Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Emma s velkou úlevou zjišťovala, že Harriet si stejně jako ona nepřeje nic jiného než vyhnout se vzájemnému setkání. Vždyť i korespondovat jim přišlo dost zatěžko. Oč horší by bývalo, kdyby je okolnosti svedly dohromady! Harriet odpověděla zcela tak, jak se dalo očekávat, nic jí nevyčítala, ani nedala najevo, že se jí stala křivda. Emma však přece vycítila jakoby jistou nevůli, něco v jejím projevu to naznačovalo, a vzhledem k tomu se zdálo ještě naléhavější, aby se nesešly. – Možná že se v ní ozývalo jen její vlastní svědomí, avšak připadalo jí, že snad jen anděl nebeský by po takové ráně nezatrpkl.

Isabella jí ráda vyhověla a poslala pozvání; naštěstí mohla Emma uvést pravdivý důvod své žádosti a nemusela se uchýlit k smyšlenkám. – Harriet měla něco se zubem. Opravdu si přála, a přála si to už delší dobu, navštívit dentistu. Paní Isabella jí s nevšední ochotou vyšla vstříc; jakákoli choroba ji vždy zaujala – a třebaže si dentistu tak neoblíbila jako svého lékaře pana Wingfielda, dychtila ujmout se Harriet a pečovat o ni. – Jakmile se tedy takhle domluvila se sestrou, přednesla Emma svůj návrh přítelkyni, a ta jej ochotně přijala. – Harriet se tedy chystala na cestu. Dostalo se jí pozvání nejméně na čtrnáct dní; a dopraví se tam kočárem pana Woodhouse. – Všechno bylo zařízeno, všechno se uskutečnilo a Harriet šťastně dojela do Londýna na Brunswické náměstí.

Teď se Emma mohla doopravdy těšit z návštěv pana Knightleyho, teď si s ním mohla povídat a naslouchat mu s nezkaleným štěstím. Nevtíral se jí už pocit nespravedlnosti a viny, ani ji nepronásledovalo bolestné vědomí, že se nedaleko odtud trápí přítelkyně se zlomeným srdcem a že ona zavinila její hoře, protože ji sama svedla na scestí.

Rozdíl mezi Harriet u paní Goddardové a Harriet v Londýně Emma možná nelogicky přeceňovala. Teď ji však v duchu viděla obklopenou různými zajímavostmi, jak má pořád co dělat, což jí zahání myšlenky na minulost a nedovoluje soustředit se příliš sama na sebe.

Nemohla si dovolit, aby nějaká nová starost zaujala v její hlavě místo donedávna vyhrazené Harriet. Čekalo ji totiž doznání, které pouze ona může učinit – totiž svěřit se tatíčkovi, že se zasnoubila; prozatím to však odložila. – Umínila si, že své tajemství neodhalí, dokud paní Westonová všechno šťastně nepřekoná a nezotaví se. Nezatíží své blízké v této chvíli ještě břemenem dalšího rozrušení – a ani sama se jím nebude mučit před stanovenou dobou. – Vyhradí si pro sebe přinejmenším ještě čtrnáct dní pohody, ať korunují všechno sice všeobsáhle, ale i znepokojivé blaženství.

Zakrátko si usmyslela, že z povinnosti i pro potěšení věnuje půlhodinku z této duševní sváteční pohody slečně Fairfaxové. Měla by ji navštívit – moc ráda by ji viděla; ke všem ostatním důvodům pro sympatie přistupovala teď ještě podobnost jejich momentální situace. Potěší se tím sice v tajnosti, avšak při vědomí obdobných vyhlídek jistě s velkým zájmem vyslechne všechno, co Jane uzná za vhodné jí sdělit.

Vypravila se tedy tam, kde neúspěšně čekala v kočáru před dveřmi a kam nevstoupila od toho dne po výletu na Box Hill, kdy nebohá Jane upadla do takového stavu, že vzbudila její soucit, přestože neměla tušení, co ji trápí nejvíc. – Ze strachu, že její návštěva bude stále ještě nevítaná, se rozhodla počkat dole na chodbě – ač věděla, že jsou doma – a předem se ohlásit. – Slyšela, jak Patty oznamuje její příchod; nenásledoval však žádný zmatek, jaký předtím tak bezelstně netajila slečna Batesová. – Ne; zaslechla pouze okamžitou odpověď: „Ať se laskavě obtěžuje nahoru,“ – a za okamžik už ji Jane vítala u schodů, sama jí dychtivě vyběhla vstříc, jako by žádné jiné přijetí nepovažovala za dostačující. – Emma nepamatovala, že by kdy vypadala tak zdravě, tak půvabně, tak rozkošně. Projevovala se u ní sebejistota, živý zájem, vřelý cit. Projevovalo se u ní všechno, co kdysi její zjev i chování postrádaly. – Vyšla jí naproti s podávanou rukou a pravila tiše, ale velice srdečně:

„To je od vás skutečně mimořádná laskavost! – Slečno Woodhousová, nedovedu ani vyjádřit – Uvěříte mi doufám – Promiňte, že naprosto nenalézám slov.“

Tím se Emmě zavděčila, a brzy by byla slova nalezla, kdyby k ní ze salonu nedolehl hlas paní Eltonové a nezarazil ji. Pod jeho dojmem uznala za nejvhodnější shrnout všechny své přátelské a blahopřejné pocity do velice, velice srdečného stisku ruky.

V pokoji seděla paní Batesová s paní Eltonovou. Slečna Batesová nebyla doma, čímž se vysvětlovalo předchozí ticho. Emma by byla uvítala, kdyby paní Eltonová dlela někde jinde, ale byla v tak růžové náladě, že dokázala být vůči každému shovívavá. A jelikož se s ní paní Eltonová pozdravila neobvykle líbezně, začala věřit, že setkání přečkají obě bez úhony.

Brzy měla dojem, že uhádla, co se paní Eltonové honí hlavou, a pochopila, proč je stejně jako ona sama tak dobře naložená. Kochá se vědomím, že se jí slečna Fairfaxová svěřila, a představovala si, že zná to, co ostatním zůstává zahaleno tajemstvím. Emma jí to okamžitě vyčetla na tváři; a zatímco se zdravila s paní Batesovou a věnovala pozornost tomu, co jí dobrotivá stará dáma vykládá, neušlo jí, jak paní Eltonová s pečlivě hranou tajuplností skládá dopis, který zřejmě předčítala slečně Fairfaxové, a ukládá jej do rudozlaté pompadúrky vedle sebe se slovy, provázenými významným pokyvováním hlavou:

„Probereme to do konce někdy jindy, že. Rozhodně nám k tomu nebude chybět příležitost. Stejně jste už vlastně to nejdůležitější slyšela. Chtěla jsem vám jen dokázat, že paní S. přijala naši omluvu a neurazila se. Vidíte, jak rozkošně mi odepsala. Má dušinka zlatá! Bývala byste do ní celá pryč, kdybyste tam byla nastoupila. – Ale pšt! – už ani slovíčko. Uchýlíme se k diskrétnímu mlčení a budeme se chovat vzorně. – Pšt! – Znáte přece ty verše – nevzpomínám si momentálně, z které je to básně:

Vstoupí-li do hry dámy cit

vše jiné musí ustoupit.

V našem případě místo dámy dosadíme – tramtadá, chytrému napověz. – Já dnes přímo překypuji duchaplností, viďte? Ale chtěla jsem ulevit vašemu srdíčku stran paní S. – Dokázala jsem j to vylíčit tak, že se nemohla hněvat.“

A po chvíli, jakmile Emma malounko pootočila hlavu, aby si prohlédla pletení paní Batesové, dodala přitlumeně:

„Nikoho jsem nejmenovala, jak jste si jistě povšimla. – Kdepak já! Obezřetná jako ministr. Zhostila jsem se toho mimořádně úspěšně.“

Emma nemohla zůstat na pochybách. Byl to průhledný manévr a opakoval se při každé další příležitosti. Chvíli se všechny spokojeně bavily o počasí a paní Westonové, ale vzápětí musela čelit přímému oslovení:

„Tak co říkáte tomu, slečno Woodhousová, jak se tuhle naše roztomilá přítelkyně zotavila? – Viďte, že její uzdravení slouží panu Perrymu ke cti?“ Významný pohled směrem k Jane. „Jářku, Perry jí vrátil zdraví v obdivuhodně krátké době! – Ach, kdybyste ji viděla tak jako já, když jí bylo nejhůř!“ A jakmile paní Batesová prohodila něco k Emmě, hned zašeptala: „Neprozradíme ani slůvkem, že Perrymu kdosi pomáhal, kdepak, ani se nezmíníme o jistém mladém lékaři z Windsoru. – Ne – všechno uznání připadne Perrymu.“ –-

„Neměla jsem skoro ani to potěšení se s vámi setkat, slečno Woodhousová, od onoho výletu na Box Hill,“ nadhodila krátce nato. „Velice příjemný výlet. Přesto však jsem měla dojem, jako by mu něco chybělo. Připadalo mi – tedy měla jsem takový dojem, jako by náladu kalil jakýsi mrak. – Mně se to aspoň tak jevilo, mohu se ovšem mýlit. Myslím však, že se to jinak vydařilo aspoň natolik, abychom měli chuť se tam vypravit znovu. Co byste tomu říkaly, obě dvě, kdybychom shromáždili stejnou společnost a vypravili se všichni znovu na Box Hill, dokud trvá krásné počasí? – Musela by to být stejná společnost, víte, úplně stejná, docela bez výjimky.“

Krátce nato se vrátila slečna Batesová, a Emma při nejlepší vůli nemohla nevychutnávat komickou stránku její promluvy, vzniklou, jak předpokládala, z nejistoty, co se smí prozradit, a z nedočkavosti vypovědět všechno. „Drahá slečno Woodhousová, taková vzácná laskavost z vaší strany! Vřelé díky! – Nemůžu vám ani vypovědět – Ano, samozřejmě, chápu nutnost – budoucnost naší drahé Jane – totiž, o tom bych nechtěla – Ale že se nám krásně zotavila, viďte? – Jakpak se cítí pan Woodhouse? – To ráda slyším. – Něco takového bych ani nedokázala – Tak jsme se všichni šťastně sešli. – Jistě, ovšem – Takový obdivuhodný mladý pán! – totiž – on je přece tak pozorný! – myslím toho dobráka pana Perryho! – kolik péče věnoval naší Janince!“ A z toho, jak se radovala, a nadobyčej vděčně vzdávala paní Eltonové hold, že se k nim obtěžovala na návštěvu, usoudila Emma, že Jane byla z fary dána najevo jistá nelibost, po níž teď následovalo velkomyslné odpuštění. – Pár slov šeptem pronesených její dohad potvrdilo, načež se paní Eltonová už hlasitě dala slyšet:

„Ano, tady mě máte, vy duše drahá, a sedím tu už tak dlouho, že všude jinde bych považovala za nutné se omluvit; ale já tu po pravdě čekám na svého pána a velitele. Slíbil, že se tu pro mne zastaví, až vám přijde složit svou poklonu.“

„Jakže! Budeme mít to potěšení uvítat pana Eltona? – To se musíme cítit nadmíru polichoceny, protože pánové nemívají dopolední návštěvy v lásce a panu Eltonovi je čas jistě vzácný.“

„To máte pravdu, slečno Batesová. – Je zaneprázdněn od rána do večera. – Táhne se to za ním jako procesí, ten chce to a ten zas ono. – Smírčí soudci, šafáři, církevní starší, všichni za ním pořád chodí o radu. Jako by si bez něho nevěděli, co počít. ‚Na mou věru, pane E., říkávám mu, ‚ještě že se to všechno sesype jen na vaši hlavu. Nevím, jak by to dopadlo s mými pastelkami a pianem, kdybych musela odbývat jen zpola tolik žadatelů. I tak jsou na tom dost špatně, protože obojí neomluvitelně zanedbávám. – Mám takový dojem, že jsem nezahrála jediný takt už dobrých čtrnáct dní. – Každopádně ale přijde, to vás ujišťuji: ano, určitě, zastaví se, aby vás pozdravil.“ Přiložila ruku k ústům, aby další slova před Emmou zaštítila: „Přijde pogratulovat, chápete. Samozřejmě, to je naprosto nezbytné.“

Slečna Batesová se rozhlédla s výrazem nejvyšší blaženosti. –-

„Slíbil, že se pro mne zastaví, jakmile se uvolní od Knightleyho; sešli se totiž, aby se poradili o něčem vysoce důležitém. – Pan Elton je Knightleyho pravá ruka.“

Emma by si byla ani zanic na světě nedovolila úsměv a pouze podotkla: „To šel pan Elton na Donwell pěšky? – V tomhle horku to nebude zvlášť příjemná cesta.“

„Ale ne, šel na schůzi ke Koruně, koná se tam pravidelná schůze. Weston a Cole budou také přítomni, ale člověk se nejčastěji zmiňuje jen o vůdčích osobnostech. – Přestavuji si, že pan Elton a Knightley vždycky prosadí svou.“

„Nezmýlila jste se v datu?“ řekla Emma. „Jsem si skoro jista, že ta schůze U koruny je až zítra. – Pan Knightley byl včera v Hartfieldu a zmínil se, že se koná v sobotu.“

„Ne, kdepak, ta schůze je určitě dnes,“ zněla odpověď rázným tónem, který předem vylučoval, jakýkoli omyl ze strany paní Eltonové. – „Tak se mi všecko zdá,“ vykládala dál, „že tohle je ta nejobtížnější farnost na světě. V Javornici jsem se s něčím podobným nikdy nesetkala.“

„Tamní farnost je nepočetná,“ podotkla Jane.

„To namouduši nevím, drahoušku, protože se o tom přede mnou nikdy nemluvilo.“

„Ale můžeme tak usuzovat podle té malé školy, o níž jste vyprávěla, že si nad ní vaše paní sestra a paní Braggeová vzaly patronát; je to jediná místní škola a nenavštěvuje ji víc jak pětadvacet dětí.“

„Aha, vy hlavičko bystrá, to je pravda. Jak vy si všechno hned domyslíte! Kdyby nás dvě někdo smíchal dohromady, získal by zosobněnou dokonalost, co říkáte, Jane? Můj živý temperament ve spojení s vaší moudrostí – co by se tomu mohlo rovnat? – Nechtěla bych ovšem tvrdit, že vás jistí lidé třeba nepovažují za zosobnělou dokonalost už tak jak jste. Ale pšt! – ani slůvko ať nám víc nepřejde přes rty.“

Její varování bylo nadbytečné: Jane očividně toužila věnovat nadále pozornost nikoli paní Eltonové, ale slečně Woodhousové. Emma jasně pochopila, že by jí chtěla projevit dobrou vůli, nakolik to jen v mezích zdvořilosti je možné, i když to často mohla vyjádřit pouze pohledem.

Pan Elton se konečně dostavil. Jeho choť ho uvítala s jí vlastním jiskřivým temperamentem:

„Tak tohle se nedělá, můj milý, na mou věru: vyšlete mne z domova, abych byla přátelům na obtíž, a pak se neuráčíte přijít takovou dobu! – To je tím, že dobře víte, jak poslušnou družku ve mně máte. Věděl jste, že se ani nehnu, dokud se neobjeví můj pán a vládce. – Sedím tu už dobrou hodinu a skýtám názorné poučení přítomným slečnám, jak má vypadat manželská poslušnost. – Nu kdoví, třeba jim taková lekce moc brzy přijde vhod.“

Pan Elton byl tak uhřátý a znavený, že u něj tohle vtipné žertování nedošlo odezvy. Pozdravil zdvořile přítomné dámy, tomu se nemohl vyhnout, ale pak už se soustředil jen na sebelítostné lamentace, jak trpěl vedrem, a že se vláčel takovou dálku nadarmo.

„Došel jsem do Donwellu,“ vykládal, „a Knightley nikde. Zvláštní! Neumím si to vysvětlit! Vždyť jsem mu ráno poslal lístek a on vzkázal, že bude určitě doma až do jedné.“

„Do Donwellu?“ zvolala jeho choť. „Velevážený pane Eltone, přece jste nešel až do Donwellu? – Chtěl jste říci ke Koruně. Přicházíte přece ze schůze U koruny.“

„Nene, ta se koná až zítra, a právě kvůli tomu jsem potřeboval s Knightleym nutně mluvit už dnes. – Venku je hrozivé parno! – A já se ubíral přes pole,“ přešel do vysloveně ublíženého tónu, „kde to bylo ještě mnohem horší. A k dovršení všeho ho nenajdu doma. Ujišťuji vás, dámy, že mne to vůbec nepotěšilo. A nezanechal mi tak žádný vzkaz, žádnou omluvu. Jeho hospodyně prohlásila, že prý o mé návštěvě vůbec nic neví. – To je skutečně prazvláštní! – A nikdo nevěděl, kam se vydal. Možná prý do Hartfieldu, možná do Opatského mlýna, možná do donwellských lesů. – Slečno Woodhousová, tohle přece nevypadá na našeho přítele Knightleyho. – Umíte si to vysvětlit?“

Emma se v duchu dobře bavila, když prohlašovala, že je to skutečně velmi zvláštní a že na jeho obranu nemůže uvést ani slůvko.

„Neumím si představit,“ zvolala paní Eltonová rozhořčeně, jak se na oddanou manželku slušelo, „neumím si představit, proč by něco takového provedl ze všech lidí na světě právě vám! Na vás přece v žádném případě nemohl zapomenout! – Nikoli, můj milý, jistě vám tam nechal vzkaz, o tom jsem přesvědčena. Ani Knightley přece není takový podivín. – A jeho služebnictvo to zapomnělo vyřídit. Spolehněte se, že to takhle bylo: a u donwellského personálu je to víc než pravděpodobné, protože to jsou všechno boží dřeva a humpoláci, jak jsem zjistila. – Já aspoň bych ani zanic na světě nedovolila takovému tvorovi jako ten jeho Harry, aby obsluhoval u stolu. A co se paní Hodgesové týče, moje Wrightovka na ni hledí s hlubokým despektem. – Slíbila Wrightovce recept a nic jí neposlala.“

„Potkal jsem Williama Larkinse kousek od Donwellu,“ vykládal dál pan Elton, „a on mi povídal, že nezastanu pána doma, ale já mu nevěřil. William mi připadal taky nějak nenaložený. Prý neví, co to pána poslední dobou popadlo, povídá, ale nemá se k tomu, aby s člověkem rozumně promluvil. Co mu chce William, na tom mi nezáleží, ale je skutečně naprosto nezbytně nutné, abych já s Knightleym dneska mluvil; vždyť by to mohlo mít velice vážné důsledky, že jsem se v tom horku plahočil takovou dálku nadarmo.“

Emma usoudila, že bude nejmoudřejší, když se zvedne a vrátí domů. S největší pravděpodobností tam na ni čeká návštěva; a třeba se jí podaří uchránit pana Knightleyho, aby neklesl ještě víc v očích pana Eltona, ne-li Williama Larkinse.

Potěšilo ji, když se při loučení ukázalo, že slečna Fairfaxová se ji chystá vyprovodit nejen ze salonu, ale až dolů ze schodů. Naskytla se jí tím příležitost, kterou okamžitě využila, a řekla:

„Snad je dobře, že mi byla ta možnost odepřena, ale kdybyste nebývala obklopena dalšími návštěvami, bývala bych v pokušení zavést hovor na jistý námět, vyptávat se a hovořit otevřeněji, než by se, přísně vzato, slušelo. – Tuším, že bych se byla určitě provinila nějakou nediskrétností.“

„I kdepak!“ zvolala Jane, zaváhala a zrudla, a Emma si pomyslela, oč lépe jí to sluší než její obvyklé vysoce vybroušené sebeovládání, „tohle nebezpečí by nehrozilo, ale spíš jiné: že vás tím budu unavovat – Věřte mi, slečno Woodhousová – –“ hovořila už souvisleji – „přitom, jak si uvědomuji svůj poklesek, velice vážný poklesek, mi přináší velkou útěchu, že ti z mých přátel, jejichž dobrého mínění bych si nejvíc cenila, mne neodsuzují natolik, aby – Nemám čas říci vám polovinu toho, co mi leží na srdci. Toužím se omluvit, uvést něco na vysvětlenou, ukázat se v lepším světle. Cítím to jako svou naléhavou povinnost. Jenomže naneštěstí – zkrátka a dobře, jestli se nebudu moci spolehnout na váš přátelský soucit – –“

„Jste příliš úzkostlivá a děláte si těžkou hlavu pro nic za nic!“ zvolala Emma a vřele jí stiskla ruku. „Mně nedlužíte žádné omluvy, a všichni ti, o kom by se to snad dalo předpokládat, se tak dokonale se vším smířili, mají z toho dokonce radost – –“

„Jste velice laskavá, ale já dobře vím, jak jsem se k vám chovala – Tak chladně a strojeně! – Musela jsem hrát svou roli. – Žila jsem v soustavném klamu! – Vím, že jste si mne musela ošklivit.“

„Už se o tom nezmiňujte, prosím vás. Já mám pocit, že omlouvat bych se měla jen a jen já. Odpusťme si navzájem bez dalších cirátů. Máme jen chvilku na to, co je potřeba udělat, jsme tomu obě nakloněny, a tak nemařme čas. – Doufám, že dostáváte z Windsoru dobré zprávy?“

„Ty nejlepší.“

„Napříště se asi dozvíme, že vás ztratíme – právě když se začínáme sbližovat.“

„Ach, na to zatím ještě nemůžeme pomýšlet. Zůstanu zde, dokud pro mne Campbellovi nepošlou.“

„Možná že jste nic přesně nedohodli,“ odpověděla Emma s úsměvem, „ale – nezlobte se – myslet jste na to už museli.“

Jane opětovala úsměv, když odpovídala:

„Máte úplnou pravdu. Mysleli jsme na to. A vám se svěřím – vím, že to mohu učinit bez obav – že pokud jde o to, zda budeme žít s panem Churchillem v Enscombu, to už bylo dohodnuto. Aspoň tři měsíce je třeba zachovávat hluboký smutek. Ale až ta doba uplyne, pak už myslím nebude důvod déle vyčkávat.“

„Děkuji vám, děkuji. – Právě tohle jsem chtěla slyšet. – Ach, kdybyste věděla, jak se mi líbí, když se všechno dohodne a otevřeně řekne! – Na shledanou, na shledanou.“

Errata:

30.05.2021 15:17