Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 sukha-duhkhe same krtvá / lábhálábhau jayájayau

 tato yuddháya yujyasva / naivam pápam avápsyasi

 Bojuj, neboť je to tvá povinnost.

 Bojuj bez ohledu na štěstí nebo neštěstí, zisk nebo ztrátu, vítězství nebo porážku.

 Takto na sebe neuvalíš hřích.

 Bhagavadgíta

Enkra seděl opřen o opěradlo křesla a mlčky hleděl dolů, kde se jako úchvatný koberec rozvíjela vyprahlá, přesto úrodná krajina střední Indie.

„Letíme na sever,“ řekl svému otci Robertovi, který seděl vedle něj a listoval v novinách, které mu dala letuška, „Proč?“

„Přes Bagdád a Káhiru nebylo spojení. Musíme letět horní trasou. V Moskvě budeme přestupovat.“

„Výborně,“ řekl Enkra, „Nikdo z mých kamarádů nebyl v Moskvě.“

A opřel se znovu o rám okna a hleděl dolů – ale za nějakou dobu vystoupilo letadlo nad mraky a celý kraj se zatáhl hustou bílou oponou. Enkra se opřel zády o opěradlo, zavřel oči a pomalu, připomínaje si každý detail, vzpomínal na to, co se stalo jenom několik dní před dnešním dnem.

Kdesi hluboko v nepřehledném moři džungle, v místech, kde se lidé nevyznali a kde neměli ani co pohledávat, na malé pasece určené zvlášť pro slavnostní příležitosti, sešla se té noci společnost, jejíž složení by nahnalo každému cizinci strach. Nehořel tu žádný oheň, jehož světlo by pomáhalo zjemnit pochmurný dojem z okolní džungle. Ti, kdo se tu sešli, neměli rádi plameny. Jen bledá zář úplňku osvětlovala paseku.

Tam, kde se okraj lesa dotýkal paseky, v místech kde vysoké stromy stínily ještě prostranství před světlem měsíce, zářily na třech stranách z přítmí podivné měňavé oči, velké a nemrkající, jen občas se pohybující do stran. Vládlo ticho, jediný slyšitelný zvuk bylo občasné zašelestění trávy a dech mnoha plic, ačkoliv i tento zvuk se snažili utlumit. Byli to tygři, mocný národ obývající tuto džungli, jeden z nejváženějších národů Arminu. Bylo jich mnoho, snad více než dvě stě, od úplně malých koťat až po zcela dospělé šelmy, zdobené těžkými zlatými obojky a čapkami z jemně tepaného zlatého plechu, posázeného drahokamy. Neměli žádné zbraně a nepotřebovali je – jejich zuby a drápy byly samy tou nejnebezpečnější zbraní.

Na čtvrtou stranu paseky přicházeli ti, na něž tygři čekali. Skupina chlapců různého stáří a různé pleti, rovněž beze zbraní, jen s kovovými a pérovými ozdobami. Šli pěšky, neboť jejich kemp byl vzdálen jen pár stovek metrů od paseky. Chůze ve tmě jim nepůsobila obtíže, vyznali se v džungli skoro stejně dobře jako šelmy. Tygři však slyšeli jejich kroky už dlouho a věděli, kdy dorazí na určené místo.

Když došli, bylo dlouhou dobu ticho – všichni stáli nehybně a mlčky, jako by čekali, co učiní druhá strana. Konečně jeden z kluků udělal pár kroků před ostatní a vystoupil do světla Měsíce. Bylo mu něco mezi čtrnácti a patnácti roky, jeho paže a nohy byly zdobeny stříbrnými řetízky, zatímco na prsou měl široký náhrdelník z plíšků různých kovů, hlavně zlata. Tmavohnědé vlasy měl zčesány dozadu a na ramena, takže nemohl pohnout hlavou na stranu, aby se nerozcuchal – tím byl nucen zachovávat vzpřímený slavnostní postoj, který imponoval nejen lidem, ale i tygrům.

„Zde stojí Roger Monroes, náčelník smečky z Kingtownu! Ať Páni všech Pruhů Džungle slyší má slova!“

Proti němu vystoupil z džungle ohromný tygr se srstí bílou jako padlý sníh, pokrytou jen několika málo černými pruhy. Na jeho hlavě a krku spočívala jemně tepaná zlatá čapka, zdobená velkými perlami tak bohatě, že bylo sotva vidět kov.

„Zde stojí Garn, Chief Tiger, Pán všech Pruhů Džungle.“ pravil co nejtišeji, ale přesto příliš hlasitě pro uši lidí, hlubokým a dunivým přízvukem tygrů, „Slyšíme tvá slova!“

Roger udělal několik kroků, zkřížil ruce na prsou a pronesl:

„Vy tygři jste nejmocnějším národem džungle! Obýváte největší území ze všech a nikdo z lidí nespočítá vaše bojovníky. Všichni se vás bojí, ale vy se nebojíte nikoho. Zvoláte-li boj, ozvěna vám odpoví vítězství! Zvoláte-li čin, ozvěna vám odpoví sláva! Jste jako moře, které pohltí vše, dobré i zlé, ale nic z toho mu neublíží a nic je neohrozí. Byli jste, když my jsme ještě nebyli, a budete, až my už nebudeme. Jste krví džungle, která protéká všemi jejími vlásečnicemi a dává zemi život. Takoví jste, vy Pruhovaní.“

Chvíli zachovávali všichni uctivé ticho. Pak pronesl Garn:

„Hovoříš dobře, bojovníku, a uznávám, že nás chceš potěšit. Je pravda, že bylo kdysi vše tak, jak jsi pravil. Ta doba je však již vzdálena, tak vzdálena, že ji kulka nedostihne a ani nejrychlejší kůň nedohoní. Nejsme už národ vládců džungle – nezbývá nám než plakat na hrobech těch, kdo se takto směli nazývat. Naše tlapy jsou slabé, uši hluché, oči slepé. Nechápeme nic, co se děje v novém světě, do něhož jsme přežili. Jsme příliš, příliš staří pro tento svět...“

Opět bylo chvíli ticho. Pak se znovu ozval Garn: „Bojovníci lidí však nepřišli křísit slávu našich padlých. Ať poví náčelník, co nám chce říci!“

Roger luskl prsty nad hlavou a do světla měsíce vstoupil další chlapec, mladší a menší než on a nepoměrně tělesně slabší. Byl nahý, beze zbraně a bez jakýchkoliv ozdob, jak je dle tygřích zvyklostí předepsáno prosebníkům.

„Zde vidíte našeho bratra Enkru Westona. Je mladý a ne dosti zkušený, ale prokázal už, že je hoden cti být bojovníkem a že jeho srdce je statečné. Byl také vaším zajatcem, jedl vaše maso a spal ve vašich stanech. Znáte ho a sami jste se přesvědčili, že nezná strach a směje se bolesti a utrpení. Má ještě na těle stopy vašich zubů a drápů z posledního setkání. A ptejte se mladého bojovníka tygrů Kwarra, zda jej zná a zda je ochoten svědčit v jeho prospěch!“

„Tygři tomu věří,“ řekl Garn, „I já znám jeho pach.“

„Tento náš bratr si přeje zpečetit svoje přátelství s vaším národem pevněji, než je možné pouhým slovem či stiskem ruky. Přeje si zpečetit toto přátelství krví, a stát se navždy bratrem náčelníka Kwarra.“

„Nechť Kwarr předstoupí!“ řekl Chief Tiger.

V jeho blízkosti vystoupil z džungle mladý tygr, stejně bez ozdob jako Enkra. I ten, kdo se příliš nevyznal v tygřích tvářích, by jej snadno poznal podle výrazného bílého trojúhelníku na spodní straně krku.

„Přeješ si stát se bratrem tohoto člověka?“ ptal se Garn.

„Ano.“ odpověděl Kwarr.

Garn zavřel oči a setrvával chvíli nehybně, jako by přemýšlel. Ve skutečnosti věděl o tomto přání již delší dobu. Vždyť za tímto účelem se sešla tato skvělá společnost a Garn měl možnost si vše dávno promyslet. Ale ceremoniál to vyžadoval.

„Dlouho jsem spal.“ řekl pak, neboť spánek je v představách tygrů spojen s přemýšlením. „A dospěl jsem k tomuto: víš, bojovníku, že toto bratrství je věčné a nezrušitelné?“

„Ano.“ odpověděl Enkra.

„A víš, že toto bratrství může mít i nepříjemné následky?“

Enkra sebou poněkud škubl a pohlédl na Rogera – ten však vyhlížel stejně zmateně, i mezi jeho bojovníky nastal šum.

„Nerozumím, co tím míníš.“

Garn pokynul a vedle něj vystoupil další bílý tygr, starší a s čapkou posázenou velkými rubíny – Awram, strýc Garnův a bratr nejctihodnějšího z Vládců, nedávno zesnulého Ghirry.

„Náčelník Roger neřekl všechno,“ pravil Awram a jeho hlas byl chladný jako noční vítr ze stepi, „Neřekl, že tento bojovník je původem cizinec z Vnějšího světa!“

„Mám kůži stejně osmahlou jako ostatní muži této země!“ řekl Enkra poněkud dotčeně.

„Před třemi lety, když jsme se s tebou setkali poprvé, měl jsi kůži bílou a hřívu ustřiženou u samé hlavy! Tvůj otec pocházel z Onoho světa, pobýval mezi námi před velmi dávným časem, a pak odešel zpět k lidem, kde jsi se narodil ty! Přišel jsi před pouhými třemi roky!“

„Nepopírám to. A nepovažuji to za hanbu!“

„Neřekl jsem to proto, že bychom snad pohrdali lidmi z Onoho světa. Ale chtěl bych bílé štěně člověka uchránit od nebezpečí, které mu hrozí...“

„Nebojím se žádného nebezpečí!“

„Pruhovaní se obávají, že člověku, který se stane bratrem tygra, se v krátké době přihodí neštěstí!“

„Babské tlachy!“ řekl Enkra trochu nezdvořile.

„Malý bílý chlapec nedělá dobře, když se posmívá moudrosti a zkušenosti! Ochranný duch Pruhovaných si nepřeje, aby se jejich krev mísila s jakoukoliv jinou, zvláště ne s lidskou krví! Proto ztrestá lidi, kteří tento zákaz poruší!“

„Už se to stalo?“ zeptal se přemýšlivě Roger.

„Pokud vím, už několikrát. Mohu uvést jména. Bishara Singh Thapra z Indiopolisu, spadl ze stožáru lodi do moře a utopil se.“

„Hm.“ řekl Roger nedůvěřivě.

„Alexix Lorbalonitas, řecký obchodník z Tigeru, odejel na pohřeb svého příbuzného do Makedonie po dvou měsících od doby, kdy přijal tygří krev. Zabil vraha, ale za několik dní se stal sám obětí krevní msty...“

„To se dá přirozeně vysvětlit!“

„Je však zvláštní, stane-li se to právě těm, kteří přijali tygří zasvěcení,“ řekl Awram hlubokým znepokojivým hlasem, „Musím tedy uvést ještě jedno jméno: John Andrew Francis de Tasker, mladý bojovník z vesnice v podhůří. Jsou tomu sotva dva měsíce, co padl při obraně farmy svého otce před bílými bandity. Ani ne půl roku po tom, co se stal naším bratrem.“

Tento případ byl ještě sdostatek v živé paměti. Někteří ze smečky byli dokonce při likvidaci banditů a tak se Enkra při této vzpomínce zachvěl. „Nestraš nás, bratře Awrame! Nebojím se a chci se stát Kwarrovým bratrem – a jsem ochoten nést za to následky, ať jsou jakékoliv!“

„Varuji tě naposled, bojovníku! Tygři stojí ve stínu smrti! Stín této smrti padne i na tebe, přijmeš-li čelenku Tygra!“

„Chci to!“ řekl Enkra.

„I já to chci.“ řekl Kwarr, „Moje zuby a drápy jsou ostré a moje tlapy silné. Dokážu ochránit svého bratra!“

Awram sklonil hlavu. Garn, který mlčky vyčkával, řekl: „Staň se! Staneš se příslušníkem národa, který umírá. Budeš jedním z těch, kteří musí odvrátit jeho konec...“

Enkra přistoupil blíž k Vládci, i Kwarr se přiblížil.

Enkra poklekl, Garn jej uchopil za ruku, přiložil k ní svoji tlapu a zaťal jeden z ostrých drápů do jeho žíly. Pak učinil totéž Kwarrovi a přiložil obě krvácející rány k sobě.

„V časech dobrých i zlých buďte bratři!“ řekl.

„Staň se!“ řekli oba současně.

Pak rozpojili ruce a Garn olízl Enkrovi krvácející ruku. „Teď jsi jedním z nás.“

Jeden z tygrů přistoupil a podal Garnovi čelenku z masivního zlata, uprostřed níž i v měsíčním světle zářil smaragd. Garn zasunul oba konce čelenky do Enkrových vlasů za ušima tak, aby se drahokam skvěl na čele. Obroučka kryla Enkrovi čelo a spánky až ke kořeni nosu a očím, ale přitom nechávala vlasy volně splývat.

„Nos tento odznak hrdě – je to odznak slavného a hrdého národa! Jsem v duši rád, že jsi naším bratrem. Je nás stále méně a méně! Ale prosím tě ještě jednou: dávej na sebe dobrý pozor! Neradi bychom tě ztratili...“

Pak se Garn obrátil a volným krokem odcházel do džungle. Enkrův bratr Kwarr zůstal ještě s ním. Spiklenecky se usmál a zašeptal se špatně skrývanou pýchou:

„Teď jsi tygr jako já! Přijďte zítra všichni do Aurrgharru – ukážeme ti, co bys měl znát. A pamatuj: v časech dobrých i zlých...“

„Jsme bratři.“ dodal Enkra a hleděl pak za ním, dokud jeho srst prosvítala mezi stromy...

Jenže teď sedí člen tygřího národa Enkra Weston v Caravelle a ta jej unáší nad mraky směrem k jeho rodné Británii. Pohladil si zamyšleně jizvičku na zápěstí a napadlo mu: není právě tohle to neštěstí, o kterém mluvil strašný a nezkrotný Awram? Když se vrátil domů do zámku, čekal tam jeho přísný otec s bezpodmínečným rozkazem, aby se Enkra vrátil domů. A není neštěstí opustit slunný a přátelský Armin a odejít do zlé země, mezi hloupé a nevzdělané lidi, tam kde tygři říkají Onen svět? Enkra je Armin a nechce mezi lidi, přesto má ostříhané vlasy, věci sbalené do jediného kufříku a letí. Usmál se – mezi věcmi v kufříku je také tygří čelenka a s ní černý proužek jaguára Quiroqy a medailónek reortského náčelníka Golden Raina, lva ze stepí v Reortii. Ty věci v kufříku mu dávají větší pocit bezpečí, než pistole schovaná v botě v kufru, nebo znalosti bojového umění. Enkra není sám, je členem mocného a vlivného národa Arminů. Ba je i jeho reprezentantem mezi lidmi, který má zjišťovat fakta pro Arminy výhodná. Agentem své země, ráje na zemi. Je silný, mocný, bez bázně. A je mu dvanáct let.

Robert vedle spí. Je už tma a spí vlastně všichni v letadle, ale Enkra nespí, a když, tak jen napolo. Bdí a hlídá, jak mu káže povinnost agenta...

Nakonec přece usnul, ale probudil se, když někde přistávali a hleděl okénkem na světla přistávací plochy, jak se k ní blížili. Zeptal se letušky a dozvěděl se, že je to Irkutsk – byla však příliš hluboká tma, aby mohl něco vidět. Letadlo tu stálo dosti dlouho, snad dvě hodiny, a Enkra opět usnul – když se probudil, letadlo už zase startovalo. Robert prospal všechno a probudil se teprve za svítání, když letuška cestující jemně probouzela a nabízela jim snídani. Enkra se probudil, když se zastavila u jejich křesla, ale s Robertem musela chvíli rozmlouvat.

Během snídaně se letuška objevila znovu a oznamovala něco francouzsky – letadlo patřilo společnosti Air France. Enkra zbystřil pozornost.

„V Moskvě budeme mít šest hodin času na přesedání! Nepůjdem se podívat do města?“

Robert se zamračil – teprve teď letuška hlásila totéž anglicky. Robert pochopil, že jeho syn rozumí francouzsky, a vzápětí se mu to potvrdilo, když letuška procházela kolem nich a Enkra jí položil nějakou otázku. Mluvil poněkud divným přízvukem a mírně ji překvapil tím, že jí tykal, ale jenom se zářivě usmála.

„Ptal jsem se, jestli nás v Moskvě pustí do města. Říká, že je tam turistická kancelář a ta nám to zařídí...“

„Nemusíš mi překládat!“ zavrčel Weston.

„Zapomněl jsem...“ usmál se Enkra omluvně.

Potom už přistávali v Moskvě. Bylo trochu chladné, jinak slunečné a docela veselé ráno. V noci tu zřejmě pršelo a přistávací plocha byla mokrá. Westonové z letadla vypadli co nejrychleji a Enkra udivil celníka suverénním: „Zdrástvuj!“

Také úředníci cestovní kanceláře dostali několik šoků z Enkrových jazykových znalostí, ale zvláště ze suverénního chování, se kterým zařizoval i záležitosti svého otce, aniž dbal na to, že by to mělo být obráceně. Vízum do Robertova pasu dostali celkem snadno – Enkra nepotřeboval vůbec žádný doklad. Nejtěžší práce byla s proměněním několika dolarů, které se Enkra rozhodl na to věnovat. Za každý dostali tři rubly, Enkra je suverénně strčil do kapsy, řekl „Balšoje spasibo, charašó!“ a vypadl, nechávaje udivené úředníky směnárny na pochybách, co je vůbec zač.

„Kam to vlastně jdeme?“ ptal se Robert – přenechával zatím Enkrovi veškerou iniciativu, ale když vyšli z Vnukovského letiště, zapochyboval přece jen o jeho orientačním smyslu.

„Centrum je Rudé náměstí, tak tam pojedeme. Po cestě zjistíme, kam bychom se mohli podívat...“

Zamířil k novinovému stánku a přál si plánek města. Pak zamával na taxík, vtáhl Roberta dovnitř a řekl: „Krasnaja ploščaď!“

Teprve v taxíku se Weston rozhodl zeptat: „Že rozumíš rusky, to jsem pochopil, to je univerzálka. Ale do ní nepatří znalost poměrů v Moskvě, nemyslíš?“

„Proto se také orientuju podle plánku,“ roztáhl si Enkra mapu na kolenou, „Pomůžeš mi s tím, tati?“

„Myslím, že nepotřebuješ pomáhat! Nikdy bych nevěřil, že se budeš v naprosto cizí zemi chovat takhle suverénně!“

„No a co mám dělat, když se tady chci porozhlédnout?“

Weston dvakrát polkl naprázdno a už mlčel. Enkra se zatím pokoušel rozluštit azbuku, kterou byly napsány všechny texty na plánku. Měl s tím určité potíže a proto si tužkou drápal do plánu arminskou transkripci způsobem fonetickým. Mužik, který tu dělal taxíkáře, nad tím zděšeně kroutil hlavou, a když vystoupili, ujížděl, jako by mu hořelo za patami.

Enkra byl nejvíc zvědav na Kreml. Ve škole viděl zeměpisný film o carských komnatách, klenotnici, Uspenském soboru a obrazárnách, mimo školu potom film o tajnostech kremelského podzemí, horror to hongkongské výroby a ne zcela pravdivý. Takže už během čekání ve frontě na průvodce seznámil otce s několika základními fakty o Ivanu Hrozném, Alexandru III., Petru Velikém a Kateřině, i jiných slavných obyvatelích tohoto místa až po dnešní časy. Skupina amerických turistů, kteří tudy procházeli beznadějně vyjevení, mu naslouchala v němém úžasu a když Enkra líčil řadu historických vražd, včetně popravy cara Mikuláše a jeho rodiny, počali se ti chudáci domnívat, že přišli mezi bandity.

Potom skutečně Kremlem prošli a Robert se velice divil, že oproti Enkrovu líčení je tady dost kulturní prostředí. Enkra však jásal, když se ocitli v nejstarší části a upadl do vytržení před zázraky pravoslavné architektury. Zvláště nástěnné malby a staré ikony zčernalé věkem jej přiměly k mnoha otázkám na postaršího průvodce, který sice uměl anglicky, ale Enkrovým speciálním dotazům nerozuměl. Enkra litoval, že tady není jejich učitel dějepisu a zeměpisu, který zná toto místo jistě líp.

„Ty jsi z Arminu, viď?“ ptal se průvodce, „Nikdy jsem netušil, že ostrované chodí takhle krátce ostříhaní...“

Vysvitlo, že má zkušenosti se studenty arminského vojenského institutu, kteří sem kdysi zabloudili při návštěvě družebního moskevského učiliště. Když jim řádně zkritizovali výchovné a učební metody, vyzkoušeli ručnice a revolvery a vymetli podlahu s instruktory karate, prolezli taky celý Kreml včetně prvního patra podzemí, ofotografovali kdejaký kus zdi, nakoupili balíky pohlednic a vyzvěděli i to, co si už dávno nikdo nepamatoval. Nakonec si postěžovali, že nemohou zkusit štěstí při vykopávkách v nejnižším patře podzemí a odjeli, zanechávajíce trvalou vzpomínku.

Díky jejich vlivu Enkra nepřekvapil průvodce tak moc – ochotně mu ukázali nejlépe zásobenou prodejnu pohlednic a popřáli hodně štěstí na dalších cestách. Enkra zdvořile poděkoval, nakoupil si pohlednic, kolik se mu zlíbilo, jednu poslal Jackovi a šel do chrámu Vasilije Blaženého. Stejně tak prolezli Leninovo mauzoleum, Treťjakovskou galerii a všechny pravoslavné chrámy, ve kterých nebylo skladiště brambor či starého papíru. Robert na konci této pouti už sotva pletl nohama a v břiše mu kručelo. Enkra naopak necítil ani stín únavy, běhal jako lasička a na zmínky o jídle odpovídal, že dostanou najíst v letadle. Robert se neodvážil synka opustit nebo se pokusit jej svést z vytčené trasy, správně usoudil, že by bez něj zabloudil. Když však Enkra projevil přání vyjet ještě na Leninské hory se známou universitou, Robert se přece jen vzbouřil.

„Proboha, to přece není možné! Copak nemáš ani trochu hlad a nejsi unavený? Okamžitě najdi nějakou restauraci!“

„Myslíš pořád jenom na smyslové požitky! Radši bychom měli koupit mámě nějaký dárek. Tady v Rusku prý mají krásné kožešiny – co kdybychom jí koupili kožich?“

„Proboha... ty máš tolik peněz?“

„Zaplatíme šekem. Strýček Ross to zaplatí...“

Robert se chytil za hlavu. „Míváš tyhle záchvaty dobročinnosti za cizí peníze často? To asi byl strýček moc rád! Ale je to zcela nesmyslný nápad! Jednak by tady asi těžko přijali nějaký šek, a potom, kdo to podepíše? Za mne Ross nic nezaplatí a tvůj podpis nikde nebudou brát vážně!“

Enkra se zatvářil velmi pohoršeně. „Jak to? V Arminu jsem měl vlastní šekovou knížku! A mám ji pořád s sebou, podívej!“ vytáhl z kapsy knížku a strčil Robertovi před oči.

„Tak ji můžeš klidně zahodit. Tady nic neplatí, a v Londýně teprve ne. A kde jsi vůbec sebral peníze, co na ní máš?“

„Strýček Ross mi platil menší apanáž. Napřed mi to chtěl dávat v hotovosti, ale Roger mi poradil, že je mnohem vznešenější mít vlastní bankovní konto. Tak jsem si všechno ukládal.“

Robert listoval v knížce. „Čtyři sta osmdesát pět dolarů – to je přes sedm set liber! Kolik dělaly příjmy celkem?“

„To teď snad nebudeme řešit! Jestli tedy jinak nedáš, zajdeme si na oběd. Ale počítej s tím, že to nebude tak hned. Podle některých zpráv prý tady mají neobyčejnou obsluhu...“

Trvalo dlouho, než se Enkra řádně zorientoval v restauracích – v tom směru byly jeho vědomosti mnohem chatrnější než v památkách. Armini jsou značně vybíraví a nároční na turistické služby. Požadují, aby jídlo bylo dobré a laciné, obsluha slušná a rychlá. Kombinace, která se nachází občas odděleně, ale nikdy dohromady a už vůbec nikdy v Rusku. Nakonec zakotvili v jedné restauraci, kde bylo naprosto prázdno – jenom v protějším rohu diskutoval hlouček číšníků. Na zamávání jeden z nich přišel a předložil jim jídelní lístek, psaný ovšem azbukou. Enkra se do něj zahloubal, pak vypálil bez nejmenšího zaváhání:

„Boršč, pelmeně, pirožky, stakan vodky!“ při posledních slovech ukázal na Roberta. Číšník se mírně uklonil a něco zašveholil, ale Enkra pokrčil rameny, zaťukal si na hodinky a sepjal ruce.

„Co jsi to objednal?“ ptal se Weston.

„To jsou jejich lidová jídla. Vodka je ovšem jen pro tebe, já ji k opojení svých smyslů nepotřebuji...“

„Taky bych ti to nedovolil! A teď mi vysvětli, jak je to s těmi penězi od strýčka Rosse!“

„Ross mi platí dvěstěpadesát dolarů ročně, které plynou z úroků jeho vlastního kapitálu. Zbytek úroku ukládá do bezpečných státních akcií, také pro mne. On sám má zatím plat z titulu své funkce, tak nepotřebuje peníze...“

„Kolik je těch peněz v akciích?“

„Nevím. Ale banka by nám mohla dát vyúčtování.“

„A ty s těmi penězi můžeš disponovat?“

Enkra se zatvářil trochu zmateně. „No... pouze směrem nahoru. Mohu kdykoliv cokoliv přidat. Ale vybírat z těch peněz nesmí nikdo, až do mých jednadvaceti let, do plnoletosti.“

„Ale já bych mohl něco vybrat, ne?“

„Ty? Nikdy v životě! Leda až dosáhnu plnoletosti a na moje zvláštní zmocnění. Ovšem já ti ho klidně dám...“

„A strýček Ross? Vždyť on ti tam ty peníze dává!“

Enkra potřásl hlavou – pak si na něco vzpomněl. „Strýček Ross může peníze vybrat, a to v případě, že jej správa banky upozorní, že ve stávajících cenných papírech nejsou v naprostém bezpečí. V tom případě je může uložit buď v hotovosti, nebo v jiných cenných papírech dle uvážení nebo disposic bankovního poradce.“

Robert nad tím kroutil hlavou. „Když tam k sakru ty peníze dám, mohu je přece taky vybrat, ne?“

„Strýček Ross vydal takovéhle disposice. To je v Arminu běžné, že otec dává synovi na jeho vlastní konto peníze s takovými podmínkami. Je to velmi rozumný názor – otec může snadno zkrachovat, ale jeho děti jsou přesto zabezpečeny.“

V té chvíli pojal Robert oprávněnou nedůvěru v tato tvrzení – sám neměl sice valných finančních zkušeností, ale domníval se, že věřit znalostem takového kluka je krajně neopatrné.

„A jak to vlastně všechno víš? To přece není normální, aby kluci jako ty věděli tolik o financích!“

„Učili jsme se matematiku, a v matematice se probírají základy finančnictví. Ale mě to moc nebavilo.“

„Ve škole? K čemu proboha ve tvém věku potřebuješ finance?“

Enkra se nadechl a recitoval jako ve škole: „Povinností každého, kdo získá nějaké peníze, je rozumně s nimi hospodařit. Neznalost hospodaření neomlouvá, a kdo neví, jak zacházet s penězi, spěje rovnou cestou ke krachu.“

Robert snesl tuhle perlu arminského školství bez viditelných následků. Chvíli mlčel a rozmýšlel se, co říct – ale to už jim přinesli chléb a pak boršč, zeleninovou polévku, v níž bylo nasekáno snad všechno možné, pokud to bylo aspoň trochu poživatelné. Robert rozpoznal zelí, červenou řepu, mrkev, maso a několik druhů koření – a zjistil, že to má výbornou chuť. Potom jim přinesli sibiřské pelmeně a nakonec výborné masové pirožky. Robert dostal stakan, to jest sklenici o dvou decilitrech vodky, což jej překvapilo a udivilo – Enkru ne, počítal s tím od prvopočátku. Ta vodka Robertovi chutnala a spravila mu náladu, takže byl ochoten snášet další Enkrovy eskapády po městě. Bohužel už museli zpátky na letiště.

Robert si povšiml, jak Enkra bolestně zkřivil tvář, když mu vrchní po dlouhém počítání na kuličkovém počítadle pro děti oznámil výsledek – ale neřekl ani slovo a zaplatil. Přesto však Robert pochopil, že cena tohoto oběda přesahovala meze slušného chování v představách Arminů.

Zpátky na letiště jeli opět taxíkem, poněkud jinou trasou než přijeli. Zabloudili při této cestě do čtvrti, kde se nevyznali a která jim nic neříkala – ale taxík náhle zastavil, stejně jako další vozidla. Někde vpředu zřejmě došlo k nehodě, bylo vidět motocykly milicionářů, a jeden dopravák pokynul, aby čekali.

Enkra se rozhlížel. Kousek od toho místa se nacházel maličký starodávný kostelík s několika cibulovitými báněmi, kdysi možná natřenými živými barvami, s pozlacenými kříži. Dnes už barvy dávno nebyly jasné a zlacení oprýskalo, kostelík se krčil mezi vysokými novostavbami pochmurného vzezření a Matka Boží na zešedivělé mozaice nad vchodem rozpřahovala rezignovaně ruce a smutně hleděla na stožár veřejného osvětlení, který umístil přímo před kostel někdo s vytříbeným smyslem pro vkus. Ale z hloubi chrámu se ozýval zpěv, a ten zpěv Enkru přiměl, aby otevřel dveře taxíku, vystoupil a udělal několik kroků ke kostelu.

Chvíli stál nerozhodně – potom sestoupil po schůdcích dolů, neboť kostelík vlivem věků stál svými základy níže než okolní terén, stiskl kliku a vstoupil do tmavé předsíňky. Pootevřenými dveřmi viděl do chrámu – čadící svíčky a olejové kahance tam osvětlovaly ikonostas se začernalými obrazy světců, jejich tváře plné bolesti a smutku se téměř ztrácely v šeru. I tváře lidí, kteří tu byli natlačeni, byly stejně smutné a šedivé. Ale tito lidé zpívali, zřejmě zkoušeli nějakou sborovou píseň pod dohledem staříka s dlouhými bílými vousy a v černém dlouhém kabátě.

Enkra zůstal stát a naslouchal. Nerozuměl téměř ničemu, text byl v církevní staroslověnštině, kterou neovládal, jenom sem tam mu zaznělo v mysli nějaké blízké slovo. Nezněl tu žádný hudební nástroj, ani varhany – jenom lidské hlasy se vznášely k tmavé kopuli a úpěnlivě prosily Boha o slitování. Ale ty hlasy zpívaly tak vroucně a naléhavě, že se Enkrovi zastavilo srdce, a najednou věděl, proč vlastně přišel do tohoto města, a co tu hledá. A i když si uvědomil, že taxík na něj možná čeká a rychle se vrátil, ta myšlenka v něm zůstala, a měl ji v mysli, když procházeli kontrolami na letišti a on se musel věnovat věcem velice světským.

Například za posledních pár kopějek tam koupil ještě pár pohlednic. „Musím poslat strýčku Rossovi a Kwarrovi...“

„Kdo je to Kwarr?“

„A... jeden kamarád.“ zaváhal Enkra. Ale napadlo mu, že se bude muset naučit svoje tygří kamarády zapírat.

Potom seděli v letadle, Weston usnul únavou i vlivem vypité vodky, Enkra měl oči zavřené a hlavu opřenou o křeslo, ale nespal, nebo alespoň nacházel se na křehké hranici mezi snem a bděním. Znovu si vybavoval tu chvíli, snažil se připomenout si píseň, ten staroslověnský text a všechno, co s tím bylo spojeno. A právě v té chvíli jej oslovil Hlas: Kdo jsi?

Enkra. Tvůj služebník. Enkra se vůbec nepodivil, že se setkává s Hlasem právě v této chvíli. Nikdy dřív na Něho nepomyslil, a když mu to bylo doporučováno, myslil na Něho roztěkaně a bez vnitřní potřeby, jako na něco nesmírně vzdáleného, co pro něho nemá žádný hlubší význam.

Proč ke mně přicházíš?

Enkra váhal nad odpovědí. Žádná z těch otázek nebyla obyčejná a nad každou z nich se musel důkladně zamyslet.

Přicházím, abych se Tě zeptal. Co ode mne žádáš, Pane?

Ty sám to dobře víš. Vzpomínej.

Enkra vzpomínal a myšlenky se těžce prodíraly krunýřem jeho mysli, otupělé a zbavené vnímavosti dlouhodobým pobytem ve světě lhostejných lidí a šedivých měst. Jenom nesmírně pomalu skládal k sobě slova do ucelených vět.

Pomoz mi, Pane! Dej mi sílu...

Stvořil jsem svět. Je na něm všechno v pořádku?

Není, Pane.

Dal jsem na něm žít nejrůznějším stvořením. Jsou všichni šťastní? Neubližuje jim někdo?

Ubližuje jim téměř každý...

Enkra chtěl říct Já jim ubližovat nebudu!, ale věděl, že to nestačí. Chtěl toho říct ještě víc, ale i to bylo málo. Věděl, že to jediné, co musí říct, je: Já je budu chránit. Ale jenom to vyslovil, věděl, že to nebude lehké a že to nedokáže, že to možná vůbec nedokáže a že stejně jako on to nedokážou tisíce jiných lidí, ale ta myšlenka se vracela znovu a znovu, a on věděl, že jeho ruka je teď na světě proto, aby pomohla člověku, pohladila zvíře a podepřela květinu. Kolik rukou by musel mít, aby zvládl takovou práci? Kolik by musel mít životů...?

Máš jenom tento život. Nemysli na jiné věci, ty přijdou potom. Teď řešíš tento. Neodkládej! Zvedni hlavu! Promluv!

Enkra zaklonil hlavu a zavřenýma očima hleděl vzhůru, někam do nedozírné výše. Shora na něj prýštila životodárná energie a on ji vnímal tělem i duší. Ta energie procházela jeho tělem a dávala sílu, aby překonal slabé a nedokonalé tělo a splnil to, co od něho požaduje Hlas.

Sloužím Tobě, Pane...

Každý život jsem Já. Každý život jsem tak trochu Já.

Budu chránit každý Tvůj život.

Sotva mu bleskla hlavou tato myšlenka, dotkly se jeho srdce studené prsty Strachu. Slíbil jsem hroznou věc. Velikou věc, kterou nesplním, nedokážu ji splnit. Jsem maličký a slabý, jsem ještě dítě, jsem sám, jsem v područí nepřátel, jsem sám proti celému obrovskému Světu! Dobrotivý pane, nechtěj ode mne tento slib! Kdo mi pomůže, kdo mi dá sílu? Ty?

A byla tu taky vzpomínka na jednu chvíli a na jiný slib, který učinil. Věděl tehdy dobře, co slibuje? Nebyla to jenom slova, která řekl Clarenci Whiggovi nebo svým kamarádům nebo jenom tak do větru, slova beze smyslu a obsahu? Je pravda, co tehdy řekl?

Jsem Templář. Dal jsem Ti slib.

Vím. Ale to je jenom slovo.

Chci Ti dát víc než jenom to slovo.

Budu s tebou, až přijde čas.

Enkra si zhluboka oddechl. Ale vzápětí jej přepadla jiná pochybnost, a nedalo mu, aby se neotázal:

Jaký ve skutečnosti jsi? Jak si Tě mám představit?

Kterou z mých tváří máš nejraději? Všechny jsou Moje. I tvoje tvář je jedna z nich. Nosíš si Mne ve svém srdci...

Vím. Ale chtěl bych...

Sám si vybereš. Až Mne budeš vidět všude, budeš Mne znát.

Enkrovi bleskla hlavou vzpomínka na Pána se lví hlavou, mocného ochránce slabých a nevinných. Ochránil už jednoho malého chlapce, dokázal by ochránit i jiného?

Až ti dojdou síly, stačí jenom zavolat...

Z Enkrových očí se vykutálely dva velké slzy. Věřil. Věděl.

A právě v tu chvíli přišla letuška a krajně nepřívětivým hlasem oznámila cestujícím, že bude podáván oběd. Robert se probudil a poněkud zaváhal, ale Enkra jej snědl bez nejmenšího zaváhání, neboť už dávno dokázal najednou zkonzumovat neuvěřitelné množství potravy, a potom třeba celý den nejíst. Robert pojedl trochu také, zapamatoval si slovo „stakan“ a požádal o další vodku. Dostal ji i s milým úsměvem od letušky, pomalu upíjel a získával mnohem lepší náladu než předtím.

Někde za nimi vypukl spor – starší tlustá Italka tam kulometnou rychlostí něco velmi nahlas vysvětlovala svému malému a hubenému manželovi s knírkem, který jí občas zkoušel vskočit do řeči, ale moc se mu to nedařilo. Přispěchala tam letuška, ale ta dovedla jen anglicky, francouzsky a německy, s italštinou si neuměla poradit.

„Když jsi takový jazykový fenomén,“ zasmál se Robert, „Běž jim tam pomoct! Třeba tě budou potřebovat...“

Enkra poslouchal spor na půl ucha, ale na otcovo vyzvání poslušně vstal a beze slova odešel tím směrem. Robert zůstal překvapením chvíli sedět, ale pak se tam otočil. Enkra se zastavil u sedadla Italů a něco jim říkal svým příjemným melodickým altem. Robert jen zakroutil hlavou a otočil se zpět.

Enkra přišel za půl hodiny, usmíval se a byl šťastný.

„Co vlastně chtěla?“ ptal se Robert bez zájmu.

„Nic. Dohromady nic.“

„Tak proč tolik křičela?“

„Italové pořád tolik křičí.“

„Ale něco přece musela chtít?“

„Říkala svému manželovi, že je šedivý osel. Nezjistil, jestli je z Londýna spojení do Palerma.“

„A co jsi tedy udělal?“

„Zeptal jsem se letušky a přeložil jí to.“

Robert potřásl nevěřícně hlavou. „A co jsi tam dělal takovou dobu?“

„To bylo velice zajímavé, tati! Ona mi vysvětlovala, jak to je s její rodinou. Oni jsou z Palerma a mají dva syny. Ten mladší studuje v Palermu na hospodářské škole, ale ten starší, Vicenzo, se zbláznil a nedal jinak, že půjde na Lomonosovovu universitu do Moskvy studovat na lékaře. Je to prý chytrý chlapec, ale má velice podivné představy, víš?“

„Mně je to jedno...“ zabručel Robert.

„Tak oni ho jeli navštívit a představ si, tam je nechtěli pustit do kolejí! No, dovedeš si představit takovou nezdvořilost? Signora Angela je z toho ještě celá vyjevená...“

„Ale, nech toho radši! Proč ses s ní o tom vůbec bavil? Zajímalo tě to, nebo co?“

„No, moc ne. Ale dala mi jejich adresu a slíbila, že mi pošle pohlednici z Palerma. A mimo to, je přece velmi rozumné mít v Palermu přátele!“

„Proč, pro všechny svaté?“

„No, až pojedeme do Palerma, budeme mít kde spát. Oni prý mají velkou casu... no jako dům, a moc rádi nás tam uvidí. A je přece známo, že v Itálii těžko seženeš slušný hotel, zvlášť na Sicílii, tati, to přece víš...“

„A co bysme dělali v Palermu?“

„Můžeme se tam zajet podívat, ne? Vždyť je to z Londýna kousek! Z naší smečky ještě nikdy nikdo nebyl na Sicílii!“

Robert chvíli mlčky hleděl před sebe a mlčel. „My asi nebudeme mít peníze na takové nesmysly! A teď už k čertu nech bláznovství a chvíli mlč! Uhnal jsi mě v tý Moskvě jako chrta – a já si musím přece taky odpočinout...“

Opřel se zády o sedadlo a za chvíli usnul. Enkra si vytáhl z příruční tašky balík pohlednic a mapu Moskvy, z kapsy propisku a počal krásným a elegantním písmem vytvářet anglické popisy na zadní strany svých úlovků. Ruština je obtížný a nesrozumitelný jazyk a azbuka mu připadala sice velice krásná, ale spíš ozdobná než logická. Tato práce mu zabrala značnou část cesty. Potom se u něj zastavila ruská letuška, přinesla mu čaj a dlouho si s ním povídala o Minsku, odkud pocházela a Voroněži, kde měla tetičku a kam často jezdila. Slíbila mu pohlednice a vyprávěla, že asi pojede v létě na Krym. Měla původně v plánu jet do Kislovodska do lázní, protože ji hrozně bolí nohy, ale nedopadlo jí to. Enkra na chvíli zaváhal a najednou pocítil, že by měl něco udělat.

„Kde tě to bolí?“ zeptal se.

„Ale, to nic není! Když hodně chodím po letadle, otékají mi nohy a dost mě bolí kotníky i chodidla...“

Enkra natáhl ruku a opatrně jí přejížděl po nohou až dolů ke střevícům. Snažil se rozpoznat nějaký rozdíl teplot a skutečně něco zaregistroval, ale nebylo to výrazné. Náhle měl pocit, že pravá příčina je někde jinde, ale nevěděl kde. Zavřel oči a zkusil si vybavit tu ženu zpaměti. Viděl ji trochu jinak a měl dojem, že centrum všech nesnází se nachází v dolní části zad, v oblasti páteře. Zaváhal, potom jí přejel dlaní nad páteří až dolů. Skutečně zaregistroval v oblasti jednoho z obratlů velký tlak, který všechno způsobil.

„Mohl bych ti pomoci, ale... ne tady. Je to záležitost páteře, budu tě muset masírovat...“

Nepodivila se. Zavedla ho do kuchyňky, kde si vyhrnula blůzu a Enkra jí několikrát přejel po této části páteře tak tvrdě, až vykřikla bolestí. Ale pak se jí ulevilo.

„Když budeš cítit bolesti v nohou, masíruj tenhle obratel. Ale myslím, že teď by to mělo trochu ustoupit...“

„Opravdu!“ vydechla, „Bolí mě to mnohem míň... ty jsi snad lepší než všichni lékaři, co jsem u nich byla!“

Enkra neřekl nic. Jenom se na ni trochu smutně díval.

„A víš také, co je příčina té nemoci?“

„Bohužel vím.“ řekl sotva slyšitelně. „Ty jsi měla před časem interrupci. Přerušení těhotenství... že?“

„Ano, měla... tohle je příčina?“

„Ne. To je trest.“

„Trest? Za co? Že mě ten darebák opustil, když se to stalo? Že to byl mizera, alkoholik, že měl ženu a děti v Leningradě?“ začala současně křičet i plakat a Enkra čekal, až přestane.

„Zabít dítě je vždycky vražda. A trest nepřichází v závislosti na naší vůli. Je tady proto, abychom se probudili...“

Chvíli na něj nechápavě a nedůvěřivě zírala. Pak řekla: „Víš co, jdi si radši zase sednout! Tak hluboko jsem ještě neklesla, aby mě kádroval dvanáctiletej fakan!“

Enkra neřekl nic. Jen se smutně usmál a šel si sednout.

Errata:

30.05.2021 11:45