Vítej, návštěvníku!

Druhého dne ráno přijel Robert a aniž se vůbec vyspal, jel s Enkrou do školy představit jej a dohlédnout, aby neudělal nějakou hloupost hned první den. Jeli autobusem a cesta jim trvala asi čtvrt hodiny – později to Enkra zkoušel pěšky a dosáhl stejného času, vzhledem k pomalé londýnské dopravě.

Jen se trochu aklimatizoval, našel si ještě jinou, velmi příhodnou cestu, kterou dokázal urazit vzdálenost do školy za deset až osm minut. Muselo se jen proběhnout několika uličkami, přelézt zeď sirotčince do zahrady, přes zahradu na druhou stranu, opět přes zeď a po zdi na nízkou střechu garáží nějakého taxikářství. Ze střechy pak na dlouhou střechu skladiště a po hřebenu té střechy na její konec – tam se seskočilo s výšky tří metrů na chodník a přes malé náměstíčko ke škole. Podle Enkry neměla tahle cesta chybu, ovšem kdyby někdo pozoroval jeho trasu, zaváhal by, je-li opice či normální člověk.

Jediná malá nesnáz byla se zdí sirotčince, která byla ve výšce dvou a půl metru ozdobena nahoře ostny ze železa a skleněnými střepy, zasazenými do omítky, aby sirotci případně neopustili dům, jehož péči jsou svěřeni. Enkra se zpočátku zachycoval jen prsty za okraj, později otloukl kamenem ostny na místech, kde pravidelně na zeď vyskakoval. Pak už tam byla jen zlá hlídací doga, a samozřejmě sirotci. S dogou neměl žádné potíže, stačilo na ni uklidňujícím způsobem zakňučet a mazlila se s ním jako se svým štěnětem. Sirotci, zvlášť větší kluci, zpočátku neměli Enkru nijak v lásce, když proletěl jejich zahradou jako šíp a vymrštil se na zeď, na kterou oni nedokázali vylézt. Několikrát na něj uspořádali hon, ale když se někteří seznámili s jeho tvrdými pěstmi v krátkých rvačkách, poznali, že je lépe žít s ním v přátelství a docela se skamarádili. Byl sice jiný, byl zvenku ze světa za zdí, ale choval se k nim přátelsky a někdy později se u nich zdržel, učil je šplhat na stromy, úderům karate i chvatům juda. Někdy jim ukazoval, jak vyskočit na zeď, ale to po něm žádný nedokázal. Říkali mu Tarzane, neboť jim neřekl jméno a ze všeho nejvíc obdivovali jeho nebojácnost vůči hlídací doze. Enkra je učil zacházet se zvířaty, ale když pak doga získala štěňata, neodvážil se k ní nikdo jiný. Enkra bral štěňata do rukou, hladil je a hrál si s nimi – ale než dospěla, zmizel jednoho dne a víckrát se neobjevil. Sirotci byli dlouho smutní, než změnili jeho existenci v pouhou legendu, pohádku o světě za zdí.

Jen jejich vychovatelé a hlídači měli radost – o Enkrovi mnoho nevěděli, ale nenáviděli ho a byli by ho chytili, nebýt jeho mrštnosti a přátelství jejich svěřenců...

Teď ale jel Enkra autobusem, díval se nepřítomně z okna a přemýšlel, jak asi začal školní rok doma v jeho třídě, tam na druhém konci světa...

Ve škole se žáci rozdělují na třídy, ve sportovních oddílech na skupiny. V Enkrově bývalé škole fungovala studentská garda, kterou trénovala Mabel Herringtonová, zvaná Purpurová Kočka. Když začal školní rok, sešla se s výkvětem své skupiny na prvním tréninku a když je pořádně uštvala, zaplavala si s nimi v bazénu, pak se natáhli na sluníčku a relaxovali.

„Já si nemůžu pomoct, ale někdo mi tady pořád chybí!“ prohlásila.

Na Enkru kupodivu neupozornila Kate Therlowová ani Senta Diettermannová, ale nějaká docela bezvýznamná malá holka, které nikdo nevěnoval sebemenší pozornost, ale ona o něm dobře věděla. Snad do něj byla i zamilovaná...

„No ovšem, Enkra, moje tajná láska...“ vzdychla Mabel.

Tenhle vtip byl v oblibě od dob, kdy je učila společenskému chování a vysvětlovala, že se muži se ženami zásadně zdraví polibkem. Enkra měl k tomu nějaké podvědomé výhrady, v případě spolužaček a dívek mladšího věku se mu to zdálo trapné a dokonce se červenal. Mabel to okamžitě vycítila a od té doby ho demonstrativně líbala při každé vhodné příležitosti, zejména pokud měla rtěnku zanechávající stopy. Taky ostatní dívky se snažily chovat k němu zamilovaně, což Enkru zpočátku uvádělo do trapných rozpaků. Nakonec si zvykl a už ho ani neudivovalo, když Mabel prohlásila, že počká až Enkra doroste a provdá se za něj. Byl už dostatečně arminským šlechticem, aby nekazil legraci a občas odpovídal velmi trefně.

„Tak kdepak je pan Weston?“ zeptala se Mabel Kate. „Nějak se mu nechce přijít mi na oči, snad mi není nevěrný?“

Kate se neusmála, naopak zůstala vážná. „Je to horší, než myslíš. Enkra je touhle dobou už na cestě do Anglie. Jeho otec ho odvezl.“

Mabel se zatvářila pohoršeně. „No tohle? Sotva si zvykl – vždyť se mi tam zkazí! Mezi lidmi je těžké žít, zvlášť pro takového mladého chlapce!“

„Je to porušování práva na svobodný rozvoj individuality mládeže!“ prohlásil vzdělaný Frank Cannon, náčelník třídy.

Na vyzvání Jackie vysvětlil všechny okolnosti a všichni pozorně naslouchali.

Konečně Mabel řekla: „Inu – mysleme pozitivně. Aspoň poznají, co to je pustit si lišku do kurníku!“

Zasmáli se. Pozitivní myšlení bylo něco, co Mabel neuznávala. Myslet se má realisticky; když je něco špatně, je potřeba zasáhnout, a rychle!

„Myslíš, že je v té zemi všechno v pořádku?“ zeptal se Kurt, „Co myslíš, že Enkra udělá, když narazí třeba na zločince?“

„Patří jim to, nemají ho provokovat!“ zahučel Sonny.

Opět se zasmáli. Všichni se dobře pamatovali, jak dopadli všichni špatní lidé, kteří Enkrovi zkřížili cestu.

„Neměli bychom je před ním varovat?“ zeptala se nějaká dívka.

„Ale?! Když si nedají bacha, tak jakej s nima soucit?“

„Je bezpodmínečně nutné,“ řekla Mabel, „Dostat jej z Anglie zase domů. Jen tak zaručuji, že z něj něco bude. Enkra je velice inteligentní, ale všichni víme, jak dokáže nepříznivé morální prostředí ovlivnit rozvoj i těch nejlepších...“

Jackie vycítil, že tahle výzva je určena jemu. „Navrhl jsem už Rogeru Monroesovi patřičné kroky. V první řadě to bude ustavení orgánu, který bude všechny naše činnosti koordinovat. Počítám, že se bude jmenovat Osvobozovací výbor pro záchranu Enkry Westona.“

„Výborně,“ řekla Mabel, „Jmenuju se čestnou členkou. Kdybyste někdy něco potřebovali, klidně se na mě obraťte, já vám to ochotně rozmluvím. Ale bez legrace – mám Enkru ráda a nechtěla bych, aby se mu tam něco stalo. A vůbec, jako jeho učitelka jsem za něj zodpovědná...“

Dojeli ke škole. Enkra byl zvyklý na starořímský portál se sloupovím a tympanonem, takže oprýskaná špinavě šedá budova v něm nevzbudila patřičné sympatie. Také žáci, kteří si jej nevlídně okukovali, mu nebyli sympatičtí, ač uznával, že díky svému divokému vzezření jim je stejně protivný.

Robert jej zavedl do ředitelny, kde je uvítal starší plešatý pán s ospalýma očima – s Robertem se už znali.

„Tak to je Edwin, můj syn. Platí dohoda, kterou jsme udělali před čtrnácti dny? Eddie přijel z Arminu trochu později, ovšem není to naše vina...“

„To je v pořádku, není třeba se omlouvat, pane Westone. Uznávám, z takové divočiny se člověk těžko dostane zase zpátky do civilizace. No nebojte se, z Vašeho syna ty barbarské návyky dostaneme, jestli už byl jimi zasažen...“

„Prosil bych, abyste mu věnovali patřičnou péči! Doufám, že nebudete používat nějakých nepříznivých metod – je to dítě a má občas trochu svérázný způsob vystupování...“

„Jistě, to všechno vyřešíme, pane! Buďte ujištěn, že Váš syn je u nás v těch nejlepších rukou...“

Robert odešel uspokojen a Enkru poslali do jeho třídy. Do zvonění zbývalo ještě pět minut a tak se třída pilně chystala na hodinu. Někdo dopisoval první letošní úkol, jiní se hádali, nějaká dívka nahlas šprtala z učebnice a vzadu se dohadovali nějací kluci o typech vozidel.

První, kdo si všiml Enkry, se zarazil v pohybu a udiveně na něj civěl. Toho si zase povšimli ostatní a tak jeden po druhém ustávali v činnosti a obraceli se k němu. Enkra čekal skromně u dveří, až se ho někdo ujme, neboť tady nikoho neznal, ale pozornost, kterou vyvolával, mu zjevně nebyla příjemná.

„Dobré ráno,“ řekl konečně, „Kdo je tady náčelník třídy?“

Tato jeho první otázka zazněla jako rána palicí. Především nikdo ještě neslyšel tak výtečnou angličtinu a pak, nikdo taky neslyšel o tom, že by nějaký náčelník měl ve třídě existovat.

„A ty seš kterej?“ ptal se někdo.

„Enkra Weston. Budu prozatím vaším spolužákem. Přijel jsem včera z Arminu.“

„No páni! To je přes půlku světa!“

„Já sem si Arminy dycky představoval jináč! Voni tě vostříhali, žejo? Vypadáš dost blbě...“

„Dyť vidíš, že má bílý uši, né? To je jasný, nosil vlasy jako holka! To muselo bejt směšný...“

„Jú, von chodí na vysokejch podpatkách!“ zapištěla jedna dívka, „To by mě máma zabila! Na co to máš, ty vole?“

„Stejně vypadá divně...“ komentoval kdosi další.

Enkra trpělivě vyčkával, až všichni sdostatek posoudí jeho vzhled. Pak opakoval svoji otázku: „Chtěl bych si promluvit s náčelníkem. Kdo to je?“

Kluci vzadu na sebe pohlédli. Domnívali se, že náčelník třídy je čestnou funkcí přidělovanou nejlepšímu, a byli ochotni se této funkce ujmout – všichni. Srazili hlavy dohromady a polohlasně se hádali. Nakonec prosadil svůj nárok na funkci nejstarší z nich Hugh, který měl mimo jiné tu výhodu, že dvakrát propadl a byl tudíž o dva roky starší. Přirozeně byl i nejsilnější a všichni ve třídě se ho báli. K ruce měl čtyři další propadlíky, kteří byli sice slabší, ale jinak stejné inteligence, a ve všem ho podporovali. Snadno se mu tedy podařilo přesvědčit ostatní, že titul náleží jenom jemu. „To jsem já! Co chceš?“

„Nic, hlásím se ti. Kam si můžu sednout?“

„To je fuk, na to my kašlem! Sedni si, kam se ti chce. Já chcu vědět, vo co ti de?“

Enkra potřásl udiveně hlavou. „Už o nic.“

„Cože? Ty snad neuznáváš, že sem tu šéf?“

„Ale jo, samozřejmě,“ řekl Enkra trochu konsternován, „Když tě ostatní zvolili, jistě budou vědět, proč. Mně je to jedno.“

„No proto! Komu fandíš?“

„Prosím?“

„No, ve fotbale! Já Manchester United – a jestli budeš mít něco proti Manchesteru, s potěšením ti rozbiju hubu!“

„Nemám nic proti existenci Manchester United a o fotbal se zajímám jenom svátečně. Už jsem hodně pozapomněl...“

„Hele, ty seš ňákej lord, nebo co?“ vzkypěl Hugh.

„No že mluvíš tak divně!“ řekla jedna dívka, „Neumíš normálně?“

„Ale... mně to připadá normální!“

„Kecáš jako v televízi,“ zasmála se a zmizela mu z dohledu, „Tak přeci normální lidi nemluvějí...“

„Nevadí. Přizpůsobím se vám, bude-li to nezbytné...“

Jeden z kluků přitáhl Enkru k lavici a ukázal mu na prázdné místo. „Hele, sedni si. Já sem Jack!“

„Děkuji. Doma sedím taky s jedním Jackem. Ale ten má světlejší vlasy než ty – jako roztavené zlato...“

Jack škubl přezíravě horním rtem. „A fakt u vás nosej kluci holčičí účesy?“

„Jde o to, co považuješ za klukovské a co za holčičí. Většinou máme dlouhé vlasy, asi jako ta dívka u okna. Takové jsem měl i já. Někteří mají jiné zvyklosti...“

„To musí bejt stejně směšný, ne?“ řekl Jack posupně.

„Ani ne, zvykneš si. Hned první den...“

„Copak to není blbý nepoznat holku od kluka?“

„To poznáš na první pohled i v oblečení. Podle kostry. Kluci mají široký ramena, svaly na rukách a nohách... A dívky nosí mnohem víc a krásnější oblečení. To víš, paráda...“

„Ségra říkala, že v Arminu choděj všecky nahý!“ řekl jiný kluk, „Že se tam prej vodstěhuje...“

„To není tak docela pravda. Ve městech je to zakázáno...“

Všichni se rozesmáli, aniž Enkra dost dobře věděl proč. Chtěli se vyptávat i dál, ale zazvonilo a všechno se hrnulo na svá místa. Enkra zůstal klidně sedět a čekal, co se bude dít. Za chvíli se otevřely dveře a vstoupil robustní muž s pískově narezlými vlasy, s knihou a rákoskou v ruce.

Žáci vstali, ale nepozdravili sborově, jako tomu je zvykem u Arminů. Učitel se posadil, otevřel třídní knihu a zapisoval hodinu. Zatím se děti posadily a čekaly. Pak učitel povstal, vzal do ruky rákosku, se kterou byl zvyklý si neustále hrát, a řekl: „Tak než začneme s vyučováním, máme tady nový přírůstek – já bych tě prosil, abys přišel sem ke mně, ať se na tebe podíváme!“

Enkra, jehož se to týkalo, vstal a přišel k němu.

„Aha – tak ty se jmenuješ?“

„Enkra Weston.“

„Jo. Počkej – já tady mám psáno Edwin!“

„To je v pořádku. Enkra je arminská forma křestního jména Edwin. Něco jako přezdívka.“

Učitel podrážděně zafrkal nosem. „Jak ti mám teda říkat?“

„To je jedno. Jsem zvyklý na Enkru.“

„No jo, tak jen ať si pán poručí! Já jsem tvůj třídní učitel, pan John Mathes.“

„Velmi mne těší, pane!“ řekl Enkra s graciézní úklonou. Bohužel to třída i Mathes vzali jako vtip – třída se rozesmála, učitel se zamračil a potřásl hlavou.

„Takže ty ses vrátil z Arminu, jo? Kdepak jsi tam bydlel?“

„V Kingtownu. To je hlavní město...“

„Jo, tak voni tam maj i hlavní vesnici? A to v chatrči nebo jenom v díře v zemi? Nebo snad v tygřím doupěti?“

„Přímo v Kingtownském zámku. Ve druhém patře.“

„Jo, to má dokonce dvě patra? Místní mrakodrap, že ano? A nejseš rád, že vidíš zas jednou civilizovaný město? Se skutečnejma domama?“

„Nemůžu říct, že by na mě Londýn udělal tak moc dobrý dojem. Už jsem viděl lepší města, pane...“

„No děkuju, seš hodnej! Tak dobře, teda vážně, mládenče – rád bych tě upozornil, abys hodně rychle zapomněl na svý blbý zvyky z toho Arminu! Kouříš?“

„Ne!“ podivil se Enkra.

„Ale určitě chlastáš kořalku!“

„To rozhodně ne!“ Enkra vypadal trochu pohoršeně.

„No, na holky seš snad ještě mladej,“ uvažoval nahlas Mathes, „Ale na automatech hraješ, ne? Nebo kartičky?“

„Nikdy jsem nehrál o peníze. Karty používám jen k vykládání...“

„Snad dokonce nešňupeš drogy?“

„Žádný bojovník neužívá omamné jedy!“

„To se moc divím! Je přeci známo, že velká část produkce drog pochází z toho vašeho ostrova! Moc bych se divil, kdybys neměl nějakou slabůstku...“

„Nekouřím, nepiju, nehazarduju, nesháním děvčata a nedroguju. Je to součást usměrňovacích zásad, které dodržujeme. Myslím, že není hezké podezírat mě z toho, především když mi nikdo nemůže dokázat, že bych zásady porušoval!“ řekl Enkra trochu zostra.

Mathes potřásl nevěřícně hlavou. „Jo, tak pán má svý zásady! Dost zajímavý! Takže ty chceš říct, že nikdá neuděláš nic proti těm vašim zvyklostem, jo? Ani nikdo druhej?“

„Nikdo není schopen předvídat, jak se bude chovat v budoucnu. Prozatím jsem pevně rozhodnut nepoklesnout.“

„Pán je prozatím pevně rozhodnut nepoklesnout!“ zopakoval se smíchem Mathes, „Pán je vznešenej šlechtic, žádný malý dítě, co?“

„To, že jsem ještě mladý, na věci nic nemění. Každá lidská bytost má možnost zachovat se nějakým způsobem v závislosti na tom, v jakém je věku a postavení. Nedomnívám se, že bych zásady vhodné pro svůj věk a postavení hrubě porušoval.“

„Lidská bytost! Tak podívej se, mladíku, teď dobře poslouchej! Ty budeš lidská bytost, až tě to my ve škole naučíme! Všechno, co ti natroubili do palice tam na tom vašem ostrově, je blbost, a ty to pěkně zapomeneš, rozumíš! Zapomeneš! Opakuj to!“

„Kdybych to zopakoval, nastaly by dvě možnosti: Buď bych lhal k vašemu osobnímu uspokojení, nebo bych se dopustil porušení zásad. Pokud skutečně toužíte po tom, abych uklidnil vaši vládychtivost, pak vám samozřejmě slíbím cokoliv...“

„Hé?“ vyvalil Mathes oči, „Co že to blekotáš?“

„Obávám se, že došlo k terminologickému nesouladu,“ souhlasil klidně Enkra, „Možná by bylo moudřejší prozatím tyhle záležitosti pustit ze zřetele a nechat na jindy...“

„Achm... no, to asi! Kde bereš tyhle divný slova? A vůbec, ty malej mudrci, prozraď nám, čím chceš bejt, až budeš velkej!“

„Ještě jsem se nerozhodl. Buď budu lékařem se specializací na kočkovité šelmy, nebo bych mohl zůstat u letecké techniky jako tatínek. Udělám si disertaci na inženýra a budu stavět letadla. Ovšem pan Gunsmith, můj třídní, říká, že jsem na to hloupý a asi skončím u diplomatické služby...“ rozhodl se Enkra udělat vtip, aby zmírnil napětí, které cítil.

Třída na něj zírala s němým úžasem. Lékař, inženýr a v případě hlouposti diplomatická služba! Takové cíle nepovažoval nikdo z nich za dosažitelné a nikdy by se neodvážil o nich snít.

„A hele! Pročpak si myslíš, že by ses uplatnil v těchhle oborech? Třeba v diplomatický službě – máš pro to nějaký zvláštní schopnosti nebo znalosti?“

Enkra odpověděl přesně v intencích arminské školy: „No, doufám. Před prázdninami jsem nastřílel osmnáct bodů ze dvaceti a boční kopy mi už taky docela jdou...“

„Jaké boční kopy?“

„V karate. Profesor Liu Čang tvrdí, že jsem schopen ovládnout své tělo komplexně a stát se obstojným bojovníkem...“

Mathes potřásl nevěřícně hlavou. „Ty nám chceš namluvit, že ovládáš karate? Dovol tedy, abych se zasmál! Ty seš tak schopnej se prát s malejma dětma! A toho Liu Čanga sis vymyslel, co?“

„To je náš instruktor šanghajskýho kung-fu.“

„Tak tobě nestačí karate, chceš ještě umět kung-fu! A Jamesem Bondem bejt nechceš? Nebudeš mi přeci tvrdit, že tě nějakej Číňan učí sebeobraně pro tvý krásný voči?“

„Myslím, že je za to placen. Patří k jeho povinnostem učit své žáky kung-fu a buddhistické filozofii.“

„Jak může vypadat taková výuka? Dává vám kapky, co?“

Enkra pronesl něco v šanghajském nářečí čínštiny. Mathes se zamračil, neboť dospěl k názoru, že se mu posmívá.

„Nemohlo by vaše lordstvo přeložit do srozumitelné řeči?“

Enkra zkřivil tvář do grimasy, přimhouřil oči v šikmé čárky a pronesl zpěvavým, násilně zdvořilým tónem:

„Můj trojctihodný žáku, pamatuj si, prosím, že úkop kolenem levé nohy musíš zásadně provádět kolenem levé nohy a nikoliv, jak ty s oblibou činíš, holenní kostí levé nohy! Mé srdce tě miluje a moje duše si tě váží jako slunce a hvězd na nebesích, ale v případě, že provedeš tento krajně obtížný cvik tak, jak to ty provádíš, a střetneš se se zkušeným protivníkem, rozlomí se tvoje vznešená levá noha na dvě části, jež nikterak nebude možné spojit dohromady, a v tom případě prohraješ svůj boj i svůj život! Proto mi nezbývá upozornit tě, že v případě, že tě ještě jednou uvidím provádět úkop kolenem levé nohy čímkoliv jiným než kolenem levé nohy, dovolím si udeřit tě dlaní pravé ruky do tvé vznešené levé tváře, a to tolikrát, kolikrát bude z Pánovy vůle třeba...“

Třída se smála a Enkra se taky usmíval. Mathes se taky jaksi šklebil; pak se rozhodl pokusit se to pochopit. „Takže ty mi tady povídáš, že tě nějaký Číňan učí kung-fu. A jde ti to?“

„Jakž takž. Liu Čang mi již několikrát dovolil, abych nad ním zvítězil. Říká, že budu dobrý bojovník...“

Mathes se velmi sarkasticky zasmál. „Tak hochu, ty si zřejmě myslíš, že nám tady můžeš povídat pohádky! Jenže to ses zmejlil! Já náhodou učím na týhle škole taky tělocvik, a ve svejch volnejch chvílích chodím trénovat judo a jiu-jitsu do sportovního klubu! Mám dojem, že jsem průměrnej zápasník, dokonce možná lepší než je průměr, tak si vyzkouším, jak moc ses vytahoval! Poslední hodina je tělocvik a zamlouvám si tě jako partnera na malý cvičení, jestli se teda nebojíš!“

Enkrovi oči zazářily radostí. „Budu velmi rád, pane! Moc rád si zacvičím s dobrým partnerem! Kdybyste dovolil, směl bych někdy přijít do vašeho sportovního klubu? Všichni učitelé kladou velký důraz na soustavné procvičování...“

„Uvidíme, co dokážeš! Já osobně myslím, že se jenom blbě vytahuješ! A jdi si sednout, musíme se taky učit!“

Rozprava zabrala značnou část hodiny k radosti vědychtivých dítek, která za to byla Enkrovi upřímně vděčna. Ještě víc se začali těšit na poslední hodinu, kdy ten suverénní cizinec, který sní o kariéře s titulem, dostane od jejich učitele pořádně na frak.

Kontroly úkolů se Enkra nezúčastnil, neboť tu byl poprvé. Následující čtení z učebnice mu nedalo příležitost se nějak vyznamenat. Potom Mathes uložil další úkol a odešel ze třídy. Enkra vzal okamžitě sešit a pero a počal bez jediného slova úkol vypracovávat. Při tom se stačil ještě rozhlížet po třídě a zpozoroval, že Hugh svolává svoje propadlíky a něco s nimi dohaduje. I Jack se tam ochomejtal a podle toho, že se občas otáčeli k Enkrovi, dovodil si, že se hovoří o něm.

Než uplynula přestávka, byl Enkra téměř hotov s úkolem. Potom byla matematika, již vyučoval učitel Ames Snitkin, a Jack prohlásil, že se jistě trochu zdrží. Velice se divil Enkrově píli při vypracovávání úkolu, ale hned pochopil, jak by se této píle dalo využít a když Enkra skončil, sebral mu sešit a počal úkol pilně přepisovat do svého. Toho si povšiml někdo další a tak Enkrův a pak i Jackův sešit putovaly po celé třídě. Během matematiky si to opsali všichni a druhého dne se Mathes strašlivě divil, že i naprostý idiot Hugh má v úkolu jen tři chyby, vzniklé v průběhu opisování jeho neschopností.

Učitel Snitkin se dostavil se zpožděním a mírně přiopilý. Jak se vyjádřil Jack, nebylo to nic divného, přišel-li Snitkin střízlivý, divili se žáci převelice. Také Snitkin požádal Enkru, aby se mu představil, prohlédl si ho, ale neměl k němu žádné připomínky ani dotazy. Dokonce akceptoval bez námitek i jeho podivné křestní jméno.

Matematika běžela docela svižně kupředu, kluci i holky počítali jen se z nich kouřilo, jenom Enkra občas pokládal pero a trpělivě hleděl na učitele. Snitkina jeho bleskové počítání trochu zaráželo, ale nepřikládal tomu žádnou důležitost. Několikrát se ho zeptal na výsledek a Enkra pokaždé odpověděl správně, takže byl Snitkin spokojen. Po zazvonění odešel okamžitě, byť zanechal jeden příklad přímo uprostřed řešení. Udělil ho žákům za domácí úkol a bouchl za sebou dveřmi.

„Jde na gin,“ vysvětlil Jack, „Nemůže bez něj vydržet. Bejval učitelem na lepších školách, jenže ho vyrazili pro opilství.“

Enkra se tvářil trochu pohoršeně – podléhat alkoholu bylo v Arminu jednou z nejhorších nectností, zvláště pak před setměním. Po západu slunce se to už v lepších kruzích považovalo za přípustné, ale bojovníci to odsuzovali i tak.

Následovala velká přestávka, během níž bylo zvykem, že žáci odešli na školní dvůr, aby si tam trochu protáhli tělo. Kromě toho se měli také nasvačit a připravit na další vyučování. K Enkrovi se připojila skupina kluků s Hughem v čele.

„Hele, ty – co jsi to nakecal Mathesovi, že umíš karate? To byl fór nebo si se fakt vytahoval?“

„Ne – to byla čistá pravda. Musím přece umět, co máme ve školních osnovách, ne?“

Hugh se posupně zachechtal. „Ty chceš říct, že máte ve vosnovách rvačku?“

„Karate a kung-fu jsou sportovní techniky a žádná rvačka. My to bereme jednak jako sport, jednak se zabýváme filozofií.“

„Hele, celá ta tvá filozófie bude v hajzlu, když ti jednoduše dám do držky! Protože seš srab a vejtaha! To si vo tobě myslím já a mý kámoši, a nic nám nezáleží, co si myslí ten blbec Mathes!“

„Každá lidská bytost má právo na svůj vlastní názor.“

„Hele, ty si zahráváš, ne? Tak koukej, magore: Teď tady pěkně přiznáš před mejme kámošema, že budeš poslouchat, nebo...“

„Nebo. A dávej si bacha...“

„No, chtěl jsi to sám...“ Hugh se rozmáchl svou mohutnou pěstí. Enkra vymrštil ruku a na nepostřehnutelný okamžik se dotkl dvěma prsty jeho krční tepny. Hughovi se podlomila kolena a on se skácel na zem k jeho nohám.

Enkra zůstal nehybně stát, usmíval se a vyčkával, až přijde k sobě a zvedne se. Hughovi se to povedlo dost rychle.

„Páni... co si to se mnou proved?“

„Udělal jsi chybu. Nikdy mi nesmíš odkrýt krční tepnu. Je to jeden ze zabijáckých úderů.“

„Ale ty ses vůbec nerval! Jenom jsi mi nastavil tu ruku! Co sou to za pitomý triky?“

„To u nás ovládají i malý děti. Naučím tě to, když budeš chtít. Ale až přijdu na to, že máš úroveň aspoň těch malých dětí.“

Hugh už byl na nohách, hladil si krk a mručel. „Tak fajn! Teď už to nedokážeš, budu si tě hlídat...“

„Tentokrát tě udeřím nataženými prsty pravé ruky do srdce a na chvíli tě vyřadím z boje. Dám ti jenom tu jednu ránu. Skutečný bojovník zabije vždy první ranou.“

Takové prohlášení vyjevilo všechny. Navíc, Enkra se vůbec nijak nechystal bránit, stál klidně s rukama svěšenýma podél těla. Když Hugh vyrazil, dvakrát hbitě uhnul jeho úderům, a potom vymrštil pravičku. Prsty ruky narazil Hughovi do žeber, ten vyhekl a zas se složil na zem. Tentokrát sebou škubal a lapal po dechu dost dlouho, než přišel k sobě. „Kolik umíš... takovejch úderů?“

„Dvanáct. To jsou ty, který se nesmějí používat plnou silou, protože zabíjejí.“

„Jak to... že je používáš?“

„Složil jsem přísahu, že nikoho nezabiju. Smím je znát.“

Hugh se posadil. „Přísahu, jo? Nezabiješ, jo? Hele, kluci, tak mu dejte do držky! Všichni – a i za mě!“

Pak nastalo něco, co tato škola ještě neviděla: tlupa kluků Enkru zároveň napadla, a aniž by se mu vůbec dostali k tělu, rozlítli se jako papíroví panáci na různé strany. Jeden z nich, který na něj hodlal použít zvlášť rafinovaného způsobu útoku, byl zkroucen do kozelce a vymrštěn tak, že proletěl tři metry a při pádu pokácel několik dalších, další vymetl prach a špínu dvora a skučel a vyl bolestí. A uprostřed se zmítaly Enkrovy ruce a nohy jako v nějakém exotickém tanci – a nejzvláštnější bylo, že se ten kluk z Ostrova pořád ještě usmíval.

„No, tak to bychom měli.“ řekl Enkra vlídně, „Možná bychom měli seznámení za sebou a můžeme přikročit k vážným věcem...“

„Povídal jsem, že ho nemáme provokovat!“ skuhral Jack, který dostal loktem do břicha, aniž by se pokusil rvát. Ani nevěděl, zda ho praštil Enkra či někdo jiný.

Přece jen však boj vyvolal něčí pozornost. V rohu dvora se nacházel kuřácký klub, který vedli nejstarší žáci školy. Také oni párkrát propadli, byli tady nejsilnější a o nic jim nešlo. Hugh patřil mezi jejich kamarády a chystali se ho přibrat, pokud se podřídí jejich zvyklostem. Ty zvyklosti byly hlava ostříhaná dohola, černá letecká bunda zvaná bomber, vysoké šněrovací boty, cigarety a velké množství piva, které lili do hlavy téměř stále. Hugh neměl námitek až na to, že jeho otec se stále ještě nevzdal myšlenky, že by ze syna mohlo něco být, a nedovoloval mu proto zakoupit si bomber a těžké boty.

Náčelník skinheadů si říkal Adolf na počest velikého Vůdce a nechával si narůst knírek, dosud poněkud nevýrazný. Enkrova tmavá pleť se mu nelíbila od začátku. Ale teď ještě míň, když jim předvedl, co všechno dokáže. Adolf tedy pokynul svým stoupencům, a vydal se majestátním krokem k tomu místu.

„Hele, co se to tady děje?“ zeptal se vznešeným tónem.

Enkra se na něj usmál. „Nic zvláštního. Výcvik v karate.“

„Co ty seš zač, hnuse?“

„Jmenuju se Enkra Weston. Přijel jsem včera z Arminu. Asi budu nějaký čas chodit do téhle školy.“

„Zná dvanáct zabijáckejch úderů!“ bonzoval Hugh, kterému napadlo schovat se za Adolfova záda, ačkoliv Enkra ani nepomyslel na to nějak ho ohrožovat.

„Já znám jenom jeden. Pěstí do držky!“ prohlásil Adolf.

„Když ti to stačí...“ usmál se Enkra.

„Hele, ty smrade,“ řekl Adolf, „Je mi fuk, co děláš s těmahle vostatníma smradama. Ale nám skinům se vyhneš zdaleka, a když se nebudeš moct vyhnout, tak uctivě pozdravíš, jasný?“

„Jistě. Vám se vyhnu vždycky rád.“

Adolf očekával zcela jinou reakci a byl poněkud zmaten. Musel se s ním dostat do konfliktu, aby ho mohl zmlátit, ale prozatím měl dojem, že si z něj ten kluk dělá legraci. „Nezdá se mi, že bys to správně pochopil! Budu ti muset dát do rypáku!“

„Základem celého procesu duchovního uvědomování je svoboda jednání lidské osobnosti. Když chceš, tak to udělej...“

Adolf pořád ještě váhal. Enkra se nebránil, usmíval se. Takhle se nechoval nikdo, s kým se až dosud setkal. A předtím ta rvačka s Hughem a ostatními... Není snad opravdu nebezpečný? Adolf tedy skutečně zaútočil, oběma pěstmi zaráz. Enkra na jediný okamžik vymrštil pravou ruku.

„Takhle se dělá ten úder do krční tepny.“ vysvětlil Hughovi, který vytřeštěně zíral na Adolfa, svíjejícího se na zemi.

Adolf měl však taky pobočníka. Ten si říkal Párátko a nosil pod bundou vystřelovací nůž s dlouhým ostřím, kterého se všichni báli. Teď, aniž čekal na šéfův pokyn, vytáhl svoji dýku a cvakl pojistkou. Čepel vylétla a všichni se měli leknout jako vždycky. Enkra se nelekl; jak Párátko bodl dopředu, klepl ho přes zápěstí hranou dlaně pravé ruky, a vzápětí sekl levičkou proti ohryzku. Párátko upadl vedle svého velitele, Enkra sebral jeho nůž a se zájmem si ho prohlížel.

„Je nebezpečné nosit nůž a neumět s ním zacházet! Mohl by ses pořezat, radši ti ho vezmu do úschovy...“ řekl s úsměvem a schoval zbraň do kapsy kalhot.

„Tak tohle si ještě vyřídíme, mladej!“ řekl Adolf, kterému už dva jeho kamarádi pomohli na nohy, „Počkej příště...“

„Kdybych tě tak dva roky cvičil a kdyby ses bez výhrad podřídil mým pokynům, mohl by ses dostat na úroveň, kdy bys mi mohl být na chvíli nebezpečný.“ odpověděl Enkra.

„Smrade špinavej!“ kňučel Párátko, „Starej se vo svůj kejhák, protože vo něj co nevidět přijdeš!“

Enkra neřekl nic. Jenom se usmíval. Trochu smutně.

Spolužáci ho obklopili a začali se vyptávat na nejrůznější věci, hloupě i docela inteligentně. Enkra odpovídal na každou otázku, jak nejlíp dokázal. Těch dotazů bylo moc a většina na základní fakta, která už málem zapomněl. Vyprávěl jim něco o svém životě v Arminu, ukázal reortský medailonek, který nosil na krku, a povídal i o svých kamarádech. Postupně vyprchalo napětí, které bylo mezi Enkrou a Hughem – někteří z inteligentnějších, například Jack, začali chápat, že Enkra je svými znalostmi a schopnostmi silně přesahuje. A Jackovi se už dokonce mihlo hlavou, že by se od Enkry mohl něčemu přiučit.

Když přestávka skončila, vrátil se Enkra do třídy. Byl trochu smutný z ubohé úrovně, kterou dávali najevo všichni kolem něho. Usedl do lavice, opřel si bradu o zaťatou pěst, přimhouřil oči a vzpomínal...

Errata:

30.05.2021 11:45