55. kapitola
Vítej, návštěvníku!
|
|
Pokud Emmu ještě tu a tam přepadla starost o Harriet a zmocnily se jí úzkostné pochyby, zda je možné, že se skutečně vyléčila ze svého citu k panu Knightleymu a z upřímné náklonnosti podala ruku jinému muži, netrvalo dlouho a byla této nejistoty zbavena. Za pár dní přijeli její milí z Londýna, a jen našla příležitost si s Harriet nerušeně hodinku popovídat, ujistila se naprosto přesvědčivě – jakkoli se to zdálo nepochopitelné! – že Robert Martin ve všem všudy nahradil pana Knightleyho a že s ním a jen s ním může být Harriet šťastna.
Harriet si zpočátku zřejmě připadala trochu trapně – tvářila se dost nejistě – ale jakmile si odbyla doznání, že byla husa hloupá, namyšlená a že předtím sama nevěděla, co chce, jako by tato slova všechno její trápení a zmatek odplavila. Na minulost už vůbec nedbala a jen se kochala blažeností přítomnou i budoucí; a Emma k ní přispěla tím, že ji okamžitě zbavila starosti, zda jí to přítelkyně schválí, a přesvědčila ji o tom upřímným blahopřáním. – Harriet přeochotně vylíčila do všech podrobností ten večer v Astleyho varieté i návštěvu následujícího dne; probírala to s nezkalenou rozkoší. Co si z toho vybrat? – Pravda byla taková, jak Emma nyní pochopila, že Harriet byl Robert Martin odjakživa sympatický, a že ve své lásce neochabl, tím ji zcela okouzlil. Jinak si to Emma neuměla vysvětlit.
Tento stav věcí ji upřímně těšil a každý den přinášel další důvody k spokojenosti. – Vyšel najevo Harrietin původ. Ukázalo se, že je dcerou jistého kupce, dost zámožného, aby jí zajistil pohodlné živobytí, jak odjakživa činil, a dost taktního, aby si přál zůstat nepoznán. – To byla tedy ta šlechtická krev, na kterou byla Emma kdysi hotova přísahat! – Možná že byla stejně bez poskvrnky jako krev kdekterého urozeného pána, ale jaký svazek by to byla uchystala pro pana Knightleyho nebo pro Churchillovy – nebo i pro pana Eltona! – Nemanželský původ, nevyvážený urozeností ani bohatstvím, to byla skutečně značná poskvrna!
Otec neměl námitky, zachoval se k mladému nápadníkovi velkoryse. Všechno probíhalo hladce, a když se Emma seznámila blíž s Robertem Martinem, který se přišel do Hartfieldu představit, musela uznat, že dělá dojem inteligentního, charakterního muže a její přítelkyni poskytuje nejlepší vyhlídky. Byla přesvědčena, že by Harriet dokázala spokojeně žít s každým hodným člověkem. Po boku Roberta Martina a v prostředí, které jí nabízel, se však dalo očekávat víc: nejen že ji dobře zabezpečí, ale zajistí jí i klid a možnost vyvíjet se k svému prospěchu. Bude žít mezi lidmi, kteří ji mají rádi a rozumově ji předčí, v chráněném ústraní, ale zaneprázdněná natolik, aby jí nebylo smutno. Nic ji neuvede v pokušení, a bude pod dohledem, aby se mu sama nějak nepřipletla do cesty. Bude z ní vážená a spokojená paní a Emma musela připustit, že je Harriet nejšťastnější stvoření pod sluncem, když vzbudila vytrvalou lásku v takovém muži; – a ne-li nejšťastnější, pak hned druhá v pořadí za ní samou.
Harriet pobývala teď často u Martinových, a tím se vzdalovala Hartfieldu víc a víc, ale Emma toho nelitovala. S jejich důvěrným přátelstvím byl konec. Musí se změnit v běžnější dobré vztahy, a tento nezbytný proces naštěstí už započal naprosto přirozeným pozvolným způsobem.
Koncem září doprovodila Emma Harriet do kostela a přihlížela, jak se zaslibuje Robertu Martinovi, s vrcholným uspokojením, které nedokázaly zkalit žádné vzpomínky, ani ve spojitosti s panem Eltonem stojícím před snoubenci. – Možná že v té chvíli ani neviděla pana Eltona, ale prostě kněze, jenž zakrátko požehná u oltáře i jí. – Robert Martin a Harriet Smithová, z našich tří dvojic zasnoubeni naposled, se vzali jako první.
Jane Fairfaxová už opustila Highbury, aby se ještě potěšila ve svém milovaném pohodlném domově u Campbellových. – Oba páni Churchillové pobývali rovněž v Londýně; čekalo se pouze na listopad.
Měsíc bezprostředně předcházející si vyhradili pro sebe – pokud se jim to podaří uskutečnit – Emma s panem Knightleym. Chtěli oslavit svůj sňatek, dokud budou Isabella s Johnem ještě v Hartfieldu, aby oni sami mohli odcestovat na čtrnáct dní k moři. Takový byl jejich plán a John s Isabellou, jakož i všichni ostatní přátelé jim ho schvalovali. – Jak však přimět k souhlasu pana Woodhouse? – Ten o jejich sňatku dosud neuvažoval jinak než jako o události v daleké budoucnosti.
Když mu poprvé svůj záměr předestřeli, byl z toho tak nešťastný, že se téměř vzdali naděje. – Podruhé už to však přijal lépe. – Začal se v duchu smiřovat se skutečností, že je to nevyhnutelné a on že tomu nedokáže zabránit – což byl slibný stupeň vývoje na cestě k úplnému smíření. Rozhodně z toho neměl radost, ba projevoval pocity přímo opačné, a to do té míry, že jeho dcera ztrácela odvahu. Nesnesla pomyšlení, že by se trápil, ani vědomí, že si bude připadat odstrčený; a třebaže rozumově musela souhlasit s ujišťováním obou bratří Knightleyových, že jakmile bude mít tu svatbu za sebou, přestane se kvůli ní trápit, stále váhala – nemohla se odhodlat.
V této rozporné situaci jim přišla pomoc nikoli v podobě nějakého nečekaného osvícení páně Woodhousova rozumu ani náhlé blahodárné proměny jeho nervového systému, ale naopak způsobem, jakým tento systém fungoval. – Paní Westonové vykradl někdo v noci kurník – všechny krůty zmizely a pachatelem byl očividně muž. Další kurníky v okolí potkal podobný osud. – Vykradení kurníku se pro bázlivého pana Woodhouse rovnalo loupežnému přepadení. – Velice zneklidněl; a nebýt vědomí, že ho bude chránit zeťova přítomnost, byl by až do smrti každou noc umíral strachy. Avšak síla, rozhodnost a duchapřítomnost obou bratří Knightleyových v něm vzbuzovala neomezenou důvěru. Dokud jeden nebo druhý vezme věci do svých rukou, je Hartfield v bezpečí. Pan John Knightley se však musel vrátit do Londýna první týden v listopadu. A tak díky všemu tomu rozruchu dal svolení mnohem ochotněji a radostněji, než se jeho dcera kdy odvážila doufat, ona mohla určit svůj svatební den – a měsíc po svatbě manželů Martinových byl pan Elton povolán, aby svázal ruce pana Knightleyho a slečny Woodhousové.
Svatba se konala jako všechny svatby, kde zúčastnění nemají zvláštní touhu se dát vidět ani honit parádu; a paní Eltonová, kterou navíc ještě dopodrobna informoval manžel, to ohodnotila jako ubohost samu, jež s jejími vlastními vdavkami nesnese vůbec srovnání. „Bílého saténu co by za nehet vešlo, krajkový závoj jakbysmet, dojem veškerý žádný! – Selina se podiví, až o tom uslyší.“ – Přes tyto nedostatky však přání, naděje, víra a předtuchy nepočetného kroužku pravých přátel, kteří byli svědky obřadu, došly naplnění v trvalém štěstí tohoto svazku.
Konec
© 1815 Jane Austenová
Titul: Emma
Autor: Jane Austenová © 1815 Jane Austenová
Nakladatel: Autobus
Žánr: Romantické
Téma: Emma Připomínky Kliknutím na obrázek autobusu (v levém horním rohu - pod myší se mění) přeskočíte na konec textu (u obsahu tam je slovník, anketa a diskuse). Podobný obrázek vpravo skočí ještě dál na diskusi. Kde tyto položky nejsou, oba obrázky skáčí na konec souboru. Dnes se zde mihlo již 264 návštěvníků, Emma četli
2 (1=normal)
Q-22020418=1854
host=1013
Včera 13 návštěvníků, Emma četli 0
"Emma" (komentáře)
Téma=Emma
Errata:
30.05.2021 15:17
Domů
Statistiky