Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Navzdory zdravému rozumu nespokojil se Mike svým vítězstvím u soudu a podnikal dál nejrůznější nerozvážné kroky proti Alwinovi. Roger Monroes se s ním sešel ještě týž den po soudu a požádal jej, aby udělal menší přednášku o arminském zvykovém právu, o ghívarech a tak dál. Mike přijal, takže při známé rychlosti výuky a šíření informací mezi mládeží nebylo do týdne nikoho, kdo by nebyl svých práv dokonale znalý – mnozí si dokázali zapamatovat i výsledky různých precedenčních případů pár desítek tisíc let starých, a touto znalostí ohromovali své přátele i nepřátele.

Alwin navštívil Vládce a stěžoval si mu v obšírném projevu, že Mike Cross vnáší rozbroje mezi dobrý arminský lid. Lera nesnášel dlouhé projevy, čímž byl Alwin již od začátku handicapován, ale zdálo se, že mu to nepřekáží v ještě delších projevech, z nichž jen odborník dokázal vybírat věci závažné.

„Nemyslím, že by Mikovy řeči byly důležité.“ řekl sir Lera, „Každý ví, že mnoho mluví a většinu toho nemyslí smrtelně vážně. Mimo to je mu v očích lidu velmi na překážku, že nedokáže zacházet se žádnou zbraní a vůbec nechce a snad ani nemůže bojovat. Může jenom radit, to je vcelku zanedbatelné...“

„Jenže, co když opravdu svolá ghívar a donutí nějakou část mládeže, aby s ním spolupracovala?“

„Nevěřím, že by chtěl zasedat v ghívaru!“

„On sám nebude! Chápu ho: svolá ghívar, ale sám hned na počátku odmítne v něm zasedat. Ghívar se sejde, ale jelikož si sami nebudou asi dost dobře vědět rady, přijdou za ním na poradu a on jim ochotně a rád vsugeruje svůj názor. Je to nebezpečný člověk, pane, věř mi to!“

„Nebojím se čerta ani ďábla!“ řekl sir Lera, „A tudíž nevidím důvod, proč se bát nějakého Crosse.“ A propustil Alwina v milosti.

Herbert odcházeje řekl k jednomu z pobočníků: „Sir Lera je příliš dobrotivý a přespříliš shovívavý k takovým ničemům jako je von Cross! Budeme zřejmě muset jeho shovívavost poněkud napravit...“

A Mike vesele vyučoval dál, takže se již vyskytovalo značné procento mladých náčelníků, kteří znali prastaré zákonodárství líp než násobilku. K Alwinově malé radosti si tou dobou nikdo nevzpomínal, že je von Cross jenom šaškem sira Lery – na jeho mínění se dalo možná víc než na mínění samotného Alwina. Taková situace nemohla dlouho trvat, nechtěl-li přijít o prestiž.

Mike Cross chodíval domů do malé vilky za městem, každý večer pěšky. To proto, že na koni jezdil krajně špatně, na kole nedokázal a na auto neměl. Většinou chodil po nábřeží Charraggu, opuštěnými částmi města, ačkoliv jej Roger několikrát varoval. Zdálo se, že Mike strach nemá. Podle Rogera věřil ve Vládcovu ochranu, neboť možnost, že by se sám dokázal ubránit nějakému útoku, byla vyloučena předem.

Toho dne šel stejně jako jindy a jeho okovaná hůl klepala po dlažbě rytmicky a rázně, jako vždy. Býval obvykle zamyšlen a tak ani tentokrát si ničeho nevšiml, dokud mu nezastoupili cestu dva muži, kteří vyšli z blízké uličky. Za Mikova záda se okamžitě postavil třetí.

„Mike Cross?“ ptal se jeden z nich hlasem kapitána Werthera.

„Hrabě Mike George von Cross, rytíř řádu Blesků a dvořan Jeho Excelence Vládce Arminu a Světa. Co mi chceš, kapitáne Werthere?“

Kapitán vztekle zafrkal – měl vztek, že byl poznán.

„Náš šéf ti vzkazuje, abys sbalil svejch pět švestek a vypadl z Kingtownu! Jinak že za tebe neručí! Víš, co to znamená?“

„Vyřiď svému šéfovi, aby poručil téhle řece proudit od moře k pramenům! Až do udělá, pak já Alwina stejně neposlechnu!“

„Tak ty si myslíš, že seš moc chytrej?“ řekl posupně Werther, „Abys nepohořel! Máš na tu svou chytrost aspoň patent?“

„Vysvědčení z mateřský školky by tobě mohlo stačit...“

„Hele,“ řekl druhý z mužů, „Radím ti jako tvůj otec a matka: Vypadni odsud a nerozčiluj šéfa! Je to dobrá rada...“

„Ono by se ti totiž mohlo stát, že bys blbě dopadl!“ přidal se třetí, stojící za Mikovými zády.

„Žádnej z nás, pánové, nestojí za víc než jednu kulku!“ řekl Mike, „Maličkej kousek olova, a nebude nás bolet hlava. To se může stát mně jako kterýmukoliv z vás – dokonce ani ten váš Alwin není nesmrtelnej! Řekněte mu, ať si trhne nohou!“

„Pleteš se do vysoký hry, von Crossi!“ řekl Werther, „Tady máš teda eso...“ udeřil tvrdou pěstí do masivního Mikova břicha. V téže chvíli kopl Mike tvrdou podrážkou boty druhého muže do holeně, ale současně dostal odzadu pendrekem a pak ještě další rány, jejichž původce už nevnímal. Muži bili a bili, dokud se jim tělo nesesunulo k nohám. Až pak přestali a oddychovali. „Je po něm? Co s ním, do prdele?“

„Položíme ho na most,“ řekl tiše Werther, „Železniční, je odsud kousek. Za chvilku pojede noční rychlík. Můžou z něj zbýt maximálně docela malý anonymní kousky...“

Přenést těžké tělo bylo poměrně obtížné pro lidi, zvyklé na štíhlé a lehké Arminy. Když je instalovali asi uprostřed mostu, znalecky si prohlédli svoje dílo, Werther se podíval na hodinky a pokývl hlavou. Pak ještě jeden udeřil Mika pečlivě obuškem za ucho, aby se předčasně neprobudil, a již běželi z mostu. Nestáli zrovna o to, aby je někdo viděl poblíž místa neštěstí v případě, že by kdo objevil, jakou smrtí sešel z údolí svého pozemského strádání groteskní Vládcův šašek...

Sotva se ztratili za rohem, vynořila se zpod mostu malá postavička a rychle a tiše přeběhla k ležícímu Mikovi. Byl to asi dvanáctiletý blonďatý kluk – pozvedl Mikovi hlavu a něco mu šeptal, snad výzvu, aby se pokusil uprchnout. Ale raněný ležel bez hnutí a malý záchrance ani nevěděl, zda dýchá. Věděl, že jej na žádný pád neunese – když se ohlédl, spatřil v dálce světla a slyšel zřetelné supění vlaku.

Chlapec pohlédl přes zábradlí do temných hučících vln. Věděl nebo tušil, že Mike neumí plavat a že z bezvědomí se neprobere ani v chladných vlnách, ale byla to jediná možnost. Vlak vjížděl na most, když kluk vší silou vytáhl těžké tělo na zábradlí a přehodil dolů. V příští chvíli padal za ním – a dvojí mocné šplouchnutí přeřval hluk vlaku, rachotící na železném mostě.

Tři muži počkali, až rachot vlaku dozněl a až se dostal zase na pevnou zem. Pak pokývali hlavou a šli ohlásit šéfovi, že úkol byl vzorně splněn.

Chlapci se podařilo zachytit Mika dříve, než se potopil. Ačkoliv nebyl cvičen v zachraňování tonoucích, věděl, co by asi tak měl dělat. Snažil se držet raněnému hlavu nad vodou a plaval s bezvládným tělem ke břehu. Naštěstí byl břeh v tomto úseku zarostlý křovím – kluk zatáhl bezvládného muže do křovisek, zkusil zda dýchá a pak se co nejrychleji rozběhl po břehu směrem k jednomu ze slepých koryt.

Doběhl až k místu, kde se táhl přes koryto široký zátaras z ostnatého drátu, pokračující i pod vodou. Věděl, kde je branka, ale věděl také, že je jistě v tuto dobu zamčená, tak raději bez váhání přelezl plot. Dopadlo to dobře, roztrhl si jen kalhoty. Pak běžel dál, dokud se nedostal až do rozšířeného místa, kde slepé koryto končilo ve velké laguně. Měsíce svítil jenom úzký srpek, ale i v tomto světle viděl skupinu kuželovitých chýší, stojících na kůlech v mělké vodě. Nacházely se asi dvacet metrů od břehu, ale těchto dvacet metrů mohlo také znamenat smrt. Nicméně potřásl hlavou a skočil do vody – krátce při tom sykavě pohvizdoval a snažil se plavat co nejrychleji.

Spatřil před sebou temný stín a v příští chvíli se cosi studeného a protivného dotklo jeho ruky. Byl to ochočený krokodýl – jeden z mnoha, kteří obývali lagunu. Kluk natáhl ruku dopředu a cítil, jak krokodýl očichává jeho paži – ale zřejmě jej poznal, neboť se otočil a plaval pryč.

Kluk doplaval k jedné z chýší, vylezl po žebříčku a zaťukal na stěnu v jednom místě. Zevnitř se ozvalo nějaké chrchlání a když zaťukal ještě jednou, tichá odpověď. Pak se otevřela dvířka a vyhlédl z nich obličej tetovaného Polynésana. Byl to chlapec jen o málo starší, rozespalý a tvářící se dosti rozzlobeně, že byl probuzen v tuto nevhodnou dobu. „Jackie? Co chceš?“

„Mike je raněn, přepadli ho nějací chlapi! Musíme ho dovézt do bezpečí! Vem člun, Taorakete!“

Polynésan přikývl, zašeptal něco do domku a pak vylezl. Za ním vylezl ještě jeden, o něco menší kluk. „Saiak-kor půjde s námi!“

„Vem s sebou pušku! Ti chlapi jsou tři, kdyby něco...“

Na Taoraketův pokyn vytáhl jeho bratr ručnici. Pak všichni tři přešli na druhou stranu domku, kde Taoraket odvázal od kůlu válečnou lodici s krásnými ornamenty na trupu a fantastickými hlavicemi na přídi a zádi. Jackie si sedl doprostřed, Saiak-kor ke kormidlu a Taoraket napříč, aby odrážel bidlem. Jackie se rovněž chopil bidla, tentokrát s veslem na konci, a pomáhal mu. Také Saiak-kor, když projeli brankou v ostnatém drátu a dostali se na volnou řeku.

„Sledoval jsem Mika, jak jsem ti povídal. Tři noci to bylo zbytečný, ale dneska ho napadli tři borci. Zbouchali ho a hodili pod vlak, aby to nebylo tak blbý...“

„Ještě, žes tam byl...“

„Mike mi zachránil život. Život i čest. To je trochu moc na to, abych jen tak zapomněl.“

Lodice přímo letěla po vzbouřených vlnách; všichni tři mlčeli a bystře pozorovali řeku. Když dorazili na místo, vyskočil Jackie do vody a pomáhal přitáhnout loď ke břehu. Saiak-kor zůstal v člunu a Taoraket přistoupil s Jackem k ležícímu.

„Žije, ale je v bezvědomí. Co s ním uděláme?“

„Co takhle do nemocnice?“ ptal se Saiak-kor.

„Mám dojem, že tam by mu pomohli už definitivně...“

„No, já taky... Nejlepší dopravit ho na Monroes! Dokud se neuzdraví, nesmějí o něm Alwinovci vědět. Jeden z těch chlapů byl Werther...“

„Tomu ještě seš něco dlužnej, ne?“

Společně vytáhli Mikovo tělo do lodice a obrátili ji do protisměru. Pak udeřila vesla i bidlo do vody a válečný člun se pomalu vydal na cestu k zámku Monroesů.

Errata:

30.05.2021 11:46