Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tři generace baronů z Monroesu stály vedle sebe před rozměrným bělostným stolem pod mohutným lustrem v jejich nemocničním sále. Před stolem, na němž leželo nezdravě bílé, neforemné tělo hraběte z Crossu. Mike byl v bezvědomí a jediná známka života byl sípavý, přerývaný dech. Čelo měl zrosené potem a po tváři občas přebíhaly křečovité záškuby – ale nebylo jisté, zda je jeho vědomí zcela přikryto milosrdným závojem tmy, nebo zda přece jen něco vnímá.

Na druhé straně stolu stál postarší šedovlasý muž – tělesný lékař Monroesů dr. Gardner, příbuzný Henry Gardnera. Vyšetřoval právě stav nemocného a všichni Monroesové uctivě čekali, až skončí. Konečně si lékař otřel ruce a řekl váhavě:

„Stojí mezi životem a smrtí. Na kterou stranu se přikloní, těžko říci. Jeho nemoc není to, co obvykle trápí lidi.“

„Nerozumím,“ řekl Roger, „Je zbit, to je přece normálka! A pak se asi trochu napil vody. Má nějaké vnitřní zranění?“

„Pokud mohu soudit, ne. Nikde nekrvácí, vyjma v obličeji, ale to je od těch ran. Jeho nemoc nepochází od ran, pochází od duše. To asi ještě nechápeš, Rogerku...“

„Od duše?“ zeptal se tentokrát Leon, stejně nechápavě.

„Ten člověk má nějaké těžké tajemství. Nebo ještě lépe řečeno: nemá pro co žít. Není v něm vůle k životu.“

Otec a syn na sebe pohlédli.

„Vůli k životu má každý živý tvor.“ soudil Roger.

„Vyjma člověka, můj maličký,“ lékař byl při Rogerově narození a považoval jej stále ještě za maličkého hošíka, „Ty přece víš, že člověk je jediný tvor, který se dokáže sám zabít...“

„Nu ano, ovšem. V případě, že jeho situace není z hlediska cti udržitelná, potom sebevražda...“

„Sebevražda je vždycky špatná věc, Rogere. Není to správné, ať je tvá čest v jakémkoliv stavu. Vždy je nějaká možnost, jak se dá vše smírně vyřešit...“ Gardner pohladil Rogera po vlasech. Roger se ohlédl na dědečka a chvíli mu hleděl do očí, mlčky, jen jeho oči sršely jako žhavé uhlíky. Nakonec se krátce, vítězně usmál a řekl něžně:

„Ach ano, ovšem! Zabít toho druhého, chápu... a děkuji!“ Pak se zase obrátil k nehybnému tělu, položil na opocené čelo svou graciézní ručku s dlouhými prsty a řekl: „Myslíš, že on si přál spáchat sebevraždu?“

„Ale vůbec ne! Ovšem že chce žít, stejně jako my nebo kdokoliv druhý, možná dokonce i víc. Ale kdyby přišla smrt, neodvratná... těžko odvratitelná, proti níž by bylo třeba bojovat... on se nebude bránit!“

„Tomu se říká zbabělost...“ řekl Roger opatrně.

„Ale Rogerku!“ smál se lékař, „Každý člověk není hrdina! Já sám nedokážu bojovat a nešel bych do boje, kdybych se mu mohl nějak vyhnout... třeba i lstí!“

„V pořádku, ty jsi lékař! Lékaři nezabíjejí, pomáhají jen raněným... To je něco jiného!“

„I on má svůj důvod a svůj cíl. Ale snad se mu někdy něco nepodařilo – nebo dokonce se mu nepodařilo nic. Pak je přece snadno možné, že přestal mít rád svůj život – a že se za něj nebije tak, jako ty nebo jiní bojovníci...“

„Třebas bychom mu mohli nějak pomoci?“

„Kdybys věděl, co ho trápí, mohl bys. Ale to se těžko dozvíš. Každý člověk jde obvykle do svého boje sám, a je třeba velikého sebezapření k tomu požádat přítele, aby mu třeba kryl záda...“

„Nesmysl! Já se můžu spolehnout na kohokoliv ze své smečky, že mi pomůže! Samozřejmě jako náčelník budu bojovat sám, ale...“

„A může věřit své smečce on? Má vůbec nějakou?“

Roger se zamračil a vypadal teď obzvlášť nebezpečně. Vařil se v něm nějaký vztek a běda tomu, kdo bude jeho obětí.

„Probere se ještě k životu, nebo zemře?“ ptal se Leon.

„Nevím. Věřím že nezemře, je-li v něm ještě jiskřička vůle žít. Tělesně mu hodně ublížila studená voda, na kterou asi není zvyklý, a nešetrné zacházení. Ačkoliv na něm vidíte mnoho tělesné hmoty, nestojí většinou za nic, je to jen sádlo a tuk nebo ochablé svaly, které nejsou k ničemu. Na námahu není zvyklý a proto mu působí nesnáze...“

„Co s ním uděláme?“ zeptal se Roger, „Chci, aby zůstal tady, otče; abychom mu poskytli pohostinství na Monroesu až do úplného uzdravení! Zachránil čest mého bojovníka!“

„Jestli je tohle Alwinův trest za jeho drzost,“ řekl podmračeně Leon, „Může se mstít i nám. Dělej, jak rozumíš, Rogere – pánem v tomto domě je dědeček.“ A otočil se a odešel.

„Monroesové vždy poskytli každému pohostinství,“ řekl starý sir Algernon, „Tento mladý muž neudělal nic jiného, než řekl darebákovi, že je darebák. To je záslužný čin, ne provinění. Alwin je přesvědčen, že je nejmocnější na světě. To mu musíme vyvrátit, rozumíš? Ať zůstane tady; však na něco přijdem, abychom dali Alwinovi duchovní ponaučení!“

Roger tlesknutím přivolal služebnictvo. Dle doktorových pokynů zavinuli bezvládné tělo do obkladů a odnesli do připraveného lůžka. Dr. Gardner souhlasil, že o něj bude stále pečovat. A než oba baroni odešli, řekl ještě:

„Očekávám, že v podvečer se na chvíli probere k vědomí. Budu v té chvíli u něho – chce někdo z vás být se mnou?“

Oba baroni na sebe pohlédli – pak řekl Rogere: „Ano, zůstaneme u něho. Jen já a dědeček.“

Pak se obrátili a vyšli z pokoje. Na lavičce v chodbě ležel Jackie, oči zavřené. Ale hned je otevřel, když zaslechl kroky na dlaždicích.

„Večer se rozhodne, bude-li žít.“ řekl Roger.

Dědeček a vnuk sešli k Mikovu lůžku, jakmile je dal doktor zavolat. Jackie se tam také vnutil a nenechal se odehnat, když nemohl doktorovi pomáhat, aspoň přihlížel. Na první pohled zjistili, že je s ním ještě hůř než ráno. Nyní se už jeho tvář nekřivila v křečích, zůstávala voskově žlutá, jakoby špinavá a nehybná jako maska. Z pootevřených rtů se sotva dral slabý, téměř neslyšitelný dech, a když Algernon opatrně nadzvedl víčko, zdálo se, že je to oko mrtvoly.

Doktor Gardner vzal injekční stříkačku, zabodl ji nemocnému do paže a vstříkl asi tři čtvrtiny obsahu do žíly. Přiložil prsty na tvář nešťastníkovu a občas jimi přejel spánky, oči a rty.

„Probouzí se. Na chvíli přijde k vědomí. Můžete s ním mluvit, ale upozorňuji vás, že nebude souvislé a možná ani logické, co bude říkat. Je to spíš jen zhuštěný soubor jeho myšlenek tak, jak mu procházejí mozkem...“

Roger pokývl hlavou. V té chvíli se Mikova víčka zatřásla, hrabě pohnul hlavou a něco šeptal – Roger mu přiložil ucho k ústům, ale nerozuměl ani slovo.

„To není v žádném jazyce, který znám...“

„Zkus na něj promluvit, Rogere!“ řekl sir Algernon, „Snad se probere a řekne něco tak, abys rozuměl...“

„Miku,“ řekl Roger výrazně, skláněje se nad raněným, „Miku, slyšíš mě? Řekni něco, jestli rozumíš! Co se ti stalo?“

Mikovy oči se na chvíli pootevřely. „...Alwin...“ zachrčel.

„Ale ne, to jsem já, Roger!“ křičel mladý baron.

„Ne,“ řekl tiše Algernon, „Chce říct, že to byl Alwin!“

„Proč?“ zeptal se Jackie.

„Stará válka...“ šeptal Mike, „Já... nebo oni. Radši... mě nechte... jinak zabijou... vás taky...“

„Jaká válka?“ ptal se sir Algernon, „Kdo s kým?“

„Karty... mají čtyři esa...“ zdálo se, že Mike vůbec nevnímá, co povídají. Taky mluvil svou rodnou řečí, češtinou, takže třeba doktor Gardner vůbec nevěděl, jaký jazyk to je.

„Teď nehrajeme karty!“ řekl Roger důrazně.

„Vysoká hra... čtyři esa... Alwin... Monroes... a ti...“ z hrdla se Mikovi vydralo zasyknutí a jakési divné zasténání. Řekl to velice tygřím přízvukem a těžko mu rozuměli.

„Jsi v bezpečí, Miku,“ uklidňoval ho Roger, „Neboj se...“

„Ne... v bezpečí! Převézt... Santa...“

„Santanueva?“ ptal se Roger trochu rozmrzele.

„Ano...“ zachrčel Mike, obrátil hlavu na bok a něco tvrdošíjně mumlal v řeči, které vůbec nikdo nerozuměl. Doktor pokynul, že zřejmě již období jasného vědomí pominulo, tak raději všichni opustili místnost.

„Chápeš to?“ řekl Roger na chodbě Jackovi, „Santanueva! Takový břídil... žebrácký ničema z Kasby! Co s ním Mike chce? Jacku, musíš zajet k Santanuevovi, sejdeš se s ním a řekneš mu to!“

„Já?“ vyvalil oči Jackie.

„A co? Jsi templářský rytíř, zasvěcený bojovník! Chceš říct, že nezvládneš takový úkol?“

Jackie přimhouřil oči. „Je válka?“

„Copak jsi to neslyšel?“

„Radil bych převézt Mika do Iron-city,“ řekl sir Algernon, „Nad městem jsou hory a lesy, tam ho nikdo hledat nebude. Věř mi, Rogere, už nejsme dostatečně bezpeční ani pod vlastní střechou.“

„Vím. Dobrá, Jacku – udělej to, jak jsem řekl...“

A baron Roger z Monroesu pocítil, jak chutná bezmocný vztek.

Errata:

30.05.2021 11:46