Vítej, návštěvníku!

„Harriet, nebohá Harriet!“ – Tak zněla její slova; z nich tryskaly ty mučivé myšlenky, jichž se Emma nemohla zbýt a které pro ni tvořily nejtemnější stránku celé záležitosti. Frank Churchill se k ní samé zachoval velmi nepěkně – velmi nepěkně v mnoha směrech – avšak ona se na něho ani tak nezlobila kvůli tomu, jak se zachoval, jako kvůli tomu, co učinila sama.Nejčernější hřích spáchal tím, že kvůli němu dostala do pěkné kaše Harriet. Nebohá Harriet! Podruhé sednou na lep vinou její pošetilosti a lichometnictví! Pan Knightley byl jasnozřivým prorokem, když jí před časem řekl: „Emmo, vy jste Harriet prokázala medvědí službu.“ – Zmocnily se jí obavy, že jí vlastně vždycky jen a jen škodila. – Pravda, v tomto případě na rozdíl od předchozího si aspoň nemusela vyčítat, že sama celý ten malér podnítila a způsobila, že jí vsugerovala city, na které by Harriet sama nikdy ani nepřipadla; vždyť Harriet se jí sama vyznala, že Franka Churchilla obdivuje a zbožňuje, než se ona o něčem vůbec zmínila. Vyčítala si však, že ji povzbudila, místo aby jí to rozmluvila. Mohla přece zabránit, aby se takovému citu dychtivě oddávala. Má na ni dost velký vliv. A teď si zřetelně uvědomovala, že tomu zabránit měla. – Pochopila, že hazardovala se štěstím své přítelkyně za naprosto nedostatečných předpokladů. Kdyby se řídila zdravým rozumem, musela by Harriet říci, že si na něho nemá myslet, že se tomu musí bránit, protože má naději sotva pěti set ku jedné, že o ni kdy bude stát. „Ale zdravý rozum jsem já bohužel moc málokdy přizvala ku pomoci,“ dodala si v duchu.

Hrozně se na sebe zlobila. A kdyby se nemohla zároveň zlobit i na Franka Churchilla, bývalo by to strašné. Pokud šlo o Jane Fairfaxovou, ulevilo se jí aspoň v tom, že si kvůli ní teď už nemusí dělat starosti. S Harriet užije trápení ažaž; o Jane se však už bát nemusí, protože její trampoty a nemoc, to jsou spojité nádoby a obé je jistě na nejlepší cestě k nápravě. – Pro ni časy trampot a ponížení minuly. – Brzy se zotaví a bude šťastná a zámožná. – Emma teď chápala, proč se všechny její projevy přátelství setkávaly s odmítnutím. Tímto odhalením se mnohé podružnosti vysvětlovaly. Nepochybně to způsobila žárlivost. – Jane v ní viděla sokyni a pochopitelně pak odmítala každou pomoc nebo projev soucítění. Při projížďce v hartfieldském kočáru by si připadala jako na mučidlech, srdečný kořen z hartfieldských zásob pro ni byl jed. Měla pro ni ve všem plné pochopení; a pokud se v duchu dokázala odpoutat od nespravedlivosti a sobectví svého hněvu, musela uznat, že Jane si svůj vzestup a štěstí plně zasluhuje. Na nikoho jiného soucitem už plýtvat nemůže. Emma měla velké obavy, že ji tohle druhé smutné zklamání zasáhne hůře než to první. Uváží-li, oč výš tentokrát pozvedla oči, jeví se to dost pravděpodobné; a má-li soudit podle toho, oč výrazněji se to odrazilo v Harrietině duši nebývalou decentností a sebeovládáním, je to nevyhnutelné. – Musí ji však seznámit s bolestnou pravdou co nejdříve. Pan Weston ji na rozloučenou požádal, aby nikomu neřekla ani slovo.

„Prozatím se má ta známost uchovat v tajnosti. Pan Churchill si to výslovně přeje, z úcty k manželce, kterou nedávno ztratil. A všichni uznávají, že nechce víc, než žádá slušnost.“

Emma mu to slíbila, přesto však musí u Harriet učinit výjimku. Povinnost to žádá.

Nemohla si pomoci, ale zároveň se jí celé to soužení jevilo takřka komické: vždyť se měla vůči Harriet zhostit přesně téhož nepříjemného a choulostivého úkolu, jaký právě absolvovala paní Westonová vůči ní. Zprávu, která jí byla oznámena s takovou úzkostí, bude ona se stejnou úzkostí oznamovat jiné. Srdce se jí rozbušilo, když zaslechla Harrietiny kroky a hlas; totéž jistě prožívala paní Westonová, když ona přicházela do Randallsu. Kéž by i odhalení samo probíhalo nějak obdobně! – Na to však bohužel není naděje.

„Co tomu říkáte, slečno Emmo?“ vybuchla Harriet, sotva vběhla dychtivě dovnitř, „slyšela jste už někdy tak neuvěřitelnou novinu?“

„Kterou myslíte?“ odpověděla Emma, protože z jejího výrazu ani hlasu nemohla rozpoznat, jestli Harriet skutečně už někdo něco napověděl.

„No o Jane Fairfaxové. To je překvapení, viďte? – Nemusíte se bát přede mnou mluvit, protože mně to řekl sám pan Weston. Právě jsem ho potkala. Svěřil mi to jako velikánské tajemství, a proto bych o tom před nikým jiným než před vámi ani nešpitla, ale on povídal, že vy to víte.“

„Co vám pan Weston pověděl?“ – zeptala se Emma s úžasem.

„Pověděl mi úplně všechno: že si Jane Fairfaxová bude brát pana Franka Churchilla a že už spolu jsou neveřejně hezkou dobu zasnoubeni. Není to neuvěřitelné?“

Bylo to skutečně neuvěřitelné; Harriet se chovala ta podivně, že Emma nevěděla, co si o tom myslet. Bylo to v rozporu s její povahou. Zřejmě si usmyslela, že na sobě nedá znát rozrušení ani zklamání a že se bude tvářit, jako by jí na tom odhalení příliš nezáleželo. Emma na ni hleděla a nedostávalo se jí slov.

„Tušila jste, že ji miluje?“ naléhala Harriet. „Vy možná ano. – Vy – –“ (a při těch slovech se zarděla) – „vidíte do srdce snad každému. Ale všichni ostatní – –“

„Na mou věru,“ pravila Emma, „začínám pochybovat, že bych se takovou schopností mohla chlubit. Cožpak vážně předpokládáte, Harriet, že bych vás byla povzbuzovala – aspoň nepřímo, ne-li otevřeně – abyste se nebránila citu, kdybych pojala podezření, že má rád jinou ženu? – Ještě před hodinou jsem neměla sebemenší tušení, že by se pan Frank Churchill o Jane Fairfaxovou vůbec zajímal. Buďte ujištěna, že kdyby mne bylo něco takového napadlo, byla bych vás příslušně varovala.“

„Mne?“ zvolala Harriet udiveně a zrudla. „Před čím byste mne varovala? – Přece si nemyslíte, že by mi na panu Franku Churchillovi nějak záleželo?“

„Jsem z té duše ráda, že v té věci zaujímáte tak rozhodné stanovisko,“ odvětila Emma a usmála se, „ale nemůžete přece popřít, že v jisté době – a není tomu ani tak dávno – jste mi naznačila, že jste se do něho zakoukala?“

„Do něho? – Ale kdepak, kdepak! Drahá slečno Emmo, vy jste mě špatně pochopila!“ A zdrceně se od ní odvrátila.

Na okamžik se rozhostilo ticho. „Harriet!“ zvolala pak Emma, „co tím chcete říct? – Dobrotivý bože! – Co tím chcete říct? – Já že jsem vás špatně pochopila? – Mám tomu rozumět tak – –“

Nemohla dál. – Hlas se jí zlomil; sklesla na židli a s hrůzou čekala, co Harriet odpoví.

Harriet stála kousek opodál s odvrácenou tváří a mlčela; když konečně promluvila, zaznívalo jí v hlase téměř stejné rozčilení, jakému podléhala Emma.

„V životě by mě nenapadlo,“ začala, „že mi nerozumíte! Vím, že jsme se dohodly nevyslovit jeho jméno – ale když uvážím, že tolik nad všechny muže vyniká, ani ve snu by mne nenapadlo, že nebude jasné, koho mám na mysli. Pan Frank Churchill, to tak! Nevím, kdo by si ho v přítomnosti toho druhého vůbec všiml. Mám doufám dost vkusu, než aby se mi líbil pan Frank Churchill, který je vedle něho hotová nicka. A že právě vy podlehnete takovému omylu, to je neuvěřitelné! – A taky kdybych nevěděla, že mi mou lásku schvalujete a že budete stát při mně, byla bych to ze začátku pokládala za příliš velkou troufalost a nebyla bych se opovážila si na něho myslet, to mi věřte. Kdybyste mi byla tenkrát neřekla, že už se přihodily podivnější věci, že už se za sebe dostali lidé, které dělila větší propast (přesně těmihle slovy jste to vyjádřila), nebyla bych se odvážila poddávat se – Nebyla bych to pokládala za možné – Ale že vy, která ho znáte odjakživa – –“

„Harriet!“ zvolala Emma, poté co se vší mocí ovládla. „Ujasníme si to teď, abychom se vyhnuly dalším omylům. Mluvíte o – panu Knightleym?“

„Jistěže. Na nikoho jiného jsem ani nepomyslela – a proto jsem žila v domnění, že to víte. Když jsme o něm hovořily, bylo to všechno přece nad slunce jasnější.“

„Ne tak docela,“ odpověděla Emma s nuceným klidem, „když všechno, co jste říkala, se mně zdálo ukazovat k jinému muži. Mohla bych téměř tvrdit, že jste pana Franka Churchilla uvedla jménem. Vím jistě, že jsme mluvily o tom, jakou službu vám pan Frank Churchill prokázal, když vás ochránil před cikány.“

„Ach, slečno Emmo, jak vás klame paměť!“

„Milá Harriet, já si docela přesně pamatuji smysl toho, co jsem vám při té příležitosti říkala. Poznamenala jsem, že se nedivím vašemu citu, a když se uváží, jakou službu vám prokázal, že je to naprosto přirozené – a vy jste s tím souhlasila. Velice procítěně jste hovořila o tom, jak jste mu za tu službu zavázaná, a zmínila jste se, jak vám bylo, když jste viděla, že přichází a zachrání vás. – Tohle všechno se mi pevně vrylo do paměti.“

„Jézusmankote, já už vím, o čem mluvíte,“ zvolala Harriet, „jenomže já jsem přitom měla na mysl něco docela jiného. Nemyslela jsem ty cikány – ani pana Franka Churchilla. Ne!“ (povzneseně) „Myslela jsem na mnohem závažnější čin – jak pan Knightley přišel a požádal mne o tanec, když se mnou pan Elton nechtěl jít do kola a všichni ostatní tanečníci byli zadáni. A od té chvíle, kdy se takto zachoval, kdy prokázal tak ušlechtilou velkorysost a dobrotu a mně udělal takovou službu, jsem pochopila, že nebetyčně převyšuje všechny ostatní lidské bytosti.“

„Proboha!“ zvolala Emma, „tohle bylo velice nešťastné – velice politováníhodné nedorozumění! – Co si teď počneme?“

„Nebyla byste mne tedy povzbudila, kdybyste mi porozuměla. Hm, každopádně na tom nemohu být hůř, než kdyby skutečně šlo o toho druhého pána; a teď – je přece možné – –“

Odmlčela se. Emma nedokázala promluvit.

„Vůbec se nedivím, slečno Emmo,“ ujala se Harriet znovu slova, „že vidíte mezi těmi dvěma pány velký rozdíl ve vztahu ke mně nebo ke komukoli. Jistě si myslíte, že ten druhý stojí ještě pětsetmiliónkrát výš nade mnou než ten první. Doufám ale, slečno Emmo, že v případě – kdyby se – jak se to zdá divné – Ale vzpomínáte si, sama jste to přece říkala, že už se staly podivuhodnější věci a že se vzali lidé, které dělila větší propast než pana Franka Churchilla a mne. A já tomu rozumím tak, že se někdy někde dokonce i takové případy staly – a kdyby mne potkalo to štěstí – nevýslovné štěstí, že by – kdyby pan Knightley doopravdy – kdyby jemu ten rozdíl nevadil – doufám, že byste se proti tomu nepostavila vy, drahá slečno Emmo, a že byste se nesnažila dělat těžkosti. Ale na to jste příliš dobrotivá, o tom jsem přesvědčena.“

Harriet přitom stála u jednoho z oken. Emma se obrátila, v ohromení na ni pohlédla a rychle se zeptala:

„Máte dojem, že pan Knightley opětuje vaši náklonnost?“

„Ano,“ odvětila Harriet skromně, ale s jistotou, „myslím, že mám.“

Emma okamžitě odvrátila oči; na pár minut seděla nehybně a mlčky uvažovala. A těch pár minut stačilo, aby se vyznala ve vlastním srdci. U ní stačilo, aby pojala podezření, a pak už její bystrý rozum rychle postupoval dál. Přiblížila se k pravdě – pochopila ji – a uznala. Proč je o tolik horší, že se Harriet zamilovala do pana Knightleyho než do Franka Churchilla? Proč se ta neblahá skutečnost změnila v takové neštěstí, když Harriet vyjádřila naději, že její city opětuje? Hlavou jí blesklo poznání jako vystřelený šíp, že si pan Knightley nesmí vzít žádnou než ji! Její vlastní počínání stejně jako její srdce před ní v těch několika minutách ležely jako na dlani. Jak nepatřičně si počínala vůči Harriet! Jednala s ní bezohledně a beztaktně, nerozumně i necitlivě! Neviděla, neslyšela, vyváděla jako rozumu zbavená! Tohle poznání ji zasáhlo s hroznou silou a hned byla ochotna na sebe svolávat všemožné hromy a blesky. Jistou sebeúctu si však přes všechny své poklesky uchovala, a také silný smysl pro spravedlivost vůči Harriet – (soucit nepotřebuje žádné děvče, které věří, že ji miluje pan Knightley), ale smysl pro spravedlnost nepřipustil, aby ji teď ranila chladným odsouzením, a vyburcoval v ní dostatečné odhodlání, aby i nadále zachovala klid a doposlechla ji dokonce se zjevnou laskavostí. – I v jejím vlastním zájmu bylo žádoucí, aby dopodrobna zjistila, na čem Harriet zakládá své naděje; navíc se Harriet nijak neprovinila, aby ztratila nárok na přátelství, které jí tak ochotně věnovala a pěstovala – ani si nezasluhovala urážky od té, jejíž rady ji pokaždé zavedly na scestí. – Vytrhla se tedy z úvah, potlačila rozechvění a obrátila se k Harriet vlídněji, aby se znovu rozhovořila, ač téma, jímž zahájily, podivuhodný příběh Jane Fairfaxové, upadlo v nezájem a zapomenutí. Obě myslely pouze na pana Knightleyho a na sebe.

Harriet, která tu stála všechno jiné než smutná ve svém zasnění, se přesto z něho ráda vytrhla, když ji zas mile a povzbudivě oslovila taková moudrá a všeho znalá přítelkyně jako slečna Emma, a nepotřebovala dlouho pobízet, aby vylíčila, rozechvěle, ale s nesmírnou radostí, jak v ní vzklíčila naděje. Emma své rozechvění, když se vyptávala, nedávala najevo tak zřetelně jako Harriet, ale prožívala je stejně hluboce. Hlas se jí nezlomil; avšak hlava jí vířila v jediném zmatku, jak tomu při takovém odhalení vlastní duše, při takovém výbuchu hrozícího neštěstí a v takovém sváru náhlých ohromujících citů ani jinak být nemůže. – Naslouchala s hlubokým duševním utrpením, ale navenek s velkou trpělivostí Harrietiným vyprávění.

Že by je podala metodicky, v logickém sledu nebo působivě, to se nedalo očekávat; obsahovalo však, když si odmyslela prostoduchost a věčné opakování, pravdivé jádro, které ji zdrtilo – zvlášť když jí paměť posloužila dalšími průkaznými okolnostmi, vypovídajícími o tom, jak podstatně zlepšil pan Knightley své mínění o Harriet.

Harriet postřehla, že se k ní od zmíněných dvou závažných tanců chová jinak. Emma věděla, že ho při té příležitosti příjemně překvapila. – Od onoho večera, anebo aspoň od chvíle, kdy ji slečna Emma povzbudila, jen ať si na něho myslí, si Harriet začala uvědomovat, že si s ní povídá mnohem častěji než dříve a že se k ní skutečně i jinak chová: tak mile a laskavě! – A poslední dobou se v tomhle dojmu ještě utvrdila. Kdykoli si všichni někam vyšli, stávalo se často, že ji vyhledal a šel vedle ní a tak krásně ji bavil! – Připadalo jí to, jako že ji chce blíž poznat. – Emma věděla, že tohle odpovídá pravdě. Kolikrát sama zaznamenala tu změnu, a téměř ve stejné míře. – Harriet opakovala slova, jimiž jí vyjádřil uznání a chválu – a Emma musela připustit, že to odpovídá jeho názoru na Harriet, tak jak jí jej sdělil. Chválil ji, že je upřímně bezelstná a že má prosté, poctivé, citlivé srdéčko. – Věděla, že takové přednosti Harriet přisuzuje; rozhovořil se o tom před ní nejedenkrát. – Řada podružných okolností, které ožívaly Harriet ve vzpomínkách, kdy jí prokázal nějakou pozornost, kdy na ni pohlédl nebo promluvil, přesedl si z jedné židle na druhou, v čemž viděla kompliment nebo náznak zalíbení, Emmě ušla, protože ho z ničeho takového nepodezírala. Příhodičky, které nabobtnávaly do půlhodinového líčení a obsahovaly mnohonásobné důkazy pro tu, jež je viděla, minula bez povšimnutí ta, jež se o nich nyní dovídala; ale poslední dvě takové události, které Harriet uváděla a které pro ni vypadaly nejslibněji, těch si do jisté míry povšimla i Emma. – První pozoruhodná událost se týkala toho, že se s ní procházel stranou ostatních v lipové aleji v Donwellu, a procházeli se tak hodnou chvíli, než se objevila Emma, a on vynaložil úsilí, jak se Harriet domnívala, aby ji odvedl od ostatní společnosti, jako by ji chtěl mít jen sám pro sebe – a ze začátku k ní mluvil důvěrnějším způsobem než kdy předtím, vlastně velice důvěrným způsobem! (Harriet si to nemohla připamatovat bez uzardění.) Skoro se jí jako by ptal, jestli si na někoho myslí. Ale jakmile se objevila slečna Emma a vypadalo to, že se k nim přidruží, změnil námět a začal vykládat o práci na statku. – A druhá pozoruhodná událost pozůstávala z toho, že s ní proseděl téměř půl hodiny, dokud se Emma nevrátila z návštěvy, to dopoledne těsně předtím, než odjel z Hartfieldu – a v rozhovoru jí svěřil, že sice musí nevyhnutelně odjet do Londýna, ale že je mu to proti mysli a že by nejraději zůstal doma, a to předčilo všechno (usoudila Emma), co prozradil jí. Že má důvěrnější vztah k Harriet, jak o tom svědčila tahle okolnost, to ji hluboce zabolelo.

K prvnímu případu se po krátké úvaze odvážila položit následující otázku:

„Nemyslel tím snad –-? Není možné, že když se ptal, jestli jste už někomu věnovala své srdce, že tím narážel na pana Martina – a že to říkal v jeho zájmu?“ – Avšak Harriet takové podezření procítěně odmrštila.

„Pan Martin! To tak! – O panu Martinovi nepadla ani zmínka. Ujišťuji vás, že už jsem dost zmoudřela, než abych ještě stála o pana Martina, a nikdo mě z toho nemusí podezírat.“

Když takto Harriet předložila své důkazy, obrátila se na drahou slečnu Emmu s prosbou, aby posoudila, zda nemá dobré důvody k naději.

„Vůbec bych si nedovolila na něho myslet, nebýt vás,“ prohlásila. „Vy jste mi poradila, abych ho bedlivě pozorovala a řídila se podle jeho počínání – což jsem udělala. A teď mám takový pocit, jako bych si ho přece jen mohla zasloužit, a jestli si mne nakonec vybere, že to vlastně nebude nic tak neuvěřitelného.“

Hořké výčitky, které tahle slova vyvolala, četné, přečetné výčitky zavinily, že Emma musela sebrat všechny síly, než dokázala odpovědět:

„Harriet, řeknu vám k tomu jen toto: pan Knightley je poslední muž na světě, který by úmyslně v některé ženě budil domněnku, že k ní cítí víc, než skutečně cítí.“

Harriet byla samozřejmě hotova zbožňovat přítelkyni za tak uspokojivou odpověď a Emmu zachránilo před jejím velebením a oddaností, které by v této chvíli bývaly těžkým trestem, jen to, že k nim dolehly otcovy kroky. Blížil se z haly. Harriet byla příliš rozrušená, aby se s ním mohla setkat. – Nedokáže se ovládnout – pana Woodhouse by to třeba poplašilo – bude moudřejší, když se rozloučí – v čemž jí přítelkyně velice ochotně podpořila, takže Harriet vyběhla druhými dveřmi, a sotva za ní zapadly, vybuchla Emma z plna srdce: „Prokristapána! Že mně vůbec kdy přišla na oči!“

Zbytek dne a následující noc jí nestačily, aby si všechno rozmyslela. – Tápala bezradně ve zmatku všeho, co se na ni za posledních pár hodin nahrnulo. Každý okamžik jí přinesl čerstvé překvapení a každé překvapení nevyhnutelně znamenalo další pokoření. – Jak se v tom všem vyznat? Jak prohlédnout a zprostit se omylů, do nichž se sama uvrhla a v nichž žila! – Těch chyb, jichž se dopouštěla v zaslepenosti vlastní hlavy i srdce! – Chvíli seděla, chvíli přecházela sem a tam, uchýlila se do svého pokoje, uchýlila se do parku – ale ať se ocitla tam či onde, všude na ni čekalo poznání, že si počínala nanejvýš pošetile; že se dala – ó hrůzo! – od kdekoho oklamat; že ona sama – ó, horší hrůzo! – kdekoho klamala; že je hrozně nešťastná a že dneškem její neštěstí pravděpodobně teprve začíná.

Ze všeho nejdřív chtěla porozumět, dobře porozumět vlastnímu srdci. Tomu cíli věnovala každou volnou chvilku, kdy ji zaměstnaly otcovy požadavky nebo kdy se bezděčně v myšlenkách nezatoulala jinam.

Jak dlouho už je jí pan Knightley tak drahý, jak se jí teď každým citovým záchvěvem jeví? Kdy si ji ponejprv podmanil, takhle podmanil? – Kdy zaujal to místo v jejím srdci, které kdysi krátce opanoval Frank Churchill? – Ohlížela se do minulosti; porovnávala oba muže – porovnávala, jak je vždycky viděla od té chvíle, kdy se s tím druhým seznámila – a jak by se jí vždycky jevili, jen kdyby – ouha! – kdyby byla dostala ten požehnaný nápad, je oba porovnat. – Teď pochopila, že nikdy nenadešel čas, kdy by pan Knightley v jejích očích toho druhého ve všem nepřevyšoval a kdy jí na jeho dobrém mínění nezáleželo mnohem víc. Pochopila, že se do něho vemluvila, že ji svedla bujná fantazie, aby si počínala nemoudře, že to byl všechno klam a mam a že si sama vůbec nerozuměla – zkrátka a dobře, že jí vlastně na Franku Churchillovi nikdy ani trošku nezáleželo!

Tím uzavřela první sérii úvah. Teď pochopila sama sebe, když zodpověděla první otázku, kterou si položila, a netrvalo jí to ani příliš dlouho. – Zmocnilo se jí neobyčejné rozhořčení; pozdě teď litovala a styděla se za každé hnutí mysli, až na ten jeden cit, který v sobě odhalila – svou lásku k panu Knightleymu. – Od všeho ostatního ve své duši se odvracela znechucena. S odsouzeníhodnou marnivostí předpokládala, že prokoukne kdejaká cizí citová tajemství; s neomluvitelnou drzostí chtěla zasahovat do kdekterého osudu. Teď se ukazuje, že se šmahem mýlila; a nejen že nic nedokázala, ale zavinila mnohé trápení. Způsobila trápení Harriet, způsobila trápení sobě, a jak se obávala, také panu Knightleymu. – Kdyby se tento nejnesourodější ze všech svazků uskutečnil, bude výhradně její vina, že vůbec započal; neboť jeho lásku živilo jen a jen vědomí, že ho Harriet miluje, tím si byla jista; – a i kdyby v tomhle neměla pravdu, nebyl by se vůbec s Harriet seznámil, nebýt její pošetilosti.

Pan Knightley a Harriet Smithová! – Vedle takového manželství se nikdo nemůže divit ničemu. – Láska Franka Churchilla a Jane Fairfaxové se ve srovnání s tím stává běžnou záležitostí, ničím pozoruhodnou, nikoho nemůže překvapit, bez zjevných překážek, nikdo si o tom nic nepomyslí ani neřekne. – Pan Knightley a Harriet Smithová! – Ta že by se tak povznesla! A on tak ponížil! – Emmě bylo hrozně, když si představila, jak tím klesne v očích všech lidí, slyšela už v duchu ty posměšky a úšklebky a vtipkování na jeho účet; a jak to zdrtí jeho bratra a jak ho odsoudí, a těch tisíce nepříjemností, jimž on sám bude vystaven! – Cožpak k tomu vůbec může dojít? Ne, je to vyloučeno. A přitom to ani zdaleka vyloučeno není. Stalo by se to snad poprvé, že muž výjimečných schopností podlehne dívce zcela podprůměrné? Stalo by se poprvé, že u muže, který je třeba příliš zaneprázdněn, než aby se porozhlížel, zvítězí dívka, která si ho sama vyvolí? – Stalo by se to poprvé, že se uskuteční něco nelogického, nečekaného, nepřiměřeného – nebo že náhoda a okolnosti (jako druhotné příčiny) určí běh lidského osudu?

Ach! Kéž by se byla Harriet nikdy neujala! Kéž by ji byla nechala být, tak jak se patřilo a jak jí to i on říkal! – Kéž by jí byla z pošetilosti, na jejíž odsouzení jsou slova slabá, nezabránila provdat se za toho obyčejného mladého muže, s kterým mohla žít šťastně a spořádaně způsobem jí nejbližším – a všechno mohlo být v pořádku a nemuselo to mít tyhle hrozné důsledky.

Kde jen našla Harriet tu opovážlivost, že pozvedla oči k panu Knightleymu! – Kde sebrala tu kuráž představovat si, že si ji vyvolil, dokud se o tom skutečně nepřesvědčí! Jenomže Harriet už nebyla ta skromná dívenka s tolika zábranami jako kdysi. – Neuvědomovala si už tolik své nedostatky, ať už v duševním rozhledu tak společenském postavení. Chápala citlivěji, jaká by to byla neslavná partie pro pana Eltona, kdyby si ji vzal, než teď u pana Knightleyho. – Běda! Není i tohle její dílo? Kdo si dal tu námahu a učil Harriet, aby si o sobě myslela kdovíco, ne-li ona? Kdo ji učil, že se má snažit povznést a že má právem nárok dobře se vdát? – Jestli se Harriet ze skromné dívenky změnila v sebevědomou slečnu, může to také přičítat jen a jen sobě.

Errata:

30.05.2021 15:17