Čas ubíhal. Ještě několik zítřků, a přijedou londýnští. Emma se té změny strachovala; jednoho dne tak seděla a uvažovala, že se potom nevyhne rozčilování a zármutku, když tu přišel pan Knightley a chmurné myšlenky musely stranou. Po vřelém uvítání se odmlčel a pak začal vážným tónem takto: „Musím vám něco oznámit, Emmo, jistou novinu.“

„Dobrou nebo špatnou?“ vpadla mu do řeči a vzhlédla k němu.

„Nejsem si jist, jak bych ji měl označit.“

„Á – jistě dobrou – vidím vám to na tváři. Potlačujete úsměv.“

„Obávám se,“ pronesl už s vyrovnaným výrazem, „velice se obávám, že vy se usmívat nebudete, až to uslyšíte.“

„Opravdu? Ale proč? – Když něco potěšilo a zaujalo vás, neumím si představit, proč by to nepotěšilo a nezaujalo i mne.“

„V jednom případě tomu tak je,“ odpověděl, „a doufám, že pouze v jednom, kdy se naše názory liší.“ Odmlčel se a znovu se usmál s očima na ni upřenýma. „Nenapadá vás nic? Nevzpomínáte si? Harriet Smithová.“

Zrudla, když vyslovil to jméno, a dostala strach – z čeho, to nevěděla.

„Nepsala vám?“ naléhal. „Aha, jistě jste dnes dostala dopis a všechno víte.“

„Ne, nedostala; nevím nic, prosím vás, povězte mi to.“

„Jste tedy připravena na pohromu, jak vidím – a hrozná pohroma to je. Harriet Smithová se vdává za Roberta Martina.“

Emma sebou trhla, což dokazovalo, že na tuhle novinu opravdu připravena nebyla – oči se jí dychtivě rozšířily, jako by říkaly: „Ne, to je vyloučeno!“, ústa však mlčela.

„Je to tak,“ vykládal pan Knightley. „Vím to přímo od Roberta Martina. Rozloučili jsme se ani ne před půlhodinkou.“

Emma na něho jen hleděla s výmluvným úžasem.

„Vidím, že se vám to nezamlouvá, Emmičko; toho jsem se obával. – Přál bych si, abychom na to měli stejný názor. Časem se však jistě shodneme. Čas dá za pravdu buď vám nebo mně; jeden z nás se mýlí, tím si můžeme být jisti, a do té doby o tom nemusíme příliš hovořit.“

„Ale vy mi nerozumíte, tak to není,“ vzchopila se Emma k odpovědi. „Teď už mi to není proti mysli, jen nemůžu tomu uvěřit. Připadá mi to vyloučené. – Zřejmě jste to nemyslel tak, že Harriet Smithová slíbila Robertu Martinovi, že se za něho provdá. – Chtěl jste patrně říci, že ji hodlá znovu požádat o ruku.“

„Chtěl jsem říci, že už ji požádal,“ odpověděl pan Knightley s úsměvem, ale zároveň se vší rozhodností, „a ona ho vyslyšela.“

„Pámbíčku nebeský!“ zvolala Emma. „No tohle!“ – A uchýlila se ke košíčku s ruční prací, aby měla důvod sklopit hlavu a skrýt radost z vítané zprávy i pobavení, které by jí jistě vyčetl z tváře. „Povězte mi to všechno dopodrobna,“ žadonila. „Jak, kde a kdy? – Chtěla bych všechno slyšet. Tohle je jako blesk z čistého nebe – ale vůbec mne to netrápí, ujišťuji vás. – Jak – jak k tomu vůbec mohlo dojít?“

„Není na tom nic složitého. Před třemi dny jel Martin obchodně do města, a já ho požádal, aby předal ode mne nějaké listiny Johnovi. – V pořádku je odevzdal u Johna v kanceláři, a ten ho pozval, aby večer navštívil s celou rodinou Astleyho varieté. Chtěli ukázat oběma starším chlapcům, jak vypadá takové představení. Bratr se tam vypravoval s paní švagrovou, s Jindříškem a Jeníkem – a slečnou Smithovou. Přítel Robert neodola. Zastavili se pro něho cestou, všichni se výborně bavili; bratr ho pozval, aby k nim přišel druhý den na večeři, což učinil, a v průběhu večera (pokud jsem mu dobře rozuměl) našel příležitost promluvit si s Harriet, a rozhodně nemluvil nadarmo. – Zaslíbila se mu a on je z toho celý blažený. Však si to také zasloužil. Vrátil se včera poštovním dostavníkem a dnes hned po snídani přišel za mnou, aby mi podal zprávu nejprve o mých záležitostech a pak o svých. To je vše, co vám mohu sdělit ohledně jak, kde a kdy. Vaše přítelkyně Harriet vám to jistě sáhodlouze vylíčí, až se uvidíte. – Zajde do nejmenších podrobností, což umí zajímavě podat jen ženský jazyk. – My muži se v řeči omezujeme na to podstatné. – Musím však doznat, že Robert Martin, na to, jak ho znám, city přímo překypoval a že se zmínil – dosti nesouvisle – že při odchodu z lóže ve varieté se bratr ujal paní Isabelly a malého Jeníka, zatímco on následoval s Jindříškem a slečnou Smithovou, a že se jednu chvíli dostali do takové tlačenice, až to slečně Smithové nahnalo strach.“

Odmlčel se. – Emma se neodvažovala okamžitě odpovědět. Kdyby promluvila, dozajista by na sebe prozradila, že se bláznivě raduje, což nelze logicky vysvětlit. Musí chvilku počkat, než se vzpamatuje, aby nezačal pochybovat o jejím zdravém rozumu. Její mlčení ho však zneklidňovalo; zahleděl se na ni pronikavě, a po chvíli navázal:

„Emmo, lásko moje, tvrdíte, že teď už se kvůli tomu nebudete trápit. Obávám se ale, že vás to ranilo víc, než jste tušila. Společensky si Martin nestojí nejlépe – ale musíte vycházet z toho, co stačí ke spokojenosti vaší přítelkyni. A ručím vám za to, že si o něm utvoříte tím lepší mínění, čím blíže ho poznáte. Svou inteligencí a zásadovostí si vás určitě získá. – Co se jeho samého týká, nemohla byste svěřit svou přítelkyni do lepších rukou. Kdybych mohl, změnil bych jeho postavení, a tahle slova neberte na lehkou váhu, Emmo. – Žertujete často na můj účet kvůli Williamu Larkinsovi, ale stejně těžko bych se obešel bez Roberta Martina.“

Přál si, aby se ohlédla a usmála se; a když se teď ovládla natolik, aby se neusmívala až příliš radostně, vyhověla mu a vesele poznamenala:

„Nemusíte vynakládat tolik úsilí, abyste mi ulehčil pomyšlení na jejich svatbu. Myslím, že Harriet udělá výbornou partii. Možná že ona má spornější příbuzenstvo než on. Co se dobré pověsti týká, tak to rozhodně. Nepromluvila jsem hned, protože mne to překvapilo, nesmírně překvapilo. Přišlo to tak zčistajasna, víte? Něco takového by mne bylo ani ve snu nenapadlo – vždyť mi ještě docela nedávno dala jasně najevo, že je proti němu zaujata, a s ještě větší rozhodností než dříve.“

„Jistě rozumíte své přítelkyni nejlépe,“ pravil pan Knightley, „ale já bych soudil, že takové dobrodušné, srdečné děvče nebude nikdy moc přísně zaujato proti žádnému mladíkovi, který jí začne vykládat, jak ji miluje.“

Emma se musela rozesmát, než mu odpověděla: „Na mou věru, mám dojem, že jí rozumíte mnohem lépe než já. – Ale pane Knightley, jste si naprosto jist, že se mu bezvýhradně zaslíbila? – Uvěřila bych, že časem svolí – ale rozhodla se už teď? – Rozuměl jste mu dobře? – Mluvili jste přece o jiných věcech: o hospodářství, předvádění dobytka, o novém způsobu orby – mohlo se přece stát, když vám toho měl tolik co sdělit, že jste se přeslechl. Nemluvil o jejich zasnoubení, ale o rozměrech nějakého proslulého býka.“

Emma v té chvílí tak hluboce vnímala rozdíl mezi podobou a vystupováním pana Knightleyho a Roberta Martina a měla v tak živé paměti všechno, co se odehrálo kolem Harriet, zřetelně ještě slyšela s takovým důrazem pronesené: „Robert Martin, to tak!“, že skutečně pokládala onu zprávu tak či onak za předčasnou. Jiné vysvětlení nenalézala.

„Co se mi to opovažujete předhazovat?“ zvolal pan Knightley. „Chcete ze mne udělat takového tupohlavce, abych nechápal, o čem druhý člověk mluví? Co byste za to zasloužila?“

„Hm, já si vždycky zasloužím jen to nejlepší, protože nic jiného bych si ani nedala líbit, a musíte mi tedy neuhýbavě a jasně odpovědět. Jste si jist, že jste správně pochopil, v jakém vztahu je teď pan Martin k Harriet?“

„Jsem si naprosto jist,“ odvětil a vyslovoval přitom zřetelně každé slovo, „že ji požádal o ruku a ona ho vyslyšela, a že na tom nebylo nic nejasného ani dvojsmyslného, a mohu vám myslím nabídnout v tom směru důkaz. Radil se se mnou, co by si teď měl počít. Nezná nikoho krom paní Goddardové, kdo by mu mohl poskytnout nějaké informace o jejích příbuzných nebo pěstounech. A jestli prý mě napadá, co jiného by mohl učinit, než zajít za paní Goddardovou? Ubezpečil jsem ho, že o ničem jiném nevím. V tom případě, pravil, se vynasnaží vyhledat ji ještě dnes.“

„To mi naprosto stačí,“ odvětila mu Emma se zářivým úsměvem, „a přeju jim z celého srdce, aby spolu byli šťastni.“

„Změnila jste podstatně své stanovisko, co jsme o té záležitosti hovořili naposled.“

„To pevně doufám – protože tehdy jsem byla husa.“

„I já jsem je změnil. Uznávám teď ochotně, že Harriet má řadu dobrých vlastností. Vynaložil jsem jisté úsilí – kvůli vám a také kvůli Robertu Martinovi, který ji po mém soudu nikdy nepřestal vřele milovat – abych se s ní blíž obeznámil. Často jsem si s ní delší dobu povídal. Jistě jste si toho všimla. Občas jsem si dokonce pomyslel, jestli mne nepodezíráte, že se přimlouvám za nebohého Martina, což jsem nečinil. A při tom všem jsem získal dojem, že je to upřímné, dobrosrdečné děvče, s rozumnými názory a přísnými mravními zásadami, které chce najít životní štěstí v okruhu rodinném. Za mnohé z toho nepochybně vděčí vám.“

„Mně!“ zvolala Emma a zavrtěla hlavou. „Chudinka Harriet!“

Zarazila se a pak už mlčky přijala chválu, kterou si zcela nezasloužila.

Jejich rozhovor vzápětí nato přerušil tatíčkův příchod. Tentokrát ji to nemrzelo. Chtěla být sama. Z toho překvapení jí ještě šla hlava kolem, těžko se ovládla. Nejraději by byla zpívala, tančila, jásala; a dokud se neproběhne, nevypovídá sama pro sebe, nezasměje se a všechno si nerozmyslí, nebude s ní rozumná řeč.

Tatíček jim přišel oznámit, že James odešel zapřahat, aby se mohli jako každodenně vypravit do Randallsu, a tím jí poskytl vítanou záminku, aby mohla odběhnout.

Jak jí tou zprávou přišel vhod a jak byla ráda, ba jakou rozkoš prožívala, to si jistě každý umí představit. Zbavila se svého jediného trápení: starosti o Harriet, a teď už jí hrozilo vlastně jen nebezpečí, že tak vrchovaté blaženství nemůže mít dlouhé trvání. Co si ještě mohla přát? Nic, než aby se časem naučila být dobrou družkou toho, jehož úmysly i úsudek v minulosti vždycky předčily její vlastní. Nic, než aby si ze své někdejší pošetilosti vzala ponaučení a v budoucnu jednala s větší skromností a obezřetností. Myslela to vážně, velice vážně s vděčností i dobrými úmysly; a přitom se neudržela, aby se uprostřed všech svých úvah nezasmála. Musela se smát, jak to nakonec dopadlo! Takhle tedy končí bolestné zklamání, které zažila před pěti nedělemi! Viděl to svět, takovou Harriet!

Teď už se může těšit na její návrat. – Všechno jí bude potěšením. S velkým potěšením se seznámí s Robertem Martinem. A nad všemi jejími závažnými a hluboce prožívanými radostnými pocity se vznášelo vědomí, že teď už brzy pomine nutnost něco před panem Knightleym tajit. Zbaví se všeho klamu, dvojsmyslů a tajuplných záhad, k nimž se uchylovala s takovým odporem. Může se už těšit, jak k němu bude vždy a ve všem naprosto upřímná, což se jí jevilo jako povinnost velice vítaná.

V rozjařené a blažené náladě se s tatíčkem vydala na cestu. Neposlouchala pozorně všechno, co jí povídá, ale ke všemu přitakávala, a ať už slovy nebo shovívaným mlčením ho utvrzovala v příjemném přesvědčení, že se musí v Randallsu každý den ukázat, jinak že by chudinka paní Westonová byla smutná.

Přijeli na místo. – Paní Westonová byla v salonu sama; sotva však jim pověděla o děťátku a vzdala panu Woodhousovi díky za návštěvu, jak si o to přímo řekl, mihly se za oknem, stíněným závěsy, dvě postavy.

„To je Frank se slečnou Fairfaxovou,“ řekla paní Westonová. „Právě jsem se vám chystala povědět, jak nás dnes ráno příjemně překvapil. Zdrží se do zítřka a slečna Fairfaxová přijala pozvání, aby strávila dnešek u nás. – Doufám, že se už vracejí dovnitř.“

Za půl minuty vstoupilo do salonu. Emma měla velkou radost, že ho opět vidí – ale propadla trochu i zmatku – oběma se vynořila řada trapných vzpomínek. Pozdravili se ochotně a s úsměvem, ale i s rozpačitostí, jejíž vinou se zprvu rozhovor jen ztěžka rozbíhal; a když se všichni opět usadili, sneslo se na chvíli na jejich kroužek takové prázdné ticho, že Emmu jaly pochyby, když se jí teď splnilo, co si dávno přála, aby totiž znovu spatřila Franka Churchilla a aby to bylo v Janině přítomnosti, zda z toho vůbec bude mít nějaké potěšení. Jakmile se k nim však přidružil pan Weston a přinesli jim ukázat miminko, přestali tápavě hledat námět hovoru a přemáhat rozpaky – a Frank Churchill našel odvahu i příležitost přisednout si k ní a povědět jí:

„Musím vám poděkovat, slečno Woodhousová, za vaše velice milé odpuštění, které mi tlumočila paní Westonová v jednom dopisu. Doufám, že jste mezitím nezačala litovat své shovívavosti a že přijímáte mé omluvy. Doufám, že neodvoláte, co jste mi tehdy vzkázala.“

„Jistěže ne,“ ubezpečila ho Emma temperamentě, celá šťastná, že o tom začal, „to by mě ani nenapadlo. Mám velikánskou radost, že vás vidím – a že vám můžu stisknout ruku a pogratulovat osobně.“

Poděkoval jí z hloubi duše a chvíli jí vykládal, jak je jí zavázán, a jak je blažený.

„Že vypadá krásně, viďte?“ řekl a obrátil se pohledem k Jane. „Lépe než kdy předtím? – Podívejte, jak si podmanila otce i paní Westonovou.“

Brzy se mu však vrátila bujará nálada, a když padla zmínka o očekávaném návratu Campbellových, vyslovil s rozesmátýma očima jméno Dixon. –-

Emma zrudla a zakázala mu, aby je před ní ještě kdy vyslovil.

„Jak si na to vzpomenu, nejradši bych se hanbou propadla,“ zdůraznila.

„Pokud by se měl někdo propadnout hanbou, tak já, výhradně jen já,“ odpověděl. „Je to ale možné, že jste nic nevytušila? – Myslím později. Ze začátku, to vím, že ne.“

„Netušila jsem vůbec nic, ujišťuji vás.“

„To mi připadá přímo podivuhodné. Jednou jsem byl velice blízek toho – škoda, že jsem se neodhodlal – byl bych udělal lépe. Já jsem se pořád dopouštěl špatností vůči druhým, a byly to zlé špatnosti, které nakonec ani mně nepřinesly prospěch. – Bývalo by moudřejší porušit slib utajení a všechno vám svěřit.“

„Teď už nemá smysl si něco vyčítat,“ řekla Emma.

„Nevzdávám se naděje,“ navázal potom, „že se strýček dá přemluvit a navštíví Randalls. Chtěl by se s ní seznámit. Až se vrátí Campbellovi, sejdeme se s nimi v Londýně a budeme se tam doufám často vídat, než si ji odvezeme na sever. – Prozatím nás však dělí taková vzdálenost – není to hrozné, slečno Woodhousová? Až dodneška jsme se nesešli ani jedinkrát od té doby, co jsme se smířili. Že mne litujete, viďte?“

Emma mu vyjádřila politování s takovou účastí, že mu šibalsky zablesklo v očích, a obrátil se na ni:

„A mimochodem – –“ ztišil hlas do šepotu a spiklenecky se rozhlédl – „doufám, že se panu Knightleymu daří dobře?“ Odmlčel se. – Emma zrudla a usmála se. „Vím, že jste četla můj dopis, a tak si možná vzpomenete, co jsem vám v tom ohledu vinšoval. Dovolte, abych i já vám blahopřál. Buďte ubezpečena, že jsem tu zprávu uvítal s vřelým zájmem a radostí. – Je to muž, jehož ani nejsem s to po zásluze vynachválit.“

Tím se Emmě velice zavděčil a byla by si jen přála, aby v tom tónu ještě pokračoval; on se však už v myšlenkách vrátil k vlastním záležitostem a ke své milované Jane, a jeho další slova zněla:

„Viděla jste někdy takovou pleť? – tak hedvábnou! tak jemnou! – a přitom není vlastně bílá. Bílá se nedá nazvat. Má naprosto výjimečnou pleť a s těmi temnými řasami a vlasy – působí zcela ojedinělým dojmem! – Spojuje se s představou vznešené dámy. – A ten nádech ruměnce je znatelný jen natolik, aby byla krásná.“

„Já její pleť obdivuji odjakživa, ale pokud si vzpomínám, byly doby, kdy se vám zdála příliš bledá,“ usadila ho Emma. „Když jsme o ní poprvé hovořili – cožpak se vám to vykouřilo z hlavy?“

„Ale ne – taková do nebe volající drzost – jak jsem se mohl opovážit – –“ Rozesmál se však při té vzpomínce tak od srdce, že si Emma nemohla odpustit, aby mu neřekla:

„Mám vážné podezření, že jste se přes všechny své nesnáze v té době znamenitě bavil, jak nás všechny vodíte za nos. – Jsem o tom přesvědčena. – Jsem přesvědčena, že jste v tom nacházel velkou útěchu.“

„Nene, kdepak – jak mne můžete z něčeho takového podezírat! – Byl jsem nejubožejší nešťastník na světě!“

„Ale jistě ne tak ubohý, abyste ztratil smysl pro humor. Přísahala bych, že jste se skvostně bavil, když se vám dařilo nás všechny balamutit. – Možná že jsem tak hotova na to přísahat, protože, abych pravdu řekla, sama bych se myslím v podobné situaci také královsky bavila. Myslím, že máme trochu podobné povahy.“

Uklonil se.

„A ne-li povahy,“ dodala po chvíli a zahleděla se na něho přemýšlivě, „pak podobné osudy. Šťastná hvězda nám oběma určila, že se spojíme s bytostmi nám v mnohém nadřazenými.“

„To je pravda,“ odvětil procítěně. „Totiž, není to pravda ve vašem případě. Vám nemůže být nikdo nadřazen, ale u mne je to bezesporu pravda. – Ona je prostě anděl. Jen se na ni podívejte. Cožpak není andělská každým gestem? Všimněte si jejího hrdla, když se teď otočila. Všimněte si jejích očí, jak teď vzhlíží k otci? – Jistě ráda uslyšíte,“ (naklonil se k ní a zaujatě jí šeptal) „že jí strýček hodlá věnovat všechny tetiččiny šperky. Dáme je nově předělat. Jsem rozhodnut, že musí mít briliantovou tiáru. Viďte, že se bude v těch tmavých vlasech krásně vyjímat?“

„Překrásně, o tom jsem přesvědčena,“ odvětila Emma, a řekla to tak mile, že vděčně vybuchl:

„Jsem tak rád, že jsme se znovu sešli! A že vidím na vlastní oči, jak jen kvetete! – Nebyl bych si vás nechal ujít ani za živý svět! Byl bych se určitě zastavil v Hartfieldu, kdybych se vás nedočkal zde.“

Ostatní zatím hovořili o novorozeňátku, paní Westonová vyprávěla, jak se včera večer polekala, když se jí najednou začalo dát, že mu není docela dobře. Možná že to od ní bylo nemoudré, ale skutečně se vylekala, a užuž by byla poslala pro pana Perryho. Snad měla mít víc rozumu, ale její manžel se vylekal skoro stejně jako ona sama. – Za deset minut se však děťátko opět vzpamatovalo a zřejmě je zase v pořádku. Její vyprávění ze všech nejvíc zaujalo pana Woodhouse, který uznale ocenil, že chtěla poslat pro pana Perryho, a jen litoval, že tak neučinila. „Měla byste vždycky hned poslat pro Perryho, jakmile se vám u dítěte cokoli jen trochu nezdá, i když to třeba za chvíli přejde. Člověk ani nemůže být přehnaně úzkostlivý, a čím častěji pošlete pro Perryho, tím lépe. Je možná škoda, že včera večer nepřišel; a třebaže se dítě zdá teď v pořádku, v naprostém pořádku, když se to tak vezme kolem a kolem, přece jen by asi bývalo moudřejší, kdyby se na ně byl Perry podíval.“

Frank Churchill zaslechl to jméno.

„Pan Perry!“ podotkl k Emmě a snažil se přitom zachytit pohled slečny Fairfaxové. „Přítel Perry! Copak tu říkají o panu Perrym? – Snad tu dnes nebyl? – A jakpak navštěvuje pacienty? – Pořídil si už ten kočár?“

Emma se hned upamatovala a pochopila; a když se spolu s ním rozesmála, viděli Jane na tváři, že to také zaslechla, třebaže předstírá hluchotu.

„Takový podivuhodný sen se mi tehdy zdál!“ zvolal. „Vždycky se musím smát, když si na něj vzpomenu. – Slyší nás, slyší nás, slečno Woodhousová. Vidím jí to na tváři: usmívá se, marně se pokouší mračit. Pohleďte na ni. Že vidíte, jak má v tomto okamžiku v duchu před očima ten odstavec ve svém dopise, kde mi tuhle zprávu oznamovala – celé to mé prořeknutí se jí odvíjí před očima – takže přestává vnímat všechno ostatní, i když předstírá, že neposlouchá, co se mluví.“

Teď už se musela Jane nezastřeně usmát, a záchvěv toho úsměvu jí ještě zůstal na tváři, když se k němu obrátila a úmyslně tichým, ale vyrovnaným hlasem mu řekla:

„Žasnu, že na to vůbec dokážete vzpomínat. – Vzpomínky někdy na člověka dotírají – ale že si je sám přivoláváte!“

Nato ji zahrnul vodopádem slov, a to velice zábavných, Emma však sympatizovala v tomto případě s Janiným stanoviskem. A když na zpáteční cestě z Randallsu pochopitelně začala oba muže porovnávat, měla pocit, že sice Franka Churchilla moc ráda znovu spatřila a že k němu cítí přátelskou náklonnost, ale že si jen tím víc uvědomuje, jak vysoko stojí pan Knightley charakterově nad ním. A tak její štěstí tohoto šťastného dne vyvrcholilo, když procítěně uvažovala o jeho přednostech na základě zmíněného pozorování.

Errata:

30.05.2021 15:17