„Nesmysl,“ řekl don Estéban, „Já myslím, že to vědí velmi dobře. Mám obavu, že tě nějací bandité viděli při akci – konečně, může jim dojít, kdo tak asi může být hlavou takové práce. Je to namířeno proti nám!“

„Jsme v srdci Kasby,“ řekla Asthra, „Nikdo si sem netroufne!“

„Jen aby! Větřím něco nepříjemného! Bude lépe mít zbraně připraveny, Pedro. Féri, ty tady taky dneska zůstaň!“

„Bylo by lepší, aby Féri oběhl hlídky!“ řekl Pedro, „Těm hrozí nebezpečí, ne nám!“

„Přesto zůstane Féri tady,“ rozhodl don Estéban, „Uložíš se v zahradním domku a budeš hlídat dům zvenčí. Kdyby něco, střílej bez váhání, jsou to ničemové.“

„Radši ho chyť do lasa,“ navrhla Asthra, „Ještě jsem neviděla živýho banditu! Já bych ho určitě nezabila, jen zajala!“

Po tomto jejím hrdém prohlášení se už nikdo neodvážil nic namítat, takže zůstalo při návrhu dona Estébana. Odešli tedy spát a také skoro okamžitě všichni usnuli.

První si všiml něčeho zvláštního kocourek Macek, a to nezvyklého způsobu vrčení motoru někde před domem. Ale jelikož spal Asthře v náručí, nechtěl se příliš hýbat, aby se neprobudila. Zdálo se mu, že auto zastavilo někde poblíž, jinak už neslyšel nic zvláštního.

Tou dobou se plížilo šest stínů k oknu dílny Santanuevova zlatnického obchodu. Jeden z nich tiše uvolnil okenici, vysadil ji, přilepil na okenní tabuli naklihovaný list papíru, vyřízl okno diamantem a vyrazil, aniž se ozval nadměrný hluk. Otevřel okno a všech šest prolezlo dovnitř. Santanueva nepředpokládal, že by se dílna mohla stát cílem zlodějů a neopatřil okno mřížemi – nyní by se taková opatrnost byla vyplatila. V dílně toho nebylo moc k ukradení, pokud by někdo neměl zálusk na stolky, sedačky a skříně s nářadím.

Muži uvedli okno do jakž takž nenápadného stavu a věnovali pozornost zámku dveří, což už dalo víc práce. Zvládli ji ale rychle a šikovně, otevřeli ty dveře a vstoupili do přístřešku pro popelnice na odpadky, odtud do garáže, kde ovšem nyní žádné vozidlo nestálo. Z garáže nevedly dveře jinam než na ulici a ani další jiný východ tam nebyl, takže dílna i garáž byly úplně odděleny od domu. Původně byla dílna jakýmsi skladištěm a dodnes se tam vstupovalo garáží. Muži se tedy dostali do blízkosti místa, ze kterého vyšli, ačkoliv se při tom museli dosti namáhat. Tato skutečnost u nich vyvolala přehršli tichých kleteb.

Opustili dílnu, jak přišli a hledali jiný vchod. Žádný mimo vchod do krámu opatřený železnou mříží, už nenašli, tak byli nuceni přelézt zeď do zahrady. Od železné branky klíče neměli a paklíč by způsobil značný skřípot a vrzání. V zahradě byly vchody dva, z přízemí do kuchyně a krámu a schody na ochoz v prvním poschodí, do obytných místností. Nejdřív vlezli do kuchyně, nyní prázdné, a odtud po otevření řady zamčených dveří konečně do obchodu. Jenže ani tam nebylo nic, co by mohlo potěšit jejich srdce, neboť všechny cennosti i peníze byly zamčeny v trezoru v kanceláři, malé místnosti za krámem. Dva muži tam vlezli a jeden z nich, známý kasař, počal trezor prozkoumávat. Teprve když došel k názoru, že jej otevřít dokáže, dal pokyn ostatním. Teď jim bylo jasné, že není nutno dona Estébana šetřit.

Kasař se dal do práce a ostatních pět se tiše vydalo do patra. Šli velice tiše, ale stejně probudili stříbrného kocourka Macka, a ten probudil Asthru. „Někdo je v domě... někdo cizí...“

Asthra neměla strach, přesto se otřásla jakoby zimou. Klouby prstů zaklepala na stěnu bratrova pokoje, doufajíc, že to uslyší. Pak vzala těžkou mosaznou vázu, vyndala z ní květiny a uchopila ji jako palici. Přistoupila ke dveřím a připravila se, načež zabouchala i na druhou stěnu, tentokrát otcova pokoje.

Pedro měl lehký spánek. Na Asthřino ťukání se probral, uchopil revolver visící nad jeho hlavou a skočil ke dveřím. Právě ve chvíli, kdy se dveře otevřely a stanul v nich chlap se zbraní v ruce. Dvakrát střelil směrem k lůžku, dříve než stačil vidět, že v něm nikdo neleží. Současně střelil Pedro, ale mířil muži na ruku. Bandita pustil pistoli a zaječel bolestí. Tehdy jej Pedro udeřil pažbou do hlavy a ničema se složil.

Skoro současně s mužem, který vpadl k Pedrovi, vběhl jeden z mužů do Asthřina pokoje. Rovněž on držel revolver. Dívka vyjekla leknutím a v první vteřině se nemohla ani pohnout – ale to už dopadl na mužovu hlavu skokem ze skříně kocourek a zaťal mu ostré drápky předních tlapek do obočí těsně nad očima. Muž odhodil revolver, rozeřval se a pokoušel se odervat kočku od svého obličeje – to už se vzpamatovala i Asthra a udeřila ho přes hlavu svou vázou.

Don Estéban spal tvrdě a neslyšel ťukání. Ale když padly první výstřely, okamžitě se probral. Byl to muž velmi duchapřítomný a spával v širokém vyřezávaném lůžku s manželkou po jedné a dvouhlavňovkou po druhé straně. Rychle shodil prudkým úderem do?u Elvíru z lůžka, uchopil pušku a namířil ke dveřím. Právě včas, neboť ty se rozlétly a stanula v nich temná postava. Don Estéban stiskl spoušť, ozval se výstřel a chlap pustil samopal a klesl. Estéban vyskočil z lůžka a vyběhl na ochoz, ale v té chvíli jej zasáhly tři kulky z revolveru dalšího bandity. Otec klesl na kolena, ale stačil ještě stisknout spoušť podruhé. Náboj z druhé hlavně zasáhl jeho vraha, právě když chtěl skočit za sloup ochozu. Muž zařval, rozhodil rukama a padal dolů do zahrady.

Poslední lump dostal strach, když viděl, že jeho druhové neslavně dopadli. Aniž vystřelil, přeskočil ochoz do zahrady a prchal mezi stromy, aby zmizel zadem. V té chvíli se vymrštilo od altánku laso a smyčka se zadrhla na jeho hrdle. Současně skočil za ním Pedro, dopadl na muže a pokoušel se mu vyrvat revolver, který chlap tahal z pouzdra. Taky tam byl Féri, oba společně muže přemohli a spoutali lasem. V té chvíli Féri postřehl, že chlap, jehož Pedro předtím omráčil, prchá po schodech směrem ke zdi do ulice – než se k němu stačili rozběhnout, visel už na zdi a vytahoval se zdravou rukou na její vrchol. Féri po něm hodil nožem a zasáhl ho do zad, mužovy ruce povolily a on se zřítil ze zdi na dlaždice před brankou.

Zatímco Féri s banditovým revolverem střežil okolí, není-li tu ještě další ničema, vyběhl Pedro nahoru a poklekl u otce, u něhož už klečela Asthra i doňa Elvíra. Tvář dona Estébana byla šedivá, připomínala spíš masku – z úst mu vytékal pramínek krve a na srdci zela krvavá rána.

„Mrtev?“ zašeptal Pedro rty ochromenými hrůzou.

Nikdo mu neodpověděl, ale on to chápal sám, když přiložil tvář na otcovo chladnoucí čelo. Asthra i matka vzlykaly, ale Pedro pozvedl tvář strhanou vztekem k obloze a řekl: „Najdu jeho vrahy! A zničím je... jako krysy je zničím!“

Vyskočil a vběhl do Asthřina pokoje, kde ještě ležel omráčený muž. Pedro jej uchopil v pase, naložil si ho na záda a vytáhl ven z místnosti. „Vodu, Asthro!“ nařídil zostra, a když se k ničemu neměla, uchopil sám džbán a polil bezvědomého. Ten zahekal a otevřel oči, ale hned je zas zavřel, když spatřil Pedrovu tvář. „Kolik vás bylo?“

„Še...šest!“ zahekal nešťastník.

Santanueva se rozhlédl. „Jen pět... kde je šestý?“ Najednou vyskočil a rozběhl se dolů k trezoru. Ale tam byl zcela zbytečný, před trezorem byla rozevřená šachta a v ní vtěsnán nebohý kasař. Když se trezor otevřel, otevřelo se současně propadlo, o jehož vypínání nevěděl.

Pedrův instinkt velel, že je nutno jednat rychle. „Féri!“ křikl, když vyběhl nahoru, „Sežeň rychle co nejvíc našich, aspoň deset! Zajatce je potřeba odvést a dobře hlídat!“

Jenže to už přibíhali zahradou tři kluci ze sousedství. Slyšeli výstřely a přišli svému vůdci na pomoc. Santanueva jim předal oba zajatce, společně vytáhli kasaře ze šachty a rovněž jej odvedli, načež Pedro šachtu zase zakryl. Asthra a do?a Elvíra stále ještě plakaly u mrtvého a snad si matka ani nevšimla opatření svého syna – jenomže to už před domem brzdilo nějaké auto, a za okamžik se ozvalo bouchání na vrátka v zahradě.

Santanueva šeptem vydal několik rozkazů a všichni jeho kluci včetně Fériho okamžitě zmizeli. Bušení neustávalo, na zdi se objevil policista v uniformě a za ním další.

Santanueva se rozběhl k nim – zdálo se mu, že jsou překvapeni tím, že ho vidí. Pedro držel v ruce pistoli a vypadal velmi hrozivě – bledý, rozcuchaný, s nenávistí v očích.

„Co se tady stalo?“ ptal se policejní důstojník.

„Loupežné přepadení... Napadli nás!“

„Musíme zavolat komisaře!“ rozhodl důstojník a křikl v tom smyslu pár slov na řidiče, „Otevřete tady tu branku!“

Pedro doskočil pro klíč – důstojník mu jej sebral a odemkl. Rázem byl dům i zahrada plná policajtů. „Kde jsou ti bandité?“

„Tady leží! Jeden, dva, tři...“

„Víc jich nebylo?“

„Já jsem jich víc neviděl.“

Za chvíli zastavil před domem druhý policejní vůz a vstoupili dva muži v civilu. „Komisař Bellmarch, tohle je můj inspektor Larry Buck. Co se tady stalo?“

„Přepadli nás tito lupiči,“ řekl Pedro, „Zabili mého otce...“

„A ty jsi kdo?“

„Pedro Santanueva. To je moje matka a sestra...“

Komisař se rozhlédl po domě a nechal si ukázat mrtvoly všech tří banditů. „Víc jich nebylo?“ ptal se, podle Pedra udiveně.

„Nevím. Neviděl jsem jich víc.“

„Musíme bezpodmínečně prohledat zahradu i dům!“ řekl Buck, „Co se v domě ztratilo, nevíš?“

„Nic. Zdá se, že nás napřed chtěli zavraždit. Tam ty dva zabil otec a tohoto já...“

„Musíme všechno zapečetit!“ rozhodl komisař, „Ale s pátráním začneme až ráno. Ano, Larry, můžeš prohledat zahradu. Mohli bychom si tě vyslechnout, Pedro?“

„Ano. Můžeme hned. A třeba v mém pokoji...“

Do?a Elvíra dostala nervový šok. Asthra ji uložila v pokoji na lůžko, z něhož před půlhodinou vstal don Estéban a policejní lékař jí dal nějaké prášky. Zatímco se dům a zahrada hemžily policisty a odborníci hledali vesměs zbytečně stopy a otisky prstů, fotografovali a pořizovali obsáhlé soupisy všeho možného, prováděl komisař Bellmarch s Asthrou a Pedrem obšírný výslech. Pedro vypovídal asi v tom smyslu, že nějaký bandita po něm střílel, pak vyběhl ven a tam že se ozvala střelba z otcovy ručnice, načež Pedro viděl banditu na zdi a střelil po něm. Asthra byla samozřejmě vyslýchána odděleně – brečela a odpovídala jen, že spala a probudila ji teprve střelba, pak vyběhla a viděla mrtvého otce. Co se dělo jinak, žádný ze sourozenců nevěděl.

Komisař byl s výsledkem pátrání viditelně nespokojen. Pokládal jim další a další otázky, ale na žádnou z nich nedostal odpověď, která by mu vyhovovala. Nakonec dospěl k názoru, že Asthra i Pedro jsou děti velice duševně zaostalé.

Teprve když se rozednilo, skončili policisté práci a odjeli, když slíbili, že o všem podají přesné informace. Bellmarch dal zapečetit dílnu, obchod i trezorovou místnost a pokusil se zjistit, jakým způsobem je trezor uzavřen. Ale Pedro prohlásil, že o tom nic neví a otvírat trezor neumí, stejně tak Asthra. Oba sourozenci cítili podvědomý odpor ke komisaři Bellmarchovi i jeho pomocníkům. Ale když se nad tím vážně zamysleli, nebyli by mohli říct, co je toho příčinou.

Když odešli, zanechal Pedro matku pod Asthřinou ochranou a přidělil jí tři ze svých nejzodpovědnějších bojovníků přímo do domu a asi desítku do okolí. Okolo domu se shromáždil dav čumilů, mezi nímž se nenápadně pohybovali jeho nindžové. Tiše jim vydal několik rozkazů.

Pak se vrátil do svého pokoje a oblékl si uniformu. Vzal si pušku, revolver i katanu, také různé pomůcky, které se nosí do boje. Asthra sledovala, jak se připravuje. Pedro mlčel, jen oči mu velmi zle blýskaly. Nakonec osedlal jednoho ze svých koní a vyrazil zadní brankou do džungle.

Errata:

30.05.2021 11:46