Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Kam mě to vezete?“ zeptal se kapitán Werther.

Nikdo mu neodpověděl. V oddíle bylo dvanáct šelem s černými stužkami na hrdlech, v kožených přílbách a se šátky na nozdrách a ústech, aby jim tam nevnikal prach. Werther věděl, že to jsou jaguáři, nejstrašnější zabíječi Arminu. Znal dokonce i jméno jejich velitele: hrabě Wahrgund, tak ho oslovovali. Viděl tohoto Wahrgunda, vyznačujícího se širší černou páskou, už v boji o Kraví brod a věděl, že je to největší rváč ze všech jaguárů. Snad to byl dokonce on, kdo první v noci přelezl kolovou hradbu a dostal se do pevnosti, aby zabil hlídky a otevřel bránu.

Werther zkameněl leknutím, když zaslechl v noci hluk a když otevřel okno a viděl, jak se do pevnosti řítí smečka tygrů. Dal sice troubit alarm, ale než se vojáci zvedli, pobili jich tygři tlapami nejméně polovinu a v krátkém, ale krutém a nemilosrdném boji padl zbytek. Werthera chytili do lasa a svázaného posadili na koně. První den jel ve společnosti tygrů, leopardů i jaguárů, pak jej vzali s sebou tito hroziví bojovníci a vlekli neznámo kam.

Werther slýchával, že svoje zajatce jaguáři většinou umučí a obětují svému strašidelnému bohu Quantá Chilcoxovi. Přemýšlel, jaké budou jeho poslední chvíle a byl si jist, že nijak příjemné. Kdyby se naskytla jakákoliv příležitost útěku, byl by jí využil, ale hlídali dobře a proti dvanácti neměl šanci.

Byli už v divokých rozeklaných horách, kde se snad nikdo z lidí nevyznal a kde se nacházela podivná tajemná města Starých ras, stará mnoho tisíc let. Werther tomu nikdy nevěřil, ale teď pomalu začínal věřit, když do jednoho z nich mířil. Jaké asi je Orlí hnízdo, sídlo knížete Quiroqy a jeho divoké smečky?

Poznal je, když je spatřil. Daleko před ním na vysoké strmé skále, po níž se nedalo na žádný způsob dostat nahoru, se tyčilo cosi jako ohromný hrad se spoustou věží a palisád z mohutných kamenných kvádrů. Celá stavba vyhlížela pochmurně a hrozivě i z dálky, ale když se za několik hodin dostali až k úpatí skály, poznal Werther, že tady bude jeho hrob. Tam na vysoké skále, kam by se neodvážil nikdo než orli, nadejde jeho poslední chvíle – a pak už nebude nic.

Byl zvědav, jak se tam dostanou, ale Wahrgund objevil v úzké štěrbině na úpatí skály těžká železná vrata, která se po zabouchání otevřela a objevila se chodba. Zvedala se dosti prudce do výšky, přesto se tam dalo jít. Werther zůstal sedět na koni a musel co chvíli ulehnout na krk, aby si ne rozbil hlavu o nízký strop.

Konečně se chodba rozšířila – byli ve velké podzemní prostoře, ozářené několika pochodněmi upevněnými ve stěnách. V jejich světle viděl, že je to jeskyně z bílého vápence, který vytváří krápníky a krasové útvary nevídané krásy. Jaguáři jeli touto nádhernou výstavní síní přírody mlčky, jeden za druhým, s Wertherem uprostřed. Nějak jich přibylo, zřejmě o hlídky, které tu očekávaly návrat armády. Cestička byla úzká a všude kolem ní visely mohutné i zcela tenké krápníky. Werther se naklonil do strany a jeden z nich hlavou ulomil. Krápník padl do malého jezírka a voda tiše zažbluňkala.

Pak se cesta ohnula a počali stoupat po stěně jeskyně, po velkém zmrzlém vodopádu, jak se takový útvar v jeskyních nazývá. Byly tu vytesány schody do vápence, ale byly dost kluzké a koně po nich museli jít opatrně a pomalu. Když se dostali až téměř ke stropu jeskyně, napadlo Wertherovi, že by si mohl ulehčit svůj osud, kdyby vyskočil ze sedla a spadl po ostrých kamenech až na dno – ale zavrhl tuto myšlenku, zvědav na město, které uvidí.

Avšak musel jet ještě dlouho strmě stoupající a kroutící se cestou, než se dostal do podzemní prostory, tentokrát umělého původu. Tam byla stáj pro koně, neboť tam byla po všech stranách stání a nad nimi na velkých roštech naložená zásoba sena a slámy. Pytle ovsa a zrní visely ze stropu uprostřed.

Tady sesedli jaguáři i Werther. Ten byl veden po schodišti nahoru, odkud přicházelo denní světlo. Když vyšel, zjistil, že je na malém okrouhlém náměstíčku, z jedné strany tvořeném zídkou, ze zbývajících tří stran vysokými stavbami s malými okénky a nízkými dvířky až těsně u země. Ze zídky bylo vidět do celého kraje – také na cestu, kterou předtím přijeli.

Náměstíčko bylo přeplněno jaguáry. Většinou kočky a koťata, kteří očekávali vracející se bojovníky. Na Werthera se tvářili krajně nepřívětivě, v jejich zelených očích nemohl číst žádnou milost a nebýt toho, že se zřejmě těšili na něco jiného, byli by jej rozsápali hned a na místě.

Takto jej vedli úzkou uličkou se starými domy po obou stranách někam do kopce. Ulička vyhlížela jako šachta a občas z ní odbočovaly ještě užší šachty do obou směrů, zřejmě uličky ještě menší. Tak se dostali až na sám vrchol skály, kde bylo druhé náměstí – a Werther rázem pochopil, že tady zemře. Toto náměstí bylo větší a na jedné jeho straně se nacházela ohromná, snad třicetimetrová stylizovaná socha jaguára s předními tlapami vztaženými ke slunci a hledícího vzhůru. Před sochou byl plochý obětní kámen, na němž vykrváceli Winslow a Delgad. To byla hmotná podoba jaguářího boha Quantá Chilcoxe, a jaguáři jej uctívali krví svých nepřátel.

Ale Wertherovi nebylo ještě dáno zemřít. Zavřeli jej do jakési podzemní kobky v protějším paláci a odešli, aniž cokoliv řekli.

Ráno ho probudil rámus a hluk zvenčí. Přišli strážci a dali mu vydatnou snídani z pečeného masa a ovoce, načež jej vyvedli na náměstí, naplněné až na nevelký kruh uprostřed. Na trůnu pod zadními tlapami kamenného božstva seděl jaguár Quiroqa a vedle něj stál Mike von Cross. Při jeho spatření se Werther lekl přesto, že jeho dny byly už spočteny.

„Kapitáne Werthere,“ řekl pomalu, jasným hlasem kníže Quiroqa, „Bylo určeno, abys zahynul v boji, jak jsi žil. Náš bratr Mike je ti dlužen smrt a musí tě zabít, jako zabil dva tvoje společníky, aby očistil svoji čest. Vyber si zbraň!“

Werther chvíli zapřemýšlel, pak řekl: „Porazil jsi Kenta kordem, jsi tedy dobrý šermíř. Volím kord!“

Mike sklonil hlavu na znamení souhlasu. Jaguáři propukli v hlasitý pokřik, líbila se jim představa zápasu, kterému budou moci přihlížet. Werther zatím odložil kabát a procvičoval si ruce a nohy. Věděl, že nevyvázne, ale toužil zabít toho, kdo mu ke smrti v tomto hrozném městě dopomohl.

Mike přišel také jen v košili a hrabě Wahrgund přinesl dva kordy. Werther si jeden z nich vzal a švihl jím na zkoušku do vzduchu, Mike jej jen potěžkal a připravil se k boji.

„Stejně tě zabiju!“ řekl Werther s pohrdáním.

Kníže Quiroqa dal pokyn – současně se Werther vrhl na Mika. Ten jej dle očekávání odrazil a zaútočil sám, ale byl rovněž podle očekávání odražen. Několikrát se srazili a postupem času oba zjistili, že jejich protivník je zkušený a v boji obeznalý.

Werther tušil a rychle si ověřil Mikovu slabinu – nemohl příliš pobíhat a nejlíp mu vyhovovalo, stál-li na místě. Werther tedy v příhodné době rychle ustoupil a jak Mike udělal krok dopředu, ťal jej do pravé nohy. Rozsekl mu stehno, nikoliv koleno, jak si přál. Ale od té chvíle se Mike mohl spolehnout jen na levou, slabší a zmrzačenou nohu. Zaťal zuby a ustupuje pomalu a ztěžka, bránil se proti Wertherovým útokům. A kapitán, opojený vítězstvím, zapomněl na chvíli na základní opatrnost. Konečně se odkryl na příliš dlouhou chvíli – a Mikův kord jej bodl do pravého ramene. Werther pustil zbraň a chytil se za rameno. Mike se zarazil a snažil se překonat bolest.

„Zabij mě!“ zašeptal Werther, „Nebo mě... roztrhají...“

„Zasloužíš si smrt v jejich spárech!“ řekl komthur.

„Zabij... Prosím tě!“

A Mike von Cross, člověk bez srdce, jak říkali jeho nepřátelé, se rozmáchl a bodl. Zasáhl přímo srdce a kapitán Werther se mu bez hlesu složil k nohám.

„Zvítězil jsi,“ řekl kníže Quiroqa, „Odmítl jsi korunu Vládce Arminu a Světa – ale tímto bojem jsi se stal čistým před každým nařčením. Je-li někde země, kterou nazýváš svou vlastí, potom jsi jejím knížetem. Uloupili ti ji – ale ty máš právo se tam vrátit a řídit její osud...“

Errata:

30.05.2021 11:46