Vítej, návštěvníku!

Tentokrát nedošlo k žádnému maléru a ples se jim nepřekazil. Stanovený den se blížil, stanovený den nadešel; dopoledne se sice trochu úzkostlivě vyhlíželo, ale pak se v Randallsu objevil Frank Churchill, zcela nepochybně on sám osobně, ještě včas k pozdnímu obědu, a všechno bylo zachráněno. Zatím se podruhé s Emmou nesetkali. Toho bude svědkem teprve sál U koruny – a za příznivějších okolností, než kdyby se sešli až mezi ostatními. Pan Weston na ni tak důrazně naléhal, aby se dostavila brzy, aby přišla co nejdřív, vzápětí hned po nich – chce prý slyšet její mínění, bylo-li pamatováno na všechno potřebné k pohodlí hostů, ještě než se dostaví ostatní –-, že mu to nemohla odmítnout, a tudíž nezbytně stráví jistou dobu nerušeně ve Frankově společnosti. Domluvila se s Harriet, že ji přiveze a obě sestoupily U koruny bohatě včas a příhodně krátce poté, co přibylo panstvo z Randallsu.

Frank Churchill je zřejmě už vyhlížel, a třebaže toho mnoho nenapovídal, jeho oči výmluvně hlásaly, že se chystá prožít nádherný večer. Prošli společně všechny prostory, aby zkontrolovali, že je všechno jaksepatří, a za pár minut se k nim přidružilo osazenstvo dalšího kočáru, jehož hrčení Emmu zprvu velice překvapilo. „Kdo to jede tak nevhodně brzy?“ chystala se podotknout; pak ale zjistila, že je to rodina blízkých přátel, kteří se dostavili jako ona sama na naléhavou výzvu pana Westona, aby mu pomohli posoudit stav příprav. Těsně za nimi následoval další kočár s bratranci a sestřenicemi, k nimž byla vznesena stejně adresná naléhavá prosba, aby se dostavili předčasně za stejným posláním, až to vypadalo, že se tu co nevidět shromáždí snad polovina všech hostů za účelem předběžné inspekce.

Emma zjistila, že její vkus není jediný, na nějž pan Weston spoléhá, a seznala, že být vyznamenávána oblibou a přátelstvím muže, jenž má tolik blízkých důvěrných přátel, ji nevynese na nejhořejší příčku žebříčku marnivosti. Zamlouvala se jí jeho opatrnost a upřímnost; trochu méně srdečnosti by jeho povaze jen svědčilo. Kdo je ke každému vlídný, ale ne každého přítel, to je ten pravý muž. Uměla si takového představit.

Celá společnost chodila sem a tam, znovu všechno prohlíželi a chválili, a pak, jelikož neměli co jiného na práci, se rozestavili v půlkruhu kolem hořícího krbu, a než přešli na jiná témata, vyslovovali na různé způsoby myšlenku, že ač máme máj, působí večer oheň v krbu stále ještě velice příjemně.

Je to div, že se při páně Westonově neúmorném úsilí okruh soukromých poradců ještě nerozšířil, říkala si Emma. Westonovi zastavili cestou i před domkem paní Batesové, aby jim nabídli kočár, ale ukázalo se, že tetu s neteří mají přivézt Eltonovi.

Frank se jí držel po boku, ne však vytrvale; jevil neklid, který nesvědčil právě o duševní rovnováze. Rozhlížel se, běhal ke dveřím, naslouchal, jestli nehrčí další kočáry – jako by se nemohl dočkat, kdy ples už začne, a bál se zůstávat stále jen u ní.

Přišla řeč na paní Eltonovou. „Myslím, že tu budou každou chvíli,“ pravil. „Jsem na paní Eltonovou nesmírně zvědav, tolik jsem o ní už slyšel. Jistě to už dlouho nepotrvá a objeví se.“

Zaslechli kočár. Okamžitě se rozběhl, ale hned se vrátil a řekl jí:

„Neuvědomil jsem si, že jsem jim dosud nebyl představen. Neznám se ani s panem Eltonem, ani s paní. Nemám právo drát se do popředí.“

Vstoupili manželé Eltonovi; přítomní se zhostili patřičných úsměvů a zdvořilostí.

„Ale co slečna Batesová se slečnou Fairfaxovou?“ zeptal se pan Weston a rozhlédl se. „Domnívali jsme se, že je přivezete.“

Opomnění bylo lehké napravit. Poslal se pro ně kočár dodatečně. Emma byla zvědavá na počáteční Frankův dojem z paní Eltonové; byla by ráda slyšela, jak na něho zapůsobila promyšlená elegance její toalety a všechny její milostivé úsměvy. Však se jal také okamžitě vytvářet potřebné předpoklady ke kvalifikovanému názoru tím, že jí věnoval nadmíru zdvořilou pozornost, jakmile si odbyli představování.

Za pár minut se kočár vrátil. Někdo poznamenal, že se rozpršelo. „Postarám se, aby byly po ruce deštníky, papá,“ pravil Frank otci, „nesmíme zapomenout na slečnu Batesovou,“ a už odběhl. Pan Weston vykročil za ním, ale uvízl u paní Eltonové, která ho mínila obšťastnit svým názorem na jeho syna; a spustila tak o překot, že dotyčný mladík, i když se rozhodně neloudal, sotva mohl být z doslechu.

„Obdivuhodný mladý muž, pane Westone, jen co je pravda. Řekla jsem vám otevřeně, vzpomínáte, že si o něm sama utvořím mínění, a s radostí vám oznamuji, že na mne zapůsobil neobyčejně příznivě. Můžete mi to věřit. Já nikomu nelichotím. Je to velmi pohledný mladík a umí se chovat, a to se mi na něm zvlášť zamlouvá, jako pravý džentlmen, bez vší samolibosti nebo klackovitosti. Musím se vám přiznat, že klackovitost prostě nesnáším – mám z ní hotovou hrůzu. V Javornici nemají klackovití mladíci vůbec přístup do domu. Ani pan Suckling, ani já jsme vůči nim neprojevovali žádnou shovívavost a občas jsme pronášeli velice břitké poznámky na jejich adresu! Selina, která je takové dobrotisko, až to škodí, je snáší s mnohem větší trpělivostí.“

Dokud hovořila o synovi, sledoval ji pan Weston s napjatou pozorností; jakmile se však dostala na Javornici, rozpomněl se, že má milou povinnost přivítat další dámy, které mezitím přijely, a s radostným úsměvem odspěchal.

Nato se paní Eltonová obrátila k paní Westonové. „To bude určitě náš kočár se slečnou Batesovou a s Jane. Náš kočí i naše koně jsou přece tak neuvěřitelně svižní! Řekla bych, že jezdíme nejrychleji ze všech. Jakou radost to člověku způsobí, když může poslat vlastní kočár pro přátele! Slyšela jsem, že jste jim to i vy laskavě nabízeli, ale napříště to bude zbytečné. Můžete se spolehnout, že o ně se vždycky postarám já.“

Slečna Batesová a slečna Fairfaxová vstoupily v doprovodu obou pánů do sálu a paní Eltonová zřejmě usoudila, že je na ní, a nejen na paní Westonové, aby je uvítala. Její gesta a pohyby pochopil každý, kdo podobně jako Emma přihlížel, ale její slova a číkoli slova rázem zanikla v neutuchajícím vodopádu, řinoucím se z úst slečny Batesové, která repetila ve chvíli, kdy vešla, a repetila ještě hezky dlouho poté, co ji kroužek u krbu přijal mezi sebe. Jen se otevřely dveře, bylo slyšet:

„Taková vzácná ohleduplnost z vaší strany! – Sotva pár kapek. To nestojí ani za řeč. Kvůli sobě bych si vůbec starosti nedělala. Mám důkladné střevíce. A Jane tvrdí, že – I propána! – –“ (to už stanula mezi dveřmi) – „I propána! To je nádhera! Až oči přecházejí! – Jak je to skvostně vymyšleno! Nic tu nechybí. To by mě ani ve snu nenapadlo. – Ta iluminace! Jane, Jane, jen se podívej – vidělas někdy něco podobného? Ach, pane Westone, vy jste snad získal Alladinovu lampu. Milá paní Stokesová by vlastní místnost nepoznala. Viděla jsem ji, jak jsme vcházely: stála ve vchodu. ‚No ne, paní Stokesová, povídám jí – na víc už jsem neměla čas.“ Tu se setkala s paní Westonovou. „Výtečně, milostpaní, děkuju za optání. Doufám, že se i vy cítíte dobře. To slyším moc ráda. Bála jsem se, aby vás z toho ze všeho nerozbolela hlava. Viděla jsem vás přece tolikrát jít kolem a vím, co starostí jste s tím musela mít. To ráda slyším, namouvěru. Á, drahá paní Eltonová, jsme vám tak zavázány za ten kočár. Předjel v pravou chvíli. Jane i já jsme byly docela připravené. Koně kvůli nám nemuseli čekat ani minutku. – A vám, paní Westonová, musím v té věci také ještě ze srdce poděkovat. Paní Eltonová laskavě Jane vzkázala, jinak bychom moc rády – Považte, dvě takové nabídky za jediný den! – Tak hodné sousedy jako my nemá nikdo. Povídám matičce: ‚Věru, drahá matičko – Děkuji vám, matičce se daří obdivuhodně dobře. Šla navštívit pana Woodhouse. Přemluvila jsem ji, aby si vzala šál – večery přece jen nejsou ještě zvlášť teplé – ten velikánský nový šál – dostala ho od paní Dixonové při svatbě. To přece od ní bylo tak milé, že si vzpomněla na matičku. Kupovali ho ve Weymouthu, víte – vybíral ho pan Dixon. Váhali prý nějakou chvíli mezi ním a třemi dalšími, povídala Jane. Plukovníku Campbellovi se líbil jeden olivový. Drahá Jane, určitě sis nepromočila botky? – Bylo to jen pár kapek, ale mám o tebe strach – jenomže pan Frank Churchill byl tak nesmírně – a vystoupily jsme rovnou na rohožku – nikdy mu nezapomenu jeho nesmírnou ohleduplnost. – Á, pane Churchille, musím vám sdělit, že matiččiny brýle jsou od té doby v naprostém pořádku, šroubeček se už neuvolnil. Matička často vzpomíná na vaši milou ochotu. Viď, Jane? – Že často mluvíme o panu Franku Churchillovi? – Á, tady máme slečnu Woodhousovou. Drahá slečno Woodhousová, jakpak se máme? Velmi dobře, děkuji vám, docela dobře. Tady je to jako v pohádce! Taková proměna! – Nesmím vám skládat poklony, já vím – –“ (prohlížela si Emmu s neskrývaným zalíbením) – „to se nedělá – ale namouduši, slečno Woodhousová, vy vypadáte jako – líbí se vám Janin účes? Vy to přece umíte posoudit. – To všechno ona docela sama. – Umí vytvořit skvostné účesy. – Ani kadeřník z Londýna by to nesvedl líp. – Á, že je to támhle pan doktor Hughes – a s paní. Musím říct Hughesovým pár slov. – Jak se vede? Jak se vede? – Výborně, děkuji za optání. To je krása, viďte? A kdepak máte milého pana Richarda? Aha, támhle je. Ne, nevyrušujte ho. Dělá dobře, že se věnuje slečnám. Jak se vede, pane Richarde? Zahlédla jsem vás tuhle, když jste jel městem na koni – Podívejme, paní Otwayová! – A můj milý pan Otway se slečnou Otwayovou a slečnou Carolinou. – Tolika známých tváří pohromadě! – A pan George s panem Arthurem! – Jak se daří? Jak se vám všem daří? – Docela dobře, děkuji vám laskavě za optání. Nic mi nechybí. – Že by přijel další kočár? – Kdo to tak může být? Nejspíš vážení manželé Coleovi. – Namouvěru, to je radost, ocitnout se takhle mezi přáteli! A ten oheň jak plápolá! Div se tu neupeču. Ne, děkuji, pro mne kávu ne, kávu já nepiji. – Šáleček čaje bych prosila, až se to bude hodit – žádný spěch, milý pane – Á, už je tady! Všechno je tu tak krásné!“

Frank se vrátil na své místo po Emmině boku; a když slečna Batesová konečně zmlkla, zjistila, že k nim nevyhnutelně doléhá, co říká paní Eltonová slečně Fairfaxové, protože stály jen kousek za nimi. – Frank zamyšleně mlčel. Jestli je slyší i on, nevěděla. Po celé řadě komplimentů týkajících se jejích šatů, a jak jí to sluší, komplimentů přijímaných skromně, jak velel takt, očekávala paní Eltonová zřejmě i sama nějaké komplimenty – a už to šlo: „Jak se vám líbí moje toaleta? – Jak se vám zdají tyhle aplikace? – Jak se Wrightovce povedl můj účes?“ A následovala ještě celá kopa podobných dotazů, prokládaných trpělivými a zdvořilými odpověďmi. Nato prohlásila paní Eltonová:

„Nikdo se nemůže stavět k odívání celkově lhostejněji než já, ale při takovéhle příležitosti jako dneska, kdy se na mne soustředí tolikery zraky, a z ohledu na Westonovy – myslím, že pořádají tenhle ples hlavně na mou počest – bych nechtěla zůstat pozadu za ostatními. A vidím tu velice málo perel krom mých. – Tak Frank Churchill prý je vynikající tanečník, jak jsem slyšela. – Nu, uvidíme, jak se při tanci shodneme. Je to jistě obdivuhodný mladý muž, ten Frank Churchill. Je mi neobyčejně sympatický.“

V ten okamžik se Frank živě rozhovořil, a Emma z toho hned vytušila, že patrně zaslechl vlastní chválu a nechtěl být svědkem už ničeho dalšího; na chvíli tím hlasy obou dam přehlušil, až k nim při odmlce dolehl témbr paní Eltonové. Právě k ní přišel její choť a ona ho uvítala slovy:

„Tak jste nás konečně objevil při našem tete– –tete? – Právě teď povídám Jane, že začnete co nevidět dychtit, abychom o sobě podaly zprávu.“

„Jane!“ opakoval Frank Churchill udiveně a s nevolí. – „Ta důvěrnost! – Ale slečna Fairfaxová proti tomu patrně nic nenamítá.“

„Jak se vám zamlouvá paní Eltonová?“ zašeptala Emma.

„Vůbec ne.“

„I vy nevděčníku!“

„Já a nevděčník? – Jak to myslíte?“ Pak se ale přestal mračit a usmál se.

„Ne, neříkejte mi to – nechci vědět, jak to myslíte. – Kdepak je otec? Kdy už se začne tančit?“

Emma nevěděla, co si o něm má myslet; připadalo jí, že je v podivném rozpoložení. Odběhl vyhledat otce, ale rychle se vrátil jak s ním, tak s paní Westonovou. Zastal je, jak řeší drobný problém, který bylo třeba předložit i Emmě. Paní Westonovou totiž právě napadlo, že bude třeba požádat paní Eltonovou, aby zahájila ples, že to bude od nich očekávat; a to jim bylo proti mysli, protože hodlali svěřit tento čestný úkol Emmě. – Emma vyslechla smutnou zprávu srdnatě.

„A kdo by pro ni byl náležitým partnerem?“ zauvažoval pan Weston.

„Bude předpokládat, že ji vyzve Frank.“

Frank se okamžitě obrátil k Emmě a připomněl jí její dávný slib; pak prohlásil, že už je zadaný, což mu jeho otec plně schválil; načež se ukázalo, že by paní Westonová chtěla, aby paní Eltonovou požádal o tanec on sám, a že úkolem ostatních je přemluvit ho k tomu, což se brzy podařilo. Pan Weston s paní Eltonovou tedy ples zahájili a pan Frank Churchill se slečnou Woodhousovou je následovali. Emma se musela podrobit a ustoupit paní Eltonové, ačkoli od prvopočátku žila v domnění, že se tenhle ples pořádá hlavně kvůli ní. Div ji to nepřipomnělo, aby začala uvažovat o vdavkách.

Paní Eltonová tedy nepochybně dosáhla toho, že pro tu chvíli plně ukojila svou marnivost; hodlala sice zahájit ples s Frankem Churchillem, ale změnou si rozhodně nepohoršila. Pan Weston je přece významnější osobnost než jeho syn. Emma se přes tuto zanedbatelnou nepříjemnost radostně usmívala, těšilo ji, že se za nimi vytváří úctyhodná řada tanečních párů a že má před sebou tolik hodin vzácné zábavy. – Mrzelo ji jen jedno: že pan Knightley netančí. Stál mezi přihlížejícími, a k nim přece nepatřil; měl by tančit – a ne se dobrovolně řadit k manželům a otcům a hráčům whistu, kteří s předstíraným zájmem přihlížejí tanci, než se sečtou výsledky jejich partií – vždyť vypadá tak mladě! – Snad nikde nemohl více vyniknout než tam, kam se sám postavil. Jeho vysoká, vzpřímená atletická postava čněla nad bachratá břicha a skleslá ramena starších mužů, až si Emma říkala, že ten rozdíl musí každého upoutat; a s výjimkou jejího vlastního partnera by se byl v celé řadě mladíků nenašel ani jeden, který by se mu mohl rovnat. – Přistoupil o pár kroků blíž, a těch pár kroků jí bylo dostatečným důkazem, jak vznešeně a s jakou přirozenou elegancí by se při tanci pohyboval, jen kdyby si dal tu námahu. Pokaždé, kdy zachytila jeho pohled, dokázala, že se na ni usmál; jinak se však tvářil zachmuřeně. Byla by si ze srdce přála, aby se mu plesy lépe zamlouvaly a aby mu byl Frank Churchill sympatičtější. Připadalo jí, že se za ní často dívá. Nechtěla si lichotit, že by ho uchvátilo její taneční umění, ale pokud kriticky hodnotí její chování, nemá strach. Mezi ní a jejím partnerem se neodehrávalo nic, co by se mohlo nazvat flirtováním. Vypadali spíš jako dobří kamarádi, kterým je spolu veselo, než jako milenci. Frank Churchill už jí neměl plnou hlavu jako posledně, to bylo nesporné.

Ples pokračoval příjemně dál. Paní Westonová nevynaložila úzkostlivou péči a neutuchající starostlivost nadarmo. Všichni se zřejmě dobře bavili a chvála plesu, tak zřídkakdy vyslovená, dokud není po všem, zaznívala tentokrát opakovaně hned od počátku jeho trvání. Velice důležitých a velice pamětihodných událostí se tu nezrodil větší počet, než při takových sešlostech bývá pravidlem. Jedna se však Emmě vryla do paměti. Začaly poslední dva tance před večeří a Harriet neměla tanečníka – jediná ze všech mladých dam zůstala sedět. Dosud byl počet tančících tak vyrovnaný, že to bylo vskutku zvláštní, když někdo zůstal nezadaný! – Emma se tomu však brzy přestala divit, když viděla, jak se po sále promenuje pan Elton. Ten Harriet k tanci nevyzve, pokud bude mít jen trochu možnost se tomu vyhnout, tím si byla jista – a proto čekala, že co nevidět zmizí do sálku ke kartám.

Zmizet však nebylo jeho záměrem. Došel k místu, kde seděly pohromadě gardedámy, prohodil s některými pár slov, a jal se před nimi přecházet sem a tam, jako by jim chtěl ukázat, že je volný a že je odhodlán svou volnost obhájit. Neopomenul zastavit se párkrát přímo před židlí slečny Smithové a promluvit s jejími bezprostředními sousedkami. Emma to všechno viděla. Netančila dosud; postupovala od konce řady, a mohla se tedy rozhlížet, a když jen trochu natočila hlavu, měla celý výjev před očima. Když postoupila doprostřed řady, ocitla se jí celá skupinka přímo za zády, a tu už si nedovolila sledovat je očima; pan Elton však byl tak blízko, že slyšela každou slabiku rozhovoru, probíhajícího mezi ním a paní Westonovou; a také postřehla, že jeho choť, která zaujímala místo bezprostředně před ní, nejen rovněž naslouchá, ale dokonce ho povzbuzuje výmluvnými pohledy. Dobrotivá, ohleduplná paní Westonová se zvedla, přešla k němu a pravila: „Nechcete si zatančit, pane Eltone?“ Načež on promptně odpověděl: „S největší radostí, paní Westonová, prokážete-li mi tu čest.“

„Já! Přivedu vám lepší partnerku. Já moc netančím.“

„Přeje-li si tančit paní Gilbertová,“ řekl na to, „jsem jí milerád k službám – začínám si sice připadat už jako starý ženáč a ty časy, kdy jsem holdoval tanci, pominuly, nicméně s velkou radostí odvedu do kola paní Gilbertovou, k níž mne poutá dávné přátelství.“

„Paní Gilbertová nehodlá tančit, ale je tu nezadaná jedna mladá dáma, kterou bych ráda viděla v kole – slečna Smithová.“

„Slečna Smithová! Ó – té jsem si nepovšiml. – Jste velice laskavá – škoda, že už jsem takový starý ženáč. Ty časy, kdy jsem holdoval tanci, pominuly, paní Westonová. Jistě mne omluvíte. Každý jiný váš příkaz splním s největší radostí – ale ty časy, kdy jsem holdoval tanci, už pominuly.“

Po tomhle se paní Westonová beze slova vrátila na své místo a Emma si uměla živě představit, jak ji to překvapilo a jak nemile se jí to dotklo. Tak tohle je pan Elton! – Ten přívětivý, ochotný, jemnocitný pan Elton. – Rychle se rozhlédla: přidružil se kousek opodál k panu Knightleymu a chystal se s ním zavést delší debatu: předtím si ještě s manželkou vyměnili vítězoslavné úsměvy.

Už se tam nepodívá! Srdce jí prudce bušilo a obávala se, že se jí to zračí i na rozpáleném obličeji.

Za okamžik se jí však naskytl vděčnější pohled: pan Knightley odváděl Harriet k tanci. V životě nezažila tak nečekané a málokdy tak vítané překvapení jako v oné chvíli. Duše jí překypovala radostí a vděčností jak za Harriet, tak za sebe, toužila mu poděkovat, a třebaže je dělila vzdálenost vylučující slova, jakmile znovu zachytila jeho pohled, zračilo se jí to výmluvně na tváři.

Ukázalo se, že tančí výjimečně dobře, právě jak to předpokládala; a o Harriet by se dalo říci, že měla až nezasloužené štěstí, kdyby nezažila tak kruté okamžiky předtím a kdyby její blažený výraz jasně nenapovídal, jakou má radost a jak si tuto čest považuje. Uvědomovala si to, plula sálem vznosněji než jindy, proplétala se středem odvážněji a vrhala na všechny strany zářivé úsměvy.

Pan Elton se dal na ústup ke karetním stolkům a zanechal za sebou (věřila Emma) velmi ubohý dojem. Předpokládala, že nedosáhl otrlosti své choti, třebaže se k tomu znatelně blížil; – o jejích pocitech byla informována, neboť přeslechla, jak zmíněná dáma hlasitě podotýká k partnerovi:

„Tak Knightley se slitoval nad chudinkou slečnou Smithovou. Má měkké srdce, to se musí nechat.“

Ohlásili, že se podává večeře. Všechno se dalo do pohybu a zároveň se rozezněl hlas slečny Batesové a zněl nepřetržitě, dokud nepozvedla k ústům lžíci:

„Jane, Jane, má děvečko drahá, kdepak jseš? – Tady máš pléd. Paní Westonová trvá na tom, aby sis přehodila pléd. Říká, že v chodbě prý asi bohužel táhne, ačkoli udělali, co se udělat dalo – Jedny dveře zatloukli – Plno rohoží – Děvečko drahá, tohle si musíš – Ach, pane Churchille, taková vzácná ochota z vaší strany! A jak šikovně jste jí ten pléd přehodil! – Jsem vaší velkou dlužnicí. Tančíte mistrovsky! – Ano, děvečko, zaběhla jsem domů, víš, jak jsem říkala, abych pomohla babičku uložit, a vrátila jsem se, a nikdo si toho ani nevšiml. – Odběhla jsem beze slůvka, jak jsem ti to říkala. Babička se cítila dobře, strávila moc krásný večer u pana Woodhouse, popovídala si, co srdce ráčilo, a zahrála si v kostky. – Dole v salonu se podával čaj a ještě piškoty a pečená jablka a víno, než šla domů, a párkrát jí padala neuvěřitelně šťastná čísla. Pořád se vyptávala na tebe, jak se bavíš a s kým jsi tančila. ‚Ne, povídám, ‚nebudu předbíhat Jane, ona vám to moc ráda všechno vypoví zítra sama. Když jsem odcházela, tak tančila s panem Goergem Otwayem; jejím prvním partnerem byl pan Elton, a kdo ji příště vyzve, to nevím, možná pan William Cox. Jste přespříliš laskav, drahý pane. – Nechcete raději uvést některou jinou dámu? – Já bych se obešla sama – Vřelé díky! Považte, Jane jedno rámě, mně druhé! – Počkat, stát, teď kráčí paní Eltonová, pustíme ji napřed. Drahá paní Eltonová, vám to tak sluší! – Ty nádherné krajky! – A my budeme tvořit vaši družinu. Jste královna plesu, namouvěru! – Tak, a už jsme v té chodbě. Dva schody, Jane, dej pozor, tady budou dva schody. Podívejme – on je tu jen jeden! Byla bych na to krk dala, že jsou dva. To je mi divné. Byla bych přísahala, že jsou dva, a on je tu jen jeden. V životě jsem neviděla takovou velkolepost a nádheru. Kam se oko podívá, všude svíčky. – Jak jsem ti povídala o babičce, Jane – zažila taky chuděra trochu zklamání. Pečená jablka a piškoty, to je jistě svým způsobem velká dobrota, jenomže předtím přinesla panská nadýchaný brzlíkový nákyp s chřestem, a dobrák pan Woodhouse to všechno vrátil do kuchyně, protože se mu zdálo, že chřest není dovařený. No a víš přece, že brzlík s chřestem, to je zamilované babiččino jídlo – matka byla dost nerada, ale domluvily jsme se, že o tom nikomu ani nemukneme, aby se to nedoslechla naše milá slečna Woodhousová, protože ta by si z toho dělala těžkou hlavu. – Ach, to je skvostný pohledJá se nestačím divit. Kdo by si to pomyslel – Taková nádhera a taková hojnost! Neviděla jsem nic podobného od té doby, co – A kampak se posadíme? Kam se posadíme? Kamkoli, jen aby Jane nebyla v průvanu. Kde budu sedět já, na tom nezáleží. Vy byste nám radil tuhle stranu? Když myslíte, pane Churchille – ale nejsou to až moc krásná místa? – Jak si přejete. Co vy tady určíte, to nemůže být špatně. Jane, děvenko moje, jak si jen polovinu jídel zapamatujeme, abychom to mohly povědět babičce? I polévka! Propána! Neměla bych se dát obsloužit mezi prvními, ale voní tak nádherně, a já už to nevydržím a začnu.“

Emma neměla příležitost promluvit s panem Knightleym, dokud večeře neskončila; když se ale všichni opět shromáždili v tanečním sále, pozvala ho pohledem, jemuž nemohl odolat, aby k ní přišel a dal si poděkovat. Odsoudil s rozhořčením chování pana Eltona, že to byla neomluvitelná hrubost, a pohledy paní Eltonové také dostaly svůj díl. „Nechtěli zranit pouze Harriet,“ řekl. „Proč v nich máte nepřátele i vy, Emmo?“

Zahleděl se na ni a bystře se pousmál; a když se mu nedostávalo odpovědi, dodal: „Aspoň ona podle mého názoru rozhodně nemá důvod se na vás hněvat, když u pomlčíme o něm. – Nic na ty dohady ovšem neříkáte, ale přiznejte se, Emmo, že jste mu chtěla namluvit Harriet.“

„Chtěla,“ odpověděla Emma, „a oni mi to nemohou zapomenout.“

Zavrtěl hlavou, ale usmíval se přitom shovívavě a řekl pouze:

„Ušetřím vás výtek. Přenechám je vašemu vlastnímu rozumu.“

„Můžete se spolehnout na takového lichometníka? – Uzná můj marnivý rozum někdy, že jsem udělala hloupost?“

„Váš marnivý rozum ne, ale váš zdravý rozum. – Kdykoli vás ten první svede na scestí, ten druhý vám to určitě poví.“

„Doznávám, že jsem se v panu Eltonovi naprosto mýlila. Má v sobě tolik malichernosti! Vy jste ho prohlédl a já ne. Navíc jsem byla upřímně přesvědčena, že se do Harriet zamiloval. Zavinil to řetěz podivných nedorozumění.“

„A za tohle otevřené doznání musím zas já na oplátku spravedlivě prohlásit, že byste mu byla vybrala lépe, než si vybral sám. – Harriet Smithová má některé vynikající přednosti, jaké u paní Eltonové nenalézám. Skromnému, jednoduchému, upřímnému děvčeti musí dát každý rozumný a náročný muž stokrát přednost před takovou ženou, jako je paní Eltonová. Zjistil jsem, že se s Harriet dá mluvit, což jsem tak docela neočekával.“

Emmě udělal těmito slovy velkou radost. – Vyrušil je rozruch vytvářený panem Westonem, který na kdekoho naléhal, aby se opět dali do tance.

„Tak co, slečno Woodhousová, slečno Otwayová, slečno Fairfaxová, že se k ničemu nemáte? – Pojďte, Emmo, jděte příkladem vstříc. Všichni zlenivěli. Všichni snad usnuli!“

„Já jsem připravená,“ prohlásila Emma, „jak pro mne někdo přijde.“

„S kým budete teď tančit?“ zeptal se pan Knightley.

Zaváhala a pak odpověděla: „S vámi, jestli mě provedete.“

„Smím prosit?“ zeptal se a nabídl jí rámě.

„S radostí. Ukázal jste, že tančit umíte, a nejsme tak úzce spřízněni, aby to vypadalo podivně, jako bratr se sestrou.“

„Jakýpak bratr a sestra, to bych prosil!“

Errata:

30.05.2021 15:17