Vítej, návštěvníku!

Vládcovy plesy bývaly vždy reprezentativní přehlídkou nejvyšších kruhů města a objevovaly se na nich všechny osobnosti, na nichž v tomto státě záleželo. Ale tentokrát se tady zaskvěla v celé nádheře všechna starousedlická šlechta, včetně těch, kdo byli až doposud v nemilosti. Vítězství nad Alwinovými hordami rozveselilo snad všechny, i ty, kdož plakali ještě dopoledne nad padlými, uloženými na dlažbě Victory street. Toho dopoledne byli všichni v černých uniformách a černých oblecích, až na asijské hosty, kteří zvolili naopak smuteční barvu bílou. Ze všech domů na Victory visely smuteční prapory a z černé tribuny mluvili smuteční hosté o nezměrném hrdinství padlých spolubojovníků. Rány v srdcích byly ještě čerstvé – proto i nejprostší slova zněla jako krutá obžaloba všem, kdo nezakročili proti nepřátelům, i když možná něco slyšeli o jejich řádění.

Teď bylo ale všechno veselé, ozářené spoustami světel a provoněné starým vínem a parfémy krásných dam. Tygři, leopardi a jaguáři klouzali tichými tlapkami po napastovaných parketách s trochu zvláštní obezřetností, jako by se báli naplno šlápnout, a bylo na nich vidět, že se tu necítí doma. Ani Mike Cross se zřejmě necítil dobře, neboť na jeho tváři nebylo vidět žádnou radost ani uspokojení. Spíše se zdálo, že na ní utkvěl smutek z dopoledního rozloučení s věrnými spolubojovníky. Nebylo divu – smrt Garna, nejmoudřejšího z tygrů, byla ztrátou pro celý Armin, nejen pro společenství šelem. A málokdo to věděl lépe než Mike, který Garna dobře znal.

Byla tu celá skupina hostí, kteří se taky necítili moc doma. Není divu, byli tu poprvé. Sir Lera si totiž přál ocenit hrdinské činy studentských gard, hlavně nejvyšší velitelky, Purpurové Kočky Mabel. Mabel souhlasila, a hned vybrala bojovníky, kteří se nejvíc vyznamenali. A přivedla je s sebou, což byla sice velká pocta, ale ne přesně ten druh oslavy, kterou by si přáli. Byli hodně mladí a ačkoliv si Vládce i všech hodnostářů vážili, cítili se v jejich společnosti stísněně a nejistě. Ve valné většině si taky neměli co obléci; jejich uniformu tvořilo hlavně tričko patřičných barev se skvrnami či pruhy, ovšem to bylo následkem boje umazané od krve a občas i potrhané, rozhodně žádná paráda. Jistě, mohli si vzít taky něco jiného, ale potom by nebylo jasné, že patří ke Gardě! Kdyby to bylo na nich, namalovali by si uniformu na tělo.

Mabel ovšem zářila. Ona uniformu měla, velice krásnou, téměř jako za císařovny Diany, leda že barvy byly purpur a stříbro, jak se slušelo na její školu. Za pasem nosila katanu, kterou jí kdysi po jejich slavném souboji věnoval Vládce, a netajila se, že v boji s ní rozsekala několik nepřátel. Další byla ochotna zabít, kdykoliv se nějací vynoří, a totéž doporučovala členkám svého pluku. Kdo se dopustí zločinu, zcela nepochybně propadl peklu a jediné, co musí udělat čestný bojovník, je ho do toho pekla odeslat.

Její nečekaný společenský vzestup vyvolal prudké zděšení u školské rady. Ti pánové ji dlouhodobě nesnášeli a těšili se, že ji konečně někdo řádně zdeptá nebo aspoň jí zabrání mít vliv na žactvo. Když se tak nestalo, hrozila jim pomsta za všechno, co proti ní dělali za Alwina. Bude se mstít? Ona sama nejevila zájem, ale okolo se hemžily nazdobené slečny, ochotné to udělat za ni. Dalším nebezpečím byli kolegové, kteří se navzájem upřímně nesnášeli a byli vždy ochotni komukoliv podtrhnout stoličku. Poměry v arminském školství jsou dlouhodobě neuspokojivé a nikdo s tím nedokázal (či nechtěl) nic udělat. Někteří žáci navrhovali jmenovat Mabel ministryní školství a osvěty.

Středem pozornosti všech byl ministr vnitra Leon Monroes. Byl tady poprvé po roce nucené absence, tak jej všichni nadšeně vítali a projevovali mu náklonnost a přátelství. Bylo to upřímné, neboť lidé stranící Alwinovi tady nebyli a dalo se očekávat, že už ani nikdy nebudou. Monroes se dostavil s celou rodinou, včetně baroneta Rogera a obou barones, Daniely Clarence Catheriny a Jeanetty Rosalie Beaty. Všichni tři mladí usedli u postranního stolku, zatímco Leon a jeho choť byli přizváni do čela hlavního stolu, hned vedle sira Lery. Roger byl oblečen do černého smokingu se všemi náležitostmi včetně bílých rukaviček. Starší Dany byla ostříhaná na prst a ve smutku po svém milenci Clarence Whiggovi, ale mladší Jeane se oblékla do krásné krajkové róby na způsob římské tógy a vlasy si spustila až na ramena. Byla krásná a bylo jí před dvěma měsíci šestnáct let. Právě vhodný věk k tomu, aby zahájila útoky na mužská srdce a muži tvrdě zaútočili na ni. Věděla o lásce dost, aby byla na její útoky připravena stejně skvěle, jako kterákoliv arminská mladá dáma z lepších kruhů.

Kdyby tak ustaraný otec Leon věděl, co přeletuje jeho mladší dceři za hradbou přimhouřených víček a hrdého úsměvu! Měl již dost nesnází s chováním své choti, lady Gwendolin. Mírně se natočil a sledoval její tvář. Byla krásná a bylo na ní vidět, že je se situací spokojena. Jak by se však tvářila, kdyby spokojená nebyla? Asi stejně, měla několik nacvičených výrazů. S manželem uzavřela tichou dohodu, že se zúčastní všech akcí, kde bude její přítomnost žádoucí, a bude ho všemožně podporovat. Jinak se jeden druhému opatrně vyhýbali.

Leon byl syn bohatého bankéře. Gwen byla židovského původu, ale nebylo to na ní ani vidět, ani z toho nic nevyvozovala. Její rodina vlastnila taky nějaké banky, ale od Gwen nikdo nevyžadoval, aby se o prosperitu firmy osobně starala. Jejím výhradním zájmem byla zábava. S nadšením se provdala za elegantního orientálního prince, odjela s ním do Arminu a pomáhala mu získat významné postavení. Pojem zábava zahrnoval pro ni též politiku, jako ryba ve vodě se cítila v salonech, na recepcích, státních zasedáních atd. Nepřátelé (no, přátelé ne zcela přátelští) ji obviňovali, že z magie ovládá jen kouzlo Brain Darkness (vykecávání díry do hlavy). Ráda se hádala s každým, takže se nelze divit, že brzy přišel na řadu taky Leon; po každé hádce se vždy nádherně a dlouho smiřovali. Kupodivu velice si ji oblíbil dědeček Algernon, který ji dával za příklad svým dcerám. Když se s ním jednou šťavnatě pohádala, slíbila mu, že mu věnuje správně neposlušné a tvrdohlavé vnučky – což splnila.

Po narození druhé Jeane konfliktů přibylo; Gwen jevila touhu se s manželem rozejít, on však napřed požadoval, aby mu darovala syna a dědice. Pokyny císařovny Diany doporučují interval dvou až tří let, ale Leon nevyčkal tak dlouho. Žertovalo se o znásilnění, padly i nějaké facky, ačkoliv Gwen si nikdy nezvykla prát se při každé příležitosti. Každopádně přišel na svět Roger a tím povinnosti lady Gwendolin prakticky skončily. Sotva ho přestala kojit, odjela z Arminu a vracela se v nepředvídatelných periodách, aby se pomazlila s dětmi a pohádala se všemi ostatními. Svoje děti milovala a ony ji, zvlášť holky. Roger... on byl odjakživa trochu zvláštní dítě.

Holky byly přesně takové, jak řekla: krásné, chytré, tvrdohlavé a podnikavé. Dědeček je miloval všechny; zatímco od Rogera očekával závažné státnické činy, děvčatům by dovolil trávit život v samých zábavách. Nikdy se nedozvěděly, že existuje možnost nemít peníze; kdyby jim nedal sir Algernon, určitě by jim dala máma. Když ji nějaký jejich plán zaujal, byla ochotna do něj investovat, i kdyby se jednalo o těžbu nafty na Marsu. Holky přijaly za své, že se budou celý život bavit – jde o to, co považovaly za zábavu.

Dany právě demonstrativně truchlila pro Clarence Whigga a hrdě přiznávala, že byla jeho milenkou. Leon soudil, že je na svatbu trochu mladá, ale nebyl zásadně proti. Clarence byl z dobrého rodu, měl vysokou hodnost a významnou funkci, byl ctěn a vážen, takže případné spojení obou rodů by bylo žádoucí a Leon by mu ochotně dopomohl v další kariéře. Bohužel to nedopadlo, takže Dany bude patřičný čas truchlit a potom se začne rozhlížet po nové šanci.

Jeane bylo šestnáct a žádné plány od ní Leon neočekával. Samozřejmě mu donesli nějaké drby o jejích eskapádách, několikrát si s ní upřímně pohovořil z oka do oka, ale došlo mu, že to nemá žádnou cenu. Došel k názoru, že žije namátkově a bez koncepce. Mýlil se, naopak právě Jeane měla řadu zajímavých nápadů, které by ráda realizovala. Týkaly se i jeho, naštěstí to však netušil.

Roger seděl pohodlně opřen, usrkával vína a přemýšlel o svých plánech do budoucna. Cítil nepříjemný pocit, že při likvidaci Alwina neučinil vše, co bylo možno. Vystřelil sice pár ran na nějakého zatoulaného vojáka, který zbaběle prchal z bitvy, a byl přítomen, když dav uvázal na krk tvárnici šéfu cenzury Bullstrodeovi a hodil ho do řeky z mostu Osvobození, ale to vše nebylo nic proti těm, kteří byli přímo ve středu všeho dění, jako třeba komthur-maršál Harky Alliger nebo Mike von Cross.

Výčitky svědomí ovšem nebyly nic platné, bylo třeba myslet na budoucnost. Roger v tomto roce končil školu a věděl přesně, co s ním bude dál: střední škola se zaměřením diplomatickým, potom vysoká diplomatická, včetně výcviku v kung-fu a střelbě od boku, což jsou sporty, bez nichž se mladý gentleman neobejde. Jiná možnost než politika mu nikdy nepřišla na mysl. Ovšem k proniknutí mezi špičku státu je zapotřebí být zadobře pokud možno se všemi a mít známé všude, kam se člověk dostane. Roger přemýšlel, kdo z vítězů včerejší bitvy asi postoupí mezi vyvolené a kdo z toho vyjde s poděkováním, medailí a návratem do rodné obce.

„Neseď tu jako o pohřbu, Rogere!“ zasyčela Dany s roztomilým úsměvem, který provázel všechna její konání, „Bav se!“

„Doufám, že koukáš po holkách.“ dodala Jeane, „Už je na čase, aby sis některou vybral...“

Roger se zamračil, zasáhla ho na nejcitlivějším místě. Zatímco Jeane měla ráda pestrý výběr, Roger nebyl nadšen děvčaty, která mu sestry vybíraly a občas dokonce uspěly. Byl jeden z mála kluků, který netoužil po lásce Purpurové Kočky Mabel, ba ani žádné z jejích pobočnic. Od narození byl obklopen ženami, které ho všestranně převyšovaly. Matka byla dominantní po všech stránkách. Sestry nebyly vyloženě rvavé, na potyčkách je víc bavilo, když se po nich kluci váleli a ledaskam jim sahali, ale když je to chytlo, vrhaly se do boje jako šelmy. No, možná ne tak docela, ale seřezat uřvaného malého brášku jim nedělalo potíže. Roger si představoval dívku něžnou, nevýbojnou, nad kterou by mohl aspoň občas zvítězit. Nejhorší to bylo v sexu; Dany i Jeane zdědily po matce neukojitelnou chuť a líbilo se jim, když je milenec uštval, aby se nemohly ani hýbat. Podobné typy dívek doporučovaly i Rogerovi, aby se něco naučil, ale právě takové on zásadně nechtěl.

Na dobu, kdy s kamarádkami soutěžila Dany, se už nepamatoval; teď byla na vzestupu Jeane a právě se rozhlížela po sále, kde vybírala vhodné typy do soubojů. Zároveň se rozhodla, že kamarádkám tenhle nepovedený ples nahradí pořádným mejdanem, jen co bude vhodná konstelace. Bylo zapotřebí několik věcí: hlavně aby otec nebyl v dosahu. Potom vhodné místo, dostatek jídla a pití, sezvat patřičné lidi... No, to by zvládla.

Zauvažovala, kde by se taková akce mohla konat. Monroesové vlastnili řadu sídel, ale příliš starobylých a vznešených. Jeane si představovala chatu v prudce moderním stylu, vybavenou jako na diskotéku, nejlíp s terasou vysunutou nad vodu, odkud se krásně padá do řeky. Mohla by stát v zábavní oblasti na jihu města, kam stejně všichni jezdí odpočívat a nevadí jim, když hudba řve do rána den co den. Představovala si, že se tam sejde co nejvíc kamarádů, napijí se, během tance odstrojí všechny, kdo mají něco na sobě, pak se vrhnou na holky a Jeane nevynechají. Probouzet se o půl třetí odpoledne na neznámém místě, po boku zcela cizího kluka, se jí moc líbilo.

Vlastně by se nic zlého nestalo, kdyby se to tady trochu rozproudilo. Je tu Mabel, která se velice líbí siru Lerovi; kdyby se Císař a Purpurová Kočka rozhodli vytvořit První Pár, nikdo níže postavený by se neodvážil nepřipojit. Sir Lera se sice velice brání, když ho oslovují jako Imperátora, ale stačí vytrvat, a časem se přestane hádat. Mabel se prohlásila za strážkyni trůnu císařovny, ačkoliv žádnou nemáme, a hodlá to dodržet. Sir Lera by se měl oženit! Nejlíp s nějakou patnáctkou, Jeane by mu mohla doporučit řadu kamarádek. Sama? Ani náhodou, to by se musela přestat toulat po nocích a shánět kluky. Leda že by se konečně realizovala zásada, že všechny ženy patří císaři a on by je měl poctít svou přízní.

Zasnila se. Nejkrásnější by bylo, kdyby se rozjela pořádná zábava a v jejím průběhu všechny přítomné ženy otěhotněly. Ano, já taky, proč ne? Je mi šestnáct, v tom věku se už řada holek chystala na druhé děcko. Jenže tehdy existovaly čarodějky a jejich Impulsy. Máma by si taky zasloužila další dítě, aby jí dělalo aspoň trochu radost. Už ji přesvědčovaly, ale zatím odmítá. Stejně tak otec; jistě má nějaké milenky, ale nechlubí se s nimi a zásadně odmítá spát se spolužačkami svých dcer. Při tom by to jeho dětem udělalo takovou radost! Jeane věděla, že je škodolibá a potěší ji, když se nějaká kamarádka dostane do průšvihu; jaká lepší zábava může být, než když se spolužačce narodí tvůj bráška nebo ségra?

„Ty máš nějaký nápad!“ obvinila ji Dany. Jeane zaváhala, ale pak jí to řekla.

„A na čem myslíš, že pracoval Clarence? Kdyby se nám to povedlo, zvládli bysme mentální spojení...“

Jeane se zarazila. Že Clarence dělá nějaké pokusy, to sice věděla, ale že tohle... Propojení! Metoda výuky, která skvěle fungovala za císařství, pod dohledem čarodějek, ale přestala fungovat, když padly nebo odešly! Možnost, že by každému milenci prosondovala mysl, vytáhla si z jeho paměti, co by se jí líbilo a sama mu tam něco zapsala dle vlastního uvážení...! Konečně by mohla spát s kluky ne proto, že je nemravná a zpustlá, ale že jim chce předat svoje vzácné znalosti!

„Proč to nikdy nezkusil se mnou? Hlásím se jako pokusné zvíře...“

Dany se zamračila a mávla rukou. No jistě, všechno je ztraceno. Všechno možná ne, ale... snít nemá cenu.

„Jedna možnost by tu byla.“ pronesla tak lhostejným hlasem, že oba sourozenci okamžitě zbystřili pozornost, „Clarence rád mluvil o tom, co ho naučil jeho duchovní učitel. Mike Cross.“

Soustředili na něj pozornost. Mike se zřejmě bavil stejně málo jako oni. Politika jej více méně nezajímala a mezi vyššími kruhy se cítil přehlížen a opomíjen. Občas prohodil několik slov s jaguárem Quiroqou, který se ometal okolo něj, nebo s jinou šelmou, která šla kolem. Na pozdravy a úsměvy známých odpovídal mechanickým úsměvem a úklonou hlavy, ale zdálo se, že myslí hlavně na své záležitosti.

„Jeane, nechtěla sis zatancovat?“

Chtěla, ale byly s tím problémy. Leonovi příznivci, kteří pokládali za svou povinnost si zatančit s mladší dcerou, by museli povinně provést i starší Dany, která ale odmítala tančit vzhledem ke svému smutku. Tak se radši každý snažil vyřídit si svoje politické záležitosti a vysvětlit tomu druhému svoje názory a přesvědčení, pro případ, že by se to někdy hodilo. Mnozí se zkompromitovali stykem s Alwinem a jeho lidmi, tak teď museli každému dokázat, že to od začátku dělali z těch nejlepších důvodů, prováděli diverzní a špionážní činnost v týlu Alwina a bojovali za Monroese, takže mají právo udržet se na místech, která od něho dostali. Mladí Monroesové se zatím upřímně nudili a nedalo se očekávat, že se to v brzké době změní.

Roger neměl sestru Dany tak rád jako Jeane, nejstarší sestra si totiž vzala už dávno za cíl mladší sourozence vychovávat a šlechtit, což Roger nesnášel. Byl k ní sice milý a pokud byla její rada rozumná, poslouchal – ale s Jeane, jen o rok starší, uzavřel tajný spolek na výboj a odboj proti všem ostatním a postupem času si oba porozuměli natolik, že se dokázali domlouvat v případě potřeby očima nebo nepostřehnutelnými gesty. Jeane brášku obdivovala pro jeho průbojnost a vychytralost a věděla ze zkušeností, že se vyplácí ho poslechnout.

Roger se tedy rozhodl se bavit. Prvním krokem k tomu bylo, že očima dal znamení Jeane, aby si všímala Mika Crosse.

Jeane okamžitě pochopila, co Roger chce. Zašeptala: „Myslíš, že se mu mám vnutit? Ani si mne nevšiml...“

Roger neřekl ani slovo. Zato Dany zašeptala: „Jdou o něm hrozné řeči! Chová se k dívkám... příšerně!“ A zkřivila tvář, jako by ji zabolel zub.

Ovšem, choval se příšerně a nikdo to nevěděl tak dobře jako Jeane, neboť byla při tom, když se dovídali zaručeně přesné informace o Maye Freemanové, kterou chudinku opustil na začátku noci, a to kvůli povinnostem – kdo si dovede představit horší urážku? Tygři to vědí docela přesně – a ona ho tolik milovala! Terrible, isn't it?

Jeane potřásla kadeřavou hlavičkou. „Možná, že ne ke všem! Třeba nebyla jeho typ...“

Roger se bezzvučně zasmál a přimhouřil jedno oko. „Neznám dívku, která by byla jeho typ!“

Jeane nesnášela ani jen náznak podceňování. „Nikdo není nezranitelný! Všechno je možné...“

„Na posledních dostizích jsem vsadil na favorita dvacet dolarů,“ šeptal Roger, „A prohrál jsem. Vsázím na tebe taky dvacet. Na to, že s tebou nezůstane do svítání...“

Dany ho kopla lodičkou do holeně. „Jseš nemožnej, Rogere! Neposlouchej ho, Jeane, je posedlý po penězích!“

Všichni tři věděli, že peníze pro ně nehrají žádnou roli. Ale působilo jim potěšení, zvláště oběma mladým, handrkovat se nebo i prát o deset centů, když bylo třeba. Proto Jeane ani v nejmenším nevzala v úvahu Daninu námitku. Usmála se: „Za dvacet doláčů jsou nový šaty. Dostat nebo ztratit dvacku, to už je nějaký rozdíl!“

„Oba jste perverzní!“ zasyčela Dany, „Jeane, to je příliš drsná hra pro tvoji jemnou kůži, nemyslíš?“

„Já jsem princezna...“ řekla hrdě Jeane a vynasnažila se zablýskat očima, jako to dělaly její oblíbené hrdinky.

„Nemůže se nic stát,“ řekl Roger, „Já ho znám. Ona to stejně nemůže vyhrát, neboj, Dany...“

„Sha!“ usmála se Dany, „Dobrá, ale v jiném případě...“

„V jiném případě bych sázel míň. A vůbec, nepleť se do toho, miláčku. To je soukromý obchod Jeane a můj...“

Jeane sršely oči – všichni tři Monroesové měli potěšení ze vzájemných hádek. Dany zmlkla a počala řešit nesmírně důležitý problém, zda totiž její vzhled je dostatečně provokativní a vlasy patřičně krátké. Detailním průzkumem v zrcátku se přesvědčila, že jí skrze ježka skutečně prosvítá bílá kůže hlavy. Původní plán byl, aby se vyholila úplně a vypadala jako jeptiška, jak v případech držení smutku vypadaly ženy za války. Potom si to přece jen rozmyslela a nebyla si jista, zda udělala dobře. Jenže teď už to nemělo cenu, šok byl ztracen. Ujistila se, že skutečně vyhlíží jako vdova po národním hrdinovi a její tvář vypadá jako nenalíčená. Byla, ale tak chytře, že to bylo možno zjistit až z bezprostřední blízkosti.

Roger bystře pozoroval rozpaky svých sester. „To tu ještě nebylo, aby někdo z našeho rodu stáhl vlajku bez boje!“ podotkl konečně, když už mu to bylo dlouhé.

Jeane sebrala sestře zrcátko a zkusila si do něj, zda se dovede tvářit patřičně vášnivě (viz opět hrdinky z filmů zvláště vhodných pro dospívající dívky) „Co mu mám říct? Nemůžu k němu jen tak vpadnout...“

Dany sice byla proti svým sourozencům, ale patřila k nim a ve chvíli potřeby projevila patřičné spojenectví. „Jdi mu poděkovat! Udělal hodně pro mne i pro tátu. Ten případ s Mayou začal vlastně kvůli mně...“

Jeane odložila zrcátko a bleskurychle si upravila šaty a účes. Chtěla vstát, ale Dany ji zadržela, naklonila se k ní a rychle a nenápadně ji políbila na obě tváře, čelo a ústa. Roger věděl, že takhle se líbají příslušníci italských band před bojem nebo nějakou akcí, i Jeane to věděla.

„Ale neblázni moc,“ řekla Dany, „Kdyby to začalo být žhavé, zapomeň na šlechtickou hrdost a uteč!“

Jeane se zasmála a odešla – Roger a Dany ji pozorovali.

„Prohraje to,“ řekl Roger, „Byl to jen žert. Nemůže vyhrát!“

„Ty neznáš ženy, Rogere. Já bych to vyhrála...“

„Může být – bohužel až v příštím kole. Dneska by mu to asi bylo trochu nápadný...“

„Proč se vlastně o tobě říká, že jsi slušně vychovaný?“ zasyčela jako zmije.

„A víš, že ani nevím?“ usmál se Roger.

Mike měl stolek v příšeří, pokud možno nenápadně umístěný, ale viděl od něj na Vládcův stůl v čele, orchestr i taneční parket. Pozoroval dění v sále se zdvořilým nezájmem. Byl na tomto plese, protože tady musel být, nechtěl-li urazit svoje spolubojovníky. Ale v myšlenkách byl u Kwarrových vojsk, která již zřejmě dospěla ke Kravímu brodu a oblehla pevnůstku. Tygři opouštěli Kingtown již během včerejšího večera a vzali si také vysílačku, aby mohli dát náčelníkům v Kingtownu přesnou zprávu o svém postupu. Dalo se čekat, že do rána přijde zpráva o výsledku boje.

Jeane se u něj vynořila náhle a bez varování, Mike jen stěží stihl zvednout se a mile ji přivítat. Viděl jí na očích, že se chystá k rozmluvě a domníval se, že přišla tahat z něj informace v zastoupení svého bratra. Takže jí pokynul, aby usedla. „Dlouho už jsme se neviděli, Jeane. Jsi čím dál krásnější.“ Čímž, jak se domníval, splnil svou povinnost.

Jeane se usmála: „Přišla jsem ti poděkovat za Dany. Je ti velice vděčná, i když tvoje odpověď na jeho... zločin nedopadla podle očekávání. Dany je moc líto, že ta dívka zahynula a... vyslovuje ti svou nejhlubší soustrast. Já taky, samozřejmě...“

Mike sklonil hlavu na znamení díků. „I mně je to moc líto. Ovšem nemohl jsem pro ni udělat víc, než se stalo. Moji lidé, kteří ji hlídali, byli nejlepší z nejlepších. Já sám bych ji byl také nedokázal ochránit. Je to má chyba, samozřejmě. Měl jsem ji poslat pryč z města...“

Šel okolo číšník, bez pokynu postavil před Jeane sklenici a Mike jí nalil z láhve stojící na stole. Sám měl nalito, ale nezdálo se, že by víno jen ochutnal. Jeane pozvedla sklenku a řekla s úsměvem: „Tak na nový život – bez nepřátel...“

Napili se, a když postavili skleničky, zeptala se: „Měl jsi ji hodně rád?“

„Nevím. Quiroqa říká, že ano.“

Rozhlédla se opatrně, pak se rozesmála. „Jaguár tomu rozumí?“

„Zřejmě ano. Jemu je co věřit, má nejméně dvacet dětí s několika různými kočkami. Nehledě na to, co se neví.“

Bylo nutno chvíli vyčkat, až se Jeane dosyta vysměje. „Nikdy jsem nevěřila, že dáváš jejich názorům takovou důležitost!“

„Kníže Quiroqa je chytřejší než my oba dohromady. To je docela jisté. Občas ho rád a s výhodou poslechnu...“

Hudba právě začala hrát. „Nezatančíme si?“ ptala se.

„Já ale neumím tančit,“ omlouval se s úsměvem, „Musela by sis vybrat někoho šikovnějšího...“

„Já tě to naučím! To vůbec není těžké! Pojď, ukážu ti, jak se to dělá...“ vzala ho za ruku a nemínila pustit.

Vstal, ale podržel její ruku pevně v dlani: „Na co si to hraješ, holčičko? Tohle není poker ani ruleta!“

„To je hra na život! Chceš ji umět hrát?“

„Děkuji zdvořile...“ pak už nemohl mluvit dál, neboť musel dávat velmi dobrý pozor, aby jí nepošlapal bělostné střevíčky. Naštěstí hráli pomalu, i tak měl co dělat, aby jí stačil.

„První bod k dobru pro Jeane,“ řekla Dany Rogerovi, „V životě ho nikdo neviděl tančit. Mysleli jsme, že vůbec neumí...“

„Taky že ne – ona ho učí a on se dívá na nohy jako školák!“

„Přijdeš o dvacet dolarů!“

„Nemyslím. Tohle je jenom úvod – on ještě neví, co po něm ona vlastně chce. Potřebuje z ní dostat, proč za ním přišla.“

„V každém případě je naše malá Jeane šikovná holčička!“

V polovině tance Mike přestal a pohledem poprosil dívku o prominutí. Pochopila a ochotně se s ním vrátila. „Tančit je těžší než bojovat! Promiň, Jeane, zkazil jsem ti večer. Jdi a nech mne v klidu umřít...“

„Proč? Já se bavím skvěle! Je mi s tebou dobře...“

„Ale? Tak mi řekni, proč jsi vlastně přišla a kdo tě poslal. Kdo se chce dozvědět podrobnosti o Maye, po kterých se sháníš – Dany nebo Roger?“

„Až se napijeme.“ řekla rozpačitě a pozvedla sklenici.

Trvalo to dlouho, než vychutnala nápoj. Do té doby musel čekat s konverzací. Pak se zasmála: „Pochopils, že se chci něco dozvědět? Jsi chytrý! Ale ne kvůli Dany ani Rogerovi, nebo všem ostatním. Chci to vědět kvůli sobě. Mluví se hodně, čím dál víc – chci vědět, jak to doopravdy bylo...“

Mike věděl, že jí po tom nic není. Ale věděl také, že to ona považuje za dostatečný důvod, aby to chtěla vědět. Princezny se vždy staraly především o to, do čeho jim nic nebylo.

A Jeane, která si svoje otázky nikdy moc nerozmýšlela, vypálila drze: „Je to pravda, že jsi odmítl zůstat s ní přes noc a odjel jen proto, že jsi musel mluvit s tygry?“

„Pomohlo by mi něco, kdybych to zapřel?“

„Nic. Proč jsi to udělal?“

„Proto. Musel jsem mluvit s tygry.“

Tváří v tvář jeho klidnému přiznání se trochu zarazila. „Ale... pomyslel jsi na morální stránku věci? Vždyť tím kazíš morálku celého města! Co když si opět někdo usmyslí odjet pro své soukromé záležitosti bez ohledu na přání dámy? Kam to povede, copak máme ztratit i poslední zbytek práva na slušné zacházení?“

„Vaše práva? No, to je skutečně důležitá věc!“ souhlasil.

„Odedávna je přece dáno, že gentleman musí dámě vyhovět, když jej dáma o něco požádá,“ řekla tvrdošíjně, „Jsou jisté morální zásady, které se nedají stavět na hlavu! V těchto věcech přece musí muž vždy poslouchat ženu!“

„Jsem tedy naprosto a beznadějně nemorální. Stačí ti to, nebo mne snad chceš převychovávat?“

„Nechováš se jako gentleman!“ vyčetla mu.

„Nechovám se jako gentleman.“ smál se jí do očí, „A je tohle morální odsouzení tvůj soukromý názor, nebo si to už myslí celé město? Totiž, abych věděl, do jaké míry se mám stydět.“

Morální odsouzení bylo poslední ze zbraní, o nichž slyšela a četla ve svých knížkách a jak viděla, nezabralo o nic víc než něžné výtky. Ale Monroesovská hlavinka si dokáže vymyslet vlastní argumenty, a Jeane najednou napadla fantastická myšlenka, která do jisté míry opravňovala jeho zvláštní chování k Maye.

„Ty jsi ji nenáviděl! Co ti udělala? Cítil jsi k ní tak silnou nenávist, že ses jí nemohl dotknout, viď? Chtěl jsi ji trápit, a proto jsi...“

Tento argument Mika poněkud zdrtil. Chvíli nechápal, zda to myslí jako žert či vážně, potom řekl s údivem: „Ne – to v žádném případě! Měl jsem ji docela rád, byla to milá dívka a působilo mi potěšení se s ní vídat. Ale skutečně jsem musel odejít – věř mi, Jeane, byla to má povinnost.“

Jeane se záhadně usmála a zeptala se s tichým důrazem: „Kdybych tě požádala já, abys zůstal se mnou – odešel bys?“

Shovívavě se usmál a řekl jí tónem, jakým se mluví s malými dětmi: „Tobě bych v životě nedokázal nic odepřít...“

Jeane vzala jeho laskavost zcela vážně. Spokojeně se opřela a napila se. Jenže jak tak vychutnávala víno a svou spokojenost, přišlo jí na mysl, jak zvláštně vyslovil jedno slovo. Jeane byla velmi mladá, ale hloupá nebyla.

„Proč jsi to slovo »povinnost« řekl tak, jak jsi řekl?“

„Třeba proto, abys mi rozuměla...“

Něco silného a mocného popadlo Jeane, praštilo s ní o naleštěné parkety, vzápětí ji to jako vír smršti vyneslo ke stropu, po cestě z ní orvalo načančané šatičky, botky, šminky, víno a hloupé nápady, a změnilo ji opět na princeznu hodnou toho označení. Cítila, jako kdyby dopadla na kolena a byla náhle očištěná a naplněná skutečným Poznáním.

„Cože, ty jsi... kdo vlastně jsi?“

„Znáš mě snad od malička, ne? Ještě jsi neuměla chodit...“

„Ale za celou tu dobu mi nikdy nenapadlo, že... Bože můj, ten Alwin byl přece blázen! Vyzvat na souboj čaroděje!“

„Já nejsem čaroděj, Jeane. Lidi neléčím, strašidla nezaříkávám, budoucnost nevěštím a duchy nevyvolávám...“

„Ale mohl bys tohle všechno, kdybys chtěl?“

„Nevím. Nejsem Tvůrcem Síly, jsem ten, kdo jí slouží. Jsem komthur Templářů, nic víc a nic míň.“

„Clarence byl tvůj žák, slyšela jsem. A taky Pedro Santanueva, jeho sestra Asthra... kdo ještě?“

„Pleteš věci dohromady. Asthru jsem nezasvěcoval, dostala Poznání po své vlastní linii. Ale je velmi dobrá...“

„Kdyby tohle lidé věděli, pochopili by...“

„Nemusejí to vědět. Nemusejí to ani chápat. Nech je být.“

Jeane vztáhla ruku po sklenici, ale zaváhala. „Povídají o tobě, že jsi přijal titul Vládce Arminu. Je to pravda?“

„Je. Dostal jsem ho od tygrů.“

„A pak vrátil siru Lerovi. Myslela jsem, že to byla zpupnost a nafoukanost, ale teď, když vím, že jsi... myslíš, že jsi měl právo přijmout takovou hodnost?“

„Bylo to nutné. Nebylo jiné řešení.“

„Ovšem. Chápu, proč ti Vládce i přes to všechno věří. Ale nikdy jsi nechtěl doopravdy vládnout Impériu?“

„Těžko říct. Kdoví, co bych chtěl a jaké jsou moje sny. Člověk v některém období svého života mívá i pošetilé myšlenky. A musí s nimi bojovat. Nevím, co bych dělal, kdyby na tom trvali.“

„Co uděláš teď? Sir Lera je starý a nemá dědice.“

„Vím. Nechci být králem. Ale chci vychovat Krále.“

Jeane se opět zachvěla. „Ty? Kde ho chceš hledat?“

„Nevím. Nebude to lehká práce. Ale kdyby byla lehká, asi by mě tolik nebavila.“

„A víš aspoň, jak bys to měl udělat?“

„Ano. To nebude těžké. Vychovám jako krále každého, kdo bude mít schopnosti. Pak se ukáže, kdo je hoden...“

Mike zvedl oči a podíval se k východu. Tam stál gurkhský voják a pátravě hleděl do sálu. Mike pozvedl ruku a voják k němu dlouhými kroky přišel a podal mu lístek papíru. Promluvil několik slov a Mike mu odpověděl, pak si přečetl lístek a ještě něco řekl. Voják odešel co nejrychleji a Mike kývl na knížete Quiroqu, který se odněkud vynořil.

„Co se děje?“ ptala se Jeana.

„Tygři před chvílí dobyli pevnost na Kravím brodu. Sdělují mi, že dostali všechny bandity. Kapitána Werthera chytili živého a čekají mne. Sbohem Jeane, musím jít...“

Viděl, jak se dívčiny zorničky rozšířily údivem. „Odejít? Kam, pro všechny svaté?“

„Do Orlího hnízda. Mám ještě jednu povinnost: zabít kapitána Werthera. Musím jej zabít vlastní rukou, v souboji, jako jeho dva druhy. Je to úkol, který mi uložil Quiroqa – čestný dluh, jestli víš, co to je. Teprve pak budu očištěn...“

„Ale... to tě při tom mohou zabít!“

„To je přece jedno, ne? Nezatěžuj s tím svoji krásnou chytrou hlavičku, Jeane. To musí být...“

„A... co Vládce? Budeš mu chybět zítra na zasedání!“

„Řekl mi někdo, že vděčnost je květina, která se stěží dožije rána. Nemyslím, že tady někomu budu moc chybět. Zatím jsem jim vždycky chyběl jen při rozdávání práce. Vládce ví, že chci odejít, řekl jsem mu, že nemohu přijmout žádnou poctu, dokud žije kapitán Werther. Sir Lera je taky náš, pochopil to...“

Jeane potřásla hlavinkou a v modrozelených očích se objevily slzičky. Popotáhla nosem: „Ale... vždyť jsi mi slíbil...“

Mike se rozesmál a palcem jí slzičku setřel. „Nevěř tomu, co ti kdo poví. Stejně jako já nevěřím, že ses do mne zamilovala na první pohled. Jdi si hrát s kluky, kteří jsou gentlemani a zachovávají morální pravidla. Děkuju ti za krásný večer, Jeane, budu na tebe vzpomínat...“ Sklonil se k ní a políbil ji na čelo. Pak se otočil a rychlými kroky šel k východu. Vládci se uklonil v chůzi a sir Lera chápavým gestem ruky souhlasil s jeho odchodem. Jinak si toho snad ani nikdo nepovšiml.

Jeane chvíli přemýšlela co dělat. Měla chuť rozbít aspoň skleničku o zem, aby se uklidnila, ale rozmyslela si to a vrátila se hrdě a důstojně k Rogerovi a Dany. „Jsem ti dlužna dvacet dolarů. Měl jsi pravdu, zachoval se jako buran...“

„Nic jiného se od něho nedalo očekávat...“ usmál se Roger.

„Ale proč? Copak nejsem dost hezká? Nebo mu nejsem dobrá ani na tu chvíli?“

„Mysli si, že on tobě není dost dobrý!“ navrhla Dany.

„Přesto – je to můj večer! Proč mi to udělal?“

„Protože nechce zneužívat tvého mládí a našich zákonů. Považuje tě za dítě, Jeane, má tě za malou hloupou holčičku, která ani neví, jakou hru to hraje. A nechce zneužít toho, že chce být dáma dřív, než přijde tvůj čas.“

„No dobře. Ale proč ostatní nejsou – jako on?“

Roger se vesele zasmál. „Protože by arminský národ vyhynul!“

A krásná a vše chápající Dany pohladila sestru po vlasech a řekla: „Nemysli na něj. Je to blázen.“

Errata:

30.05.2021 11:46