Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Tenhle dopis se musel u Emmy setkat s pochopením. Samozřejmě že mu věnovala spravedlivou pozornost, jak to paní Westonová předpověděla, třebaže ho zprvu zrovna dychtivě nevítala. Jakmile dospěla k vlastnímu jménu, začetla se: každá řádka pak vzbuzovala její zájem a téměř každá jí příjemně lichotila; a když toto kouzlo přestalo bezprostředně působit; hlavní téma ji poutalo dál, protože ji přirozenou cestou vracelo k původním sympatiím vůči pisateli; a navíc v ní právě teď jakýkoli příběh lásky vyvolával silno odezvu. Neodtrhla oči, dokud celý dopis nepročetla; a třebaže nemohla nevidět, že se zachoval nesprávně, nezachoval se zas tolik nesprávně, jak očekávala – a také trpěl a kál se a byl tak vděčný paní Westonové a tak zamilovaný do slečny Fairfaxové, a ona sama byla tak šťastná, že neměla to srdce soudit ho přísně. Kdyby byl v tu chvíli vstoupil do pokoje, byla by si s ním stiskla ruku stejně srdečně jako dřív.

Celý dopis na ni tak dobře zapůsobil, že požádala pana Knightleyho, když se znovu objevil, aby si ho přečetl. Byla přesvědčena, že si paní Westonová přeje, aby jeho obsah vešel ve známost; a že by o to zvlášť stála u pana Knightleyho, který jeho chování posuzoval vždycky velice kriticky.

„Ochotně si to psaní prohlédnu,“ pravil, „ale připadá mi dost dlouhé. Vezmu si je navečer s sebou domů.“

Jenomže to nešlo. Pan Weston se tu měl k večeru zastavit, a ona musí dopis vrátit.

„Raději bych si s vámi povídal,“ namítal pan Knightley, „jelikož však zřejmě jde o spravedlivé posouzení, není vyhnutí.“

Začal číst – téměř vzápětí se však zarazil a poznamenal: „Kdybych byl dostal k nahlédnutí některý dopis tohoto pána nevlastní matce před několika měsíci, Emmo, nebyl bych k němu přistupoval tak vyrovnaně.“

Pročetl tiše krátkou pasáž, načež s úsměvem poznamenal: „Aha – vybroušená poklona hned na začátku. – To už je ale jeho způsob. Každý má svůj styl. Nesuďme ho přísně.“ –-

„Mně by nejlépe vyhovovalo,“ dodal na to, „kdybych vám průběžně nahlas sděloval své dojmy. Tím budu mít pocit, že vás mám nablízku. A nebyla by to taková ztráta času. Pokud by vám to ale nebylo vhod – –“

„Vůbec ne. Naopak bych si to přála.“

Pan Knightley se vrátil k četbě s větším elánem.

„Tady se vykrucuje a svaluje všechno na pokušení,“ poznamenal. „Ví, že si nepočínal správně, a nemá co rozumného uvést na svou omluvu. – To je zlé. – K tomu zasnoubení nemělo dojít. – ‚Že zdědil povahu po otci; – tady otci křivdí. Pan Weston našel ve své temperamentní povaze oporu při všem svém pilném a počestném úsilí, jenomže pan Weston si všeho, čeho teď užívá, dřív perně zasloužil. – Tady říká pravdu: nepřijel sem, dokud tu nebyla slečna Fairfaxová.“

„A já si dobře pamatuji,“ řekla Emma, „jak jste tvrdil, že mohl přijet dříve, kdyby byl chtěl. Velkoryse to přecházíte – ale usuzoval jste tenkrát naprosto správně.“

„Nehodnotil jsem ho zcela nestranně, Emmo: – ale stejně si myslím, i kdyby se vás to nijak netýkalo, že bych mu byl asi nedůvěřoval.“

Když dospěl k slečně Woodhousové, musel to ovšem celé přečíst nahlas – všechno, co jí se týkalo, doprovodil úsměvem, pohledem, zavrtěním hlavou, pár slůvky souhlasnými, odsuzujícími nebo jen láskyplnými, jak to předloha vyžadovala. Na závěr však, poté co všechno důkladně zvážil, vážně prohlásil:

„To je zlé – ačkoli to mohlo být ještě horší. Skutečně si hrál s ohněm. Spoléhá příliš na to, že účel omluví prostředky. – Neumí zhodnotit své počínání vůči vám. – Vždycky všechno zastíní hledisko vlastního prospěchu a málokdy bere ohled na něco jiného než na to, co se mu hodí. – Představuje si, že jste odhalila jeho tajemství. Pochopitelně. Sám má hlavu plnou intrik, a tak předpokládá totéž u ostatních. – Tajnosti, rafinované triky – a zdravý rozum ztrácí půdu pod nohama. Emmo drahá, nezdá se vám, že to všechno jen čím dál tím přesvědčivěji dokazuje, co je na našich vzájemných vztazích nejkrásnější pravda a upřímnost?“

Emma s tím musela souhlasit, ale zrudla u vědomí záležitosti s Harriet, kterou nebyla s to otevřeně objasnit.

„Čtěte raději dál,“ vybídla ho.

Poslechl, ale zakrátko se zarazil a podotkl: „Ten klavír! Hm, tak si může počínat jen nezralý mladík, který ve své nezkušenosti nedokáže posoudit, kdy trapné okolnosti převáží nad všechnu radost. Opravdu mladický nápad! – Nechápu, jak se může některý muž rozhodnout, že své dámě něco daruje na důkaz lásky, ač ví, že ona by se bez toho raději obešla; a on přece věděl, že by zabránila tomu, aby jí nástroj poslal, kdyby to bylo v její moci.“

Nato pokračoval nějakou dobu bez přerušení. Teprve doznání Franka Churchilla, že se zachoval hanebně, si vyžádalo něco víc než průběžně tu a tam slůvko.

„Zde s vámi naprosto souhlasím, panáčku,“ prohlásil. „Zachoval jste se opravdu ohavně. V tom se nemýlíte.“ A když se seznámil s následujícím vylíčením, proč se dostali do neshod a jak on tvrdohlavě jednal v rozporu s Janinými představami o slušném chování, přerušil čtení na delší chvíli, aby k tomu mohl říci své: „To bylo velké darebáctví. – Přemlouval ji, až se kvůli němu ocitla v mimořádně svízelné situaci, a tu měl na prvém místě dbát, aby se zbytečně netrápila. – Musela přemáhat větší překážky než on, aby si s ním mohla dopisovat. Měl se podřídit, i kdyby mu předložila přehnaně nerozumné požadavky, ale ona po něm chtěla jen věci rozumné. Musíme mít na paměti, že se dopustila jisté chyby, když svolila k onomu zasnoubení, abychom se smířili s představou, že byla vystavena takovému potrestání.“

Emma věděla, že teď už co nevidět dospěje k pasáži o výletu na Box Hill, a zrozpačitěla. Chovala se tam sama přece tak nepatřičně! Opravdově se styděla a docela i bála, jak se na ni asi zadívá. On však četl vyrovnaně dál, pozorně a v naprostém odmlčení; a krom jediného letmého pohledu, kdy však okamžitě odvrátil oči, zřejmě ze strachu, aby ji neranil, Box Hill jako by upadl v zapomnění.

„Takt není silnou stránkou milých manželů Eltonových,“ zněl jeho další komentář. „Reaguje na to docela pochopitelně. – Cože! Tak ona se odhodlala nadobro s ním skoncovat! – Dospěla k závěru, že se to zasnoubení stalo pro oba zdrojem výčitek a utrpení: proto je ruší. – Tohle výmluvně dokresluje, jakým dojmem na ni zapůsobilo jeho chování! – Zkrátka a dobře, on má prostě mimořádné – –“

„Ne, ne, dočtěte to. – Uvidíte, že si také protrpěl své.“

„To pevně doufám,“ odpověděl pan Knightley chladně a vrátil se k dopisu. – „‚Panství pana Smallridge! – Co zas tohle znamená? Oč jde?“

„Přijala místo jako vychovatelka u jisté paní Smallridgeové – drahé přítelkyně paní Eltonové – v sousedství Javornice. A mimochodem bych moc ráda věděla, jak se paní Eltonová vyrovná s tím zklamáním.“

„Nevykládejte mi nic, nejdražší Emmo, pokud si přejete, abych to dočetl – ani o paní Eltonové. Zbývá už pouze jediná stránka. Hned budu hotov. Co ten chlap píše za dopisy!“

„Nemohl byste ho soudit trochu shovívavěji?“

„Hm, tohle píše procítěně. – Zřejmě si protrpěl své, když ji viděl tak nemocnou. – Nepochybuji, že ji upřímně miluje. ‚Máme se zase rádi, mnohem raději než předtím. Doufám, že mu ta radost z usmíření dlouho vydrží. – Na vděčnosti nešetří, s těmi svými tisícerými a statisícerými díky. – ‚Mám větší štěstí, než si zasloužím. Je vidět, že se umí spravedlivě ohodnotit. ‚Slečna Woodhousová mne nazvala dítkem Štěstěny. – Takhle to tedy vyjádřila slečna Woodhousová? – Vzletný závěr – a tady je ten dopis. Dítko Štěstěny! Takové jméno jste mu tedy vymyslela?“

„Vás ten dopis zřejmě tolik neuspokojil jako mne, ale stejně jste si musel – aspoň doufám – poopravit názor na pisatele. Doufám, že si tím dopisem ve vašich očích posloužil.“

„To nepochybně. Má velké povahové vady, vady pramenící ze sobeckosti a bezmyšlenkovitosti, ale já se silně kloním k mínění, že se mu povede lépe, než zasluhuje. A jelikož je nepochybně poctivě zamilovaný do slečny Fairfaxové a brzy se mu dostane té výhody, že bude trvale v její společnosti, rád věřím, že se charakterově polepší a že si pod jejím vlivem osvojí vyrovnanost a smysl pro zásadovost, které mu zatím chybějí. – Ale teď bych si s vámi rád pohovořil o něčem docela jiném. Moc mi leží na srdci zájmy jiného člověka, a proto bych chtěl Franka Churchilla pustit z hlavy. Od té chvíle, co jsme se ráno rozloučili, přemýšlel jsem usilovně jen o jednom, Emmo.“

A předmět jeho úvah teď následoval; jasným, přímočarým, kultivovaným jazykem, jakým se pan Knightley obracel na svoji lásku, jí navrhl, za jakých okolností by ji mohl požádat, aby si ho vzala, aniž tím ohrozí klid a spokojenost jejího otce. Už po prvním slově měla Emma pohotově odpověď. Dokud drahý tatíček žije, nemůže ona na svém postavení nic měnit. Nikdy ho neopustí. Pan Knightley však byl ochoten uznat oprávněnost takové odpovědi jen zčásti. Že nemůže otce opustit, to nahlížel stejně jako ona; ale že by byla vyloučena i jakákoli další změna, s tím nemohl souhlasit. Přemýšlel o tom velice důkladně a usilovně. Zprvu se mu zdálo, že by snad mohli pana Woodhouse přesvědčit, aby se s dcerou přestěhoval na Donwell, a nechtěl se vzdát možnosti, že by to šlo uskutečnit. Jelikož však pana Woodhouse znal, nemohl se té klamné naději oddávat příliš dlouho. Teď dospěl k přesvědčení, že by riskovali otcovu spokojenost, kdyby ho takto přesadili do jiného domova, ba možná dokonce i jeho život, a to že si nemohou vzít na svědomí. Odstěhovat pana Woodhouse z Hartfieldu! – Ne; usoudil, že by se o to neměli ani pokoušet. Doufal však, že proti dalšímu záměru, který pojal, když předchozí zavrhl, nebude moci nejdražší Emma v žádném směru nic namítat; že by totiž jeho přijali v Hartfieldu; a dokud bude nutné v zájmu tatíčkovy spokojenosti – jinými slovy jeho života – aby Hartfield, který by zůstal jejím domovem, sloužil stejně za domov i jemu.

Emmu už také předtím napadlo, zda by nemohli všichni žít pospolu na Donwellu. Jako on si ten nápad promýšlela a pak zavrhla; ale takováhle druhá možnost ji nenapadla. Uvědomovala si, jaký důkaz lásky jí tím přináší. Chápala, že když opustí Donwell, obětuje tím mnoho ze své nezávislosti v denním pořádku i zvycích; a bude-li muset žít trvale s jejím otcem a nikoli ve vlastním domě, bude to od něho vyžadovat mnoho, skutečně velmi mnoho tolerance. Slíbila, že o tom bude přemýšlet, a radila mu, aby si to i on ještě důkladně rozmyslel; pan Knightley si však byl naprosto jist, že žádné další úvahy na jeho přáních ani názorech nic nezmění. Uvažoval o tom už, ujistil ji, velice dlouho a soustředěně; vyšel si ven na celé dopoledne, aby se vyhnul Williamu Larkinsovi a mohl nerušeně přemýšlet.

„Aha! A hned tu vyvtává další těžkost, kterou jsme dosud nevzali v úvahu,“ zvolala Emma. „Jsem přesvědčena, že se to Williamu Larkinsovi nebude zamlouvat. Musíte získat jeho souhlas, než se obrátíte na mne.“

Slíbila mu však, že o tom bude přemýšlet, a navíc mu skoro slíbila, že se přitom bude snažit dospět k závěru, že je to skvělý nápad.

Stojí za to zaznamenat, že v žádné z těchto souvislostí, v nichž jí teď donwellské panství vytanulo na mysli, Emmu ani ve snu nenapadlo uvažovat, jestli se tím neublíží synovečkovi Jindříškovi, jehož práv jakožto budoucího dědice předtím tak úzkostlivě dbala. Možná že si někdy i představila, jakou změnu to pro toho chlapečka nebohého bude znamenat. Ale odbyla to jen provinilým šibalským úsměvem, neboť jí to muselo přijít k smíchu, teď když odhalila skutečnou příčinu svého bouřlivého odporu, s nímž se postavila proti možnosti, že by si pan Knightley vzal Jane Fairfaxovou nebo kteroukoli jinou slečnu, a jejž předtím přisuzovala výlučně příkladné starostlivosti sesterské a tetičkovské.

Jeho návrh, aby se vzali a potom žili v Hartfieldu – čím víc o něm uvažovala, tím víc mu byla nakloněna. Stinné stránky jako by se vytrácely, výhody, které to přinese jí, se množily, jejich obapolný prospěch vyvážil každou možnou námitku. Jakého druha by získala v těch neveselých, úzkostiplných dobách, které ji čekají! Jakou oporu ve všech povinnostech a starostech, které časem budou stále smutnější!

Byla by štěstím jen zářila, nebýt chudinky Harriet; a všechny ty dary, jimiž ji osud zahrnoval, jako by šly na úkor její přítelkyně, která teď musí být dokonce zapuzena z Hartfieldu. Z té záviděníhodné rodinné idyly, již si Emma pro sebe zabezpečuje, musí nebohou Harriet už z pouhého prozíravého milosrdenctví vyloučit. Ta na to každopádně doplatí. Emma nelitovala její budoucí nepřítomnosti proto, že ji bude tak bolestně postrádat. Za daných okolností by jí Harrietina společnost byla spíš na obtíž než naopak, ale připadalo jí to jako zvlášť krutá nutnost, vystavit tu nebožačku takovému nezaslouženému trestu.

Začas ovšem na pana Knightleyho zapomene, to znamená, že ho nahradí jiný; nedá se však očekávat, že k tomu dojde brzy. Pan Knightley sám – na rozdíl od pana Eltona – nijak nepřispěje k jejímu vyléčení. Pan Knightley, vždy tak laskavá, citlivý, tak ohleduplný ke každému, se nijak nepřičiní o to, aby byl méně hoden zbožňování; a ani u Harriet nelze přece doufat, že by se dokázala zamilovat do více než tří mužů za rok.

Errata:

30.05.2021 15:17