlivé zásady. – Rozhodnuta promluvila tedy takto:

„Podívejte, Harriet, nebudu předstírat, že nevím, co tím chcete naznačit. Vaše odhodlání, lépe řečeno váš předpoklad, že se nevdáte, vyplývá z domněnky, že muž, jemuž byste věnovala svou náklonnost, je společensky mnohem výše postaven, a proto si vás asi sotva vyvolí. Je to tak?“

„Ach, slečno Emmo, věřte, že nemám tu opovážlivost si myslet – Opravdu nejsem tak šílená. – Blaží mě ale, když se mu mohu z dálky kořit – a myslím na to, jak nebetyčně vysoko ční nad všechny ostatní, s vděčností, obdivem a úctou, jak si to zvlášť od mne zaslouží.“

„Vůbec se vám nedivím, Harriet. Prokázal vám službu, kterou si vás musel naklonit!“

„Službu! Víc než to – jsem mu nevýslovně zavázána! – Jen když si vzpomenu, co jsem v té chvíli prožívala – jak jsem ho zahlédla přicházet – jeho ušlechtilou tvář – a jak mi předtím bylo hrozně. Způsobil takovou proměnu! Z nejhlubšího zoufalství mne vyzvedl na vrchol štěstí.“

„To je pochopitelné. Ano, je to pochopitelné a slouží vám to ke cti. Říkám ke cti proto, že jste z vděčnosti volila tak dobře. – Ale že vám ta volba přinese štěstí, to nemohu zaručit. Neradím vám, abyste se svému citu poddávala, Harriet. Nemohla bych v žádném případě tvrdit, že bude opětován. Uvažte dobře, co činíte. Snad by bylo moudřejší potlačit tu náklonnost, dokud je to ještě možné: rozhodně se bezhlavě nezamilujte, dokud nenabudete jistoty, že vás má taky rád. Pozorujte ho. Řiďte se podle jeho počínání. Chci vás varovat předem, protože s vámi už nikdy o této věci nepromluvím. Rozhodla jsem se pevně, zdržet se jednou provždy jakéhokoliv vměšování. Od této chvíle o ničem nevím. Ani jedna z nás nevysloví žádné jméno. Už jednou jsme se důkladně zmýlily, napříště budeme opatrnější. – Je vám nadřazen, o tom není sporu, a na první pohled se tu jeví nesporně vážné překážky a námitky; ale staly se už podivuhodnější věci, milá Harriet, a uzavřely se nerovnější sňatky. Dejte si na sebe dobrý pozor. Doporučuji vám chladnou rozvahu. Ale ať to dopadne tak či tak, ujišťuji vás, že když jste se v duchu povznesla k němu, projevila jste smysl pro pravé hodnoty, a toho si já budu vždy cenit.“

Harriet jí beze slova s pokornou vděčností políbila ruku. Emma byla pevně přesvědčena, že taková náklonnost její přítelkyni neuškodí. Bude ji ponoukat k zušlechtění a povznesení mysli – a uchrání ji před nebezpečím, že by se zahodila pod svou úroveň.

Errata:

30.05.2021 15:17