Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Toho dne přišel první déšť. S ním přicválal mládenec na krásném vraníku, v kovbojském obleku úplně promočeném deštěm. Přehlédnout jej nebylo možno, protože halekal ještě dřív, než sesedl s koně a svolával služebnictvo i osazenstvo sobě na pomoc, dále požadoval teplý pokoj, horký čaj a přesnídávku, neboť má hlad, že by snědl vlka i s chlupama. Seti mu vzal koně a chlapec vyběhl po schodech nahoru a vpadl Mikovi do pokoje, aniž jej napadlo zaklepat.

„Hallo, Miku! Jsi skutečně nemocnej nebo se jen tak povaluješ jako vždycky? Kde je Asthra, říkal Pedro, že tady bude?“

„Ahoj, Zdeňku. Co tě to napadlo přijet?“

„Nikdá nevopouštím starý kamarády v nouzi, šéfe! Proslejchá se, že se tady dějou věci – tak jsem vyčistil flintičky a jsem zde! Tak co, kde to vázne? A kde je Asthra?“

Asthra už otvírala dveře. Radostně vykřikla a pověsila se mu na krk skokem. Dlouze se políbili, pak Asthra zase odskočila a divila se: „Ty seš zmáčenej! Co jsi vyváděl?“

„Dole v Ironu leje jako z konve! Tohle, co je tady, nic není! A kromě toho mě kůň shodil do potoka, když jsem mu dával pít. A je mi zima, copak nikdo nemá trochu čaje pro chudý pocestný?“

Asthra odkvapila pro čaj, Zdeněk se zatím svlékl a svoje šaty odevzdal černochu Setimu. Pak usedl obkročmo na židli a srkaje horký čaj vyptával se, co je nového. Mike viděl, že Asthra podává informace daleko rychleji než on a s větším potěšením, takže ji nechal povídat. Zdeněk se v rytmu kolébal sem tam na židli a občas se podivně šklebil.

„Aha,“ řekl pak a prohrábl si svoje krátké kučeravé vlasy, „A vy teď potřebujete někoho, kdo by se dostal do jejich bandy a podával zprávy, že jo?“

Asthra na něj pohlédla udiveně. „Na to ještě nikdo z nás nemyslel! Všichni jsou na to úplně nevhodní, jsme mladý a vypadáme...“

Zdeněk přešel k vaku, který Seti přinesl a položil do kouta, vytáhl krabičku cigaret a Asthra pozorně přihlížela, jak si jednu zapaluje. Armini nejsou zvyklí kouřit ani vidět, jak kouří někdo druhý. Zdeněk několikrát zatáhl a pak řekl:

„Já bych to zkusil! Nejsem sice o moc starší, ale vypadám rozhodně dospělejší než Pedro nebo Féri. A vím na beton, že na ně zapůsobím, vypadám jako běloch! Přes město jsem jel v noci, nikdo mě neviděl, nikdo mě tam nezná – tak se tam můžu ukázat, ne? Co ty na to, šéfe?“

„Dělej, jak rozumíš...“ řekl Mike váhavě.

Pokud se mezi čtenáři najde někdo přesvědčený, že neexistuje nevlídnější místo než kingtownská nádražní hala, pak jistě ještě nenavštívil hospodu U pastorovy tchyně v Iron-city. Když sem Zdeněk vstoupil, pocítil nutkání hned zase odejít. Ale pak po krátkém vnitřním boji usoudil, že všude bude líp než venku na dešti, oklepal ze sebe přebytečnou vodu a prošel k jedinému zcela volnému stolu, kde usedl. Několik mužů vybraně zločineckých tváří se po něm lhostejně ohlédlo, ale podobné zjevy tu vídali dost často. Zdeněk byl oblečen do džínsů a námořnického trička, kabátku s třásněmi a stetsonu, s pistolí u pasu. Což vyvolávalo dojem devíti řemesel a současné bídy.

Hostinský se dostavil za hodnou chvíli, značně špinavý a velmi špatně naladěný, a tázal se zdvořile: „Co je?“

„Třeba něco k jídlu... guláš a pivo. A dalo by se tu přespat?“

„A prachy – máš? Když totiž ne...“

Zdeněk vytáhl z kapsy dvě zmačkané bankovky. Pak se naklonil k hostinskému: „A dala by se tu někde sehnat práce?“

„Práce?“ chlap se uchechtl a opakoval hlasitěji: „Práce, mládenče? Copak to je? Nikdy jsem nic takovýho neslyšel!“

Zdeněk trhl ramenem a otočil se zády ke smějícímu se sálu. Sáhl do kapsy, vytáhl krabičku cigaret skrz naskrz promočenou, vyndal z ní jednu a dost vztekle si ji prohlédl. Nakonec pochopil, že celá krabička je k nepotřebě a rezignovaně ji odhodil směrem k odpadkovému koši.

Odněkud z hustých chuchvalců kouře se vynořila ruka s krabičkou a hlas nějakého muže se zeptal: „Nechceš zkusit moje, kámo?“

Zdeněk si vzal, dal si připálit a opřel se o opěradlo – muž usedl naproti němu a bystře ho pozoroval. Zdeněk několikrát zatáhl, pak náhle jeho oči ztvrdly, vyplivl cigaretu na stůl a rozdrtil ji úderem dlaně. „Tak hele, kamaráde, s tímhle svinstvem mi dej svatej pokoj, rozumíš? S tím už nechci nic mít!“

„Jaký svinstvo?“ urazil se chlápek, „Je to dobrý retko...“

„Jenže je v něm hezkej kousek marihuany! Hele, já tě chápu, ale vyřiď šéfovi, že mi může políbit...“

„Nerozumím...“ řekl muž váhavě.

„Vyřiď tomu hajzlovi, že mu to není nic platný, že mě sleduje až sem! Myslel jsem, že od něj budu mít pokoj, no nevadí. Já už se v tomhle nevezu, ty dva a půl roku mi stačej! A Kulhavýmu to řekni taky; že mu zchromím i tu druhou haksnu, když...“

„Co to plácáš? Ty už jsi měl někdy něco společnýho s tímhle?“ chlápek ukázal na zbytky cigarety.

Zdeněk se zarazil – pohlédl na něj pátravě a protáhl: „Né! Jak jsi na to přišel?“

„Hele, a vo jakým Kulhavým to mluvíš?“

„No, to je takovej chlápek. Víš, von pajdá, tak se mu říká Kulhavej. A zmiz, nebo taky vodkulháš...“

„Já tě docela chápu. A kdopak je ten tvůj šéf?“

„Jo, dědeček, když umřel, už neměl zuby! Ani jeden!“ řekl Zdeněk, pokyvuje, vážně hlavou, „Babička moc plakala...“

„Ptal jsem se tě na tvýho šéfa...“

„No, babička umřela za rok po něm. Nic jsem po ní nezdědil...“

Chlápek se chtěl vyptávat dál, ale přinesli guláš a Zdeněk se do něj hltavě pustil.

„Hele,“ řekl chlápek, „Ty jsi jel v tomhle, neval mě!“

„A třeba jo,“ připustil Zdeněk s plnou pusou, „Ale nejedu!“

„A chtěl bys?“

„Já teď hledám práci...“

„Hele! A copak tak asi pěknýho umíš?“

„Všecko. Jsem skoro vyučenej zedník.“

„No, nevypadáš! Jak ses sem dostal?“

„Třeba na lodi! Jako plavčík... no, spíš topičův pomocník, ale byla to poctivá živnost, jo!“

„A vodkud?“

„Ze starý dobrý Evropy. A teď už zmiz, nemám na tebe náladu! Vyzvídáš, jako kdybys mě chtěl koupit.“

„A kdyby? Hele, pojď k nám! Se mnou do party! Vypadáš šikovnej a my teď právě šikovný kluky hledáme...“

„Seděl jsem v díře dva a půl roku a kdyby nepřišla Amina, byl bych tam dýl! Nápravný zařízení pro mladistvý nejvyššího stupně, říká ti to něco?“

„Tak to se ti u nás nemůže stát! Poldové v tom jedou s náma! Tady je to expres sichr, říkám ti, neboj se!“

Zdeněk neodpověděl.

„Jak ti říkají?“

„Sid.“

„Sidney, dobře. A dál?“

„To je fuk. Třeba Harker.“

„A co máš v papírech?“

„Ty sem hodil do kotle hned, jak jsme vodrazili z Havru.“

„A jiný nemáš? Zařídil bych ti...“

„Sem slyšel, že v Arminu papíry nejsou potřeba! Proto sem taky přišel sem, sakra! Začínám novej život, chápeš?“

Chlápek potřásl hlavou. „Pojď, zavedu tě k šéfovi! Nežer to, u šéfa se vaří líp! Potřebujem lidi, který se nebojej – a mám dojem, že takovej ty právě seš!“

„Well... Děj se vůle Páně...“

Přes nátlak Zdeněk nejdřív dojedl, zaplatil a vyšel se svým novým známým do deště. Po cestě se dozvěděl, že se jmenuje Joe a zastává zodpovědnou funkci typaře, to jest člověka, který vyhledává mezi návštěvníky nočních lokálů oběti vhodné k pozdějšímu prodeji drog. Typař obvykle nabídne oběti drogovanou cigaretu, případně i druhou, zcela zadarmo. Zato ty další si už dá zaplatit, a když nešťastník propadne drogám natolik, že už se nemůže bez tohoto jedu obejít, přehraje jej na některého kolegu, který zařizuje další dodávky, každou za nepatrně vyšší cenu než předešlou. Byl tedy Joe zvlášť vykutáleným darebákem a Zdeněk měl původně být jednou z jeho obětí. Nicméně teď nešetřil slovy obdivu a občas utrousil nějakou poznámku, ubezpečující, že celý kšeft detailně zná. Tyto vědomosti získal z brožurky Boj proti šiřitelům omamných jedů, vydané UNESCO a nacházející se t.č. v Santanuevově archívu.

Šéf sídlil v jenom ze starých domů severní čtvrti, nevlídném a oprýskaném, jako by byl určen k brzkému zboření. Joe řekl něco vazákovi v portýrské čepici a ten je bez protestů vpustil, nicméně obratně sebral Zdeňkovi jeho revolver. Pak přišli do místnosti bez oken a kliky ve dveřích, kde na lavici seděl další vazák. Tam Joe Zdeňka zanechal a odešel. Obrovitý muž si nováčka prohlížel bez zvláštního zaujetí; zato Zdeněk odhadoval, že by se s tímto mužem nerad ve zlém sešel.

Konečně se dveře opět otevřely a vytáhlý mládenec s tikem na levém oku ukázal Zdeňkovi, že má jít s ním. Oběma dlaněmi mu přejel po těle, hledaje nějakou zbraň. Našel jenom kapesní nůž, ale i ten mu sebral.

Pak šli dlouho chodbou až k dalším dveřím. Mladík je otevřel a vstrčil Zdeňka dovnitř. Na chvíli byl oslněn prudkým světlem z reflektoru. Zavřel oči, ale když světlo nezhaslo, pochopil, že bude muset oči otevřít. Rozeznal několik postav za stolem – ale tváře vidět nemohl, byly ve tmě.

„Tak ty říkáš, že ses dostal do kšeftu s koksem?“ ptal se někdo z té tmy – zřejmě to byl šéf.

„Jo.“ řekl Zdeněk stručně.

„Kde to bylo?“

„Hele, znáš Marseille? Tak tam to docela jistě nebylo!“

„Nedělej si ze mě šoufky!“ napomenul ho šéf, „Tak kde?“

„Můj bejvalej šéf by si jistě nepřál, abych kecal. A ty si jistě nepřeješ, abych kecal vo tobě.“

„Kdo byl tvůj šéf?“

„Neřek sem to u soudu – tak to tobě teprv nebudu povídat. Byl to koksař, to ti musí stačit.“

„Ve Francii?“

„Jo.“

„Ale ty nejsi Francouz – nebo jo?“

„Původem sem Čech.“

„Emigrant? Politickej?“

„Jo,“ odplivl si Zdeněk, „Z blbosti. Myslel sem, že mi bude všude líp jak doma...“

„Co jsi dělal v tý partě tam?“

„Spojku. Přenášel jsem balíčky, zásoboval rozprodavače a sem tam taky prodával, ale většinou jenom dalším agentům.“

„Jako co jsi chodil?“

„Jako prodavač novin. Byl sem eště malej... pak jsem dělal jeden čas liftboye, ale kopli mě – taky za drogy. Prodával jsem, teda zkoušel to, ale ředitel mě vykop.“

„Chm. Jak tě chytli?“

„Při šťáře. Zatáhli celou ulici a prohledávali všecky. Měl jsem v kapse balíček. Když mě čapli, řek sem, že sem to našel a že to nesu na cajtárnu.“

„Zbaštili ti to?“

„Asi moc ne, protože mi napařili pět roků polepšovny. Ale přišla amnestie a za dva a půl roku jsem byl venku.“

„Sem jsi přijel na parníku?“

„Jo. Königin Dagmar, ze Švédska nebo Dánska. Ale patří to celý Amíkům. Dělal jsem na tom topičovýho pomocníka...“

Někdo za stolem řekl tiše šéfovi: „Je to možný. Taková loď byla v přístavu – ale odplula včera odpoledne. Nevím, co brala...“

„Spojení s ní nemáme?“

„Ne, jsou to křupani... ověřit si to nemůžem...“

Šéf podrážděně zafrkal a pak se obrátil na Zdeňka. „Co to máš za pistoli? Co je to za značku?“

„ČZ, zbrojovka Brno. Česká pistole.“

„Pěkná. Umíš střílet... myslím na ostro?“

„Nerad to dělám. Ještě jsem po nikom nestřílel. Radši všecko vyřídím... rozumně. Ale vím, že tady se to musí. Snad... bych se doučil.“

„Well,“ řekl někdo, „Spolupracovat s náma chceš?“

„Copak... dyž to bude zaplacený? Nemám teď zrovna moc prachů. Za vejplatu sem si koupil tuhle výstroj. Ve frcu...“

„Vo to se neboj. Dobrý – přineseš si věci sem a budeš bydlet v hotelu, kterej ti ukáže Joe. Práci ti bude dávat taky Joe. Hlavně rozum do hrsti – a žádnou soukromou iniciativu! Konečně, to se všecko ještě naučíš... A z poldů neměj moc strach – když budeš rozumnej, nedostanou tě. Hodně štěstí, chlapče!“

Zdeněk pochopil, že audience je u konce. Otočil se a odcházel. Mládenec s tikem šel s ním až ke dveřím, kde se jej ujal Joe a vrátil mu jeho bouchačku.

„Dobrý je to,“ řekl, „Možná si tě ještě prozkoušej, ale první dojem jsi udělal dobrej. Měl bys na to dát, kamaráde...“

„No tak pojď... Pár šupů ještě mám...“

Errata:

30.05.2021 11:46