Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Mike se úspěšně zotavoval. Chodil již po celé rozlehlé chatě, občas když přestávalo pršet, chodil i po okolí a dlouhé hodiny psal ručně i na psacím stroji. Zdálo se, že jeho nemoc je úspěšně zažehnána a Asthra se již chlubila svým lékařským uměním.

Santanueva přicházel občas na poradu. V té době si získal výtečného, velmi nenápadného spojence: stříbrného kocourka, který podléhal tomu tříbarevnému, s nímž se setkal Roger tehdy v Aurrgharru. Byla to Mikova práce, na jeho dopis uvolnil Vládce koček a kocourů jednoho ze svých mladých stopařů pro potřeby Pedrova pátrání. Zatím však neměl Macek mnoho práce – většinou hrával se Santanuevovými kluky moderní hru, kterou dle Mika vymyslel Enkra ještě v Kingtownu, ale před jeho odjezdem se nestačila rozšířit.

Mužstva byla dvacetičlenná (plus mínus pět) a každé mělo jednu menší kočkovitou šelmu, kterou používalo jako míč, arci velmi živý. Úkolem mužstva bylo zabránit soupeřově kočce dostat se do branky a ochránit a pronést vlastní do protivníkovy brány. Kočka sama mohla dle libosti kousat a škrábat kteréhokoliv z hráčů, vyjma kočky soupeřovy. Kočku bylo možno nést i nechat běžet volně, případně kopat bosou nohou, ale většinou šikovný hráč uhnul včas. Obliba hry mezi arminskými šelmami byla až nepochopitelná a byli za ni Enkrovi velice vděčni. Roger Monroes sice tušil, že ji ve skutečnosti vymyslel Mike, ale v zájmu obou gentlemanů bylo, aby Armin na Enkru nezapomněl, a tohle byla vhodná možnost připomenutí.

1. listopadu bylo o něco hezčí počasí, totiž nepršelo, tak Santanueva pozval Mika, aby s ním zajel kousek do stepi podívat se na Pedrovu továrnu. Mike nadšeně souhlasil, neboť ač byl pravidelně informován o postupu prací, ještě tam nebyl. Přivedli mu tedy koně se speciálně upraveným sedlem, v němž nebylo třeba udržovat rovnováhu ani jinak napomáhat jízdě, Mike se na něj usadil a vyrazili k východu, na druhou stranu hor. Krajina tu byla dosti bezútěšná, jen mírně zvlněná step, a tak si Mike po cestě vybavoval, jak vlastně všechno začalo...

Po Santanuevově ovládnutí Kasby navštívil jednou náčelníka chlapec, který se jmenoval Ray Swallowstarr. V té době mu bylo čtrnáct let a vcelku nikdo jej neznal. Nepatřil k žádné smečce, na výpravy nejezdil ani se příliš nepral, takže jej většina kluků přezírala. Ray tím netrpěl, měl vlastního koníčka: od útlého dětství sháněl nejrůznější literaturu o letadlech a létajících přístrojích a ze špejlí, drátu a odpadu stavěl letecké modely, z nichž mnohé skutečně létaly. Jednou se dokonce zúčastnil modelářské soutěže v některé z evropských zemí a odvezl si nějaký diplom, ale vcelku o tom nikdo nevěděl, i když kluci i se samotným Santanuevou občas rádi přihlíželi pokusným letům Swallowstarrových modelů.

Tento Ray Swallowstarr tedy přišel za Santanuevou a položil mu na stůl tři sešity v černých deskách. Prohlásil, že dokáže postavit nejdokonalejší letadlo světa, letadlo s raketovým pohonem, schopné vyvinout rychlost kosmické lodi a odolné proti jakémukoliv nebezpečí. Jediné, co mu chybí, jsou peníze na podobný experiment. V Santanuevovi hrklo – původně považoval celý projekt za nesmysl a Swallowstarra za blázna, pak si však připomněl, že Rayova letadla obvykle létala a po poradě s otcem se rozhodl poskytnout z vlastních peněz uložených v bance Rayovi peníze na stavbu malého modelu. Ray po roce práce postavil dva modely, avšak při zkoušce se zjistilo, že neexistuje kov schopný vydržet práci jeho raketových motorů.

Tehdy byl k poradě přizván Mike, který sice nerozuměl ani letadlům, ani jakýmkoliv jiným strojům od skoby výše, ale vymyslel moudrou věc: vzal Raye a Pedra k Reortům, kteří byli ochotni odlít pro druhý Rayův model plášť a potřebné součásti z lístkové oceli. Učinili tak a druhý model létal. Santanueva sledoval let okouzleným zrakem a jenom zatínal pěsti, když malý stříbrný šíp proletěl nad ním.

Rayův projekt byl hotov, stačilo jen prodat vynález vládě a vyinkasovat peníze. Ale Pedro se plnou vahou postavil proti. Ne vláda, ale on sám, Pedro Santanueva, náčelník Kasby, bude vlastníkem létajícího křižníku! Bude vládnout vzduchu – a Swallowstarr mu křižník postaví! Ray s lehkým úsměvem sklonil hrdou hlavu, ale i on uznával, že to je nejlepší možné řešení. V tom případě bude on, Ray, nejvyšším velitelem svého raketoplánu a v budoucnu možná celé eskadry!

Ze snu obou mladých náčelníků vyrostla dílna uprostřed stepi v mírné úžlabině. Tam se teď s pomocí nejlepších možných odborníků, za účasti reortských tavičů a pod vedením lorda Swallowstarra vyráběl první prototyp raketoplánu Stříbrný šíp. Zatím pouze čtyřmístný, bez palubních zbraní a beze všeho vybavení, pouze s nákladním prostorem a řídící kabinou. Do dokončení raketoplánu chyběly už jenom dny, bohužel však přerušily práci i zde ve stepi deště, neboť v dešti nemohli Reorti tavit svou lístkovou ocel.

Když se na obzoru objevily stany dělníků, přidali všichni do kroku; za okamžik vyjel proti nim sám Swallowstarr. Mike jej dobře znal, ale byl překvapen jeho špatným vzhledem. Jeho tvář byla strhaná, jaksi zešedlá únavou a oči bez lesku hleděly na návštěvníky s lehkým nedefinovatelným odporem, jako se díváme na nepříjemného rušitele.

„Jak jde práce, Rayi?“ ptal se Santanueva.

„Jakž takž. Kéž by už bylo po deštích! Zatím děláme motory, pojďte se podívat...“

Vedl je několika dílnami, jejichž stěny i střechy byly ze stanových dílců. Několik vesměs mladých lidí tam sestavovalo jakési přístroje, kterým Mike nerozuměl ani za mák. Konečně došli do hlavní montážní haly, rovněž ze stanového plátna. Tam stála kostra budoucího letadla a jeden lev a pár kluků právě připevňovalo jeden stříbřitý plát pancíře na svoje místo. Ocel byla jeden a půl milimetru silná, přesto dle Rayových propočtů schopná snést jakýkoliv druh útoku na svou pevnost. Samo připevňování bylo obtížné, neboť ocel se nedala po ztuhnutí obrábět. Před ztuhnutím bylo do ní zasazeno několik klínků, takže vznikaly otvory, jimiž byly nyní zaráženy šrouby. Nakonec měla být i tato místa potažena tenoučkou vrstvičkou roztavené lístkové oceli. Tyto procedury byly nejen krajně namáhavé, ale často poněkud nebezpečné a dělníci byli nuceni se při práci vrcholně soustředit.

„Většina součástí z lístkové oceli je vytavena,“ vysvětloval Ray, „Ale zbývající nemůžeme dokončit, dokud bude pršet – Reorti nezbytně potřebují naprosto suché prostředí.“

Santanueva hleděl na napolo zhotovený letoun s radostí, ale i s obavami. „Jsi si jist, že to bude létat, Rayi? V případě, že se to nepodaří, nebudu už mít nejen na další pokusy, ale ani k životu. Vrazil jsem do tvého projektu všechny svoje a dokonce i otcovy peníze...“

„Budeš za to pánem vzduchu! Dovedeš si představit, že budeš mít stroj, který je silnější, rychlejší a výkonnější než všechno, co bylo dosud na světě postaveno? Tahle věc létat bude, za to ti ručím svojí ctí, celým svým životem...“

„Věřím ti. Vždycky jsem ti věřil, Rayi...“

Vyšli z montážní dílny přímo na step a Santanueva se zahleděl do dálky. „Jak vlastně bude to tvoje letadlo startovat?“

„Pouze vertikálně. Bude stát na vysokých ocelových nohách s tryskami směřujícími kolmo k zemi. Mohu ho sice i položit, ale bude to vyžadovat složitou manipulaci s nohama...“

„Tvoje modely se mohly rozjíždět a přistávat i horizontálně! Jako normální letadlo...“

„Později to půjde, zatím budeme muset vybudovat raketodrom, abych mohl startovat. S přistáváním někde mimo step budou obtíže; při startu i přistání budou z trysek šlehat plameny, mohli bysme něco zapálit.“

„Na letištích bývají betonové plochy,“ řekl Mike, „Snad se jim tak dalece nic nestane...“

„Jak je vyřešeno obracení do horizontální polohy?“

„V okamžiku startu leží pilot i posádka v křeslech na zádech. Potom se to otočí. Bude to pohodlné, asi jako v kosmické raketě. Jinak to nejde...“

„Nemyslím, že létání v tvém letadle by se stalo mým koníčkem!“ řekl von Cross, „Jak se to vůbec bude jmenovat?“

„Stříbrný šíp, to už přece víš! Opravdu bude vypadat jako ze stříbra. Mimo to bude mít každé letadlo svoje jméno jako u lodí, ale teprve až zavedeme sériovou výrobu...“

„Pokud na ni budeme mít. Bude vlastně ten Stříbrný šíp k něčemu dobrý, nebo to bude jen tak lítat?“

Ray se otočil a tvářil se podrážděně. „Nepřemýšlel jsem ještě nad tím, k čemu to bude! To jsou materialistické a přízemní úvahy nehodné šlechtice! Hlavní je, aby to létalo – a co se s tím pak bude dělat, je druhořadé...“

„Skvěle řečeno,“ uznal Mike, „Stejně jako Aurrgharrští vynalezli žárovku, ale svítí si pořád očima. Přízemní úvahy – jenže celý svět je ovládán přízemními úvahami!“

„Proto také svět nemá Stříbrné šípy!“ řekl Santanueva, „My myslíme nejdřív na problém a teprve později na využití, proto se nám obdivuje celý svět! Jsme nejdokonalejší a nejlepší díky tomu, že se nezatěžujeme hrubými a nesmyslnými úvahami o smyslu naší krásné práce...“

Mike spokojeně pokýval hlavou. Byl to on, kdo propagoval v jiných případech starobylou arminskou zásadu povyšovat prostředek nad účel.

„Mimochodem,“ Ray ztišil hlas, „Koho jsi sem poslal, Pedro, aby nás sledoval minulý týden?“

„Já? Nikoho... on tu někdo byl?“

„Odtamtud z kopce nás sledovali dva jezdci. Zřejmě lidé, podle oděvů. Když se k nim hlídka rozjela, utekli co nejrychleji. Myslel jsem, že snad tvoji zvědové...“

Santanueva se zamračil. „Že by nás někdo objevil? Ať je to kdo chce, podruhé po nich střílejte! Já jsem nikoho neposlal a nikdo jiný tady nemá co dělat. Mohli něco vidět?“

„Těžko, všechno je kryto stany. Ale mohli vidět kouř z našich ohňů a tavicích pecí. Tehdy se ještě dotavovalo...“

Santanueva potřásl zlostně hlavou. „Příště je zabijte! Však se ukáže, kdo to byl! Kdyby měli čisté svědomí, jistě by neutíkali...“

Errata:

30.05.2021 11:46