Vítej, návštěvníku!

Deště skončily a Humprey Delgad se rozhodl uskutečnit svoji návštěvu na Crossově farmě. Až do Tigerstownu jel autobusem a na Tigerském nádraží se začal shánět, jak by se dostal dál, neboť farma stála na velmi opuštěných místech a silnice tam nevedla. Několik lidí, kterých se ptal, nemělo o ranči ani potuchy – až nějaký železničář ukázal Humpreymu na vysokého rozložitého černocha, který nakládal na bryčku na vysokých kolech pytle mouky, krabice a plechovky s různými poživatinami. Humprey k němu došel a pozdravil, načež se zeptal na Crossův ranč.

„Jo,“ řekl černoch ochotně a podal mu ruku, „Já jsem Mahdí, předák na Mikově farmě. Ale pan hrabě není doma...“

„To nevadí... A jeho paní matka?“

„Ano, paní hraběnka je doma. Byla taky na cestách, ale vrátila se krátce předtím, než deště skončily. Chtěla jet s panem hrabětem, ale prý se nějak nesešli nebo co...“

Humprey to docela chápal. Pomohl černochovi s pytlem, ačkoliv to bylo, jako by myš pomáhala slonovi, a řekl: „Nevíš, kde bych si tady mohl vypůjčit koně?“

„Jestli chceš k nám na farmu, sedni si ke mně, zavezu tě tam. Zpátky ti koně půjčíme...“

Humprey s tím souhlasil, dokončili nakládání, pak vyšplhal na kozlík a vyjeli. Humprey si všiml, že koleska je velmi úzká a koně jsou zapřaženi za sebou, nikoliv vedle sebe. Cesta byla tedy zřejmě dosti špatná. Zpočátku jeli po asfaltové silnici, teprve k polednímu odbočili na úzkou horskou cestu plnou kamení a výmolů, kde koleska jen nadskakovala.

„A nebojíš se žít uprostřed takové divočiny?“ ptal se Humprey, „Říká se, že farma je na tygřím území! Neubližují vám Pruhovaní?“

„Už teď jsme na tygřím území,“ usmál se černoch, „Nebojíš se?“

Humprey mimovolně zkontroloval revolver, ale pokrčil rameny a mávl rukou. Chvíli mlčel a prohlížel si černocha – ten vysoký chlapík v ohnivě rudé košili a džínách se mu nezamlouval, ač těžko mohl říct proč. Snad to bylo jeho zvláštním účesem z úzkých spletených copánků, na krku svázaných do uzlu, nebo podivným tetováním na rtech. Takhle obvykle černoši nevypadali.

„Poslyš, odkud ty vlastně jsi?“

Černoch po něm blýskl očima, ne právě přátelsky. „Z Kenye. Jsem Wassonga. To je můj kmen.“ vyslovil pečlivěji než bylo obvyklé a vycenil bělostné zuby ve velmi podezřelém úšklebku.

Wassongové jsou nejbojovnějším, nejnebezpečnějším kmenem jižní a střední Afriky, blízcí příbuzní Massájů, kterých se bojí celá Afrika, vzpomínal Delgad na svoje školní vědomosti. Dle cestovatelů a znalců naprosto odmítají jakkoliv pracovat, považují se za nadřazené všem ostatním národům. Černoši z vesnic se jich bojí a ochotně jim v čemkoliv ustupují, neboť Wassongové jsou ve svých úmyslech nevyzpytatelní. Jak se mohlo von Crossovi podařit přinutit je k práci na své farmě?

Krajina kolem se rychle měnila. Zpočátku projížděli rozervanými skalními útesy, výše se dostali napřed do smíšeného a posléze do jehličnatého lesa, pak projeli pásmem divokých rhododendronů a dostali se do houštin kleče. Nakonec dorazili na rozlehlou horskou louku, nad níž jako nádherná divadelní kulisa visely v nekonečné modři zavěšené vzdálené bělostné útesy horských štítů. Mahdí ukázal bičem směrem k horám:

„Vidíš tam tu červenou střechu? To je naše farma...“

Delgad viděl jen nějakou nezřetelnou skvrnku v kotlině mezi stoupajícími stráněmi. Ale jak jeli blíž a blíž, rozeznával čím dál zřetelněji impozantní bělostnou stavbu s červenou střechou, obklopenou vysokou zubatou hradbou na způsob středověké pevnosti. Právě se odtamtud blížil jezdec – Delgad jej sledoval, jak se cvalem řítí po ne dobře vyježděné cestě a když se dostal blíže, seznal ke svému údivu, že je to černý leopard na strakatém koníku s dlouhou hřívou a postrojem zdobeným rolničkami, které tichounce cinkaly při každém pohybu koně. Leopard proletěl kolem nich s tlapkou zdviženou k pozdravu – Mahdí pozdrav opětoval.

„To se tady tihle objevují tak často?“ tázal se Delgad.

„Ovšem! Pořád je tu někdo. Není tady vůbec nikdy smutno. Mnozí z nich u nás pracují jako honáci...“

„A ty – jak se s nimi snášíš?“

Mahdího oči bojovně a varovně zablýskaly. „Ani naši bohové, ani Bůh bělochů nedokázali zkrotit divé šelmy! Jenom národ Arminů s nimi hovoří jako s bratry. Ty se jich bojíš, viď? Já ne, jsem pod ochranou svého pána...“

„Tedy se jich také bojíš!“ usoudil Delgad.

„Mám je rád! A sloužím tomu, kdo je jejich bratrem. Když u nás byla válka a step hořela, přišel on a s ním jeho skvrnití a pruhovaní bratři. Zachránil mne před smrtí. Byl jsem ještě dítě, a on mne přivedl sem a naučil mne znát hodnotu věcí. Proto jej nikdy neopustím...“

Delgad byl velice rád, že se to dozvěděl. Pochopil, že si bude muset dávat na Wassongy zřejmě dobrý pozor při uskutečňování svých plánů. „Zatím jsme ještě neviděli žádný dobytek...“

„Ten je na pastvinách. Moji synové jej pasou tam, na starých pastvištích. Proto ho nevidíš...“

Delgad už rozeznával i detaily farmy: sloupořadím ozdobený vchod do domu, otevřené arkády a fresky po stranách hlavní budovy, připomínající spíš zámek než farmu. Stejně tak hlavní brána byl mohutný kamenný portál, v němž byla zasazena těžké dřevěná vrata, pobitá železem. Na bráně byl dokonce zavěšen do kamene vytesaný znak: tančící tygr s korunkou. Delgad zblízka viděl, že má dva splétající se ocasy, což na něj působilo dosti komicky.

Projeli branou a ocitli se ve dvoře, obdobném jako u jiných hospodářských stavení, včetně chrochtajících pašíků, válejících se líně uprostřed dvora, slepic, hus a kachen, potloukajících se všude, králíků ve velkých výbězích, hejna holubů, pávů a jiných ozdob hospodářství. S mohutným ňafáním se k nim řítil ohromný pes těžko zjistitelné rasy a kupodivu nearminského původu – na hosta dvakrát štěkl, očichal jej a odešel. Později se Delgad dozvěděl, že je to sluha dvou arminských hafanů, kteří se na jeho upozornění dostavili si hosta obhlédnout. Dále se tu z živé přírody nacházel tygr, který spal u vrat stočen do klubíčka a slepice, husy, pašíci atd. jej velmi uctivě obcházeli.

Na konci byl dvůr oddělen krásnou kovářskou železnou mříží od zahrady, která se nacházela za ním a táhla se až k vlastní obytné budově, vyznačující se, jak již řečeno, sloupovým portálem, na němž byl opět v mramoru vyveden tančící dvojocasý tygr. Zahrada se skládala z bezpočtu záhonů, hýřících nejrůznějšími barvami a pečlivě udržovaných. Dvě černošky se právě zabývaly úpravami jednoho z nich. Symetricky byly do zahrady zasazeny dva vodotrysky se sochami poněkud připomínajícími sochařství dávných tygrů. Delgadovi se zdálo, že vidí mezi záhony skvrnité či pruhované kožichy, ale považoval to za šálení smyslů. Který rozumný člověk by si bez protestů pustil šelmy do zahrady?

Mahdí vypřahal koně a s pomocí nějakého jiného černocha je odváděl do konírny přilehlé ke zdi. Pak se oba chopili vozu a táhli jej ke kůlně na druhé straně. Delgad by jim byl mohl pomoci, ale nepomohl. Tygr u brány jim byl v cestě a Mahdí k němu poklekl a probudil jej uctivým pohlazením. Pruhované veličenstvo zívlo a ráčilo se odklidit o pár metrů dále.

Potom Mahdí vyzval Delgada, aby šel s ním představit se paní hraběnce. Nebylo třeba ji hledat, právě vyšla z domu poradit černoškám s květinami. Byla to neobyčejně milá stará dáma v prostých bílých šatech, která se celá rozzářila, jakmile jí Mahdí sdělil, že ji přišel navštívit host.

„Jmenuji se Humprey Delgad, madame,“ srazil podpatky bot, „Nadporučík Delgad. Jsem Mikův přítel a přicházím kvůli němu.“

„To mne mrzí,“ zasmušila se hraběnka, „Mike není doma...“

„To vím. Protože přicházím od něho...“

„Ach, to jsem ráda!“ hraběnka se úplně rozzářila, „Pojďte jen dále, pane Delgade a vezměte za vděk mým skromným pohostinstvím! Mahdí, ať připraví panu Delgadovi pokoj – zdržíte se samozřejmě déle, že ano?“

„Lituji, madame, jsem zde jen na skok! Raději bych jel hned ráno zase zpět. Přijel jsem vlastně...“

„Ale to mi přece nemůžete udělat, pane Delgade! Žijeme tady tak osaměle, každý host je pro nás potěšením!“

„Lituji – ale povinnost mne volá...“

„Já vím. Život diplomata je tvrdý a těžký, to vidím na Mikovi!“

Za této řeči došli až k portálu a Delgad měl možnost se přesvědčit, že ony černožluté skvrny jsou opravdu spící tygři. Byli dva, každý z jedné strany; jeden z nich otevřel oči a pečlivě si jej prohlédl. Také uvnitř na stísněném nádvoří, vykládaném barevnými dlaždicemi a obklopeném renesančními arkádami, byla tygřice se třemi většími mláďaty, která se právě napájela z ozdobné kašny s vodotryskem.

„Kolik je tu těch tygrů?“ ptal se Delgad, když stoupali po schodech. Dvorně nabídl hraběnce rámě, neboť již těžko chodila, zejména do schodů.

„Ani nevím... To se pořád mění, stále nějací přicházejí a odcházejí. Jsou velice milí...“

„A to je živíte vy nebo oni sami?“

„Ani zdaleka ne! Oni si sami vždycky něco uloví... nebo zabijou krávu...“

„Z vašich stád, co?“

„A co na tom? Stejně jsme většinu dobytka získali od nich. Je to vlastně jejich, není-liž pravda?“

„Soužití se šelmami přináší různá překvapení...“

„Ale já je mám ráda! Jsou tak milí... a jsou to naši přátelé! Mají nás rádi, to vím dobře...“ pohladila laskavě po hlavě ohromného tygra, který šel proti nim arkádovou chodbou. Pak otevřela dveře a zavedla Delgada do salonu, kde se oba usadili do pohodlných křesel.

„Máte jistě hlad a jste unaven.“ konstatovala a pronesla pár slov k mladému černochovi, který je sledoval od chvíle, co vstoupili do domu, „Připraví vám koupel a nějakou svačinu. Jíst budeme okolo sedmé hodiny, vyhovuje-li vám to...“

„Samozřejmě, zcela. Ale madame, smím-li vás obtěžovat... mám pro vás jistý vzkaz od Mika. Abyste rozuměla, Mike dostal jistý úkol, o kterém... bych se nerad šířil...“

„Rozumím – diplomatické tajemství. Kde je?“

„Abych řekl pravdu, to nevím ani já. Je to tajné. Ovšem podle něho má tady někde schované důležité dokumenty, které velmi nutně potřebujeme – nějaké zápisky nebo tak...“

V té chvíli vstoupil bočními dveřmi jakýsi tygr, zdvořile se uklonil (nebo snad protáhl?) a uložil se na hustý peršan pod nádherným barokním obrazem, představujícím fantastickou italskou krajinu. Delgad na to hleděl se značným údivem. „Oni vstupují takhle bez vyzvání a bez dovolení?“

„Proč by se měli dovolovat? Mohou přece všude a zvláště do těchto slavnostních pokojů...“

„Rád bych, abychom spolu mluvili o samotě!“

Hraběnka krátce zaváhala – pak se obrátila k tygrovi. „Prosím tě, mohl bys na chvíli odejít? Potom, až náš host odejde, zase přijdeš. Můžeš jít do modrého salonu...“

Tygr se pomalu, majestátně zvedl. „Rozumím...“ Delgadovi se zdálo, že jeho hluboký drsný hlas zní uraženě. „Půjdu, kam nařizuješ.“ Přijal od ní pohlazení a odešel stejnými dveřmi.

„Skutečně je zvláštní, co si ta zvířata dovolují!“ řekl Delgad, „Ale k tomu... ach, skoro bych zapomněl, posílá vám lístek, abyste mi důvěřovala... jakýsi průvodní list...“

A podal hraběnce pohlednici jakéhosi afrického města, na níž byl hranatými tiskacími písmeny napsán anglický text. Hraběnka se podívala na podpis a řekla smutně: „Odpusťte, že vás obtěžuji, pane Delgade, ale nevím momentálně, kam jsem si založila brýle, a já tak špatně vidím... mohl byste mi ten lístek přečíst?“

Delgad pokrčil rameny. „Drahá maminko, nezlob se, musím na nějaký čas odjet. Později ti povím kam. Nechal jsem doma nějaké papíry, dej je Hump. Delgadovi, přijde si pro ně. Důvěřuj mu, je to dobrý chlap a můj kamarád, i když hroznej opilec a sukničkář. Tisíckrát tě líbá Mike.“ Delgad se trochu provinile usmál.

Hraběnka naslouchala a melancholický úsměv jí pohrával na rtech. Pak potřásla hlavou. „Ano, pane Delgade, Mike má velice mnoho různých papírů. Ale bohužel se k nim nedostanete. Asi zapomněl na jednu maličkost, že totiž jsou v jeho pokoji v psacím stole. A pokoj i stůl jsou zamčeny a klíče má jenom Mike. Nebo vám je snad půjčil, pane Delgade?“

Humprey se trochu zamračil a potřásl hlavou. „Cožpak by se nedalo... třeba nějak otevřít?“

„Lituji, ale to bychom museli použít násilí! Já do Mikova pokoje nechodím, ani nikdo ze služebnictva. Jediný klíč má u sebe on. Zřejmě vám nebudu nic platná – i když je mi to moc líto...“

Delgad na ni hleděl velmi rozmrzele – ale zdálo se, že ta milá, už poněkud dětinská stará dáma mluví naprostou pravdu.

Vzápětí vstoupila černá komorná, aby ohlásila, že koupel pro pána je připravena. Takže další rozhovor byl zatím odložen.

Hraběnka zůstala sedět ve svém křesle. Jakmile Delgad odešel, otevřely se dveře a znovu vstoupil již známý tygr.

„Když mermomocí chceš poslouchat,“ řekla hraběnka rázně, „Můžeš přece použít zařízení v Modrém salonku! Někteří lidé nelibě nesou vaši přítomnost, a tenhle Delgad je obzvláštní kus mezka!“

„Tvůj syn nám uložil pečovat o tvoji bezpečnost! Myslel jsem, že tady budu užitečnější... ten chlap se mi nelíbí a nemám k němu důvěru! Myslím, že je to mizera!“

„Proč? Je to milý a zdvořilý mladý muž a jeho chování je téměř bezvadné – myslím, že je v pořádku...“

„A přesto mu nevěříš. Protože jsi mu neřekla pravdu!“

Hraběnka se přemýšlivě zahleděla z okna. „Nejsem si jím zcela jistá od první chvíle. Může říkat pravdu, ale nemusí. Vypadá to pravděpodobně a kdyby to byl někdo, koho znám, nezaváhala bych.“

„Co se ti na něm zdá podezřelé?“

Hraběnka vzala ze stolu pohlednici a podala mu ji. „Můj syn by z anglicky mluvící země nikdy nepsal anglicky. Použil by němčinu nebo nějaký jiný jazyk, který tam neznají. Je to taková zásada.“

Tygr si prohlížel pohlednici. „Pokud mohu posoudit, je to jeho písmo. Ale lidé prý dokáží písmo napodobit. V každém případě bude dobré dávat na toho muže pozor. Budeme nablízku.“

„Ano,“ souhlasila, „A Mikův klíč si vem k sobě!“

Tygr pokývl hlavou, přijal pohlazení a odešel. Hraběnka zůstala ještě chvíli sedět v křesle a mlčky potřásala bělovlasou hlavou..

Delgad se vykoupal a tím občerstvil svoje síly natolik, že se mohl pustit do dalšího vyjednávání. Když vyšel z koupelny, zeptal se komorné, kde je hraběnka, ale ta mu buď nerozuměla, nebo neměla zájem jej informovat. Vyšel tedy na arkádový ochoz, procházel se po něm a hleděl do kraje. K severu se odtud táhla bezútěšná step, jediné zajímavé, byly nádherné záhony květin před zámkem. Na západě i východě byl obraz zacloněn anglickým parkem s rozložitými stromy. Na východě táhl se park až těsně ke skále, strmě se tyčící vzhůru, k níž přiléhala také hradba, ale na západě byla mezi palisádou a skalní stěnou cesta, široká právě tak pro kolesku, jakou Delgad přijel. Zámek byl tedy i fortifikační stavbou, zabezpečující průsmyk, ve kterém byl postaven. Tím se dalo vysvětlit, proč se tady stále potlouká ta spousta tygrů. Ale co přimělo von Crosse usadit se v tak nebezpečném místě, to nemohl Delgad za svět pochopit.

Obrátil tedy svou pozornost k jihu. Nedaleko od samotné zdi zámku tam byla hradba, z níž jen malá branka vedla na cestu, vinoucí se nahoru průsmykem někam k tygřím nebo leopardím územím. Nezdálo se, že tam často chodí lidé. Delgad tam stál delší dobu a hleděl k jihu, ale neviděl téměř nic zajímavého. A ať hleděl na kteroukoliv stranu, nikde neviděl hraběnku.

Obešel ještě jednou farmu a nahlížel do všech oken – většina z nich byla otevřená, jen na oknech jednoho pokoje byly stažené rolety. Delgad si domyslel, že je to Mikův. Pak jej nalezl sluha a upozornil ho, že je za pět minut sedm a o sedmé se podává večeře, takže pán má nejvyšší čas. K jeho překvapení tam hraběnka ještě nebyla a prostřeno bylo pro tři. Příbory byly nádherné, stříbrné s perlami na střenkách.

„Kdo s námi bude ještě večeřet?“

„To je prostřeno pro pana hraběte, prosím. Pan hrabě má vždy v dobu jídla připraveny příbory i nádobí, neboť se může vrátit v kteroukoliv chvíli...“ uklonil se černoch.

Nemůže, řekl si Delgad, ale v té chvíli vstoupila hraběnka, nesouc si v náručí malého tygříka velikosti větší kočky. U dveří jej nechala seskočit na křeslo, ale tygřík skočil na zem, přiběhl k Delgadovi a očichával ho.

„A co je tohle?“

„To je náš host, pan Delgad!“ vysvětlila mu laskavě.

„A proč není černý – proč je bílý?“

„Protože je běloch, víš! Já přece taky nejsem černá!“

„Nojo! Já myslel, že seš bílá jenom ty...“ Po poučení se tygřík posadil vedle jejího křesla, očekávaje, že bude v průběhu večeře vydatně krmen.

„Račte odpustit, madame,“ řekl Delgad po večeři, „Ale... velmi bychom potřebovali Mikovy záznamy! Nevím sice přesně, o co jde, ale Mike říkal, že si mám z jeho papírů vybrat! Jedná se o případy ministerstva vnitra a je to důležité! Skoro tak, že bych naléhal i na násilné otevření pokoje!“

„Ovšem marně,“ usmála se hraběnka, „Mike mi zakázal pokoušet se otevřít jeho pokoj, jakož i komu jinému. A skutečně velmi lituji, ten lístek neříká nic o tom, že by tento zákaz byl zrušen. Musel byste mi přinést nějaký průkaznější doklad...“

A to stačilo, aby Delgad přestal naléhat. Sice se v něm všechno vařilo a nejradši by tu starou dementní čarodějnici uškrtil, ale za přítomnosti šelem a černochů nemohl nic dělat.

Spát šli brzy. Delgad ještě chvíli poslouchal kroky služebných po chodbách, ale okolo desáté vše v celém domě utichlo. Delgad počkal, až se ručička jeho hodinek dotkne jedenácté, teprve potom vstal a prohlédl si pečlivě malé nářadí, složené do dvojitého dna kufříku. Ačkoliv potmě, pracoval rychle a šikovně – složil všechno do kapes a vyšel ven.

Vnitřní ochoz byl pustý a tmavý. Delgad byl však už dost dlouho ve tmě, aby se mohl zorientovat i při slabém svitu hvězd a srpku Měsíce, pronikajícím i do ochozu. Pamatoval si, který pokoj je Mikův. Pokud možno neslyšně přešel ke dveřím, poklekl tam a zkusil napřed otevřít dveře. Podle očekávání byly zamčeny. Delgad vyňal z kapsy ohnutý drát, obalil jej na konci kouskem modelovací hmoty a vsunul do zámku. Mírně pohnul na obě strany, a když si byl jist, že se tvar zámku náznakově otiskl, vytáhl svůj nástroj zase ven. Zjistil, že to není zámek tak složitý, jak se původně domníval, a jak by při Mikově chytrosti bylo možné. Takovýto zámek se dal docela dobře odemknout paklíčem a Delgad počal z jiného kusu drátu ohýbáním a kroucením vhodný paklíč vytvářet. Než si vybral počestné řemeslo strážce zákona, zkusil poněkud i jeho opak a tak nebyl v takové práci nováčkem. Paklíč přesně seděl, když jej vsunul do zámku. Pak opatrně otočil, dveře dosti hlučně cvakly a když vzal za kliku, pootevřely se.

Delgad opatrně nahlédl – a hleděl přímo do dvou velkých nazelenalých očí, které jej pozorovaly lhostejným, flegmatickým pohledem. Delgadovi trvalo déle než obvykle, než pochopil, že za zamčenými dveřmi v uzavřené místnosti je tygr, skutečný živý tygr, neboť ty oči se poněkud pohybovaly a zle světélkovaly. A Delgad pochopil, že zřejmě není zdrávo zůstávati v zorném poli těchto očí déle, než je nezbytně nutné.

Tygr se pomalu pohnul směrem k němu. V té chvíli počal Delgad ustupovat, poněkud rychleji, než se k němu tygr blížil. Při tom kopl do dveří, takže se s bouchnutím zavřely. Delgad si oddechl a ulehčeně se ohlédl po ochozu – ale na pět kroků od něho stál tygr, svítící podobnýma očima jako ten uvnitř, a na druhé straně další. Delgad zesinal strachem, ustoupil až ke sloupu a ustrašeně na ně hleděl. Ale v té chvíli začal ten ve směru k jeho pokoji ustupovat a Delgad se dal za ním. Ke dveřím pokoje se dostal bez nebezpečí, vpadl dovnitř a otočil v zámku klíčem. Nicméně přesto strávil zbytek noci ve strachu a jakýkoliv zvuk jej rázem budil z nepevného spánku.

K ranní snídani přišel nevyspalý a pobledlý. Hraběnka už tam seděla a jeden z tygrů jí ležel u nohou. Delgad se neodvážil požádat, aby zmizel.

„Jak jste se vyspal, pane Delgade?“ usmívala se stařenka mile, „Jsem tak nešťastná, že už chcete odjet... Skutečně se nemůžete zdržet déle, tak ráda vás tu vidím...?“

Delgad se skutečně nemohl zdržet déle. Dospěl k přesvědčení, že tygři své paní ničeho neřekli a rozhodl se zmizet dříve, než se k tomu odhodlají. Hraběnka mu půjčila koně, měl ho nechat na nádraží v Tigerstownu, a přátelsky se s ním rozloučila. Ale přesto, když dojel k pásmu kleče, otočil se v sedle a zlobně zahrozil směrem k farmě pěstí.

Errata:

30.05.2021 11:46