Vítej, návštěvníku!

Náčelník gepardů Langhaart byl jako všichni z jeho národa klidný a uvážlivý, takže vzrušená a bojovná slova knížete Quiroqy, jimiž ho zasypal při návštěvě u Santanuevy, jej sice zaujala, ale nijak nenadchla pro nadcházející válku. Prakticky měla jediný výsledek: Langhaart se povýšil na knížete dle jaguárova vzoru, což se jemu i jeho podřízeným zdálo vznešenější. Kromě toho vyslal do Kingtownu několik pozorovatelů, aby mu přinesli objektivnější zprávy, než mohl mít Quiroqa.

O tom nemohli nic vědět dva policisté, kteří toho dne v houstnoucím šeru nadcházející noci konali hlídku na předměstí Kingtownu a pustě kleli, neboť tady nebylo šancí zavadit o povýšení. Byli oba ze severu jako většina policajtů té doby a shůry jim mnoho dáno nebylo; což vysvětluje obstojně jejich příští činy a slova.

Náhle spatřil jeden z nich jakousi skvrnitou šelmu, která tudy přebíhala. Upozornil na ně pohybem ruky kamaráda a ptal se: „Není to jaguár?“

„Nevím,“ šeptl druhý, „Nikdy jsem žádnýho neviděl!“

„Leopard to není! Pal po něm!“

A tak oba současně vystřelili po podivné šelmě ze samopalů. Zasáhli obstojně, velká kočka se vymrštila do vzduchu, zatočila se a padla na dlažbu. Když k němu doběhli, byl už mrtev – chlapi si s údivem prohlíželi jeho štíhlé pružné tělo a malou hlavu s něžným a mírným výrazem obličeje.

„Tak je to jaguár nebo ne?“

„Nemám zdání! Pojď, vezmem ho Lammerovi. Ten ať rozhodne. Ale leopard to není, ty přeci znám! Musí to být něco z tý zatracený šlechtický sebranky.“

Načež uchopili bezvládné tělo každý za dvě tlapy a táhli je na strážnici. Jejich slova sice neslyšel, ale zato činy dobře viděl podobný tvor, který se skrýval za stromem poblíž místa smrti svého druha. V jeho něžné, přátelské tváři bylo vidět zmatek a hrůzu. A v očích nenávist.

Vysoký, štíhlý poručík Lammer s dlouhými vlasy a vousy, v koženém obleku trapperů z jihu, připadal oběma vojákům jako zjevení ze sna, když se sklonil nad mrtvým tělem.

„To jste neměli dělat, hoši. Je to garayaka, po našem gepard. Toho jste neměli střílet. Ti nám neublíží...“

„Mysleli jsme, že je to jaguár!“

„Nesmysl,“ řekl Lammer vztekle, „Jaguáři vypadají docela jinak. A nosí černý stužky na krku, kolikrát vám to mám říkat?“

Muži nevěděli kolikrát. Takže se Lammer zlostně otočil a odebral ke svému šéfovi Alwinovi.

Alwin byl v prachmizerné náladě. Nebylo divu, nějaký šikovný mládenec z Jihu přijel do Kingtownu, kladl odpor policistovi, který ho zatýkal a bodl ho dýkou tak mistrně, že teď leží na klinice a doktoři mu nedávají moc naděje. Navíc se ani neví, kdo to byl, protože jak známo, lidi z jihu jsou všichni stejní a ani se nestihl sepsat protokol, aby se vědělo, co ten hoch vlastně udělal a z čeho ho chtěli obvinit.

Takže když Alwin spatřil pochmurnou Lammerovu tvář, zamračil se ještě víc, neboť tušil, že Lammer věští nepříjemnosti.

„Šéfe, táhl jsem s tebou dost dlouho, ale nezlob se na mě, začínám toho mít po krk! Asi to zabalím a půjdu k poště. Tvý lidi dělají jednu pitomost za druhou. Před chvílí zastřelili geparda, ježto mysleli, že je jaguár.“

„No a co má být? Aspoň o jednoho míň!“

„Jenže gepardi zatím zachovávali přísnou neutralitu! A teď si to určitě nenechají líbit. Máme o nepřítele víc. Je sice pravda, že nejsou žádní zvláštní hrdinové, ale jsou vytrvalí a dovedou být neústupní, když chtějí.“

„Tak je vezmem jedním vrzem s tygry a jaguáry. Mám už těch koček na mou duši dost!“

„Oni nás taky. Souhlasím s tím, že vláda nad Arminem má patřit lidem. Jen upozorňuju, že jsou skvělí bojovníci!“

„A co nového v Aurrgharru?“ ptal se Alwin znechuceně.

„Byl jsem tam poblíž, je to tam hrozný. Ale povídá se, že je tam s nima jeden člověk. Von Cross.“

Alwin pohrdlivě zkřivil rty. „Tak přece! A co?“

„Jestli někdo rozumí jejich duši, tak je to on. Varuju tě, Herberte, on je povede tak, že na to zajdem, ty i všichni, kdo půjdou s tebou! Proto od toho chci dát pracky pryč!“

Alwin se zasmál. „Jseš pořád ještě Jižan! Žiješ tolik let na severu, naučil ses pít, kouřit, hrát karty, prohrál jsi dokonce všecko, co jsi měl... no, jen se necukej, ale uvnitř máš pořád ještě spoustu pověr a hloupostí z Jihu! Ne, přiznej se – že ty věříš na předtuchy a takový bajky?“

„Věřím, a nestydím se za to. Právě teď mám předtuchu, že tvůj boj špatně dopadne, a to brzo. Mike Cross zláme vaz tobě i tvým chlapům. I mně, když nezdrhnu dost brzo. Já ho znal, když jsme ještě táhli za jeden provaz. Dovede ledacos, co bys do takovýho trouby neřekl. Jenom si vzpomeň, jak srovnal Kenta!“

„A já ti říkám, že tvý předtuchy a různý obavy jsou blbost! I tvý soukmenovci z Jihu se budou muset odnaučit zbytečný, nemístný sentimentalitě a pověrčivosti...“

Lammer nedůvěřivě stiskl rty. „Za války přesvědčovali tehdejší šéfové lidi z Jihu o téměř stejných věcech fůru let. Ty se o to pokoušíš rok. Jenže v celým Arminu ti věří sotva pár lidí, a shodou okolností zrovna ty, bez kterých by ses nejlíp obešel. Lid ti nevěří vůbec...“

„Vím!“ vyštěkl Alwin vztekle, „Ale řekni mi, Lammere: Je pravda, že chci jejich dobro, nebo ne? Je to pravda, viď? Snažím se je vymanit z područí těch odporných zvířat a dát jim konečně lidskou důstojnost, život na vrcholu vývoje, jaký člověku po právu patří podle vědeckých i občanských zákonů tohoto světa, který přece patří nám lidem a ne šelmám! Jenomže ti lidi nic nepochopili! Přes všechno stále nic nepochopili!“

„Oni nechtějí nic chápat. Oni chtějí žít tak, jak se jim líbí. I kdybys měl tisíckrát pravdu a chtěl pro ně nebe na zemi – oni nechtějí pochopit, protože je to nezajímá. Mají svou pravdu, Herberte, tu nepochopíš zas ty.“

„Pravda může být jenom jedna – a to ta moje!“

„Každý člověk má svoji pravdu. A ve jménu té pravdy rozpáře každý kluk z Jihu našeho policajta, který pro něj chce jen to nejlepší. Lidé z Jihu postřílejí svoje nepřátele sami bez policie, a nezajímá je, co tomu říkáš ty. A když se do toho pleteš, podle nich zbytečně, považují za nepřítele i tebe.“

Alwin se zamračil. „Ty je hájíš!“ vytkl Lammerovi.

„Ano, protože jim rozumím a ty ne! Většina lidí z měst už jim rozumí taky! A mám obavu, že jsi k tomu i ty přispěl pořádnou fackou. Kingtown a Iron-city jsou už jižanský města, Indiopolis vždycky byl. Jediný věrný město je Onga-Orang, a i tam odepřel guvernér udělat ostřejší zákrok proti jižanským agentům, protože má strach. Možná právě z té gepardí smečky, kterou tvý idioti postavili proti nám. Je to už skoro ztracenej boj, Herberte – a čím dál víc bude ztracenější!“

Alwin se chvíli mlčky díval na Lammerovu tvář. Potom se samolibě usmál a řekl jemně: „Tvoje obavy jsou k ničemu, kamaráde. Chceš-li tedy, prozradím ti, co mám v úmyslu. Co je to vlastně ta Naše Věc, pro kterou všichni pracujeme. Není to zavedení pořádku pod vedením starýho hlupáka z Guyrlayowu a jeho zvířecí smečky. Mám v úmyslu odstranit zpuchřelou monarchii a zavést rozumnější, demokratičtější systém. Zkrátka řečeno, sesadím Vládce a zavedu republiku. Načež bude parlamentu dána možnost zvolit ve svobodných a tajných volbách nového, zcela demokratického presidenta...“

Lammer na něj hleděl podezřívavě, nepříliš nadšeně. „Jak donutíš parlament, aby zvolil tebe?“ zeptal se tiše.

Alwin na něj pohlédl pobouřeně. „Kdo říká, že to musím být zrovna já?“ ptal se zostra.

„Promiň. Co tedy přinutí lid, aby souhlasil s novým presidentem v případě, že do té doby nebude příliš oblíbenou osobností?“

„Máme deset tisíc mužů cizinecké legie. A budou ještě další. Však už jsou ve výcviku!“

„Deset tisíc chlapů vydrží v boji proti samotný úderný síle Tygří legie tři dny. Proti Quiroqovým třem stům jaguárů týden. Proti spojený síle všech koček z jihu jednu noc. Co máš potom?“

„Za tu jednu noc, můj milý, stačím požádat naše spojence z... jisté velmoci o armádu. A do čtyřiadvaceti hodin ji tady budu mít! Neomezené množství!“

Lammer chvíli mlčky uvažoval. „Je to šílenství. A hazard se životy těch chlapů. Ty jsi nikdy neviděl tygry a leopardy bojovat, já ano. Ty jsi zešílel, Herberte, nebo jsi pitomec. Nezlob se, ale já považuju tvý plány za šílený fantazie.“

Alwinovy oči ztvrdly, ale zdržel se a řekl dosti klidně: „Budoucnost ukáže, Lammere, kdo měl pravdu. Ani jejich spojený síly neodolají leteckýmu koberci bomb, napalmu a plamenometům. To zas nevíš ty – vy Jižani znáte jenom pistoli a nůž. Uvidíš, jak to dopadne – po boji mi dáš za pravdu!“

Lammer se zahleděl z okna. Pak mu ve tváři škublo, když se obrátil zase zpět k Alwinovi: „V každým případě já s tebou dál netáhnu. I kdybys vyhrál, z Arminu se stane poušť a zůstanou tu jenom mrtvá města a mrtvoly lidí i šelem. A v takovým světě já nechci žít. Byl jsem tvůj kamarád, Alwine, pomáhal jsem ti, jak jsem mohl, uklidnit tygry a jaguáry. I tu jejich vzpouru jsem ti zajistil. Ale válku, která by zničila i nás, tu nechci. Veď si ji sám, máš-li odvahu. Já ti přeju hodně štěstí – a odcházím, Herberte Alwine...“ Otočil se a šel ke dveřím.

„Lammere!“ řekl Alwin, „Dávám ti čtyřiadvacet hodin na rozmyšlenou! Ale upozorňuju tě, že po této době...“

Lammer se naposledy otočil. „Ale jdi! Copak nevíš, že jsem z Jihu? Nejdřív mi vysvětli, co je to strach...“

Dveře za ním práskly. Sotva jeho kroky dozněly na chodbě, vytočil Alwin na telefonu číslo. „Lammer zradil. Lituju, ale musí to být...“

Kapitán Werther se již jednou zmýlil, když zabíjel. Tentokrát prostřílel Lammera ze samopalu čtyřiadvaceti kulkami, právě ve chvíli, kdy stopař procházel vrátnicí ministerstva vnitra na ulici...

Errata:

30.05.2021 11:46