Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Političtí i jiní komentátoři arminského tisku nazývali to léto horkým – ani ne tak kvůli klimatu, jako kvůli zvláštním a dosud nevídaným událostem toho roku, jež se na zemi navalily jako povodeň. Malá jest představivost lidská – komentátoři na začátku léta věštili zkázu Arminu i světa pro maličkosti, které by jim na konci téhož roku vůbec nepřipadaly zajímavé. Neboť to skutečně horké léto teprve mělo přijít.

Celá historie začala vlastně na jaře a dle názoru některých, především mladého barona Rogera z Monroesu, ji zavinil hlavně Enkra. Neštěstí však spočívalo v tom, že ubohý chlapec neměl o tom nejmenší ponětí. Když se mu podařilo dramatickým způsobem vyřešit o zimních prázdninách případ Dogstown a zabránit únosu několika stovek štěňat do otroctví, byl za to řádně vyznamenán, spolu s důstojníky a vojáky, kteří se zúčastnili likvidace vrahů. Ale krátce na to počaly na ministerstvu vnitra i mimo ně sílit hlasy tvrdící, že současný ministr baron Leon z Monroesu není dostatečně rázným a tvrdým mužem pro podobné místo.

„Je zcela nepochybné, že baron Monroes zavinil současný neutěšený stav zákonnosti v Arminu svou změkčilostí, přizpůsobivostí a napomáháním různým vlivům, které mají za cíl otřást soustavou společensko-politického života Arminu. Baron Monroes zřejmě nedokáže včas patřičně odhadnout nebezpečí plynoucí od různých nezodpovědných živlů, které různým, ale vždy nepřátelským způsobem ovlivňují ministerstvo vnitra. Není zcela vhodné, že příslušníci policie i místní pořádkové služby zasahují proti pachatelům nejrůznějších provinění drobného rázu krajně nezodpovědně, laxně a shovívavě, řeší různé přestupky domluvou, výtkami, mírným napomenutím. Z toho plynou představy o vlastní beztrestnosti, jimž rádi propadají pachatelé nejtěžších zločinů.

Je jistě charakteristické, že na území druhého největšího města Arminu Iron-city, již po několik let funguje banda výrobců a distributorů omamných jedů. Po celou dobu snaží se ji policie v kooperaci s ostatními organizacemi veřejného klidu a pořádku dopadnout, ale výsledky těchto akcí se prakticky rovnají nule. Většinu těžkých zločinců podaří se dopadnout spíše na základě náhod než systematického pátrání. Zbylí prchají beze stopy a veškeré snahy je objevit jsou marné. A je jistě charakteristické, že na stopu největšího zločinu v dějinách Arminu musel policii uvést malý chlapec. V době, kdy byl tento zločin osnován, neměla o něm bezpečnost tušení! Bylo by možná účelné postavit do čela ministerstva vnitra člověka moudrého, zkušeného, vzdělaného, ale v potřebné míře také odpovědného a rázného...“

Onen rázný a moudrý muž byl již nějaký čas k dispozici: JUDr. Herbert Alwin, náměstek ministra a bývalý šéf sekce pro vyšetřování protistátních zločinů, tak zvaného špiongangu. Zpočátku se ke kritice nepřipojoval a choval se loajálně, ale když byl tiskem opakovaně jmenován, pozvedl přece jen hlavu a počal se hrdě, věcnými argumenty připojovat k požadavku výměny ministra. Alwin byl schopný člověk, jeden z nejschopnějších na ministerstvu – bylo o něm známo, že problémy řeší rázně a tvrdě, jak by mohli dosvědčit dohola ostříhaní lamači kamene v žulových lomech distriktu Sun City. Mnozí z nich začali svou kariéru jako agenti špionážní služby různých zemí, ale po setkání s Alwinem bylo jejich zaměstnání násilně změněno. Jiní ovšem tvrdili, že jejich vina byla silně přemrštěná a další, že byli zcela nevinní a důkazy proti nim jsou vymyšlené – ale měl někdo chuť poslouchat hloupé kecy podobných lidí?

Leon Monroes byl zpočátku povznesen nad toto nechutné handrkování. Avšak když se počaly objevovat jeho karikatury jako neúspěšného kovboje, krotícího příliš divokého koně zločinnosti a nějaký dobrodinec vytáhl z hlubin zapomnění jakési staré škváry z počátku jeho služby u ministerstva, které milý Leon beznadějně a klasicky zvrtal, podlehl a na jednom ze zasedání vlády nabídl svoji funkci k disposici. Sir Lera reagoval značně podrážděně a smetl návrh se stolu: nikdo kromě Leona nemá tak neomezenou důvěru a basta!

Poté se do věci vložil parlament. Parlamentní demokracie je klenotem politického systému vyspělého státu, pokud funguje. Náš parlament fungoval ovšem hanebně, a výsledky tomu odpovídaly. Do parlamentu byli voleni především lidé, ochotní se pro ten účel soustavně znemožňovat před širokou veřejností, tedy hlavně přistěhovalci. Jejich platy byly velmi vysoké, pročež věnovali většinu svého úsilí tím, aby si je zajistili i pro další období. Práce jim naháněla hrůzu – pokud vůbec někdy nějakou uměli, pak na ni dávno zapomněli a rozhodně se nehodlali ve svém postavení něčím takovým zabývat. Proto bylo pro ně účelnější žvanit z tribuny a kritizovat cokoliv a jakkoliv – odpovědní byli teoreticky svým voličům, ale prakticky nikomu, protože většina lidí, kteří jim dali své hlasy, se o politiku zajímala minimálně. Příslušníci starousedlické šlechty rozhodně netoužili zaplést se s podobnými lidmi a parlamentu se co možná vyhýbali – zato do vlády se dostávali často.

Ministr je za svůj rezort odpovědný své zemi, reprezentované Vládcem. Poslanec není odpovědný nikomu. Ministr musí vykonávat svoji práci ke všeobecné spokojenosti a nedělat kolem ní zbytečný rozruch. Poslanec čím větší rozruch udělá, tím lépe pro jeho popularitu. Vzhledem k nenávisti přistěhovalců k lidem ze staré šlechty bylo jasné, kdo bude terčem jejich kritiky, ať udělá cokoliv. Henry Gardner, šéfredaktor starousedlického Hlasu Arminu, nazýval parlamentní systém kolektivní nezodpovědností.

Několik parlamentních interpelací, několik štvavých článků v přistěhovaleckých novinách, a otázka osoby ministra přišla znovu na přetřes. Počestní řemeslníci, obchodníci a dělníci si o tom přečetli, pokrčili rameny a usoudili, že páni se zase hádají, což je nezajímalo a postiženým jejich špatný osud většinou přáli. Politici zahájili kolektivní i individuální hon na Leona Monroese a nakonec ho přinutili předložit otázku výměny ministra znovu. Sir Lera tentokrát podepsal. Několik štvavých plátků nevalné úrovně uspořádalo slavnostní ovace, jiné listy se omezily na stručné konstatování skutečnosti, důstojný a hrdý Hlas Arminu zachoval povznesené mlčení. Jinak se nestalo nic.

Jen z kroužku Svazu starousedlíků se ozval nespokojený hlas Rosalindy Hermíny Diettermannové, největší známé klepny Kingtownu – při nejbližším setkání mi své výhrady sdělila:

„Herbert Alwin to udělal! Je to jeho práce a já to vím! Vládce jej jistě jmenuje novým ministrem! Sir Lera je už starý a udělá, co mu kdo řekne, aby měl klid! Ale já vím, proč je takový: je to tím, že se neoženil, Rossi, jistě jen tím! Já náhodou moc dobře vím, kdo je Alwin, znám ho ještě z mládí, byl to vždycky hlupák a podrazák a nevím, kdo z jejich rodiny by stál za zmínku, myslím v dobrém smyslu! A kdo byli jeho rodiče, to si vůbec nemůžu vzpomenout, snad vůbec žádné rodiče ani neměl! Je to krajně divný člověk! Naše Nány sběhala celé město, aby si, klepna jedna mizerná, zjistila, kdo jsou jeho sluhové. Představ si, Rossi, on vůbec nemá černé služebnictvo! Říkají, že má odpor k barevným, takový nesmysl! Chudák Nány se tak rozčílila, když to slyšela, že málem omdlela na ulici! Nemít černé služebnictvo, to je blbost, ne? A takový člověk sesadí našeho Leona!“

Ale jinak byli zatím všichni spokojeni a když byl JUDr. Herbert Alwin skutečně jmenován, poslal mu svoji gratulaci i Svaz starousedlíků. Byl jsem přítomen jeho přísaze, která se odehrála v Kvádrové síni, a blahopřál mu jako ostatní. Herbert se ujal ministerstva asi koncem května. Když skončilo období intenzívní práce, na konci června, nedošlo ještě k žádným překvapivým změnám, které ohlašovali komentátoři při Alwinově zvolení. Zdálo se, že vše půjde způsobem, který byl zaveden již dlouhá léta a že řádní a spokojení občané budou moci opět moudře pokývat hlavami a s uspokojením si sdělit, že se volební sliby zase uložily k ledu.

A pak nastalo léto. Televize začala vysílat staré filmy, kina omezila provoz a divadla přestala hrát. Noviny vycházely jednou denně, časopisy s omezeným rozsahem. Mnohé obchody byly zavřeny, úřady a instituce stáhly železné mříže. Školy se vylidnily okamžitě, jiné ctihodné organizace pomaleji, ale přesto dosti svěže. Ministerstvo vnitra stejně jako ministerstvo války a jiná důležitá místa samozřejmě neusnulo úplně, ale i mnozí jeho úředníci odjeli do Evropy nebo na jiná příjemná místa, kde bylo tou dobou chladno sotva třicetistupňové.

Enkrova smečka odjela pod vedením Rogera a za peníze Černé Lilie na měsíční výlet do Austrálie a Nového Zélandu. Je to jedna z obvyklých výletních cest Arminů, oblíbená především proto, že vede nejdivočejšími pustinami obou zemí s obyvatelstvem na primitivní úrovni, které má občas v živé paměti řezání hlav kolemjdoucím. Všichni se vrátili zpátky veselí a zdraví a hned odjeli zas do džungle navštívit pruhované a skvrnité přátele. Od té doby jsem o nich jediného slova neslyšel.

Na začátku prázdnin jsem měl službu, ale v polovině července jsem si vzal dovolenou a odjel do hor lovit pstruhy. Nechtěl jsem příliš rozhazovat peníze, na zimní prázdniny jsme plánovali návštěvu v Anglii u Enkrových rodičů. Lovit pstruhy bývala kdysi dávno moje vášeň, ale už dlouhá léta jsem se jí nevěnoval. Toto léto jsem musel začínat od prvních základních návyků, které jsem už pozapomněl – a stejně jsem toho moc nechytil. Měsíc uběhl jako voda a já se vrátil zpět do Kingtownu. Všude jsem zaznamenal vše při starém, přesně jak to mám rád já i všichni dobří občané našeho šťastného a spokojeného státu.

První ranou pro mne bylo, když jsem potkal na Victory street v nejparnějším odpoledni Rosalindu Hermínu Diettermannovou v černých šatech – musel jsem vypadat velmi hloupě, neboť se rozplakala a padla mi kolem krku. Těšil jsem ji jak jsem uměl, ale Linda nebyla k udržení.

„Můj ubohý Fritz! Byl tak dobrý, tak hodný... Já nevím, Rossi, jestli si dovedeš představit, co pro mne můj Fritz znamenal...“

„Fritz byl statečný muž,“ řekl jsem, „Znal jsem ho dlouho, byli jsme spolu ve válce a... však sama víš, že jsem ho měl rád, Lindo. Mrzí mne, že jsem se s ním ani nerozloučil...“

„Ani já, Rossi, ani já! Byl s ním jenom příručí, Fritz mu zrovna vytýkal nějaký nepořádek v obchodě, víš, on byl vždycky tak úzkostlivý na pořádek, a najednou povídá: Počkej, bolí mě nějak hlava... Nech mne chvíli odpočinout... A sedl si do křesla, tak ho kluk nerušil – a když se na něj za chvíli podíval, byl můj ubohý Fritz už mrtev...“

Opět se rozplakala, a já řekl: „Měl klidnou smrt. Neplač, Lindo, je jistě v nebi...“

„Fritz byl dobrý člověk! A jaký měl krásný pohřeb, Rossi! Tolik kočárů, tolik květin – všichni, kdo byli v Kingtownu, se zúčastnili! Sám starý baron poslal soustrastný dopis, a obě tety byly při tom... byly by šly i baronesy, ale byly v Paříži... ach bože, Rossi!“

„A co Leon?“ zeptal jsem se, doufaje, že odvedu její pozornost od nářků za nešťastného Fritze.

„Leon nic! Představ si, Rossi, on nic! Sedí na Monroesu, nikam nechodí, vůbec nejde mezi lidi. Byl jenom s baronesami v té Paříži, ale Kingtownu se vyhnul a jeli z letiště rovnou na zámek! Sedí, mlčí a čeká... na co jenom může čekat, nevíš, Rossi? Snad až se ten nemožný Alwin znemožní úplně a bude muset odstoupit?“

Ale to bylo všechno, co jsem z ní dostal – pak si vzpomněla na něco, co jí o tom říkal Fritz a dala se do pláče. Těšil jsem ji ještě chvíli, pak potkala nějakou svou známou a hned jí vyprávěla, co se jí stalo. A já šel dál s myšlenkou, že si budu muset přečíst noviny o tom Fritzově pohřbu. Byl to můj dobrý a věrný přítel a opravdu mne mrzelo, že jsem mu neprokázal ani tu poslední poctu.

Ale pak mi přišla na mysl jiná věta z Lindiny řeči: „... až se ten nemožný Alwin znemožní úplně...“ Copak asi provádí novopečený pan ministr tak hrozného, že se to Linda dozvěděla i v nejhlubším žalu? Je to skutečně tak závažné, nebo to byl jenom pokus jejích četných přítelkyň vrátit ji do života a dát jí zapomenout?

„Máš u sebe hosta, plukovníku,“ oznámil mi strážný v bráně, „Je to běloch z Evropy, mluví ovšem skvěle arminsky a chová se jako náš člověk...“

Poněkud jsem se zarazil, neboť nejsem zvyklý na návštěvy, a spěchal nahoru. A když jsem otevřel dveře, nalezl jsem uprostřed pokoje na židli sedícího Roberta Westona s výrazem útrpnosti a podezření na zamračené tváři.

Errata:

30.05.2021 11:46