Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Buď zdráv, Roberte,“ vykřikl jsem nadšeně, „Nedovedeš si představit, jak jsem rád, že tě vidím! Chtěli jsme přijet s Enkrou tě navštívit o zimních prázdninách, ale jak vidím, ušetřil jsi nám cestu... A co Mary, kde je?“

„Ahoj, Rossi,“ řekl a pak mi rázně ukázal na druhou židli, „Je pravda, že jsem přijel, ale jestli z toho máš takovou radost, tak je mi tě líto. Jsem tady, abych si svého Edwina odvedl domů!“

Skutečně jsem na tu židli dosedl. A koukal jsem dost udiveně.

„Ano!“ potvrdil, „Protože to, co se tady děje, dostoupilo vrcholu! Já nenechám svého syna zavraždit!“

Když jsem si rychle ujasnil, co to plácá, pochopil jsem.

„Ach, ty myslíš ten nešťastný psí případ! To se přece nemohlo nic stát! A kromě toho, buď rád, že má Enkra křest v boji už za sebou! Podruhé se mu už taková příležitost nenaskytne, a pokud nepůjde k policii, ani ji nebude sám vyhledávat...“

Weston krátce zakroutil hlavou. „Děláš, že nechápeš, Rossi! Ani se ti nedivím! Ty velmi dobře víš, co myslím! Kdyby si šel bojovat s bandity, dovolil bych mu to, za ty dva roky snad dostal dost rozumu, aby nenasazoval krk zbytečně. Ale rozhodně ho nechci nechat padnout v občanské válce, Rossi, to snad uznáš!“

„Roberte, ty sis někde dával arminskou snídani, jak vy říkáte! Whisky s mlékem v poměru jedna k jedné, láhev whisky na šálek...“

„Copak opravdu nevíš, co tady provádí ten ztřeštěný Herb? Nevíš, že Armin stojí na pokraji občanské války? Copak ty opravdu vůbec nečteš noviny?“

„Lituji, nečtu. Kromě toho jsem se včera vrátil z dovolené. Byl jsem měsíc na horách, chytal pstruhy, lovil divoké králíky, koupal se ve studené vodě a spal v lovecké chatě. Doporučuji na slabé nervy, Robe; teď jsem jako vyměněný a cítím se mladší o dvacet let. Zkus to taky!“

„Aha! Tak si přečti, co píšou naše noviny! Vzal jsem ti je totiž s sebou, kdyby u vás už nefungovala ani pošta.“

A vybalil z aktovky Timesy. Podíval jsem se na titulek Armin na cestě k civilizaci a pak na šest sloupců pod ním, vrátil mu noviny a řekl: „Zásadně nečtu články delší než dva sloupce. Co nám tam zase vrážejí za klíny do hlavy?“

„Že jsi šílenec!“ vybuchl Robert, „Herbert Alwin předělává Armin vzhůru nohama! Copak nevíš o jeho opatřeních?“

„Ne.“ řekl jsem pevně a neochvějně.

„Takže novinky, jo? Zostření dozoru nad lidmi ve městech. Zákaz jakéhokoliv pohybu bez řádného oděvu. Zrušení všech reakčních spolků, jako je Svaz starousedlíků, Federace černých chovatelů koní a podobně. Zavedení cenzury, dohled nad uměleckými svazy. A co se týká Edwina, zrušení smeček, náčelnických funkci a podobně, zavedení normálního stavu v oblékání a účesech...“

To už jsem se smál jako blázen, že jsem málem spadl ze židle. Robert měl značný vztek, ale já jsem se bavil tak dobře, že se ten jeho vztek ještě zdvojnásobil.

„A tohle všechno píšou noviny? A to nevíš, že něčím si vydělávat na chleba musejí? Ty opravdu věříš tisku?“

„To nejsou nesmysly, Rossi! Naopak, stavím se za Alwina a jeho mínění. Armin se musí stát normálním slušným státem! Všechno, co Alwin dělá, je naprosto správné a já to podporuju...“

„Tak proč chceš odvézt Enkru?“

„Protože znám Herberta Alwina. Znám ho dost dlouho na to, abych věděl, jaký je to tele. Alwin má vždycky pravdu, ale ať udělá cokoliv, nikdy se mu to nepodaří. Má pokaždý hroznou smůlu.“

„Je to smůla nebo neschopnost?“

„Těžko říct. Vymyslel vždycky skvělej plán, kterej nijak nemohl selhat. Pokaždý selhal, a při tom na úplný blbosti! A myslím, že Herb za to nikdy ani nemohl, zkrátka se to tak schumelilo. Když někam postavil stráž, vždycky mu ji zajali, když se na někoho spolehl, vždycky to byl darebák nebo debil. A když ani to ne, tak ve vrcholný fázi ho klepnul infarkt. Zkrátka, od Herberta radši dál, lepí se na něj smůla. Teď taky – chce zavést v zemi pořádek a způsobí občanskou válku. Vstoupí do dějin jako napravovatel křivd a nepořádků v zemi a nakonec ho někdo pověsí na strom nebo lucernu. A ještě má tvrdou palici a nenechá si říct, je ochoten domlouvat národu za pomocí pušek a kulometů. Radím ti dobře, až si lidi začnou vyřizovat účty s Alwinem, nepřibližuj se k němu moc blízko!“

„Děsně přeháníš, Roberte. Byl přece šéfem špionážní skupiny a byl v té funkci nadprůměrně schopný!“

„Nevím. Buď se stal zázrak, nebo je to kravina. Jednou tady těm lidem chytnou saze, a pak tady nezůstane kámen na kameni. Kdyby Eddie žil někde na vesnici, neřeknu nic – ale z Kingtownu a ze zámku ho odvezu rozhodně dřív, než bude někdo zámek dobývat!“

„Seš asi blbej, Roberte. Enkrovi nic nehrozí! Kluci se nebudou míchat do politiky, to by museli úplně zpitomět!“

„Alwin do svejch průserů zatáhne všecky, a nebudou muset bejt ani tak zvědavý jako Eddie! Já ho zkrátka odvezu s sebou a hotovo! Konečně, velice mu prospěje, když se z Arminu co nejdřív vzdálí. Začíná trochu moc divočet, už jsem o něm četl i v novinách, to s těmi psy. Když jsem ti ho předával, neměl jsem tušení, co mu všechno dovolíš. Jeho vzhled, jestli ty noviny nelžou, je strašnej! A vůbec, kde se toulá mladý pán?“

„Momentálně nevím. Je čtyřiadvacátého srpna, můžu ti zaručit, že tady bude nejpozději prvního září v šest ráno. Bojovníci mají ve zvyku chodit přesně.“

„Co? Ty chceš říct, že opravdu nevíš, kde je?“

„Někde v džungli, snad u Tigerstownu. Ale nic se neboj, on se už v pravou chvíli objeví...“

„Aha! A mohl bys mi aspoň nějak objasnit, jak teď vypadá? Že kdybych ho potkal, abych ho vůbec poznal. Mám takový dojem...“

„Ovšemže mohu,“ vytáhl jsem ze zásuvky psacího stolu hrst fotografií, „Tohle je z našeho posledního vandru, a takhle vypadal, když si šel pro vyznamenání k Vládci...“

Robert si zběžně prohlédl snímky a nechápavě kroutil hlavou. „Alwin má naprostou pravdu, je to hrůza! Upozorňuju tě, Rossi, že kluka už v životě do Arminu nepustím. Leda by se mu povedla ta jeho reforma, a to si budu ještě moc rozmýšlet!“

„Dobře,“ souhlasil jsem, neboť vím ze zkušeností, že Robertovi se nevyplácí odporovat, „Kluk tady není a nebude, takže by bylo nejlíp se jít někam rozšoupnout. Je sice léto a většina slušných podniků je zavřená, ale snad najdem nějakej pajzl pro cizince...“

„Jo,“ šklebil se Robert, „To je taky jedna z věcí, který chce Alwin odbourat, to přezírání Arminů k cizincům! Podívej, já jsem sice taky Armin, ale musím se přiznat, že mě rozčiluje, jak se na mě vytahuje každej otrapa jenom proto, že se tady narodil! Alwin chce zkrátka udělat z Arminu slušnej stát – jenom škoda, že to prosazuje zrovna on. Však už jsem ti řekl...“

A ještě jednou opakoval v menších obměnách to, co už řekl. Odvlekl jsem ho do Trocadero baru a tam jej postupně opil natolik, že přestal soudně uvažovat a počal vyzpěvovat písničky, které se zpívají snad už jen ve filmech z války. Potom veřejně prohlásil o Alwinovi, že je blbec a jeho schopnosti stojí za starou bačkoru, a když jsem ho táhl domů, chtěl se mermomocí rvát se strážníkem. Ale ten dobrý muž si jenom poklepal ukazováčkem na čelo, zasmál se a odešel pořadovým krokem. Takže jsem Roberta zatáhl do Enkrova pokoje, uložil ho do sítě a šel spát také.

Od jisté doby pozoruju, že mi alkohol přestává vadit. Náš doktor tvrdí, že jsou to počátky degenerace nebo že se to ohlašuje stáří. Faktem je, že jsem vstal ve skvělé kondici, s patřičně čistou hlavou a cítil se po rozcvičce a studené sprše omládlý a veselý. Zavolal jsem především na ministerstvo vnitra a přeptal se, zda můj přítel Henry Buggle je přítomen. Dívka v centrále mi jej okamžitě spojila. Henry byl přítomen atd. divil se, co dělám v Kingtownu atd. a vysvětloval mi, že byl na dovolené atd. Nakonec jsem ho požádal, aby mi vysvětlil, co se u nich děje. To už mu tak od srdce nešlo, ale slíbil, že mi dá přečíst směrnici, kterou vydal Alwin a z níž zřejmě pocházely všechny Robertovy zprávy. Ovšem z formy, kterou byla vydána, jsem nabyl dojmu, že je vše při starém a o reformách se jenom mluví. Směrnice nebyla sice tajná, ale nebyla také nikdy nikde zveřejněna, přesně v duchu arminských zásad pro vydávání takových tiskovin. Patrně si nějací pisálkové zjistili, o čem se v ní mluví a dali to do novin bez Alwinova vědomí.

Robert sladce spinkal jako nemluvně, tak jsem jej s klidným srdcem opustil a došel si na ministerstvo pro tu směrnici. V budově vládl mrtvý klid a Henry sám hrál na počítači Prince z Persie. Oznámil mi, že Alwin je pryč a nikdo neví, kde. Sbalil jsem těch pár cyklostylovaných papírů, poděkoval a nechal ho osvobozovat princeznu dál. Westona jsem našel sice spát na zemi, zřejmě vypadl ze sítě, ale nechal jsem ho tam.

Směrnice byla psaná jiným stylem než obvykle podobné dokumenty Leonovy, ale to bylo vcelku logické. Byla krajně mlhavá a neurčitá a rozvláčnější než bylo zvykem, dalo mi dost práce z ní vypreparovat důležitá fakta. Co se tam psalo, bylo docela rozumné. Federaci a Svaz starousedlíků nikdo nezakázal, jenom Ku-Klux-Klan, Černí Pantheři a anarchistická strana byly označeny za organizace reakční a nebezpečné. Mluvilo se tam o přísnějším postupu proti šiřitelům drog, to bylo v pořádku. Mluvilo se také o prostituci, hernách, organizovaném překupnictví a navrhlo se rozšířit M-zónu na striptýzová představení a peep-show. Jenže věděl jsem dopředu, že stejně nikdo neposlechne. O ostříhání kluků ze smeček tam nebyla zmínka a byl to zřejmě čistě výmysl novinářů, kteří vydávali své přání za skutečnost. Vcelku nebylo možno této směrnice k ničemu zneužít, pokud by se někdo nezbláznil a nevykládal si ji jinak, než byla míněna.

Když se tedy Weston k polednímu probudil, předhodil jsem mu snídani (nebo snad oběd?) a svoje názory na věc. Robert vypadal dost nešťastně, a když jsem mu slíbil týden klidné rekreace, dost ochotně přijal, možná ještě pod vlivem alkoholu. Tak jsem si vypůjčil auto a jeli jsme k moři.

A zdálo se mi, že na svoje názory Robert zapomněl...

Errata:

30.05.2021 11:46