Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dalšího dne byla sobota. Dopoledne šel Enkra, již opět se plně ovládající, s matkou na nákupy a blahosklonnou povýšeností opět udivoval pány trhovce. Ale nedošlo k žádným nepříjemným střetům, neboť si vybírali obchodní partnery poctivé a zboží kvality a ceny, kterou byl Enkra ochoten akceptovat. Potom šli domů a Enkra vařil oběd. Robert se měl vrátit ze služby až pozdě odpoledne, takže vytvořil jídlo pouze ze zeleniny a mléka.

Vždy mu velmi chutnala zelená rýže, do které se přidává špenát a opražené burské oříšky. Dále se pokusil o polévku z hrachu a fazolí, které se říká dál a zeleninové sabdží. A protože chtěl udělat i něco svátečního, rozhodl se vyrobit pakory ze smažené zeleniny. Také na něco sladkého měl chuť – připravil khir, rýžovou kaši vařenou v mléku a ochucenou rozinkami, ořechy, vanilkou, šafránem a kardamomem.

Je pravdou, že Mary dost žasla. Vůbec netušila, že by její syn mohl umět vařit, a ještě tak dobře. Také ji překvapilo, že celá ta hostina nebyla ani tak drahá, jako kdyby připravili pečené kuře nebo vysmažili řízky, jak byla zvyklá dřív. Pochutnala si velice a rozhodla se, že kdykoliv nebude Robert doma, dovolí Enkrovi vytvářet jídla podle jeho představ.

Po obědě se sebrali a jeli autobusem někam, kam Enkra nevěděl, kde to je. Mary se sama starala o správný směr a Enkra, trpělivý a ochotný, po tom nepátral, když poznal, že to nechce prozradit. Dobře sledoval ulice pro případ, že by tam ještě někdy musel sám, choval se vesele a šťastně jako každý jiný kluk, jenom jistá nadřazenost v chování, držení hlavy i těla a ladnost pohybů prozrazovaly arminské vychování. Život na ulicích glosoval velmi vtipnými poznámkami, takže se Mary často smála, kritizoval zasvěceně koně, které míjeli, a řadu kritických poznámek věnoval také květinám v parcích a záhonech, okolo kterých jeli. Květinám se naučil rozumět v Rogerových parcích.

Když vystoupili, pochopil okamžitě, kde se ocitli: zoologická zahrada, místo, kde jsou uzavřeni v klecích alespoň zjevově podobní tvorové, jaké miloval. Enkrovy oči zářily jako hvězdy, když procházel ozdobnou branou. Mary si všimla, že zaklonil hlavu a nasával vzduch, který odtamtud přicházel. Věděla už, že dokáže větřit jako zvíře a chápala, že zjišťuje, kde se nacházejí jeho nejmilejší, kočkovité šelmy.

„Jistě, že půjdeme hned k tygrům!“ zasmála se, „Máš je přece rád, viď? A pak k leopardům a jaguárům...“

Enkra s úsměvem zavrtěl hlavou. „Ne, napřed obejdeme všechno ostatní. K tygrům půjdeme až nakonec, protože bych u nich už zůstal. Nesmíme nikoho ošidit, všichni jsme bratři před tváří věčnosti a každý má právo na laskavý dotek ruky...“

„Tím chceš naznačit, že budeš hladit všechno, co potkáme? Taky divoké šelmy? Tohle nejsou Armini, víš?“

„Ovšem, že si je pohladím! Tedy... půjde-li to. Neboj se, oni mi nic neudělají...“

„Ani ti Zelenoocí? Říká se jim tak, viď? Ross mi kdysi vysvětloval, jak to s nimi je, ale já si to už tolik nepamatuju. Vím jen, že jsou divocí...“

„Ano.“ Enkra se rozhlédl a z opatrnosti přešel z angličtiny na lehčí arminštinu, které Mary dobře rozuměla i po letech: „Ale my umíme ovládat Zelenooké, dovedeme jim sdělit, co jim chceme říct. Víš, maminko, každé zvíře má jistý výrazový rejstřík: vrčení, kňučení, řvaní, to všechno něco znamená a podle intonace se dá určit, co. Moji bratři tygři a leopardi mne naučili výrazům, kterými se domlouvají Zelenoocí a které používáme my k jejich ovládání. Stejně tak mne to naučili i psi, se kterými se hodně přátelím, proto mi ani tady v Anglii neublíží žádný pes, ať si je jak chce divoký. Zavrčím na něho nebo tiše štěknu, a je potichu.“

Enkra tohle všechno vysvětloval se smíchem a Mary nevěděla, má-li mu věřit nebo to považovat za žert. „Takže jsi teď pán nade všemi zvířaty!“

„Ne nade všemi. Nedovedu ovládat medvědy a ty malé divoké bojovníky, kuny a lasičky a tak. Medvědy jsem se učil v Lilii, ale to není nic proti živé zkušenosti. Medvědi jsou bojovníci opatrní a líní a není s nimi žádná zábava, proto proti nim moc nejezdíme na výpravy. Mají v džungli schovaná doupata, někteří bydlí dokonce v jeskyních, jsou celkem dobromyslní a občas se pokoušejí obchodovat s medem. Ale obchodního ducha nemají ani za mák a kdekdo by je podfoukl, kdyby to nebyla taková hanba...“

Mary naslouchala jeho bezstarostnému povídání s radostí. Šli okolo řady pestrobarevných papoušků a jejich vzácných příbuzných z jižních moří a Enkra si je při všem řečnění pečlivě prohlížel.

„A co lasičky a kuny – také si s nimi tak dobře rozumíš?“

„Ach,“ mávl Enkra rukou, „To není vůbec žádný národ. Každý je bojovník jen sám pro sebe a svou rodinu. Nežijí v sídlech a když, tak se tam vzájemně hádají a rvou. Nevolí si žádné náčelníky a když už, tak je neposlouchají. Přísahám nevěří a jejich slibům se taky nedá věřit. A mít je za spojence je naprosto bezúčelné, protože bojují jen tak dlouho, dokud sami chtějí. Oni věří, že přežijí celý svět díky svému sobectví – a je to možná pravda.“ přiznal loajálně.

Mary se tomu smála, ale byla to pravda a kdyby Enkra věděl, co se děje v Arminu, měl by pro svoje nepříjemné prohlášení další výborný důkaz – spojený dokonce s jeho životem...

Téhož dne, kdy mi došel dopis od Enkry, potkal jsem přímo v zámku Jackie Therlowa.

„Buď zdráv, colonele Rossi! Hledám tě – mám veliké starosti a doufal jsem...“

„No, starosti dědice vznešeného domu Therlowů jsou skutečně důležité! Tak pojď se mnou k nám...“

Jackie se jenom zasmál na můj ironický tón. Šel se mnou a v mém pokoji se posadil na koberec, opřel se zády o ospalého Aflargea a zahovořil: „Dostal jsem dopis od Enkry. Píše o škole, jak ho nikde nechtějí uznat. Dovedeš pochopit, Rossi, že ti pitomci a troubové nechtějí věřit tomu, co se Enkra naučil v naší normální škole a pořád ho...“

„Dovedu to pochopit. Enkra mi taky napsal dopis a všechno to tam vypráví. Ovšem já jsem to čekal, na rozdíl od tebe. To je mezi lidmi normální. Oni nevěří nikdy ničemu...“

„Sha! Hovoříš jako Roger! Myslel jsem, že ty jako Enkrův strýček mi budeš umět poradit, jak mu pomoci...“

„A ty mu chceš pomáhat? V čem a jak?“

Jackie na mne upřel svoje krásné modré oči. „Enkra se musí vrátit domů do Arminu! Život mezi lidmi by ho naprosto zničil. Je to moc nebezpečné z hlediska zdravotního stavu a..“ zpozoroval, že se zaplétá a rychle odbočil zpět, „Totiž, je zapotřebí nějak přesvědčit Westona, že Enkrovi je v Anglii hůř než tady. Chápu, že tys ani na okamžik nezapochyboval, ale Robert, ačkoliv je národní hrdina a...“

„Zkrať to, bráško!“ řekl Aflargeo, „Co pro tebe máme udělat? Čekáš od nás, že pojedem do Londýna a praštíme Roberta packou po hlavě, aby se mu v ní rozbřesklo?“

Jackie nerozhodně pokrčil rameny a znovu se opřel o tygra. „Já nevím – mám v hlavě úplnou poušť. Ptal jsem se Rogera, je nejchytřejší, koho znám, ale jenom se směje a říká, že na to mám zapomenout a starat se o vlastní průšvihy. Víš, že po mně teď jde nějakej trouba kvůli těm zvonům... Ale to není možný! To by potom nesměla být na světě žádná spravedlnost!“

„Na světě není žádná spravedlnost.“ řekl Aflargeo, „Ale to je vedlejší. Co chceš dělat?“

„Roger říká, že první a základní předpoklad úspěchu jsou co nejkomplexnější informace a znalosti problému. To znamená, že je potřeba získat znalosti, co se s Enkrou v tý Anglii děje. Myslel jsem na to vyslat tam agenta!“

„Vynikající nápad! Pokud možno s bouchačkou a právem odstřelit každýho, kdo by se opovážil malýmu říšskýmu princi Enkrovi nějak ublížit, že? Typicky nindžovskej nápad! Nesmysl!“

„Ale vždyť i ty sám jsi byl po válce u výzvědný služby! Pokud ovšem dějepis nelže...“

„To je sice pravda, ale nešpehovali jsme takový nesmysly...“

Jackie pokrčil nepřesvědčeně rameny. „Takovýho agenta jako ty nemyslím! Třeba kdyby to tam jel někdo obhlídnout, docela civilně... Třebas ty jako příbuznej...“

„Fajn nápad, ale Robert mě zná jako falešnej pětník. Nebylo by to trochu nápadný objevit se v Anglii takhle brzy? Robert by mi vylil perka, než bych stihl dát křesťanské pozdravení...“

„Nebo já třeba! Nebo někdo z kluků! Víš, přestrojit se za bělocha a nějak šikovně se poptat okolo...“

„Enkra je dokonce ostříhaný a stejně na něm každej pozná, že je z Ostrova. Stačí se podívat na jeho obličej...“

„A co třeba Ballambwi? Ten je černý, vlasy moc dlouhý nenosí, docela by se mezi nima ztratil...“

„Jednoznačně. Černoch mezi bělochama, vůbec nebude nápadnej! To už můžeš poslat na výzvědy přímo Aflargea nebo knížete Quiroqu – ti jsou nenápadní jako moucha v polívce!“

„Uvažoval jsem nad tím poprosit o pomoc Jeho Výsost, ale... já se ho trochu bojím a Roger se tomu jen směje. On je kníže jaguárů dost ostrý a nebezpečný pán...“

„Bohu budiž poručeno, dobré zprávy máš! Rozhodně to není beránek. A že by se pustil do takového dobrodružství, to bych se dost divil, na to je moc rozumný...“ Po pravdě řečeno, v poslední větě jsem lhal jak zákon káže, kníže Quiroqa je naopak znám tím, že mu žádné dobrodružství není dost ztřeštěné.

Ale Jackie to nezaregistroval. „Děláš si jenom legraci! Já vážně přemýšlím, kdo by byl k takové práci vhodný! Myslel jsem na někoho z rodu lasiček a kun, na Nejmenší válečníky. Ale je dost těžké je vůbec přimět, aby tě vyslechli – tak nevím!“

Zavrtěl jsem hlavou a řekl přece jen trochu vážněji: „Jacku, to je naprostý nesmysl! Cožpak neznáš Nejmenší? Oni jsou nejdravější a nejkrutější národ džungle, kdyby dorůstali velikosti tygra, vybili by zakrátko celý život na světě! Jsou nezkrocení a nezkrotní a setrvávají v odporu ke každému, příteli či nepříteli...“

„Přesto byli ve válce stopaři našich armád! A ty sám ses prý dobře znal s jejich velitelem!“

„Plukovníkem Ghass-saw-wem? Ano, znal, plukovník sedával na mém rameni, když jsme bojovali. Neznám krutější a dravější šelmu, než byl on, i Quiroqa je proti němu andílek. Ghass-saw-w zabil jednoho z nepřátelských důstojníků, kterého jsme zajali – zakousl se mu do hrdla a vysál mu krev. Ten chlap se sice bránil, ale Ghass-saw-w mu rozkousl prsty, aby ho nemohl chytit a odervat od svého hrdla. A pak se ještě smál, když sám sir Lera vyjádřil údiv nad jeho krutostí...“

„To je dost zajímavý! A kde žije ten Ghass-saw-w?“

„Ten je jistě už dávno mrtev. Měl syna, nevím, jak se jmenoval, ale ten už určitě taky nežije, snad jejich vnoučkové. Bydleli kdysi na Železném řetězu v kotlině Charraggu na jihu u Tří skal. Víš, kde myslím?“

„Ano, povídá se, že to je sídlo Nejmenších. Doprovodil bys mě a pomohl mi s nimi jednat, kdybych je chtěl naverbovat?“

„Rozhodně ne, protože je to nesmysl. Oni totiž Nejmenší mají krátkou paměť a jistě už neví, kdo já jsem. Stejně tak s nimi můžeš jednat ty, a co se týče způsobů a zvyklostí jejich národa, nemůžu ti nic poradit. Oni nemají zvyklosti, tradice a obyčeje, nebo aspoň já o ničem takovém nevím...“

„Dary bych jim nějaké mohl dát?“

„Nevím. Vítají železný stavební materiál, ze kterého si stavějí svoje obydlí: plíšky, destičky, řetízky. Pokud možno provrtané v rozích, aby se to dalo pospojovat. Vem jim i krabičku špendlíků nebo hřebíků, kdysi je sbírali na svoje domky. Jinak uvidíš...“

Jackie mi zdvořile poděkoval, rozloučil se a odešel.

Příští pátek v poledne vyrazili Jackie, Kurt a Sonny cvalem k jihu. Jak bylo zvykem u rychlých poslů, měl každý dva koně, které při jízdě pravidelně střídal, aby se jeden neunavil. Tak se dostali do blízkosti Tří skal během noci a když si krátce odpočinuli, pokračovali ráno v cestě do kotliny. Kurt měl nějaké tušení, kde je asi tak zvaný Železný řetěz, ačkoliv ani pořádně nevěděl, proč se tomuto místu tak říká. Byl tam malý hájek starodávných rozložitých dubů, kam se nechodilo a o nichž se říkalo, že je zakázáno je kácet. Tam kluci zamířili a vjeli konečně do lesíka, rozhlížeje se na všechny strany – hlavně však do korun stromů, kde Nejmenší žili.

„Podívejte!“ upozornil Sonny. Z jednoho stromu visela nějaká železná krabice, která se trochu blýskala ve slunci. Přijeli blíž a zjistili, že je to železný útvar dosti nepravidelný, zhruba ve tvaru krychle, avšak porušený spoustou výstupků a zase prohlubní. Shora byl zavěšen na středně silném řetězu, upevněném nahoře na mohutném řetězu s velkými oky. Menší řetěz se dal z velkého vypojit a odnést.

„Takhle asi vypadají jejich obydlí,“ řekl Jackie, „Proto se tady říká Železný řetěz...“

„Zaťukej na to kopím!“ vyzval Kurt Sonnyho, „Bude psina...“

Sonny poslušně natáhl kopí a zlehka zaklepal na spodní stranu domečku. Téměř současně se jedna ze stěn otevřela sklopným víkem a vyhlédla odtamtud hlavička menší než dětská pěst.

„Co je to za způsoby rušit válečníka v odpočinku?“ zapištěl slabý hlásek, „Jděte si o číslo dál, já nemám čas!“

„Bratříčku,“ řekl Jackie, „Dostaneš pět hřebíků, když se s námi budeš bavit uctivěji! Vidím, že ti tvoje chalupa hrozí upadnout na zem a rozsypat se na šrot!“

Hlavička vymrštila rudý jazýček. „Jak se opovažuješ nazývat hrad válečníka Nejmenších chalupou? S těmi hřebíky to myslíš vážně? Pak jsem ochoten ti odpustit...“

Jackie sáhl do sedlové brašny a vytáhl pět hřebíků, jeden po druhém. To už vyskočil malý bojovník přímo na Sonnyho kopí a sjel po něm dolů – inu, jako lasička.

„A co po mně chceš?“ ptal se Jacka, přeskakuje obratně na jeho koně. Drobná korálková očka si prohlížela kluky s oprávněnou nedůvěrou.

„Chtěl bych mluvit s tvým náčelníkem. Pokud ovšem máte náčelníky! Říká se, že nemíváte žádné...“

„No dovol? Máme náčelníky, každý z nás je náčelník! Například já! A v případě potřeby si volíme krále, který nám vládne!“

„Tak bych tedy chtěl hovořit s vaším králem! Pokud to jde...“

„Nejde! Co já se pamatuju, nebyl král zvolen. Ghívar bojovníků a náčelníků každého uchazeče okamžitě zamítl. I já jsem se ucházel o tuto poctu, ale ti prokletí prašiví ničemové mě odmítli! Od té doby jsem vyslovil ghívaru nedůvěru a odešel jsem z něj! Ať jim všem vypelichají ocasy! Tak!“

„Chm,“ zasmušil se Jackie, „To je ale mrzuté! A kdo vám tedy vládne? Nebo si poroučíte každý sám sobě?“

„Zatím vládne Nejvyšší náčelník Wah-hagra-ga. Ale bude asi brzo sesazen, je to hlupák a ničema, jeden z toho ghívaru, který jsem s pohrdáním opustil!“

„Svatá panno!“ řekl Kurt, „Tohle je opravdu psina!“

„Miláčku,“ řekl Jackie a hladil lasičku, „Mohli bychom hovořit s tím tvým Wah-hagra-gem? Kde je, prosím tě?“

„Zavolám ho, když mi dáš ještě dalších pět hřebíků. Potom ho pozvu sem, do svého hradu...“

Jackie mu dal další hřebíky, malý bojovník statečného národa lasiček mu vylezl na ruku, zatínaje mu do ní svoje ostré drápky, prohlédl si hřebíky, mrkl na ostatní kluky a pak se opět s použitím ostrých drápků vyškrábal Jackovi až na rameno. Jackie měl strach, že ho kousne do ucha, ale neudělal to – jen mu zašeptal svým pištivým hláskem: „Být tebou, nevěřil bych tvým bojovníkům! Smějí se a nevypadají, že by byli moc dobří! Myslím, že tě chtějí zabít a okrást. Nevěř jim, věř radši mně!“

Jackie se zatvářil, jako by chtěl spolknout vosu. Potom pohladil svého malého přítele po hřbetě a zašeptal spiklenecky: „Buď bez obav, dám si na ně pozor!“

Bojovník pobral všechny hřebíky do tlamičky, vyběhl po kopí zase do svého hradu, vylezl odtamtud, vyšplhal po řetězu na hlavní řetěz a metelil po něm do neznáma. Kluci jenom zjistili, že po jeho odchodu se příklop zase sám zatáhl, v hradu tedy musela zbýt ještě nějaká posádka.

„Pánbůh s námi,“ řekl Jackie, „Výborný přítel – varoval mě, že mě chcete zabít, kluci. Mám si na vás dávat pozor!“

„Tak dávej,“ řekl Sonny, „Zabít sice ne, ale mučit tě budeme brutálně, za to že jsi nás zatáhl do takovýhle divočiny...“

Sesedli zatím s koní, rozhlíželi se bedlivě a zjistili, že se opodál ze stromů spouštějí bojovníci lasiček. Z druhé strany se spouštěly zase kuny. Ačkoliv se oba národy mezi sebou mnoho nesnášely, teď se blížili druh vedle druha, velký vedle menšího. K jejich národu patřili i hranostajové a jiné jejich spřízněné rody až málem někam k jezevcům – ti všichni tady měli své zástupce. Kuny byly drzejší, vylezly z husté trávy na dva metry od kluků a civěly na ně korálkovýma očima.

Náhle se na řetězu objevil jejich známý a za ním několik kun a lasiček – který z nich je Nejvyšší náčelník, nebylo lze dosti dobře pochopit, neboť byli všichni absolutně stejní, jako ostatní z jejich rodů. Spustili se dolů po nějaké větvi jeden po druhém a zakrátko stanuli před kluky.

Ti už se usadili do trávy a čekali, kdo je osloví. Nakonec se dočkali, že jeden z kuních pánů promluvil: „Očekávám od vás, proč jste sem přišli rušit náš klid!“

„Skládáme ti poklonu, ty, který jsi Nejvyšším náčelníkem svého národa,“ řekl Jackie, „Jsi jistě Wah-hagra-ga...“

„Jsem král Wah-hagra-ga!“ prohlásil hrdě náčelník, „A jsem ochoten se bít s každým, kdo mi bude upírat ten titul...“

„Ach, netušili jsme, velký králi... dovol mi, abych ti předal dar, který jsme ti přinesli: dvě krabice hřebíků a balík plechů, z nichž stavíte své... hrady...“

Jackie nebyl zvyklý hovořit s tak malými králi a jen stěží přemáhal smích. Co byl tento král proti náčelníku Aighi-bahrovi? Kurt a Sonny předložili králi hřebíky i balík a ten si vylezl na balík a hrdě se rozhlížel po svých poddaných. „Nuže, bratři, co si ode mne přejete?“ ptal se blahosklonně.

„Potřebujeme, aby jeden nebo několik tvých bojovníků udělalo pro nás jistou práci. Jedná se o vyzvědačskou službu v Londýně, hlavním městě Velké Británie. Ve Studené zemi...“ doplnil, maje pochybnosti o jejich geografických znalostech.

Krále ten požadavek zřejmě poněkud překvapil. Zamyslel se a jeho korálková očka rychle pomrkávala. „Ovšem, nemám nic proti tomu, aby se někdo z mých poddaných zúčastnil vašeho boje. Ale rovněž tak nemohu k němu dát přímý souhlas. Svým příbuzným k tomu rozkaz nedám a nemohu dát. Pokud ale snad chce jít s vámi někdo z bojovníků, nebráním mu...“

„Proč nechceš dát příkaz? Máš snad něco proti nám nebo přátelskou smlouvu s těmi druhými?“

„Ne! Ale moji poddaní se zásadně nemíchají do sporů lidí. Nemáme to zapotřebí, jsme svobodný národ. Moji bojovníci bojují jenom sami za sebe; lidé jsou stejně odsouzeni k zániku a zemřou sami vlastní silou. Lidé by vůbec neměli na světě být! Aby nemohli žádat takové věci od svobodných válečníků!“

„A není to nakonec proto,“ řekl Kurt, „Že by tě tvoji svobodní válečníci ani neposlechli, kdybys jim poručil? Není tohle pramen tvé nechuti nám pomoci?“

„Cože?“ vyjekl král, „Kdo se opovážil to říct?“

„Říká se, že si prý ani náčelníky nevolíte! A když, nikdy je neposloucháte – to se o vás mluví!“

„Pustá lež! Máme náčelníky a posloucháme je! Nikdo z tohoto shromáždění se neodváží mi odporovat, když mu něco poručím! Ale je na mně, abych poroučel uvážlivě a moudře a nařizoval každému jenom to, co si sám přeje učinit. Jen tak si moudrý vládce může zajistit svoji vládu na dlouhá léta...“

„Skvělé,“ řekl Jackie, „Takže jsi králem jenom dotud, pokud po svých poddaných nic nechceš. Tedy alespoň vy, bojovníci: skutečně nechcete pomoci svému bratrovi v nouzi?“ Rozhlížel se po bystrých očkách, která teď na něj hleděla z kdekterého úkrytu v trávě, za keři nebo stromky. Ale nikdo se nehlásil a rozčílené pištění, které se občas ozývalo, neznělo jako souhlas.

„Jak vidno, nikdo z našeho národa si nepřeje jít do boje za tvoji věc,“ řekl král, „Odejděte, bojovníci! Děkuji vám za vaše dary a budu na vás vděčně vzpomínat. A najde-li se v mém národě někdo, kdo bude chtít za vás bojovat, přísahám na svou čest, že mu v tom nebudu bránit ani na okamžik...“

„Čert je vem,“ šeptal Sonny Jackovi, „S takovými zvědy bysme asi stejně nic nepořídili! Nech je být a pojď odsud, než na nás někdo skočí a pokouše nás...“

„Buďte tedy zdrávi, stateční a smělí bojovníci kun a lasiček! Ať jsou vaše silné a mocné tlapky zdravé a k boji schopné!“ zakřičel Jackie posměšně, „A až se uválíte nudou v těch svých hradech ze starého železa, přijďte si poslechnout písničku o tom, že jste zbabělci, jakým není rovno! Všude se bude zpívat!“

Král stál ještě na svých darech, aby mu je někdo nevzal. „Mluv si, co chceš! My jsme svobodní bojovníci!“

Enkra nevěděl nic o těch vyjednáváních a když se dostal ke kunovitým šelmičkám, usmíval se na ně stejně přátelsky jako na jiná zvířata. Je možno věřit, že by to dělal, i kdyby věděl o neochotě jejich arminských spolubratří, neboť není možné soudit Zelenooké za činy Arminů a naopak.

Mary si povšimla, že vábil k sobě divoké koně, zebry, žirafy i lehkonohé antilopy, tlumeným hrdelním sípěním, nepřipomínajícím žádný lidský zvuk. Zvířata přicházela k mříži a pátravě hleděla na lidi okolo, pak většinou mrskla ocasem, vyskočila čiperně a rozběhla se šíleným letem pryč.

Dravé ptáky, kteří seděli ospale na větvích a hleděli tupě do prázdna, přivedl Enkra do varu ostrým skřekem, který vyloudil na svinutou dlaň. Stejně se mu podařilo přivést téměř k šílenství všechny opice, jen několika kvákavými zvuky. Rozčílení opičáci se shlukli u mříží, o překot kvákali a skřehotali něco v odpověď a Enkra se smál, až se prohýbal. Dozorci sledovali jeho činnost nepříliš radostnými pohledy, plašit zvěř není nikdy dobré – ale pak si povšimli, že žádné zvíře neupadá díky Enkrovi do zuřivosti a že si například opice velice pochvalují hlučnou hádku, kterou vyvolal – tak ho nechali na pokoji, ať se baví, jak umí. Zato návštěvníci byli udiveni a nechybělo mnoho, aby považovali Enkru za kouzelníka.

Konečně došli k šelmám a první klec, kterou potkali, obsahovala dva krásné skvrnité leopardy. Samec ležel na budce, v níž obě kočky bydlely, samička přecházela podél mříže a tvářila se spíš unuděně než krvežíznivě. Lidé pozorovali šelmy opatrnými pohledy – ačkoliv byly obě za mříží, přece jen jim nebylo radno věřit. Zelené divoké oči občas pohlédly na lidi za mříží, až jim tuhla krev v žilách, což málokdo z lidí má v oblibě.

Enkra se přitiskl k zábradlíčku před klecí a chvíli si pečlivě prohlížel šelmy. Potom tichounce, zlehka zakničel jako malé leopardí mládě. Kocour nastražil uši, zato leopardí kočka se zastavila uprostřed kroku a znepokojeně se rozhlédla. Enkra kníkal dále, tak tiše, že to šumící a hlučící lidé nemohli ani postřehnout, a kočka pomalu přešla podél mříží a bedlivě pozorovala diváky. Nakonec se otočila tváří k Enkrovi, chvíli na něj mlčky hleděla a pak zařvala hlubokým prsním hlasem. To Enkra znal, byla to výzva, aby se ten druhý ukázal nebo naznačil, kde je. Enkra zakníkal o poznání silněji, tentokrát to zkusil jako kotě, které má hlad a chce k mámě. Kalkuloval dobře, leopardí kočka již měla mláďata a znala ten zvuk. Zabručela znechuceně, jak se zlobila na přítomnost lidí a pak zakňučela přátelsky, vyzývala, aby kotě přišlo.

Enkra začal pomalu, uklidňujícně kňučet. Byl to právě ten klíčový zvuk, jaký používají Armini k ovládání Zelenookých. Leopardí kočka se pomalu položila na bok zády k divákům, ke mříži – otáčela hlavu a zírala na Enkru. Enkra se rozhlédl, kde je asi hlídač, pak k údivu Mary i všech diváků přeskočil zábradlí a přistoupil ke mřížím. Kočka zablýskala očima a zlobně na něj zavrčela, ale on kňučel dál a pomalu, zvolna natáhl ruku k ní. Nasála jeho pach a zřejmě ji uklidnil, neboť položila klidně hlavu k mříži a už se na něj nedívala. A Enkra prostrčil ruku přes mříž a položil ji na hlavu šelmy.

Lidé vydechli úžasem. Enkra se jen krátce usmál na matku a hladil pomalými, vláčnými pohyby velkou kočku po hlavě a krku. Leopardice zapředla, převalila se na hřbet tlapkami nahoru; Enkra ji škrábal za ušima a na bělostné bradě, pak i na krku, a kočka hlasitě mručela.

„Úžasné!“ vyjekla nějaká starší dáma, „Neuvěřitelné!“

„Jdi raději od toho, chlapče...“ varoval někdo, „Co kdyby na tebe skočila? Zvířeti se nedá věřit...“

„Ne, zůstaň!“ přál si někdo jiný, „Počkej, vyfotím to...“ Počal manipulovat s Polaroidem tak neobratně, že to Enkrovi bralo dech, ačkoliv sám mnoho fotografovat neuměl.

Najednou se objevil hlídač – ale z druhé strany, zezadu od klecí. Když uviděl Enkru s rukou v kleci, vykřikl a s těžkou lopatou se k němu vrhl. V téže chvíli leopardice vyskočila na nohy a vyletěla proti mřížím, proti krmiči. Enkra okamžitě ucukl rukou zpět a z hrdla se mu vydralo zaječení divoké kočky – krmič stačil sotva uskočit, jak leopardice prostrčila jednu ze svých dlouhých tlap mříží a roztáhla mu před očima své ostré drápy. Sevřel pevně lopatu a připravoval se čelit případnému útoku, ačkoliv byla šelma za mříží a ačkoliv mu bylo vidět na očích, že z ní má nepřekonatelný strach.

„Hrome, člověče!“ řekl Enkra trochu ostřeji, „Copak nemůžete nechat to zvíře být? Jděte od ní, rozčilujete ji!“

Hlídač to uznal, ale přistoupil k Enkrovi a tvářil se velice nepřívětivě. „Ty se ještě opovažuješ kritizovat člověka, který ti zachránil život?“ vyjel si na něj zvýšeným hlasem.

„Na hlupáka, který málem způsobil, že mne škrábla! Když jste proti ní vyrazil, polekala se, proto vás napadla. O málo a byla by mne poranila – máte vůbec rozum, napadat šelmu, když si s ní někdo jiný hraje?“

„Co?“ vytřeštil oči hlídač, „Ty myslíš, že sis s tou kočkou hrál? Copak myslíš, že by si nechala líbit takové hraní, ještě k tomu delší dobu? O vteřinu a byla by tě kousla! Znám takový šelmy, jsou nebezpečný a zákeřný a není jim co věřit! Snad si dala líbit, že jsi na ni sáhl, ale to jenom proto, aby ti tu ruku v příští chvíli utrhla!“

„Mýlíte se,“ Enkra se už uklidnil a rozhodl se odstranit jeho hlubokou nevědomost, takže začal mluvit vlídně: „Ta kočka vůbec není zlá, má v sobě stejně hlubokou potřebu citu jako každá živá bytost! Touží po přátelském pohlazení, po troše lásky, která by jí pomohla snášet zajetí! Vy jí to ovšem nemůžete dát, protože ji nemáte rád, ale nemusel byste kazit jiným jejich záměry! Já mezi nimi žil a vím, co leopardi dovedou – nikdy by mi neublížila, ani teď, kdybych vešel do její klece...“

„Von má asi pravdu, šéfe!“ ozval se kdosi, „Hrál si s ní a hladil ji hezkou chvíli! Mám dojem, že tomu rozumí!“

„Tenhle? A co seš zač – z cirkusu?“

„Ne. Přijel jsem z Arminu...“

„Jo ták! Vo vás se povídá, že dovedete vycvičit zvířata, aby se chovali jako lidi! Zkoušíš to na našich kočkách? To bych rád věděl, co by tomu řeklo panstvo z ředitelství...“

„Neměl jsem v úmyslu je cvičit – jenom jsem si chtěl zase jednou pohladit skvrnitou srst. Nemohu být bez toho, abych hladil jejich měkké kožíšky. Nevím, jak to bude později, ale prozatím bez nich nedokážu žít...“

„No, tak dobrý, no – pro tentokrát! Ale až tě tady nachytám podruhý, dostaneš pár pohlavků, ať umíš krotit kočky jak chceš!“

„Výborně, pane! A kdybyste potřebovali něco pomoct, jsem vám k službám! Rozumím všemu, co se týká veterinární medicíny...“

„Vřelý díky, pane doktore!“ zasmál se muž – pomohl Enkrovi přelézt zábradlí, ačkoliv ten to nevyžadoval ani nepotřeboval, a sledoval ho pohledem, když přecházeli dál.

„Eddie,“ řekla Mary, „Nesmíš chodit k těm divokým šelmám! Já vím, že je dokážeš zkrotit – ale lidi zkrotit nedokážeš! Přece snad chápeš, že je to zakázáno!“

„Ano, maminko,“ řekl Enkra tiše a opět přeladil na arminštinu, „Až mi bude moc smutno a budu si s nimi chtít hrát, přijdu sem v noci. Teď ve dne tu jsou lidé a moji přátelé jsou plaší a bojí se. Když tady budu sám, budou ke mně přátelští...“

„Můj synku,“ řekla tiše a usmála se, „Co to z tebe udělali v té dálce? Lidem se vyhýbáš, bojíš se jich a nenávidíš je – a se šelmami se přátelíš?“

„Oni jsou lepší než lidé. Nezradí mne, jsou ke mně dobří! Lidé nejsou dobří – u nás v Arminu žijí skuteční lidé, tak dobří jako šelmy z džungle. Lidé, kteří mne mají rádi. Tady se od prvního dne setkávám s odporem a nenávistí – a není síly, která by to mohla odvrátit...“

„Ale ano – je taková síla. Je to síla, která tě přinutí podobat se lidem. Musíš se naučit s nimi žít, musíš se jim přizpůsobit. Ber život, jaký je a lidi, jací jsou – a ty sám buď jako oni. Taková je jediná cesta.“

„Neberu lidem, co mají. Ať si jsou, jací být chtějí – ale já nejsem jejich krev! Já chci být takový, jaký jsem – a když mne nechtějí, jsem proti nim! Nevzdám se Arminu, budu dál stát na svém, pevně a vytrvale, jak mi káže náš zákon. Budu se bránit jako šelma proti všem, kdo mi chtějí ublížit, a stejně budu hájit svoji pravdu...“

„Proti celému světu?“

„Co je to svět? Náš zákon říká: I kdyby byl celý svět proti tobě, jsi-li sám čist před svým svědomím, máš pravdu ty a je tvou povinností za ní stát.“

„Dostávám z tebe strach, můj milý! Nebudeš nikdy šťastný, budeš-li trvat na téhle pravdě...“

Enkra se zasmál a přešel bez výstrahy na jiné téma: „Podívej, tohle je obláčkový leopard, nejkrásnější základní šelma, jakou znám. Znal jsem jednoho z nich doma, často jsem si s ním hrál. Krásná kresba kožíšku, co?“

Mary si prohlížela ohromné, krásně vybarvené skvrny na kožešině šelmy, spící na své boudě. Enkra zavolal kničením, leopard se probudil a přišel k mříži, aby se předvedl dle jejich přání. Enkra vykládal matce o hebkosti jeho dlouhé srsti tak sugestivně, jako by jí chtěl v příští chvíli strčit ruku do klece a dát jí tak možnost si zvíře pohladit, ale Mary jej raději trochu krotila, aby se k šelmě nepřibližoval. „Můj malý Eddie, jak tě znám, přijdeš sem jednou sám a v noci, aby sis je pohladil...“

Enkrovy oči zaplály jako hvězdy. „A ty mi to dovolíš, mami?“

„Ne – ale copak ty si řekneš o dovolení? Když budeš chtít, odejdeš, to já vím. A nezadržím tě já ani otec, ani nic na světě, snad kromě povodně nebo výbuchu sopky. Znám Arminy, i já jsem žila dlouho ve Vnitřním světě...“

Enkra miloval tahle kouzelná slova Vnitřní svět. Pokaždé, když je slyšel, vzpomněl si na epizodu z dobrodružného filmu, kde hrdina svolával Arminy při jakési šarvátce: „Muži z Vnitřního světa, za mnou!“ Počítal se k nim. Věděl, že kdyby zazněl tento pokřik, vytáhne také on svoji dýku a půjde do boje, nevěda ani za co – jen pro to kouzelné společenství národa a krve, jenž v něm plane. Byl matce vděčen, že mu rozumí – a byl šťasten.

Došli ke kleci, v níž pobíhali dva divocí a zlí jaguáři. „Tak vypadá legendární kníže Quiroqa! Já ho neznám, ale vyprávějí se o něm hotové pohádky! Je to nejvyšší náčelník všech jaguárů a každý se ho bojí. Je prý velice zlý a krutý, ale mně poslal svůj odznak, aby mě chránil...“

„Ty jsi asi přítelem všech, kdo jsou jiným nepřáteli! Proč si děláš ze všech lidí nepřátele, Eddie?“

Enkra se jen smutně zasmál. „Copak já za to můžu? To oni mě nemají rádi! Lidé tvrdí, že jaguár je nezkrotitelný – uvidíš, že se ke mně budou tulit, jako ta kočka před chvílí!“

„Radši ne, dozorce nás pozoruje! Chovej se klidně, nebo nás odtud ještě vyvedou...“

„Ach matko! Nikdo by mě odtud neodvedl, kdybych nechtěl!“

Mary vztáhla ruku a zatahala ho za krátké vlasy nad uchem. „Ty nikdy nikoho neposlechneš? Samozřejmě nejmíň svou starou ubohou matku, viď? Víš, co to je poslouchat maminku, Eddie? Slyšel jsi o tom vůbec?“

Enkra neodpověděl, dokud nedošli k tygrům. Ti měli obzvlášť krásný výběh, velikou prostoru zapuštěnou se svahu do země, okolo níž vedl ochoz pro diváky. Stěny měli vybetonované a tak hluboké, že žádný tygr nemohl vyskočit. Jinak tam měli zařízené prolézačky a nakupeniny z balvanů, uprostřed malý bazének. Taky tam byl pahýl jakéhosi stromu, o který si jeden právě brousil drápy.

Mary se posadila na lavičku při okraji a Enkra ochotně přisedl. Pak oba pozorovali mohutné pruhované šelmy hluboko pod sebou.

„Ve škole,“ řekl Enkra, „Jsme se učili takovou báseň: Orání kralevice Marka z eposu Smrt matky Jugovičů. Srbská báseň – pojednává o lásce k matce a poslušnosti jejích rozkazů...“

„Ach! To bych skutečně ráda slyšela!“

„Nepamatuju si ji, je dost dlouhá. Je tam taky tohle: matka žádá kralevice Marka, aby přestal bojovat proti nepřátelům své vlasti, tedy Turkům, a raději se staral o práci – zoral kus pole při krajské cestě. Marko jde a orá, ale čím dál víc u cesty. Vtom jeli okolo tři Turci a počali ho přesvědčovat, aby jim cestu nezaorával. Kralevic Marko je pobil svým pluhem, sebral jim naloupené poklady a odnesl matce. „To jsem ti dneska vyoral, matko!“ Tak se má poslouchat maminčiny příkazy!“

Mary se usmála trochu nervózně. „Ach, svatý bože! Ještě že už nejsou turecké války! Můj milý Eddie, to je sice skvělý příklad, ale prosím tě pro všechno na světě, tím se neřiď! Za takovou poslušnost ti mockrát děkuju...“

„No právě,“ povzdychl si Enkra, „Že nejsou turecké války...“ A věnoval pozornost zas tygrům v betonové strži. „Co je to támhle v rohu? Hromosvod, nebo vodovodní hadice?“

„Nevím, ani jsem si toho nevšimla. Na co to chceš vědět?“

„Jestli by mě to uneslo, kdybych náhodou někdy musel dolů a hlavně nahoru. Počítat se musí se vším...“

„Tak s tímhle radši nepočítej! Tygři by tě použili jako hračku a pohráli by si s tebou – jako kočka s myší!“

„Já už jsem si hrál s tygry, doma...“

„Ale tohle jsou obyčejní zelenoocí tygři!“

„Ale já je dokážu zkrotit! Někdy sem za nima přijdu, a tudy bych se mohl dobře dostat do zahrady. Protější stěna tvoří taky stěnu zahrady, za tou zdí už je asi normální ulice. Kdybych tam přelezl a prošel přes tygří výběh, budu v zahradě bez vleznýho. Musíme šetřit, maminko, máme málo drobnejch... a když chceme přikoupit nějaký ty státní akcie, musíme hospodařit rozumně!“

Teď už se rozesmála. „Eddie, ty máš plány! Jseš tady sotva tejden a chceš už obchodovat s akciema?“

„Při rozumně vedeným obchodu... Znáš nějakýho spolehlivýho burzovního poradce, kterej by se nás mohl ujmout? Kdo je tady partner Monroesovy banky?“

„Já jsem se o banky nikdy nezajímala! A radím ti, nezajímej se ani ty. Je to naprostej nesmysl.“

Enkra pokrčil rameny a rozhodl se, že si to vysonduje sám. „Půjdem se ještě podívat na lvy. Musím uctít světlou památku svýho kamaráda Golden Raina a bratříčků Toarra a Gha-warra. To jsou lvíčkové a mají mě moc rádi – chm, už to teď budou pořádný klackové. Ani bych je už nepřemohl...“

Šli se podívat ke lvům. Ti měli podobný výběh jako tygři a bylo jich sedm. Enkra z toho měl upřímnou radost a s hrdým svitem v očích počítal: „Sedm lvů, pět tygrů, dva jaguáři, dva leopardi, čtyři gepardi, šest pum, obláčkový leopard, nějaký ten rys... to už by byla slušná smečka, maminko! A až se jim narodí mláďata, bude to ještě lepší! Vlastně, tygři by zrovna měli mít koťata, to bych se měl podívat! Mně se moc líbí malí tygříci...“

„Jak se k nim dostaneš? Jsou jistě někde v kleci a nikoho k nim nepouštějí. Takový malý tygr stojí nejmíň tři tisíce liber...“

„Já se přece zajímám o felinologii! Můžu říct, že to bude můj studijní obor, až budu velkej, to by v tom byl čert, aby mě k nim nepustili. Vždyť jsme tak říkajíc kolegové...“

„Neblázni, Eddie! Přece tě nemůžou brát vážně...“

Enkra nic neřekl, ale když potkali ošetřovatele v bílém plášti, který tudy procházel, vstoupil mu rázně do cesty a řekl zdvořile: „Promiňte, prosím, ale tady se jistě narodila tygřata...“

Ošetřovatel se na něj podíval překvapeně, pak pokrčil rameny a ukázal mu na přístavek ve stěně betonového výběhu: „Ano, jsou s matkou tam v té zavřené kleci.“

„Ach... a mohl bych je vidět?“

„Ne,“ smál se ošetřovatel, „Vždyť by tě stará sežrala...“

„No – třeba když je vy prohlížíte, jste přece doktor, ne? Mohl bych jít s vámi a sekundovat vám...“

Ošetřovatel se smál stále víc. „Za prve nejsem doktor. Za druhé doktor k téhle tygřici vůbec nesmí, protože ta si ho pamatuje od doby, kdy jí dával injekce, a za třetí by asi nikomu nedovolila na svý koťata sáhnout...“

„Proč? Jak jsou stará?“

„Asi tři týdny.“

„A za celou tu dobu je nikdo neprohlédl? A očkování proti kočičí psince taky nedostala? To je neodpustitelná nedbalost, s laskavým dovolením! Co kdyby jim něco bylo? Jak si lékař může vzít tohle na zodpovědnost?“

Ošetřovatel se poškrábal za uchem. „Bavíš mě, chlapče! Co se domníváš, že jsme měli dělat? Nechat se od ní roztrhat?“

„Po narození koťat je měl doktor prohlédnout, jak to s nima vypadá, to se přece vždycky dělá. Potom zjistit, jak je na tom tygřice s mlékem a případně zahájit umělou výživu, kdyby to s ní bylo špatný. Pravidelně kontrolovat, nejméně dvakrát za týden. Jen tak z nich můžou vyrůst kloudní tygři – takhle jsou na nejlepší cestě zdivočet...“

„Ty toho nějak moc víš, chlapečku! Kde bereš ty rozumy?“

„Zajímám se o felinologii, kočkovitý šelmy jsou moje specialita a jednou to chci studovat...“

„Studovat felinologii? A kde, pro všechny svaté? To se snad nikde nepřednáší?“

„Na Kingtownské universitě určitě...“

Ošetřovatel se praštil do čela. „No ovšem, to mi mohlo dojít! Tvoje vlasy mě zmátly, kluku – tak ty seš Armin! No, ani tak není možný se k tygřici přiblížit a všichni, jak jsme tady, se jí bojíme. Tebe by k tomu taky nepustili, i když si myslím, že tomu můžeš rozumět. Nezlob se na nás, jsme jenom lidi...“

„Jistě. A mohl bych se na ně podívat aspoň zdálky? Kolik jich vůbec je... nebo jste je ani nespočítali?“

„Tři. Ale ona vždycky hrozně řve a kryje je tělem. Krmíme ji hodně opatrně, kdyby vylítla...“ Ošetřovatel se na chvíli zamyslel a pozoroval Enkru zkoumavým pohledem, „Ty seš skutečně Armin? V tom případě bych tě případně mohl vzít dozadu na svou odpovědnost...“

„Velmi prosím! Byl bych vám velmi vděčen, pane...“

„Ty umíš lidem dokonce i vykat? Hele, já jsem Abbey Mulligan!“

„Enkra Weston. A moje maminka Mary...“

„Těší mě. Tak jdeme...“

„Proboha, neobtěžuj pána, Eddie...“ řekla Mary, ale byly to jen poslední záchvěvy londýnského vychování. Ve skutečnosti byla na tygřata stejně zvědavá jako Enkra.

Abbey otevřel malá dvířka u okraje výběhu a propustil je do úzké chodby. Dvířka za sebou zase zamkl proti zvědavcům a pokynul Enkrovi a Mary, aby šli dál. Mary mnoho neviděla, ale Enkra měl pravé kočičí oči a kráčel rychle a bezpečně. Chodba byla jen spoře osvětlena zasklenými okénky až u stropu a končila dalšími dveřmi. Abbey je otevřel a ocitli se za řadou klecí.

„Tady naše kočičky nocují. Každý tygr musí mít svůj vlastní výběh, maximálně mohou žít v párech. Jsou přísní individualisté a nemají moc rádi společnost, ani vlastních...“

Abbey došel až k poslední kleci, kde odhrnul závěs a vpustil je dovnitř. Jakmile přestoupili práh, vyletěla proti mřížím tygřice jako kulový blesk. Rozevřela strašlivou mordu a zařvala hromovým hlasem, až se Mary zachvěla. Naopak Enkra zařval rovněž a tygřice s úlekem couvla zpátky k hromadě roztrhaných hadrů, kde spala tygřata.

„Ale Parvatí!“ řekl ošetřovatel, „Co to je, zlobit se na lidi? My si tě jdeme jenom prohlídnout, kočičko moje!“

Parvatí si je prohlédla sírově žlutýma očima. Nezdálo se, že by jí po vysvětlení byli sympatičtější.

„Já ji uklidním!“ Enkra dlouze, táhla zamručel z hloubi prsou. Mary by nikdy nevěřila, že je toho schopen. Byl to hrubý a drsný zvuk, ale tygřici zřejmě vyhovoval, neboť neřvala, ale pohlédla na něj váhavě a její tvář dostala vlídnější výraz.

„No, dyť seš hodná čičinka, Parvatí! Tvůj pán je tady a nenechá ti ublížit... On je hodný, Parvatí, a my jsme tví přátelé...“

Něžný tón, kterým Enkra vyslovil ta slova, tygřici uklidnil, ale nijak nezmenšil její nechuť předvést svá mláďata. Enkra přistoupil až k mříži a z úst se mu řinul úplný vodopád vrčení, kňučení a hlubokého mňoukání. Abbey by mohl přísahat, že to vrčí a kňučí tygr. Taky tygřice tomu docela věřila, přišla blíž k mříži a hleděla Enkrovi do očí, stále si ne dost jista jeho přátelstvím. Enkra se jí nebál, naopak prostrčil ruce mříží a natáhl je k ní. Přičichla si k jeho dlaním a dovolila mu pohladit ji po hlavě.

„No vidíš, Parvatí, že seš hodná čičinka! Pojď sem blíž a polož se k mříži, ať si tě může pohladit maminka a Abbey...“ Vzápětí Enkra kňučením a bručením vysvětlil v o něco delším projevu totéž i tygřici.

Šelma se skutečně přitiskla bokem ke mříži a třela se o ni. Enkra ji hladil a škrábal za ušima, nakonec sklouzl pod krk a drbal na bradě, což mají kočkovité šelmy obzvláště rády. Výsledek jeho činnosti byl ten, že Parvatí počala příst.

„Teď ji můžete pohladit! Nebojte se, kdyby se chtěla po někom ohnat, chytnu ji za spodní čelist. Nekouříš, Abbey?“

„Ne...“ řekl ošetřovatel překvapeně.

„To je dobře, to nemají rádi. Rovněž tak benzín, líh a jiné páchnoucí látky. A samozřejmě všechny voňavky...“

Mary ochotně prostrčila ruku mřížemi a hladila Parvatí po hlavě – tygřice si to nechala líbit s neuvěřitelnou ochotou a jen při tom mručela. Totéž učinil ošetřovatel. „To je úžasný! Mám Parvatí na starosti třetí rok, ale sáhnout si na ni jsem si ještě nedovolil!“

„Tvoje chyba. Ta číča taky touží po troše lidský něhy a lásky. Měl jsi ji hladit od prvopočátku a byla by jako domácí Micka... Vůbec nechápu, proč jste ji pokřtili právě jménem bohyně Zla a Ničení...“

„To je snad tím, že má ty koťata...“

„Jo vidíš, koťata, na ty se musím podívat. Otevři mi klec!“

„Proboha, to je pokus o sebevraždu! Tohle ti Parvatí nedovolí, ať je jak chce milá...“

Parvatí postřehla v jeho hlase obavy a zkusmo zavrčela. Ale Enkra ji uklidnil dalším zabručením. „Pustí mě! Jak jinak by se mi mohla pochlubit koťaty?“

Svlékl bundu, pověsil ji na hřebík ve zdi a přistoupil k mříži. Prohlédl si závoru, nadzvedl ji a pootevřel dvířka. „Zavři za mnou dobře, mohla by chtít vylézt ven...“

Parvatí na něj zlobně zavrčela, když vstupoval – ale Enkra rozvinul sérii dalších různých pazvuků, vesměs uklidňujících a při tom postupoval blíž a blíž k mláďatům. Bylo je dobře vidět, jak vystrkovala pruhované hlavičky z hadrového pelíšku a kňučela nadšením, neboť něco jako Enkra ještě v životě neviděla zblízka. Enkra si klekl vedle pelíšku na zem a sklonil se nad nimi, Parvatí se postavila proti němu a pozorně sledovala, co bude dělat s jejími ratolestmi. Mary si povšimla, že ji Enkra stále pečlivě střeží pohledem a občas na ni uklidňujícně vrčí – věřit jí stále ještě nemohl.

„Kolik jsi říkal, že máte těch koťat?“

„Tři. Nesouhlasí to snad?“

„Nevím, jestli dovedu počítat, ale já vidím čtyři. Prosím, spočítáme je spolu...“

Bral tygřata do rukou jedno po druhém a kladl je z pelíšku na podlahu. Tygřata se pokoušela postavit na tlapky, ale ty jim ujížděly na kluzké podlaze a koťata směšně kňučela. Po prvních třech vytáhl ještě čtvrté, ale viditelně slabší a menší. To se ani nebránilo jako ostatní, leželo mu v rukou ochable a smutně.

„Tohle nevydrží! Bylo od začátku slabší než ostatní a oni ho asi nenechali moc pít. Škoda ho...“

„A nedalo by se mu nějak pomoci?“ ptal se Abbey.

„Dalo, samozřejmě. Ale muselo by se tomu pomoct. Odstavit ho a sehnat kojnou, nejlíp fenku vlčáka nebo novofunlanďáka.“

„Jenže to je všecko marný. Parvatí ho nedá...“

Enkra hladil jednou rukou tygře a druhou jeho matku. „Ale dá, mně ho dá! Mami, podej mi bundu, a ty vyraz tam z toho smetáku v koutě tyč a podej mi ji. Pro každej případ...“

„Eddie,“ řekla Mary, „Nepleť se do toho, proboha! Ona tě zabije, měj přece trochu rozumu!“

„To kotě zachráním! Každá živá bytost má přece právo... nemůžu nechat takový koťátko bez pomoci! Podej bundu...“

Bral jedno kotě po druhém, přitiskl je k tváři a mazlil se s nimi. Potom je dával do pelíšku zpátky. Parvatí se nehněvala, seděla proti němu a pozorně přihlížela.

Enkra vzal od matky bundu a natáhl si ji. Byla na zip, on ji dole zapjal a vytáhl do poloviny. Pak zastrčil za bundu nešťastné kotě, vzal druhé a mazlil se s ním opět. Při tom zatáhl bundu až ke krku, takže kotě zmizelo a pak vrátil druhé do pelíšku. Parvatí jej mlčky sledovala.

Enkra hmátl po tyči, vzal ji pevně do obou rukou a pomalu, s tyčí připravenou k obraně, se sunul po kolenou k východu. Parvatí přičichla k mláďatům a počala je olizovala velkým drsným jazykem, ale bylo na ní znát, že se jí nezdá vše v pořádku. Enkra se blížil centimetr po centimetru k mříži, prolezl konečně ven, rychle se vysunul a zabouchl dvířka. Sotva zapadla závora, pochopila Parvatí, že byla oklamána a jedno kotě chybí. Skočila mohutným skokem na mříž a se zlostným řevem se do ní opřela, ale silné železné pruty vylomit nemohla.

„Povedlo se, vyhráli jsme!“ Enkra rozepjal bundu a vytáhl tygře ven, „Dostane se z toho, doufám! Bude to chtít do mléka, které jí budeš připravovat, rozšlehané žloutky, rybí tuk a jakmile to bude možné, syrové maso nebo aspoň krev a masovou šťávu, kterou vylisuješ, nejlíp z masovýho mlejnku. Pak z něho bude stejně velký a schopný tygr jako z ostatních. Tady by zahynul, ostatní by ho okradli o všechnu potravu...“

Mulligan hladil po kožíšku nešťastné kotě. „Půjdem to říct doktorovi, ten se bude divit, až to uvidí! On myslí, že jsou jenom tři... A měl bys nějak uklidnit Parvatí! Velice se na nás zlobí, že jsme jí vzali mládě...“

„Teď tomu nemůžu nijak pomoct. Až odejdem, bude ještě nějakou dobu řvát, ale pak se uklidní. Má ještě tři a neumí tak dobře počítat. Teď by se neuklidnila, mateřský instinkt je silný...“

Vyšli z odděleného prostoru do úzké chodby.

„Podruhý dejte tygřici před okotěním do zvláštní klece někam mimo tenhle barák! Tady je přece jen dost rušno...“

„Nemáme nic lepšího! Očekáváme v příštím roce státní dotace na rozšíření zahrady, ale to nejde tak rychle... Děláme, co můžem!“

Venku vyvolal zjev Enkry s kotětem v náruči bouři zájmu. Lidé se k němu o překot tlačili a všichni se snažili si tygříka pohladit. Ten ulekaně kňučel a choulil se Enkrovi v náručí.

„Jděte od toho tygra!“ zlobil se Mulligan, „Říkám vám, nechoďte k němu, nechte ho! Nehlaďte ho, je to zakázaný...“

„A jak to, že ten kluk ho může tahat a my ne?“ zeptal se nějaký chlapec jenom o kousek větší než Enkra.

„Protože on tomu rozumí!“ řekl Abbey příkře, „Pojď za mnou, Enkro a s nikým se nevybavuj...“

Mířili ke správní budově. Vrátný je tam bez rozmyšlení vpustil, ačkoliv se na Enkru díval poněkud podezíravě. Mulligan je vedl rovnou do kanceláře lékaře zoologické zahrady. Doktor byl přítomen – byl to postarší muž, který dosáhl specializace v léčbě zvířat i ošetřování poranění lidí, která utrpěli od zubatých, drápatých a kopavých exemplářů. Když mu Enkra položil tygříka na stůl, doktor se vyjevil a požadoval vysvětlení.

„Našli jsme ještě jedno kotě od Parvatí,“ řekl Abbey, „Čtvrté! Ale je velice slabé, bude potřebovat kojnou...“

„Ano,“ řekl Enkra, „Nejlíp fenu vlčáka nebo novofounlanďáka. Nějakýho většího psa, nejlíp s hustou srstí. Dogu nedoporučuju.“

Doktor vydal krátký sykavý zvuk a pohladil tygře po srsti. „Kdopak jsi, chlapče a jak ses k tomu dostal?“

„Enkra Weston – z Kingtownu v Arminu.“

„Byl to on, kdo zkrotil Parvatí a vzal jí tygře!“ doplnil Abbey, „Umí krotit divoké šelmy...“

Doktor se podíval na Enkru s mírným respektem. „Armini? Hm, říká se to o nich! Rozumíš skutečně tygrům, hochu?“

„Jsem jeden z nich. Mám v žilách jejich krev...“

Doktor se na to prohlášení zatvářil trochu nedůvěřivě, pak to připsal vzbouřené dětské fantazii.

„Tenhle tygřík je malý a slabý,“ řekl Enkra, „Bude zapotřebí mu dávat hodně rozšlehaných vajec a rybího tuku. Kdyby bylo možné dávat mu do mléka drcenou rybí nebo kostní moučku, později co nejdřív syrovou krev. Po tom se spraví...“

„Jistě, doktore Westone!“ usmál se lékař, „Abys věděl, že ti věříme, co se týče znalostí šelem, můžeš sem občas zaběhnout na konzilium, abys nám s tím kotětem poradil...“

Enkra nezapochyboval, že je to míněno vážně. „Zajisté, pane, velmi rád... Jsem si jist, že se nám podaří ho zachránit.“

„To je výborné! Mulligane, nevíte o nějaké vhodné feně?“

„Naše domácí má sestru a ta má velkou fenu. Není to sice čistá rasa, ale takový velký chlupatý zvíře... Myslím, že nedávno měla mít štěňata, protože mi domácí jedno nabízela...“

„Výtečně – zkuste jí zatelefonovat! Já zatím vezmu pana doktora Westona k panu řediteli... pro jednu maličkost!“

Zatímco se ošetřovatel pokoušel najít v seznamu číslo sestry své domácí, vedl doktor Enkru i mírně zděšenou Mary po plyšovém koberci k řediteli. Na chvíli je požádal, aby posečkali u sekretářky a zašel k němu něco vysvětlit, potom se dveře otevřely a ředitel je mile zval dál. „Slyšel jsem, že jsi nám pomohl, chlapče! Udivuje mne to velice při tvém útlém věku a tím více jsme ti vděční. Doktor mne požádal, abych pro tebe našel možnost, jak docházet do zahrady častěji, abys mohl dohlédnout na tygře.“

„Bohužel – my moc neoplýváme penězi...“

„Očekával jsem to!“ řekl ředitel velmi blahosklonně, „Dovolím si tobě a tvé milostivé paní matce nabídnout stálou permanentní vstupenku, samozřejmě bezplatně, jako dík za tuto službu...“

„Jste velmi laskav,“ řekla Mary, „Ale nerada bych obtěžovala, domnívám se, že Eddie sem bude chodit častěji sám. Jak jsem viděla, není na mého syna třeba příliš dohlížet...“

Ale ředitel se ničím nedal zviklat a vložil Mary do rukou dvě tuhé kartičky s předtištěným textem, v nichž byla napsána jejich jména. Mary je podala Enkrovi a ten s úsměvem zastrčil do náprsní kapsy u bundy. „Prokázal jste mi službu, pane! Jsem Armin a my nikdy nezapomínáme! Vynasnažím se vám být užitečný!“

Ředitel nad jeho prohlášením potřásl hlavou. „Už teď jsi pro nás udělal mnoho! Zachránil jsi nám jedno tygře...“

„V případě, že se nepodaří je odchovat, zavazuji se, že vám seženu dva jiné mladé tygry, pokud možno ochočené. Mám menší styky doma na Ostrově a až se tam vrátím, bude mi potěšením s vámi spolupracovat...“

Když nic, tak tohle už považoval ředitel za chvástání. Ale nedal na sobě nic znát a rozloučil se s nimi velmi přátelsky.

Abbey Mulligan byl už hotov se zjišťováním. „Náhoda nám hraje do ruky! Paní Wardová souhlasí se zapůjčením své feny, ze štěňat zůstalo naživu jenom jedno a i to bude možno utratit, aby zbytečně neodebíralo mléko...“

„Proboha ne!“ Enkra rozpřáhl ruce, „Nesluší se zabíjet žádný život! A kromě toho náš tygřík bude potřebovat nějakýho kamaráda, až povyroste. Jen ať má štěně při sobě, naučí se trochu snadněji komunikovat se světem...“

„Tak dobře. A vůbec, jak mu budeme říkat?“

„Kwarr!“ řekl Enkra bez váhání a na tázavý pohled objasnil: „To není zavrčení, ale tygří jméno. Mám doma kamaráda Kwarra, je náčelníkem tygří smečky...“

„No prosím,“ usmál se doktor, „Je to tvoje kotě! Pojedeme teď pro fenu, bude jistě lepší přivést ji sem, že?“

„Ano, snad,“ souhlasil Enkra, „Já tedy mohu jít...“

„Rád bych, abys nám pomohl navyknout fenu na tygře! Podle pana Mulligana umíš zvířata ovládat hlasem!“

„Ano, to dovedu...“

„Dobrá, pojedeš tedy s Mulliganem pro fenu naším autem. Přejete si jet s sebou, milostivá paní, nebo počkáte tady? Přejete-li se občerstvit, zvu vás do naší restaurace...“

Mary si povšimla, že ji berou jenom jako doplněk jejího syna. Ačkoliv sama byla napůl Arminka a žila na Ostrově dlouhá léta, byl na ní přece jen poznat její americký původ. Divila se, jak se Enkrovi daří každým slovem i gestem zdůrazňovat zemi, v níž žil pouhé tři roky a cítila se trochu přehlížena. Teď se rozhodla trochu si zvýšit autoritu: „Raději počkám při kotěti, snad s ním taky trochu umím, i když jsem to už dávno nedělala...“

„Pak jistě neodmítnete pozvání na trochu kávy a malou přesnídávku tady v kanceláři! Sluha pro to dojde...“

„Jsme hned zpátky, mami!“ řekl Enkra a vyšel s Mulliganem z místnosti. Mary nezbylo než přijmout doktorovo pozvání.

Enkra nepovažoval jízdu autem za takovou poctu, jak si Abbey představoval. Jízda rozhrkanou dodávkou zoologické zahrady hustým provozem londýnských ulic nadchne jen otrlé dobrodruhy. Zdvořile se pozdravil s paní Wardovou, pochválil její zahrádku, králíky a slepice a pak se věnoval fence Dolly a jejímu štěněti. Bez váhání ji pohladil a vzal jí štěně, aniž Dolly protestovala, k velkému údivu paní Wardové. Hrál si se psy, zatímco Mulligan dohadoval s majitelkou odměnu za půjčení fenky. Byla vdova a její penze po manželu majorovi nebyla nijak vysoká. Enkra si ji získal tím, že znal Madrás, kde její manžel padl, a přesně lokalizoval několik dalších indických míst, odkud dostávala pozdravy. Rozloučila se s nimi velice přátelsky a pozvala je na čaj, kdykoliv budou mít cestu kolem.

Po cestě vysvětlil Abbey Enkrovi, že paní Wardová skutečně nutně potřebuje peníze. Při nemoci před dvěma lety se poněkud zadlužila a banka jí hrozí exekucí, nezaplatí-li dluh včas. Bylo tedy jen dobré, že mohla dostat aspoň nějaký příjem od zahrady a Mulligan se snažil jej zvýšit co nejvíc.

Fenka se chovala celou dobu klidně, i když ji vysadili v zahradě a věnovali jí i jejímu štěněti klec jako divoké šelmě. Byla to klec sice dost malá, ale pro tyto účely stačila. Enkra jí osobně zanesl malého Kwarra, který už byl dost hladový – zpočátku samozřejmě Dolly ježila hřbet, když cítila nepříjemný kočičí pach a zdálo se, že se na tygříka vrhne, ale Enkra to očekával a zahájil na ni útok soustavou vrčení a poštěkávání, které ji nakonec docela uklidnilo. Zůstal s ní, když dávala vyhladovělému tygříkovi pít a pak jej pečlivě olizovala. Nadiktoval ještě doktorovi pár drobností stran výživy matky i adoptovaného dítěte a na oplátku se seznámil se stručným výtahem z knihy velice renomovaného autora o umělém odchovu mláďat – byl by si ji vypůjčil, přestože byla psaná latinsky, ale neměl zrovna dost času ji studovat. Půjčil si ale jiný, méně objemný svazek a slíbil čestně vrátit po přečtení. Doktor sice trochu váhal, zda skutečně dvanáctiletý chlapec tohle dílo rozluští, ale pak uvěřil a půjčil.

Bylo již dosti pozdě, když se Enkra rozloučil a vydal s matkou k autobusu domů. Mary byla trochu rozladěna – nepočítala s tak dlouhou procházkou ani s tolika zvláštními událostmi a chovala podivné nejasné obavy, jejichž smyslu se Enkra nemohl dopátrat. Přičítal to nejspíš její nemoci a začal se opatrně vyptávat, ale narazil.

„Myslíš, že jsem tygr, abys mě léčil? Ne, můj chlapče, s mojí nemocí si ani doktoři nevědí mnoho rady! Je to něco srdečního, jsem často unavená, snadno podléhám kdejaké nákaze, chřipkám, angínám, nevolnostem... doktor tvrdí, že je to důsledek oslabení organismu srdeční vadou.“

„Aha. A co specialisté?“

„Nemáme na žádné specialisty! Musí mi stačit normální doktor na pokladnu. Máš vůbec divné představy o penězích, Eddie...“ A Mary rychle převedla hovor na jiné téma.

Tou dobou jednal doktor se ředitelem zoologické zahrady. „V tom chlapci je něco orientálního! Je chytrý a nebezpečný, někdy dokonce... až příliš originální. Ale mám dojem, že jsme s ním udělali velké štěstí a že nám bude užitečný...“

„Mluvil jsem s ním jenom chvíli,“ řekl ředitel, „Neznám tvrdší a nepřístupnější bytost! Ještě, že je naším přítelem...“

„Doufám, že jím zůstane! On má být na co pyšný – opravdu rozumí šelmám! A sám je šelma... Bůh požehnej jeho kroky!“

Enkra se vracel domů navýsost šťastný a blažený – co mu teď záleželo na nepřátelství hloupých a omezených, ať to byl kdokoli! Našel místo, kde má přátele – ať to jsou pruhovaní a skvrnití kamarádi z klecí, nebo jejich opatrovníci, rozumní a uvážliví lidé ze zoologické zahrady. S jejich přátelstvím je ochoten vysmát se Mathesovi, Dupontovi, Albrockovi, všem!

Dveře jejich bytu byly odemčené. Enkra zajásal, neboť to bylo důkazem, že Robert je doma. Enkra vídal svého otce málokdy, byl většinou na cestách po celém světě. Rozběhl se do pokoje, otevřel dveře a Robert mu vyšel vstříc.

„Tatínku! Kdybys věděl, jak jsme dneska...“

V té chvíli udeřil Robert Enkru dlaní do tváře, až mu podklesla kolena a zatápal dozadu. „Kdy se chodí domů?“ zahřměl zlověstně.

Enkra si povšiml rozcuchaných vlasů, kalných a krví podlitých očí, zpocené tváře zkřivené zlobou a ještě něčeho velmi nepříjemného – když otec přikročil blíž, zachytil Enkrův citlivý nos odporný, hnusný pach levného alkoholu.

Mary vstoupila za synem – v očích měla strach. „Nebij ho, Roberte! Já jsem byla s ním, byli jsme v zoologické zahradě a...“

„Tak to ty? Tak ty ho těm nesmyslům ještě učíš? Ty ještě ke všemu dovoluješ svýmu synáčkovi toulat se po nocích? Vždyť už je skoro tma! Abys udělala svýmu unavenýmu manželovi večeři, to tě ani nenapadne, ale flákat se po městě a zbůhdarma utrácet prachy, který potřebujeme tak nutně, to ano, viď – ty...“

„Roberte,“ řekla varovně, „Slíbil jsi mi...“

„Co jsem slíbil? Co jsem ti slíbil, co, že se na mě opovažuješ utrhovat? Kdo je tady pánem v rodině? Řekni jenom jedno slovo a já ti ho pěstí zatluču zpátky do chřtánu!“

Enkra byl rudý ponížením a vztekem. Za jedinou vteřinu spadl z nebeských výšin do bahna opovržení a hanby. Jeho otec, skvělý a obdivuhodný hrdina, kterého mu záviděli všichni kluci v Arminu, je opilý! Lidé na vyšším stupni duchovního uvědomování nesnášeli a neuznávali alkohol, modernější jej už občas připouštěli, ale nikdy ne do té míry, aby člověk ztratil sebevládu a počal urážet svoje nejbližší. Robert Weston porušil všechny morální zásady, které Enkru ovládaly a Enkra se za něj strašlivě styděl.

„Okamžik!“ promluvil, „Matky se nedotkneš! Zpustl-li jsi opravdu tak strašlivě, můžeš si vylít zlost na mně! Ale ublížíš-li jí, ztrestám tě! Jsem silnější než ty, i když jsi můj otec a nedovolím mezi vámi spory!“

Teď zrudl zase Weston, ale vzteky. Bez rozmyšlení se vrhl na vzpurného syna a několikrát ho udeřil oběma pěstmi, nestaraje se, kam zasáhne. Enkra se nebránil, ani nevzdechl, byl klidný a němý, jen oči přivíral, když rána zasáhla obličej. To byl zvyk velící, že oči je třeba vždycky si chránit. Mary stála chvíli u dveří neschopna slova – potom se pokusila Robertovi zabránit v jeho šíleném počínání, ale ten ji odhodil jediným rozmachem ruky. Vykřikla – v té chvíli se vymrštila Enkrova ruka, popadla Roberta za palec pravé ruky a prudce škubla. Weston vykřikl bolestí, okamžitě přestal bojovat – Enkra mu kroutil prstem, až se jeho silné a mocné tělo zhroutilo. A Enkra jej šikovně vmanévroval do křesla, kde Robert zůstal ležet a jenom tupě zíral.

„Můj otče a pane, nikdy jsem ti nechtěl ublížit, ale něco nesnesu! Pamatuj si, že jsem silnější a ztrestám tě za všechno, co matce uděláš! A ještě něco: peníze, které jsme dnes utratili my, jsou pakatel proti tomu, co jsi utratil ty za hnusný alkohol, který z tebe udělal tvora pod úroveň myslícího živočicha...“

„Žvaníš a žvaníš,“ zahučel Weston, „Táhni! A ty taky, táhněte oba pryč, nechci vás vidět! Vzpurný syn a neposlušná žena ať jdou k čertu, nechci vás vidět, rozumíte?“

Enkra k němu vyslal poslední zelený blesk z očí, obrátil se a bez dalších připomínek vyšel z pokoje – Mary za ním. Enkra došel jenom za dveře – tam se opřel o stěnu a rozplakal se strašným, zoufalým pláčem. „Co se to stalo, mami? Co se to s ním stalo?“

Mary jej pohladila po vlasech třesoucí se rukou. „Prosím tě, Eddie...“ zaštkala, „Prosím tě...“

Enkra si zhluboka povzdechl. Došel k vodovodu, pustil vodu a vsunul pod ni hlavu. Držel ji tak chvíli pod proudem, teprve po dlouhé době ji vytáhl a otřepal se jako pes. Osušil si tvář i vlasy do ručníku a namáhavě se snažil nasadit si svoji zdvořilou, mírně pohrdavou masku.

Mary usedla ke stolu a ukázala mu na židli vedle sebe. Ale Enkra se posadil naproti ní, aby jí dobře viděl do tváře.

„Otec...“ řekla Mary a zahleděla se na svoje ruce, „Víš, on je... Nevím, jak to říct!“

„Pil alkohol!“ V Enkrově hlase zaznělo nezměrné pohrdání.

„Nechtěl!“ skoro vykřikla, „On je slabý, nemůže za to – ti jeho kamarádi, ti přítelíčkové ho svádějí! Víš, náš tatínek ztrácí snadno rozvahu – po skleničce, po dvou už neví, že před chvílí chtěl odejít domů...“

Enkra si byl nucen přiznat, že je to pravda. Vzpomněl si na Moskvu, když v restauraci poručil Robertovi stakan vodky. Potom v letadle si Robert skutečně dal ještě druhou a byl by pokračoval, nebýt Enkrova udiveného pohledu. Enkra se trochu divil, že jeho otec pokračuje v pití po jednom „stakanu“, který by stačil třeba Rogerovi na celý večer – ale přičítal to radosti nad návratem domů i nad návratem ztraceného syna.

„Silný člověk se nedá zlákat falešnými přáteli!“ řekl pevně.

„Silný člověk? První skutečně silný člověk, kterého znám, jsi ty, můj synku! Jsi tady týden a přece tvoje ano už znamená ano a tvoje ne navždycky značí ne! Ty jsi jediný, kdo trvá na každém slově, které řekne! Robert takový není, už mnohokrát mi slíbil, že se alkoholu nedotkne, ale stačí, aby ho kamarádi pozvali na skleničku a začne to znovu... Vždycky, když bere výplatu, je to takové. S tím se nedá nic dělat...“

Enkra zaťal bezmocně pěsti. Ještě tohle: peníze!

„Když Robert začne pít, ztrácí soudnost! Snad je to pozůstatek jeho staré krve, ty víš, že je napůl Indián a jeho národ byl málem vyhuben jedem v lahvích! Nedovede se přemoci k odporu proti alkoholu, není mu to vrozeno...“

„Silný člověk...“ začal Enkra, ale zase zmlkl bez dokončení.

„Bože můj! Jeho kamarádi vědí, jaký je – napřed mu dávají pít oni a když je v náladě, začnou. A Robert platí třeba celému sálu! Potom se nediv, že naše finance jdou od deseti k pěti! Slíbil mi, že až tady budeš, nechá toho a nebude už pít, ale jak vidíš, nestalo se nic. Nevím, co mám dělat...“

„Ale jeho čest...“ zakoktal Enkra, „Jeho sebeúcta, rozum, rozvážnost... vždyť pevné morální zásady...“

„Pevné morální zásady, zase tvoje a jen tvoje zbraň! Ty se držíš morálních zásad – ty a kdysi dávno můj bratr Ross! Ten byl taky silným mužem – ale když zemřela jeho snoubenka Laura, kvůli svým morálním zásadám zůstal sám, protože nemohl najít ženu, která by se jí vyrovnala. K čemu jsou zásady, které člověku jen kazí život? Robert je slabý jako každý jiný člověk, ale já mu to nemám za zlé. Prosím ho jenom, aby pamatoval na rodinu, na mne, na tebe... půjde-li to takhle dál, nevím, co s námi bude!“

Enkra prudce dýchal. „Co mám dělat, maminko?“ zeptal se potom krotce, „Co mi řeknou kamarádi, až se dozví tuhle hroznou věc? Já jsem přece arminský šlechtic, důstojník Černé Lilie, příslušník národa Vládců země i nebe – a můj otec pije! Jak to mám odůvodnit před svými bratry, až mi uvidí na čele skvrnu hanby? Moji duchovní učitelé, co jim teď můžu říct? Mám snad bez odmluvy strpět, když nade mnou ostatní bojovníci budou ohrnovat nos a potřásat hlavami? Podle samurajského kodexu existuje jen jedno řešení... a to je...“

„Ne!“ vykřikla, „Neříkej to, ani to slovo...“

„Ty je znáš: seppuku, harakiri. Mám snad smývat hanbu svého otce krví? Maminko, já přece nechci zemřít...“

„Proboha ne!“ vyděsila se, „Uklidni se, Enkro! Zítra bude přece všechno jiné – až se vyspí, bude se sám stydět za to, co udělal, bude mne prosit, slibovat, já ho znám, klekne přede mnou a bude mi objímat nohy! Možná i před tebou poklekne, až si uvědomí, co zase spáchal...“

Enkra prudce vydechl a přitiskl si pěsti na tvář. „Bože, té hanby... Kleknout přede mnou? Copak mě chce opravdu vyhnat až na konec světa? Maminko, já jsem přece nikomu neublížil, za co mám takhle trpět? Jsem možná pyšný, tvrdý, bezcitný, to všechno vím, ale copak je to důvod k takovému trestu? Copak se ještě teď můžu cítit plnoprávným bojovníkem, můžu se podívat druhým lidem do očí? Jak vlastně mám žít?“

Mary ho chytila za vlasy a zvedla jeho hlavu proti své. „Musíš žít! Jsi silný, řekl jsi to – jsi silný a morálně pevný muž! Teď ukaž, co je v tobě za sílu, teď se drž svých morálních zásad! Musíš žít a musíš zvítězit, i nad svým otcem! Musíš ho tomu odnaučit, protože ty jsi jediný, kdo to dokáže! Jsi můj syn, ale jsi tvrdý jako skála – tak ukaž, jestli jsi taky tvrdší než on! Zvítězit musíš, ne uprchnout, zbaběle zmizet a neukazovat se! Každý musí žít s tím, co k němu patří, a on patří k tobě! Máš jeho odvahu, jeho hrdost i jeho schopnosti z dávných let, musíš tedy přijmout i jeho slabou vůli z dneška. Žij s ním a se mnou a se všemi lidmi – ukaž, že jsi silnější než všichni ostatní!“

Chlapec jí hleděl do očí, černých jako ty jeho, ale bez nazelenalých blesků, které se v nich kdovíodkud objevovaly. Chápal, že matka cítí to co on a je odhodlána bojovat s ním a zvítězit s ním.

„Ano. Děkuji ti, že jsi mi připomněla moji povinnost. Poslechnu tvoji vůli, jak se sluší a patří. Ale dnes v noci tady nemohu zůstat, nemohu spát s opilcem pod jednou střechou. Nesluší se to a ani bych to nevydržel. Musím jít tam, kde mi dají sílu – ke svým bratřím...“

Mary se zachvěly rty. „Já vím, koho ty nazýváš svými bratry. Šelmy!“

„Já jsem šelma, maminko – a tohle je moje noc! Ta noc mne probudí a dá mi sílu. Dneska budu spát tam u nich – chci zase jednou spát na kožešině měkké jako samet.“

„Zdi – a ostnatý drát na nich! A taky oni... nezabijí tě?“

„Zdi? Která je tak vysoká, abych ji nepřelezl? Ostnatého drátu se nebojím. Ničeho hmotného se nebojím. A oni? Jsou moji bratři a nechají mne tam přespat. A kdyby mě i zabili, co na tom záleží? Copak si vůbec zasloužím žít? Ale neboj se, matko – vrátím se.“

„Já ti věřím, Enkro...“

„Dneska v noci budu mluvit... víš, s někým, kdo stojí výš než já. Potřebuju, aby mi dal sílu a energii. Přijmu boj a povedu tu válku, i když bude jiná než všechny války, které vybojovali hrdinové z dávných knih. A zvítězím v ní, protože jsem silnější než ten muž, který mi kdysi dal život...“

„Jdi. Věřím ti. Rozumím ti, musíš odejít. Vrať se brzy.“

Enkra před ní sklonil hlavu a když ho pohladila po hlavě, uchopil její ruku a políbil ji.

„Cesta je dlouhá. Půjdu.“ řekl a vyšel ze dveří.

Mary zůstala sedět u stolu s rukama v klíně.

„Ještě mnoho nocí budeš spát venku...“ povzdechla si.

Errata:

30.05.2021 11:45