Když se Mike blížil pomalu k Vládcově trůnu, ozýval se všude z lavic tichý smích, neboť každý se těšil, že se soudní řízení zvrhne v grotesku. Ale když řekl tuto tak vážně znějící větu, zmrzl ten smích všem na rtech.

„Co tím myslíš, Miku?“ ptal se sir Lera.

„Dovolím si vysvětlit, co se stane, bude-li ten rozsudek vynesen a vykonán. Okamžitě, jakmile bude po rozsudku a po jeho vykonání a obžalovaní budou propuštěni, svolám ghívar bojovníků Kingtownu, který posoudí rozsudek a rozhodne, byl-li právoplatný či-li nic.“

„Moment,“ zasáhl Alwin, „Ty si myslíš, že nějaký ghívar bude posuzovat spravedlivost Vládcova rozsudku?“

„Ano. Dle zvykového práva je k tomu oprávněn. Je to tak, doktore Silbersteine?“

Advokát mlčky přikývl.

„Ale lidé přece nemají ghívary!“ namítl Vládce, „Ghívar je nejvyšším orgánem každé ze Starých ras, to jest šelem, ne lidí!“

„Zvykové právo říká jasně: každý národ má právo na vlastní ghívar. To znamená, že i lidé. V případě, že bys jim chtěl toto právo upírat, byla by to jasná diskriminace a bylo by možné se proti tomu odvolat.“

„Ale... žádný lidský ghívar neexistuje!“

„To proto, že nikomu ještě nenapadlo jej svolat. Svolám jej tedy já, jak jsem řekl.“

„Ty si myslíš, že zrovna kvůli tobě se bude scházet nějaký ghívar?“ zeptal se pohrdavě Herbert Alwin.

„Myslím, že jsem bojovníkem jako všichni ostatní. A mám všechna práva a všechny povinnosti občana a šlechtice Arminu.“

„Pokud se nemýlím, jsi jenom Vládcův šašek!“

„Ještě za to ovšem neberu ministerský plat!“

„Co tím myslíš?“

„Že je lepší být šaškem Vládce než šaškem celého národa!“

Alwin začal rudnout a dusit se. Neměl rád posměšky jakéhokoliv druhu, což si uvědomil i sir Lera.

„Zacházíš trochu daleko, Miku. Můžeš mi vysvětlit, co znamenala tvá slova o vraždě v souvislosti se mnou?“

„Zajisté, můj pane. Ghívar může dojít jenom ke dvěma závěrům: že obžalovaný buď poskvrnil svoji čest, nebo že jeho čest zůstala neposkvrněna. Oba případy jsou pro tebe krajně nevýhodné.“

„To snad ne! Může snad ghívar změnit můj rozsudek?“

„Ghívar rozsudky nemění. Pouze posoudí, zda byl rozsudek spravedlivý či nikoliv. Obžalovaný má právo na ochranu své cti – a toto právo mu zajišťuje ghívar, který je sborem jeho vlastních soukmenovců, krajanů nebo vrstevníků a který ve svém důsledku představuje veřejné mínění.“

Vládce se zatvářil velmi udiveně. „A když se tedy tvému ghívaru nebude líbit můj rozsudek, co může udělat?“

„V případě, že ghívar uzná tvůj rozsudek za nespravedlivý, veřejně to ohlásí a dá ti to na vědomost písemně, předepsanou formou. Pokud bude vykonán právě tento rozsudek, doporučí poškozenému uchýlit se na čas do ústraní, než následky spáchané křivdy pominou. Snad to bude Aurrgharr nebo Tisíc věží, kam se na tento čas dotyčný uchýlí...“

„Hoho!“ vypadalo to, že sir Lera se opravdu zlobí, „To je rázná a tvrdá řeč! Tedy mne tvůj ghívar prohlásí za nespravedlivého a můj rozsudek za křivdu! A když jej shledá spravedlivým?“

„V tom případě ghívar rozsudek potvrdí a oznámí, že čest dotyčného bojovníka byla poskvrněna a on je povinen poskvrněnou čest očistit. Prakticky existují dvě možnosti: buď opustit město a případně i Armin – nebo ta druhá možnost...“

„A to je?“

„Předpokládám, že bojovníci takových morálních a charakterových kvalit by se zachovali dle samurajského kodexu Bušidó. Což bych ovšem já osobně nemohl schválit.“

Vládce se zamračeně rozhlédl po sále. „To ovšem v obou případech není správné! To znamená, že budu buď křivý soudce, nebo vrah! Hezky vymyšleno, Miku!“

„To jsem nevymyslel já, pane. Ti, kteří to vymysleli, jsou už několik desítek tisíc let mrtví. To říká prastaré zvykové právo Arminů, i jeho reortská obdoba.“

Vládce pohlédl tázavě na Herberta Alwina.

„A co když tě dám zatknout a preventivně posadit za mříže?“ zasmál se Alwin, „Nebo ještě lépe, zatknu tě ihned, jak budeš chtít svolat svůj ghívar! Co ty na to?“

V té chvíli promluvil svým melodicky zpěvavým hlasem s výrazným leopardím přízvukem Roger: „V tom případě si dovolím svolat ghívar já...“

„A půjdeš do kriminálu za von Crossem!“

Takže povstal Jackie Therlowe. „Mike tady řekl, že každý má právo na ochranu své cti! Potom tedy je mojí povinností svolat ghívar, aby posoudil, zda jsem vinen či nikoliv! Je mi jedno, zda mne odsoudí k smrti, neboť je lépe být mrtev, než žít s potupným znamením! Mne nemůžete uvěznit – svolám ghívar ve chvíli, kdy vyjdu z vězení, museli byste mne držet za mřížemi do konce života!“

„To taky není špatný nápad!“ zamyslel se Alwin.

Vládce vstal a v jeho očích to blýskalo hněvem. „Tak dost! Nebudeme se handrkovat! Žádný, kdo je v této síni, nesvolá žádný ghívar! Nařizuji to! Kdo by se odvážil přestoupit můj zákaz, půjde lámat kámen!“

Mike von Cross se mírně pousmál. „Můj pane, jsme povinni každý tvůj rozkaz splnit tak, jak byl pronesen. Ale v Kingtownu je skoro milión obyvatel, a z nich je nás v téhle síni nanejvýše stopadesát. Jistě se to vynese ven – a vždy se najde někdo ochotný, kdo ten ghívar svolá. Nemusíme to vůbec být my, bude dokonce lepší, když to bude někdo docela neznámý...“

Sir Lera zlostně mávl rukou.

„A když dám členy toho tvého ghívaru sbalit hned, jak vynesou svůj rozsudek?“ ptal se Herbert.

„Načo, šak ceplo...“ pokrčil Mike rameny.

Obávám se, že v síni nebyl nikdo, kdo by mu rozuměl.

„To je úsloví v nářečí východňárských Slováků a v podstatě znamená, že tvoje hrozby má každej na háku. Uvažuj, Herberte: Je tady tisíc bojovníků, a každý čeká na chvíli, kdy by se mohl něčím proslavit. Jakmile dáš zavřít někoho nevinného, budou se všichni jeho kamarádi předhánět, kdo ti dřív vyhlásí válku. Třeba svolají další ghívar, a třeba tajně, vůbec se o něm nemusíš dozvědět. Uvidíš jenom jeho vyhlášky a nařízení, a ty nemůžeš zakázat...“

Sir Lera se postavil. „To tedy znamená, že ghívar se bude chtít vzpírat Vládcově autoritě! To je proti zákonu!“

„Každý ze členů ghívaru je dobrým a věrným poddaným a poslechne svého Vládce na slovo. Ale ve chvíli, kdy zasedne v radě, není už poddaným. Každý soudce musí rozhodovat dle svého svědomí, ne dle přání Vládce. V té chvíli už není občanem, ale zástupcem lidu. A lid je víc než Vládce.“

„To je urážka!“ zasyčel Alwin dřív, než mohl promluvit Lera.

„U vchodu do parlamentu visí stříbrná deska z Vlašského dvora v Kutné Hoře, což je město v Čechách, a na ní se píše: Kdožkoli jsa v radě na tato místa vstupuješ, na tomto místě soukromé své zájmy a náruživosti odlož...“

V síni se začal vzmáhat neúnosný hluk, takže sir Lera se cítil nucen překřičet vřavu: „Máš jedno velký štěstí, Miku, jsem příliš shovívavý a vím, že tvoje slova většinou nemívají mnoho váhy! Kdyby mi to řekl někdo, kdo je skutečně vážným reprezentantem nějaké síly, potrestal bych ho! Ale ty si můžeš dovolit téměř všechno, neboť tvá slova a jarní vítr mají asi tak stejnou závažnost...“

Mike strpěl tento posměšek beze slova.

„A teď k rozsudku! Mám už dost tohohle dohadování! Jelikož Alwin nemůže prokázat, že by se zvoněním skutečně zapříčinila nějaká škoda, zastavuji trestní řízení až do odvolání, bez vynesení rozsudku! Chce-li někdo požádat o obnovu řízení, musí k tomu předložit závažné důvody! Stačí ti to, Herberte?“

Alwin byl příliš dobrým poddaným, než aby protestoval.

A sir Lera pokračoval: „Veškeré spisy o tom případu, které nám byly předloženy, předávám lordu Roswellu Bartlettovi, který je svěří do péče našeho kotelníka. Stejně se stane s každým dalším dokumentem, který se bude týkat tohoto případu, a já už o tom v životě nechci slyšet!“

Takže se účastníci monstrprocesu rozcházeli, a nebyli o nic chytřejší, než když přišli. Jenom Herbert Alwin řekl von Crossovi ve chvíli, kdy se náhodou sešli v jedné z bočních chodeb:

„Máš štěstí, že jsi jenom šašek! Jinak bys poznal, co to obnáší stavět se mi do cesty...“

A Mike se mírně usmál a řekl: „Naco, šak ceplo...“

Kate Therlowová seděla v lotosové pozici a přemýšlela. Bylo jí jasné, že její bratr Jackie se dostal do průšvihu, a v takovém případě je nutné, aby se celý rod semknul jako pěst a udeřil tam, kde bude zapotřebí. To si však musela řádně promyslet, špatný úder by byl nejen zbytečný, možná i škodlivý.

Aby si mohla vše v klidu promyslet, utekla do Starého Dunbarovského paláce. Dalo se říct, že patří jejich rodu, ale možná taky jiným. Byla to prostě stará ruina, kterou se před časem marně snažili zlikvidovat a když se to nepodařilo, nechali ji bez zájmu chátrat dál. Kolem býval kdysi park, nyní se čím dál víc podobal džungli, a děti si tam rády hrály. Neměly to vyloženě zakázáno, ale ani dovoleno, zkrátka tam chodily. Kate nejraději.

Na stěně proti ní visel portrét pramáti rodu, vévodkyně Julie z Dunbaru. Pokud Kate správně počítala, byla to její prababička. První dvorní dáma císařovny, druhá nejmocnější čarodějka. Dáma z legend.

Ten portrét nebyl ani fotografie, ani malba. Bylo to otištění, starodávná technika, dnes už zapomenutá. Byl tady odedávna a stal se součástí toho místa dřív, než si to stačila uvědomit. Líbil se jí a jak rostla, čím dál víc.

Julie byla krásná. Pokud takto vypadala i ve skutečnosti, nebylo divu, že vzbuzovala obdiv všech, kdo ji spatřili. A není pochyb, že tomu tak skutečně bylo, je to přece otisk skutečnosti!

Kate fascinovalo, že Julie měla pečlivě oholenou hlavu, úplně do hladka, ani obočí neměla, pouze veliké černé oči vyhlížely ze snědé tváře. Měla na sobě uniformu velitelky císařovniny Leopardí gardy, ale nebyla to látka, nechala si narůst od krku dolů jemnou srst v leopardí kamufláži. Jak to udělala? Úplně normálně, tehdy to čarodějky uměly. Pravou rukou se opírala o svůj meč, zdobený drahokamy. Levou ruku měla položenu na zavřené knize, ležící na čtecím pultíku.

Kdy si Kate zvykla mlčky s babičkou rozmlouvat, si už taky nedokázala vzpomenout. Muselo to být hrozně dávno. Julie samozřejmě neodpovídala, ale Kate věděla, co by jí tak asi řekla. Od malička ráda poslouchala vyprávění o čarodějkách, stejně jako všelijaké jiné pohádky, a vlastně ani moc nepřemýšlela, zda je to legenda či pravda, bylo to jedno. Byla to součást jejího světa, co záleží na tom, zda si někdo něco přidal nebo skutečnost zašmodrchal? Byl to přece krásný a příjemný svět, svět jejího dětství.

Ale ty už nejsi dítě. řekla Julie, aniž by promluvila.

No právě, řekla Kate, a pak dodala: Co teda jsem?

Není důležité, co jsi, ale co chceš být.

Čarodějka?

Ta, která má Moc.

Žádné čarodějky nejsou.

Jsi si tím jistá?

Kate si nebyla jistá. Přesněji, věděla, že čarodějky neexistují. Nemůžou existovat. Ale kdyby...

Kdyby ses odvážila...

Lekla se. Jako by jí přeběhl po zádech mráz.

Polekala ses?

Ani ne. Jenom...

Jenom jsi takový malý zbabělec, co?

Nejsem!

Julie se usmívala. Neříkala nic.

Co bych musela udělat?

Přestat se bát.

Je to nebezpečné?

Ano. Tento svět je velice nebezpečný.

Tobě se to kecá! Jsi mrtvá!

Už dlouho, kočičko.

Neříkej mi kočičko!

Protože jsi kočička. Taková čistotná, ulízaná, tichoučká...

Kate se otřásla. Na chvilku odvrátila zrak.

Je to nebezpečné?

Už jsem řekla. Tento svět je velice nebezpečný.

Mohla bych při tom i zemřít?

Každý jednou zemře.

Jaké je to, umírat?

To ti neprozradím.

Tak mi aspoň řekni, jaké je to mít Moc.

Krásné. Moc je všude kolem tebe. Stačí vztáhnout ruku, přijmout ji do sebe a vyslat, kam je třeba.

Tak jednoduché?

Nic víc na tom není.

Dokázala bys mě to naučit?

Dokázala.

Ale to bych musela... vstoupit do tvého světa.

Ano. To asi budeš muset.

Kate jenom vzdychla.

Jsi už velká holka. řekla Julie.

Pořád ne dost velká, abych dokázala pomoci bráškovi.

O to se nestarej. Už jsem se postarala já.

Kate sebou škubla. Poprvé, co pamatovala, řekla Julie něco, co Kate nevěděla už předtím.

Starám se o svůj rod, kočičko. Že nemůžu přímo, je vedlejší. Ale můžu poslat třeba myšlenku někomu dalšímu. Takový nápad...

Kate se chvěla. Opět ty studené prstíky mrazu na šíji.

Tak mě dobře poslouchej! Použít Moci je největší rozkoš, jakou znám. Když jsi poprvé zapálila Oheň a vstoupíla do něj, pamatuješ se? Jsou ještě další hry. Až se poprvé proměníš v Draka. Až se necháš zbičovat do bezvědomí. Až si necháš břitvou oholit každý chloupek na těle. Až pojedeš v čele Gardy do bitvy. Až se odvážíš vyzvat k tanci samotnou Smrt!

Ne! To ne!

Ale ano! Nebo snad nechceš zažít chvíli, kdy ve tvém těle vybuchne Oheň?

Já... já nevím.

Ale víš. Těšíš se na to. Jenom se trochu bojíš.

Nebojím.

Tak si sáhni na můj meč!

Kate vstala a přistoupila k potrétu. Skutečně vztáhla ruku a dotkla se zbraně. Nebyla si jistá, zda něco cítí nebo ne.

A teď Šlehni!

Kate vymrštila ruku do prostoru. Ucítila něco... něco... A vzápětí se zhroutila v křečích.

Julie vyčkávala, až se jí podaří zase ovládnout svoje tělo.

Jsi čarodějka.

Kate se pomalu vzpamatovávala. Věděla, co to je. Jenom nevěděla, že je to takové. A že si to může sama přivolat.

Budeš mocná a významná čarodějka.

Nejmocnější?

Nesnaž se soupeřit, není to k ničemu. Máš kamarádky, pomáhejte si navzájem. Síla cowenu je víc než tvoje vlastní.

Je ještě někdo, kdo by mi mohl pomoci?

Je nás mnoho. Zkus hledat...

Pomůžeš mi?

Ale Julie už neodpověděla. Kate si jenom povzdychla.

Errata:

30.05.2021 11:46