21. ledna: Na konci cesty je Aurrgharr
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Když se Maya probudila, svítilo slunce naplno a její pokoj se zdál daleko útulnější než včera. Rychle vstala, umyla si obličej a vyšla na chodbu. A pod záminkou, že neví, kde je koupelna, zaklepala na dveře Mikova pokoje. Nic se nestalo a když otevřela dveře, nikdo tam nebyl, vydala se tedy po chodbě dál, až zaslechla z posledního pokoje na konci chodby tupý úder a nějaký výkřik. Otevřela dveře a na chvíli strnula leknutím, neboť Mike ležel na zádech na zemi s holí v obou rukou a Saíd po něm právě ťal mohutnou pangou, ostrou jako břitva. Jenže než si stačila uvědomit, nabral Mike Saída chodidly a přehodil jej přes hlavu, zatímco ránu jeho pangy odrazil bočním úderem hole. Když ji spatřil, vyskočil na nohy a obrátil se k ní.
„Ach bože!“ řekla, „Lekla jsem se – co to děláte?“
Mike několikrát zhluboka vydechl. „Včera jsem zjistil, že ty pozůstatky obranyschopnosti, které mi zbyly z diplomatických kursů, jsem dávno zapomněl. Rozhodl jsem se, že budu trochu trénovat...“
„Tak to byl trénink? Myslela jsem, že tě zabije!“
„Nic není vyloučeno. Ale zatím to vypadá, že umím každý úder nebo seknutí vykrýt holí. To je velmi cenné zjištění, Mayo, mohlo by mi někdy zachránit život...“
„Tvoje hůl?“
„Ano, je zbraň. Krátká, nenápadná, dobře se hodí do ruky, a mohu jí odrazit sečnou nebo bodnou ránu, vytrhnout z ruky nůž nebo pistoli a bodcem dovedu zasadit i docela pěknou a bolestivou ránu, pokud se ovšem trefím...“
„Vytrhnout pistoli?“
Mike pokynul Saídovi. Ten vzal ze stojanu pás s pouzdrem a připnul okolo boků. Mike stál nehybně s holí v ruce, jako by se o ni opíral, ale v okamžiku, kdy Saíd pistoli vytrhl a namířil na něj, vymrštil ohnutý konec hole, zachytil Saídovo zápěstí a rázně škubnul. Pistole vypadla Saídovi z ruky a Mike ji vzápětí golfovým úderem poslal Maye k nohám.
„Tedy neexistuje možnost, že by tě tvůj černoch dokázal zabít? Aniž kdo jiný?“ rozesmála se Maya.
„Kdo jiný nevím – tohle účinkuje jen z bezprostřední blízkosti. Ale Saíd by mne dokázal zabít, kdyby chtěl, i chladnou zbraní. Je jedna věc, proti které se neubrání nikdo.“
Křikl nějaký pokyn na Saída, ten pozvedl pangu a mrštil ji – kulatý konec se zasekl do dřevěného dveřního trámu nepříliš daleko Mayiny hlavy. Dívka vyjekla, ale Saíd věděl, že jí to nemůže ublížit. Ještě nikdy neminul cíl.
„Co je to za zbraň? Vypadá to jako mačeta na sekání cukrové třtiny. Ale má to ostřejší špičku na konci...“
„Panga, zbraň domorodců jihovýchodní Afriky. Prakticky mačeta, ale jak jsi správně zjistila, má proti mačetě hrot trochu zaostřen. Přesto to není skutečná bodná zbraň a zasekává se tupým koncem, ne ostrou špičkou.“ Za řeči vypáčil Mike pangu z rámu a ukázal ji Maye, „Můj Saíd je mistrem v boji touto zbraní...“ a podal pangu Saídovi. Ten přejel palcem ostří a pak umístil pangu do stojanu.
Maya se otočila a vyšla z tělocvičny. Mike za ní, zatímco Saíd zůstal a uklízel zbraně, jichž při tréninku použili.
„Rozumí tvůj černoch vůbec anglicky nebo arminsky? Hovoříš s ním vždycky nějakou hatmatilkou...“
„Umí oba jazyky, ale rozum mu velí nepoužívat jich, není-li to bezpodmínečně nutné. Jinak spolu mluvíme wassongsky, Saíd je Wassonga. Ty asi nemáš univerzálku, co? On totiž ano.“
Maya potřásla nevěřícně hlavou. „Myslela jsem vždycky, že Wassongové jsou vrazi a lidožrouti. Nebo alespoň chladnokrevní zabijáci...“
„Je-li Saíd lidojed, to nevím. Ale šikovný zabiják je určitě. Proto ho mám jako osobního strážce...“
Načež odešel do kuchyně, kde se pokusil předstírat, že chce udělat snídani. Dle jeho očekávání se Maya zhrozila a nabídla se, že udělá jídlo sama.
Při kávě je navštívil posel, který právě přijel rychlíkem z Iron-city, se zprávami od Rogera a Pedra. Mike mu nedovolil promluvit, dokud byla Maya přítomna. Ale dívka sama pochopila, že zprávy nejsou určeny pro její uši a sotva dojedli, odnesla nádobí a už nepřišla.
„Sir Roger souhlasí s tvým návrhem a učinil komthurem-inkvizitorem knížete Quiroqu. Mimo to jmenoval Santanuevu definitivně komthurem-almužníkem.“
„To bude mít Pedro radost, až mu předložím účet za včerejšek. Prometli jsme s Mayou spoustu hospod a nakoupili moře věcí na státní útraty. Mimochodem, co říká Roger naší písničce?“
„Je plně spokojen a říká, že to zaplatí ze svého. Mimochodem, víš, že ji večer po přenosu z Rossa Blanky ještě opakovali? Říká se, že si ji někteří lidé natočili na magič pro případ, že by byla zakázaná. Roger ti vzkazuje, že jen tak dál...“
„Fajn. Jak to vyhlíží s Pedrovými akcemi?“
„Přípravy jsou v plným proudu. Pedro připravil tři džípy, že by se s nimi snad mohl na poušť dostat. Jinak se musí spoléhat na plachetnice těch... no, stepňáků. Sid nic nehlásí...“
„Přirozeně, je karneval. To je všechno?“
„Ano. Zítra touhle dobou přijde zas někdo.“
„To je pozdě. Poslouchej mě dobře: dnes večer potřebuju mít na tomhle místě jednoho spolehlivýho chlapa na ochranu Mayi Freemanové. Můj černoch Saíd je sice vrcholně spolehlivý, ale pro případ naléhavé potřeby je znám jako můj sluha. Potřebuju někoho absolutně špičkovýho. Nejlepší by byl Sid, ale to nejde, tak ať mi Pedro někoho vybere. Jasný?“
„Ano, to vyřídím.“
„A dál. Potřebuju zjistit všecky informace o jednom případu z Indiopolisu. Je to smrt kluka jménem Kent, křestní jméno neznám. Jeho otec je policajtem v hodnosti poručíka tady ve městě. Mladší Kent spáchal sebevraždu utopením v moři před čtyřmi lety. Zjistit, jakou roli v tom hrála Marguerita Lembergová a jak se celý případ udál. Chápeš?“
„Ano. Ještě něco?“
„Ne, to je zatím všecko. Sbohem, a dávej si pozor...“
Chlapec se uklonil, řekl „Hodně štěstí!“ a odešel.
Maya se na Mikovo zavolání objevila v opět nových šatech, které si přivezla z Ironu a jež včera zatajila. Zajímala se, kam se pojede a Mike se podivil, jak ví, že se někam jede. Maya ho informovala, že Saíd připravuje vůz. Tak nechal vykrucování a vytáček a přiznal, že pojedou do televize za účelem vyplacení Mayina honoráře a zjištění cvrkotu na témž místě. Tentokrát si Mike vzal z opatrnosti bílou denní uniformu s distinkcemi kapitána a odznakem jízdy. Maya se smála, že při každém průšvihu si přidává na hodnosti jeden stupeň a zajímala se, kdy už se stane generálem.
V televizi vládl zmatek přiměřený denní době. Sekretářka Millie tentokrát zapomněla na pana Shanea a oslovovala ho Miku. Informovala, že pan Bullstrode tady byl opět ráno a důrazně zakazoval jakékoliv další výstupy Mayi Freemanové. Vzhledem k tomu, že Mr.Parsifal Higgins ani Millie nic nevěděli, o nějaké Maye Freemanové nikdy neslyšeli a soudili, že to do vysílání někdo vpašoval bez jejich vědomí a proti jejich vůli, odešel pan Bullstrode značně rozladěn a práskl za sebou dveřmi, což Millie nerada viděla vzhledem k novému nátěru těchže. Percy měl připraveny peníze a hned vrazil Maye do dlaně pět set dolarů. Tolik peněz za jedno vystoupení ještě dívka neviděla a tak z toho byla trochu vyjevená. Proto i zákaz vystupování v televizi přijala mnohem lehčeji.
Po kratší upřímné rozmluvě s Mikem se Percy rozvzpomenul na svou kolegiálnost a dobré arminské mravy, vytočil na telefonu nějaké číslo a zeptal se tam jsoucího pána jménem George, zda nechce lacino odprodat Mayu Freemanovou – již ovšem nepojmenoval, označil ji jako naše televizní enfant terrible. George to pochopil a řekl, že ji čeká a že je šťasten. Načež se Mike i Maya se svým dobrodincem Percym rozloučili a odjeli do rozhlasu.
Tam se jich ujal pan George W. Nelson, šéf hudebního oddělení. Maya měla zajištěn zkušební sál a kapelu, aniž kdo věděl, co vlastně má zpívat. Mike navrhl, aby nazpívala některou z těch reortských balad, které zpívala večer v autě a Maya bez protestů souhlasila i přes podivný pohled pana G.W. Nelsona. Mike na tu dobu odešel a slíbil, že se pro ni po poledni staví. Což učinil. Maya byla poněkud unavená, ale velmi šťastná, neboť písně se jí podařily a shromáždění odborníci: osvětlovači, zvukaři, uklízečky a poslíčkové, jejichž mínění je to nejsměrodatnější, ji ujišťovali, že je to „bezva“. Mimo to jí George dal jako zálohu dalších sto dolarů. Tím pádem měla v ruce spoustu peněz a vůbec nevěděla, co s nimi. Mike ji vzal na oběd a odepřel jí potěšení ho zaplatit, pak ji odvezl do obchodního domu a udělal jí radost tím, že nepronesl ani jedinou nepříznivou kritiku na věci, které si tam na sebe nakoupila. Bylo mu sice jasné, že dívčin vkus je ztřeštěnější než je obvyklé, ale rozhodl se být k ní co možná laskavý.
Poté vyslovila Maya přání strávit odpoledne koupáním, což jí bylo velmi příjemné vzhledem k tomu, že byla od moře. Mike odmítl ji doprovázet vzhledem k tomu, že jako pravá Arminka chtěla zajet podle řeky až za hranici M-zóny a Mike měl ještě něco v Kingtownu vyřídit. Navrhl jí, aby jela sama a projevil ochotu zapůjčit jí k tomu i auto – ovšem Maya trvala na tom, že se od něj nehne ani na krok a bude ho všude doprovázet. Potěšilo ho to a navrhl tedy, aby odvezla svoje nákupy domů a vrátila se pro něj na totéž místo, kde vystoupil, blízko Victory street. Maya přísahala, že dovede řídit a Mike jí to docela věřil, neboť měla maturitu a řízení vozidla patřilo k povinným předmětům.
Když se ale pro něj vrátila, už ho nenašla a po kratším čekání jí došlo, že se zřejmě ztratil schválně, neboť mu její přítomnost při různých jeho jednáních není docela milá. Pro jistotu se podívala po místech, kde už spolu byli a při tom přemýšlela, jestli se má urazit nebo to raději pochopit. Potom rezignovala a rozhodla se jezdit sem a tam po městě a starat se o svoje záležitosti, totiž o utracení zbytku peněz, které toho dne vydělala. Ze všeho jí zbylo patnáct dolarů, když se vrátila domů – Mike už tam byl a na uvítanou se docela přátelsky usmíval. V příští chvíli mu ten úsměv trochu znechutila:
„Ahoj, Miku! Škoda, že jsem tě nenašla! Jezdila jsem trochu po městě... ale nic se mi nestalo, mám jenom trošičku promáčknutý přední blatník a dva pokutový bloky za špatný parkování. Ty se na mne nezlobíš, miláčku, viď že ne?“
Nezlobil se, takže mu ke své velké lítosti nemohla vysvětlit, že je to jeho vina, neboť ji nemá nechávat samotnou. Pokutové bloky hodil do koše a řekl, že police bude těžko zjišťovat, čí to auto vlastně je, neboť tato značka je psána na gangsterskou bandu v městě Iron-city a zaznamenaný majitel je zcela spolehlivě bradou vzhůru, čímž placení pokut jaksi odpadá.
Maya se zajímala, kam pojedou na večeři. Měl ji zajištěnou v jednom ze starousedlických restaurantů, důstojném a skutečně ctihodném, kam nechodili policisté na šťáry ani se tam nebylo možno setkat s lidmi typu poručíka Kenta.
Maya odešla převléknout se do šatů, které se jí zdály pro tuto příležitost nejvhodnější, tmavě modrých až do černa, protkávaných zlatými nitkami. K tomu si vzala několik důstojně vyhlížejících kousků bižutérie, napodobujících staré šperky a umínila si, že se bude chovat nenápadně a důstojně.
Když vyšla ze svého pokoje, zaslechla od Mika zvuky nějaké písně. Lehce zaťukala a vstoupila. Místnost byla neosvětlena, Mike seděl v křesle u gramorádia a poslouchal nějakou ponurou, vážnou píseň v cizí řeči. Maye se zdálo, že hlas cizí zpěvačky je podobný jejímu – byl jen o kapánek chraptivější a tesknější. Z té písně vanul tak hluboký žal, že Maye přeběhl mráz po zádech a zůstala stát na místě u dveří, dokud píseň nedozněla.
Mike se zvedl z křesla a otočil se k ní. Maya rozsvítila a postřehla, že je oblečen do civilního obleku z černého sametu s krajkovým límcem a manžetami bělostné košile. Na opasku měl připnut kord s nádherným jílcem a na krku zlatý řetízek s erbem v podobě tančícího tygra. Vypadal starobyle a důstojně, mnohem důstojněji než kdykoliv předtím.
„Co je to za píseň? Kdo ji zpíval?“
„Je to jedna z písní mé vlasti. To už je dávno – byla to píseň vzbouřenců, po jejich porážce...“
„Ty jsi patřil k nim?“
„Ne. Bohužel... byl jsem tehdy ještě mladý a nezkušený.“
„Kdo je ta zpěvačka?“
„Vybral jsem si tě, protože tvůj hlas se podobá jejímu.“
Maya si tiše povzdechla. „Ty jsi tu dívku miloval?“
V odpověď se Mike srdečně rozesmál. „Ty nemyslíš na nic jiného než na lásku! Nevěříš, že se člověku může na některé ženě něco líbit, aniž by se do ní musel zamilovat? Tamtu jsem neznal a nikdy jsem ji neviděl. Líbí se mi ta píseň. Konečně, když budeš chtít, někde tady v zásuvce je arminský text, který mi John přeložil. Jmenuje se Modlitba. Jestli chceš, můžeš se ji ve volném čase naučit zpívat...“
„Učiním, co si přeješ.“ řekla s úsměvem.
„Tak,“ řekl a vypnul gramofon, „A můžeme jít na tu večeři...“
Po celý večer se Maya chovala s důstojností královny a grácií indické chrámové tanečnice. Dokonce ani moc nepila, ale při tom pečlivě hlídala, aby Mike nepil o mnoho méně než ona. V jídelně bylo intimní příšeří, jedlo se při svitu svíček, stojících na každém stolku. Všichni přítomní mluvili téměř šeptem a jejich hlasy ještě překrývala diskrétní hudba, takže nebylo od stolu ke stolu nic rozumět. Číšníci se tady podlízavě neusmívali ani nekladli hostům rádoby přátelské otázky jako v Hnízdečku. Muži v černých fracích se pohybovali kočkovitě tiše a pružně, přicházeli na pozvednutí ruky a v nejmírnějším předklonu beze slova vyslechli objednávku, kterou pak vyřizovali rychle a jistě.
„Zatančíme si?“ zeptala se Maya, když dojedli.
„Lituji, neumím tančit.“
Pozvedla svůj pohár a držela jej v ruce tak dlouho, dokud i on nezvedl svůj a nepřipil si s ní. „Mohu ti dát pár otázek?“
„Můžeš všechno. I klást otázky.“
„Poznala jsem, kdo jsi. Jsi hrabě Mike von Cross, komthur řádu Blesků a dvořan Vládce, který byl před čtyřmi měsíci zabit v Kingtownu neznámým pachatelem a jeho tělo svrženo do řeky Charraggu – ale který přesto žije.“
Mike neřekl ani slovo, ba ani se nehnul.
„Jsi ten, který oslovuje knížete Quiroqu bratře a který nahání strach policistům v Ironském distriktu. Jsi ten, kdo dokáže přemoci mečem každého protivníka, ale nikdy nezabíjí. Jsi ten, kdo tak úzkostlivě dodržuje zákony a nařízení stará deset tisíc let, že je až poruší, když se dostanou mezi sebou do rozporu. Všichni tě znají a všichni tě poslouchají – ale přátele máš jenom na jihu, kde se tyčí města Starých ras...“
Pořád ještě se nepohnul. Jenom se na ni díval.
„Nemysli si – možná jsem hloupá, ale slepá nejsem. Viděla jsem znaky, kterými je u tebe mnoho věcí označeno, dvouocasého tančícího tygra s královskou korunou. Stačilo podívat se do heraldických záznamů v universitní knihovně. A potom jsem se podívala do novin a přečetla si tam o vyšetřování tvé smrti. Zřejmě víš, co děláš, když se potřebuješ skrývat. A vést tajnou válku proti Alwinovi.“
Mike mlčky poslouchal – a když skončila, zeptal se: „Řekla jsi, že jsem porušil zákon. Kdy a kde?“
„Můj pane,“ v jejím hlase mimovolně zazněl kňučivý leopardí přízvuk, „Vezme-li tygr do svého doupěte tygřici, dá jí jíst a předloží jako dar něco ze svého majetku, ale pak ulehne odděleně a nedotkne se jí – je to podle zákonů?“
Mike uchopil pohár a v rozčílení se napil. „Není to podle zákonů. Písma to zakazují. To vím.“
„Je to z hlediska mravního správné?“
„Ne. Není to správné.“
„Jsem ve tvém domě druhý den. Spala jsem tam. Dáváš mi jíst a dal jsi mi i dar, náhrdelník, který nosím. Přesto jsi nepřestoupil práh mého pokoje. Porušuješ zákon.“
„Zákon neplatí pro lidi. Je to zákon šelem!“
„Ty sám se řídíš víc tygřími zákony! Proč tedy...?“
Hleděl na ni. Krásná dívčina tvář v odlesku svíček vypadala něžná a vábivá, že mu až srdce zabolelo při tom pohledu. A v jejích velkých očích četl, že ta dívka říká, co myslí a cítí. Zdálo se mu, že se mu točí hlava – sevřel křečovitě prsty okraj stolu. „Učiním, co uznám za vhodné. A nepřeji si, abys o tom nadále mluvila. Chceš jet domů?“
„Ano. Pojedeme domů, když budeš chtít. Budu tě ve všem poslouchat, jak mi káže zákon...“
Po celou cestu Maya mlčela. Teprve když zajeli do temné garáže, zeptala se náhle: „Miku – máš mne rád?“
„Ne,“ řekl a vytáhl klíček ze zapalování, „Lituji...“
V té chvíli jej objala a zprudka, vášnivě políbila na ústa. „A teď? Máš mne rád?“
„Snad...“ řekl šeptem.
Znovu se k němu nahnula, ale v té chvíli zalilo garáž světlo. Ve dveřích stál Saíd.
Mike vystoupil z vozu a Maya rovněž. Na Saídově tváři bylo vidět, že chce něco říct, a tak Mike pokynul mlčky Maye vzhůru.
„Za půl hodiny mi přijdeš říct dobrou noc!“ řekla, položila mu dlaň na ústa a zabránila cokoliv říct – pak odešla.
„Přijel posel z Ironu, pane. Paul Fox.“
Mike pospíšil za Saídem. Paul čekal v salonu. „Posílá mě Pedro, prý mě potřebuješ. A tohle ti posílá Joy...“
V otevřené obálce byl list papíru s textem:
|
Kent Ronnie, provedl sebevraždu ve stáří 17 let. Od dětství trpěl dle zjištění soudního i ošetřujících lékařů slabomyslností, spojenou s občasnými depresemi, které zesílily v období puberty. Dle názoru por.Kenta, otce, provedl R. sebevr. pod dojmem odmítnutí ze strany sousedovy dcery M. Lembergové (15), kterou K. hrubě osočoval. Po zákroku prokuratury se por.K. odstěhoval údajně do King. Dle názoru prokurátora M.L. nevinná. Joy Maszlányi. |
Mike si mlčky olízl rty a pohlédl mimovolně směrem k Mayinu pokoji. Chvíli přemýšlel, pak řekl Paulovi: „Dívka, která je se mnou v tomto domě, je Maya Freemanová. Budeš ji střežit zároveň se Saídem. Pamatuj si, nikdo nesmí vědět o tvé přítomnosti – ani Maya sama. Jídlo ti bude nosit Saíd.“
„A ty – chceš odjet?“
„Řeknu ti, co vzkážeš zítra po poslovi Rogerovi. Byl jsem v kasárnách Tygří Legie. Dozvěděl jsem se, že Vládce tygrů Garn se rozhodl svrhnout vládu, nezakročí-li proti Alwinovi. Jedu do Aurrgharru, abych jej odvrátil od tohoto plánu.“
Paul se zachvěl. „Zlatá brána byla uzavřena! A tygři hrozí smrtí každému, kdo by chtěl proniknout do jejich města! Zemřeš!“
Mike potřásl nervózně hlavou. „Jsem jejich přítel, nikdy jsem jim neublížil. Pojedu za půl hodiny, rychlíkem do Tigeru.“
„A - Maya?“ zeptal se Saíd.
„Až odjedu, řekni jí, že jí dám odpověď, jakmile se vrátím z Aurrgharru. Teď to nemohu udělat – mám před sebou dlouhou cestu. Ať klidně spí – a je šťastná, kdyby...“
Saíd zakoulel mocně očima. „Ty se vrátíš, pane...“ řekl.
30.05.2021 11:46