Vítej, návštěvníku!

Teprve teď, kdy hrozilo, že ho ztratí, poznala Emma, jak naléhavě potřebuje ke štěstí, aby jí pan Knightley dával přednost přede všemi, aby jí na prvním místě věnoval svůj zájem a náklonnost. – Dokud byla přesvědčena, že tomu tak je, a považovala to za své právo, těšilo ji to, ale příliš o tom neuvažovala; a teprve když hrozilo, že ji nahradí jiná, shledala, jak nevýslovně důležitý význam to pro ni má. Dlouho, velice dlouho žila s vědomím, že je mu nejbližší; neměl žádné ženské příbuzné, a tak pouze Isabella si na něho mohla činit podobné nároky, ale přitom vždycky dobře věděla, nakolik má Isabellu rád a váží si jí. Jen ona sama mu byla nejbližší řadu let. Nezasluhovala si to; často ho zanedbávala nebo zlobila, pouštěla jeho rady jedním uchem tam a druhým ven, nebo se mu dokonce vzdorně postavila, nedoceňovala ani zpola jeho skvělé vlastnosti a hádala se s ním, když nechtěl uznat její falešné a domýšlivé názory – ji ale on nepřestal mít rád, že byli příbuzní i ze zvyku a také z vrozené šlechetnosti, bděl nad ní, jak vyrůstala z dětských střevíčků, s takovým zaujetím jako nikdo druhý, snažil se jí vzdělávat a svědomitě dbal, aby pochopila, co je správné. Věděla, že je mu přes všechny své chyby drahá; snad může říci i velmi drahá. Když dospěla ve svých úvahách až sem, nezbytně jí zasvitla naděje, nenašla však odvahu se na ni spolehnout. Harriet Smithová si může myslet, že není nehodna toho, aby ji a jen a jen ji pan Knightley vášnivě miloval. Emma to nedokáže. Nemůže si zaslepeně lichotit, že ho k ní poutá takovýhle vztah. Vždyť jí docela nedávno dokázal, že ji posuzuje nezaujatýma očima. – Jak ho pobouřila svým chováním vůči slečně Batesové! Vyjádřil se k tomu naprosto otevřeně a přísně. – Zasluhovala přísné odsouzení za svůj poklesek – ale bylo mnohem přísnější, než aby se srovnávalo s jinými city než poctivou spravedlností a jasnozřivou dobrou vůlí. – Neměla žádnou naději, nic hodného jména naděje, že by k ní cítil takovou lásku, o jakou tu teď šlo; avšak uchovávala si naději (někdy skomírala a jindy jasně zaplála), že se Harriet třeba mýlí a že přeceňuje jeho zájem o sebe. – Musela si to přát už kvůli němu – i kdyby to pro ni nepřineslo žádné jiné důsledky a on zůstal nadosmrti starým mládencem. Jen ať je dál týž pan Knightley pro ni a pro tatíčka, týž pan Knightley pro celý svět; jen ať vládnou mezi Donwellem a Hartfieldem vzácné vztahy přátelství a důvěry v neztenčené míře: to jí plně postačí k spokojenosti. – Pro ni vlastně manželství nepřichází dost dobře v úvahu. Nemohla by je sladit s péčí, kterou dluží tatíčkovi, a s láskou k němu. Od tatíčka ji nikdo a nic neodloučí. Nevdala by se, ani kdyby ji požádal o ruku pan Knightley.

Musí si vroucně přát, aby se Harriet dočkala zklamání; a doufala, že až bude mít znovu příležitost spatřit je spolu, dokáže aspoň odhadnout, jak dalece je to pravděpodobné. – Od nynějška je bude nanejvýš bedlivě pozorovat; a třebaže dosud podléhala při svém pozorování trapným omylům, věřila, že tentokrát není dost dobře možné, aby se dala zaslepit. – Má se co nevidět vrátit domů. Brzy bude mít příležitost je pozorovat – až děsivě brzy, říkala si, kdykoli o tom klidně přemýšlela. Rozhodla se, že se mezitím s Harriet nesetká. – Nebylo by to ku prospěchu jedné ani druhé, nebylo by to ku prospěchu věci samé, kdyby to spolu stále dokola probíraly. – Umínila si, že se nedá přesvědčit, dokud bude mít sílu pochybovat, a přitom neměla důvod zabránit Harriet ve svěřování. Takové řeči by všechno jen jitřily. – Napsala jí tedy, mile, ale otevřeně, a poprosila ji, aby prozatím nechodila do Hartfieldu; dospěla k názoru, že by se raději měly vyvarovat všech dalších důvěrných hovorů na jisté téma; a vyjádřila naději, že nechají-li uplynout pár dní, než se opět setkají jinak než ve společnosti ostatních – chce se pouze vyvarovat soukromé návštěvy – budou s to si počínat tak, jako by na včerejší rozhovor zapomněly. – Harriet se podrobila a vyjádřila svůj souhlas a vděčnost.

Sotva tohle vyřešila, ohlásila se návštěva, která ji trochu odvrátila od toho, co cele pohlcovalo všechny její myšlenky, ať bděla, ať snila a průběhu posledních čtyřiadvaceti hodin – paní Westonová byla navštívit svou budoucí snachu a na zpáteční cestě se zastavila v Hartfieldu, jednak z povinnosti vůči Emmě, ale ještě víc proto, aby si dopřála potěšení jí vypovědět všechny podrobnosti tohoto tak zajímavého rozhovoru.

Pan Weston ji k Batesovým doprovodil a zhostil se svého podílu na této nevyhnutelné zdvořilostní návštěvě, nanejvýš zdárně; ona pak vyzvala slečnu Fairfaxovou, aby si s ní vyjela trochu na čerstvý vzduch, a tak toho teď měla mnohem víc co vyprávět, a s mnohem větším uspokojením, než by byla načerpala z té čtvrthodinky v salonku paní Batesové, kde bylo třeba nejdřív překonávat trapné rozpaky.

Jistá zvědavost Emmě přece jen zůstala a také jí při vyprávění drahé přítelkyně plně dala průchod. Paní Westonová se vypravila na návštěvu sama dost rozčilená. Zprvu vůbec nechtěla hned k Batesovým zajít osobně, ale žádala, aby místo toho směla slečna Fairfaxové napsat a odložit formální návštěvu až do té doby, kdy pan Churchill dovolí, aby se zasnoubení veřejně ohlásilo; domnívala se totiž, že je třeba vzít v úvahu, jaké řeči by z toho mohly povstat, kdyby takovou návštěvu vykonala; pan Weston však na to měl jiný názor. Záleželo mu hlavně na tom, aby dali slečně Fairfaxové a její rodině najevo svůj souhlas, a nedomníval se, že tím zavdají podnět k nějakým dohadům, a i kdyby, že na tom vlastně nezáleží, protože „takové věci,“ jak pravil, „se stejně vždycky rozkřiknou.“ Emma se usmála a pomyslela si, že pan Weston má pro tohle tvrzení velice pádné důvody. Zkrátka a dobře se tam vypravili – a pro mladou dámu znamenala jejich návštěva zjevně velké utrpení a rozpaky. Sotva ze sebe dokázala vypravit slovo a z každého pohledu i z jejího počínání výmluvně vysvítalo, že bolestně trpí výčitkami svědomí. Stará dáma se svou tichou, hluboce procítěnou vděčností a její dcera ve víru radostného vytržení – samým štěstím ztratila dokonce obvyklou výřečnost – se zasloužily o uspokojivý, ba dojemný výjev. Obě přijímaly ten šťastný obrat tak důstojně, vycházely z tak nesobeckých pocitů, myslely přitom jen a jen na Jane; kdekoho si tolik vážily a sebe tak málo, že si musely naklonit každou vlídnou duši. Nedávná nemoc slečny Fairfaxové poskytla paní Westonové dobrou záminku, aby ji pozvala na malou projížďku; slečna se toho zprvu zalekla a odmítla, ale pak se podvolila naléhání a souhlasila; během té projížďky jí paní Westonová pak svou přívětivou, mírnou laskavostí pomohla překonat rozpaky, takže se rozhovořily o tom nejdůležitějším. Omluvy za zdánlivě nepřívětivé mlčení v prvních chvílích návštěvy a ujištění o hluboké vděčnosti, kterou odjakživa cítí vůči ní samé i panu Westonovi, tvořily nezbytné zahájení; a jakmile si odbyly tyto výlevy, promluvily si dost podrobně i o nynějším a budoucím průběhu zasnoubení. Paní Westonová byla přesvědčena, že tento rozhovor přinesl její společnici velkou úlevu ve srovnání s duševním napětím, jemuž byla v mnoha směrech tak dlouho vystavena, a zamlouvalo se jí všechno, co od ní v té souvislosti vyslechla.

„Jaké trápení jí to tajnůstkaření za ty dlouhé měsíce přineslo, to zdůrazňovala s velkou vehemencí,“ pokračovala paní Westonová. „Vyjádřila to takhle: ‚Nemohu říci, že jsem nezažila chvíle štěstí, co jsem mu dala slovo, ale to říci musím, že jsem nepoznala blaženství jediné klidné hodiny; a pronesla to tak rozechvělými rty, Emmo, že mne to dojalo do hloubi srdce.“

„Chudinka malá!“ řekla Emma. „Myslí si tedy, že pochybila, když souhlasila s utajeným zasnoubením?“

„Pochybila! – Věřím, že by ji nikdo nemohl odsoudit ostřeji, než se odsuzuje sama. ‚Přineslo mi to trvalé utrpení, a po zásluze. Jenomže jakýkoli trest, který stíhá takový poklesek, ten poklesek neodčiní. Trápením se nic neodčiní. Nikdy se své viny nezbavím. Zachovala jsem se v rozporu s vědomím, co se sluší. A že teď nastal takový šťastný obrat a že jsou ke mně všichni tak laskaví, na to vůbec nemám právo, jak moc dobře vím. Nemyslete si, milostivá paní, povídala dál, ‚že mne nikdo neučil, co se sluší a patří. Nepřipisujte sebemenší vinu pečlivým a zásadovým pěstounům, kteří mne vychovali. Jen já sama jsem pochybila a ujišťuji vás, že přes všechny polehčující okolnosti, které ze současných okolností napohled vyplývají, se hrozím toho, až se ke všemu budu přiznávat plukovníku Campbellovi.“

„Chudinka malá!“ opakovala Emma. „Zřejmě ho tedy vřele miluje. Jistě se jen a jen z lásky dala přemluvit, aby se zasnoubili. Láska v ní zvítězila nad rozvahou.“

„Ano, nepochybuji, že ho z celého srdce miluje.“

„Bojím se,“ povzdechla si Emma, „že jsem často přispěla svým dílem k jejímu trápení.“

„Ty jsi jednala naprosto nevinně, děvenko drahá. Ale ona patrně měla něco takového na mysli, když se zmínila o nedorozuměních, o nichž hovořil i on. Vinou neblahého poklesku, jehož se dopustila, prohlásila, se vzápětí začala chovat nerozumně. Vědomí, že se provinila, jí bylo stálým zdrojem neklidu, a ten v ní vyvolal nedůtklivost a podrážděnost, která mu musela připadat – a také připadala – dost nesnesitelná. ‚Nebrala jsem v úvahu, pravila, ‚jeho temperamentní, živou povahu – jeho strhující elán a humor, tu hravost, jejímuž kouzlu bych byla v jakékoli jiné situaci vždy znovu a znovu podléhala tak jako na začátku. Rozhovořila se pak o tobě, a jak velice pozorná jsi k ní byla během jejího onemocnění. A s živým ruměncem, který mi napověděl všechny souvislosti, mě požádala, abych ti při první příležitosti co nejvřeleji poděkovala – za to, že sis přála a všemožně ses snažila nějak jí prospět. Je si moc dobře vědoma, že ti za to sama neprojevila dost uznalou vděčnost.“

„Kdybych nevěděla, že je teď šťastná,“ řekla Emma se vší vážností, „protože šťastná jistě je, přes všechny výčitky jejího přecitlivělého svědomí, nevydržela bych tyhle díky poslouchat. – Propána, paní Westonová, kdyby se tak sečetlo, co dobrého a co zlého jsem udělala slečně Fairfaxové! – Ach jé – –“ vzchopila se, aby projevila živější zájem – „ale na to všechno musíme zapomenout. Jste moc hodná, že jste mi přišla povědět tyhle zajímavé podrobnosti. Ukazují ji v nejlepším světle. Jsem přesvědčena, že je to ryzí povaha. – Doufám, že bude moc a moc šťastná. Je docela na místě, že majetek přinese do manželství on, protože dobré vlastnosti bude mít všechny ona.“

Takový soud nemohla paní Westonová přejít bez poznámky. Měla o Frankovi téměř v každém ohledu to nejlepší mínění, navíc ho upřímně milovala, a proto ho přesvědčeně bránila. Uváděla řadu rozumných důvodů a přinejmenším stejně pádným argumentem byla její náklonnost – ale všechno to nestačilo trvale upoutat Emminu pozornost; brzy nalétla v myšlenkách do Londýna nebo na Donwell; zapomněla vynaložit úsilí a dávat pozor; a když pan paní Westonová uzavřela: „Nedostali jsme ještě ten dopis, na který tak netrpělivě čekáme, víš, ale doufám, že přijde co nevidět,“ musela chvíli zaskočena mlčet, než nakonec cosi namátkou odpověděla, protože si vůbec nemohla uvědomit, co je to za důležitý dopis, na který tak napjatě čekají.

„Nechybí ti nic, Emmičko?“ zeptala se paní Westonová na rozloučenou.

„Ne, kdepak! Mně přece nikdy nic nechybí, jak víte. Jen mě nezapomeňte zpravit o tom dopisu, hned jak přijde.“

Z vyprávění paní Westonové načerpala Emma další podněty k nepříjemným úvahám, protože si tím víc slečny Fairfaxové musela vážit a soucítit s ní a také si tím víc uvědomovala, čím vším se na ni v minulosti prohřešila. Trpce litovala, že se nevynasnažila s ní sblížit, a rděla se, když si vzpomněla, jak jí záviděla, a to že byla hlavní příčina, která to zavinila. Kdyby byla vyhověla přání pana Knightleyho, o němž moc dobře věděla, a věnovala slečně Fairfaxové zcela oprávněný zájem, kdyby byla vynaložila úsilí, aby se lépe poznaly, kdyby se byla pokusila najít přítelkyni v ní místo v Harriet Smithové, mohla si se vší pravděpodobností ušetřit trápení, které na ni nyní doléhá. Její původ, schopnosti, vzdělání, všechno jako by ji Emmě předurčovalo za ideální společnici, kterou měla vděčně přijmout; a ta druhá – čím ta se mohla pochlubit? I kdyby se důvěrně nesblížily, i kdyby se jí slečna Fairfaxová se svým závažným tajemstvím nesvěřila – což je nanejvýš pravděpodobné – aspoň by se byla uchránila – kdyby ji byla lépe poznala, když tu možnost měla – onoho trapného podezírání, že upadla do milostných tenat pana Dixona, a nejen že si to pošetile vymyslela a sama sebe o tom přesvědčila, ale ještě to naprosto neomluvitelně šířila dál; a teď se musela obávat, že její nápad krutě zranil Janin jemnocit, když se o něm doslechla vinou nedomyšlené lehkovážnosti Franka Churchilla. Ze všeho trápení, které Jane postihlo od příjezdu do Highbury, ona sama bohužel asi byla to nejhorší. Jistě v ní viděla stálou nepřítelkyni. Kdykoli se ocitli všichni tři pohromadě, vyvrátila tisíckrát ze základu Janin klid a na Box Hillu to přerostlo v agonii, kterou už nedokázala déle snášet.

Ten večer byl v Hartfieldu prosáklý smutkem a táhl se donekonečna. I počasí přispívalo, seč bylo, k chmurné atmosféře. Spustil se chladný bouřkový liják a nic nepřipomínalo červen krom stromů a křovisek, které rval vichr, a dlouhotrvající světlo, jehož vinou byly ony kruté výjevy déle vystaveny na odiv.

Počasí působilo na pana Woodhouse a dcera se mu musela téměř nepřetržitě věnovat, aby ho jakžtakž uchlácholila, a dnes jí to přišlo dvojnásob zatěžko než jindy. Připomínalo jí to jejich první osamělý večer, když se paní Westonová vdala; jenomže tenkrát se hned po čaji objevil pan Knightely a rozptýlil všechny trudné chmury. Ach běda! Takové milé důkazy, že ho Hartfield láká, jako byly tyhle návštěvy, možná už co nevidět pominou. Tehdy si v duchu malovala, jak budou nadcházející zimu strádat, a ukázalo se, že se mýlila; nikdo z přátel je nezradil, o žádné zábavy nepřišla. – Teď se jí však zmocnily vážné obavy, že její nynější zlé předtuchy nic nevyvrátí. Otevíraly se před ní hrozivé vyhlídky, které nic nemohlo v podstatě zahnat – ba které nebude možno ani částečně rozjasnit. Jestliže se uskuteční všechno, co se v okruhu jejich přátel může stát, Hartfield téměř osiří; jen na ní pak zůstane, aby rozptylovala tatíčka, a přitom její vlastní štěstí bude ležet v troskách.

V Randallsu se narodí dítě, a na ně se soustředí horoucnější láska než na ni; paní Westonová mu věnuje své srdce i svůj čas. Budou ji muset postrádat a převážně asi i jejího manžela. – Frank Churchill se k nim už nevrátí; slečna Fairfaxová s největší pravděpodobností brzy přestane patřit do Highbury. Vezmou se a usadí se buď v Enscombu nebo někde poblíž. Nejlepší lidé jí budou odňati, a jestli k těmto ztrátám přibude i ztráta Donwellu, co jí zůstane z příjemné, rozumné společnosti, kterou dosud měla na dosah? Pan Knightley k nim už večer nezajde hledat rozptýlení! – Neobjeví se v nejrůznější čas, jako by byl kdykoli ochoten vyměnit svůj domov za jejich! – Jak jen to přežije? A jestli o tohle o všechno přijdou kvůli Harriet; jestli napříště budou muset předpokládat, že mu Harrietina společnost stačí k blaženosti; jestli se Harriet stane tou vyvolenou, jedinou mezi všemi, nejdražší, nejbližší bytostí, ženou, u níž bude hledat největší životní potěšení, pak bude Emmino utrpení ještě zhoršováno neodbytným vědomím, že to všechno zavinila sama.

Když ve svých úvahách dospěla až sem, vždycky se zhrozila, zhluboka vzdychla anebo vyskočila a chvíli přecházela po pokoji sem a tam – a jediné, co ji aspoň trochu dokázalo utěšit nebo uklidnit, bylo její vlastní odhodlání, že si napříště už bude počínat rozumněji, a i kdyby tu nadcházející a všechny další zimy až do konce svých dní prožila v podřadnější duševní činnosti i zábavách než v minulosti, bude jim čelit uvážlivěji, naučí se sama sebe lépe chápat, aby si pak dodatečně neměla tolik co vyčítat.

Errata:

30.05.2021 15:17