Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dne dvacátého třetího prosince, den před svátkem, se vrátil do Kingtownu Johny Winslow, žák prvního ročníku námořního institutu v Indiopolisu. Jeho matka mu s pláčem sdělila, co se stalo. Sice zatajila, že to byly hlavně její nářky a hádky, co přivedlo Eustace Winslowa k alkoholu, ale zmínila se o otcově neštěstí dosti podrobně. Johny Winslow byl dobrý arminský bojovník a chápal, že čest jejich rodu je pošpiněna. Vydal se proto okamžitě do Černé Lilie, aby se o otci něco dozvěděl. Ale k jeho údivu byla úřadovna zamčena a na dveřích byl nápis Uzavřeno. Od nějakého kluka se dozvěděl, že Černá Lilie požádala ministra vnitra o registraci, ale byla zamítnuta s výrokem, že tato organizace nepřispívá ke zcivilizování života v Arminu a proto byla úředně zakázána. Na její tajný výbor neměl nikdo spojení.

Johny Winslow se tedy odebral na Nábřežní třídu a tam se zanedlouho dozvěděl o oněch událostech se všemi podrobnostmi, neboť bdělý Gaimo Petersen to stačil už dávno roznést a přidat si i to, co nevěděl. Takže se Johny vrátil domů s čelem zachmuřeným a na tázavý pohled své matky řekl: „Jak ses jmenovala za svobodna, matko?“

„Mortimerová. Proč se ptáš?“

Johny řekl „Děkuji“, vzal ze svého pokoje z pokladničky pět dolarů a osobní kartu a odešel na ústřední policejní evidenci, kde obé položil na stůl před úřednici. „Prosím o změnu jména na John Mortimer.“

Úřednice se trochu podivila – ale když spatřila věhlasné jméno Winslow, pochopila a provedla to rychleji, než Johny čekal. Nato se pan John Mortimer vrátil domů, aby se sbalil věci, políbil matku a odešel k nádraží.

„Kam půjdeš?“ ptala se jej.

„Skoncoval jsem s mužem, který byl mým otcem. Ale mám ještě jednu povinnost: najít rodiče Gerda Maloneye, prohlásit se jim jako syn svého otce a nabídnout jim svůj život výměnou za život jejich syna. Znám zákony, matko: krev za krev, život za život.“

„Cože? Chceš snad zemřít proto, že tvůj otec někoho zabil?“

„Mám rád svůj život,“ řekl unaveně Johny, „Ale nad vlastní život si cením čest. A říkám ti, matko: půjdu třeba do Orlího hnízda a padnu na tvář před knížetem Quiroqou, aby mne obětovali svým bohům, budou-li si to Maloneyovi přát. Sbohem...“

Paní Winslowová sledovala jeho odchod se slzami v očích.

John Mortimer se později stal bratrem markýze Gunnarra.

Eustace Winslow se dozvěděl zprávu o rozhodnutí svého syna v ústřední policejní věznici, v níž se právě nedobrovolně zdržoval. Jeho vazba byla ovšem nepříliš krutá, neboť všichni dozorci i policisté jej znali a nepovažovali jeho provinění za trestuhodné. Vcelku panoval v odborných kruzích názor, že bude propuštěn na svobodu, jakmile se dostane před soud. Skeptici připomínali názor Vládce, ale ozvaly se již i hlasy, že na mínění sira Lery nebude tentokrát brán takový ohled.

Když se poručík Winslow dozvěděl o tom, že Johny si dal změnit jméno, zděsil se a dal si zavolat k soukromé rozmluvě velitele stráží, svého spolužáka z policejní školy. „Poslyš, Jamesi! Dnes je Štědrý den a ještě k tomu jsem se dozvěděl tu zprávu... prosím tě, pusť mě domů za rodinou!“

Velitel stráží už slyšel ledacos, takže ho tato prosba nemohla překvapit. „To asi nepůjde, Eusty! Moc mě to mrzí...“

„Chápej, je Štědrý den, dneska nikdo na obhlídku ani na revizi nepřijde! Ty přeci víš, že jsem nevinen! A mimo to slíbím, že se vrátím! Potřebuju se jenom dostat domů a promluvit si se synem, snad se zbláznil nebo co, ale chce si dát změnit jméno a rozejít se se mnou! Jamesi, byli jsme vždycky kamarádi a já věřím, že tohle pitomé opatření naše přátelství nezruší... A já... já bych to pro tebe udělal!“

James se přitiskl blíž ke mříži. „Podívej, já bych tě pustil, ale teď ještě to nepůjde! Snad až se setmí, ale musíš mi dát slovo, že se to nikdo nedozví! Jsem odpovědný za všechny vězně, tudíž i za tebe...“

„Za pár dní mě stejně pustíš,“ mávl rukou Winslow, „Slibuju ti, že mě neuvidí živá duše! Půjdu odlehlými ulicemi a kromě toho nebydlím daleko. Až se setmí, vypadnu, zajdu k rodině a do desíti jsem zase zpátky v base...“

Velitel stráží ještě chvíli váhal, ale pak v něm zvítězil soucit nad nevinným kamarádem a tak svolil. Takže se Eustace Winslow po setmění vyplížil z boční branky věznice a vydal se rychlým krokem k domovu. Věznice sama stojí až skoro na západním okraji města a je obklopena množstvím skladišť, potravinářských továrniček, jatek a zahradnictví. Mezi tyto objekty se Winslow ponořil a kráčel ve stínu omšelých zdí, aby jej nespatřil náhodný chodec. Ohlížel se, ale neviděl nic, a tak si zhluboka oddechl, když se dostal do ulic města.

Jednu chvíli se mu zdálo, že jej kdosi sleduje, ale ani když se ohlížel, neviděl žádného pronásledovatele. Vydal se tedy dál, ale když přecházel malý parčík, zaslechl náhle slabý svist spletené namaštěné kůže a vzápětí se mu na hrdle zadrhlo laso. Slabě vykřikl a chtěl se bránit, ale v té chvíli jej někdo srazil skokem k zemi a neznámí útočníci jej vmžiku spoutali.

Do úst mu vrazili roubík a zavázali mu oči, takže neviděl ty, kdo s ním tak nešetrně zacházeli. Nepromluvili ani slovo, ale ucítil slabý pach srsti velké kočkovité šelmy a mráz mu přeběhl po zádech. Potom ho zvedli a naložili na koně, který s ním chvíli běžel po dláždění města. Nakonec ho položili na chladnou kovovou podlahu. Byl s ním nějaký hlídač, Winslow slyšel jeho tiché kroky. Pak pocítil slabý náraz a poznal, že se s ním jeho vězení dalo do pohybu. Podle rytmických nárazů kol o kolejnice poznal, že jede vlakem. Chápal, kam asi – ve vězení mu prozradili, že se nechtě dostal do sporu s jaguáří smečkou. Winslow slýchal odedávna o lidech, kteří měli spory s jaguáry: rozsápání, sežrání zaživa a jiné strašidelné akce byly v podobných vyprávěních běžné. Winslow tušil, že nemůže čekat nic jiného než smrt, a snad poprvé v životě začal litovat toho, co učinil. Nemohl se hýbat, nemohl mluvit a vůz se řítil do neznáma. Než dojeli k cíli cesty, vzpomněl se Eustace Winslow na šest modliteb, kterým se naučil v dětství.

Ráno jej vytáhli z vagónu na nějakém tichém odlehlém nádraží a aniž jej zbavili pout, roubíku a šátku, přivázali ho na koně a vyrazili ztřeštěným tempem. Winslow ležel na koňském hřbetě napříč na břiše, v pozici, v níž mohl kdykoliv spadnout na zem pod kopyta koní. Ale byl tak pevně přivázán, že ani za přičinění se mu to nemohlo podařit. Nicméně po několika hodinách jízdy, když už pomalu omdléval z té nemožné polohy, sklouzl mu z hlavy šátek a Winslow mohl jedním okem pozorovat svět kolem sebe.

Pádili po prašné cestě, to už věděl, prach mu pronikal do chřípí. Před ním a za ním jelo několik skvrnitých šelem s černými stužkami na hrdlech a jašmaky na tvářích, které je chránily před prachem. Když si povšimli, že vidí, přijel jeden k němu a za jízdy mu přetáhl šátek opět na oči.

Když mu šátek konečně sňali, nacházeli se na náměstí jakéhosi zvláštního, strašlivě vysokého města. Náměstí samo vypadalo jako černá studna, neboť tmavé domy tyčily svoje štíty s malými okýnky až k nebi. Jenom jedna strana byla jiná – tam se nacházela snad dvacet metrů vysoká kamenná socha jaguára s tlapami vztaženými ke slunci, svítícímu nad ním. Před sochou byl velký ohlazený kámen, k němuž Winslowa dovedli a položili tváří vzhůru.

V poslední své chvíli viděl už jen jaguára v černém plášti, který vystoupil z branky pod zadníma nohama sochy a pronášel slavnostním hlasem něco v nesrozumitelné řeči. A pak se nad jeho hlavou zableskl obsidiánový obětní nůž.

Chvíli na to se pro jaguáry změnil poručík Eustace Winslow v pouhý kus masa.

Errata:

30.05.2021 11:46