Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Přátelé paní Westonové se mohli radovat: všechno šťastně dopadlo; a jestli Emmu potěšilo něco ještě víc než zpráva o jejím dobrém zdravotním stavu, pak to byla skutečnost, že se stala matkou děvčátka. Od začátku si přála malou slečinku Westonovou. Popřela by, že za tím vězí úmysl provdat ji jednoho dne za některého z Isabelliných synů, byla však přesvědčena, že holčička by jak otci, tak matce přinesla velké potěšení. Panu Westonovi bude útěchou ve stáří – vždyť i on začne možná někdy za deset let stárnout – až bude vysedávat před krbem, pobaví ho hry a švitoření, dovádění a obrazotvornost dítěte, které život neodvede z domova; a co se paní Westonové týče, nikdo nemůže být na pochybách, že dcera pro ni bude znamenat víc; vždyť by to byla věčná škoda, aby ona, ta skvělá vychovatelka, neměla možnost uplatnit znovu své schopnosti.

„Naštěstí se mohla pocvičit na mně,“ vykládala Emma, „jako baronka d Alemanová na komtese d Ostalisové v románu ADALAIDE A THEODORE od madame de Genlisové, a proto budeme teď sledovat, jak se její vlastní malé Adalaidě dostává ještě dokonalejší výchovy.“

„To znamená,“ odvětil pan Knightley, „že ji bude rozmazlovat ještě víc, než rozmazlovala vás, a myslet si, že ji nerozmazluje vůbec. To bude ten jediný rozdíl.“

„Chudinka maličká!“ zvolala Emma. „Ale co z ní v tom případě vyroste?“

„Nic tak hrozného. – Stihne ji úděl tisíce jiných. V útlém dětství bude protivná, a z toho vyroste. Přestávám soudit přísně o neukázněných dětech, má nejdražší. Vždyť vděčím za všechnu svou blaženost vám, a musel bych být pěkně neuznalý, abych na ně byl moc přísný.“

Emma se zasmála a odpověděla: „Jenomže já jsem měla tu výhodu, že jste vynakládal velké úsilí, abyste shovívavost ostatních vyvážil. Pochybuji, že bych bez této opory, jen na základě vlastního rozumu, zmoudřela.“

„Skutečně? Já o tom nepochybuji vůbec. Příroda vám dala chápavost, slečna Taylorová vám vštípila zásady. Tím byl zdárný výsledek zaručen. Moje vměšování vám mohlo tak uškodit jako prospět. Docela pochopitelně jste si mohla říci: Jakým právem mi tu drží kázání? – a obávám se i docela pochopitelně usoudit, že je to nepříjemné obtěžování. Nemyslím, že jsem se nějak zasloužil o vaše dobro. Zasloužil jsem se o svoje dobro, když jsem na vás soustředil svou něhu a náklonnost. Nebyl bych na vás tolik myslel, kdybyste mi nebyla drahá, včetně prohřešků a všeho; a pod záminkou, že u vás nacházím tolik poklesků hodných pokárání, jsem vás miloval přinejmenším od vašich třinácti let.“

„Jsem pevně přesvědčena, že jste mi byl moc užitečný,“ tvrdila Emma. „Velice často jste mne správně usměrnil – častěji, než jsem tehdy byla ochotna přiznat. Jsem pevně přesvědčena, že jste mi tím prokázal dobrou službu. Jestli chudinku malou Aničku Westonovou budou rozmazlovat, uděláte dobrý skutek, když ji budete kárat stejně jako mne, jen se do ní nesmíte zamilovat, až jí bude třináct.“

„Jak často jste mi v dětství řekla s tím vaším šibalským pohledem: ‚Pane Knightley, já teď udělám to či ono, tatíček řekl, že smím, nebo ‚slečna Taylorová mi to dovolila, – když jste věděla, že vám to neschvaluji. V takových případech jsem vám svým vměšováním obtížil svědomí dvojnásob.“

„Vidím, že jsem byla nejroztomilejší holčička na světě. Není divu, že na mé odmlouvání s takovou láskou vzpomínáte.“

„‚Pane Knightely! – Vždycky jste mi říkala ‚pane Knightley a z dlouholetého zvyku ztratilo to oslovení formální ráz. – Je to však přece jen formální oslovení. Rád bych, abyste mi říkala jinak, ale nevím jak.“

„Vzpomínám si, že jsem vám kdysi řekla ‚Georgi v jednom z těch svých roztomilých výstupů asi před deseti lety. Řekla jsem vám tak, protože jsem se vás chtěla dotknout, ale jelikož jste neprotestoval, tak jsem s tím přestala.“

„A nemohla byste mi říkat ‚Georgi teď?“

„Vyloučeno! – V životě vám nedokážu říkat jinak než ‚pane Knightley. Nemůžu ani slíbit, že se pokusím vyrovnat paní Eltonové a s její elegantní stručností vás budu nazývat panem K. – Slíbím vám ale,“ dodala po chvíli, zasmála se a zrudla, „že vás jednou nazvu křestním jménem. Neříkám, kdy to bude, ale třeba uhádnete kde: – v té budově, kde N. je tázán, zda si bere dobrovolně zde přítomnou slečnu M.“

Emma litovala, že nemůže otevřeněji doznat, jak důležitou službu by jí byl svým bystřejším rozumem prokázal, kdyby se byla řídila podle jeho rady a vyvarovala se té nejhorší ze všech svých ženských pošetilostí – svéhlavé důvěrnosti s Harriet Smithovou; bylo to ale příliš ožehavé téma. – Neodhodlala se o tom začít. – Harrietino jméno mezi nimi padlo jen zřídkakdy. U něho to možná zavinila pouze skutečnost, že si na ni nevzpomněl, avšak Emma to přičítala jeho jemnocitu, s nímž vycítil, že jejich přátelství dohasíná. Dobře si uvědomovala, že kdyby se rozloučily za jiných okolností, nastala by mezi nimi čilá korespondence a nečerpala by všechny zprávy jako teď téměř výhradně z Isabelliných dopisů. On to dost pravděpodobně postřehne. Vědomí, že před ním něco tají, jí trýznilo jen o málo méně než vědomí, že je kvůli ní Harriet nešťastná.

Isabella líčila průběh návštěvy podle očekávání docela uspokojivě; zprvu jí Harriet připadala trochu jako zařezaná, ale to nebylo nikomu divné vzhledem k tomu, že měla navštívit dentistu. Jakmile však tuhle záležitost vyřídili, nepřipadala jí Harriet jiná než dříve. – Isabella ovšem nebyla zvlášť bystrozraká, kdyby ale Harriet nedokázala hrát si vesele s dětmi, to by jí určitě neuniklo. Nadto se Emmě ještě zvlášť zavděčila, když Harriet pozvala, aby se v Londýně zdržela déle; vypadalo to, že z původních čtrnácti dnů se vyklube přinejmenším měsíc. Manželé Knightleyovi se chystali přijet do Hartfieldu v srpnu a nabídli ji, aby se u nich zdržela do té doby, že ji pak vezmou s sebou.

„John se o vaší přítelkyni nezmiňuje,“ řekl pan Knightley. „Přečtěte si jeho odpověď, chcete-li.“

Byla to odpověď na jeho zprávu, že se bude ženit.

Emma dychtivě vztáhla ruku; hořela nedočkavou zvědavostí, co tomu John Knightley říká, a vůbec ji neodrazovalo, že nevěnuje její přítelkyni pozornost.

„John se bratrsky raduje z mého štěstí,“ vysvětloval dál pan Knightley, „nemá však v povaze lichotit. Vím dobře, že vás má upřímně rád, ale jakékoli květnaté výlevy jsou mu proti mysli. Každá druhá slečna by asi usoudila, že ji nevelebí dost vřele, vám ale nemám strach ukázat, co píše.“

„Píše jako rozumný muž,“ odpověděla Emma, když dopis dočetla. „Vážím si jeho upřímnosti. Z jeho slov jasně vyplývá, že všechny výhody našeho zasnoubení přisuzuje mně, ale nevzdává se naděje, že časem dokážu být hodna vaší lásky, tak jak to vy ve mně vidíte už nyní. Kdyby se vyjádřil jinak, nemohla bych mu to věřit.“

„Takhle to jistě nemyslí, nejdražší Emmo. Chtěl jen – –“

„My dva se ve svém hodnocení obou snoubenců skoro nelišíme,“ přerušila ho s úsměvem téměř vážným. „Ukázalo by se možná, že ještě méně, než předpokládá, kdybychom si bez zábran na toto téma pohovořili.“

„Emmo, má nejdražší – –“

„Ale jen počkejte!“ zvolala už otevřeně žertovným tónem. „Máte-li dojem, že mne váš bratr spravedlivě nedoceňuje, uvidíte, co se stane, až se svěřím tatíčkovi. Spolehněte se, že ten se vůči vám projeví ještě mnohem nespravedlivěji. Bude si myslet, že všechny výhody, všechnu blaženost sklidíte vy, a to všechno mou zásluhou. Kéž bych u něho neklesla na ‚chudinku Emmu hned od první chvíle. Tím on nejprocítěněji vyjadřuje soucit s ctností v nesnázích.“

„Kéž by vás otec jen zpola sdílel Johnovo přesvědčení, že máme všechny předpoklady, jaké vyvážený vztah skýtá, abychom spolu byli šťastni,“ povzdechl si pan Knightley. „Na jednom místě mne John rozesmál – postřehla jste to – tam, kde píše, že ho moje zpráva tak docela nepřekvapuje, jelikož něco takového tušil.“

„Pokud jsem vašemu bratrovi dobře rozuměla, dohadoval se pouze, že pomýšlíte na ženitbu. O mně přitom vůbec neuvažoval. To ho zřejmě ani nenapadlo.“

„Jistě, jistě – ale musel jsem se smát, jak bystře prohlédl můj duševní stav. Podle čeho tak usuzoval? – Neuvědomuji si, že bych se byl jevil nebo hovořil nějak jinak, a proto pojal podezření, že pomýšlím na manželství právě teď, a ne jindy. – Zřejmě k tomu ale nějaký důvod měl. Patrně postřehl jistý rozdíl, když jsem je onehdy navštívil. Myslím, že jsem tolik nedováděl s dětmi jako jindy. Vzpomínám si, jak si jednou večer chudáci kluci stěžovali: ‚Strýček je teď pořád takový unavený.“

Nadešel čas, kdy už bylo třeba tu novinu rozhlásit a vyzkoušet, co tomu řeknou lidé. Jakmile se paní Westonová zotavila natolik, že mohla přijmout návštěvu pana Woodhouse, Emma, která hodlala využít její schopnosti jemného působení v zájmu věci, rozhodla, že se s tím nejprve svěří doma a pak v Randallsu. – Ale jak jen na to připravit tatíčka a konečně mu to šetrně sdělit! – Umínila si, že to učiní v určitou hodinu bez pana Knightleyho, a aby ji v kritickou chvíli neopustila odvaha a neodložila to, měl pan Knightley ve smluvenou dobu přijít, navázat na její zahájení a dál pak jednat sám. – Byla tedy postavena před nutnost promluvit, a navíc o tom promluvit radostně. Nesmí v tatíčkovi podpořit dojem pohromy ještě vlastními rozpaky. Musí mu dát najevo, že to nepovažuje za žádné neštěstí. A tak ho co nejradostněji nejprve připravila na to, že uslyší nečekanou novinku, a pak mu stručně řekla, že pokud k tomu dá schválení a souhlas – což, jak věří, se jistě nebude zdráhat učinit, jelikož jde o záměr, který jim všem přinese mnoho prospěchu – rádi by se s panem Knightleym vzali; čímž by se v Hartfieldu obohatili o stálou přítomnost člověka, jenž je mu vedle jeho dcer a paní Westonové na světě nejmilejší.

Chudáček! – Zprvu mu to úplně vzalo dech a pak se jí to snažil ze všech sil rozmluvit. Připomínal jí zase a znovu, jak často prohlašovala, že se nevdá, a ujišťoval ji, že by pro ni bylo mnohem lépe, zůstat svobodná; jako odstrašující příklad uváděl chudinku Isabellu a chudinku slečnu Taylorovou. – Nebylo mu to však nic platné. Emma ho láskyplně hladila, usmívala se a říkala, že to jinak nejde, a ať ji nesrovnává s Isabellou ani paní Westonovou, které se obě po svatbě z Hartfieldu odstěhovaly, což jistě znamenalo smutnou změnu, kdežto ona nikam neodchází; navždycky tam zůstane; nezavádí žádné změny co do počtu ani pohodlí, leda k lepšímu; a přitom ví, že i on sám bude jen rád, když bude mít pana Knightleyho kdykoli po ruce, jen až si na tu myšlenku trochu zvykne. – Což nejsou blízcí přátelé? – Jistě to nepopře, o tom je přesvědčena. – S kým se radí o hospodářských záležitostech, ne-li s panem Knightleym? – Kdo mu je odjakživa užitečný, kdo ochotně píše dopisy, kdo mu s radostí ve všem pomáhá? – Kdo má vždycky dobrou náladu, je k němu pozorný a oddaný? – Nebylo by to pěkné, mít ho stále u sebe? – Ano, to je všechno svatá pravda. Pan Knightley je u nich vždycky vítaný, jen ať si přijde třeba každý den; – ale vždyť ho i takhle vídají každý den. – Proč by tedy všechno nemohlo zůstat při starém?

Pan Woodhouse se s tím prostě zpočátku nemohl smířit, ale to nejhorší už měli za sebou, seznámili ho se svou představou, a teď se musí spolehnout, že čas spolu s ustavičným opakováním vykoná své. – Po Emmě pokračoval v naléhání a ujišťování pan Knightley, a jelikož ji přitom zamilovaně velebil, starý pán mu docela rád naslouchal a brzy uvykl, že s ním o tom hovořívají oba, on i ona, při každé vhodné příležitosti. – Isabella jim pomáhala, co mohla, dopisy vyjadřující vřelý souhlas; a paní Westonová se chystala při prvním setkání přiblížit mu celou věc tou nejužitečnější metodou: – to jest, předně jako dohodnutou, a za druhé jako nejvýš žádoucí – neboť si byla dobře vědoma, že tato dvě hlediska hrají u pana Woodhouse roli téměř stejně důležitou. – Shodli se tedy na tom, k čemu má dojít; všichni, k nimž si zvykl vzhlížet o radu, ho ujišťovali, že je to i pro jeho dobro; a jelikož se sám citově klonil k stejnému názoru, začínal pomalu připouštět, že by snad nebylo špatné, kdyby jednoho krásného dne, snad za rok za dva – se ta svatba konala.

Paní Westonová se do ničeho nenutila a nic nepředstírala, když ve prospěch tohoto rozhodnutí uváděla všechno možné. Nesmírně ji to překvapilo, skutečně ji v životě nic tolik nepřekvapilo, jako když se jí Emma svěřila. Hned však usoudila, že to bude na prospěch všem zúčastněným, a neváhala na pana Woodhouse mocně naléhat. Vážila si pana Knightleyho tak hluboce, že mu přiznala i právo získat její drahou Emmu; a byl to sňatek ve všech směrech tak žádoucí, vhodný a bez závad, a z jistého důvodu, z jistého vysoce důležitého důvodu ještě zvlášť uspokojující a výjimečně šťastný, že jí teď připadalo, jako by byla Emma ani nemohla zvolit lépe, a divila se, jak mohla být tak hloupá a dávno na tuhle partii nepomyslet a nepřát si to. – Jen málokterý z mužů, kteří měli předpoklady se o Emmu ucházet, byl by ochoten vyměnit svůj domov za Hartfield. A kdo krom pana Knightleyho by tak znal a snášel pana Woodhouse, aby takové uspořádání bylo moudré! – Když sami s manželem spřádali plány, že by si Frank mohl vzít Emmu, vždycky stanuli před nesnadným problémem, co si počít s nebohým panem Woodhousem. Jak sladit požadavky z Enscombu a z Hartfieldu, to byla překážka, na niž stále naráželi – pan Weston ji sice tolik nepociťoval jako jeho choť, přesto však si ani on nevěděl lepší rady než: „Tyhle otázky se nakonec vždycky nějak vyřeší, mladí už si najdou východisko.“ Nyní však nebylo třeba řešení odkládat s mlhavou nadějí do budoucna. Všechno bylo v pořádku, všechno se domlouvalo otevřeně, v zájmu obou. Žádná strana nemusela přinášet oběti hodné toho jména. Byl to svazek, z něhož přímo vzcházel příslib budoucího štěstí, prostý všech skutečných, rozumově zdůvodněných nesnází, které by před ním varovaly nebo nabádaly k odkladu.

Když paní Westonová seděla s nemluvňátkem na klíně a oddávala se těmto úvahám, měla pocit, že patří k nejšťastnějším ženám na zeměkouli. Pokud jí něco chybělo k blaženosti, pak snad jen poznání, že děťátko brzy odroste první sadě čepečků.

Novina překvapila každého, kdo se o ní doslechl, včetně pana Westona, ten pět minut žasl, za pět minut však stačilo to pomyšlení v jeho čiperném mozku zdomácnět. – Ujasnil si všechny výhody toho sňatku a radoval se z nich stejně vytrvale jako jeho choť; jen údiv brzy vyprchal, a do hodiny by býval skoro ochotný tvrdit, že něco takového tušil odjakživa.

„Předpokládám, že se to má uchovat v tajnosti,“ pravil. „Tyhle záležitosti se vždycky tají, dokud se neukáže, že si to štěbetají vrabci na střeše. Nezapomeňte mne upozornit, až se o tom bude smět mluvit. – Jestlipak Jane něco netuší?“

Hned nazítří se vypravil do Highbury, aby se o tom přesvědčil. I obeznámil ji s tou novinou. Což není jako jeho dcera, jediná dcera? – Jí to říci musel, a jelikož u toho byla i slečna Batesová, byly samo sebou hned vzápětí zasvěceny i paní Coleová, paní Perryová a paní Eltonová. S tím ovšem hlavní hrdina s hrdinkou počítali. Odhadli předběžně, za jak dlouho od oznámení na Randallsu se to rozkřikne po celé Highbury, a prozíravě předpokládali, že budou do večera středem pozornosti v nejednom rodinném kruhu.

Obecně byl jejich sňatek vřele schvalován. Někdo usoudil, že štěstí udělal on, jiný, že ona. Jedni jim radili, aby se všichni odstěhovali na Donwell a uvolnili Hartfield panu Johnu Knightleymu s rodinou, jiní měli sklon prorokovat, že mezi jejich služebnictvem dojde k rozmíškám, nikde však nezazněla vážnější námitka – s jedinou výjimkou, a to na faře. – Tam netlumila překvapení žádná radost. Pan Elton si z toho na rozdíl od své paní nedělal tak těžkou hlavu; vyjádřil pouze naději, že snad „milostslečinka konečně bude spokojená“, a usoudil, že „měla na Knightleyho odjakživa políčeno“, a údaj, že budou všichni bydlet v Hartfieldu, komentoval odvážným prohlášením: „Chválabohu, že do toho spadne on, a ne já!“ – Ale paní Eltonová, ta z toho byla doopravdy celá pryč. – Chudáček Knightley! Duše nebohá! – Co ho to muselo potkat! – Lituje ho zhloubi srdce. Je to sice výstřední člověk, ale má tisíce dobrých vlastností. – Že se jen nechal tak polapit! – Přece do ní nemůže být zamilovaný, to je vyloučeno. Chudáček Knightley! A tím končí všechny jejich příjemné styly. – S jakou radostí k nim přiběhl na večeři, kdykoli ho pozvali! – Ale s tím vším je teď nadobro konec. – Duše nebohá! – Už nebude pořádat expedice do Donwellu na její počest. – Jak by také mohl – bude tu paní Knightleyová, které by to nevonělo. – Věčná škoda! – Teď ale vůbec nelituje, že onehdy řekla jeho hospodyni své mínění pěkně od plic. – A ten otřesný nápad, že budou bydlet všichni pohromadě! To nemůže dobře skončit. Zná jednu rodinu poblíž Javornice, ti to také zkusili, a než uplynulo čtvrt roku, museli se rozloučit.

Errata:

30.05.2021 15:17