Tahle malá domluva s panem Knightleym způsobila Emmě velkou radost. Patřila k nejpříjemnějším vzpomínkám z plesu, když se druhý den vyšla projít po zahradě, aby se v duchu celou událostí znovu pokochala. Nesmírně ji těšilo, že si ve vztahu k Eltonovým všechno tak dokonale objasnili, že jsou si v názoru na něho i na ni tak blízcí; a že pochválil Harriet, že změnil svůj soud v její prospěch, tím se jí zvlášť zavděčil. Hrubost Eltonových, která jí na pár minut dokázala ohrozit zbytek večera, se nakonec stala zdrojem vřelého potěšení, k němuž se teď přidala naděje, že bude mít ještě další blahodárný účinek: že vyléčí Harriet z její zaslepenosti. – Podle toho, jak Harriet o té příhodě mluvila, když vycházely ze sálu, soudila, že může doufat. Jako by jí někdo strhl závoj z očí, prohlédla a seznala, že pan Elton není ten ideál vší dokonalosti, za něhož jej dosud měla. Horečka pominula, a Emma se nemusela obávat, že by se Harrietino srdéčko znovu rozbušilo vinou škodlivé dvornosti. Spoléhala, že se Eltonovi ve své zlobě postarají záměrnou přezíravostí o dostačující další lekce. Bude-li Harriet rozumná, Frank Churchill nezamilovaný a pan Knightely ztratí chuť ji peskovat, jak nádherné léto jí kyne vstříc!

Ten den Franka Churchilla nečekala. Řekl jí, že není v jeho moci dopřát si to potěšení a zastavit se ještě v Hartfieldu, protože musí být do poledne zpátky doma. Nelitovala toho.

Když si všechny tyhle myšlenky urovnala v hlavě, důkladně je prozkoumala a zařadila, obrátila se a zamířila zpátky k domu, aby s osvěženou myslí opět čelila požadavkům obou chlapečků i jejich dědečka; vtom se však rozletěla velká železná dvoukřídlá vrata a v nich se objevili dva lidé, které naprosto nečekala, a tím méně spolu – Frank Churchill a do něho zavěšená Harriet – právě Harriet! – Jediný pohled stačil, aby pochopila, že se stalo něco mimořádného. Harriet byla bílá a zřejmě vyděšená, on se ji snažil povzbudit. – Od železných vrat nebylo k domovním dveřím ani dvacet metrů; netrvalo dlouho, a než všichni tři dospěli do haly, kde Harriet hned sklesla do křesla a omdlela.

Když nějaká slečna omdlí, je potřeba ji křísit; otázky vyžadují odpovědi, údiv vysvětlení. Za pár minut byla Emma zpravena o celé události.

Slečna Smithová se slečnou Bickertonovou, další schovankou paní Goddardové, jež rovněž byla na bále, si vyšly na procházku a zvolily si k tomu richmondskou silnici, která je sice dost používaná, aby se na ní chodci cítili bezpečně, ale jim přece jen přichystala horkou chvilku. – Asi půl míle za Highbury tvoř ostrou zatáčku, lemovanou po obou stranách hustým jilmovým stromořadím, takže na ni hezký kus není odnikud vidět; a když obě slečny zašly tak daleko, postřehly náhle, že na širokém palouku u cesty táboří skupina cikánů. Dítě na stráži k nim přiběhlo žebrat, a to vyděsilo slečnu Bickertonovou do té míry, že zoufale vyjekla, křikla na Harriet, ať ji následuje, vyběhla po příkrém travnatém břehu, prodrala se živým plotem na vršku a pádila cestou necestou nejkratším směrem k Highbury. Nebohá Harriet nemohla uposlechnout její výzvy: po plese ji chytaly křeče v nohou, a sotva se pokusila zdolat onen úvoz, vrátily se s takovou pronikavostí, že ji to docela ochromilo – a v tomto stavu, k smrti vyděšená, musela na silnici zůstat.

Jak by se byli kočovníci zachovali, kdyby obě dívky prokázaly víc kuráže, je těžko říci; ale takto lákavé příležitosti nemohli odolat; a tak na Harriet vzápětí začalo dotírat půl tuctu dětí, vedených tělnatou ženštinou a statným výrostkem, všichni na ni halasně naléhali, s drzostí zjevnou v pohledech, ne-li v slovech. V rostoucím zděšení jim okamžitě slíbila peníze, otevřela kabelku, dala jim šilink a prosila je, aby po ní víc nechtěli a aby jí neubližovali. – Pak už byla schopna chůze a zvolna se vzdalovala, jenomže její strach a její kabelka byly příliš svůdné, a tak se ji teď už jali následovat všichni cikáni, přesněji řečeno ji obklopili a dožadovali se další almužny.

V této situaci ji zastihl Frank Churchill: ona s nimi rozechvěle smlouvala, oni na ni hlučně a drze doráželi. Šťastnou shodou okolností se při odjezdu z Highbury zdržel, takže jí v této kritické chvíli mohl přispět na pomoc. Krásné počasí ho zlákalo, aby šel kousek pěšky; poslal tedy povoz jinou silnicí, aby na něho počkal míli dvě za Highbury – a protože si včera večer vypůjčil od slečny Batesové nůžky a zapomněl je vrátit, byl nucen se u nich zastavit a zašel na pár minut dovnitř. Tím se zdržel víc, než předpokládal, a jelikož šel pěšky, nepostřehla ho Harriet ani cikáni, až když se objevil těsně u nich. Za všechnu hrůzu, kterou zakusila Harriet, se teď ženštině a výrostkovi dostalo stejné odplaty. Fank je zanechal pěkně schlíplé; Harriet se ho křečovitě chytla, a sotva mocna souvislého slova, dovlekla se z posledních sil do Hartfieldu, kde jí smysly vypověděly službu. Do Hartfieldu s ní zamířil on: žádné jiné útočiště ho nenapadlo.

Tohle byla v podstatě celá příhoda – tak ji vylíčil on a rovněž Harriet, jakmile se vzpamatovala a byla schopna mluvit. – Netroufal si zůstat déle, jen se ubezpečil, že je všechno v pořádku; zdržel se teď z různých příčin už tolik, že mu byla každá minuta drahá, a když ho Emma ujistila, že se postará, aby se paní Goddardová dozvěděla, kde Harriet je, a uvědomí pana Knightleyho, že se tu potlouká taková čeládka, vydal se na cestu, provázen jejím vděčným blahořečením za přítelkyni i za sebe.

Takovéhle dobrodružství – sympatický mladík a krásná dívka se náhodou střetnou za dramatických okolností – nezbytně podnítí jisté úvahy i v člověku zcela chladném a racionálním. Aspoň Emma tak usoudila. Což by jazykozpytec nebo gramatik, ba dokonce i matematik, kdyby byl svědkem toho co ona, kdyby je byl viděl spolu a vyslechl jejich líčení, což by nezískal dojem, že tady sám osud zařídil, aby se ti dva jevili jeden druhému v zvlášť zajímavém světle? – A což teprve někdo s Emminou živou představivostí, jak tomu zaplanou v duši dohady a předtuchy, zvlášť když už buduje na základech předchozího očekávání!

Je to přece opravdu velice zvláštní! Nepamatovala se, že by se něco podobného kdy přihodilo některé jiné místní dívce, žádné takové střetnutí ani varovná událost, a teď to potká právě tu jistou v té jisté chvíli, kdy ten jistý jde náhodou kolem a zachrání ji! – To je nesporně velice zvláštní! – A že znala momentální příznivé duševní rozpoložení obou, utvrdila se ve svých úvahách ještě víc. On se snaží, seč je, překonat lásku k ní; ona se vzpamatovává ze zaslepeného okouzlení panem Eltonem. Sama souhra těchto okolností jako by slibovala co nejzajímavější důsledky. Vyloučeno, aby ta příhoda neupoutala oboustranný zájem!

V té kratičké chvíli, kdy si s ním mohla promluvit, zatímco se Harriet probírala z mdlob, vykládal o jejím děsu, o její nezkušenosti, a jak úpěnlivě se ho chytila a držela, s pobaveným i okouzleným pochopením; a nakonec, když to Harriet už dopověděla sama, odsoudil procítěně nebetyčnou pošetilost slečny Bickertonové. Emma si pevně umínila, že ponechá věcem přirozený průběh, že nebude nic dirigovat ani podněcovat. Nepopojde ani o krůček vstříc, neutrousí žádnou narážku. Ne, skončila už se vším vměšováním. Ale pouhý nápad, jen pasívní nápad, na tom přece nemůže být nic zlého. Není to nic než přání. Dál v žádném případě nezajde.

Emma se nejprve rozhodla, že tatíčkovi zatají, co se stalo – dobře si vědoma, jak by ho to rozrušilo a vyplašilo; brzy však shledala, že bude vyloučeno uchovat příhodu v tajnosti. Do půlhodinky se to rozkřiklo po celém Highbury. Byla to událost přesně toho druhu, která zaujme ty nejhovornější, tedy lidé mladé a prosté, a místní mládež a služebnictvo se té hrůzyplné zprávy hned s velkou radostí chopily. Včerejší ples cikáni dočista zastínili. Chudáček pan Woodhouse se ve svém křesle celý rozklepal, a jak Emma předvídala, neměl pokoje, dokud mu všichni neslíbili, že už se nikdy nehnou z parku ani na krok. Jistou útěchu čerpal z mnoha dotazů, které celý den docházely (neboť jeho sousedé věděli, že mu to dělá dobře, když o něho projevují starost), jak se cítí on sám i slečna Woodhousová, jakož i slečna Smithová; a on mohl s potěšením vzkazovat v odpověď, že jim není dvakrát dobře – což Emma nevyvracela, jakkoli to bylo v rozporu s pravdou, protože jí samé naprosto nic nechybělo a Harriet nejinak. Jako dcera svého otce měla se zdravím velkou smůlu, neboť skoro neznala, co je to ochořet; a pokud jí tatíček nějakou chorobu nevymyslel, nemohla v jeho vzkazech správně figurovat.

Cikáni nečekali, až na ně dopadne ruka spravedlnosti, a bleskově zmizeli. Highburské slečny mohly klidně chodit na procházky, ještě než se panika rozšířila, a celá příhoda se vytratila z paměti všem, až na Emmu a její synovečky – v její fantazii pevně zakotvila a Jindříšek s Jeníkem po ní chtěli každý den, aby jim vyprávěla o Harriet a cikánech, a pečlivě ji opravovali, kdykoli jen trochu vybočila z původního líčení.

Errata:

30.05.2021 15:17