Šedé kamenné zdi města Londýna
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Enkra nebyl ve svém rodném městě přes dva roky a jenom matně si vzpomínal na nevlídnou ulici Východního Londýna, kde naposledy bydleli. Dobře si dovedl vzpomenout na centrum okolo Trafalgar Square a Picadilly, ačkoliv tam za svého pobytu mnoho nechodil. Ale viděl několikrát tuto část Londýna ve školních i jiných filmech. Podle adresy věděl, že se jeho rodiče opět přestěhovali během jeho pobytu v Arminu, a kde teď je jeho domov, ani přesně nevěděl. Ale velice se těšil, zvlášť na matku.
Přistáli na letišti Heathrow. Formality se odbyly kromobyčejně rychle. Robert ukázal celníkům svůj letecký průkaz a řekl, že se vrací z Kingtownu, načež jej ti dobří muži propustili bez nejmenšího prohlížení. Vyzvedli si ještě svoje kufry a už se ubírali směrem k východu z letištní budovy.
Po cestě došlo k jedné charakteristické příhodě: stávaly se pak dosti často, ale tato byla první a tak je záhodno podrobně ji popsat. Enkra neměl dobrou náladu, cítil odevšad nepříjemnou energii. V hale postávali strážní se služebními psy, připravení zakročit proti případným teroristům či výtržníkům, jichž se na takových místech občas objevuje značný počet. Enkra šel kolem jednoho z velkých vlčáků, a jak byl zvyklý, zastavil se a pohladil ho po hlavě a krku. Neboť ta šelma byla jediná, která na něj působila příznivě. Strážný právě otvíral ústa, aby ho upozornil, že toto zvíře je mimořádně divoké a nebezpečné, ale pes nasál do čenichu Enkrův pach, přimhouřil oči a začal se s ním okamžitě mazlit.
„Hele, mládenče, jdi mi od toho psa! Kdyby tě kousl, nezůstane po tobě ani památka!“ upozornil muž v černé uniformě.
„To je OK,“ smál se Enkra, „Neublíží mi, já mu přece taky nic nedělám! Žádnej pes mi neublíží, i kdybys ho na mě poštval...“
„Jen se moc nevytahuj! Nevím, proč je na tebe tak krotkej, ale neboj se, že by tě pěkně potrhal, kdybych mu dal rozkaz! A teď už plav, kluku, nejsem tady pro zábavu...“
„Omyl, neublíží mi. Já jsem z Ostrova...“
„Jo ták! No, dejme tomu. Takže to je pravda, jo?“
„Prosím tě, Eddie, neotravuj a pojď!“ zabručel Robert a vlčák po něm okamžitě vyjel. Enkra však si sedl na bobek, aby měl oči v jeho úrovni, a něco mu tiše šeptal. Vypadalo to, že pes chápe, co mu povídá – pak ho ještě jednou pohladil a řekl:
„Mockrát děkuju, kamaráde! Tak se měj...“
Strážný jen stál a kroutil hlavou.
Vyšli ven. Bylo obvyklé anglické počasí, skládající se z mlhy, dýmu a drobného, ale o to vytrvalejšího deště, a Enkra se mimovolně otřásl zimou. Naučil se být velmi teplomilný.
„Vem si něco na sebe! Copak nemáš žádný svetr nebo něco?“
„Nemám! U nás v Arminu je teplo...“
„Na to jsi měl myslet, že tady bude zima! Nebo aspoň Ross! Stará se o všechno možný, ale o nic kloudnýho...“
„Když my jsme odjeli moc nakvap, tati... Ono to nebylo dost dobře možný, zásobit se oblečením. Jeden večer jsem přijel z džungle a druhej den jsme jeli. Neměl jsi tak zbytečně spěchat..“
Robert nesnášel, když mu někdo vytýkal nedomyšlené jednání. A od Enkry toho za poslední dva dny nesnášel víc. „Tak musíme něco koupit! Máš nějaké peníze?“
„V hotovosti už ne, jenom asi jeden a půl dolaru. To nebude stačit. Ale mám přece šeky, zítra si zajdu do banky...“
„Ty pořád s tou svou šekovou knížkou! Tak pojď, až budeme doma, koupím ti pořádnej svetr! Tady ne, je to tu moc drahé...“
Pro Enkru byl takový důvod velmi podstatný, takže poslušně šel za otcem k zastávce podzemní dráhy. V systému londýnských drah se nevyznal, v době, kdy tu byl naposled, ho nenapadlo se o takovou věc zajímat. Takže nevěděl, kam jedou, dokud se neocitli na ulici. Poznal, že se jedná o Východní Londýn blízko Temže a naproti City. To ho potěšilo, do Centra nebude daleko.
Koupi svetru odložili, neboť Enkra přes svoji trpělivost byl jako na jehlách, a vydali se do jejich domu. Bydleli v šestém patře, a to ještě nebylo poslední v omšelém nevlídném činžáku s tmavým průjezdem, zastavěným bednami od ovoce v krámku v přízemí. Ze dveří na konci průjezdu vystrčila nos s mohutnou bradavicí babice s dvěma neprotilehlými zuby proti sobě a zaskřehotala:
„Pěkně vítám, pane Weston! Jak jste se měli na dovolené?“
Robert se na tu ježibabu přátelsky zašklebil: „Děkuji, ušlo to, paní Snowberryová. Tohle můj syn Edwin.“
Snowberryová na Enkru pátravě pohlédla: „Velikej kluk! Jenom jestli ho v tom světě nezkazili! Stává se všelicos, pane Weston! Například ta důra ze třetího patra...“
„Promiňte, paní Snowberryová, až jindy...“ Robert spěchal co nejrychleji po schodech, bruče si pod vousy: „Baba zatracená!“ A pro Enkru dodal: „To je domovnice. Buď k ní pro všechno na světě uctivý a zdvořilý, nebo nás pomluví po celý čtvrti! Aby se jí udělal na jazyku vřed, čarodějnici!“
Enkra šel po schodech s oběma kufry svižně jako srnka, přesto v pátém patře řekl trochu rozmrzele: „Myslel jsem vždycky, že v takových domech bývá výtah!“
„Je tady. Ale polámal se před půl rokem a pan domácí ho ještě nedal spravit...“
Enkra na to neřekl nic a pokračoval v chůzi po schodech.
Když se ocitl před dveřmi jejich bytu, rozbušilo se mu srdce a byl nucen několikrát vydechnout, aby se uklidnil. Robert nemíval s sebou klíč od dveří a tak zaklepal. A když se dveře otevřely, pustil Enkra oba kufry a skočil své matce okolo krku. Mary vykřikla překvapením, objala jej a líbala, dlouho, bez rozmyslu. Oběma se oči zamžily slzami a dlouhou dobu na sebe neviděli. Robert stál ve veřejích za nimi, usmíval se a cítil se šťastný, že má zase svoji rodinu pohromadě. Miloval svoji ženu i syna vroucí láskou, i když to nedával nijak přehnaně najevo. Ale byli to jediní dva lidé, pro které bylo místo v jeho tvrdém, životem znecitlivěném srdci.
Konečně se ti dva pustili a pohlédli na sebe. A oba byli trochu překvapeni. Mary proto, že si Enkru představovala mnohem menšího a slabšího – ten hubený černovlasý chlapec s tmavou tváří a pozornýma očima vypadal dospělejší, zralejší než děcko, se kterým se před lety loučila. Byl krásný, s neuvěřitelně pravidelnými rysy, jako vyřezanými z ušlechtilého tmavého dřeva. Jeho oči jiskřily utajovaným ohněm jako hvězdy a Mary se zdálo, že je v nich něco znepokojivého, nebezpečného pro okolní svět. Ale pro ni samotnou je tam jen nejhlubší, čistá a oddaná láska.
Enkra zatím zpozoroval, že jeho matka velice zestárla za ty tři roky. Nevypadala ani trochu zdravě a vesele, jako matky jeho kamarádů. Byly na ní znát starosti každodenního boje o existenci i těžká práce, kterou musela vykonávat. Vždyť už jenom vynesení tašek s nákupem do toho šestého patra bylo utrpením! Ke všemu tu byla ještě nemoc, o které Enkra mnoho nevěděl, ale která byla v její tváři zřetelně napsána.
„Čekala jsem tě! Věděla jsem, že přijdeš! Ale vyrostl jsi, Eddie, vůbec bych tě nepoznala...“
„To nic, maminko! Já bych se k tobě hlásil sám...“
Robert políbil Mary na tvář, vzal oba kufry a odnesl dovnitř. Mary zavřela dveře a s rukou kolem Enkrova krku šla za ním. Z tváře jí ani na okamžik nezmizel radostný úsměv. „Máte hlad? Na oběd je už pozdě, ale nějakou svačinu byste měli dostat, než bude hotova večeře...“
„Děkuji,“ řekl Enkra, „Já hlad nemám. Jedli jsme v letadle.“
„No dobře, já to taky vydržím,“ souhlasil Robert, „Bože můj, Mary, já jsem tak rád, že už jsem doma! Nevěřila bys, jak to v tom Arminu vypadá, boží dopuštění, a zrovna dneska, vlastně včera když jsme startovali! Měli tam manévry, stěží jsme odletěli...“
„Proboha! Eddie, bála jsem se o tebe...“
„To je zbytečné. Nikdy jsem nebyl ve větším bezpečí než v Arminu. Jsem tam doma...“
„Ale z tvých dopisů to vypadalo, že jsi se potloukal mezi gangstery a všelijakými takovými lidmi...“
„No, to jistě. Ale ti už nežijí. Nemusíš se jich bát, maminko. To všechno jsou staré věci, na které se už ani nevzpomíná...“
„Ale stejně, v Arminu je život přece jen jiný! Já tam přece byla, přijela jsem za Rossem, když mi bylo sedmnáct let! Ti tygři, lvi, leopardi...“
„Jsem jejich bratrem. Chránili by mne, kdyby mi někdo ublížil.“
Ohlédla se na Roberta. „No, já bych jim zas tak moc nevěřila. Já vím, jsou milí, ale jsou to přece jenom šelmy a nikdo neví, co jim může napadnout. Jistě to myslí dobře, ale... znám tu jejich pomoc. Když mi začal někdo z Rossových tygrů pomáhat v kuchyni, nevěděla jsem, co před ním dřív schovat...“
„Nejspíš měl hlad...“ smál se Enkra.
A tak si povídali, Mary se vyptávala dosti zmatkovitě na nejrůznější podrobnosti, Enkra jí čím dál nesouvisleji odpovídal a Robert do toho přispíval poznámkami značně od věci, které zmatek ještě zvyšovaly. Ale všichni byli veselí a šťastní, patřili k sobě a měli se rádi a v tento den přehlíželi některé odlišnosti v názorech nebo v jednání zvláště mezi otcem a synem. Mary sice cítila, že Enkra je jiný než býval, ale pro dnešek se rozhodla nevšímat si toho a považovat to jenom za nezvyk na místní poměry. Jistě se to upraví...
Jenom jediná věc ji udivila. Totiž, když se odebrala dělat večeři, rozhodli se otec a syn Westonové vytáhnout z komory a postavit Enkrovu postel, dříve uskladněnou, aby nepřekážela. Na kostře této postele leželo v komoře několik věcí včetně dřevěného lodního kufru, v němž měl Robert uloženy různé staré a naprosto nepostradatelné věci, v nichž se už několik let marně připravoval udělat pořádek. Tento kufr chtěl odnést na druhou stranu, ale sám s ním nedokázal pohnout a Enkra právě vynášel pytel starých hadrů do předsíně. Robert vzal tedy jiný předmět a vyšel s ním, zatímco se Enkra vracel. A když se Robert obrátil zpět, spatřil, že si Enkra naložil v dřepu těžký kufr na rameno a teď se pomalu vzpřimuje. Neměl košili a Robert viděl, jak se všechny jeho svaly napjaly jako lodní lana, zrudl v obličeji, ale postavil se s tím těžkým kufrem a obrátil se k otci s otázkou: „Kampak tohle mám dát?“
Robert mu přiskočil na pomoc, ale víc se pletl než pomáhal, a Enkra složil bez nehody kufr na určené místo. Robert hleděl na jeho hubené, opálené tělo se zvláštním údivem. Poprvé mu napadlo, že jeho dvanáctiletý syn je silnější než on sám. K nepochopitelné převaze v cestovatelských schopnostech se přidalo ještě tohle, a Robert pocítil bolestné překvapení a napadlo mu, že vzrůst a schopnosti dětí jsou příznakem stáří, které se blíží – vlastně si poprvé uvědomil, že je starý...
Ale Enkru to nepřekvapovalo, pracoval rychle a s neuvěřitelnou obratností. Byl zvyklý starat se o svoje blaho většinou sám a tak nad ničím dlouho neváhal. Postel vytáhli, složili ji v kuchyni, neboť do ložnice ani do malého obývacího pokoje se nevešla, a Mary ji hned čistě povlékla.
„V čem budeš vlastně spát? Máš s sebou pyžamo?“
Enkra v první chvíli nechápal, o čem je řeč – pak se jen smál. „Já nepotřebuju na spaní nic. Potřebuju daleko méně věcí než vy lidé. Doma jsem nosil většinu roku jen plavky...“
„A co máš vlastně za oblečení?“ ptala se Mary s obavami.
„Mám toho hodně. Tři košile, tyhle kalhoty, kabát od uniformy, pak to sako, co jsem v něm přijel, a plavky.“
„Proboha! Copak opravdu nemáš nic na sebe? Vždyť jsem ti dala s sebou celou výbavu! Copak se můj bratr dočista zbláznil, že ti nekoupil nic na oblečení?“
„Nebyl čas, mami. Jen jsem přijel, a už jsme letěli sem. Ale mám s sebou šekovou knížku, zítra si zajistím peníze a koupíme všechno, co budu potřebovat. Mám tam sedm set liber, to snad bude na všechno stačit...“
„Ty a šekovou knížku?“ divila se a Enkra byl nucen opět jí vyložit celou záležitost se svým bankovním kontem.
„Ale co jsi nosil celou dobu v tom Arminu?“
„Tam není potřeba nosit šaty! Samozřejmě je to nařízeno, proto nosíme ty plavky. Ale jinak není nic potřeba, až na nějaký ten slavnostní oblek. Teď, co jsem v Černé Lilii, mám tu uniformu, ta se hodí na všechno...“
„Takže jsi úplný žebrák! A my jsme tě vybavili šatstvem na celý rok dopředu! Nosil jsi to aspoň trochu?“
„Ale jo,“ zasmál se, „Jednou do roka na Svátek Dešťů. To se všichni kluci přestrojujou za lidi, to je legrace! Kluci se mi moc smáli, když jsem se oblékl jako běloch...“
„Ale bože, Eddie! Myslím, že nám s tebou začínají starosti, jaké jsme zatím neměli...“
„Nic se neboj, maminko!“ řekl Enkra hrdě, „Teď vezmu finanční správu domácnosti do rukou já – a uvidíš, jak se nám dobře povede! Všechno budeme mít a ty nebudeš muset nic dělat...“
S touto potěšující perspektivou šli spát. Ale Mary si nebyla docela jistá, že návrat jejího syna bude pro finanční stav jejich rodiny tak prospěšný...
Enkra se probral brzy ráno, ale nevstal hned, chvíli ještě podřimoval. V tom polospánku probíral včerejší události a vše, co viděl a vnímal. Chvíli si nebyl jist, ale nakonec pochopil, co mu vadí: negativní energie všude. A než docela procitl, rozhodl se i k protiútoku. Bude šířit dobrou energii, vždy a všude. Což znamená, že bude lidi šokovat každým způsobem, který mu napadne. Jistě, spoustě lidí se to nebude líbit. Ale je tady proto, aby bojoval!
Robert Weston odejel ještě v noci na letiště, aby se zase zapojil do práce. Ačkoliv mu dali neomezenou dovolenou, bylo velmi nutné začít zase vydělávat, když rodinu čeká tolik vydání. Mary ještě spala, když odcházel – ale v polospánku zaslechla, že vstává i Enkra a pouští si sprchu. Napadlo jí, že dělá nesmysly, takhle brzy ráno přece neteče teplá voda. Ale přece jenom se pozvolna probudila a vstala.
Bylo mnohem hezčí počasí než včera, dokonce i slunce vstávalo a zářilo, i když byla dost zima. Když otevřela dveře do kuchyně, spatřila svého syna. Právě se zabýval jakýmsi cvičením – zcela nahý a ještě s kapičkami vody po celém těle stál proti otevřenému oknu a vztahoval ruce ke Slunci. Pohyboval se zvolna a plavně, oči měl zavřené a ve tváři mír a klid, jaký viděla málokdy. Mary vydechla překvapením – rázem si vzpomněla, že tohle už kdysi dávno viděla, a srdce jí zatrnulo.
Kdy a kde to bylo? Ano, v Arminu, v horách na jihu, když byla v důvěrném kontaktu s Čarodějkou a jejími dívkami. Vzpomínala na svoje tehdejší kamarádky: Hedu Crossovou, Jill Merrowesovou, Sheillu Westerhamovou a spoustu dalších. Právě takto vítala každé ráno Čarodějka slunce. Právě tak jako Enkra měla svoje nahé tělo ozdobené magickými symboly. Právě tak jako Enkra vyzařovala životní sílu a energii schopnou dávat život všem... Cože? Copak Enkra dokáže... Co se s ním stalo, proboha?
Mary najednou pocítila slabost, opřela se o dveře a kolena se jí podlomila. Ale Enkra v téže chvíli otevřel oči, usmál se a jen mírně pootočil levou dlaň proti jejímu srdci. Mary pocítila hřejivé teplo uprostřed prsou, připadalo jí, jako by ji podepřela nějaká silná cizí ruka a nedovolila jí padnout. Tak tedy přece! Její syn, tělo z jejího těla, krev z její krve! Proč?
Copak jsem se tolik nebránila tvé moci? Copak jsem ti nedala už dost, ty přísná a krutá Paní, která jsi mne tehdy přijala mezi svoje dívky? Copak se nikdy nevymknu Síle, která se mi tehdy líbila a které jsem se potom tak těžko zbavovala? Já už přece nejsem čarodějka, jsem člověk a chci žít jako člověk, bez Síly a bez Poznání, které... A teď můj vlastní syn!
Enkra se usmíval, byl mladý a krásný a i když jeho tělo bylo ještě dětské, Mary už si uměla představit, jak nádherný to bude mladý muž. Co mi tam z tebe udělali, můj chlapečku? Byl jsi tak milý, tak nevinný, když jsem ti dávala svoje mléko! Byl jsi přece tak roztomilé miminko, a když sis hrál na písku a počůral se do kalhotek, dala jsem ti na zadeček, ale milovala jsem tě tou nejvřelejší láskou! A oni mi tě vzali...
„Je ti dobře, maminko?“ zaváhal Enkra, když viděl její tvář.
„Ano. Teď už je mi velice dobře.“ zalhala.
„Někdy by sis se mnou měla zacvičit... Je to velmi prospěšné, zvlášť jestli tu srdeční slabost míváš častěji...“
„Ty přece víš, že jsem nemocná!“
„Teď už nebudeš,“ řekl klidně, „Jsem tady, abych tě chránil.“
Jak klidně to řekl! S jakou samozřejmostí převzal zodpovědnost za její zdraví, za její život! Zvládne to? Ale ano, určitě to dokáže. Oni vždycky vědí, že to dokážou. Oni... Kdysi to znamenalo taky já! Pane Bože, to už je dávno...
„Není ti zima?“ zeptala se docela zbytečně.
„Zima je jenom nepřizpůsobenost těla vnějším podmínkám. Učím se nechat procházet zimu svým tělem. Je to zábavné...“
„Pozoruju. Taky se sprchuješ ledovou vodou!“
„To jsem dělal každé ráno. Je to moc příjemné.“
„A cvičíš Pozdrav Slunci.“
„Ale ne, to jsem zkoušel brát energii. Jde mi to, ne?“
„Vidím, že ti to jde. Hodně ses naučil, co?“
„Ještě se učím. Je toho moc, co potřebuju umět. Ostatní kluci mají přede mnou náskok, musím pořád dohánět...“
Mary váhala. Měla by asi něco říct, ale nevěděla co. Chtěla mu říct, že velmi dobře zná tohle všechno. Chtěla ho upozornit, že je to cesta plná utrpení, která mu nepřinese žádný hmotný prospěch. Chtěla mu to zakázat. Ale věděla, že on tohle všechno ví a je mu to jedno. Kam teď patří?
Enkra se mezitím rozhodl udělat snídani. Pro Mary, jemu bylo viditelně jedno, zda něco jedl či nikoliv. Prohlížel všechny úkryty v kuchyni a střídavě se divil a pohoršoval. Ale vzápětí se už zase smál a vyráběl nějaký odvar ze zázvoru a máty, o kterém prohlašoval, že bude zdravý. Nejspíš byl, protože chuť měl hroznou a Mary jeho pokus rozhodně neuvítala.
Potom si rozmíchal hrubou mouku a zamíchal s hladkou moukou a vodou, protože syrovátku neměl. Osolil a těsto dobře prohnětl, aby bylo dostatečně vláčné. Nechal uležet pod talířkem, zatímco zahříval železnou pánev s tlustým dnem. Taky při tom sem tam přemísťoval nádobí na místa, kde předtím nebylo, což by Mary nikomu jinému nedovolila. Ale teď seděla a zírala. Asi po půl hodině Enkra těsto rozdělil a udělal z něj kuličky, které vyválel na vymoučené desce na tenké placky. Pak je vložil do pánve – když se okraj začal zvedat, převrátil placku a opékal z druhé strany. Když placka začala mít bubliny, zvedl ji a přidržel nad otevřeným plynovým hořákem, až se nafoukla jako balón. Když potom opět splaskla, vložil ji na talířek, potřel důkladně máslem a překryl dalším talířkem, aby zůstala teplá.
„To jsou čapáti, nejjednodušší chleba, který umím,“ vysvětlil, „Jenom škoda, že tady nemáš čatní, to je taková ostrá marmeláda. Po ránu vynikající...“
„Prosím tě, kde ses tomuhle všemu naučil?“
Enkra chvíli nechápal, proč se na to ptá. Bylo pro něj naprosto přirozené umět aspoň trochu vařit. „No... co bych jedl, kdybych si neuměl uvařit? Třeba na vandru? I když, tam vaří většinou Čing, tomu to jde skvěle. Jeho táta má hospodu, my jsme tam občas zapadli a zkoušeli všelijaký jídla...“
Při tom, jak povídal, se neúnavně točil okolo sporáku a pekl další čapáti. Mary se divila, jak jsou jeho pohyby účelné a ladné, jako by tančil. A taky jí připadalo trochu zvláštní, že se pořád ještě neoblékl.
„A proč? Chudák naše kůže je pořád sešněrovaná v nějakých těsných a nepříjemných hadrech? Copak si nezaslouží, aby si taky trochu odpočinula? Kromě toho, energie se má přijímat celým povrchem těla, to přece víš!“
„Víš toho nějak pozoruhodně moc o těch energiích!“
„No – máme přece přednášky, ne? A holky pořád něco zkoušejí. Teď se úplně zbláznily s jehličkama. Každou chvíli má některá napíchanou do těla celou sadu jehel a dělá s tím relaxace...“
„Myslíš akupunkturu?“
„Jo. Jednou Nicky, to je jedna holka z béčka, dostala rýmu, ona nemá imunitní ochranu. Tak dlouho jí píchaly jehly do uší a do nosu a do chodidel a dlaní, až ji z toho dostaly. Potom se chlubily po celý škole...“
„Vidím, že sis nechal taky udělat tetování...“
„Pěkný, ne? Budem v tom pokračovat, jen co se zas ukážu doma. Teda, jako na Ostrově, že...“
„A dírku v uchu taky máš!“
„No jasně, na náušnici. Kluci mi to propálili drátem, aby to bylo účinnější. Hlava už by mě bolet neměla.“
„Propálili... drátem...?“ Mary se trochu vyděsila.
„Neříkej, že se to za vašich časů nedělalo! Nažhavíš drát v ohni a píchneš ho hrotem na správný místo. A potom jenom čekáš, až se propálí skrz ucho na druhou stranu.“
Mary usoudila, že to musí hrozně bolet. A řekla to.
„No jasně, že to bolí. To bylo bezva, nechali jsme si to dělat všichni čtyři. Jeden kluk na jihu to dělá tak, že rozžhaví drát v prstech, vlastní mentální energií. Je děsně dobrej...“
Mary se v rozpacích napila toho čaje a otřásla se. „Děsně dobrej, že? A krásně to bolí! Máš pěkný kamarády, to ti musím říct! Děláte takovýhle věci často?“
„Ale ne, to byl jenom takovej úlet. Přijel Danny a že povede smečku na nájezd proti nějakýmu svýmu kámošovi z vojenský akademie. Roger mu hrozně rád nechal velení, už nás má asi taky plný zuby. Tak jsme jeli na jih – ještě jsme přibrali pár kluků známejch z Nábřeží, který se chtěli taky zapojit a jejich náčelník nechtěl slyšet. Ne že bych se moc divil, tamti kluci jsou samej taoista a čaroděj, děsný drsňáci, satanisti a tak. Danny to měl nějak smluvený, ale dost blbě, nejdřív jsme nemohli sehnat toho kluka, co nám měl půjčit koně, tak jsme se obrátili na jednoho kámoše, kterej koně sice měl, ale taky hrozný fedry z tý smečky, co jsme na ni jeli, nechtěl se tam ani ukázat. Posledně mu dali šlehu, že se mu zdálo o podmořskejch příšerách ještě tejden po tom...“
„Počkej. Co že mu dali?“
„Co? Ajo, no uspali ho a pouštěli mu všelijaký příšernosti. To se dělá, víš, to se zaktivuje podvědomí a všechno, z čeho jsi kdy měla strach, se ti zhmotní do démonů, a ty tě tam pak rvou. Dost dobrý, povím ti. Jednou, až se mi povede překonat ten strach natolik, abych o tom mohl vyprávět, tak to literárně zpracuju, co se mnou všecko dělali. Jenže když se probudíš, seš jako docela nová. Jako když se znova narodíš...“
„Já nevím. Snad abys radši ani nepokračoval...“
„Proč? Byl to bezva tejden. Původně se počítalo, že s nima budem bojovat, ale na to vůbec nedošla řeč. Jak jsme vyjeli na první kemp, shrkli na nás, pochytali nás jako slepý krtky a už nás vlekli nahoru k Jezerům. Tam je to bezva, sídlej tam leopardi a všelijaký jiný kočky.. A tam u Jezer si nás rozdělili, na každýho tak dva tři – včetně holek. Tam jsem poprvý viděl holky jako rovnoprávný členy smečky, s tetováním a cinkátkama a tak. Ze všech tam jde pěkná hrůza, vůbec nepoznáš, jakýho jsou rodu, kůži mají tmavou, oči šikmý, vlasy černý a mnohej z nich všelijak divně ostříhaný... No, zkrátka čarodějové...“
„Enkro, já tě varuju! Nepokračuj!“
„Tohle jim Roger říkal taky. Toho si vzaly do práce ty holky, vypadal pěkně zdrble, když ho nechaly být. Jenom litoval, že nevzal s sebou ty dvě svý bláznivý ségry. Jackieho ségra je taky praštěná pavlačí, chtěla by dělat do magie, ale...“
„A dost!“ rozkřikla se Mary, „Proboha, nepokračuj! Copak nevíš, že tohle všechno je strašlivě nebezpečný?“
„No, to je. A proč?“
„Kdo si začne s takovými silami, toho už nikdy nepustěj!“
„A on někdo chce pustit? Proč?“ řekl nechápavě.
„Takže, z tebe se stal taky čarodějník, jo?“
„Mami, proč ty lichotky v mým útlým věku? Teprv se učím!“
„Pěkně se učíš, moc pěkně! Kdyby ses tak učil i ve škole!“
Enkra chvíli nechápavě pomrkával, pak se rozesmál. „Co ve škole? Tam je to v pohodě, dávno vyřešený, žádná křeč. Stačí, když se tam ukážu jednou za tejden a podívám se, co se probírá, abych nebyl mimo obraz. Jinak všechno umím sám od sebe. Mám přeci univerzálku, tak jakýpak problémy!“
Mary si sevřela hlavu v dlaních. Nebolela ji, ačkoliv by byla teď uvítala nějakou bolest nebo slabost, aby si mohla lehnout. Třeba by k ní byl potom méně nemilosrdný. Jenomže přímo cítila, jak je ten kluk nabitý energií a touží ji někam předat. Kdepak, kdoví, co by tím způsobil!
„Dobře mě poslouchej, Eddie! Ty víš, že jsem se kdysi o takový věci taky zajímala. Jenže, jak jsem přišla sem do Anglie, došlo mi, jak je to nebezpečný! Ty jsi ještě malej kluk a nevíš, co se ti může stát! Dovolíš, abych tě trochu poučila?“
„No jasně! Od odborníka si dám poradit vždycky!“
„Tak dobře. Co víš tedy o magii?“
„No – magii rozdělujeme na bílou a černou. Černou magií se nezabýváme, ale ovládáme ji pro případ, že bychom museli někdy napravovat její důsledky. Bílou magii aplikujeme pořád.“
„To je tvůj názor?“
„Ne, to je z učebnice. Úvod. Mám citovat dál?“
„Ani nemusíš. Víš, že bible magii zakazuje?“
„Zakazuje škodit. Pomáhat a léčit se může, to dělal i Ježíš a apoštolové. Svatý Pavel z Tarsu říká, že...“
Mary ho přerušila mávnutím ruky. „Ale magie je využívání sil pekla, i když je bílá a pomáhá lidem! Copak to nevíš?“
„No ovšem. Ale všichni démoni přece slouží Bohu. A když někdo chce využít svých schopností pro dobrou věc, všichni polobozi i démoni se předhánějí ve snaze mu pomoci!“
„A Satan, který je ztělesněným zlem?“
„Proč zlem? Satan je jenom jeden trochu mocnější démon. Dělá strážnýho a sem tam trochu bafne na zloděje a lumpy, co se plížej kolem brány a dělají neplechu. Proč se ho mám bát já, když jsem nic neudělal? Slušně ho pozdravím, když jdu kolem...“
„Co podle tebe znamená slušně pozdravit?“
„Věnuji k jeho uspokojení tolik energie, kolik je potřeba. Nedráždím ho zbytečně, respektuji jeho sílu. To stačí.“
„A nástrahy pekla, které na tebe číhají?“
„Myslíš, že by si chtěl se mnou hrát? Ale to by...“ Enkrovi zajiskřily oči, „Nojo, už chápu! Ano mami, seš skvělá! Celou dobu jsem přemejšlel, proč se tohle všechno děje. Takže, zřejmě jsem si to rozlil u nějakýho démona, proto jsem tady v Anglii! No počkej, černá zrůdo, to bude nářez!“
„Eddie, nech toho! Prosím tě, nech toho! To je hrůza, co tady povídáš! A vůbec všechno, co děláš!“
Enkra se zarazil ve svém nadšení. Přiskočil k ní a objal ji. „Ale klídek, mami, to bude dobrý! Hele, jestli tady byly nějaký problémy, tak od teď jsem tady já a dám všechno do pořádku. Já vím, že kolem lítají nějaký síly a způsobujou ti bolesti. Jenže, když o tom vím, tak s nima budu bojovat. Jsem přeci rytíř, ne? Ať se mi někdo z nich jenom ukáže na oči...“
Mary plakala a smáčela jeho hlavu slzami. Pak řekla: „Možná bude lepší toho nechat. Musíme jít nakoupit... půjdeš se mnou?“
„Moc rád. Jenom se oblíknu...“
Vzal si bílou košili, rifle a tenisky. Potom se postavil před zrcadlo, vzal do ruky hřeben a meditoval, co udělat se svými vlasy. Účes, který vyrobil škodolibý Ital na letišti v Bombayi, zlikvidoval téměř okamžitě a přinutil svoje vlasy přilehnout k hlavě dozadu. Teď v nich udělal pěšinku uprostřed a rozčesal je na strany, což se mu ovšem taky moc nelíbilo. Byly hrozně krátké a nešlo z nich udělat nic.
„Když ti to nejde učesat, zkus vzít olej!“ navrhla Mary. Asi si neuvědomila, že tím spustí lavinu.
„Nechci, je v něm chemie!“ řekl zcela mimovolně, „Uvažuju, co s tím udělat. Jestli chytat energii, nebo se jí bránit. Víš, přes vlasy se to dělá hrozně dobře, všichni to dělají. Pořád mám ten dojem, že bych měl mít šikhu jako vaišnaváci, oni takhle...“
„Prosímtě, co to zas plácáš?“
„No, buddhisti se holej, aby se jich žádná energie nechytala, protože ji berou jinak. Většina kluků zachovává sikhský způsoby, nestříhají se nikdy. Jenomže, u nás je většina energie pozitivní a tady jsou strašný negativní výboje. A jak odrušíš dobrou od špatný, když ti účes chytá absolutně všecko? A je to hlava, na to nesmíš zapomínat, takže je v centru a snadno napadnutelná a...“
„Eddie, já tě snad praštím!“
„Proč, spletl jsem něco? Ostatně, u tebe se vůbec nedivím, že je ti blbě. Mně by bylo taky, kdybych dělal s vlasama takový psí kusy jako ty. Ty je máš dokonce nabarvený, co? Agresívníma barvama! A používáš voňavku, ta je taky chemická! Fuj! Všecko umělý se musí omezovat na minimum...“
„Dělej si, co chceš – a už konečně pojď!“
Takže šli – počasí bylo nevalné, Mary byla trochu zima a vůbec nechápala, jak Enkra ve své lehké košili dokáže vydržet a ještě se nadšeně usmívat. Namířili do tržnice, kde Mary chtěla včas koupit maso a nějakou zeleninu. Enkra jí nesl nákupní tašku a občas tančil po chodníku za zpěvu vlastních melodií. Ale nebyly to mantry, jenom obyčejné folkové písničky.
Tržnice byla rušná a bylo tam množství lidí, kteří se zvýšeným hlasem dohadovali o cenách a zboží. Enkra neměl rád hluk a zvláště nesnášel kouř z cigaret, který kolemjdoucí bezohledně vydechovali do ovzduší. Když na něj některý z kuřáků náhodou dýchl, Enkra frkal a prskal jako kočka.
U zelináře kupovala Mary několik druhů zeleniny. Enkra stál vedle ní a se zájmem všechno sledoval. Zelinář nakonec pracně na papírku spočítal celkovou cenu a oznámil ji Mary, ta zaplatila a pomáhala Enkrovi složit nákup do tašky.
„Spletl jste se o jeden a půl pence,“ řekl Enkra, „Uznávám, i zelinář musí být z něčeho živ, ale pochybuji, že by to muselo být zrovna na náš účet!“
Ten chlapík na něj vytřeštil oči. Enkra totiž na něj promluvil v nejkrásnější, tak zvané oxfordské angličtině, kterou dobře odkoukal od baroneta Rogera z Monroesu. Nedělalo mu potíže ho napodobit, v Arminu to většina lidi považovala za žert. Zelinář, chlapík nepříliš vzdělaný a zvyklý na londýnské nářečí cockney, dospěl bleskurychlou úvahou k přesvědčení, že Enkra je buď malý lord, nebo aspoň dítko s nebezpečnými konexemi. Zamrkal udiveně očima, pak otevřel ústa a vykoktal: „Ach, s laskavým prominutím, pane... nejsem v počtech příliš silný, a splést se může každý...“
„Pozoruju. Považujte ten obnos za můj dar. Avšak prosím, mějte na paměti, že by se mohli najít lidé, kteří by to nepokládali za pouhou maličkost. Bůh žehnej vašemu podnikání...“
Enkra odešel i s matkou. Zelinář za ním třeštil oči v němém úžasu a když se trochu uklidnil, vzal svůj papírek a počal na něm s novým elánem nahlas sčítat. Skutečně objevil diferenci a jelikož se mu to stávalo častěji, prožil zbytek dne v neurčitých obavách. Neodbytně se mu vkrádala na mozek myšlenka, jak to mohl tak malý kluk spočítat zpaměti, když jemu to dá práci na papíře.
Mary se tvářila nad Enkrovým vystoupením neutrálně, ale v duchu uvažovala, má-li její syn pravdu či nikoliv. Ona sama se hádala s trhovci jen málokdy a většinou k vlastní škodě. Enkrova zvláštní výslovnost ji překvapila a velmi potěšila. Vždycky si přála, aby její syn patřil jednou k lepší společenské třídě, a v Anglii je taková příslušnost nemyslitelná bez vybraného chování a vznešené mluvy. A to všechno, jak se zdálo, ovládal.
Teď zamířili k řezníkovi. Mary, instruovaná nejasnými poznámkami paní Snowberryové, domovnice, jej považovala za člověka poněkud nepoctivého, ale nebylo možno mu nic dokázat, o tom by ji klepavá Snowberryová jistě již dávno informovala. Enkra o tom nevěděl nic – sledoval nákup lidí před nimi s povýšenou nepozorností a krčil nos, jako by se štítil.
„Musíme tady opravdu něco kupovat, mami?“ zeptal se, „Já to stejně jíst nebudu... ale jestli chceš?“
„Chci ti udělat dobrý biftek! Potřebuješ sílu...“
„Nejsem na tom ještě tak špatně, abych musel jíst maso, mami! Tobě ho samozřejmě udělám, když budeš chtít, ale já...“
„Počkej,“ lekla se, „Ty už zase začínáš...“
„Ale ne! Jenže, tady je všechno... není to zcela čerstvé a moc ošklivě to tu páchne. Já bych tady nic nekupoval!“
V té chvíli si jich povšiml řezník. Byl zvyklý na protesty zákazníků a rád se s nimi hádal. V tomto případě se cítil silný, neboť si byl jist, že malý kluk mu není soupeřem. „Co ty se do toho pleteš, kluku? Copak se ti tady nezdá, co?“
Enkra natáhl krk a přičichl k masu, které bylo vyloženo na pultě. „Tohle maso mělo být prodáno už před třemi dny, pane. Možná pes nebo některá jiná šelma by si poradila s jedovatými zplodinami, které je už zachvátily, ale člověk...“
V řeznictví bylo kromě Westonových několik dalších lidí – ti všichni teď obrátili pozornost k Enkrovi a dost se divili.
„To ty teda musíš mít extra fajnovej nosánek, chlapečku!“ smál se řezník, „Nikdo jinej by na tom nic necejtil!“
„Mám čich stejně dobrý jako každá jiná šelma. A jím občas maso, takže mám určitou představu o tom, jak má vypadat...“
„Jíš občas maso? Nejseš nějakej zatracenej... co seš zač?“
Enkra se mírně usmál a pokrčil rameny. „Nechtěl jsem vám nijak ublížit, pane. Jen jsem chtěl upozornit, že maso, které prodáváte, už není zcela čerstvé. Nejhůř jsou na tom asi tam ta játra a další vnitřnosti. Cítím to až sem...“
„Seš nějakej moc dobrej! A jakej parfém má tam ta ženská, to náhodou necejtíš?“ Řezník ukázal tlustým prstem na namalovanou, křiklavě oblečenou ženštinu, která právě procházela podél krámu. Enkra se otočil, nasál do sebe vzduch jako šelma a řekl:
„Umělá vůně. Fialky – a špína.“
Lidé se začali smát – nějaký mladý muž vyběhl za ženou, vmžiku se vrátil a hlásil: „Je to tak, jsou to fialky, a i té špíně bych docela věřil...“
Teď se ozvala úplná bouře smíchu. Nějaká starší tlustá paní poplácala Enkru po rameni: „Vždyť jsem si myslela, že ten chlapec má pravdu! Jdeme, lidi – tenhle chlap nemá právo nás otravovat svým zasmrádlým masem! Jdeme k Warrenovi, ten má dobrý zboží...“
Mary s Enkrou vyšli mezi prvními – právě ve chvíli, kdy řezník se vztekem v očích potěžkával svoji těžkou ostrou sekeru. Enkra se jen otočil a omluvně se na něj usmál.
„Ty opravdu umíš cítit věci na dálku?“ ptal se mladík, který předtím očichával ženštinu.
„V džungli zvětřím člověka na padesát kroků. Když kouří, tak i na mnohem větší vzdálenost. Ty kouříš tabák, co?“
„No jasně! A seš Armin. To jsem si moh myslet!“
Mladík kráčel za nimi a těšil se na nějakou zábavu, což bylo jeho celodenní zaměstnání. Práci neměl, ani ji zbytečně nehodlal vyhledávat. Mířili k východu z tržnice – právě tam začínala nějaká motanice vinou přiopilého povozníka, který se vzpříčil se svým vozem v úzké uličce mezi krámky a nemohl tam ani zpátky. Byl to muž nepříliš inteligentní a navíc trochu pod parou, takže se rozhodl učinit to nejlehčí, co mohl a obviňoval ze všeho svého hubeného a sešlého koně. Když kůň nedokázal vlastním rozumem a silami vymanévrovat, vzal povozník bič a počal zvíře tlouct bez rozmyslu a cíle po hlavě, krku a zádech, jak zrovna bič padl.
Mary si povšimla, jak v Enkrových očích zaplál zlý oheň. V příští chvíli jí syn podal tašku a několika dlouhými plavnými skoky se ocitl u povozníka. Docela lehce mu vytrhl bič z ruky a drže jej vysoko ve výšce, zlomil jej v rukou jako třísku. Muž teprve teď stačil pochopit, co se stalo – Enkra mu s pohrdáním hodil trosky biče pod nohy.
Opilec zachrchlal a se vzteklým bručením se rozhlížel po nepříteli. Než přišel na to, že je to opravdu tenhle chlapec, uplynulo několik vteřin a za tu dobu se kolem nakupila spousta čumilů, kteří již předtím pronášeli nesouvislé poznámky proti surovci, ale neodvážili se zasáhnout.
„Ty mizernej svinskej spratku...“ zahřměl chlap, „Já tě...“
Vrhl se na Enkru s mohutnou dlaní připravenou k ráně. Enkra jen uhnul a nechal ho proletět a rozplácnout se na chodníku. Nechal by ho být, ale surovec se opět zvedl a vyřítil se proti Mary, asi mu došlo, že k Enkrovi patří. Enkra se postavil před matku, levou rukou odrazil hranou dlaně jeho ránu a současně mu pravičkou zasadil úder do krku klouby prstů. Muž se složil na zem jako pravítko a při pádu bolestivě zahekal.
Mary se zarazila. Samozřejmě nesouhlasila s tím, aby se bili koně, ale nemohla také souhlasit s klidným a bezcitným úderem, jaký zasadil opilému povozníkovi její syn. Také dav okolo byl zmaten, čekal rvačku, ve které se kluk bude maximálně se vztekem a bezmocnými slzami bránit mužovým ranám. Zatím tu Enkra stál klidně s rukama svěšenýma podle těla a přezíravým pohledem.
Čumily rozhrnul Bobby, londýnský strážník ve vysoké přílbě. „Co se tady stalo?“ zahromoval, „Co je to tu za shromáždění?“
Opilý povozník se kromobyčejně rychle zvedl. „Tenhle rošťák mě srazil na zem, inspektore!“ stěžoval si.
Strážník přehlédl s nedůvěrou Enkrovu útlou postavičku.
„Pokud vás něco srazilo k zemi, pane,“ řekl Enkra královskou angličtinou, „Pak to bylo nemírné požívání alkoholu a zbytečný vztek nad vlastní neschopností. Dovoluji si poznamenat, že neumíte ovládnout ani svého vlastního koně...“
Strážník nahnul tvář k povozníkově tváři a seznal, že z něho skutečně táhne jako z putyky. „To je úplně jasné! Tak podívejte, příteli – teď mi dáte pokutu pro týrání zvířat a jestli vás tady ještě chytím jednou tak opilého, že se skácíte, nechám vám sebrat licenci a dám vás zavřít...“
„Ale – já vám povídám, že mě srazil tenhle kluk!“ bránil se povozník, „Já stojím na nohou pevně!“
„Nesmysl,“ řekl mladík, který Westonovy sledoval, „Takovej kluk nemůže srazit dospělýho chlapa, pokud není vožralej jako štěně!“
„Nevyprávějte mi tady pohádky!“ rozčílil se strážník, „Vemte si svůj povoz, a ať už vás tady nevidím! Nebo vás seberu hned!“
Povozník vztekle mžoural na Enkru, pohrozil mu pěstí a začal se zabývat svým koněm, teď už mnohem mírněji.
Enkra dál situaci nesledoval – radši se stáhl z dosahu.
„Seš dobrej,“ řekl mu mladík, „Pěkně vostrej, co?“
„Nemám rád násilí. A zvířata někdy velice trpí, když jim zlí lidé ubližují. Skutečně – nemám to rád...“
„Nojo – jasně!“ řekl mladík a rozloučil se.
„Edwine,“ řekla Mary, když zmizel, „Nevím, co se to s tebou stalo, ale nevycházím z údivu nad tvým chováním. Kde jsi se třeba naučil takhle vznešeně mluvit?“
„To jsem odkoukal od lorda Rogera z Monroesu, syna ministra vnitra – on je naším náčelníkem. Všichni se mu smějí pro ty jeho vznešený řeči, ale tady to účinkuje, jak vidíš...“
„A mlátit lidi jsi se naučil taky od toho svýho náčelníka? Dost jsem se o tebe bála – co kdyby ti ten chlap ublížil?“
„Kdybych se neuměl o sebe postarat, patřilo by mi to. Ale neboj se nic, prošel jsem výcvikem v Černý lilii. Dokud nebude střílet, nemám se čeho bát. Umím se bránit proti všemu...“
„Možná ano. Ale prosím tě pro všechno na světě, pokus se radši všechno s každým vyřídit po dobrým. Nemusí vždycky všechno dopadnout tak jako teď, jsou lidi, na který to tvoje vznešený chování platit nebude...“
Enkra se usmál a použil kňouravého nářečí leopardů, „Já dovedu mluvit taky jinak, ne jenom Oxford English...“
„Tohle už zní směšně! Co to prosím tě je?“
„Takhle si zpívají Páni stínů, skvrnití leopardi. Potom je krásná výslovnost jaguárů, to zní, jako když piluješ tupým pilníkem starý rezavý železo. Dost dobrý...“
„To si dovedu představit. Radši to nezkoušej...“
„Já to ani pořádně neumím. Sliboval mi jeden kluk, že mě tam protáhne a naučí mě to, ale nestíhačka, musel jsem odjet...“
Mary hledala nějaké řeznictví, které by Enkrovi vyhovovalo, ale byly s tím problémy. Některé krámy odmítl na první pohled, jiné, když vsunul dovnitř hlavu a začenichal. U dalších mu nevyhovoval majitel, zkrátka, Mary pomalu došlo, že si ty problémy hledá.
„Řekni mi pravdu – chceš vůbec koupit nějaké maso?“
„No, kvůli mně se snad nekupuje! Ty máš na něj chuť.“
„Ani ne. Ale co budeme jíst, když ne maso?“
„A dovolila bys, abych ti něco udělal podle svýho?“ rozzářil se, „Jenomže, musím tě hned upozornit, že doma mi kluci vlastně nikdy samostatně vařit nedovolili. Říkali, že jsem kopyto a že bych to mohl zkazit...“
„Když chceš, klidně si vař. Já ti to dovolím...“
„Výtečně!“ Enkra okamžitě přestal zdržovat, navštívil ještě několik krámků a nakoupil rýži, brambory, další zeleninu a bílý jogurt. Pak se vrátili domů a zatímco Mary odpočívala (chodit po nákupech bylo pro ni značně namáhavé), Enkra vařil. Tancoval po kuchyni celé dopoledne a ještě si při tom zpíval.
Když se Mary probudila, nachytala ho při velmi zvláštní činnosti: Klečel před stolkem ve svém pokoji, na kterém měl rozloženy všelijaké obrázky a fotografie, které si přivezl z Arminu. Na stolku ležel parádní talíř a na něm kopeček rýže, trochu zeleniny, hrachová kaše, šálek mléka, sklenice vody, kupka nějaké sladké pečené dobroty a bílá kulička. Enkra měl oči zavřené, tiše si zpíval a usmíval se při tom. Když postřehl Mary, obrátil se k ní a usmál se ještě víc – pak dozpíval, vstal a šel s ní do kuchyně.
„Co mělo znamenat tohle?“ ptala se.
„Víš, někteří moji kamarádi všechno jídlo, které je čisté, obětují Bohu. Způsobí mu tím potěšení a taky způsobí, že tím na sebe nepřivolají nežádoucí reakce. Pán si vezme všechno, co si přeje, a zbytek dojídáme my. Říká se tomu prasádam.“
„Jak to myslíš – čisté jídlo?“
„No, vařené bez škodlivých věcí. Třeba bez toho masa.“
„Ale ty přece jíš maso, ne?“
„Když nemusím, tak ne. Na cestách to někdy jinak nejde, nebo tě třeba taky někdo pozve a tak. Ale když vařím, dávám přednost čisté stravě. Třeba ti to bude chutnat...“
Mary to skutečně chutnalo – všechno mělo poněkud nezvyklou chuť, ale nemohla říct, že by si nepochutnala. Enkra jí ochotně vykládal, jak se vaří to či ono a viditelně ho to těšilo.
„A tohle prasádam děláš takhle vždycky?“
„Ne. Vlastně, dělal jsem to poprvé. I to obětování jsem si zatím netroufal udělat. Vždycky byl někdo kvalifikovanější. Jenže tady v Anglii budu asi muset dělat všechno sám.“
Mary měla opět podivný pocit, že její syn je přinejmenším divný. „Proč vlastně chceš dělat všechno jinak, než lidé tady? Sám přiznáváš, že jsi to v Arminu nedělal. Tak proč...?“
„Nikdy mi vlastně nedovolili udělat něco sám podle svýho. Tam je úroveň docela jiná než tady, každý má lepší znalosti, dokonce vyšší svěcení než já. Uvědomuješ si, že tady jsem jediný skutečný kšatria mezi samými šúdry? Není to paráda?“
„Nevím. Kšatria je bojovník, to vím, ale proč myslíš, že jsi jím právě ty?“
„Jsem zasvěcený rytíř Černé Lilie. Možná je tady někdo z nějaké jiné lóže, to nevím. Ale prozatím o nikom nevím, takže musím dělat všechno sám. I za bráhmany, kteří tady chybí.“
„A myslíš, že to všechno dokážeš?“
„A víš, že nevím? To je právě ta zábava. Kdyby to bylo lehký, asi by mě to nebavilo. Takhle si to můžu rozdat s celou zemí. Dost dobrý, ne?“
„Nevím. Nějak se mi to nelíbí.“
„Nemusí.“
Po jídle Mary opět odpočívala. Enkra se oblékl a chystal se zase do města. „Musím zajistit převedení peněz z mé šekové knížky. Co myslíš, která banka pro to bude nejvhodnější? Nejlíp snad Bank of England, s tou Monroesové nejvíc spolupracují...“
„A ty se opravdu domníváš, že nějaká banka bude spolupracovat s tebou? Mám dojem, že tě vyhodí už vrátnej, i když máš svou vlastní šekovou knížku...“
„To se teprve uvidí!“ rozesmál se Enkra.
S touto povzbuzující perspektivou vyrazil do města. Budova Anglické národní banky se nacházela v City na druhé straně města, za Temží. Normální člověk by samozřejmě použil autobusu nebo undergroundu, podzemní dráhy. Enkra zásadně spoléhal na vlastní nohy, tak se tam rozběhl. Byl zvyklý běhat dlouhé kilometry pravidelnými, stejnoměrnými plavnými skoky. Lidé na ulicích se ovšem trochu divili, když při běhu přeskočil zábradlí nebo nějakou překážku. Většina se domnívala, že takhle nemůže daleko doběhnout a jenom před něčím prchá, ale Enkra dorazil rychle k mostu, přeběhl ho a už byl v Západním Londýně, West Endu. Na cestu k bance se musel vyptat, ale pak našel budovu docela snadno, neboť si ji matně pamatoval z nějakého filmu.
Nebyl téměř vůbec udýchán, ačkoliv to byla dosti dlouhá cesta. Když vyšel po schodech do sálu pro soukromé zákazníky, byl už docela klidný, jako by dole vystoupil z Rolls Royce. Chvíli musel čekat, ale když na něj došla řada, podal knížku okénkem účetnímu a usmál se: „Prosil bych převést ty peníze na konto sem a vystavit novou šekovou knížku v librách. Přestěhoval jsem se.“
Úředník si prohlédl napřed knížku, pak Enkru a ještě jednou knížku. Potom řekl trochu znechuceně: „Ale to si bude muset přijít tatínek sám...“
„Pardon. To je moje knížka. Tatínek s ní nemá vůbec nic společného, šeky jsou na moje jméno...“
Úředník se podíval na datum narození majitele a zjistil, že je to pravda. Překvapilo ho to velice a chvíli nejistě kroutil hlavou. „Udivuje mě, že ti někdo vůbec takovou knížku vystavil. To není možné, abys mohl disponovat s penězi! Vem si to zpátky, tohle není vůbec právoplatný doklad...“
„Well. Mohl bych si o tom promluvit s vaším nadřízeným?“
Úředník pokýval hlavou a řekl docela vesele: „Taky bych si myslel, že to bude nejlepší. Zavolám ho...“
Nadřízený byl starší pán s brýlemi. Prohlédl si knížku ze všech stran list po listu a usoudil: „Nepochybně je to právoplatný doklad, který má právní i finanční hodnotu. Sporná je jenom osoba majitele. Ty tvrdíš, že je ta knížka tvoje. Je docela možné, že přepisy v Arminu dovolují nezletilým osobám disponovat penězi...“
„Je to docela jisté. Já jsem důkazem!“
„Otázka ovšem je, jakým způsobem zlikvidovat tvůj požadavek vůči naší bance. Je jisté, že příkazu převést majetek z Arminu sem a proměnit na libry sterlingů musíme vyhovět a že je možné vystavit na to šekovou knížku. Ale nejsem si jist, zda ji budeš smět vlastnit...“
„Arminská banka nepřevede peníze na nikoho jiného než na mne! Aspoň si to myslím...“
Vrchní účetní pokrčil nejistě rameny. „S laskavým dovolením, předložil bych tenhle problém přednostovi našeho oddělení. Já sám se domnívám, že tvůj nárok je oprávněný...“
Odešel i s knížkou a Enkra zůstal sedět na lavici pro čekající, hleděl ztrnule do jednoho bodu a zpíval si tiše nějakou mantru. Tak se nejlépe zkoncentruje mysl a ukrátí dlouhá chvíle.
Přednosta byl naopak člověk velmi rázný. „Neexistuje!“ řekl zostra, když mu vrchní účetní předložil sporný případ, „Nejsme tady pro hračky nějakým klukům! Nebudeme přece platit faktury za nákup karamel nebo kopacího míče!“
„Obávám se, že budeme nuceni, budou-li ti kluci Armini. Jejich předpisy...“
„Co je nám po arminských předpisech? Když oni chtějí mít ve svých zásadách zmatek, ať jej mají! Já ze sebe nebudu dělat šaška v takovýchhle hloupých případech!“
„Jisté je, že jsou tu peníze a ten kluk má na ně nárok!“
„Tak dobrá, převeďte je sem a vyplaťte mu je hotově! Armini si konto zruší a bude po problému...“
„To by bylo trochu podivné, ne? Vydat takovému klukovi sedm tisíc liber do ruky? Podepíše nám převzetí, samozřejmě, ale bude to mít právní platnost, kdyby to nebylo tak docela v pořádku? A co když mu ty peníze za rohem někdo ukradne?“
„Podle toho, co vím o Arminech, si neumím představit člověka, který by mu dokázal něco ukrást. Ale tak velkou částku naráz mu snad opravdu dát nemůžeme. Jeho rodiče by mohli mít připomínky, až by se to dozvěděli. Normální by bylo vystavit mu šekovou knížku, ale to u něj nemůžeme, a na jiného Monroesova banka nic nepřevede! To je zatracený kolotoč...“
„Bylo by možná nejlépe, aby v tom odpovědně rozhodl náměstek ředitele...“ navrhl vrchní účetní.
Přednosta uznal jeho návrh za správný. Nechtěl udělat žádné dalekosáhlé rozhodnutí, aby na něm nebyla zodpovědnost za chyby a maléry, k nimž ve styku s Ostrovany zcela jistě dojde.
Náměstek byl neuvěřitelně klidný. Přesluhoval a věděl, že výsledky jeho činnosti se mohou nepříznivě projevit teprve za dva až tři roky po jeho odchodu. Byl to geniální mozek a jeho příjmy byly občas vyšší než ředitelovy, ačkoliv daňový úřad si o něm myslel, že je ubohý žebrák.
„Tak mu tu šekovou knížku dejte!“ řekl klidně, „Ať si dělá, co chce – vždyť na tom tolik nesejde!“
„Dobrá,“ řekl přednosta, „Ale co když to bude nepříznivý příklad pro řadu jiných lidí? Zvyknou-li si děti platit šeky, bude naše práce k zbláznění! Co když si rodiče usmyslí neproplácet šeky dětem, i když jim je zařizovali sami, v rámci rodinných rozporu? S kým se potom budeme tahat o placení? Chcete dát zavřít dvanáctiletého kluka pro vystavování nekrytých šeků? Vždyť by se nám každý soud vysmál...“
„Armini mívají svoje šeky vždycky kryté,“ řekl náměstek, „To je základní předpoklad, jinak by s nimi nikdo neobchodoval. Když mi někdo z Ostrova dá potvrzenku na kusu novin, věřím, že je kryta zlatem. To bych nepovažoval za problém!“
„Well, ale ten kluk je Angličan bydlištěm i narozením, v Arminu byl jenom dva roky a jeho asimilace tam nemusí tak daleko zasahovat! Nevíme také, proč vlastně odtamtud odešel. Co když oni odmítnou za něj platit? Jeho sedm tisíc liber si může vzít, když chce, ale co když naseká víc dluhů a jeho příjmy vyschnou? Kdo z obchodníků bude moc přemýšlet, jestli jsou klukovy šeky kryté? Ne, pánové, není to tak docela jednoduché...“
„Hm... tak pozveme na radu našeho experta přes tuto oblast! Je to myslím taky částečně Armin, ať nám poradí, je od toho přece placen...“ rozhodl náměstek.
Expert přes tyto oblasti byl mladý muž a vypadal ještě mladší pro rezavou hřívu vlasů, která se sice nevyrovnala arminským, ale v Anglii byla maximem. Choval se se sotva zřetelnou nadřazeností, jakou tolik vynikají Armini v cizině. Všichni si na to již zvykli a považovali to za pouhou upjatost. Mladý muž si svých kolegů a nadřízených upřímně vážil, ale přesto, že od čtrnácti let žil v Anglii, považoval se za arminského šlechtice a měl svůj skutečný domov jenom ve Vnitřním světě uprostřed moře.
„Domnívám se, že šekovou knížku tomu chlapci musíme dát. Co se týče vašich námitek, přednosto, domnívám se, že nebudeme platit faktury za cukroví ani za kopací míče. Znám trochu svoje krajany a myslím, že jeho nákupy budou závažnější...“
„Očekáváte, že dojde k nějakým potížím?“ ptal se náměstek.
„Ano, samozřejmě. V případě, že se jedná o Arminy, dojde k potížím bez nejmenší pochyby.“
„Jakého rázu?“
„Nepředvídatelného. V případě, že obchodujeme s Ostrovany, vyskytnou se všechny potíže předvídané a téměř vždy nepředvídané. Za triumf naší obchodní politiky považuji, že se nám většinou podaří zakončit tyto obchody beze ztrát na životech...“
Náměstek klidně mávl rukou. „To je vaše obvyklá formulace sporných problémů! Jsem přesvědčen, že se nemáme čeho obávat. Ten kluk pro nás bude zákazníkem jako každý druhý. V případě, že jeho výdaje překročí jeho příjmy, dáme mu zprávu a případně mu dáme šekovou knížku odebrat. To bude nejjednodušší řešení...“
„Pokud včas neodjede do Kanady.“ připomněl expert.
„Proč by jezdil do Kanady?“
„Vím já? Armini stále cestují z místa na místo. Mimo svůj domov nevydrží nikde déle než rok. Ten kluk taky odjede, než začnou příští prázdniny.“
„To mne uklidňuje...“ řekl přednosta.
„Dobrá,“ uzavřel to náměstek, „Nesmíme zapomenout, pánové, že naše banka udržuje s bankovním domem Monroes v Arminu vzájemně výhodné vztahy. Už z čirého přátelství k baronu Monroesovi musíme vyhovět jejich přání a jednat s tím chlapcem jako se zákazníkem. Vystavte mu tu knížku, na moji odpovědnost! Ale sledujte pečlivě příjmy a vydání a kdyby to vypadalo špatně, zasáhneme mocí úřední a zastavíme mu platby. Ani přátelství s Monroesy nás nesmí dohnat ke ztrátě...“
Takže Enkra po delším čekání dostal šekovou knížku, zdvořile poděkoval a odešel, aniž si byl vědom, jaké starosti způsobil svým novým obchodním partnerům. Nejvíc je hryzalo, že mu nemohli odpovídajícím způsobem zvýšit palmáre za provedené finanční výkony. Expert důrazně varoval před takovými kroky, poukazuje na to, že Armini mají zvyk zatahovat do svých finančních sporů o šilinkové částky soudy, prokuraturu a masově sdělovací prostředky.
Pak se Enkra s matkou vydali na nákup vybavení pro mladého gentlemana. Enkra si představoval svoje vybavení přesně v duchu arminské módy pro Evropu jako sadu bílých košil, červenozelený nebo červenočerný svetr s divokými vzory, černé přiléhavé kalhoty pokud možno lesklé a černou bundu z matné kůže, zapnutou na pravém rameni na kovovou sponu ve tvaru tygří hlavy. Boty na vysokých podpatcích však nemusejí mít ostruhy, neboť v Anglii bohužel nelze dosti dobře jezdit na koni po ulicích.
Mary měla daleko střízlivější stanovisko a černé uniformy arminských turistů, které občas vídala na ulicích, ji nenadchly. Rovněž bílé košile považovala sice za velmi ozdobné, ale dosti nepříjemné na praní, a Enkrův systém osprchovat se i s košilí a pak ji pověsit na proschnutí na balkon nebyl v Londýně k použití. Proto dostal většinu košil v nevtíravých barvách nebo s kostkami, ovšem ani strakatější košile neměly na sobě tak řvavé barvy, na jaké si potrpěl. Chlupatý svetr s dlouhou načechranou vlnou, jaké právě přicházely do módy, zamítla a po řadě hádek se synem se nakonec dohodli na svetru temně červené barvy, zdobeném na prsou několika bílými linkami od ramenou k hrudní kosti. To připomínalo Enkrovi náčelnické tetování, tak s tím dosti nadšeně souhlasil.
Džínsy prošly bez diskusí, ale o svátečních kalhotách odmítal Enkra jakoukoliv rozumnou dohodu. Odmítl především všechny kalhoty krátké s odůvodněním, že by mu byla zima na nohy a pak vše, co vypadalo jen trochu jako oblek slušně vychovaného mladého muže. Nakonec se shodli na kalhotách z tmavohnědého manšestru, které na větší vzdálenost vypadaly jako černé.
Bundu si však vybral sám a Mary nezbylo, než jeho nákup schválit. Po delším úporném shánění něčeho z černé matové kůže nakonec vzal bundu látkovou, černé barvy, zaručeně nepromokavou, jak tvrdil prodavač. Zapínala se na zip a největší radost udělal Enkrovi její límec, který byl přehrnutý, podpíral celou hlavu i s bradou a zapínal se na boku tak šikovně, že zapnutí nebylo vidět. Tím vytvářel okolo krku něco jako věnec, aby déšť netekl majiteli za krk. Enkra tím byl nadšen a rázně odmítl cokoliv jiného.
Když se pak doma převlékl do těchto nových šatů, připadal si docela dobře. Jeho opálená tvář, jiskrné oči a černé vlasy, které si díky zkrácení mohl načesat i do čela, vhodně doplňovaly černou bundu a tmavé kalhoty. Vypadal zatím docela jako dravec; když na procházce městem potkal podobně vystrojeného krajana a pozdravil ho, odpověděl ten dotyčný bez váhání, přesvědčen, že i přes ostříhané vlasy je Enkra přítel.
Jenom domovnice paní Snowberryová se Enkry lekla, když přišel kočičím krokem z temného průjezdu a zčistajasna na ni zablýskal bílými zuby a očním bělmem. Prohlásila ho za čerta, který nemá vychování a leká poctivé lidi, ale Enkra nevěděl, jak významné postavení zastává paní Snowberryová v této ulici, tak se tomu jenom smál.
Když se vrátil z procházky, svlékl se, usedl doma na zkřížené nohy na svoje lůžko, vzal dopisní papír a začal drobnohledným písmem psát:
|
„Hlášení tajného agenta Č.L. Enkry Westona č.1.
Do Londýna jsem přijel dne 3.září v odpoledních hodinách...“ |
30.05.2021 11:45