Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hlouběji v zelené tmě džungle byla skryta malá lovecká chata s rozsáhlým podsklepením. Byla obklopena koňmi jednotlivých bojovníků, další se k ní na Fériho příkaz sjížděli. Když Pedro vstoupil, spatřil kasaře uvázaného k podpěrnému sloupu a kolem několik kluků – dva drželi v ruce trojité důtky, jimiž proměnili mužova záda v propletenec krvavých pruhů.

„Zatím nic neřekl!“ informoval ho Féri.

„Vyndejte mu roubík!“ nařídil Pedro.

Kasař pochopil, že přišel velitel. „Proboha, milost, pane! Já opravdu nic nevím! Najali si mě jenom jako odborníka na tu kasu, a najal mě Benson, ten co jste ho zabili! Potom znám ještě Nevadu, toho jste taky zabili... vím jenom, že Jimmy říkal něco: Když to klapne, šéf pořádně přidá! Jimmy je ten černovlasej...“

„Pokračujte.“ rozhodl Santanueva.

Kasař začal zoufale vřískat už dopředu – rychle mu ucpali hubu, aby je nerušil v jejich úsilí. A vyměnili se, už je od bití bolely ruce.

„Jak to vypadá s ostatními?“

„Ti dva zapírají! Zkusili jsme jim dát nakládačku, ale nedali si říct. Tenhle se rozezpíval první. Je to nějaký Hanky Šmírař, kasař. Ti dva jsou Jimmy a Chrobák, civilní jména nezná.“

„To je jedno. Víš jistě, že neví nic?“

„Povídá, že ne!“

„Tak k ledu. A přiveďte mi Jimmyho!“

Jimmy se tvářil zle a nepřátelsky – byl to muž s obličejem podrápaným stříbrným kocourkem Mackem.

„Ty prý nechceš mluvit!“

„S tebou se nemám co bavit! Když jsem něco udělal, tak mě dejte polišům a soudu! S váma se nebudu dohadovat!“

Jeden z kluků mu dal pěstí do tváře, až znovu vytryskla krev, a štěkl: „Na kolena! A odpovídej na otázky!“

„Kdo jsi?“ zeptal se Pedro, „Jak se jmenuješ?“

„Po tom je ti hovno!“

„Kdo je tvůj šéf? Kdo tě najal?“

„Nikdo! Chci být vydán policii...“

„Kdo je tvůj šéf? Radím ti, řekni to po dobrým...“

„Šéf byl Benson a toho jste zabili. To on nás navedl! Já bych nikomu nic neudělal, protože...“

„Protože ti v tom zabránil kocour, vím. Tak povídej a nebude ti ublíženo. Kdo je šéf?“

„Nevím!“ řekl Jimmy a zamračil se ještě víc.

Pedro k němu přistoupil. „Zkus trochu přemýšlet, Jimmy, jestli máš čím. Já jsem Pedro Santanueva, kníže Kasby. Napadli jste mne, a i když jste to udělali z nevědomosti, dostanete trest. Já nepotřebuju žádné policajty ani soudy, já jsem soudce. Ty už nebudeš dlouho žít. Ale máš dvě možnosti: zemřít rychle a bez bolesti, nebo pomalu a velmi nepříjemně. Tak si vzpomeň!“

Jimmy zauvažoval, jestli jeho výhrůžky mají váhu. Neřekl nic.

„No, vzpomeneš si. Značkovadla!“

Před chatou plápolal oheň – kluci nechali otevřené dveře a položili do ohně značkovadla na dobytek. Jimmy hleděl vytřeštěně, jak se železo rozžhavuje, ale nepromluvil. Pedro hovořil šeptem se svými bojovníky, pak dal pokyn a někdo přiložil žhavé železo k Jimmyho noze. Jimmy zařval jako zvíře, ale když se jej Pedro zeptal, jenom kroutil hlavou a vztekle nadával.

„Paty do ohně!“ nařídil Pedro.

„Pak už ale nebude nikdy chodit...“ namítl někdo.

„Nikdo ho k tomu nebude nutit.“

Kluci přinesli Jimmyho k ohni a vsunuli mu chodidla do žhavého popela. Nešťastníkův řev rozechvěl koruny stromů – když ho potom vytáhli, byl ochoten vypovídat.

„Šéf, kterej nás najal, je Samuel Cody, majitel hospody U šilhavý zmije! Ale jeho kšeft to nebyl, dělá pro šéfa koksařů, jako pro Billa... nevím, jak se jmenuje dál! Možná Carson...“

„Jiný velký šéfy neznáš?“

„Moh by v tom mít prsty Kruťas! To je jeden velikej grázl, ale neznám jeho jméno ani bejvák! Někdy chodí k Pastorový tchýni, ale to spíš večer! Jinak... já nevím vo nikom!“

„Dobře,“ řekl Pedro poprvé mírněji, „Vidíš, že umíš mluvit, když se ti laskavě pomůže...“

„Proboha, tak mi pomoz! Nevíš ani, jaká je to bolest... Ach proboha, pro Panenku Marii a všecky svatý...“

„Ale v pekle to budeš mít horší...“ řekl Santanueva soucitně.

„V pekle?“ vytřeštil Jimmy oči.

„Právě tam odcházíš. Óguro, odměň ho za jeho činy...“

Hašikara Ógura byl mladý Japonec, potomek slavného samurajského rodu. Na Pedrův pokyn vytasil meč zvaný wakizači a jediným mávnutím usekl Jimmymu hlavu.

„Odnést a pohřbít!“ zavelel Pedro, „A teď Chrobáka!“

Muž zvaný Chrobák byl onen, co ani nevystřelil. Když ho přiváděli, viděl odnášení těla bez hlavy i hlavy svého kamaráda a mohlo mu dojít, co čeká jeho. Ale jakákoliv práce s ním byla zcela marná. Po popálení značkovadlem vypověděl několik jmen, vesměs svých kolegů, ale ze šéfů neznal žádného a o Codym se vyjádřil, že je to možné. Načež na Santanuevův příkaz zakročil opět samuraj Ógura.

„Co s tím kasařem?“ ptal se Féri.

„Nepotřebuju ho. Není nám k ničemu, ať ho vezme čert!“

Zatímco byly prováděny jeho rozkazy, stál u ohně a mlčel. Když k němu jeho velitelé došli, obrátil se k nim:

„Tito bandité zavraždili mého otce, nejlepšího člověka, kterého nosila tato země. Pomstím se jim – ale má pomsta bude taková, že si o ní generace budou vyprávět a hvězdy zblednou, když pod nimi někdo vysloví moje jméno!“

Rozhlédl se kolem sebe – jeho nindžové s tvářemi tvrdými a nelítostnými se jenom klepali nedočkavostí, aby začali provádět jeho rozkazy. Ale Pedro musel udělat něco jiného.

„Zvolili jste mne knížetem Kasby. Povinností knížete je ve chvíli, kdy zahajuje válku, vyvázat všechny svoje poddané z léna a dát jim svobodu, aby se sami mohli rozhodnout, zda s ním půjdou do boje či nikoliv. Proto i já v této chvíli ruším všechny vaše sliby vůči mně a mému rodu, a prohlašuji, že jste svobodní, a neváže vás žádná povinnost...“

Mezi bojovníky to zašumělo, ale nikdo nepromluvil.

Pedro vytáhl katanu a odřízl si kadeř vlasů nad čelem. Hodil ji do ohně a vyčkal, až vlasy vzplanuly.

„Já, Pedro de Santa Nueva María Leon Careira y Alcatrez, přísahám tomuto ohni, slunci, měsíci a hvězdám, stromům a trávě, větru a všem živým tvorům, a také vám, bratři, že potrestám každého, kdo je vinen smrtí mého otce dona Estébana, a neustanu v boji, dokud bude jediný z nich chodit po této zemi. Neublížím při tom nikomu, kdo se nedopustil zločinu, a také nedovolím, aby zůstal bez trestu někdo, kdo ublížil jiným, jak mne váže přísaha Templářů.

Vězte, že jsem v minulých dnech dostal dopis od lorda Rogera Monroese, velkého komthura Černé Lilie, ve které mne přijímá za rytíře řádu a dovoluje mi, abych učinil, co uznám za vhodné. Rozhodl jsem se založit samostatnou lóži, kterou nazvu podle svého znaku Černá Labuť. Přijmu přísahu toho, kdo chce bojovat po mém boku...“

Teprve teď nastalo vzrušení. Snad všichni, kteří tu byli, se snažili o překot protlačit k Pedrovi a přihlásit se mu.

„Není čas na dlouhé přípravy,“ řekl Pedro, „Ale je tady voda na očistu a oheň, který dosvědčí přísahu. Máte čas na rozmyšlenou po dobu, než smyju svoje minulé hříchy...“

Odešel ke břehu řeky, odložil svoje zbraně, oděv i ozdoby a vstoupil do vln. Několikrát se ponořil, při čemž si opakoval šeptem modlitby, kterým nikdo nerozuměl. Potom si uhladil vlasy, navlékl ochranné amulety, které nosil okolo krku, a za pás zasunul svoje zbraně.

Mnozí z ostatních se už také koupali. Další pobíhali sem tam, dohadovali se mezi sebou a zřejmě se také připravovali. Byl trochu zmatek, většina lidí neznala zvyklosti řádu a netušila, že by se jich někdy mohly týkat. Další namítali, že zvyklosti jednotlivých lóží se mění případ od případu, a že tedy pro Santanuevu nemusí platit to, co pro ostatní.

Pedro došel k ohni. Sotva se zastavil, přistoupil k němu Féri a poklekl na jedno koleno. „Přijmi moji přísahu, velmistře!“

Pedro vytasil katanu, Féri se jí dotkl pravou rukou. Někdo z přítomných odříkal po paměti text přísahy.

„Přísahám!“ pronesl Féri.

Santanueva jej objal. „Vítám tě! Současně tě prosím, abys přijal hodnost komthura a vykonával činnosti, které k tomu přináleží. Nezdržuj se odmítáním, nemáme moc času. Každý, kdo přijme naše svěcení, bude okamžitě vykonávat veškeré povinnosti s tím spojené, ať na ně stačí či nikoliv. Jinak to nejde!“

„Přijímám.“ řekl Féri. Na očích mu bylo vidět, že má strach.

Jako další žádal o zasvěcení Hašikara Ógura. Uvedl, že jedno zasvěcení již získal ve svém okruhu zen-buddhistů, ale protože je v současné chvíli pod Santanuevovým velením, přeje si stát se členem jeho řádu. Pedro přijal jeho přísahu a jmenoval i jeho komthurem. Pak přistupovali další – někteří již během přísahy obdrželi rozkazy a rozjížděli se do města. Dostali příkaz sledovat jednotlivé známé gangstery a na příkaz je zlikvidovat. Přímé velení měl Féri a Ógura.

„Chci tady mít živého Samuela Codyho, který jistě zná šéfa! Ale pozor, mezi tou bandou někde pracuje náš kamarád Sid, kterého někteří z vás znají. Ať vysvětlí ostatním jeho postavení. Já teď odejdu domů, protože za námi jistě přijdou vyšetřovatelé. Zatím seznamte celou smečku s tím, co se stalo. Tady zůstane velet Ógura...“

Hašikara Ógura, rytíř Vycházejícího slunce, sevřel v rukou rukojeť svého meče. „Splním tvoje rozkazy, pane!“

Okolo desáté hodiny navštívil Santanuevův dům znovu komisař Bellmarch se svým inspektorem Buckem. Komisař vyhlížel značně nepřívětivě, mnohem rozzlobeněji než v noci.

„Pátrání naráží na značné obtíže, do?o Elvíro,“ vysvětloval vdově, která se již probrala a chovala se teď s důstojností až zarážející, „Totiž zdá se nám, že se do té věci zamíchal ještě třetí, cizí faktor, někdo, kdo plánovitě maří naši práci...“

„Nerozumím vám, komisaři...“

„V celém případu je řada zarážejících momentů. Máme svědka co tvrdí, že do vašeho domu vstoupilo šest mužů, ne jenom tři. Je to dost překvapující a nevíme doposud, co se v tom případě stalo se zbývajícími!“

„Snad utekli, když se začalo střílet!“ řekl Pedro, který stál po matčině pravici a tvářil se jako bůh války.

„V každém případě je to povážlivé! Velmi by nám pomohlo, kdybychom je dostali! Mimo to někdo vypověděl, že přijeli černou fordkou, která stála ještě v noci ve vedlejší ulici! Ovšem dnes ráno už tam nebyla!“

„Pravděpodobně jí odjeli zbylí muži.“ soudil Pedro.

„Přesto je to dosti podivné...“ potřásal hlavou komisař.

Kdyby znal všechny okolnosti, bylo by se mu to muselo zdát ještě podivnější. Tu fordku měli právě v práci v autodílně jednoho z otců Pedrových kluků, kde ji urychleně přestříkávali na modrostříbrný nátěr a upravovali vnější vzhled, aby nebylo možné ji poznat. Společně s falešným Kingtownským číslem nebude už nikdy nikomu nápadná.

„Cítíte-li se dosti silná, paní Santanuevová, mohli bychom projednat vaši další situaci! Dokud se neukončí vyšetřování smrti vašeho manžela, nemůžete samozřejmě disponovat jeho jměním vy ani vaše děti. Je povinností státu se postarat o poškozené vinou zločinců. Navrhuji vám, abyste zatím přijala útočiště v zařízení řádu sester Benediktinek, jejich klášter je sice poněkud vzdálen od města, ale měla byste tam klid a bezpečí. Vaše děti s vaším laskavým dovolením doporučíme do dobře vedených dětských ústavů se všemožnou péčí...“

V očích všech tří Santanuevů to nebezpečně zablýskalo.

„Děkuji vám, komisaři,“ řekla do?a Elvíra hrdě, „Ale nemáme zapotřebí se doprošovat nějakých milodarů! Mohu se zatím uchýlit pod ochranu svých příbuzných, a moje dcera odejde se mnou! Co uděláš ty, Pedro?“

„Zůstanu na místě, kde padl můj otec!“

„Přesto vám znovu navrhuji využít mé nabídky a umístit alespoň děti ve slušně vedeném ústavu! Bylo by to výhodné, neboť dle mého skromného mínění nejste sama schopna zajistit jejich správnou výchovu...“ přičemž se Bellmarch zatvářil tak, jako by nešťastnou vdovu z něčeho přímo obviňoval.

„Pane komisaři, jsem jenom ubohá vdova, po dnešní noci bez ochrany svého manžela. Ale nevím, co vám dává právo urážet v mém domě mne a moje děti! Vím, čeho jsem a čeho nejsem schopna, a ujišťuji vás, že s výchovou svého syna a dcery si poradím sama i bez vaší pomoci!“

„V tom případě ovšem nemůžete počítat s tím, že by vám stát mohl dát jakékoliv odškodnění, na jaké máte podle zákona nárok! Rovněž nemůžeme dát souhlas k vyplacení pojistky, ačkoliv byl váš manžel pojištěn na dosti vysokou částku. Je v zájmu státu, aby o děti bylo patřičně postaráno a...“

„Řeknete-li ještě slovo o té záležitosti, pane, vykážu vás ze svého domu! Odjedu s dcerou a co učiní můj syn, je jeho věc, rozumíte?“

„Pana Santanuevu bych rád upozornil, že pokud se snad chce pustit do pátrání na vlastní pěst, dopustí se trestného činu maření úředního výkonu! Mám o tobě dost přesné informace, Pedro! Vím, že se jistě o něco pokusíš. V případě, že při tom cokoliv provedeš, půjdeš do vězení, víš to?“

„To už je vrchol!“ vykřikla do?a Elvíra, „Jakým právem, pane, obviňujete mého syna? Ano, můj syn najde vraha svého otce a potrestá jej! A já, jeho matka, mu k tomu dávám své požehnání! Když policie není schopna nic vypátrat, musím požádat o ochranu toho, kterého jsem v bolestech zrodila!“

Komisař Bellmarch povstal a jeho inspektor rovněž. „Už jenom jednu věc, do?o Elvíro! Vaše chování je krajně nevhodné! Namísto co byste svého syna mírnila, podporujete jej v jeho zločineckých záměrech! Nechtěl jsem se o té věci zmiňovat, ale policie už má jednu teorii: že totiž tento vražedný útok nebyl zosnován lupiči, ale někým, kdo může nutně potřebovat peníze na vydržování svojí rozsáhlé smečky a soukromé armády, kterou si buduje...“

„Cože?“ zeptala se do?a Elvíra hrozivě.

„Ano! Policie se zaobírá možností, že vražedný úklad proti donu Estébanu Santanuevovi zosnoval jeho vlastní syn!“

Pedro smrtelně zbledl a jeho ruka sevřela rukojeť nože. „Pane, opusťte tento dům!“ řekl pomalu a důrazně.

„Nechtějte, abychom došli k mínění, že za pomoci své matky a sestry! Staly se už podobné případy, zvláště v rodinách, kde nevládly právě nejideálnější vztahy! A to tady v Kasbě je na denním pořádku...“

„Ven!“ vykřikla do?a Elvíra, „Ven, okamžitě...“

Komisař se důstojně uklonil a odešel i s inspektorem.

Pedro přiskočil právě včas, aby matku zachytil. „Najdu vrahy, maminko! Tři z nich už jsem popravil, ale hlavní viník je ještě naživu! Ne dlouho – naučili mě zabíjet a poznají sami, jak dobře se umím učit!“

Večer do?a Elvíra i Asthra odjely do Rossa Blanky, vesnice na mořském břehu, kde přebývala již téměř devadesátiletá matka dona Estébana do?a Olívia, babička Pedra a Asthry. Byla to žena velmi moudrá, ač skoro slepá a napolo hluchá. Asthra o ní říkala, že se vyzná i v čarování.

Ještě před odjezdem požádal Pedro sestru o službu, kterou nikdo v této zemi nevykonává rád: ostříhání vlasů. Rozhodl se učinit to jednak na znamení smutku za zavražděného otce, jednak z důvodů souvisejících s jeho válkou. Zvyklosti při obětování vlasů byly rozličné a měnily se dle názoru zúčastněných. Tentokrát požádal Pedro, aby mu udělala tradiční samurajský účes s copánkem trčícím dopředu na vyholenou část hlavy. Asthře to trvalo skoro hodinu, ale podařilo se jí to přesně. Jeho tvář tím získala na výhružnosti a nebezpečnosti a každý, kdo jej spatřil, si mohl být jist, že tento muž vede válku.

Pak odjeli a Pedro zůstal v rozlehlém domě sám, dokud se zcela nesetmělo. Tehdy za ním přišlo několik desítek jeho bojovníků, a konala se válečná rada.

Této noci bylo náhle úkladně vystřeleno z pistole nebo luku na šest mužů, vesměs gangsterů či obchodníků s drogami. Všichni byli na místě mrtví a byli obráni o zbraně a peníze, pokud nějaké s sebou měli. Santanuevovi nindžové pracovali rychle. Pedro nařídil brát všechno, co se hodí, neboť vytušil, že na otcovy peníze nebude moci hned tak sáhnout.

O třetí hodině po půlnoci přivlekli bojovníci pevně spoutaného Samuela Codyho, majitele lokálu U šilhavé zmije, kterého vytáhli přímo z postele. Měl hrozný strach, když jej zavedli do slavnostního pokoje, kde pod emblémem černé labutě jej očekával Santanueva ve válečném obleku černé barvy, vyšívaném stříbrem, se samurajským copánkem a katanou za pasem.

„Samueli Cody, muži zvaní Jimmy a Chrobák vypověděli, že jsi je a jejich čtyři kolegy najal k podlé vraždě mého otce, dona Estébana Santanuevy. Je to pravda?“

„Ne! Já nevím o ničem!“

Jeden z kluků vytáhl z doposud zakryté mísy s řežavým uhlím značkovadlo a nastrčil Codymu před oči.

„Chci ulehčit tvoje trápení, ale očekávám od tebe upřímné a úplné doznání! Jinak...“

Samuel Cody byl svou přirozeností zbabělec, avšak zapíral, dokud se žhavé železo nedotklo několikrát jeho těla. Pak vysypal ze sebe velice nakvap: „Milost, pane, jsem nevinen! Ano, najal jsem ty muže, ale byl jsem jenom prostředníkem! Ten, kdo je skutečným šéfem, je policajt zvaný Kruťas, který spolupracuje s našinci a přijímá od nás podíl na každé kořisti!“

„Slyšel jsem tu přezdívku. Kdo je to?“

„Je to policajt, ale chodí v civilu, ne v uniformě! Objevuje se občas u Pastorovy tchýně nebo v mém lokále...“

„A jeho pravé jméno?“

Cody zapíral – ale žhavé železo bylo po ruce. „Je to komisař Bellmarch! Dneska ráno byl u mne a vyptával se na ty chlapy! Moc se zlobil a říkal svému Buckovi, že pojede k tobě se zeptat...“

Santanueva pocítil potřebu podržet se Fériho ramene. „Můžeš na to přísahat?“

„Je to pravda, pane, při zdraví mých dětí! On za to může!“

„Máš štěstí, zemřeš bez bolesti,“ řekl Pedro chvějícím se hlasem, „Brzy se setkáš s těmi, které jsi najal...“

A jeden z jeho bojovníků jediným švihem uťal ničemnému hostinskému jeho pošetilou hlavu.

„Bellmarch...“ šeptal si Santanueva.

Když komisař Bellmarch přišel druhého dne ráno do zaměstnání, nalezl na svém stole zápis telefonického vzkazu, který volal neznámý člověk brzy ráno:

„Jestli chcete najít Chrobáka, Jimmyho a Šmíraře, prohlídněte si dobře Santanuevův sklep! Don Pedro o tom hodně ví!“

Takže komisař bez dalších řečí vzal Bucka a odjel, aniž komukoliv co řekl. Nemohl se ubránit jistému rozechvění, když vstupoval do té prapodivné stavby v samém srdci Kasby. Otevřel mu Féri, udivený na nejvyšší míru tou návštěvou a trochu provinilý – ale Bellmarch šel rovnou k Santanuevovi, který ho očekával ve slavnostním sále. Hlavu měl převázanou svým červeným šátkem.

„Tak, chlapečku, už to prasklo!“ řekl komisař, sotva vstoupil, „Ukážeš nám svůj sklep! Už víme, že jsi ty tři ničemy pozabíjel! Teď tě polepšovna, ne-li kriminál, nemine!“

„Ano, komisaři Bellmarchu,“ řekl Pedro Santanueva klidně, „A to nejsou všichni. Za smrt mého otce zaplatilo zatím třináct lidí, a další je budou následovat. Zatím jsem teprve na začátku...“

„Cože?“ zarazil se komisař. Zdálo se mu, že chlapcova nezvyklá sdílnost je nějak podezřelá.

Místo odpovědi otevřel Santanueva krabici a vytáhl z ní za vlasy komisařovi velmi dobře známou hlavu.

„Samuel Cody tě naposledy pozdravuje, Kruťasi. A vzkazuje ti, že před smrtí hovořil. Řekl, že jsi to byl ty, kdo dal zabít mého otce, v žoldu banditů, kterým sloužíš...“

Bellmarch pochopil, že je ztracen – ohlédl se jen, aby se ujistil, že je tu dostatečný počet kluků s puškami i revolvery v rukou. Navíc Féri přikročil k němu a k Buckovi, aby jim odebral jejich zbraně.

„Obžaloval jsi mne ze zločinu vraždy mého otce. Nyní tě ze stejného činu žaluji já – a protože proti mému soudu není odvolání, vyhlašuji okamžitě trest. Smrt.“

„Toho budeš litovat! Všichni vědí, kam jsem jel a ke komu, a vědí také...“ pokusil se Bellmarch o záchranu.

„Každý muž, každá žena a každé dítě v Kasbě odpřisáhne, že jsi nikdy do Kasby nedojel. Ten anonym tě nemusí znepokojovat, zařídil jsem to sám, abych tě přilákal.“

„Tak dobře. Prohrál jsem, Santanuevo, uznávám to. Ale tenhle chlapec je nevinný, nemohl za nic a žádám tě, abys ho propustil!“

„Samuel Cody řekl, že je tvým stínem a ví o všem, co jsi kdy zlého učinil. Marně se snažíš zachránit mu život. A marně doufáš, že mě postihne tvá pomsta. Po Santanuevovi nezůstávají stopy. Zkus se smířit s Bohem, protože zemřeš...“

Komisař Bellmarch i jeho asistent byli stateční muži. Proto tváří v tvář neodvratné skutečnosti jen sklopili hlavy.

Errata:

30.05.2021 11:46