Vítej, návštěvníku!

Zlatá záplava slunce obklopovala celý Aurrgharr, jehož věže a střechy se třpytily jako roztavené zlato. Byla to hodina poledního žáru, kdy každý rozumný Armin tvrdě spí někde na stinném místě a kdy se dobrovolně nepohne ani nejmenší myška.

Enkra ležel na střeše Garnova paláce a hleděl dolů na opuštěné město. Horko jej tolik nesoužilo, protože právě vylezl z Garnova bazénu s příjemně chladivou vodou, který byl na střeše zařízen. Kwarr ležel pod stříškou ze stanové celty a podřimoval, důstojný a hrdý Garn se převaloval na zádech se všemi čtyřmi tlapami vzhůru v mělké vodě u kraje a prskal jako kočka. Jinak tu byli Kurt a Sonny, kteří se pokoušeli ve vodě utopit typarda Zabrího a Jackie, který se právě chystal vylézt za Enkrou. Ostatní zmizeli někde uvnitř v chladivých zdech paláce.

„Nádherný město,“ řekl Enkra tiše Jackovi, „Je z něj cítit moc a síla. Lidi by měli povinně chodit do Aurrgharru, aby pocítili, co je vznešenost...“

Opodál stočen do klubíčka spal Vládcův strýc, bílý tygr Awram. Když zaslechl Enkrova slova, zvedl hlavu a v očích mu zaplálo zlatými ohýnky. „A to vidíš před sebou jenom odlesk Aurrgharru, jaký býval v dobách naší vlády! Když jsme vládli zemi i nebi a nebylo pánů kromě nás...“

„To ty jsi nikdy nezažil!“ řekl Jackie nevěřícně, „Nemůžeš vědět, jaký byl tehdy Aurrgharr...“

„Moji předkové mi to vyprávěli! Já a Ghirra, můj bratr, jsme četli posvátné svitky staré deset tisíc let. Také ty, Garne, by sis je měl přečíst, než budeš chtít vládnout Tygrům...“

Garn se přestal převalovat ve vodě a zabručel: „Začal jsem už minulý rok. A jsem u prvního zpěvu... Vím už, co říkají legendy o našem původu. Jsou to pohádky...“

„No ovšem,“ řekl Awram drsně, „Jsou to pohádky! Ani já nevěřím, že by Tygři vznikli ze Slunce a Měsíce, odkud se spustili na stříbrných křídlech, aby zalidnili zemi. Ani nevěřím, že jsme zpustlými syny slunečního krále, který nás vyhnal ze své říše za poklesky, kterých jsme se dopustili. Ale takové pohádky mívají racionální jádro, nezdá se ti?“

„Ne.“ řekl Garn stručně.

„Domnívám se, a byl to i Ghirrův názor, že prapředkové tygrů přiletěli pomocí kosmických lodí na zemi z jiného světa. To je přece obsahem těch legend – když to bereš takhle, chápeš také, proč jsme zdegenerovali a museli začínat svoji vývojovou cestu znovu v tomto světě...“

„Stejné teorie mají i lidé,“ řekl líně Garn, „A přitom je od věků známo, že lidi jsme stvořili my Tygři, a žádná nadpozemská bytost podobná jim...“

Enkra se zarazil a otočil se k němu. „Co to povídáš? Lidi že jste stvořili vy tygři?“

„Ano,“ řekl Awram, „Je to naprostá pravda. Lidské plemeno vytvořil tygří doktor Jawerrh ve výzkumném středisku Urrai v Mezopotámské pánvi před sedmnácti tisíci lety...“

„Z prachu a hlíny, ne?“ smál se Jackie.

„Z opic. Jawerrh byl vedoucí týmu vědců, kteří zkoumali vývojové možnosti opic. Přišel na to, že jeden zvláštní druh má dalekosáhlé perspektivní možnosti vývoje. Konal s nimi pokusy a urychloval jejich vývoj pomocí tehdejší techniky, o které, po pravdě řečeno, už dneska moc nevíme. Potom z nich vytvořil dva jedince, nejschopnější z nejschopnějších. Muži se říkalo A-a a ženě E-e.“

„Ještě že ne Adama a Evu!“ poznamenal Sonny Albert a Kurt Diettermann prohodil: „To je psina! Tygr Stvořitel...“

„Naše knihy popisují průběh pokusů velice přesně. Ti dva lidé byli ale naprosto nezvládnutelní rozumovými cestami. Odmítali dodržovat i nejzákladnější příkazy a zákazy, neposlouchali vědecké pracovníky a dokonce se vzpírali i doktoru Jawerrhovi. A ten udělal největší chybu, jaká mu mohla napadnout – vyhnal je z vědeckého střediska do volné přírody a dal jim možnost se tam rozmnožovat podle libosti. To bylo naprosto neodpustitelné a vznikly z toho samé zmatky...“

„Cožpak to ten Jawerrh nevěděl?“

„Věděl. Ale chtěl se pomstít Nejvyšší radě, u které byl tou dobou v nemilosti. Tehdy byly mezi námi a leopardy nějaké třenice, které skončily porážkou leopardí strany. Pak pomalu už nastávaly reortské války, kdy věrolomní Zlatohřívkové počali štvát proti nám. Kdo měl tehdy pochopení pro pokusy nějakého doktora v zapadlé Ur-raiské pánvi? Jawerrh nedostával skoro žádné prostředky na vědeckou práci a zlobil se kvůli tomu...“

„A jenom pro takovou maličkost vzniklo lidstvo?“ divil se Enkra, „Není to směšné?“

„Lidé se počali množit a nikdo o jejich množení nevěděl. Když to Jawerrh předložil radě, byla už jejich existence problémem, protože jejich tlupy pustošily naše plantáže a ohrožovaly jednotlivá sídliště. Naučili se používat primitivních zbraní a na naše zemědělce a jiné usedlíky v odlehlých krajích to docela stačilo. Nejvyšší rada stále odkládala zásah...“ Awram trochu zrozpačitěl, „Potom se to zase nějak zamotalo. Jawerrh chtěl zachovat aspoň nějaké zbytky lidí a spolu se členy nadnárodní vědecké rady zahájil rozsídlování lidí. Tak se mu podařilo vysídlit lidi po všech kontinentech. Zpočátku nebyl nikdo proti, a když na to konečně přišli, bylo už pozdě. Nikdy už se lidi nepodařilo pořádně pochytat a přemístit do hlídaných rezervací. Kromě toho Reorti považovali lidi za znamenitý diverzní materiál proti Arminům a nasazovali lidské kolonie na nejhojněji obývaná území v Číně, Indii, Mezopotámii – a Armini jim to opláceli vysazováním lidí v Africe a ve Středozemním moři. Tak se lidské plemeno rozlezlo po světě...“

„A co se stalo s Jawerrhem – neublížili mu?“ Enkra měl nejasný pocit, že by stvořiteli lidstva měl být vděčen a vážit si ho.

„Nejvyšší rada nakonec pochopila, jaké nebezpečí v sobě chová práce vědců jako Jawerrh. Byl odsouzen k smrti, k trestu pro vlastizrádce: spolykání hrsti kaktusových ostnů, které by mu rozbodaly žaludek. Ale podařilo se mu blahovůlí rady i strážných uprchnout a zmizel v Ur-rai. Po dlouhé době jsme se dozvěděli, že chtěl uprchnout k lidem a skrýt se u nich. Ale náčelníci lidí ho dali zavraždit, jak jen se objevil u jejich jeskyně...“

„Nebylo přece zapotřebí vybíjet lidi, jak jste to chtěli dělat vy,“ namítal Jackie, „Říká se, že jste je stříleli na potkání jako škodnou – proč jste to dělali?“

„Lidé nikdy nebyli jako my. Cítili se nějak nadřazeni všemu ostatnímu životu na světě a i nám chtěli vládnout, i když se zrodili před několika hodinami. Byli krutí a zlí, nenáviděli se dokonce i mezi sebou a vedli spolu boje, ve kterých se zabíjeli. V mnohých našich bitvách s leopardy nebo lvy nezahynulo tolik mrtvých, jako v jedné jejich rvačce o uloveného jelena. V dobách hladu se často požírali navzájem a byli schopni zabít i mláďata svého souseda, třeba jen proto, aby získali jejich loviště. Lidé neměli nikdy smysl pro čest a právo – jejich náčelníci soudili podle své okamžité nálady a občas docházeli k náhledům, které byly samy o sobě zločinem. Vraždili, kradli a co nemohli odnést, zpustošili a zničili. Rozbili naše obydlí, laboratoře, vědecké ústavy v Ur-rai, byli by zničili i pyramidy Reortů, kdyby k tomu měli schopnosti. Oni to byli, kdo způsobili zánik Atl Antisu, střediska reortské kultury, svou neschopností a nešikovností...“

„Co se tam stalo? Slyšeli jsme, že byla válka mezi Arminy a Reorty. Ale proč?“

„Nikdo už neví, proč. Před tisíciletími to bylo tajemství nejvyšších vládních kruhů. Obáváme se, že to bylo degenerací našich vládců, kteří už neměli dost smyslu pro rozumné vedení státu. Najednou se Armini a Reorti začali obviňovat ze zločinů, o kterých do té doby nebylo ani slýcháno. V letopisech z té doby se píše, že Reorti napadali naše střediska pro výchovu mladých šelem, vraždili je, dokonce i pojídali. Ale reortští letopisci přísahají, že to není pravda a že se podobným způsobem chovali Armini na území Reortů. Jak víte, je nejtěžším zločinem zabít nevinné mládě, ovšem v té době nebyl tento zákon dodržován a uražený Vládce Arminů, kterému také zabili jeho vlastní děti, zaútočil na Atl Antis.“

„A skutečně to způsobili Reorti?“

„To už nikdo neví. Někdo podezřívá jaguáří bandy, které se tou dobou živily mořeplavectvím a přepadaly občas naše a reortská města na pobřežích. Reorti i my jsme jaguáry pronásledovali, ale oni uprchli do Brassilu a zmizeli tam v džunglích. Kdo ví, jak to tenkrát bylo... Dneska už si to jistě nikdo nebude pamatovat. Jisté je, že začala válka a že Reorti začali používat lidí k boji proti nám, protože sami byli příliš jemní a citliví, než aby snesli divoké boje a nenávistné vraždění...“

„Takže lidé byli vojáky Reortů,“ řekl Enkra, „To je hrozné. A jak to dopadlo?“

„Reortští i Arminští lidé se nakonec obrátili proti nám všem. Napadli Atl Antis a zmocnili se válečných strojů, které měli Reorti připravené, ale proti nám jich nechtěli použít. Byly to strašlivé zbraně – po válce bylo zakázáno rozšiřovat o nich jakékoliv vědomosti a pokoušet se podobné obnovit. Ti, kteří je dokázali stavět, byli zabiti nebo dobrovolně provedli sebevraždu, aby se jejich tajemství nikdy neprozradilo. Ale tam, v Atl Antisu, se lidé zbraní zmocnili a pokusili se jich použít, nikdo se už nikdy nedozví, k čemu. Vyhodili celý svůj ostrov do povětří i s Reorty a svými vlastními vojáky. Nezachránil se nikdo, kdo by o tom podal svědectví. Poslední Vládce Arminů přikázal, aby nikdo nikdy nepátral po těchto věcech. Neradi vzpomínáme na svoje války – jenom svitky, uložené v pokladnici Vládce Tygrů, tady hluboko pod námi, vyprávějí o té strašlivé katastrofě...“

„A to byl konec vlády šelem nad světem?“

„Prakticky ano, protože po válce počaly mezi námi řádit strašlivé epidemie neznámých nemocí, které nás kosily po stovkách – doposud nikdo neví, kde se ta nemoc vzala, snad vznikla někde mezi lidmi a přenesla se na nás. Řada našich jí podlehla a na zbylé přišlo to nejhorší, co se nám mohlo stát: degenerace.“

„Co je to degenerace?“

„Povím ti to, protože jsi jedním z nás. Ale ty i tvoji přátelé musíte bezpodmínečně zachovávat přísnou mlčenlivost o těchto věcech. Zvláště naši se nesmějí o ničem dozvědět – jenom zasvěcení znají, jak to skutečně je...“

Kluci si přisedli blíž k tygrovi, také Kwarr a Zabrí natahovali uši, neboť tajemství, které se Awram chystal vyjevit, bylo jedno z nejdůležitějších.

„Víte všichni, že i arminským rodičům se občas narodí mláďata, která nejsou zcela v pořádku, nemají inteligenci obvyklou u našich soukmenovců. Takové šelmy se samozřejmě dají rozpoznat: nejcharakterističtějším znakem jsou zelené oči, které nemění barvu podle nálady, jako je tomu u nás. My tygři jsme zavedli kontrolu lékařů, kteří zabíjejí podobná mláďata nebo je zavčas oddělují od ostatních, vychovávají je odlišně a používají pak pro zvláštní účely, pro něž není vhodné používat našich pro jejich nebezpečnost nebo morální nevhodnost. Část je také odprodávána do lidských zoologických zahrad, ovšem to je pouze blahovůle jednotlivých tygřích náčelníků – já sám neprodávám Zelenooké nikomu a ty, kteří jsou ponecháni naživu, přísně hlídám, aby se nemohli dále rozmnožovat...“

„To víme.“ řekl Enkra, „To je i u jiných...“

„Jistě – ale tajemstvím nejvyšších kruhů je, jak se takováto degenerace přihodí. Jedná se o rozklad mozkových buněk, který je zapříčiněn u rodičů stykem s nepřátelskou a nevhodnou civilizací a jejími zplodinami. Prakticky řečeno, zaviňuje to činnost lidí. Lidé nedbají na hygienu tak, jak by bylo zapotřebí a zanechávají ve vzduchu, vodě i všude jinde smetiště, z něhož se šíří choroboplodné zárodky. A ty zaviňují v hojné míře onemocnění tygrů i jiných šelem...“

„To zřejmě nebude tak docela pravda,“ řekl Jackie, „Slyšel jsem, že k degeneraci dochází v průběhu celého vývoje Arminu, i v dobách, kdy lidé ještě neměli ani potuchy o tom, že by jejich odpadky zamořovaly vzduch nebo vodu. Například v patnáctém století nebylo po škodlivých látkách ještě ani slechu ani vidu – přesto i tehdy pokračovala degenerace Arminů...“

Awram potřásl hlavou s trochou rozpaků. „Ano, to je nejstrašnější. Protože podle záznamů lékařů se ví, že cyklicky přicházejí na naše příslušníky epidemie podivných duševních chorob, které způsobují degeneraci i u dospělých šelem. Proč, to si nikdo neumí vysvětlit...“

„A jak často přicházejí takové epidemie?“ ptal se Enkra.

„Nevím. Je to naprosto nepravidelné, ale podle lékařů to má nějakou vnitřní závislost. Období klidu se občas zkracují nebo protahují, zřejmě podle vnitrostátní situace v tygřím národě. Tvrdí se totiž, že tyto cykly přicházejí vždy po období největšího rozmachu tygří kultury. Je to hrozné: tygři, kteří byli ještě včera zdraví a schopní, ztrácejí najednou pojem o světě, onemocní a pomalu ztrácejí rozum. Je možné dokonce pozorovat, jak se to děje. Není prokázáno, že by tyto choroby byly nakažlivé přímým stykem, ale šíří se podle nějakých principů, kterým doposud nerozumíme. Nemají na ně vliv příbuzenské ani společenské vztahy. Ze dvou bratří třeba jeden onemocní a druhý se ubrání. Stejně tak, jako se tygřici mohou narodit současně mláďata normální a zelenooká. Nechápeme, co se to děje, naši bratři leopardi také ne a Reorti to považují za pomstu boha Slunce, který tak trestá svoje pokleslé poddané. Víte dobře, že Reorti občas přepínají a neberou všechno rozumně. Vypráví se, že jaguáři znali lék a porozuměli dokonce i cyklům, v nichž choroba přichází, ale o jaguárech se toho napovídá hodně a většinou jsou to smyšlenky. Ptal jsem se sám Quiroqových vědců, ale odmítají takovou povídačku. Nevíme, jak si poradit, jenom víme, že styk s lidskou civilizací těmto chorobám napomáhá a urychluje je. Proto nemáme lidi rádi.“

Awram zmlkl a rozhlížel se po svých zaražených posluchačích. Kluci leccos z toho věděli, ale nikdo jim doposud nepostavil tyto souvislosti před oči tak jasně, jako tvrdý a divoký Awram.

„Lidé zničili civilizaci Arminů a Reortů v celém světě! Lidé zavinili, že na nás přišly nemoci, které málem vyhubily celé naše rody, lidé zaviňují, že i teď možná umíráme na tajemnou duševní nemoc! To je důvod, proč jsme proti lidem – i vám to povídám jenom proto, abyste to pochopili. Jsou mezi námi takoví jako Garn, kteří se smiřují s lidmi a jsou jim nakloněni. Ba je čím dál více takových jako Kwarr, který se stal bratrem jednoho z vás. Ale moudří a zkušení, jako jsem já nebo někteří členové vědecké rady Aurrgharru, je varují a poukazují na minulost, která nás tak těžce poznamenala. Tygři stojí ve stínu smrti – a dokud se nezbaví lidské chamradi, nepodaří se jim z tohoto stínu vyjít!“

„Dost, Awrame,“ řekl Garn zostra, „Stačí už – řekl jsi toho až příliš pro naše hosty...“

„Hosté?“ zavrčel Awram, „Kdo z nich nám v čem prospěje?“

„Třeba já,“ řekl Enkra, „Třeba se stanu lékařem a najdu lék proti nemoci, která vás tíží! Možná... kdo to může vědět?“

Tuto hodinu měli chemii. Enkra s ní v Arminu teprve začínal a neměl velké znalosti, ale zjistil, že se bez námahy rozvzpomíná na všechno, co potřebuje. Klidně poslouchal a podle potřeby si dělal poznámky do sešitu. Chemik byl suchopárný a nepříliš výmluvný chlapík jménem Albrock a jeho výklad byl tím pádem velice nezáživný a nudný. Ačkoliv to byly nejzákladnější věci, dokázal z jeho řeči málokdo pochopit, oč vlastně jde. Enkra se občas rozhlížel po třídě a zjišťoval, že mnozí žáci se při výkladu klidně baví nebo si pracují na jiných věcech nepoměrně důležitějších. Trochu ho to překvapilo, ale přiřkl to na vrub neschopnosti vyučujícího.

Poslední hodinu byl tělocvik. Během přestávky odešli žáci do šaten a svlékali se do cvičebních úborů. Enkra, kterého ráno Robert přinutil vzít si pod kalhoty ještě trenýrky, mu teď byl za ten nápad vděčen. Dobře si pamatoval, že v Evropě platí M-zóna ve veřejných objektech, jako jsou školy, tělocvičny a dokonce plovárny. Zdálo se mu to sice naprosto směšné, ale nehodlal se kvůli takové maličkosti hádat.

Ale nesnáze začaly stejně, sotva svlékl košili. Kluci si všimli tetování na jeho prsou a vyjeveně na něj zírali.

„To máš namalovaný nebo co?“ ptal se Jack.

„To mi vypíchali naši tygři. Rituální tetování, to nosí každý bojovník. To je takový... no, odznak.“

„Tos teda musel zkusit! To musí bejt blbý, nechat se píchat nějakou jehlou!“

„Ne jehlou, kamenným bodlem. Je to speciální nástroj ze sopečného skla, který dělá takovéhle stopy. Barvivo je taky rostlinného původu...“

„A kdes přišel k těm strašnejm drápancům na zádech a ramenách?“ ptal se Hugh, „To vypadá, jako kdyby ses rval s tygrem!“

„Tohle byl zrovna leopard. Ale to jsme se jenom malinko kočkovali s mými kamarády z džungle. Oni nejsou někdy rozumní při používání drápů. To víte, šelmy...“

Kluci zatím viděli tygra jenom na obrázcích nebo v zoologické zahradě za pevnými a spolehlivými mřížemi. Ale ani za nic by nestáli o seznámení se šelmou, která udělala takové škrábance na Enkrově opálené kůži.

„A co myslíš, jak dopadneš s Mathesem?“ ptal se Hugh, „Hele, von skutečně chodí cvičit, dávej si bacha!“

„Nevím, jak to dopadne. Zkusíme, co se tam naučil...“

„Hele, a dyž umíš to karate, dokázal bys přerazit rukou cihlu?“ ptal se Jack trochu nedůvěřivě.

„Podle toho jakou. Kdyby byla pořádně vypálená, tak těžko. Ale nějakou měkčí...“

„Venku na dvoře jsou cihly pro přístavbu garáží!“ řekl někdo, „Já tam pro jednu skočím, jo?“ Než mu kdo stačil dát odpověď, vyskočil ten kluk oknem a zmizel. Za chvíli se vrátil a podával Enkrovi cihlu. Enkra na ni zaťukal prstem a poslouchal zvuk.

„Je dost dobrá, nevím, jestli to půjde. Zkusím to na tři údery a když to nepůjde, tak máme smůlu...“

Položil si cihlu na okenní rám, protřepal ruku a chvíli se mlčky soustřeďoval. Pak se rozmáchl a zprudka udeřil hranou dlaně pravé ruky. Cihle se nestalo nic a kluci se jen rozesmáli. Enkra nezaváhal, rozmáchl se znovu a udeřil. Z cihly se udrolilo na okraji troška prachu a Hugh se počal řehtat jako drožkářská kobyla. Enkra na chvíli složil prsty k sobě, svraštil čelo a přivřel oči. Kluci se smáli čím dál víc, považovali jeho vystoupení za nějakou cirkusovou atrakci a nevěřili, že by dokázal vůbec něco s cihlou pořídit.

Najednou se Enkrova ruka zprudka vymrštila a dopadla na cihlu. Zadunělo to, Enkra vydal zvláštní skřek, ale uprostřed cihly se objevila prasklina. Když ji Hugh vzal do ruky, přelomila se na dva kusy.

„Fíha,“ řekl Jack, „Dokázal to!“

„Výtečně,“ ozval se ode dveří Mathesův hlas, „Jak to děláš, chlapče? Soudím, že cihla musí být předem nějak naštípnutá, ne? Skvělý trik, ale tak do cirkusu – pro seriózní sportovní vystoupení se naprosto nehodí...“

Enkra se otočil k Mathesovi s trochu smutným úsměvem. „Udělal jsem to úderem hrany dlaně. Věřte mi to. Já dokážu přerazit takovouhle cihlu. Někteří kamarádi by ji přerazili na jeden ráz, já nemám tu sílu.“

„Nojo,“ Mathes přistoupil k Enkrovi a přejel dlaní po jeho prsou, „Jdi se umýt! Na pomalování nejsme zvědaví! Už ať je to dole a víckrát ať to nevidím...“

„To půjde dost těžko. To je tetování!“

„Nesmysl! To bys nevydržel, hošánku! Jak to děláš?“

„To mám vytetováno na věky věkův!“

„Vážně? To nevadí. Moderní lékařská věda ti od toho dokáže odpomoci. Vyoperují ti to a přetáhnou přes to kůži. Zůstanou ti sice jizvy, ale je to pořád lepší než tyhle nesmyslné čmáranice. Taky je to dražší, ale budeš slušný člověk...“

„Já se toho ale nechci zbavit! Je to rituální tetování, jaké nosí každý bojovník. Až se vrátím do Arminu...“

„Vracet se do Arminu je šílenství! Do té bídy?“

„Co je to opravdová bída, jsem poznal teprve v Anglii! V naší zemi nikdo bídou netrpí!“

Mathes zlostně zacukal horním rtem. „Žvásty! Možná proto, že jste nikdy nepoznali, co je blahobyt civilizované společnosti! Ale začneme s tělocvikem, už jsme se zdrželi dost dlouho...“

„Máte sjednanej zápas!“ připomněl někdo.

„Já vím – a nezapomínám! Ale napřed rozcvičku!“

Takže cvičili dlouhou sestavu prostných. Teprve když se z kluků pot jenom lil, Mathes je zarazil: „Tak co, Westone, teď si můžem zatrénovat...“

„Jak chcete, pane, ale varuji vás. Po dobu naší rozcvičky jste seděl na švédské bedně a pozoroval nás, nerozcvičil jste se. My jsme cvičili, mám tedy proti vám výhodu uvolnění svalů. Doporučuji vám...“

„Hele, co se nám to tu vylíhlo za chytráka! Řekni rovnou, že máš strach jít proti mně a nedělej chytrýho!“

„Nikdy jsem neměl z ničeho a nikoho strach. Jdu. Ale... nemám kimono, jaké bych měl mít. To je pro vás další nevýhoda. Já mohu brát jako kimono vaše tepláky a...“

„Hrom do toho, mládenče, ty jsi nějakej dobrodinec!“ chechtal se Mathes, „Nech toho řečnění a pojď sem na tu žíněnku!“

Enkra se postavil na určené místo v postoji naprosto uvolněném a bezstarostném. Jeho pozorné černé oči hleděly na Mathesa s mírným pohrdáním, jako tomu je zvykem u většiny Arminů, ale Mathes to nezpozoroval. „Tak pozor! Já zaútočím...“

Enkra v odpověď pronesl delší větu japonsky a na Mathesův dotaz přeložil do angličtiny: „Chystá-li se tygr roztrhat sambara, řve na celou džungli. Ale chytrý zápasník útočí bez výstrahy.“

Mathes zaváhal – zkusmo zaútočil, ale Enkra ustoupil, aniž mu dovolil se jej dotknout. To udělal několikrát, usmíval se při tom a zdálo se, že učitele jenom zkouší. Potom zaútočil sám, dotkl se ho dvěma prsty na krku a Mathes se zapotácel – stejně jako to udělal už na dvoře s Hughem.

„No, to začíná pěkně...“ zasmál se Jack.

Mathes se vzpamatoval mnohem rychleji, než se dalo očekávat při jeho věku a postavě. Tentokrát už si dával pozor a snažil se pečlivě krýt – Enkra pořád ještě neútočil, většinou uhýbal, jen jednou odrazil Mathesovu ránu napjatou paží. Potom však postřehl, že má šanci – při dalším Mathesově útoku vyskočil, otočil se ve vzduchu a vykopl chodidlem. Mathes odletěl tři metry a rozplácl se na zemi dřív, než Enkra dopadl zpět.

„Hrome chlapče, opravdu něco umíš!“ řekl Mathes uznale, jen co se dostal na nohy. Ale hned se zas chystal k útoku.

Srazili se několikrát – Enkra se většinou vyhýbal přímému střetnutí, uskakoval a nechával Mathesovy útoky vyznít do prázdna. Když ale zasadil úder, bylo to rychlejší a přesnější, než si kdo stačil uvědomit. Mathes funěl a začínal se vztekat, Enkra byl pořád klidný a usměvavý.

Nakonec učitel odstoupil ze žíněnky a prohlásil se značnou sebedůvěrou: „No chlapče, trochu ses něco naučil, ale na skutečného zápasníka ve skutečném boji bys nestačil. Ani na mě bys nestačil, kdybych tě nešetřil. Přece jenom bych tě nerad zmlátil tak, že bys nedokázal dojít domů...“ A samolibě se zachechtal spolu s ostatními kluky.

„Pane Mathesi,“ řekl Enkra vlídně, „Co jste ukázal, je asi maximum vašich schopností. Já jsem vás šetřil, ne vy mne. Kdybych chtěl, srazil bych vás jedním úderem tak, že byste se deset minut nezvedl. A to bez ohledu na to, jaké byste používal obranné údery, nebo zda byste byl ozbrojen jakoukoliv bodnou či sečnou zbraní či jakýmkoliv předmětem. To je moje slovo...“

„Trochu chlubivý slovo! Chlapče, s tím se nežertuje! Jestli to dokážeš, předveď mi to – jinak budu tvrdit, že lžeš!“

Enkra se sklonil s mírným zablesknutím v očích. „Račte na mne zaútočit, prosím...“

Mathes chvíli váhal, pak vstoupil zpět na žíněnku. Skoro současně skočil po Enkrovi – Enkrova pravá noha se vymrštila jako blesk, Mathes uskočil, aby nedostal ránu jako prve, ale Enkra se ho nemínil dotknout. Jak mu Mathes uhýbal, udeřil jej klouby sevřené pěsti do hrudní kosti. Mathes dopadl na záda a zůstal nehybně ležet. Enkra nad ním stál s rukama svěšenýma podél těla a s naprosto lhostejným výrazem ve tváři.

„Cos to s ním udělal?“ ptal se Hugh.

„To, co po mně chtěl. Uspal jsem ho – lituji velice, ale asi by jinak neuvěřil, že jsem lepší. Polejte ho vodou, prosím...“

Enkra pomohl klukům zvednout Mathesa, položit ho zase na jeho oblíbené místo na švédské bedně a Jack mu podložil hlavu mokrým šátkem. Chvíli trvalo, než se probral k životu.

„H...hrome! Ty jsi mě... omráčil? Jak sis mohl dovolit... takovou drzost? Mně, svému učiteli?“

„Totéž jsem provedl také markýzi Šugujoma Hasunovi, rytíři třetího stupně sekty Bušidó a profesoru orientalistiky na vysoké škole v Kingtownu, který je považován za jednoho z nejlepších duchovních učitelů a odborníků na sebeobranu celého východu. K nám do školy přišel jako inspektor, podívat se na výcvik. Byl spokojen.“

Mathes pokrčil vztekle nos a zaprskal: „Ještě si to s tebou vyřídím! Teď chci vědět, jestli je pravda, že dokážeš odolat útoku... třeba dýkou...“

„Nemám žádnou zbraň, se kterou bych to mohl předvést. Leda, že byste s sebou vy nosil dýku, meč nebo aspoň nůž...“

„Nesmysl! Vem si nějaký klacek!“

Jack někde vyhrabal asi třiceticentimetrové pravítko, které tady někdo zapomněl.

„To může být,“ souhlasil Enkra, „Kdo se mnou bude cvičit?“

„Já,“ řekl Hugh, „Ale ukážeš mi, jak to děláš!“

Enkra souhlasil. Hugh na něj zaútočil pravítkem jako nožem, Enkra jej uchopil za zápěstí a zkroutil mu je, až Hugh bolestí pravítko pustil. Pak škubnutím poslal zkušeného rváče na zem. Mathes jen zakroutil hlavou a zavřel s povzdechem oči...

Než Enkra stačil vysvětlit všem klukům teorii obrany proti bodnutí dýkou, zazvonilo a šli se do šatny obléknout. Pak měli jít na oběd a domů. Školní rok se teprve rozbíhal a tak vyučování bylo značně zkráceno, ale Enkra byl varován, že později se budou učit dopoledne i odpoledne.

Enkra byl oblečen velmi rychle a hned vyšel ze šatny – ale na chodbě jej očekával Mathes, tváříc se velmi pochmurně. „Poslyš, Edwine Westone, je nepřípustné, abys se svým učitelem mlátil o zem před celou třídou! Provinil jsi se proti povinné úctě vůči nadřízeným osobám!“

Enkra povytáhl v údivu obočí, jako to dělal Roger. „Promiňte, pane, ale nevím, co jsem měl dělat jiného...“

„Tvojí povinností bylo prohrát! Měl jsi podlehnout, třeba by to bylo v posledním kole...“

„Jednalo se o sportovní zápas, a ve sportu vyhraje vždy ten lepší. To je snad jasné i v Anglii!“

„Prvořadá je pověst a autorita vychovatele! Ta sebranka si teď bude myslet, že jejich pedagog nestojí za nic a že si s ním může válet po zemi každý malý kluk! To bylo naprosto neodpustitelné a zákeřné podlomení autority, kterou jsem si tady pracně po léta budoval. Je to jasné, Westone?“

„Je,“ usmál se Enkra, „Ale nevím, jak bych vám pomohl.“

„Také to nevím. Je bezpodmínečně nutné, abys dokázal, že nejsi lepší v boji, než já.“

„Mohu bojovat tak dobře, jak umím. Nepodlehnu přece pro nic za nic slabšímu soupeři...“

„Neříkej, že jsem slabší!“ rozkřikl se vztekle Mathes, „Dovolil jsem ti vyhrát, svou neopatrností a benevolencí! Kdybych na tebe použil všechny své schopnosti a znalosti...“

V Enkrových očích zaplála zloba a rty zacukaly. „Strašíte mne svými znalostmi a schopnostmi? Když je tomu tak, řeknu vám pravdu: Nikdy mne neporazíte. Jste za mnou pozadu deset let pilného cvičení. Teprve za deset let byste se dostal na úroveň, na které jsem dneska já.“

„Nesmysl! Ty to přece neděláš deset let!“

„To ne. Ale znám bojové techniky několika národů. Byl byste bezmocný jako dítě, pane, kdybych se rozhodl použít znalostí, které mám povinnost mít...“

„Dokaž to!“ vyjel Mathes, „Já říkám, že lžeš...“

Enkrovy rty trochu pobledly a opět mu zajiskřilo v očích. „Ve chvíli, kdy jsem se vás poprvé dotkl, pane, jsem zasáhl dvěma prsty vaši krční tepnu. Kdybych udeřil plnou silou, byl byste na místě mrtev. Kdybych udeřil hranou dlaně do ohryzku, přerazím vám vaz. Viděl jste mne rozbít rukou cihlu, lidské hrdlo je jistě nepoměrně měkčí, pane! Nevěřte tomu, že je to jarmareční trik, viděl jsem lidi, kteří to udělali. Samuraj Šugujoma Hasuna, o němž jsem se zmínil, zabil tímto způsobem svého soupeře ještě doma v Japonsku. Proto odtamtud musel odejít...“

„Proč jsi to tedy neudělal?“

„Protože každý z nás je vázán přísahou neublížit nevinnému. Doposud jste se nedopustil ničeho, zač byste zasloužil smrt. Ale zkuste si zapamatovat, že mám i právo soudit!“

Mathes pozoroval jeho hrdou tmavou tvář. „Ty nejsi člověk! Jsi malej ďábel, co přitáhl odkudsi z arminskýho pekla, aby se nám tady posmíval! Můžeš umět bojovat jak chceš – ale pořád budeš jen kluk, kterej musí poslouchat a kterýho můžu já praštit do jeho drzýho ksichtu, kdy budu chtít...“

Enkrova tvář byla stále stejně pohrdavá. „Udělej to, když se ti to líbí! Až se to mně líbit přestane, řeknu ti to a radím ti, abys mě potom poslechl! Protože to bude naposledy, co na mě šáhneš! Jinak udeřím já – takhle...“ A praštil hranou dlaně do kamenné zdi, až to zadunělo. Načež se otočil a beze slova odešel.

Mathes za ním hleděl s nedůvěrou v očích. „Tuhle chvíli si jednou zodpovíš...“ řekl si tiše pro sebe.

„Poslyšte, pane řediteli,“ řekl Mathes, když se setkali u dveří do sborovny, „Seznámil jsem se s tím novým přírůstkem... tím Westonem. Doporučuji vám, abyste dával na toho kluka pozor, je to rozený zabiják! Zjistil jsem, že zná způsob, jak zabít člověka holou dlaní...“

„A co jste čekal, pane kolego?“ ptal se ředitel, „Že si malí arminští kluci hrají s kuličkami? Snad jste se s ním nepral?“

„Zkoušel jsem, co umí v karate. Jak víte, zabývám se aktivně sportem v našem klubu...“

Ředitel pohlédl na Mathesa s trochou soucitu. „Neprovokujte toho chlapce! Je malý, ale z té jejich krve. Nikdy nevíte, kdy se může rozčílit! Věřte mi, Mathesi, bude lépe vycházet s ním po dobrém. Oni jsou zvyklí plnit všechny svoje povinnosti dobře a bez váhání, není radno se s nimi hádat...“

„Však já ho zkrotím!“ řekl Mathes temně, „Zkrotím jako divokou šelmu, jak si zaslouží! Ten kluk je šelma – a já s ním budu zacházet jako se šelmou!“

Oběd měli kluci zajištěn ve školní jídelně a skládal se z čočkové polévky a skopového masa s bramborem a dušeným zelím. Enkra pozoroval, že se na to nikdo netváří zvlášť nadšeně, ale sám nedal najevo žádné nepříjemné pocity. Jenom se trochu zarazil, že k jídlu nedostal příbor ani tyčinky, jak bylo zvykem.

„Zapomněla jste mi dát příbor, madam...“ řekl zdvořile ženě, která obědy rozdávala.

Pohlédla na něj s nevýslovným údivem, pak založila ruce v bok a rozesmála se. „A co bys ještě nechtěl, chlapečku? Jako kdybys ty uměl zacházet s příborem! Jdi si stěžovat šéfovi, ten ti vysvětlí, proč nedostáváte příbory!“

„Děkuji.“ usmál se zdvořile Enkra, sklonil svoji hrdou hlavu a odešel. A ta milá paní se ještě dlouho smála jeho nevědomosti.

Kluci u stolu se zase divili, s jakou rychlostí se Enkra dokáže najíst. Neúnavně si podával lžící do úst jídlo, dokud vše nezmizelo a pak se ještě udiveně rozhlížel, kde by dostal co dalšího. Ale přesto disciplinovaně počkal, až se Jack donimrá v jídle a půjde s ním ven.

„Ach, zapomněl jsem! Musím ještě k tomu šéfovi kvůli příborům. Půjdeš se mnou?“

„Ty tam vážně chceš jít? Vždyť je to nesmysl, nikdá jsme nedostávali příbory...“

„Já to žádám,“ řekl Enkra kategoricky, „A kromě toho mi to ta milá žena doporučila. Jdeš tedy?“

„Počkám raději venku. Tohle špatně dopadne...“

Šéf školní jídelny byl muž velký a hřmotný, dobře vykrmený ze zbytků, které v jídelně byly – zlé jazyky tvrdily, že si pro každý případ zbytky odebírá ještě před rozdělováním.

„Dobrý den,“ řekl mu Enkra, „Posílá mne paní, která vydává jídlo. Prý mám požádat vás, abych dostal k obědu příbor.“

Vedoucí na něj vyvalil oči jak na zjevení. „Děcka žádnej příbor nepotřebujou! Je to blbost! Ještě byste si vypíchli voko vidličkou. Nebo se nožema podřezali. Já nebudu hlídat, aby si nějakej malej harant neublížil...“

„Dávám vám čestné slovo, že umím zacházet s jakoukoliv zbraní. Nemusíte se obávat...“

„A co takhle, když ho ukradneš? Co pak mám dělat? Lidi jsou sprostý, kradou jako ty straky!“

„Straka, pane, v žádném případě nekrade, nýbrž sbírá blýskavé a třpytivé předměty, protože se jí to líbí. A já nedělám ani to, jsem arminský občan a důstojník Černé Lilie...“

Šéf zakroutil nechápavě hlavou. „Vypadni, dokud seš celej! Já na tebe nemám náladu!“

Enkra se usmál a odcházel, ale ve dveřích se obrátil: „Je tu doufám pravidlem, že se dává k obědu nějaké ovoce? Dneska jste na to zřejmě jen nedopatřením zapomněli...“

„Co?“ zamručel muž dosti varovně.

„Já samozřejmě nežádám žádné exotické plody. Stačí mi obyčejný banán nebo pomeranč, jak je vám libo, ale neměli byste zapomínat, že čerstvé ovoce je důležitou vitaminózní složkou potravy. Je bezpodmínečně nutné z hlediska správné výživy dodávat tělu vitamín C, který je zvláště obsažen v ovoci...“

Šéfovy oči se zalily krví a pěsti se zaťaly. „Hele, nech toho, nebo bude zle!“ zavrčel.

„Nepochybuji o tom, že zdraví vašich strávníků je už nyní vážně podlomeno,“ pronesl Enkra, soucitně pokyvuje hlavou, „Uvědomujete si doufám, že většina potravy, kterou produkujete, se nachází v hmotné kvalitě nevědomosti? Především maso – kromě toho, že je samo o sobě nevhodné, je navíc velmi nechutně připraveno. Já vím, můžete namítnout, že to děláte proto, abyste odvrátili svoje strávníky od chuti požívat nevhodné potraviny, ale jak vidím, vy sám na životosprávu nijak nedbáte a značně si škodíte...“

„Cože?“ vycenil šéf tesáky, za jaké by se nemusel stydět ani dospělý orangutan.

„Jak jistě víte, potrava se stejně jako celá hmotná příroda může nacházet v kvalitě dobra, vášně nebo nevědomosti. Většina toho, co lidé jedí, se nachází v kvalitě vášně. Avšak zelenina, ovoce, mléko a výrobky z něho, obilniny, luštěniny a mnoho dalších potravin jsou potraviny v kvalitě dobra, jejichž pojídání nezpůsobí karmickou reakci a...“

Šéfovy oči se podlily krví, sevřel popelník stojící na stole a mrštil jím po Enkrovi. Ten hbitě uhnul a popelník se roztříštil o stěnu za jeho hlavou.

„Jak se zdá, už vám dostatečně nepracuje svalová koordinace,“ řekl klidně, „Jinak byste snadno trefil tak velký cíl, jakým je moje hlava. Kromě toho, netrpíte náhodou návaly krve do hlavy? Znám jednoho koňského řezníka, ten umí pouštět žilou a bere za to půl dolaru za jednu kobylu...“

Tenhle vtip se naučil do Kurta Diettermanna, který jej používal na osoby velmi rozčílené. Výraz koňský řezník je v Arminu hrubou nadávkou, což šéf netušil, ale účinkovalo to skvěle. Chlap zařval jako zvíře, vyskočil a hnal se na Enkru. Enkra uhnul, uchopil jeho ruku za zápěstí a rychlým škubnutím ho poslal hlavou přímo proti zdi, od níž odskočil. Zeď zaduněla a šéf se zpitoměle posadil vedle na zem.

„Máte velmi zvláštní chování, pane! Ostatně, proč se o vaší jídelně říká, že každé jídlo předložíte napřed psovi a teprve když je odmítne, dáte je nám? Když prý pes jídlo přijme, hledáte, co na něm ještě ušetřit...“

Šéf slintal a prskal vztekem a jeho oči byly rudé jako oči rozzuřeného býka. „Zabiju tě! Roztrhnu tě jako hada, ty drzý spratku, nebo...“

„To bylo první, co jsem se dozvěděl, když jsem sem přišel,“ pokračoval Enkra nevzrušeně, „Divné, že? Třeba to bude jednou zajímat i nějakou revizní komisi. Zatím se pokuste zvládnout svou poněkud rozbouřenou mysl. Nedělá vám velkou čest...“

A odešel s úsměvem, aniž za sebou jak náleží práskl dveřmi. Šéf za ním hleděl pohledem, který kdyby mohl zabíjet...

„Ty si ale umíš nadělat nepřátel!“ řekl Jack, když vyšli ven na dvůr, „Za první den sis znepřátelil hned dva hodně vlivný lidi: Mathesa a tohohle zloděje...“

„Nezlob se, ale nechápu, proč bych se měl zajímat o to, jak na takové lidi působí moje činnost. Je řečeno, že čistý oddaný koná svoji povinnost bez ohledu na pochvalu nebo kritiku jiných – to se týká především pokleslých lidí žijících v nevědomosti...“

„Tím chceš říct, že tě absolutně nezajímá, co si o tobě myslí jiní lidé?“

„Nemůžu říct, že mě to nezajímá. Pokud jsou to lidé stojící nad třemi kvalitami hmotné přírody, zajímá mne to velmi. Pokud jsou to lidé v kvalitě dobra, beru jejich názor v potaz. Pokud žijí v kvalitě vášně, vyslechnu je se zdvořilostí, která jim přísluší. No a co se týče kvality nevědomosti... Co na to mám říct?“

Jack nechápal nic, Enkra mu musel vyložit, co jsou to ty kvality hmotné přírody a jak se dělí. Ale pak pochopil.

„Do které kvality řadíš mě?“

Enkra si ho se zájmem prohlédl. „Ještě nevím.“

„Ty asi rád říkáš lidem nepříjemný pravdy, co?“

„Neuvažuju o tom, je-li pravda příjemná nebo nepříjemná. Ale každému pravdu neříkám. Malým dětem, nemocným a hlupákům se nemá říkat nic nepříjemného. Nemělo by to smysl...“

„A sám sebe považuješ za absolutně nejchytřejšího?“

„Ne, vůbec ne. Je veliké množství lidí, kteří mají vyšší poznání než já. Ovšem nejsou právě teď přítomni.“

„Takže z přítomných jsi nejchytřejší ty?“

„Obávám se, že ano. Byl bych moc rád, kdyby tomu bylo jinak – mohl bych se vzdát velení a podřídit se autoritě. Jenomže, kde mám najít kvalifikovaného duchovního učitele v téhle zemi?“

Jack kroutil hlavou. „Slyšel jsem, že Armini rozdělují všechny ostatní lidi na tři skupiny: přátelé, kořist a konkurence.“

„Ano, to se tak říká. Kšatrijský přístup. Ale to se říká spíš venku, ve Vnějším světě. Armin je Vnitřní svět nebo Tento svět.“

„Proč si myslíte, že jste lepší než my?“

„Nemyslíme si to. Jen se o to snažíme. Žijeme podle zákona, kterému se říká dharma, naplnění karmy, která je nám přidělena. Podle toho, jakých dobrých nebo zlých činností jsme se dopustili v minulém životě, jsme dostali toto tělo a bylo nám určeno, zda budeme bohatí či chudí, moudří nebo pošetilí, šťastní nebo trápení svou nedokonalostí. My, protože máme možnost rozhodnout se vlastní inteligencí, naplňujeme tuto karmu podle svých sklonů a tužeb. Tomu se říká dharma. A podle toho, zda dharmu naplníme správně či nikoliv, obdržíme tělo v příštím životě...“

Jackovi poněkud vibrovala oční víčka a nechápal nic. Enkra mu udělal přednášku, během níž Jack rozuměl stále méně, jenom jedno chápal – že Enkra ví rozhodně víc než on. Při tom šli po rušné ulici a vyhýbali se provozu; náhle řekl Enkra bez výstrahy: „Ten kůň vydrží maximálně do zimy. Vánoce nepřežije. Má něco s játry nebo ledvinami... Je mi ho líto...“

Jack se zarazil. Až na Enkrovo upozornění si všiml, že kolem projíždí vůz tažený dvěma ubohými hnědáky. „Který kůň?“

„Náruční. Podsední vydrží déle, ale je to hubená a mizerná herka. Jejich majitel zaslouží trest, že se o ně nestará.“

„Jak to poznáš?“

„Stačí mi podívat se mu do očí. A všímej si, jak jde, jak se pohybuje... má veliké bolesti. Zkusím mu pomoci...“ Enkra vyčkal, až koně zastavili před křižovatkou, přistoupil k nim a položil ruku na toho, o němž mluvil. Pak poodtáhl dlaň a chvíli ji držel nad břichem koně – ten k němu otočil hlavu a dokonce zaržál.

„Myslím, že chvíli by mu mělo být líp – tak do zítřka. Déle to nemůžu ovlivnit. Ještě druhého...“ Enkra napřáhl ruku a také druhý kůň se po něm ohlédl. Pak naskočila zelená a oni vyjeli.

„Jak jsi to prosím tě dokázal?“

„Také oni trpí. Také oni se zřejmě dopustili ve svých minulých životech zlých činností. Proto nemohou svůj koňský život prožívat na zelených pláních svobodní a šťastní, ale v tomto páchnoucím a nešťastném městě, kde jim každý ubližuje...“

„A musí jim každý stále ubližovat?“

„Nevím. Možná je to nutné, aby si odpykali, co mají. Kdyby se to nestalo, potom by si museli další své činy odpykávat v jiných zrozeních, což by znamenalo prodloužení jejich utrpení. Tento svět je plný utrpení. Já ubližuji tobě, ty můžeš ublížit mně. Tedy mohl bys, kdybych si to nechal líbit.“

„Ale... nevím, že bys mi nějak ubližoval?“

„Nutím tě přemýšlet. To bolí a působí ti utrpení.“

„Naopak, mně se to docela líbí! Ale je to takový... divný. Zatím mi nikdo takovýhle věci neříkal...“

„Ano. Lidé jsou málo vzdělaní. Ale to nevadí, to se změní. Možná právě ty máš za úkol poučit ty, kteří tápou v nevědomosti.“

„A že tápu taky, to nevadí?“

„To přejde. To je jenom malá chvíle...“

Jack chvíli usilovně přemýšlel. „Poslouchej, ty říkáš, že oni, jako ty koně, si musejí odskákat na tomhle světě všecko špatný, co provedli. Ale teď jsi ty udělal to, že je to přestalo aspoň na chvilku bolet. Takže jsi jejich osud ovlivnil, ne?“

Enkra se usmál. „Ano, to jsem udělal.“

„No – a tak jak to tedy bude?“

„Jsou dvě možnosti. Buďto jsem na dostatečné úrovni, abych jim mohl pomoci bezpříčinnou milostí. To se stane tak, že jim poskytne úlevu nebo vysvobození člověk, který je v té chvíli ve službách Nejvyšší Osobnosti Božství. Plním-li vůli Boha, potom jsem se dostal na úroveň čistého oddaného Pána a mám možnost poskytovat i vysvobození jako On.“

„Hm... a ta druhá možnost?“

„Ta možnost nastává, když se dopustím nějakého svévolného jednání na vlastní pěst. Tehdy přebírám část jejich karmy na sebe a souhlasím s tím, že si odpykám i část jejich trestu.“

„To se může stát? A stává se to často?“

„Ano, ve většině případů se to stane.“

„Hm... a není to nebezpečné?“

„Ano, je to velmi nebezpečné.“

„Ale ty se toho nebojíš, jak se zdá.“

„Bojím se. Neustále počítám s rizikem.“

„A přesto to zkoušíš? Nezdá se ti, že riskuješ příliš?“

„Ano. Ale já riskuji velmi rád. Bylo by nudné, kdybych věděl už dopředu, že konám správně. Možná udělám chybu, a budu ji potom muset pracně napravovat. Ale je velmi zábavné riskovat.“

„A ten strach – to ti nic nedělá?“

„Působí mi příjemné šimrání vzadu na krku. Pomyšlení na to, že možná dostanu trest za něco, o čem ani nevím, je velmi zvláštní a působí mi potěšení. Ty jsi nikdy nezažil?“

„Pořád to nějak nechápu. Tohle tvoje uvažování pochází odněkud z Indie nebo z Číny, že jo?“

„Ano, v podstatě. Až na to, že podle klasické asijské karmajógy já nemám právo měnit osud druhých lidí tou svévolnou cestou. Asi je to pravda. Ale jsem kromě toho také křesťan. Templář. A podstatu mého názoru lze vyjádřit slovy: Ať je situace jakkoliv špatná, pořád ještě je možné udělat něco pro druhé.“

„I když se tím sám vydáváš do nebezpečí?“

„Právě v těch případech.“

„Tvůj svět je pěkně zvláštní, Enkro. Myslíš, že s tímhle budeš moci žít tady, v naší zemi?“

„Uvidíme, jak se dá žít. Každopádně se to dá zkusit...“

Druhý den ráno začínal dějepisem. Enkra měl dějiny docela rád, zvláště se mu líbil arminský způsob vyučování pomocí filmů. Zeptal se proto Jacka, kde je promítací sál a kdy tam půjdou. Jack se podíval udiveně a po křížovém výslechu přiznal, že jim v životě žádné filmy nepromítali. Proč, nedovedl Enkrovi nikdo vysvětlit.

Enkra se tedy tvářil poněkud rozmrzele, když se objevil další člen pedagogického sboru, učitel zeměpisu a dějepisu Dupont. Enkru zprvu ani nezaregistroval, sotva zapsal do třídní knihy, uchopil učebnici, postavil se před lavice a zahájil výklad:

„Vemte si sešity a pište si! Nadpis: Dobyvatelské války Alexandra Makedonského podtrhnout. Alexandr Makedonský je největší postavou řeckých dějin starověku tečka. Jeho otec Filip Makedonský...“

Enkra poslušně otevřel sešit, vzal do pravé ruky černou a do levé červenou tužku a počal pravou hbitě psát, přičiňuje občas levou jakási znamínka. Jack se ohlédl do jeho sešitu a zjistil, že mu pod rukou vyrůstá úhledná řádka nesrozumitelných klikyháků. A jak Dupont vykládal bez oddechu dál, vyráběly Enkrovy ruce další a další řádky, beze smyslu a pořádku, takže se Jack začal domnívat, že si jenom hraje.

Dupont pozoroval něco jiného: celá třída psala, shrbena nad sešity, až se z nich pot jenom lil, pouze Enkra byl hotov se zápisem téměř současně s posledním Dupontovým slovem. Zdálo se, že buď ovládá těsnopis, nebo se prostě ulejvá z psaní a je při tom tak drzý, že se klidně dívá svému učiteli do očí. První možnost Dupont zamítl okamžitě, na to nemá ten chlapec rozum ani vzdělání – zbývá tedy drzost.

„Ty!“ ukázal prstem, „Jméno!“

„Enkra Weston.“

„Píšeš nebo spíš?“

„Píšu, pane.“

„Ukázat!“

Enkra vzal sešit, přešel s ním k Dupontovi a podal mu ho. Ten pohlédl na tu strašnou klikatinu a pak se zlostným prsknutím udeřil Enkru sešitem do tváře. „Jak se opovažuješ se takhle drze chovat? Tohle je nějaký psaní? Děláš si ze mne legraci...“

„Je to zápis vaší řeči, pane.“ Enkra strpěl úder bez nejmenšího protestu, „Já nemohu za to, že to neumíte číst.“

„Tak mi to zopakuj!“

Enkra vzal sešit a počal bez rozmyšlení číst. Dupont sledoval jeho četbu ve své knize a s úžasem zjišťoval, že nevynechal jediné slovo.

„Co je tohle za škrábanici?“ ptal se už méně zostra.

„To je arminské písmo. Říká se mu tibr.“

„Jak to, že nepíšeš latinkou?“

„Tibr je lehčí a rychlejší. Když budu psát něco pro vás, pane, napíšu to vždy latinkou.“

„Žáci jsou povinni psát tak, aby to učitel přečetl! Tohle je sice jenom pro vaši potřebu, ale to tě neopravňuje sedět a nic nedělat, když ostatní pracují...“

„Nemohu za to, že ostatní neovládají metodu přímého zápisu řeči. Píšu, jak potřebuju já – a na požádání vám přeložím vše, co budete chtít...“

Dupont se podíval do jeho černých očí, tvrdých a jiskřivých jako diamanty. Pak si vzpomenul, že ředitel varoval celý sbor, aby aspoň pro začátek promíjeli Enkrovi různé zvláštnosti, a řekl: „Škrab si teda, co chceš – ale pamatuj si, když nebudeš něco vědět, dostaneš rákoskou!“

„Můžete mne vyzkoušet. My jsme Alexandrovy války brali už před prázdninami. Máme menší náskok, s vaším laskavým svolením..“

Dupont nad tím krátce uvažoval – pak řekl se širokým ironickým úsměvem: „Tak to ne, můj milý. Zkusíme jinou věc, kterou jsme také brali před prázdninami. Trojské války! Znáš, nebo to s tvým náskokem není tak slavné?“

„Znám trojské války. Kde mám začít?“

V Dupontově zraku to zaplálo vítězoslávou. „Copak ty neznáš začátek trojské války?“ zasyčel zlostně.

„Ovšemže znám. Když začnu od Paridova soudu, nebude to vadit?“

Dupont byl zapřisáhlý starý mládenec, nepřítel žen. V této větě se domníval vysledovat narážku na svou vybíravost v nevěstách a proto zasyčel ještě zlostněji: „K čertu s Paridovým soudem! Vyhlášení války Tróji!“

„Prosím. Tedy, král králů Agamemnon, jakmile se dozvěděl o Paridově únosu krásné Heleny, manželky krále Meneláa ze Sparty, svolal neodkladně sezení všech řeckých králů a náčelníků. Protože sám moc rozumu nepobral, svěřil přípravy a vrchní velení ve válce chytrému Odysseovi, králi z Ithaky. Kromě toho jim do toho silně kecal Kalchas, vrchní augur bohyně Athény...“

„Počkej!“ štěkl Dupont, „To není podle knížky!“

„To je volně podle Iliady. Doslovné znění si už nepamatuju, jsou to velice vázané verše a my je ani nemáme v osnovách. Kdyby to bylo nutné, dokázal bych je najít v nějaké knihovně...“

„K čertu!“ práskl pěstí do stolu Dupont, „Jak to, že to neříkáš přesně podle knihy?“

„To bude tím, že vaši knihu neznám, pane!“

„Ty si ze mě děláš legraci? Opovaž se... tak dál!“

Enkra se ještě několika větami zmínil o přípravách, pak požádal o dovolení nakreslit na tabuli situační plán obležení města Tróje. Dupont byl tak překvapen, že mu vyhověl, a Enkra hbitě namaloval dosti rozsáhlý půdorys města s několika hradbami a branami, a okolo postavení řeckých vojsk.

„To si vymýšlíš!“ nevěřil Dupont, „To není možný, že to bylo takhle...“

„Je to celkem věrná rekonstrukce podle vykopávek profesora Heinricha Schliemanna.“ řekl Enkra jen tak přes rameno a pokračoval v zakreslování paláce krále Priama.

„A kde jsi k tomu přišel ty? Neříkej mi, že jsi studoval Schliemannovy objevy!“

„Ne. Viděl jsem to ve filmu.“

Na Dupontovo vybídnutí pokračoval Enkra v líčení bojů tónem přímého účastníka. Žáci se začali trochu smát a když Enkra počal předvádět názorně finty hrdiny Achilla v boji s Hektorem, jako by držel krátký meč, zarazila jej další Dupontova rána do stolu: „Teď už toho mám dost! Jak se opovažuješ mi tvrdit, jak bylo to či ono provedeno, když to nikdo neví?“

„Já to přece viděl...“ usmál se Enkra.

Dupont zrudl zlostí. „Neříkej, že jsi byl v trojské válce!“

„To ne. Ale viděl jsem film Ílias přesně podle té Homérovy básně. Natočeno před sedmi lety...“

„Já nechci, abys mi tady vykládal nějaké filmy!“ křičel Dupont hlasem už trochu přeskakujícím, „Žádám tě, abys zachovával vážnost vyučování a opakoval, co jste se učili!“

„Ale my se přece učíme filmem! Máme nafilmovanou celou historii světa, mimo toho, co už za nás natočili jiní. My se vůbec neučíme o dějepise z knih...“

„Co je to za nesmysl? To přece není možné!“

„Film je nejpokrokovější forma výuky. Zatím je natočen dějepis, zeměpis, biologie, většina klasické literatury. V poslední době se dělají přepisy na kazety, které si každý může vypůjčit domů a pustit na svém videu... Další výukové programy jsou zatím více méně v přípravné fázi...“

„Dost! Nevěřím ti ani slovo...“

„Tak zkuste napsat do půjčovny, jistě vám rádi zašlou katalog. Obsluha téměř okamžitá, ceny dost mírné, na zdejší bídu...“

„Když se neučíte z knih – jak je možné potom zkoušet a dávat vám známky? Jak pozná váš učitel, jak ovládáte látku?“

„Podle toho, jestli to známe nebo ne. Pokládáme mu různé dotazy a z nich pozná, jestli jsme něco pochopili!“

Dupont povstal a namířil na něho ukazovákem. „Konstatuji, že jsi individuum vzpurné, posměvačné a v každém směru prolhané! Nevěřím ti ani slovo a jsem toho názoru, že jsi mne chtěl zesměšnit! Upozorňuji, že tvoje nepřístojné chování předložím konferenci! Zatím si sedni, a styď se!“

Enkra si šel sednout, ale nestyděl se ani trochu.

„Proč se ten člověk zlobí, to nechápu.“ řekl Jackovi tiše, „Když tomu nerozumí, proč nedokáže přijmout poučení od někoho, kdo zná víc než on?“

Příští hodinu byla gramatika a tu učil Mathes. Dostavil se do třídy zachmuřen jako samo peklo a sotva zapsal, volal si Enkru k tabuli. „Ty prý umíš nějaké nové stenografické písmo! Tvrdí to kolega Dupont. Je to pravda?“

„Ano, pane. Tibr, arminské písmo.“

„Dupont tvrdí, že tím dokážeš zapisovat tak rychle, jak učitel hovoří. Je to pravda?“

„Ano, pane.“

„Zkusíme to. Piš na tabuli!“

Mathes začal diktovat z jakési knihy povídku o chlapci, kterému zemřeli oba rodiče a vychovával jej dobrý strýček, pečoval o jeho dobro a o to, aby se nenudil nedostatkem práce. Enkra, v jedné ruce bílou a v druhé červenou křídu, psal stejně rychle jako Mathes mluvil, drobnými úhlednými značkami, v nichž rušila jen jejich dvoubarevnost, aby to Mathes uznal za skutečné písmo. V průběhu diktátu zvyšoval Mathes rychlost a Enkra s ním dokonale držel krok – teprve když došli na konec tabule, zarazil se a otřel si rukávem čelo. „Hrome! Napsal jsi toho dost! Přečti to!“

Enkra počal slovo od slova předčítat plačtivý příběh sirotkův, Mathes sledoval podle knížky a nakonec potřásl hlavou. „Nechápu nic. Je to skutečně písmo nebo si děláš legraci, jak tvrdí kolega Dupont?“

„Je to písmo,“ vysvětloval Enkra trpělivě, „Prý nejstarší na celém světě. Z něj se vyvinula písma ostatních národů...“

„No dobrá. Ale dovedeš psát také normální latinkou, ne?“

„Ano, pane, zajisté.“

„Takže v úlohách a všem ostatním, co budeš psát, použiješ latinky, jasné? A teď si sedni! Kontrola domácích úloh bude jenom blesková, protože nemáme čas. Pak si dáme diktát, ať vidím, jak s vámi tenhle kluk dokáže držet krok při normálním psaní...“

Ke svému údivu zjistil, že úkol je vypracován u všech dobře. Cítil v tom nějakou čertovinu, ale nemohl přijít na to, jakou. Pak skutečně diktoval žákům dlouhatánský text a při tom stál nad Enkrou a hlídal, kdy malý Armin udělá nějakou chybu. Ale žádné se nedočkal, což ho velmi znechutilo a tak odešel rozmrzelejší než přišel, s neurčitým slibem, že jim ty vylomeniny znechutí. Díval se při tom na Enkru, ale konstatoval s politováním, že si nebere jeho slova příliš k srdci, neboť se tvářil naprosto nevšímavě.

O přestávce na dvoře učil Enkra kluky katy – stihl jim při tom vysvětlit, jak se mají soustřeďovat před bojem, těm nejlepším prozradil něco o mentální očistě, kterou musí provádět každý zápasník. Správně tušil, že to sice možná nikdo nepochopí, ale docela jistě rozkecá po celé škole.

„Bojovník musí považovat za svou prvořadou povinnost sloužit Bohu! Musí se zcela odevzdat do vůle Nejvyšší Božské Osobnosti a konat všechny svoje činnosti v souladu s Jeho vůlí. Jinak nikdy nemůže být dobrý...“

„Ale já jsem Satanista!“ oznámil mu hrdě jeden ze skinheadů, „Takže já žádnýmu pámbíčkovi sloužit nebudu!“

„To je přece tvoje věc. Satan koná svoji službu Bohu, jak mu bylo určeno, a jestli ty mu chceš sloužit, je to na tvé vůli. Jen si uvědom, že uctíváš toho, kdo v domě Pána, kterému já sloužím, hlídá bránu a vyhazuje opilce...“

Satanistovi se to nelíbilo, ale radši mlčel. Povšiml si, že Enkra má možná divné názory, ale bojovat umí dobře.

Po přestávce přišla Snitkinova matematika a potom se Enkra seznámil s učitelkou krásné literatury, starou pannou slečnou Starbuckovou. Tato dáma s duší zjemnělé estétky a s rukama přidavače od zedníků nosila svůj jemný půvab od lavice k lavici, přednášela pisklavým hlasem Shakespearovy sonety a uštědřovala pohlavky výše zmíněnýma rukama všem, kdo ji nebyli ochotni poslouchat. Enkra poslouchal značně pozorně a tak tomu ušel, zato Jack dostal lepanec, až to zadunělo. Když takto vypěstovala u celé třídy oddanou lásku k veršům Labutě Avonské, uložila jim za úkol přečíst si z čítanky úryvek z Romea a Julie a odešla. Enkra znal příběh o Romeovi a Julii z filmu s Olívií Husseyovou a Leonardem Whittingem, který Mabel považovala za nejkrásnější zpracování a verše si pamatoval – zato Jack zřetelně povadl, když se na Romeovo vyznávání lásky pod balkónem jenom podíval.

Nakonec přišla poslední hodina, kterou držel již známý pan Albrock, člověk zcela a naprosto neschopný k vykládání poznatků vědy školákům. Byla to biologie a Albrock připadl na neštěstí na ten vrcholně pošetilý nápad, začít pojednání o šelmách, obzvláště kočkovitých. Enkrovy oči se blyštěly od prvopočátku, a když došlo na vyjmenovávání velkých koček a Albrock suchým hlasem odříkával známý text o lvech, tygrech, leopardech, gepardech, jaguárech a pumách, přihlásil se a na Albrockovo vyzvání prohlásil s milým úsměvem: „Z těchto základních druhů se ovšem odvozují další druhy zkřížené, jejichž určování je značně obtížnější.“

Toto pokračování nepatřilo do obvyklého programu, který se odbýval rok co rok, takže se Albrock poněkud podivil: „Co je to za nesmysl? O tom jsem ještě neslyšel...“

„Já se domnívám, pane, že je to v osnovách...“

„Když to umíš, tak to řekni!“ vyzval ho Albrock.

Očití svědkové z řad žáků později prohlašovali, že se Weston nadobro zbláznil. Jenom v prvním, školně formulovaném odstavci svého výkladu se postupně zmínil o leoponech, typonech, leotyponech, geponech, kugponech, jagponech, typardech, jagopardech, leotypardech, geotypardech, kugtypardech a tak dále, až všichni včetně pana Albrocka zírali vyjeveně na tu spoušť nikdy nevídaných kočkovitých šelem, které se na ně šklebily z Enkrovy klidné, sebejisté tváře.

„To je nějaký blázinec,“ usoudil nakonec Albrock, „Vůbec nechápu, o čem to povídáš, chlapče. Přece se kočkovité šelmy nemohou mezi sebou navzájem volně pářit a mít potomstvo...“

„Nevím, pane, zda jim to dovolí moderní biologie. Ale vím jistě, že to dělají, a s úspěchem. Viděl jsem na vlastní oči všechny ty šelmy, o kterých se zmiňuji...“

„Ale to není možné!“ odporoval Albrock.

Enkrovi zajiskřily oči. Genetické změny kočkovitých šelem byly jeho koníčkem od chvíle, kdy se o nich dozvěděl a když křížení probírali ve škole, patřil k nejúspěšnějším žákům. Teď získal skvělou možnost rozšířit svoje znalosti dál: „S laskavým dovolením, pane, dovolil bych si nakreslit na tabuli genetickou mřížku, z níž bude můj výklad zajisté mnohem jasnější...“

Albrock byl přesvědčen, že nebude. Ale přesto dovolil Enkrovi se o to pokusit. Enkra vzal křídu a nakreslil na tabuli zběžný rastr, do toho pak zakresloval jakési nepochopitelné obrazce a na okraji dělal poznámky obouručním tibrem. Albrock jej pozoroval bez přerušení a třída zírala s úžasem, jenom občas, když Enkra odstoupil od svého díla a počítal si mlčky něco na prstech, se ozýval slabý smích.

„Hm,“ řekl Albrock potom, „A co to má všechno znamenat?“

„No přece, zde je zřetelně a naprosto jasně zakresleno, jak se jednotlivé základní druhy mezi sebou kříží! A co vzniká jejich vzájemným stykem – začneme od tygrů, nemáte-li nic proti tomu. Tedy: tygr a lvice – vzniká typon. Tygřice a lev – vzniká typon. Tygr a leopardice – vzniká typard. Tygřice a leopard – opět typard. Tygr a jaguár (dovolím si slučovat, v konečné fázi těchto případů je to téměř jedno) – vzniká tyguár...“

„Šílený,“ řekl Albrock a otřel si čelo, „Mohl bys mi vysvětlit, jak asi vypadá takový typon nebo typard?“

„Krásně. Typoni bývají většinou ve velikosti asi tak střední mezi tygrem a lvem, se začínající hřívou ne tak mohutnou jako u lva – na hřbetě v první generaci méně výrazné pruhy, později v dalších generacích při křížení s tygry se pruhy posilují nebo se lvy oslabují – při křížení s jiným typonem se zpravidla posilují obě složky okrasné, to jest hříva i pruhy. Typard je o něco menší než tygr, štíhlejší hlavy a elegantnějšího tvaru z profilu. V první generaci se zpravidla opakuje kresba matky, porušená jen ve hřbetní partii nějakými pruhovými liniemi, tedy myslím u typardů z leopardí matky. U tygří matky je pruhů víc a tlapy a břicho jsou skvrnité. Typard se dále vyznačuje divočejší povahou a více emocionálním než rozumovým jednáním. Při střetnutí s nepřítelem nedává do boje tolik síly, ale o to víc dravosti, a já sám si nejsem jist, je-li strašnější typard nebo tygr – autority se přiklánějí k typardům...“

Albrock potřásal hlavou a zřejmě tomu nevěřil. „Takového tygra s hřívou bych rád viděl! Máš v záloze ještě nějaká pohádková zvířata? Draky, gryfy, jednorožce?“

„Krásný je také leopon, kooprodukce lva a leoparda. Například náčelník leopardů Garawahsigharí, můj přítel, je leopon. Krásný veliký leopard se lví hřívou. Nádhera...“

„Nojo, nojo.“ pokyvoval Albrock hlavou, „Už to tak bude...“

„V poslední době,“ blýskl se Enkra vědomostmi, „Když jsem byl u tygrů, psalo se v jejich tisku, že se činí pokusy zkřížit lva s obláčkovým levhartem – víte co to je, taková nižší kočka s nádhernými velikými skvrnami. Až se tam vrátím, rád bych viděl, co z toho vznikne. Podle kreseb, které provedli tygří vědci, genetici a felinologové, to má být krásná šelma. Kdybych uměl kreslit, namaloval bych vám to...“

„Děkuji, nemusíš se namáhat. Přesvědčil jsi mne dokonale. Jenom tě prosím, nech už těchhle zásahů do biologie a uč se jenom to, co je v knížce! Tyhle pitomosti vynech, jsou to pohádky pro malé děti. Jsme vážní lidé a učíme naši mládež vědě, ne smyšlenkám nějakých bláznů z Arminu. Žáci – to, co teď přednášel tenhle kluk, je nesmysl! Pokud někoho nachytám, že to rozšiřuje nebo se to dokonce učí, budu ho klasifikovat nedostatečně! Učebnice ani moje učební osnovy o tom nemluví a je tedy zcela nepochybné, že takoví tvorové vůbec neexistují! Sednout, Westone!“

Enkra odešel na své místo za halasného smíchu celé třídy. Ale když hodina skončila a Enkra si balil věci, zašel za ním jeden z kluků: „Já tomu sice nevěřím, cos povídal, ale je to pravda?“

„Naprosto! Já nechápu, proč tomu ten zabedněnec nechce věřit! Vždyť já jsem s těmi šelmami mluvil, dotýkal jsem se jich, hladil je, pral se s nimi – přece musí být pravda, co jsem viděl na své vlastní oči a čeho jsem se dotýkal těmato rukama...“

V té chvíli se ozval školní rozhlas lakonickým: „Edwin Weston – okamžitě do ředitelny...!“

Enkra povytáhl po rogerovsku obočí, požádal Jacka, aby mu podržel aktovku a počkal na něj, a rozběhl se do ředitelny.

Byli tam Albrock, Dupont, Mathes, Snitkin a ředitel. Mathes držel v ruce svoji rákosku, ředitel se blahovolně usmíval.

„Milý Edwine Westone,“ zašveholil, „Jsi tady druhý den a už je na tebe plno stížnosti. Rušíš vyučování nevhodnými posměšky, na otázky vyučujících odpovídáš drze a vymýšlíš si nepravděpodobné a nesmyslné pohádky. To není dost dobře možné! Dobrá, po poradě s kolegy jsem se rozhodl pardonovat ti tvoje těsnopisné písmo, když tvrdíš, že je dokážeš přečíst. Je to snad užitečná věc a není pochyb, že je to rozumné. Ale na každý pád nesouhlasíme s tím, aby sis vymýšlel celé soubory faktů z dějepisu, biologie a podobně. Filmová představení, křížení kočkovitých šelem – my jsme přesvědčeni, že se jedná o výplody tvé vzbouřené fantazie! Nemáme nic proti tomu, trpíš-li chorobnou představivostí, ale nebudeš v žádném případě zanášet tyto výplody do vyučování! Zesměšňuješ učitelský sbor a uvádíš v pochybnost vědecká fakta, zakotvená v osnovách. To je nepřípustné!“

„Nemohu za to, že máte v osnovách omyly...“ pokrčil Enkra rameny, „Možná kdybyste použili modernějších poznatků!“

„Všechno, co učíme ve škole, je pravda!“ zvýšil hlas ředitel.

„Lituji, ale Svatý Augustin o tom říká něco jiného:

Nikdo z nás ať neříká, že pravdu již našel; hledejme ji, jako by ji neznal nikdo. Pravda může být spíše bedlivě a ve svornosti hledána, pokud se nepředpokládá – nějak zbrkle a vychloubačně – že je již nalezena...“

„Jsi tedy nepoučitelný,“ řekl ředitel, „No dobrá. Ruce!“

„Co s nimi?“ ptal se Enkra.

„Natáhnout před sebe dlaněmi vzhůru!“ řekl Mathes.

Enkra s přezíravým úsměvem vyhověl – a Mathes dvakrát zprudka švihl rákoskou. Ředitel pozoroval Enkrovu tvář – neobjevil se na ní ani stín bolesti, snad jen oči se dívaly ještě pohrdavěji.

„Teď je ti doufám jasné, že nemáš pravdu!“ řekl ředitel.

Enkra zůstal stát ve stejném postoji s rukama napřaženýma. Přivřel oči a počal polohlasně, pomalu citovat:

„Každá lidská bytost, ať jakéhokoliv pohlaví, národnosti či věku má právo mít pravdu; a má svoji pravdu, bez ohledu na mínění ostatních či objektivně zjištěnou skutečnost. Teprve ve chvíli, kdy se individuální pravdy všech jednotlivých lidí sjednotí ve společnou pravdu, jako se řeka slévá z potůčků a potůčky z kapek čisté vody, stane se všeobsahující a věčnou pravdou, která přesahuje lidi a je nad lidmi.

Pravda je nic, je to dech větru, který zavane a pomine. Pravdu nelze roztít ani nejostřejším mečem, nelze ji uchopit, zavřít do klece jako ptáka a naslouchat jejímu poslušnému zpěvu. Ale přesto je pravda silnější než sto tisíc válečníků, a dokáže přinutit člověka, aby dobrovolně zemřel při její obraně...“

„Co je tohle za nesmysl?“ ptal se ředitel znepokojeně.

„To je samurajský kodex Bušidó. Nevím, zda je to přesný citát, ale smysl je zachován.“

Ředitel se zamračil a dal pokyn Mathesovi, který opět švihl rákoskou přes Enkrovy ruce. Také teď se Enkra ani nehnul.

„Žádný samurajský kodex neexistuje! A kdyby nakonec existoval, ty ho neznáš! To je naše pravda!“

„Pravda nezmizí ze světa, je-li zakázáno o ní mluvit...“

Prásk! Rákoska znovu dopadla na Enkrovy dlaně.

„Dopis Svatého Pavla Římanům pro vás také neexistuje?“

Ředitel zaváhal – a Enkra řekl:

„Ty kdo jsi, abys tupil cizího služebníka? Však Pánu svému stojí, aneb padá. Budeť pak ustaven; mocen jest zajisté Bůh utvrditi jej.“ (14.4.)

Mathes opět švihl rákoskou.

„Nebo buď, že jsme živi, Pánu živi jsme. Buď že mřeme, Pánu mřeme. A tak buď že jsme živi, buď že umíráme, Páně jsme.“ (14.8.)

Mathes už zaváhal, ale ředitel pokývl a tak udeřil.

„A takť jeden každý z nás sám za sebe počet vydávati bude Bohu.

Nesuďmež tedy více jedni druhých, ale toto raději rozsuzujte, abyste nekladli úrazu nebo pohoršení bratru.“ (14.12.)

Řediteli, který byl bystrým pozorovatelem, se zazdálo, že se při dalším úderu objevily v Enkrových očích maličké zelené ohníčky – ale domníval se, že je to nesmysl, neboť co živ byl, nic takového neviděl.

„Strpím už jen jeden úder – víc ne.“ řekl klidně, tiše Enkra.

Mathes zbledl vztekem nad tou mírnou, výstražnou větou. Sám od sebe švihl znovu a ještě jednou – ale v té chvíli se Enkrovy ruce prudce sevřely a současně škubly nahoru. Tlustá rákoska praskla na dvou místech jako špejle. Mathesovi byla vyškubnuta z ruky a Enkra mu ji hodil pod nohy. Ředitel by byl přísahal, že se na chlapcově tváři nepohnul ani sval.

„Jak se můžeš opovážit...“ zbrunátněl Mathes.

„Kdybych řekl svému bratru Kwarrovi, náčelníkovi tygrů, že jsi se odvážil mne udeřit, Mathesi, zemřel bys v tu chvíli. Ale já netoužím po vaší krvi. Bůh, který je mým pánem, ochránil kdysi jednoho ze svých oddaných, Prahláda Maharádže, tím, že vystoupil osobně z kamenného sloupu v podobě Nrsinha-déva, Pána se lví hlavou, a pobil jeho nepřátele. Já ho nebudu obtěžovat pro takovou maličkost, protože bych vás všechny najednou dokázal pobít sám, kdybych se rozhněval!“

„Poslyš, ty ničemný kluku...“ začal ředitel, ale Enkra se na něj podíval a muž radši zmlkl.

„Neproliju ani kapku vaší krve – pohrdám vámi natolik, že bych se znečistil jenom jedinou kapkou krve někoho z vás. Stojíme ale všichni na okraji propasti! Ten z vás, kdo se odváží mne udeřit, překročí ten okraj. Odejdu, protože i já jsem rozrušen, jako vy. Až vyjde slunce, pohřbí s sebou dnešní den, a já ho nevzkřísím k životu jediným slovem. Zapomenu na vše, co jste mi řekli a udělali a co jsem řekl já vám, a započneme naši hru znova...“

„Jestli zítra...“ začal Mathes.

„Mlč! Já odejdu a vy přemýšlejte celou noc. Nedotknete-li se zítra dneška ani slovem, neučiním to ani já.“

A Enkra se otočil a vyšel ze ředitelny, klidný a nevzrušený, s obličejem nehybným jako žulová skála.

Mathes zprudka vydechl a dosedl na židli. „Slyšeli jste to? Slyšeli jste všichni tu drzost?“

„Neuvěřitelné,“ řekl Snitkin, „Co se to jenom opovážil?“

„Vyloučit jej ze školy je málo...“ přisazoval Albrock.

„Polepšovnu!“ chroptěl Dupont, „Po-lep-šov-nu!“

„Okamžik, páni kolegové!“ řekl ředitel, „I já chápu vaše vzbouřené city, ale – svým způsobem se tohle dalo čekat. Mám dojem, že začínám chápat, jak se ten kluk chová. Je ledově zdvořilý a neřekne jediné nepřátelské slovo, i když jej třeba bijete. Dokud chce! Mám dojem, že pro nás bude nejlepší ho nechat na pokoji. Ať si dělá, co uzná za vhodné, pánové...“

„Rozvrátí celou morálku školy!“ řekl Mathes zostra.

„Ale ne! Za chvíli si na něho všichni zvyknou! Až vyčerpá všechny znalosti, kterými se liší od našich dětí, bude jako druzí. Nemůže přece umět všechno – až ho jednou nachytáte při neznalosti, splaskne jeho hrdost jako propíchnutý balónek! Zatím nás udivuje svými znalostmi, ale jsou to jen věci, které ho někdo naučil! Armini mají jiné osnovy než my, ale nemohlo se jim přece podařit vtlouct do té jeho hlavičky všechnu moudrost světa! Za první dva dny vypotřeboval svoje nejtěžší argumenty: arminské písmo, dějepisné filmy, křížení šelem, teď i Bibli. Zbývá mu ještě přerecitovat nám kus samurajského kodexu, jak si ho pamatuje, a bude konec s jeho uměním. Nemůže znát všechno a nezná to! Potom budeme vítězi my, pánové!“

„Ovšem,“ řekl Albrock, „Jeho vliv je stejně zhoubný! Mám dojem, že... jak bych to řekl, když totiž hovořil o křížení šelem, nabyl jsem dojmu, že zná aspoň teoreticky nejenom konečné výsledky těchto pokusů, ale i... hm, postup práce při křížení. Abych tak řekl – výrobní metodu, kterou se tvoří mláďata!“

Ředitel se poněkud zamračil. „To je ovšem zlé! Jestli na to někdy v budoucnu narazí... vždyť ve třídě jsou i děvčata!“

„Rozhodně nemůžeme připustit mravní zkázu a rozklad v naší škole,“ řekl Mathes rázně, „I za cenu odtětí shnilé větve od zdravého stromu! Mám na mysli vyloučení ze školy...“

„To snad zatím není nutné!“ zaváhal ředitel, „Taková věc je vždy nepříjemná na všechny strany, bezpochyby by došlo na vyšších místech k pochybnostem, zda jsme vůbec schopni si poradit s poněkud odlišnějšími... individualitami, než na jaké jsme na našich školách zvyklí. Opatrnost, pánové! Sledují nás oči vyšších orgánů. Prozatím nedoporučuji žádnou ukvapenost...“

„Co s ním tedy máme dělat? Zítra se nám bude smát do očí, když ho nepotrestáme dneska...“

„Myslím, že ne. Řekl, že když si na dnešek nevzpomene nikdo z nás, on na to vzpomínat nebude. Věřím, že nelže – protože ať dělá co chce, říká vždy a za každých okolností pravdu...“

„No, no!“ řekl Albrock, „Přece nechcete tvrdit, že jeho blábolení o tygřích křížencích a podobně je pravda?“

„Obávám se, že je. To ho naučili oni, v jeho škole, tam za mořem. On jen opakuje, co ho naučili. Je to neuvěřitelné a je to strašlivý zločin na tom dítěti, ale jsme tady my, abychom opravili jeho zmatené vědomosti a uvedli je na pravou míru. My mu musíme vysvětlit, jak jsou jeho znalosti a vědomosti z Arminu chybné a vratké! On tomu skutečně věří, neví, že je to nesmysl a myslí si, že má pravdu! Mějte s ním soucit a snažte se mu porozumět, páni kolegové! On za to nemůže...“

Měli s ním soucit, porozuměli mu, pokývali hlavami, opustili ředitelnu a rozešli se do kabinetů. Albrock se naklonil k Mathesovi a řekl mu: „Je to mizerný drzý spratek, žádná ubohá oběť hloupých učitelů z Arminu! Já bych ho řezal třikrát denně místo jídla, pak by se naučil poslouchat...“

Mathes se jenom usmál: „To nic, jenom klid! Však si to s ním ještě vyřídíme...“

Enkra o tom všem neměl tušení. Když opustil ředitelnu, seběhl po schodech do šatny a byl tam uvítán čekajícím Jackem. „Tak co, co ti chtěli?“

„Ale nic. Vyptávali se mě, jestli je to všechno pravda, co jsem říkal při hodině...“

„Voni jsou děsně blbý! Nebav se s nima – oni jsou tak blbý, že se z toho sami radujou, blbý jako dlabaný necky, blbý až kam daleko dohlídnou, a ještě za roh! Vůbec s nima o ničem nemluv!“

Enkra se rozesmál a šli na oběd. Tentokrát měli roštěnku s rýží a Enkra už neřekl ženě ve výdejně ani slovo o příborech. Ale když usedl ke stolu, vytáhl z tašky kožené pouzdro a otevřel je. Byla v něm lžíce a vidlička z nerezové oceli, vykládané na rukojetích tepaným stříbrem, s perlami na koncích, a dvě stříbrné tyčinky, rovněž s perlami. Jackie vyvalil na tento neuvěřitelný jídelní soubor oči, Enkra s klidem vyňal lžící a pustil se do polévky.

„Kde jsi tohle sebral? To jsou fantastické věci...“

„Vypůjčil ze servisu strýčka Rosse. On o tom ví, půjčil mi to na cestu, kdybych neměl někde čím jíst. Až se vrátím domů, zas mu to vrátím.“

„To ale vypadá jako pravý stříbro!“

„No ovšem! Atréja Riši říká v Ajurvédě, že by se mělo jíst výhradně ze stříbrného nebo zlatého nádobí.“

„Ale chybí v tom nůž!“

„Samozřejmě. Já jsem nůž nechtěl, místo něho jsem vzal tyčinky. Nůž má přece každý svůj...“ Enkra vytáhl z vnitřního pouzdra bundy krásnou dýku, vhodnou spíš k boji než k jídlu, se střenkou z perleti a čepelí tak ostře nabroušenou, že by postavena na papír jím prošla skrz.

„A ty umíš jíst takovými tyčinkami?“

„Je to mnohem pohodlnější než příborem. Použiju je na tu rýži, uvidíš sám.“

Jack zíral už teď, když jedl polévku. Pak si Enkra nejdřív rozřezal maso na malé kousky, velmi šikovně na to, že dýka byla normálnímu člověku dost nebezpečná. Vzal tyčinky, z rýže namáčené v omáčce dělal malé kuličky a podával si je do úst střídavě s kousky masa. Celý stůl přestal jíst a všichni jej vytřeštěně pozorovali – nikdo z nich nikdy neviděl nic podobného.

Ve dveřích se objevil šéf, kterého někdo rychle zavolal. Taky zíral – pak potřásl hlavou a šel k Enkrovi. „Mládenče, kdepak jsi ukradl tu parádu?“

„Neukradl jsem to. Zato vy jste opět při přípravě oběda pokazili, co se dalo. To skutečně musíte vařit tak mizerně?“

„Co se ti na tom nelíbí?“ vzkypěla šéfovi krev.

„Vařit je možné s láskou a tedy dobře, nebo z povinnosti a tedy přijatelně. Váš způsob vaření je ale zoufale odbytý, nachází se v kvalitě nevědomosti a postrádá jakýkoliv smysl. Musíte skutečně ubližovat každému, kdo se u vás chce najíst?“

„Zatím si nikdo nestěžoval!“

„Protože neví, jak má chutnat dobré jídlo. A nezná také slova Svatého Pavla z Tarsu z listu Římanům, 14.20,21:

Nekaziž pro pokrm díla Božího.

Všechno zajisté čisté jest, ale zlé jest člověku, kterýž jí s pohoršením.

Dobré jest nejísti masa a nepíti vína, ani na čem se koli uráží bratr tvůj, nebo horší, aneb zemdlívá...“

Šéf na něho chvíli tupě zíral. „No, vždyť já ti věřím.“ řekl potom a odešel znechucen.

Sotva odešli z jídelny, obrátil se Enkra k domovu. Byl velice rozmrzen, ačkoliv se Jackovi nepodařilo uhodnout, proč.

Teprve doma, když odložil aktovku, svlékl bundu a usedl ke stolu, se na jeho tváři objevil výraz smutku. Mary na něm poznala, že něco není v pořádku, ale co to je, nedovedla sama odhadnout a Enkra zatím nic neříkal. Hleděl tupě z okna, přemýšlel nad něčím a zdálo se, že je duchem nepřítomen.

„Eddie... co se stalo? Něco nepříjemného, viď?“

Enkra si zhluboka povzdechl. „Lidé jsou zlí, maminko. Budu muset napsat Jackiemu, aby až sem přijede, přivezl s sebou typarda Zabrího...“

A aniž blíže vysvětlil tento svůj záměr, najednou se bez důvodu rozplakal křečovitým, docela obyčejným dětským pláčem. Mary ho hladila po vlasech, líbala, konejšila mazlivými tichými slůvky, ale malý rytíř Boží bez ustání vášnivě plakal...

„Já to tu nevydržím, maminko,“ řekl mezi tím, „Je to tady tak strašně těžké...“

„Já vím,“ řekla laskavě, „Taky jsem tady začínala. Ale neplač. Já jsem s tebou... a myslím, že vím, jak ti pomoci...“

Errata:

30.05.2021 11:45