Vítej, návštěvníku!

Za těch čtrnáct dní stačila z Jackovy klukoviny se zvony vyrůst prvotřídní aféra. Alwin a jeho přátelé pobíhali od jednoho hodnostáře ke druhému. Většina sice soudila, že by bylo nejlepší na vše rychle zapomenout, ale ministrovi přátelé nezapomínali a vytrvale mluvili a mluvili. Arminští občané nejsou na dlouhé, složité a hloupé řeči; Enkra na to hřešil na počátku své kariéry, když někoho o něčem přesvědčoval, a Alwin to zřejmě věděl také. Notným mluvením se mu nakonec podařilo přesvědčit řadu lidí, aby ho podpořili, málem způsobil, že někdo dokonce něco udělal. Ale nakonec, když kouzlo slov pominulo, se dotyčný probral a z vrozené lenosti neučinil opět nic.

Co se týče záležitostí rodiny Westonovy, chránil se každý jakékoliv zmínky o vhodnosti Robertova počínání. Což znamenalo otevřený nesouhlas, neboť dobře vychovaný člověk zná jen dvě možnosti posuzování činů svých bližních: souhlasit nebo se zdržet kritiky. Avšak obecné mínění konečně vykrystalizovalo, a mně je sdělila Rosalinda Hermína:

„Nevím, Rossi, co ty jsi za chlapa! Já myslím, že správný muž si má umět udělat ve své rodině pořádek! Já vím, Robert je dospělý, svéprávný a má na svého syna právo, ale ty jako bratr jeho ženy by ses měl trochu starat o to, jakého chlapa si vzala! Rossi, já ovšem chápu, čím to je, že ty jsi tak lhostejný k záležitostem rodiny: kdyby byla na světě ubohá Laura, tak by to jistě všechno dopadlo jinak...“

Nemám rád, když mi někdo připomíná Lauru, dostává mne to do nostalgické nálady. Ale Linda nebyla k udržení:

„Víš dobře, Rossi, že jsme byly přítelkyně, a vždycky mě prosila, že kdyby se s ní něco stalo, abych na tebe dala pozor! A to činím! Já dobře vím, že tohle by Laura nikdy nedovolila!“

Nenamítal jsem nic a brzy Lindě utekl. Teprve když jsem byl od ní dost daleko, počalo mi docházet, co jsem jí měl říct na její dobře míněné rady, ačkoliv vím, že to je jako veslovat proti vodopádu. Nakonec jsem si v duchu bez vlastního přičinění vyjasnil celý projev a hledal jenom, na koho bych tak tu lavinu slov vylil. Přijít mi do cesty Alwin nebo někdo z jeho přátel, odnesli by to oni, ale předvídavě zalezli do svých děr a jediný, koho jsem potkal, byl Vládce sir Lera. V ráži, v jaké jsem byl, jsem se nechtěl zastavovat ani před korunovanými hlavami, nicméně nechal bych ho na pokoji, kdyby se nezastavil a nezeptal se mne, jak se mám a co je kde nového.

„Díky Bohu, nic. Jenom se říká po lidech, že tvůj ministr je trouba. A to je tak asi nejmírnější označení.“

„Hele! A já myslel, že Mike je na dovolený! Zastáváš ho skvěle, všechna čest. Co máš proti Herbertovi?“

„Zajímavý, ani ses nezeptal, kterej ministr. Máš jich víc, ne? Kdybych proti němu něco měl, nepřežil by to. Lidé povídají, že Herbert si vymýšlí pitomosti a ty mu je ještě schvaluješ. Hovoří se o prováděcích pokynech k tomu novému zákonu „O posílení zákonnosti“. Že prý podle pokynů je možné udělat prakticky cokoliv, co zákon zakazuje...“

Sir Lera se zamračil. „Nad zákonností v tomto státě bdím já! A můžeš si být jist, Rossi, nedovolím, aby došlo ke stavu bezzákonnosti! Herbert chce zavést pořádek a úctu k vládě, to je snad v pořádku, ne? Sám vidíš, že není moc na výši!“

„Zatím nebyla taková opatření nutná. Radím ti, nevěř moc tomu Alwinovi. Proč jsi ho vlastně udělal ministrem? Je ti jasné, že může všechno taky zkazit?“

„Udělal jsem ho ministrem na základě jeho tvrzení, že je schopnější než Leon. Mimo to Leon odstoupil vzdor mému ujištění, že ho v případě potřeby potvrdím v úřadě i silou. Musel jsem jmenovat nového ministra, a ministerstvo si přálo Herberta. Doufám vědí nejlépe, kdo z nich co dokáže – a ještě nám ukáže, co umí! Ale dávám ti slovo, Rossi, jestli zklame, dostane co si zaslouží!“

„Dej Bůh, aby spravedlnost lidu nepřišla dřív než spravedlnost tvoje, Lero! Nezapomeň, každý muž v této zemi nosí zbraň! I na Alwina stačí jedna dobře umístěná kulka! Možná, že už někdo má nabito!“

Lera se krátce, suše zasmál. „Já to vím!“ řekl a v jeho ruce se téměř nepostřehnutelně objevil dětský krátkohlavňový revolver Tiger 3.5, „Vím to!“

opakoval a šťouchl mě hlavní do břicha, „A doufám to ví i Herbert!“ Zatočil zbraní na prstě a zasunul obratně zpět do kapsy.

Zasmál jsem se také. „Co míníš dělat s případem Therlowe?“

„Je potřeba s tím něco dělat?“

„Alwin lítá od čerta k ďáblu a pořád o tom mluví...“

„Vím. Mě taky otravuje každou chvíli a hučí do mě, abych to rozhodl. Prý už hovořil se soudem pro mladistvé i normálním soudem, a nikdo s tím nechce nic mít, mají moc práce...“

„Nedivím se. Nikdo si nechce rozzlobit Baarfelty...“

„Alwin si troufá. Říká, že já mohu všechno, i jmenovat soud, který to rozhodne. Chce z toho mít monstrproces, ve kterém by se mu dala záminka k zásahu proti celé mládeži. Zábava, ne?“

„A co s tím uděláš?“

„Právě nad tím uvažuju. Nech se překvapit...“

Arminský systém soudnictví připadal Alwinovi jako džungle, což do jisté míry bylo výstižné. Na rozdíl od parlamentu převažovali u soudů starousedlíci, většinou vyššího věku a v zajištěném postavení. Tito lidé byli známi výstředním smyslem pro suchý humor a snahou potrestat jen toho, kdo si to zasloužil – většinou patřili k řádu Blesků a byli vázáni přísahou nikomu neublížit.

Veškerá obvinění předložená soudu měla osud kusu dřeva, vrženého do moře. Mořské proudy, o jejichž směru nemá žádný člověk ponětí, je porůznu vláčely sem tam a v nepředvídatelných cirkulacích vyvrhovaly na břeh, kde je překvapení lidé nacházeli a nestačili se divit. Rovněž žaloba kapitána Werthera na Jacka Therlowa zmizela tak důkladně, že o ní absolutně nikdo nevěděl, a podle Alwina se nedalo čekat, že by si vzpomněl. Alwin to ani nechtěl; ve skutečnosti tušil, že před soudem by jeho věc nemusela dopadnout nejlíp, a doufal, že vytluče kapitál z kritiky zkostnatělého arminského systému, který soud nepřipustí. Jeho noviny v tom směru štvaly od začátku.

Dne l6. září sjel z čistého nebe blesk: sir Lera vydal příkaz, aby mu byl spis předložen k osobnímu rozsouzení. Prohlásil, že je rovněž soudcem, tedy splní svou povinnost a rozhodne tento případ. Skutečně na to právo měl, tak mu spis byl doručen zvláštním poslem během hodiny. Rovněž předvolání všech zúčastněných nebylo problémem, a Alwin jen překvapeně kulil oči.

Takže l8. září se sešel dvůr jedině za tím účelem, aby soudil a odsoudil Jackie Therlowa a jeho přátele. Při té příležitosti podlehl sir Lera také naléhání jiných osobností a vystupoval při zasedání nikoliv v tradičním kroji, ale v civilním obleku bílé barvy. Vzhledem k tomu, že byl bos a obklopen tygrem, leopardem a lvem, vypadalo to nechtěně komicky. Boty si však vzít nemohl, nechtěl-li porušit tradici opřít si nohy o hřbet leoparda; to by byla pro tuto šelmu těžká urážka.

Na vyzvání přečetl Herbert Alwin, že se požaduje přelíčení v trestní věci Jackie Therlowa, Kurta Diettermanna a Sonny Alberta, mladistvých, pro přečin úmyslného vyvolání falešného poplachu Kingtownské posádky, což se dokáže během líčení. Lera to schválil a Herbert dal pokyn, aby byli obžalovaní vpuštěni.

V té chvíli nastaly mírné komplikace. Neboť mimo tří obžalovaných, kteří se pro ten účel oblékli do černých uniforem už zrušené Černé Lilie, se objevil též Roger Monroes v černém hedvábí se zlatými knoflíky, krajkovým límcem a manžetami, a spolu s ním muž se zlatými brýlemi a černou bradkou: JUDr. Daniel Moises Silberstein, jeden z nejvěhlasnějších právníků Arminu. JUDr. Herbert Alwin se poněkud zachmuřil.

„Obžalovaní, zaujměte vyhražená místa!“ nařídil, což se stalo s tou komplikací, že tu byla jen tři křesla. Roger a advokát tedy zůstali stát za křesly svých klientů.

„Mimo obžalovaných nebyl nikdo obeslán!“ řekl Alwin, „Kdo jste vy dva, pánové?“

„Jsem Roger baron z Monroesu, náčelník obžalovaných. A tento pán je můj právní zástupce!“

„Zákon nezná pojem náčelníka! Mimo to nepřichází v úvahu, aby mladistvý měl vlastního právního zástupce! Pokud je ctihodný pan advokát placen otcem pana Rogera, zastupuje pana Leona Monroese a není tedy důvodu, aby setrvával v této soudní síni!“

„Pana doktora Silbersteina platím já.“ řekl Roger.

„Můžete to dokázat? V tom případě ovšem přestupujete zákon, který stanoví, že mladistvý nesmí mít vlastní majetek. A dosti pochybuji, že byste si mohl dovolit služby tohoto pána ze svého přiměřeného kapesného! Nezdá se vám to divné?“

„Nezdržuj to, Herberte,“ řekl sir Lera vlídně.

„Nechci zdržovat, pane! Ale musím trvat na tom, že obžalovaní nepotřebují ani náčelníka, ani právního zástupce, a já žádám, aby tito dva pánové soudní síň opustili!“

Vládce varovně zakašlal. „Když si přejí tu být a tratit svůj vzácný čas, nebudeme jim bránit. Přistavte jim křesla!“

Herbert se mračil, ale doposud neztrácel elán.

„Pánové! Vzal jsem na svá bedra těžký úkol: zbavit tuto zemi rozvětvené zločinnosti, která jako mor zaplavila celý Armin! Pohleďte, kamkoliv chcete! Všude napřahuje zlo své odporné drápy a...“ (deset minut hodnotil Alwin zločiny, které se staly po celé zemi v minulém měsíci. Vládce začal být poněkud netrpělivý).

„A co je důvodem této situace? Je to v prvé a základní, řeklo by se prapůvodní formě nedostatečná výchova mládeže! Naše mládež je zhýčkaná a rozmazlená, má vše na co si vzpomene, její kapesné dosahuje nepředstavitelné výše, někdy i takové, že si z něj člověk může platit prvotřídního advokáta! Ale jinak – kdo kdy viděl...“ (deset minut projevu o zhýčkanosti mládeže. A navíc dalších pět minut o neodpovědnosti a lehkomyslnosti zákonných zástupců, tj. rodičů, školy, policie, soudů, prokuratury, vlády, parlamentu i Vládce osobně).

„A v takovéto situaci se my, zastánci práva a spravedlnosti, ujímáme svých přetěžkých úkolů! V době, kdy se na všech stranách setkáváme s blahovolným, nedůsledným přístupem k proviněním, která jen zdánlivě nemají větší závažnost! Když se i malé děti chovají k představitelům zákona jako ke svým pochybným kamarádům, nemají před nimi úcty, co by se na nehet vešlo, soudy nemají čas na trestání a městští šerifové se odvracejí od řádění vandalských tlup, jako se tomu dělo při Svátku Dešťů a jiných výchovných zábavách naší mládeže! V této chvíli my...“ (patnáct minut projevu o obtížích života policie a zvláště jejího ministra a o dobrých úmyslech, které Alwin má).

Ve chvíli, kdy se napil vody, aby mohl mluvit ještě dál, jej zarazil sir Lera pokynem veliteli Gurkhů: „Aymare! Přines mi ten Alwinův projev, nechám si jej večer předčítat, kdybych nemohl usnout! A ty, Herberte, začni s fakty, nebo tady budeme do večera. Co ti vlastně ti kluci provedli?“

Herbert přičinlivě pokýval hlavou. „Dovolím si svědecky prokázat, že tato povedená trojice s pomocí řady dalších, vesměs svedených chlapců, vnikla neoprávněně na věže kostelů v Kingtownu a uvedla do pohybu zvony, sloužící k církevním účelům. Čímž vznikl nežádoucí hluk, který naše chrabrá armáda považovala za cvičný poplach. Dovol, aby předstoupili svědkové, kteří dokáží, že slyšeli zvony a viděli dotyčné mladistvé při jejich činnosti!“

„Není třeba. Já to slyšel taky, nejsem hluchý. A že kluci ty zvony rozhoupali, všichni vědí. Co máš dál?“

„V tom případě si dovolím odevzdat protokoly o výslechu dotyčných svědků!“ Alwin poslal po stráži Vládci objemný fascikl. Ten vzal těžký spis s odporem jako utopenou krysu, prohlédl si titulní list a poslední list, potřásl hlavou a předal celou složku jednomu z tajemníků.

„V tom případě dovol alespoň, aby byl vyslechnut kapitán Werther, který má důležité svědectví o nepřístojném chování vůdce téhle tlupy Jackie Therlowa, během zjišťování totožnosti...“

Sir Lera pokrčil rameny, načež Herbert dal pokyn a kapitán Werther vojenským krokem vpochodoval. Ve chvíli, kdy se přiblížil k Vládcovu trůnu, sir Lera se na něj usmál a řekl vlídně: „Buď zdráv... jak se má pan Goethe?“

Werther se zarazil, otevřel ústa a pohlédl udiveně na Alwina. Jackův vtip s jeho jménem měl být zlatým hřebem výpovědi, ovšem po Vládcově žertu působilo by přinejmenším netaktně, kdyby se o tom teď zmínil jako o drzosti. Neboť sice Quod licet Jovi, non licet bovi, ale sir Lera by to mohl přijmout jako kritiku své osoby a toho by se Werther nikdy nedopustil. Alwin ovšem bystře pochopil, že Vládce je přesně informován a sám to řekl jen proto, aby přivedl korunního svědka obžaloby do trapných rozpaků.

Pak už se Werther nenechal deprimovat a ochotně vysypal referát o tom, jak na příkaz svého velitele odešel na věž katedrály, kde objevil skupinu kluků. Na jeho otázku představil se mu Jackie Therlowe jakožto velitel, což dokázal inkriminovaným průkazem Černé Lilie. Ten jakožto corpus delicti předložil Alwin Lerovi, Lera si jej prohlédl a držel v ruce, dokud Werther neskončil. Konec výpovědi byl ovšem poněkud nedramatický, neboť se v poslední chvíli zarazil a skončil tím, že mu Jackie drze tykal.

„Copak, to není nic divného. Mně tyká taky a nejsem takový sprosťák, abych si to zakazoval. Podle pravidel zdvořilosti je to dokonce správné. Děkuji, Werthere, můžeš jít.“

„Nicméně ovšem je pozoruhodné, že se takový ničema jako je onen Jackie Therlowe, vykazuje průkazem Černé Lilie!“ ukázal Alwin na průkaz, který Lera ještě držel v ruce, „To je právě důkazem toho, že podobné organizace nijak nepřispívají k bezpečnosti a klidu v Arminu! Je charakteristické, že se právě provinilci prokazují legitimacemi Lilie a tváří se, jako by to byla záruka jejich beztrestnosti!“

„Aha,“ sir Lera se podíval ještě jednou na průkaz, potřásl hlavou a podal Aymarovi, „Vrať mu to...“

A plukovník přešel k nesmírnému Alwinovu údivu k Jackovi a průkaz mu podal. Jackie jej zastrčil do kapsy a zašklebil se na Alwina, jako by si už byl jist vítězstvím.

„Nyní přistoupíme k důkaznímu řízení o tom, že zvonění, které svévolně způsobili obžalovaní, způsobilo zmatek na velitelství Kingtownské posádky, která kvůli tomu zahájila manévry!“

Armáda se dostavila k soudu rovněž, ve složení: ministr války polní maršál Jimmy MacLeod, plukovník, dva majoři a písař John. Všichni očekávali, že budou předkládány doklady, ale sir Lera jen potřásl hlavou: „Není třeba. Viděl jsem ty manévry. Byly skvělé!“

„V tom případě předávám protokoly o výslechu svědků!“ prohlásil Alwin a poslal Lerovi další složku. Lera si přečetl první a poslední list a předal ji opět tajemníkovi.

„Smím se zeptat, kdy si protokoly důkladně prostuduješ?“ otázal se Alwin zklamaně, „Některé z nich jsou dosti důležité pro zjištění skutkové podstaty činu...“

„Zásadně nečtu delší spisy než tři stránky.“

„A co tedy bude s tímhle?“

„Tyto spisy budou předány plukovníku Bartlettovi k dalšímu využitkování.“ řekl klidně sir Lera (Mezi moje povinnosti patřila i likvidace nepotřebných spisů – v zámecké kotelně).

Alwin se zklamaně posadil a sevřel hlavu v dlaních. Toho využil doktor Silberstein, aby se přihlásil o slovo: „Pokud je nám nezasvěcencům známo, vyhlásil poplach na velitelství posádky plukovní písař a zřejmě omylem – tedy žádný z mých klientů! Podotýkám, že moji klienti zamýšleli pouze rozloučit se se svým kamarádem Enkrou, nikoliv uvést ve zmatek armádu!“

Alwin povstal a hleděl na Silbersteina s despektem. „Dovoluji si oponovat svému učenému kolegovi! Je zcela jasné, že zmíněný plukovní písař byl uveden ve zmatek v inkriminované době nezvyklým zvoněním! Nechť si slavný soud povšimne, že inteligence tohoto muže je dle prohlášení jeho nadřízených značně chabá, a že tedy kromě již zmíněných přečinů dopustili se obžalovaní také zneužití slabomyslnosti druhého ke zločinu!“

Písař John skutečně v té chvíli vypadal slabomyslně, neboť si vůbec nevšímal dění v soudní síni a počítal si soustředěně něco na prstech. Nikdo netušil, co to může být, až na Rogera, který ve volných chvílích psal básně a věděl, že tím jen počítá slabiky v jednotlivých rýmech.

„Armáda nemá vůči obžalovaným žádné nároky,“ řekl generál Jimmy MacLeod autoritativně, „Promíjí jim, pokud se snad neúmyslně dopustili nějaké mystifikace. V žádném případě se armáda nepřipojuje k žalobě ministerstva vnitra.“

To prohlášení zaznělo soudní síní jako bomba. Alwin to vůbec nečekal a až do poslední chvíle byl přesvědčen, že jej MacLeod bude podporovat. Ale Danny se staral o svoji výtečnou smečku, i když nebyl osobně přítomen.

„Nicméně přesto jsem povinen žádat přísný trest!“ hřímal Alwin, „Abych předešel veškerým možným námitkám, žádám Vládce, aby mi povolil navrhnout trest dle starých osvědčených zákonů, které souhlasí s přesvědčením starousedlických vrstev!“

Sir Lera potřásl nevěřícně hlavou, ale přikývl.

Herbert Alwin vzal do ruky zašlý sešit, sestavený z několika původně nezávislých listů. Ani jeho nejbližší sousedé však dosti jasně nerozeznávali, co to vlastně je.

„Podle tohoto zákona stanoví se za klamný poplach s cílem vnést zmatek do bojové složky trest, který je sice poněkud kuriózní a se kterým já osobně v jádru nesouhlasím, ale snad bude vyhovovat snahám některých kruhů o znovuzavedení tak zvaného Zlatého věku! Jak je jistě všem znalcům zákonů známo, je tady stanoveno jako trest ostříhání hlavy!“

Všichni sebou trhli a udiveně koukali jeden na druhého. Roger se otočil na svého právního zástupce a žádal vysvětlení. Jackie, Kurt a Sonny, kteří se doposud docela dobře bavili, rychle zvážněli a dokonce sám Vládce byl trochu rozpačitý, jako by dost rychle nevěděl, o co tady jde.

„Prosím o slovo!“ řekl JUDr. Silberstein, „Mohu se zeptat svého váženého kolegy, co to má za předpisy? Mám totiž dojem, že je to nějaká poněkud podivná grafická úprava, která se mezi zákony tak často nevyskytuje...“

Právě na to doktor Alwin čekal. S vítězoslavným úsměvem mu ukázal titulní stránku: „Snad učený pan kolega nebyl právě ve škole, když se tohle probíralo! Prosím: Kázeňský a trestní řád podpůrných bojových oddílů pastevců dobytka, vydáno ve třetím roce války, podepsal generál MacLeod, arcibiskup Jarvis Kerr, Denis Baarfelt a dokonce císař sir Lera de Guyrlayowe. Račte nahlédnout!“

„Pane Bože!“ vydechl Roger Monroes, „Pastevecký kodex!“

„Přesně tak,“ usmál se JUDr. Herbert Alwin, „Doufám, že proti tomuto řádu nemá nikdo námitky...“

Řada shromážděných gentlemanů měla námitky, ale obávali se, že pan Alwin by je asi těžko akceptoval.

„Nezdá se panu Alwinovi, že tento zákoník je přece jen poněkud zastaralý?“ zeptal se JUDr. Silberstein opatrně, „Totiž, kázeňský a trestní řád Pastevců snad platil jenom ve válce! A teď je mír, jestli to pan ministr vnitra nezaregistroval!“

„Ale ano! Ovšem když je možné a obvyklé, že se soudí podle tisíciletých zákonů, proč by se nemohlo soudit podle třicetiletých? Oproti Zvykovému právu je Pastevecký kodex pořád ještě žhavá současnost!“

Nastalo velice trapné ticho, a v tom tichu se doktor Alwin kochal svým vítězstvím. Ještě to nebylo docela skončeno, ještě se pokoušel doktor Silberstein a Roger něco proti němu vymyslet, ale neměli šanci. Alwin používal svého rozumu dokonale.

A věděl jednu věc: Vládce sir Lera je spravedlivý. I kdyby se mu nelíbilo to, co se tady děje, dá mu za pravdu, protože Alwin dokázal přemoci protivníka. Všichni se budou zlobit, ale přiznají svoji porážku. Bude to pro ně tvrdá rána, a neodvratná.

A do toho trapného ticha pronesl odněkud z temnoty od dveří nějaký hlas: „Dovolil by mi Vládce promluvit několik slov?“

Vládce pokynul – a ze tmy, až odněkud z poslední řady, se vynořila objemná postava Mika von Crosse. Tápavě došel až dopředu, vedle lavice obžalovaných, a pozdravil Vládce i celý dvůr úklonou. A potom se zeptal tiše a mírně:

„Touží se Vládce Arminu a Světa stát vrahem?“

Errata:

30.05.2021 11:46