Vítej, návštěvníku!

V jak protikladném duševním rozpoložení vcházela Emma do domu oproti tomu, když odcházela! – Tehdy skromně doufala, že se jí trochu uleví v utrpení – teď se jí hlava točila opojným štěstím, a navíc pevně věřila, že to štěstí bude ještě opojnější, až se jí z něho hlava točit přestane. Zasedli k čaji – stejně pospolu u stejného stolu – jak často už se takto sešli! – jak často jí oči spočinuly na stejných okrasných keřích na trávníku a pozorovaly krásnou hru podvečerních slunečních paprsků! – Dosud nikdy však neprožívala takové vzrušení, nikdy nic, co by se mu jen blížilo. Musela vynaložit značné úsilí, aby aspoň trochu obstála ve své obvyklé roli pozorné paní domu, ba i pozorné dcery.

Chudáček pan Woodhouse neměl ani tušení, jaké úklady mu strojí muž, jehož tak srdečně vítal a častoval nadějí, že se snad po cestě nenastydl. – Kdyby mu tak viděl do srdce, přestal by mít takovou starost o jeho hrudník, ale jelikož ho ani ve snu nenapadlo, jaké zlo se blíží, a vůbec nepostřehl, že by se jeden nebo druhý tvářili nebo si počínali nějak mimořádně, opakoval jim v blahém poklidu všechny novinky, které se dozvěděl od pana Perryho, spokojeně vykládal a ani mu na mysl nepřišlo, co by mu oni mohli povědět na oplátku.

Pokud se u nich pan Knightley zdržel, počínala si Emma jako v horečce. Po jeho odchodu začalo napětí povolovat a ona se trochu uklidnila – a v průběhu bezesné noci, jíž zaplatila daň za takový podvečer, seznala, že si musí rozmyslet dvě velice závažné otázky, které způsobují, že ani její štěstí nebude nezkalené. Tatíček – a Harriet. Sotva osaměla, už na ni dolehly plnou vahou jejich odlišné požadavky; a jak oběma co nejvíc ochránit klid, o to teď šlo. U tatíčka brzy našla řešení. Nemohla ještě vědět, co bude pan Knightley žádat, ale když se kratičko poradila se svým srdcem, vzešlo z toho slavnostní rozhodnutí, že tatíčka nikdy neopustí. – Už pouhá ta představa ji rozeštkala, jako by se na něm v duchu prohřešila. Za jeho života se musí spokojit s pouhým zasnoubením; utěšovala se však, že by ho to mohlo i potěšit, pokud by si byl jist, že ji tím neztratí. – Jak se zachovat co nejlépe vůči Harriet, to bylo těžší rozhodnout. Jak ji uchránit od nadbytečné bolesti, jak ji pokud možno odškodnit, jak to zařídit, aby se jí jevila co nejméně jako nepřítelkyně? – S těmito nesnázemi si vůbec nevěděla rady a dlouho se nad nimi trápila – a v duchu se musela znovu přenést přes všechny trpké výčitky a lítost, jimž čelila už předtím. – Nakonec ji nenapadlo nic lepšího, než aby se dál vyhýbala setkání s ní a sdělila jí, co je nutné, dopisem; a jelikož se jí jevilo nadmíru žádoucí, kdyby Harriet právě teď načas zmizela z Highbury, jala se znovu – naposledy – kout pikle a téměř napevno se rozhodla, že jí asi nejspíš zaopatří pozvání do Londýna. – Isabelle se Harriet zalíbila, a té by zas pár týdnů v Londýně jistě přineslo rozptýlení. Nepředpokládala, že by Harriet při své povaze neprojevila zájem o všechno nové a nezvyklé, že by ji neupotaly ulice, obchody, děti. – Každopádně tím sama prokázala svou starost o ni a péči i vědomí, že je jí mnoho dlužna; také by se tím prozatím rozloučily a oddálily ten černý den, kdy se všichni neodvratně opět ocitnou pohromadě.

Vstala časně a napsala Harriet, což ji přivedlo do tak zadumané a teskné nálady, že pan Knightley, který zašel do Hartfieldu na snídani, se objevil právě včas; a ta půlhodinka, kterou si potom pro sebe ukradli, aby se vydali, doslova i obrazně, stejnými stezkami jako včera, byla naprosto nezbytná, aby se znovu uvedla do stejně šťastného vytržení jako včera, jak na to měla nepochybně právo.

Nedlouho potom, co odešel – rozhodně neuplynula ještě taková doba, aby měla sebemenší chuť myslet na kohokoli jiného – jí doručili z Randallsu dopis – velice objemný dopis. Hned uhádla, co asi obsahuje, a zavzdychala nad nutností ho přečíst. – Byla Franku Churchillovi znovu milostivě nakloněna; nestála o žádné vysvětlování; chtěla si jen v klidu pro sebe přemýšlet – a aby pochopila něco z toho, co píše, to bude zajisté nad její síly. – Musí se tím však probrat. Otevřela zásilku: bylo to tak, jak tušila; – lístek paní Westonové uváděl dopis od Franka.

V velkou radostí Ti, drahá Emmo, posílám přiložený list. Vím, že jej pozorně a nezaujatě posoudíš, a nepochybuji téměř o tom, že na Tebe zapůsobí dobře. – Myslím, že se naše názory na pisatele už nikdy podstatně nerozejdou; nechci Tě však zdržovat dlouhým úvodem. – Daří se nám dobře. – Tento dopis vyléčil jisté zneklidnění, jemuž jsem v poslední době podléhala. – Nezdála ses mi v úterý docela ve své kůži, ale byl to takový podivný den. Ty sice popíráš, že by na Tebe počasí působilo, ale já věřím, že severovýchodní vítr pocítí každý. – Měla jsem starost o Tvého drahého tatíčka, když vypukla v úterý odpoledne ta bouřka a trvala až do druhého dne, ale upokojila jsem se, když jsem se včera od pana Perryho doslechla, že se mu nepřitížilo.

Upřímně Tvá A. W.

(Vážená paní Anna Westonová)

Drahá milostivá paní! Windsor, červenec

Pokud jsem se včera večer dokázal srozumitelně vyjádřit, budete tento list očekávat, vím ale, že i v opačném případě ho přečtete nepředpojatě a shovívavě. Jste tak předobrá, ale já se obávám, že vyčerpáte všechnu svou dobrotivost, budete-li chtít přehlédnout všechny mé minulé prohřešky. Dostalo se mi však odpuštění té, která mi toho měla promíjet ještě víc. Odvaha se mi vrací, když tato slova píši. Blaženství se těžko snáší s pokorou. Již dvakrát jsem se setkal s úspěchem, když jsem prosil o prominutí, a proto mi možná hrozí nebezpečí, že jsem si příliš jist i Vaší dobrou vůlí a shovívavostí těch Vašich přátel, kteří mají důvod se cítit dotčeni. – Musíte se všichni snažit pochopit, v jaké jsem byl situaci, když jsem ponejprv přijel do Randallsu; hleďte na mne jako na člověka, který musel za každou cenu zachovat jisté tajemství. Taková byla skutečnost. Zda jsem měl právo vytvořit pro sebe situaci, která takové utajování vyžadovala, to je jiná otázka a tu teď nebudu rozebírat. Jakému pokušení jsem byl vystaven, abych to za své právo považoval, to ať si každý klevetník ověří v jistém highburském cihlovém domku, který má v přízemí okna s příčlí a sklápěcí v prvním patře. Neodvažoval jsem se ucházet o ni otevřeně; mé tehdejší těžkosti v Enscombu jsou až příliš proslulé, než abych je musel popisovat. Měl jsem však to štěstí, že jsem prosadil svou, než jsme se ve Weymouthu rozloučili, a to nejpříkladnější stvoření na světě se nade mnou smilovalo a snížilo se k tajnému zasnoubení. – Kdyby byla odmítla, byl bych snad přišel o rozum. – Jistě se Vám na jazyk dere otázka, več jsem při tomto svém počínání skládal naděje. Co jsem mohl očekávat? Cokoli, všechno – že pomůže čas, náhoda, okolnosti, pozvolný vliv, náhlé výbuchy, vytrvalost a únava, zdraví a choroba. Otevíraly se přede mnou nejradostnější vyhlídky a získal jsem první výhru, když mi dala slovo a svolila, abychom si psali. Nestačí-li tohle na vysvětlenou, mám tu čest připomenout Vám, milostivá paní, že jsem synem Vašeho manžela a že jsem po něm zdědil velkou výhodu v povaze, která vždy doufá v to nejlepší, což je cennější dědictví než všemožné statky a půda. – Posuzujte mne tedy při mé první návštěvě v Randallsu ve světle těchto okolností; – a zde si uvědomuji, že jsem pochybil, protože jsem tu návštěvu mohl vykonat dříve. Ohlédnete-li se do minulosti, uvědomíte si, že jsem nepřijel, dokud nebyla v Highbury slečna Fairfaxová; a jelikož to bylo nepěkné vůči Vám, budete mi muset vzápětí odpustit. Zbývá však ještě otec, a na jeho soucit musím zapůsobit připomínkou, že čím déle jsem nenavštívil domov, tím déle mi bylo odepřeno potěšení Vás poznat. Za těch velice blažených čtrnáct dní, které jsem u Vás strávil, jsem se doufám nedopustil ničeho, co by zasluhovalo odsouzení – s jedinou výjimkou. Tím se dostávám k té hlavní a jediné důležité okolnosti, která ve mně samém vzbuzuje starost a vyžaduje velice uvážené vysvětlení. S upřímnou úctou a vřelým přátelským citem se chci zmínit o slečně Woodhousové. Papá by možná zastával názor, že bych měl dodat i s nejhlubší pokorou. – Včera prohodil pár slov, jimiž naznačil své mínění, a já musím doznat, že jisté výtky tu snad jsou na místě. – Choval jsem se ke slečně Woodhousové způsobem, který patrně přesáhl rámec toho, co se sluší. – V zájmu uchování onoho pro mne tak důležitého tajemství využíval jsem přespříliš důvěrného sblížení, které nám okolnosti od prvního okamžiku umožňovaly. – Nemohu popřít, že jsem se slečně Woodhousové nezastřeně dvořil – ale jistě mi uvěříte, když prohlásím, že kdybych nebýval přesvědčen o jejím nezájmu, nebyl bych v tom jen pro své sobecké cíle pokračoval. – Slečna Woodhousová je roztomilá a přívětivá, ale na mne nedělala dojem mladé ženy, která se dá hravě podmanit; a že naprosto nejevila sklon dát se podmanit mnou, o tom jsem byl právě tak přesvědčen, jako jsem si to přál. Přijímala mé galantnosti s nestrojenou, přátelskou, dobromyslnou hravostí, jaká se mi přesně hodila. Vypadalo to, jako bychom si navzájem rozuměli. Vzhledem k vztahům našich rodin se patřilo, abych se jí pozorně věnoval, a ona to zřejmě také tak chápala. – Jestli mne slečna Woodhousová prohlédla ještě před uplynutím oněch čtrnácti dnů, to nemohu říci. Vzpomínám si však, jak jsem se s ní tehdy přišel rozloučit: málem jsem jí všechno svěřil, protože jsem měl dojem, že něco vytušila, a vůbec nepochybuji, že mne od té doby odhalila, aspoň do jisté míry. – Nedomyslela si možná všechno, ale při její bystrosti jí určitě aspoň něco z toho neušlo. O tom jsem skálopevně přesvědčen. Určitě zjistíte, až se celá záležitost oprostí od momentálních nevyjasněných okolností, že ji to nepřekvapilo tak zčistajasna. Dost často mi to jako by naznačovala. Tak například na plese prohodila, že bych měl být paní Eltonové zavázán za to, jak pečuje o slečnu Fairfaxovou. – Doufám, že tohle vysvětlení přijmete Vy i papá jako polehčující okolnost při posuzování mého chování vůči ní a zmírníte svou nelibost. Dokud jste se oba domnívali, že jsem se prohřešil proti Emmě Woodhousové, neměl jsem u nikoho z Vás žádnou šanci. Zprostěte mne onoho obvinění, a až to bude možné, získejte mi zproštění a dobrou vůli řečené Emmy Woodhousové, k níž chovám vřelou bratrskou náklonnost a z celého srdce jí přeji, aby se zamilovala tak hluboce a šťastně jako já. – Ať už jsem tedy během oněch čtrnácti dnů učinil nebo říkal cokoli podivného, teď máte k té záhadě klíč. Mé srdce dlelo v Highbury, a já se musel vynasnažit dopravit tam co nejčastěji i svou osobu, a to tak, abych nevzbudil podezření. Vytane-li Vám na mysli jakákoli prekérní situace, uveďte je všechny na pravou míru. – To fortepiano, které vzbudilo takový rozruch, bylo objednáno, aniž slečna F. cokoli tušila, protože by mi to byla nikdy nedovolila, kdybych jí byl dal možnost se k tomu vyjádřit. – Projevila v průběhu našeho zasnoubení tolik jemnocitu, že to ani vylíčit nedovedu. Upřímně doufám, že ji sama brzy poznáte blíž, drahá milostivá paní. – Žádný dopis ji výstižně nevyjádří. Ona musí vypovídat o sobě sama – nikoli však slovy, protože není na světě druhá bytost, která by tak usilovně tajila své přednosti. – Co jsem začal psát tento list, který bude delší, než jsem předvídal, přišel mi jiný, od ní. – Píše, že se cítí dobře, ale jelikož si nikdy nestěžuje, netroufám si na to spoléhat. Moc rád bych znal Váš názor, jaký dělá dojem. Vím, že ji brzy navštívíte, a ona má z té návštěvy hrozný strach. Možná že už jste ji vykonala. Pošlete mi prosím bezodkladně zprávu, čekám netrpělivě na tisíc podrobností. Připamatujte si, že jsem měl možnost zdržet se na Randallsu jen pár minut, a to jsem ještě samým rozrušením ani nevěděl, co dělám; a dosud na tom nejsem o mnoho lépe: buď jsem šíleně šťastný, nebo nešťastný. Když si vzpomenu, jak jsou ke mně všichni laskaví a milí, jak je ona okouzlující a trpělivá a jak velkoryse se zachoval strýček, šílím radostí; ale když si uvědomím, co se kvůli mně natrápila, a jak si vůbec nezasluhuji odpuštění, šíleně se na sebe zlobím. Kéž bych ji tak mohl opět spatřit! Nemohu o to ale zatím požádat. Strýček byl ke mně tak dobrotivý a nesmím jeho laskavosti zneužívat. Je třeba se rozepsat ještě o jedné okolnosti. Nevíte dosud všechno, co byste vědět měla. Nedokázal jsem včera spojit jednotlivé podrobnosti v souvislé líčení. Měl bych však vysvětlit, jak se stalo, že všechno vyšlo najevo tak náhle a v jistém smyslu v době tak nepříhodné, třebaže událost z 26. min. měs., jak Vám nemusím vysvětlovat, přede mnou otevřela nejlíbeznější vyhlídky. Nebyl bych podnikal rozhodné kroky tak bezprostředně poté, nebýt jisté okolnosti, jež způsobila, že jsem nemohl ztratit ani minutu. Byl bych se vyvaroval překotného počínání, a ona by všechny mé výhrady sdílela ještě mnohem přesvědčivěji a citlivěji. Neměl jsem však na vybranou. Její ukvapené rozhodnutí, že vyhoví té ženě – Musel jsem přestat psát, když jsem dospěl až sem, drahá milostivá paní, abych se vzpamatoval a uklidnil. Šel jsem se projít do přírody, a jsem teď doufám natolik pánem svého rozumu, abych dopsal dopis tak, jak by se slušelo. – Vracím se k tomu, co bylo, s pocity opravdu drtivými. Zachoval jsem se ohavně. A v této souvislosti musím připustit, že mé chování vůči slečně W., jelikož bylo nepříjemné slečně F., bylo naprosto odsouzeníhodné. Ona s tím nesouhlasila, a to mi mělo stačit. – Uváděl jsem na vysvětlenou nutnost utajení, jí to nepřipadalo jako dost pádný důvod. – Hněvala se – já se domníval, že nerozumně. Vyčítal jsem jí tisíckrát, že je až zbytečně úzkostlivá a opatrná. Vyčítal jsem jí dokonce, že je ke mně chladná. Ona však měla ve všem pravdu. Kdybych se byl ztotožnil s jejími názory, tlumil svůj temperament a nepřekročil meze, které ona pokládala za patřičné, byl bych se vyhnul největšímu trápení, jaké jsem kdy zažil. – Pohádali jsme se. – Vzpomínáte si na den strávený na Donwellu? Tam všechna předchozí drobná nedorozumění vyvrcholila v krizi. Přijel jsem pozdě; potkal jsem ji, když se vracela sama domů, a chtěl jsem ji doprovodit, ona s tím však nesouhlasila. Rázně mi to zakázala, což jsem já pokládal za velký nerozum. Teď však v tom vidím jen a jen naprosto přirozenou a logickou rozvážnou opatrnost. Zatímco jsem se já, abych před světem uchránil tajemství našeho zasnoubení, choval s nepatřičnou důvěrností k jiné ženě, měla snad ona vzápětí souhlasit s návrhem, který by všechnu předchozí opatrnost zvrátil vniveč? – Kdyby nás byl někdo potkal, jak spolu kráčíme z Donwellu do Highbury, byli by lidé možná vytušili pravdu. Já ztřeštěnec jsem tohle však nenahlédl. – Zapochyboval jsem, že mě má ráda. A pochyboval jsem o tom ještě víc druhý den na Box Hillu, kdy ji mé chování hluboce pobouřilo, neboť jsem ji ostudně, urážlivě zanedbával a věnoval jsem se s tak neskrývanou oddaností slečně W., že by si to žádná soudná žena nemohla dát líbit; a slečna F. mi dala najevo svou nespokojenost slovy, jejichž smysl jsem dokonale chápal. – Zkrátka a dobře, drahá milostivá paní, ona na tom rozkolu nenese sebemenší vinu a vším jsem se prohřešil já; a pak jsem se ještě týž večer vrátil do Richmondu, třebaže jsem se u Vás mohl zdržet do druhého dne, jen abych jí dal najevo, že se hrozně hněvám. Ani tehdy jsem nebyl takový blázen, abych nepředpokládal, že se časem smíříme. Ale mně bylo ublíženo, ona mě ranila svým chladem, a tak jsem odjížděl rozhodnut, že první musí podat ruku ke smíru ona. – Do smrti si budu blahořečit, že jste se výletu na Box Hill nezúčastnila. Kdybyste na vlastní oči viděla, co jsem tam vyváděl, patrně byste si už nikdy o mně nic dobrého nemyslela. Na ni to zřejmě zapůsobilo tak, že se vzápětí rozhodla: jakmile zjistila, že jsem skutečně odjel z Randallsu, přijala nabídku té neodbytné paní Eltonové, která si vůči ní mimochodem počínala takovým způsobem, že to ve mně od prvopočátku vyvolávalo rozhořčení a odpor. Neměl bych jí vyčítat smířlivost, když jsem jí sám tak bohatě využil, ale jinak bych hlasitě protestoval proti tomu, že ji vůči té ženě projevovala v tak neúměrné hojnosti. „Jane sem, Jane tam,“ jen považte! – Jistě Vám neuniklo, že jsem si sám dosud nedovolil nazvat ji křestním jménem, a to ani před Vámi. Představte si tedy, co jsem vytrpěl, když jsem slyšel, jak poletuje od úst k ústům mezi manžely Eltonovými, se vší obhroublostí zbytečného opakování a urážlivou pomyslnou nadřazeností. Mějte se mnou strpení, brzy už dospěji ke konci. – Přijala tedy tu nabídku, jelikož se rozhodla se mnou nadobro rozejít, a nazítří mi napsala, že už se neuvidíme. – „Dospěla k poznání, že to zasnoubení se stalo oběma zdrojem výčitek a utrpení: proto je ruší.“ – Tento dopis jsem dostal po ránu onoho dne, kdy tetinka zemřela. Do hodiny jsem napsal odpověď; ale jak mi z toho ze všeho šla hlava kolem a jak se na mne rázem nahrnuly nejrozličnější úkoly, neodeslal jsem tu odpověď s ostatními dopisy týž den, nýbrž omylem zamkl do psacího stolu; a v důvěře, že jsem toho napsal dost, třebaže to bylo jen pár řádků, abych ji uchlácholil, dál jsem se kvůli tomu neznepokojoval. Trochu mne zklamalo, že mi obratem neodpověděla, ale v duchu jsem ji omlouval, měl jsem mnoho co zařizovat – a smím-li to tak vyjádřit – hleděl jsem do budoucna s takovou sebedůvěrou, že se mi nechtělo dál se hašteřit. Přestěhovali jsme se do Windsoru; a třetí den nato přijde od ní balíček, a v něm mi vrací všechny moje dopisy! A zároveň doručila pošta její dopis, pár řádek, v nichž vyjádřila značný údiv, že jsem na její poslední sdělení nijak neodpověděl. Dodala pak, že mlčení za takových okolností může znamenat jen jedno, a jelikož si zajisté obě strany shodně přejí, aby zbývající drobnosti byly co nejrychleji dořešeny, vrací mi bezpečnou cestou všechny mé dopisy a žádá mne, abych jí do týdne poslal její do Highbury, a pokud je snad nemám bezprostředně po ruce, ať je později odešlu do –-: zkrátka a dobře, plná adresa pana Smallridge u Bristolu mi udeřila do očí. Znám to jméno i to sídlo, dobře je znám, takže jsem okamžitě pochopil, co udělala. Odpovídalo to přesně rozhodnosti, kterou má v povaze, jak dobře vím; a že se o tom nezmínila, že mi všechny takové úmysly zatajila ve svém předchozím dopisu, to stejně výmluvně svědčí o jejím úzkostném jemnocitu. Ani za živý svět nechtěla vzbudit zdání, že mi hrozí nějakým ultimátem. – Představte si, jak jsem se zhrozil. Představíte si, jak jsem běsnil na pošty, dokud jsem neodkryl svůj vlastní omyl. – Co si počít? – Zbývalo jedno jediné: promluvit se strýčkem. Bez jeho požehnání jsem neměl naději, že by mne vůbec ještě vyslechla. – Promluvil jsem s ním, okolnosti mi byly příznivy. Nedávná smutná událost podlomila rodovou pýchu, a dřív, než bych byl předpokládal, se s tím cele smířil a souhlasil. Nakonec mi, chudák, s hlubokým povzdechem přál, abych ve stavu manželském našel tolik štěstí jako on. – Věřím, že to bude štěstí trochu jiného druhu. – Politujete mne shovívavě za všechno, co jsem vytrpěl, když jsem se mu svěřoval, za to napětí, dokud všechno viselo na vlásku? – Ne, nelitujte mne až do chvíle, kdy jsem přijel do Highbury a zjistil, že kvůli mně upadla do nemoci. Nelitujte mne, dokud jsem neviděl, jaká je přepadlá a umořená. – Dojem jsem do Highbury v té době, kdy jsem, seznámen s jejich zvykem snídat pozdě, měl značnou jistotu, že ji zastanu o samotě. – Uspěl jsem; a nakonec jsem uspěl i co se účelu mé cesty týkalo. Musel jsem jí rozmluvit řadu velice pochopitelných a velice oprávněných výhrad, ale podařilo se to. Smířili jsme se, máme se zase rádi, ba mnohem raději než předtím, a každé další, třeba jen chvilkové nedorozumění je vyloučeno. A teď už Vás, drahá milostivá paní, přestanu unavovat, stručněji to ale opravdu nešlo vypovědět. Tisíceré a tisíceré díky za všechnu laskavost, kterou jste mi prokázala, a nastotisíckrát Vám děkuji za všechno, co Vám srdce přikáže udělat pro ni. – Usoudíte-li, že mám víc štěstí, než si zasloužím, zcela se s Vámi ztotožňuji. – Slečna W. mne nazvala dítkem Štěstěny. Doufám, že se nemýlí. – V jednom ohledu však nelze o mém šťastném osudu pochybovat, a to je, že mám právo se znamenat Váš vděčný a oddaný syn F. C. Weston Churchill

Errata:

30.05.2021 15:17