Toho večera šel Santanueva domů pěšky, přes spletité uličky své Kasby. Bylo dost pozdě a Pedro se vracel od Kewina, protože měl strach, že jeho dům je tajně hlídán. Obdržel varování od Sida, že se zřejmě chystá útok na jeho život a proto byl připraven ke střelbě při první vhodné příležitosti. A také k rychlému úhybnému manévru při známce nebezpečí.

Docházel ke svému domu, když najednou zaslechl lehké zavrzání boty někde blízko. Položil ruku na pažbu pistole, ale to už cvakl kov o kov a vzápětí prolétla Pedrovi nad hlavou dávka ze samopalu. Okamžitě padl na zem a při pádu vypálil tím směrem – střelecké kursy vykonaly svoje. Zaslechl jakýsi výkřik, ale současně se rozrachotily samopaly z dalších dvou stran. Naštěstí nebylo dost dobře vidět. Pedro se plížil podél zdi v nejhlubším stínu a pozoroval, odkud létají kulky. Pak vypálil tím směrem, ale bezvýsledně, střelci byli zřejmě dobře kryti.

Najednou Pedro zaslechl, jak jeden z chlapů vykřikl a současně zmlkl jeho samopal. Druhý přestal rovněž střílet, vykřikl: „Co je?“ a když nedostal odpověď, pokusil se přeběhnout ulici k bližšímu rohu. Dříve, než po něm Pedro stačil vypálit, vylétl odkudsi z temnoty šíp a zabodl se muži do prsou. Bandita se zapotácel, pustil zbraň a natáhl se do prachu.

Pedro pomalu vstal, pokoušeje se zrakem proniknout tmu. Potom si dodal odvahy, postoupil vpřed a řekl tiše: „Kdo je tam?“

„Já.“ odpověděl mu zcela cizí, neznámý hlas.

Pedro udělal pár kroků dopředu a pak svého zachránce spatřil. Byl to snad šestnáctiletý kluk, nahý, s dlouhými rozcuchanými vlasy a nožem přivázaným k lýtku. Přes rameno měl pušku, v ruce luk a na zádech toulec se šípy. Jeho smutné melancholické oči se zdály Pedrovi známé.

„Ty jsi... Cheywonnah!“

„Ano,“ odpověděl tiše a pomalu stepňák, „Yo soy Cheywonnah.“

Santanueva se k němu otočil zády, přikročil k prvnímu banditovi a sebral mu zbraně, pak prošacoval kapsy. Cheywonnah mlčky přešel k druhému a učinil totéž. Pak Pedro prohlédl třetího, sebrali kořist a mlčky šli k domu. Teprve když vstoupili dovnitř, uložili zbraně v tajné skrýši a usedli nahoře v Pedrově pokoji, řekl Santanueva: „Jak to, že rozumíš arminsky?“

„Naučili jsme se. Musíme umět mluvit.“

„A kde je Taycamma? Proč tu není také?“

„Je... v otroctví. Na plantážích.“ Cheywonnah těžko hledal ta správná slova, „Subar je tady se mnou. Hlídá plachetnici...“

Pedro otevřel ústa údivem. „Jaký otroctví? Jaký plantáže?“

„Přišli bílí lidi. Přišli v noci, na ocelový plachetnici. Stříleli, zapálili domy. Hodně lidí zabili, ostatní vzali s sebou jako otroky. My byli na návštěvě u našich bratří, co vyrábějí ocel. Když jsme přišli, bylo všecko pustý. Můj otec mrtev. Voda vyschla, větrníky spálili. Měli jsme hlad, žízeň. Jeli jsme po stopě, našli plantáže. Plížili se za noci kolem. Tisíce větrníků, tisíce otroků, tisíce koní. Moc, moc veliký plantáže. Taycamma rozhodl jít k tobě, abys pomohl. Říkal, ty moc pušek, moc zbraní a moc bojovníků. On šel sám tam, že zabloudil – aby stal otrokem a pomohl, až přijde čas...“ Stepňákův tichý hlas neprozrazoval žádné vzrušení, ale Pedro se chvěl jako v horečce. „Při cestě sem našli továrnu. Od plantáží kola v písku až k továrně, moc kol. V továrně pracují na plodech z plantáží. Mnoho otroků...“

„To je úžasné! Plantáže, továrna – to je přece to, co tak dlouho hledáme! Nikdo až dosud nevěděl o tom, kde se tyhle nejdůležitější objekty skrývají! Cheywonnahu, my bojujeme právě teď proti těm lidem – a ti tři patřili k nim!“

„Já vím,“ usmál se stepňák, „Krátké vlasy, bílá pleť – to otrokáři. Poznal jsem je. Zabil jsem je.“

„Zítra svolám radu náčelníků a uděláme plán útoku na továrnu a plantáže. Dneska si odpočineš...“

Cheywonnah potřásl hlavou, vstal a přistoupil k oknu. „Ještě dlouho do svítání! Pojď něco udělat!“

„A co chceš dělat?“

„Ti tři chtěli zabíjet. Je třeba vrátit smrt, odkud přišla. Pojď zabít někoho z nich!“

„Myslíš, že to půjde tak jednoduše? Koho tak asi? Většina jich už vzala roha... utekla...“

„A co velitel, taky utekl? Vždycky dobré zabít velitele. Ostatní utečou!“

Santanueva se tiše zasmál. „To je pravda. Mysleli by si, že jsem dostal strach. Tak dobře, zabijeme Billa Carsona!“

Cheywonnah se usmál – stejně nevěděl, kdo to je. „Well. Zabijeme Billa Carsona.“

Pedro probudil Fériho a dal mu několik pokynů. Během půlhodiny se tu sešlo deset bojovníků a když odcházeli, potkali ještě jedenáctého – rudovlasého Tinny d'Archera, který se do Kasby přistěhoval teprve nedávno z Indiopolisu, ale už se tu osvědčil jako šikovný náčelník.

Sid za své kariéry popsal příbytek svého šéfa tak dokonale, že se v něm Santanueva vyznal, i když tam nikdy nebyl. Věděl, že ve vrátnici sedí obrovský chlap jakožto vrátný, šéfovu bezpečnost zajišťuje stejně urostlý chlapík a pistolník s tikem na levém oku, nehledě k dalším možným střelcům, kteří se stále mění.

Vrátný ležel ve své kukani a podřimoval. To se mu stalo osudným; vplížili se dovnitř a na Pedrovo znamení se on, Féri a Cheywonnah na obra vrhli. Pedro jej chtěl spoutat, ale než se k tomu dostal, podřízl stepňák banditovi hrdlo nožem. Oba druzí mu v tom nemohli zabránit.

„Bereš to moc zostra! To nedělej – potřebujeme se tu a tam od někoho něco dozvědět!“

Chvíli trvalo, než Cheywonnah pochopil. Pro něj bylo záslužným činem zabít každého ničemu, na kterého narazí. Po instruktáži se vydali dál směrem po schodech nahoru, ale jen se dostali na první odpočívadlo, museli nakvap seběhnout dolů, neboť po schodech scházel jakýsi chlap s kufříkem. Kluci se schovali pod schody a když kráčel okolo nich, vymrštil se Féri a jedinou ranou jej omráčil krátkým obuškem, dědictvím po nešťastném Bellmarchovi. Pak ho svázali a nechali ležet, Tinny si jen prohlédl kufřík a zjistil, že jsou v něm sáčky s drogami.

Znovu se vydali nahoru a tentokrát se dostali na hlavní chodbu bez nesnází. První dveře byla ona místnost bez dveří a oken, v níž čekal Sid první den, tudíž ji minuli. V dalších dveřích se dle Sida nacházely kanceláře stavebního úřadu, který tu sídlil ve dne za ředitelování Billa Carsona, a vedlo se mu prachmizerně, neboť jeho úředníci byli možná odborníci na hašení naftových požárů, ale zcela jistě ne na výstavbu. Ve třech dveřích dále byli pistolníci pana šéfa a na konci chodby jeho kancelář. Pedro poslal dva kluky prohlédnout kanceláře a s ostatními šel dál. Právě v té chvíli otevřel však dveře čekárny chlapík, jehož levé oko ostře zamrkalo, když je spatřil. Bleskurychle vytrhl pistoli a střelil prvního, kdo byl nablízku, ale to už střílel i Tinny d'Archer. V mužově košili se objevily tři rychle rudnoucí dírky, zkroutil se do klubíčka a zůstal ležet vedle své oběti.

Střelba vyvolala rozruch v ostatních místnostech – z první místnosti pro hlídače vyletěl hromotluk se samopalem, ale zabil jej Cheywonnah ukořistěným revolverem. Taky dveře šéfovy kanceláře se rozlétly a několik chlapů zločineckých vizáží zahájilo palbu. Kluci padli na zem nebo se ukryli za obrubníky dveří a odpovídali jim. Chodba se naplnila kouřem a pachem střelného prachu, dva Santanuevovi a čtyři bandité padli, ale střelba pokračovala dál.

Tinny d'Archer se dostal do jedné kanceláře. Otevřel okno a zjistil, že římsa je dost široká. Byl absolventem nindžovského výcviku, takže se po ní vydal směrem za záda banditů. Všiml si toho jedině Cheywonnah, a že stepňáci nevěděli, co je závrať (neměli ji na čem pocítit, jejich stavby nikdy nebyly vyšší než tři metry), vydal se za Tinnym. Ten se zakrátko dostal až k patřičnému oknu, stepňák jej s absolutním pohrdáním přitažlivostí zemskou přelezl a šel k dalšímu, poslednímu.

Tinny si připravil samopal, v jediném okamžiku vyrazil hlavní okenní tabulku a začal střílet. Chlapi byli přilepeni jako roj včel k dveřním zárubním, o které se opírali a pálili do chodby. Teď jeden za druhým pouštěli zbraně a padali na zem. Během půl minuty byli všichni mrtví a Pedrovi kluci se čelným útokem hrnuli dovnitř.

„Který z nich je Carson?“ ptal se Féri.

„Podle popisu žádný! Copak nám mohl zmizet?“ divil se Pedro.

„Tam!“ ukázal jeden z kluků na malá dvířka v rohu místnosti. Za normálních okolností u nich stála knihovna, odsunutá teď stranou. Někdo k nim skočil, ale dvířka byla zamčená a velice pevná.

„A kde je Cheywonnah?“ napadlo Tinnyho, „Lezl za mnou, snad se tam dostal...“ Vylezl opět na římsu a přelezl do pokoje vedle – vzápětí už otvíral dveře, aby Pedro mohl dovnitř.

Cheywonnah stál u stěny a metodicky si vysával krev z řezné rány na předloktí. Na koberci uprostřed pokoje ležel Bill Carson, svíraje ještě i ve smrti držadlo měkkého koženého kufříku, napůl naplněného svazky peněz: arminských i amerických dolarů, liber, franků i jiných podivných měn. Na zdi byl otevřen velký trezor, z něhož zřejmě všechny cennosti vybral. A v hrdle Carsona trčela dlouhá Cheywonnahova dýka.

„Nemějte mi za zlé! Znám ho, byl na plantážích. Musel ho zabít...“ Cheywonnah ukázal očima na malý černý revolver, který ležel odkopnut kus dál na podlaze a pak na díru po kulce v okenním rámu, kterým zřejmě přišel.

Pedro kývl hlavou. „Dostal, co si zasloužil. Rychle, kluci! Ten trezor musí být prázdný, až sem přijdou jeho přátelé...“

Přičinili se o to. Vyšetřovatel pan prefekt Le Ducque a jeho šikovný pomocník Sid nalezli v trezoru jen několik nezaplacených účtů nezávadného charakteru. Dokonce ani účetní kniha, o které Sid přesně věděl, že si do ní Carson zaznamenával svoje obchody s drogami, tam nebyla.

„Santanueva odvedl zas jednou čistou práci,“ řekl Le Ducque, „Aspoň vidíš, jak to dopadá, když se na něj střílí...“

Podsvětí se zmocnila panika. Malí i větší gangsteři prchali jako šílení z města i z Arminu. Šířily se poplašné zprávy, že i v Kingtownu začaly pracovat očistné ligy. Ale jejich oběti nikdo nelitoval...

Errata:

30.05.2021 11:46