20. ledna: Obžaloba poručíka Kenta
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Maya zůstala sedět ve stále stejně hrdé póze. Aniž změnila výraz obličeje, řekla tiše a výrazně: „Jsem Marguerita Lembergová, poručíku Kente. Ale to ti nedává právo, abys mne urážel!“
„Co?“ vyjekl poručík, „Ty děvko, ty se budeš ohrazovat? Jakápak urážka, když tě nazývám, jak se sluší?“
„Okamžik,“ vmísil se Mike, „Nevím, co tě opravňuje, poručíku, ale domnívám se, že bys měl mluvit s dámou slušněji!“
Tvářil se překvapivě klidně, ale Maya tušila, že jeho klid je obvyklý výraz osobnosti a může znamenat také tvrdou neústupnost a vůli prosadit svůj názor.
„Ty se do toho nepleť, chlapečku!“ řekl poručík, „A radil bych ti, abys byl opatrnější na to, s kým si sedáš ke stolu! Já znám tuhle potvoru dlouhý roky, dokonce jsme bydleli na jedný ulici a vím, co je zač! Utekla z Indiopolisu, aby se mi ztratila z očí, ale já ji našel, abych jí řekl, co chci!“
Maya konečně ztratila klid – otočila se k Mikovi a řekla s počínající hysterií v hlase: „Nevěř mu, Miku, prosím tě! Vysvětlím ti, co proti mně má, ale jeho obvinění je lež, věř mi!“
„Není třeba, já to tomu hošánkovi povím sám! A ty drž hubu, než ti jednu vrazím! Kvůli téhle děvce spáchal můj jediný syn sebevraždu, rozumíš? Zamiloval se do té bestie v lidský podobě a ona ho odmítla a vysmála se mu! A můj ubohej chlapec skočil do moře a utopil se!“ V poslední větě náhle zazněl překvapivě měkký, sentimentální tón, ostře kontrastující s předchozími tvrdými slovy. Ale jeho tvář vyjadřovala doposud až nepříčetný vztek.
Maya vyskočila a objala Mika kolem krku. „Není to pravda! Lžeš, poručíku Kente, a sám to dobře víš! Ano, tvůj syn mě snad chtěl a já ho odmítla, ale nezabil se kvůli tomu, ale proto, že byl slabomyslný! Tvůj syn byl blázen, poručíku Kente!“
Ve tváři poručíka se objevil tak zuřivý výraz, že si Mike myslel, že zešílel. Vztekle zalomcoval pouzdrem pistole, ale v poslední chvíli se opanoval. Natáhl ruce směrem k Maye a zavrčel jako šelma: „Ty mrcho! Můžeš si kecat co chceš, ale dostal jsem tě a poženu tě před soud! Čtyři roky jsem tě hledal – ale teď dostaneš, co ti patří!“
Mike jemně odsunul Mayu a povstal, opíraje se o stůl. „Když na tebe hledím, skoro bych řekl, že Marguerita má pravdu. A mám taky dojem, že jde o dědičnou záležitost...“
Kent ustoupil o krok a zbledl jako křída.
„Nicméně,“ pokračoval Mike neúprosně, „Domnívám se, že jsi natolik svéprávným, aby sis uvědomil, že jsi urazil dámu. A že se jí okamžitě omluvíš!“
„Cože? Já se mám omlouvat – té děvce?“
„Poručíku Kente, máš štěstí, že jsi ve službě. Jinak bych tě musel požádat, aby sis tuhle urážku zodpověděl zbraní.“
Kent zesinal a na tvářích mu vystoupily ostře rudé skvrny. Nicméně se zázračně uklidnil natolik, že jeho odpověď zněla jako obvyklý výrok rozumného člověka: „Nadporučíku, to že jsem ve službě, ti nemusí vůbec vadit! Jsem v pořádku a ochoten s tebou změřit síly hned a na místě!“
„V pořádku,“ řekl Mike klidně, „Zbraň?“
Kent vytasil svoji policejní šavli.
Mike sáhl po holi, pak si to rozmyslel, otočil se a řekl: „Gentlemani, nepůjčil by mi někdo z vás kord nebo tak něco?“
Mladý setník od kavaleristů vytáhl svoji šavli a hodil mu ji. Mike po ní hmátl, ale nepodařilo se mu ji chytit a šavle spadla na zem. Když se pro ni shýbal, všimla si Maya, že mu to dělá trochu potíže – přiskočila a objala ho: „Prosím tě, radši ne! Nebij se s ním, nemá to cenu... kvůli mně!“
Kent, který se ještě ostentativně smál Mikově nešikovnosti, se zašklebil a řekl s patosem: „Nedá se upřít, že tvoje děvka má pravdu! Kvůli ní skutečně nestojí za to se bít, chlapče!“
„Vím sám, co se hodí a co ne. Prosím, pane!“
Mike obřadně pozdravil šavlí. Kent to provedl také a vzápětí zkřížili zbraně. Muži, kteří byli v sále, sloužili většinou někdy a mnozí doposud v armádě a šermířské souboje dovedli komentovat. Zarazilo je, že Mike stojí s nohama nehybně postavenýma na dlažbu oproti Kentovi, který dle obvyklého způsobu nestál chvíli na jednom místě. Mike šel dokonce tak daleko, že sek po nohou odrážel, namísto co by vyskočil, jako každý rozumný šermíř! Přesto odrazil všechny útoky docela dobře a nezdálo se, že by mu to činilo potíže. Měl delší, kavaleristickou šavli, ohnutou a ostře broušenou po celé délce, kdežto Kent lehkou a širokou policejní, hodící se spíše k bití naplocho, a broušenou jen asi dvě stopy pod hrotem. Kentovi se tudíž bojovalo lépe, neboť mohl svoji zbraň snadněji a rychleji ovládat.
První série střetnutí skončila bez zjištění, kdo je lepší. Kent sám ustoupil a oddechoval. Mikovi stékal po čele a tváři pot a komthur se tvářil velmi znepokojeně. Muži dokonce zaregistrovali, že od počátku boje neudělal jediný vážnější výpad a jen se bránil proti Kentovým útokům. Proto soudili, že vítězství bude patřit Kentovi, i když jim nebyl nijak sympatický.
Kent znovu, zčerstva vyrazil do útoku. Mike jej odrazil, vzápětí postoupil o krok dva blíž a několika rychlými švihy špičkou šavle před Kentovým nosem jej natlačil mezi stolky. Kent zaútočil – tentokrát Mike ustoupil stranou a Kent, který nenašel pro svou ránu cíl ani odvetu, narazil do jednoho ze stolků a skácel jej i s poháry a láhvemi, které na něm stály. Při dalším útoku, vedeném plnou silou, se Kent opět nesešel s odporem a vrazil svoji šavli do dřevěného obložení stěny, takže měl chviličku perné práce, než ji zase vypáčil. A další jeho útok skončil dokonce tím, že mu Mike vyrazil šavli z ruky a Kent si ji musel doběhnout rychle sebrat.
„No, co teď?“ ptal se Mike, „Nerozmyslíš si to radši?“
„Ne! Uvědom si, že tě můžu zabít – a taky to udělám!“
Kent popadl jednu z malých židliček s kovovýma nohama a opěradlem a chráně se jí, postupoval proti Mikovi. Někteří muži zahučeli nevolí, neboť to nepatřilo zrovna k dobrým mravům, ale Mike jen potřásl hlavou. Kent odrážel rány svojí židli a současně šavlí útočil, nicméně Mike s vypětím sil dokázal i takový útok odvrátit. Najednou vymrštil ruku a popadl židli za nohu. Současně odhodil šavli na nejbližší stůl, popadl židli za druhou nohu druhou rukou a soustředěně trhl. Kent se lekl, pustil se židle a Mike jej udeřil dřevěným opěradlem přes hlavu, až vyjekl. Pak hodil židli mimo plochu boje, v příští chvíli už měl zase svoji šavli v ruce a očekával další útok rozvztekleného protivníka.
Jeden z důstojníků přistoupil ke Kentovi a snažil se jej přesvědčit, aby souboje zanechal, neboť je až nedůstojně rozčílen. Ale Kent ztratil sebevládu docela a kdyby se byl Mike nechal, byl ochoten rozsekat jej na kousky.
Všichni docela zapomněli na dvojici policistů, kteří přišli s Kentem. Byli oba práskaní ničemové, zvláště starší, v hodnosti desátníka. Ten se rozhodl svému šéfovi pomoci a když se soupeři opět střetli, vzal další z kovových židliček a ve vhodné chvíli ji velmi šikovně poslal po podlaze odzadu pod Mikovy nohy. Maya vykřikla, Mike instinktivně uskočil stranou – i tak uklouzl, pustil šavli a zachytil se nejbližšího stolku. Kent k němu přiskočil a rozpřáhl se k seku přímo na Mikovu hlavu, jenže v té chvíli Mike zprudka vymrštil levou nohu a kopl Kenta podrážkou do obličeje. Poručík zavyl, odskočil a skácel se na podlahu. Mike velmi rychle sebral svoji šavli a stál opět ve střehu. Kapesníkem si otíral pot z čela a spánků.
„Za tohle tě zabiju, ty hajzle!“ zasykl Kent, jakmile povstal. Ale při prvním útoku mu Mike vyrazil šavli z ruky a vzápětí nasadil hrot šavle na hrdlo. „A už dost! Nech toho, Kente, nebo zabiju já tebe! Neboj se, i já mám právo tě zabít, budu-li chtít! Žádám, aby ses okamžitě omluvil, vkleče na zemi před slečnou Lembergovou! Jinak ti proříznu krk!“
Kent zašilhal na ostří pod svou bradou, ale nechtěl se vzdát tak lehce. „Myslíš, že ti projde vražda policajta?“
„Docela lehko. Zvlášť takovýho, jako seš ty. A zvlášť když dokážu, že tě přepadl záchvat šílenství, který je ve vaší rodině zřejmě dost obvyklý...“
Kent sevřel pěsti, ale ostří šavle na krku ho donutilo uvažovat logicky, tak se na Mika vrhnout nemohl. „Nikdy nekleknu před... tou dámou!“
„Klekneš.“ řekl Mike, pomalu přibližuje ostří šavle blíž a blíž ke Kentovu hrdlu. V posledním okamžiku byl nucen zprudka šavli strhnout zpět, neboť Kent klesl na kolena.
„Opakuj po mně! Omlouvám se vám, slečno Lembergová, a prohlašuji, že jsem špinavý lhář a že moje obvinění je sprostá a podlá lež...“
Kent vztekle svraštil obočí a počal něco mumlat.
„Nahlas a zřetelně! Aby to slyšeli přítomní gentlemani! Zaplatili si a mají právo slyšet, co jsi zač!“
„Omlouvám se, slečno Lembergová,“ řekl Kent, „A prohlašuji, že...“ párkrát naprázdno polkl, ale pak dodal: „Jsem lhář a moje obvinění je lež...“
Současně odtáhl Mike svoji šavli od Kentova hrdla. „A teď se ztrať, než se rozzlobím!“ Položil zbraň na stůl a zaklesl pravici za opasek pistole, aby Kenta náhodou nenapadla nějaká hloupost.
Muži se vraceli k přerušené zábavě. Kent zůstal chvíli opodál a dohadoval se se svými policisty, pak přišel zpět k Mikovi: „Pane nadporučíku, tohle si ještě zodpovíte!“
„Kdykoliv, kdekoliv a jakoukoliv zbraní. Jak vám bude libo, pane poručíku!“
„Nehodlám se s vámi bít! Naopak, žádám vás, abyste mi předložil svůj průkaz nebo vojenskou knížku! Budu vás žalovat soudní cestou – u vojenského soudu!“
Mike se mírně přátelsky pousmál. „Radím vám, abyste se ztratil! Než vám dokážu, že nemáte vůbec co se zajímat o moji vojenskou knížku. Mimo to vám mohu prozradit, že jakékoliv jméno, které vám mohu říct, bude stejně vymyšlené a žaloba se mine účinkem.“
Tato slova už mohla Kenta varovat, ale byl zaslepený a jeho rozum nebyl nikdy dost na výši, tudíž ani tentokrát. „Žádám vás, abyste mi ukázal svoje doklady!“
Místo odpovědi obrátil Mike klopu saka a ukázal lesklý odznak. „Vojenská informační služba.“ řekl co nejtišeji.
Poručík Kent byl sice hlupák, ale měl tolik rozumu, aby věděl několik základních věcí. Především, že poručík policie je víc než nadporučík pěchoty. Naopak nadporučík vojenské špionáže je daleko víc než kterýkoliv policejní důstojník, ať ve službě či mimo službu. Kromě toho nebylo zcela jisté, jakou hodnost Mike má, neboť vnější vzhled agentů tajných služeb nebývá směrodatný pro posuzování jejich moci. Kent tušil, že v případě sporu s někým z tajné služby by zřejmě vina byla na jeho straně bez ohledu na skutečného viníka, a že ten chlapík by mu mohl škaredě zatopit. Tudíž mu rozum velel obrátit se na podpatku a zmizet odtud co nejrychleji. Ale Kent se poprvé setkal se skutečným důstojníkem špionáže a začal si pomalu přemílat v hlavě, k čemu by se mu podobná známost mohla hodit.
„To... to je ovšem něco... docela jiného! Tedy, v tom případě, samozřejmě... promiň, nadporučíku – a ještě jednou se omlouvám slečně Lembergové! Opravdu jsem se unáhlil a moje chování...“
„O.K. – zaplatím!“ řekl Mike a obrátil se, aniž se dále staral o Kenta, který se ještě snažil omlouvat. Maya ani nehnula brvou, dokud Kent neodešel. Pak, když Mike zaplatil, beze slova mu vsunula ruku pod levou paži a šli k východu. Na okamžik Mike ještě stanul u mladého setníka, který mu půjčil šavli, a upřímně stiskl jeho ruku.
„To bylo fantastický! Ty... jsi kouzelník!“
Mike se jenom usmál, vzal opět hůl do pravice a kráčeli k východu. Aby se tam dostali, museli jít okolo baru, ale tam stál Kent, široce se usmíval a ukazoval na pult, kde stály dvě sklenice. Třetí držel v ruce. „Dovolíte, panstvo, abych vás pozval... smažeme snad to malé nedopatření... prosím, slečno!“
Mike se pousmál koutkem úst, vymrštil svoji hůl a ohnutým koncem smetl obě sklenice na zem. „Děkuji, poručíku Kente.“ řekl, odsunul jej holí a kráčel i s dívkou k východu.
„Poslechni,“ řekla Maya ve voze, „Ty jsi opravdu od vojenské špionáže, nebo...?“
„Nebo. Ten odznak mám pro všechny případy.“
Až k domu Maya mlčela a hleděla zdrceně před sebe. Když se už blížili, usnula nakonec Mikovi na rameni. Když dojeli, stěží se mu podařilo ji vzbudit a odvést do postele. Černoch Saíd se tvářil dost pohoršeně, když to viděl.
Když osaměli, rozepjal si Mike kabát a košili a prohlédl si asi pět centimetrů dlouhý šrám na levé straně prsou. Také košile byla proříznuta a trochu nasákla krví. „Přece jen mne trochu škrábl. Věděl jsem to – už neumím to, co dřív...“
„Je to nebezpečné?“ řekl Saíd opatrně.
„Ne. Uskočil jsem včas. Nebyl šikovný...“
„Zabil jsi ho?“
„Ne. Byl to policista, nešlo to.“
„S každým, koho ušetříš, se ještě setkáš na zlé cestě. Jsi příliš dobrý ke svým nepřátelům.“
„Ty víš, že nikdy nezabíjím...“ řekl Mike vyčítavě.
„Nauč se to dřív, než bude pozdě!“ Saíd odešel pro krabici, která ukrývala jeho lékárničku. Mike se mu bez váhání podrobil, Saíd napřed vymyl ránu a prohlásil ji za nepatrnou, přesto vzal několik listů cizí rostliny, delší chvíli je žvýkal a pak na ránu naplival sliny smíšené se šťávami z těch bylin. Žvanec vyplivl do koše na odpadky, ránu vyzdobil leukoplastem.
Potom Mike vstal a položil Saídovi ruku na rameno. „Poslyš, ta dívka, kterou jsem přivedl – ručíš mi za ni, když tady nebudu, rozumíš?“
„Bude mi cennější, než můj život. Ale – co s ní chceš udělat, pane? Chceš ji učinit paní svého domu?“
Mike se zasmál: „Ne, na to zatím nepomýšlím.“
„Tedy má být tvojí milenkou?“
„Ne. Je to má obchodní partnerka. Dělám s ní jeden výtečný obchod: dáváme na trh kůži Herberta Alwina.“
„Zbytečná námaha! Kdybys řekl, zabil bych jej bez námahy a bez starostí!“
„Možná, že i to budeš muset udělat...“
„Ale – ta dívka tě má ráda!“
„Jak jsi na to přišel tak rychle? Viděl jsi ji jen chvíli...“
„Když dívka hledí takhle na svého pána, znamená to u Wassongů jen jedno. U bělochů myslím také...“
Mike neodpověděl. Vzal svícen a vyšel na chodbu. Kráčel až k Mayinu pokoji, ale neotevřel dveře, jak Saíd očekával, nýbrž odsunul obraz, visící na stěně a na druhé straně odpovídající zrcadlu nad umývadlem. Tímto zrcadlem bylo možné přehlédnout celý pokoj, a Mike chvíli mlčky hleděl na dívku, která klidně spala na svém lůžku. V její tváři se zračil klid, mír a šťastná spokojenost. Byla zřejmě dost unavena, ale žádný zlý sen nerušil její spánek. Za dobu asi tří minut, co ji Mike a jeho sluha pozorovali, se pohnula jen jednou – natáhla paži, nadzdvihla se a usmála, ale pak opět ulehla a spala klidně.
„Očekává tě, pane...“ řekl Saíd tiše.
Mike opatrně, leč rázně zakryl výhled a vstoupil do svého pokoje. Saíd nebyl zvyklý spát v posteli – stočil se do klubíčka na koberci před jeho dveřmi a celou noc spal jen velmi lehce, jak byl zvyklý z rodné buše. Ale nic jej nevyrušilo.
Všichni však nespali té noci tak klidně.
Například muž, kterého v Sun City přivázali k pouliční lucerně, polili ředidlem a zapálili, určitě neměl příjemnou noc. Rovněž tři muži, které v přístavu Indiopolisu připoutali ke konstrukci jeřábu a potom stáhli z kůže, si ji asi nechválili. Dokonce ani další tři, jejichž hlavy se našly napíchnuté na ozdobných hrotech mříží guvernérova paláce v Onga-Orangu.
Všichni patřili k vysoce postaveným osobnostem podsvětí ve svých regionech. Policie se dlouhou dobu snažila dokázat jejich zločineckou činnost a zavřít je do vězení, což se ovšem pro nedostatek důkazů nedařilo. Jeden z nich byl vždy šéf, ti další jeho ochránci, obvykle s několika životy na svém svědomí. Až do této noci si všichni mysleli, že jsou beztrestní.
Ten ze Sun City patřil kromě toho zároveň k předním policejním informátorům, což se v zasvěcených kruzích vědělo.
Na vhodných místech se potom našly dopisy téměř stejného znění:
|
Ve jménu Boha Pána a Vládce! Vojenská šlechta Arminského císařství pokládá za svoji povinnost vyčistit naši zemi od všech zločinců, kteří se provinili proti zákonům Božím i lidským. Od této chvíle zahyne každé noci někdo ze zločinců až do doby, kdy budou spravedlivě potrestáni vrahové Velkého Komthura Černé Lilie Clarence Whigga. Vycházíme z předpokladu, že podsvětí velmi dobře ví, kdo se dopustí které vraždy a tyto zločince kryje. Nechť tedy položí svoje životy společně s nimi. Ďábel Soudce spravedlivě zhodnotí jejich činy a dá jim za ně odplatu. Nechť je Bůh milostiv jejich duším... |
30.05.2021 11:46