Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ve volném čase psal Enkra dopisy kamarádům do Arminu. Napsal jich hodně a mnoha kamarádům, ale odpovědí dostal méně a v mnoha případech ne takové, po jakých toužil. Nebylo na tom nic divného, vyplývalo to ze způsobu, jehož používal. Ve svých dopisech líčil svoje příhody většinou zábavnou formou, pokud se zmínil o nějakých problémech, hodnotil je jako bezvýznamné, se kterými si dokáže hravě poradit. Za těchto okolností kamarádi většinou nepostřehli, že má problémy strašné a klesá pod jejich tíhou, ani jim nedošlo, že jeho dopisy jsou vlastně zastřenou prosbou o pomoc. Takže mu odepsali v rozverně hravém tónu a vůbec se nezmiňovali o svých velikých a značně obtížných problémech, které právě v Arminu měli. Takže zpětně ani Enkra nepochopil nic, a obě strany si vzájemně záviděly se slovy: „Ten se má!“

Kromě jiných si Enkra vzpomněl také na kamaráda Kéšavu, se kterým se seznámil ve vaišnavském chrámu na zámku Guyrlayowu. Od té doby se občas viděli a občas si napsali – když ale v Anglii Enkra probíral, kdo by mu tak nejspíš mohl pomoci, okamžitě mu Kéšava přišel na mysl a tak mu poslal obšírný dopis, ve kterém mu svou situaci vylíčil otevřeněji a jasněji. Dokonce se přiznal, že si neví rady a často klesá pod tíhou nepříznivých podmínek. Enkra soudil, že Kéšava bude tou kompetentní osobou, která mu pomůže.

Kéšava dopis dostal, přečetl a zahloubal se nad ním. Okamžitě zcela jasně pochopil, v jaké situaci se nachází jeho kamarád. A protože byl jako každý vaišnava pln soucitu k podmíněným duším, rozhodl se Enkrovi pomoci nejlepším způsobem, jaký uměl, tj. dodat mu vědomí Boha, které mu zřejmě citelně schází.

Jestliže byl Enkra zmítán pochybnostmi a nevěděl si rady, Kéšavovi se taková věc nikdy nepřihodila a snad se přihodit ani nemohla, už proto, že nikdy sám o ničem nerozhodoval a žádné vlastní mínění si nevytvářel. Narodil se a celý život prožil v klášteře, kde prostě jen následoval příkladu vyspělejších. Kdyby si náhodou nevěděl s něčím rady, navštívil by někoho ze starších, kteří by správnost jeho názorů potvrdili a vysvětlili mu, kde by se mýlil. Všechno, co měl dělat a co tudíž dělal, bylo jasně stanoveno v šástrách, posvátných písmech vycházejících z Véd. Nebylo mu zajisté neznámo, že ostatní lidské bytosti jsou védského písemnictví trapně neznalé – proto se také neustále zmítají v pochybnostech a smyslovém klamu. Taky Enkru to postihlo a maličký brahmán Kéšava byl zavázán povinností jeho nevědomost odstranit. Proto usedl k textovému editoru a napsal mu dlouhý a obšírný dopis, do kterého vložil všechno nejlepší, co věděl.

Vyprávěl Enkrovi velice krásný příběh o Prahládovi Maharádžovi, který byl rovněž soustavně postihován nepřátelskými činy svého otce až do chvíle, kdy samotnému Šrí Kršnovi došla trpělivost a zjevil se v podobě Nrsinha-déva, aby potrestal zlého krále Hiranjakašipua a jeho démonské přisluhovače. Doplnil to několika obrázky, o kterých soudil, že by se mohly Enkrovi líbit a popřál mu, aby se jeho problémy brzy vyřešily.

Byl to nejúčinnější dopis, který Enkra dostal, možná jediný, který mu nějakým způsobem pomohl. Enkra nechtěl nic jiného než inspiraci pro své jednání, a tu nyní dostal ve vrcholné míře. Byl tu jen jediný drobný problém: Enkra chápal věci jinak, než je Kéšava napsal. Nebyl vaišnavským bráhmanem, ale dospívajícím kšatriou a v jeho povaze bylo přizpůsobovat vše svému chápání. Takže se zamyslel a sotva došel k žádoucímu výsledku svých úvah, začal je uvádět do praxe.

Zahloubal se nad obrázky, které dostal. Byly velice krásně namalovány a moc se mu líbily. Samozřejmě už vlastnil malý obrázek Pána Nrsinhy, trhajícího zlého krále na kusy. Teď ale dostal jiný, na kterém byla teprve vidět imponující velikost a síla Pána. Jeho nádherné zlaté tělo se sotva vešlo do palácové síně, Enkra odhadoval jeho velikost na osm až deset metrů. Lví hlava se zlatou korunou byla znázorněna velmi rozhněvaná, přesto vysoce vznešená. Démonský král se pokoušel zcela nesmyslně zaútočit na něj mečem a bránit se štítem – zjevně pošetilá činnost, Pánovi stačilo jednou mávnout některou ze svých čtyř rukou. Což, jak Enkra věděl, taky udělal.

Na dalším z obrázků se už Pán Nrsinha uklidnil, seděl na trůnu pod bílým slunečníkem a přijímal hold svých oddaných. Enkra věděl, že to způsobil Prahlád Maharádž tím, že mu nabídl girlandu z květin a potom si vlezl na Pánova kolena a dal se od něho chovat. Že se právě stal sirotkem, ho trápilo mnohem méně než Enkru. Po jedné straně Pána stál čtyřhlavý Brahma, po druhé Vznešený Šiva a okolo zástup polobohů, kteří všichni uctívali Pána. Byla to velmi krásná scéna a Enkra Prahládovi tiše záviděl a obdivoval ho. Okamžitě došel k přesvědčení, že kdyby se náhodou stalo a něco Enkrovi hrozilo, Pán Nrsinha se zjeví v celé své hrůzné nádheře a rozmetá školu i s polovinou Londýna, jak si zaslouží. Ale Enkra nebyl žádný ubožák a nehodlal obtěžovat Pána svými problémy – byl si naopak jist, že si je vyřeší sám a způsobem, který bude k tomu nejvhodnější.

Poslední obrázek ho zaujal; nepatřil k příběhu o Prahládovi, naopak zachycoval událost z doby, kdy se Šrí Kršna zjevil na zemi jako Šrí Čaitanja Maháprabhu, aby zavedl zpívání Hare Kršna mantry a vysvobodil podmíněné duše z jejich nepříznivého postavení v Kalijuze, epoše nevědomosti a zmaru. Když totiž šel Šrí Čaitanja lesem a zpíval si, sbíhala se z celého lesa zvěř a tančila při jeho zpěvu. Bylo to znázorněno tím, že tam tančili tygři, jeleni, sloni, pávi, labutě, dva šimpanzi, divoká prasátka a spousta drobnějších živočichů, a všichni při tom vypadali tak šťastně, že Enkra zatoužil být při tom a pomoci jim. Mantru zpíval rád a často, ale přivést jí do extáze tygry ho zatím nenapadalo a pochyboval, zda by to dokázal. Čaitanja to ovšem zvládl, takže Enkra k němu nabyl hlubokého obdivu. A pochopitelně hned začal uvažovat, jakým způsobem by poskytl všem ostatním dobrodiní zvýšeného duchovního uvědomění.

Předvídal-li ředitel školy, že se Enkra velmi rychle uklidní, jakmile vyčerpá všechny zdroje své převahy nad učitelským sborem i žactvem, byl po prvním měsíci nucen přiznat, že se trpce mýlil. Od jejich památné hádky nezavdal Enkra jedinou příčinu k dalším nesvárům, ale jeho temné oči metaly dál svoje pohrdavé zelené blesky po celém okolí a ústa s tenkými rty se dál posměšně křivila při každé vhodné i nevhodné příležitosti – zvláště při výkladu nové látky. Dupont a Albrock si téměř ob hodinu stěžovali, že je drzý a pyšný Enkrův pohled ruší ve výkladu, ale nedovedli nijak vysvětlit, co jim konkrétně vadí a jak by se dalo tomu zabránit. Dívat se na vyučujícího mu přece nemohli zakázat! Snažili se pomstít se mu hojným vyvoláváním a zkoušením, ale toho nepochopitelného kluka nebylo lze přichytit při neznalosti. Naopak, po pečlivém přeříkání látky téměř tak doslova, jak to učitel vykládal, pronesl občas větu dávající tušit, že ví mnohem víc, než po něm chtějí vědět. Dějepis a biologii znal do detailů, které učitelé neznali a nedokázali pochopit, jak s takovou suverenitou ví, co jak je. Zeměpis dával tušit, že snad všude byl a všechno viděl na vlastní oči. Chemie a fyzika nebyly jeho doménou, přesto znal a vědět většinou i to, co se právě v této hodině mělo probírat. Ovšem v tomto případě mělo pravdu podezření, že si před hodinou zběžně pročte příští kapitolu v učebnici. Angličtinu ovládal a hovořil stále s oním přízvukem vysoké společnosti, který Mathes neovládal a marně se snažil ho napodobit. Při nějaké příležitosti vyšlo najevo, že ovládá cizí jazyky – a dovršením všeho bylo, když dokázal rozluštit azbuku. Matematika mu nedělala žádné starosti, počítal rychleji z hlavy než ostatní na papíře a Snitkin se začal domnívat, že má v hlavě nějaký počítací stroj. Nakonec souboj s Enkrou vzdal, když mu dal jednou slovní příklad s nakupováním různého zboží v obchodech a Enkra mu předložil příklad vypočtený i s přesným elaborátem, o kolik který obchodník kupujícího obral a jak se tomu dalo zabránit pečlivějším výběrem obchodních partnerů. Snitkin byl z toho nešťastný a ten den vypil ještě o něco více ginu než obvykle. Malovat Enkra příliš nedokázal, to už lépe na tom byl s rýsováním, ale svoje úkoly plnil téměř výtečně. Také zpěvu nehověl a pamatoval si, že Albenzio mu vyhrožoval mučením, bude-li zpívat se sborem ostatních, ale tady to stačilo. Anglickou literaturu znal téměř celou z filmů a k tomu ještě všechny možné podrobnosti a klepy, které přiváděly slečnu učitelku k zoufalství. A v tělocviku se mu nakonec podařilo s úspěchem přesvědčit zoufalého Mathese, že má tělo z gumy a svaly z oceli.

Přes svoje úspěchy v boji s učitelským sborem nebyl mezi svými spolužáky jednoznačně oblíben. S nikým ve třídě se příliš nespřátelil, ke všem zaujímal ono napůl lhostejné, napůl zdvořilé stanovisko. Snad Jack se snažil získat si jeho kamarádství a několikrát se mu podařilo dostat Enkru do okruhu svého bydliště a vtáhnout ho do hry se svými kamarády. Ale mezi ním a Enkrou zůstávala stále neviditelná, nepoznatelná bariéra. Snad vystupovala z černých pozorných očí, ve chvílích, kdy se toho Jack nejméně nadál. Enkra mu věnoval důvěru, Jack byl několikrát při tom, když psal dopisy svým arminským kamarádům (jeden z nich byl také Jack, ale anglický Jack cítil k arminskému Jackiemu podvědomý odpor a nedůvěru). Dokonce mu část přeložil z nesrozumitelného tibru, ale v každém dopise byly části, které překládat odmítal.

Jack viděl také dopisy, které přišly Enkrovi, ačkoliv méně často. Enkra mu dokonce ukázal fotografie kluků ze své smečky, které mu poslali, ale Jackovi se stále víc zdálo, že praví Enkrovi kamarádi jsou tamti a on že je jenom jakousi náhražkou z nouze. Jednou zašli do zoologické zahrady, kam Enkra často chodil – tam ale nechal Enkra Jacka osudu a v bílém plášti se zahrnutými rukávy a šosy až na zem pobíhal sem tam se starým brýlatým doktorem a mladším ošetřovatelem a vášnivě s nimi diskutoval o problémech, kterým Jack ani v nejmenším nerozuměl. Nakonec ještě Enkru spatřil, jak bez váhání vstupuje do klece k divokému leopardovi, aby mu svázal tlapy kvůli injekci, a potom už Jack přestal věřit, že Enkra je skutečným člověkem a ne čarodějem, jak se povídalo.

U Hugha prohrál Enkra z jiného důvodu – Hugh kouřil a ochotně popíjel alkohol a byl ochoten se s Enkrou přátelit nad těmito zábavami. Ale Enkra dostal málem šok, když spatřil láhev či cigarety a prskal jako divoká kočka se zlostnými zelenými blesky z očí. Slova, která při tom pronášel, hraničila s prohřeškem proti mravopočestnosti. Hugh ho začal považovat za maminčina mazánka a hodného hošíčka z nedělní školy a tento názor mu už nikdy nic nepřekonalo.

Jenom jedna příhoda vytrhla Enkru ze šedi dlouhých dní. Jednoho dne potkal na školní chodbě starého bělovlasého muže vysoké štíhlé postavy, kterého neznal. Ten muž na něj zakýval prstem a přizval jej blíž. „Ty jsi ze šestky? Prý se u vás našel někdo, kdo umí namalovat genetickou mřížku kočkovitých šelem?“

„Ano,“ řekl Enkra, „Já.“

„Myslel jsem si to. Pojď za mnou!“

Kráčeli k biologickému kabinetu. Albrock byl právě pryč a cizí muž otevřel kabinet vlastním klíčem, usedl ke stolu pod vycpaného orla a posadil Enkru na druhou židli. „Ty jsi Armin? Nakresli mi to, i s kříženci!“ přistrčil mu otevřený poznámkový blok.

„S dovolením,“ ozval se Enkra, „Podle názoru pana Albrocka se jedná o ničím nepodložené fantazie a já nevím...“

„Pan Albrock má zajisté pravdu. Pan Albrock má vždycky pravdu. Ale já nejsem Albrock! Tak nad tím neuvažuj a kresli!“

Enkra vzal tužku a nakreslil co nejrychleji mřížku i její uzlové body. Muž mu hleděl přes rameno a pokyvoval hlavou. Enkra si tentokrát dal práci a zaznamenal jednotlivé značky obyčejným evropským písmem. Pak to podal starci, ten si přes brýle kresbu pečlivě prohlédl a řekl: „Ano, to je ono. Ve dvaačtyřicátém roce mi tohle nakreslil jeden z arminských důstojníků, který byl přidělen jako stopař a poradce k naší divizi. Ale od dob, kdy ho zabili Rommelovi Němci v Libyi, jsem už nic takového neviděl.“

„Vy jste bojoval u El Alameinu?“ podivil se Enkra, „Nebo u Tobruku – u Benghází?“

„Odkud znáš bojiště africké války?“

„Předváděli nám film o Mongtomeryho bojích.“

„Ach tak – jenže já tam dlouho nepobyl, byl jsem raněn a zbytek války jsem strávil v nemocnici v Káhiře...“

„Tam je prý hezky! Já bych tam prolezl všechno, co zůstalo po starých Egypťanech...“

„Vypadá to, že jsi obdivovatel faraónů jako každý Armin!“ usmál se stařec, „No dobrá, ještě se uvidíme! Sbohem...“ A tímto jasným pokynem dal Enkrovi najevo, že audience je u konce. Enkra odešel se značným údivem.

„Kdo to je?“ ptal se Jack udiveně, „No přece starý Cornstraw! Francis Cornstraw, bývalý učitel, dneska na penzi. Občas chodí suplovat, když Albrocka chytnou ty jeho bolesti nebo Snitkina ta jeho opice. Ale tomu dědkovi moc nevěř, je to blázen! Ví sice všecko, co existuje, ale... no, není jako ty druhý. Je holt jinej – kdo za to může...?“

„Tím je mi sympatický. Je to moudrý a rozumný muž. Víš, že bojoval v Libyi s Montgomerym?“

„Kde to je, v Německu nebo v Itálii?“

„Aha. Tak to ti nebudu povídat, darmo bych tě zmátl. Počkej si, až to budete probírat...“

A Jack měl zas o důvod víc, aby považoval Enkru za nafoukaného ničemu a Enkra jeho za hlupáčka.

Takto plynuly dny jeho učení ve škole. Enkra stále ještě nebyl pokořen a Mathes a ostatní se již obávali, že ani nebude, že to pyšné dítě z dalekého ostrova pod žhavým sluncem bude nad nimi všemi vítězem.

„Pánové,“ řekl Mathes jednou, „Je věcí naší osobní cti zvítězit nad ním! Jestli to neuděláme, ztratíme svou prestiž už navždycky – musíme vyhrát, i kdybychom ho měli dát zavřít!“

Enkra by nad tím byl jenom pohrdlivě ohrnul rty.

Mary pozorovala svého syna s obavami. Od památného výbuchu toho sobotního večera se však nijak zvlášť nezměnil, snad jenom byl ještě nepřístupnější. Robert se zachoval jako obyčejně, druhého dne prosil a málem plakal, ale zjistilo se, že moc peněz mu nezbylo, jako obvykle, takže Enkra byl nucen vybrat ze svého konta něco na nezbytné životní potřeby. Udělal to bez váhání a bez odporu, dokonce ponechal matce na vůli, co s nimi udělá, aniž jí pomáhal při vyúčtování, jak měl zpočátku v úmyslu. Zdálo se, že Robertovo hospodaření s penězi ochromilo v tomto směru jeho vůli – dokonce se Mary zdálo, že ztratil o domácí záležitosti vyhraněný zájem.

Stále víc se toulal venku, často až do pozdní noci. Všimla si, že když byl Robert doma, hledal Enkra jakoukoliv záminku k odchodu. Mezi otcem a synem vládl stále stejný napjatý vztah, který se sice nijak neprojevoval, ale o němž všichni věděli. Enkra si dokonce odpustil odsoudit Robertovo pití, když přišel zase v povznesené náladě. Jenom beze slova opustil místnost a vrátil se až příštího dne ráno. Mary jej chápala, ale Robert na jakoukoliv zmínku o tom reagoval i ve střízlivém stavu nevrlým bručením.

I tělesně se Enkra trochu změnil – Mary se zdálo, že zhubl, ačkoliv už předtím na něm nebyl ani gram zbytečného tuku. Lícní kosti mu ostřeji vystoupily, nos se mírně ohnul a zešpičatěl, lesk v očích byl stále jasnější a znepokojivější. Temná pleť obličeje ustupovala jenom zcela neznatelně, zato se kupodivu opálila i světlejší kůže na uších a krku, takže složky, které podědil Enkra po Robertově indiánské matce, výrazně vystoupily do popředí. Navíc vlasy, které mu zatím trochu narostly a o jejichž ostříhání odmítal diskutovat, to dokazovaly – když se někde objevil, tiše jako duch, temný a nejasně výhružný, přebíhalo mnoha lidem po zádech mrazení.

Nebál se žádného zvířete – nejdivočejší psy v ulici hladil na potkání, koně poplácával a povídal si s nimi. I toulavé kočky se od něj daly polapit a hrály si s ním, i když za celý život nepoznaly dotek lidské ruky. Mary jednou prorocky prohlásila, že mimo člověka nemá Enkra na světě nepřátel.

Ke své matce byl Enkra pozorný a něžný. Dokonce se občas zasmál a vyprávěl jí tisíce věcí reálných i zcela vymyšlených, když se mu podařilo přemluvit ji k procházce do parku nebo zoologické zahrady. A Mary byla šťastná a věřila, že její syn je také alespoň na tu krátkou chvíli šťastný.

Tou dobou přicházely z Arminu zvláštní zvěsti, a Enkra se je tu a tam dozvídal. Především arminští turisté přestali davově jezdit po světě. Ne, že by to někomu tak moc vadilo, ale přece jenom, bylo to zvláštní. Lidé z Ostrova jsou známi tím, že svět považují za krajně nepřátelský vůči sobě, mnohdy docela právem. Život člověka se však skládá z nepřetržité řady nejrůznějších nesnází a jednou z nejhorších je opustit svoji vlast a vydat se do světa.

Kromě neutuchající vášně po poznávání čehokoliv se občas lidem z Ostrova stává, že je zavolá povinnost, aby někde dleli coby zástupci své země nebo odborníci na různé víceméně užitečné věci. Nepřihlížíme-li k činnosti tajných agentů, kteří se pochopitelně snaží o co největší nenápadnost a rozhodně se nehlásí ke svému arminskému původu. Všichni obyvatelé Arminu cestování milují a obdivují zvlášť zasloužilé borce v tomto směru, takže jsou ochotni snášet leccos nepříjemného, aby se někam podívali. V lepších kruzích je dokonce zcestovalost známkou vzdělanosti.

Proto tedy arminští turisté zaplavují celý ostatní svět v ničivých vlnách jako kobylky a přivádějí z míry všechny, se kterými se setkají. K údivu světa téměř všichni vypadají a chovají se naprosto totožně. Objevují se nejraději ve skupinách nebo v párech, přičemž je velmi těžké rozeznat chlapce od dívek, všichni jsou stejně učesáni i oblečeni. Jejich oblek je téměř zásadně tmavý, obvykle sestává z hodně odolných kalhot a černé kožené bundy bez lesku, zapjaté na pravém rameni na mohutnou kovovou sponu ve tvaru tygří hlavy. Jakmile napadne sníh, navlékají mohutné okované boty, kožešinové kabáty a čepice a mnohdy i kožešinové chrániče na kalhotách. Při náhlých společenských příležitostech se však objevují v nejnezvyklejších oblecích fantastických tvarů a barev, jako když se motýl vyloupne z kukly. Ale to se stává málokdy, neboť se společenským zábavám pořádaným cizími lidmi vyhýbají.

Každý Armin má svoji osobní zbraň, i kdyby to měl být jenom nůž. Mnozí mají střelné zbraně, revolvery a v divočejších krajích ručnice, pokud cestují vlastní lodí, je tato vybavena vším možným od minometu po raketomet. Tyto zbraně však nikdy nepoužívají, aby o nich nekolovaly ještě horší pověsti než doposud. Každý, kluci i dívky, ovládá nějaký způsob osobní sebeobrany holýma rukama, který používá v případě potřeby. Činí tak jen v nejnutnější míře, takže soupeř obvykle přežije. Ovšem je-li schopen, vypráví potom po zbytek svého života fantastickou historku, jak jen zázrakem unikl smrti z ruky toho divocha.

Majitelé pohostinských zařízení Arminy nijak zvlášť rádi nevidí. Málokdy pijí alkoholické nápoje, nekouří a nedrogují, drahá jídla neobjednávají a přepych v ubytování nevyžadují. Říká se, že jsou neuvěřitelně lakotní a spořiví, ale není to pravda. Jsou ochotni vydat velké množství peněz, pokud je to nutné a pokud je mají, což bývá málokdy. Ale co kupují, musí stát za to, aby za to peníze vyhodili. Jsou hostinští, kteří si je chválí stejně, jako jiní nadávají.

Často se říká, že Armini jsou v jídle velmi vybíraví. Snad je to částečně pravda – zásadně odmítají jíst cokoliv jedovatého a mají přesné informace, v čem všem je nějaký jed. Velká část nejí maso vůbec, zbytek jen málokdy, i potom si pečlivě poroučejí, jak má být získáno a upraveno. Nejraději si vaří sami, nebo to svěřují osobě, kterou znají a bezvýhradně jí věří. Mnozí jdou tak daleko, že si nosí vlastní jídelní náčiní, kterého se nikdo jiný nesmí dotknout. Důvodem toho je nechuť připustit, aby na ně někdo přenesl nějaké špatné vlivy pomocí svých nečistých energií. Téměř polovina dívek a čtvrtina chlapců jsou tím či oním způsobem spjati s čarodějnictvím, v příznivých a škodlivých energiích se vyzná snad každý. Jakmile jednou dojdou k názoru, že ten či onen člověk je šiřitelem nečisté energie, není mu v jejich očích pomoci, vyjma kdyby se zásadně změnil a požádal o pomoc zkušeného čaroděje. Což se ovšem nemůže stát, protože je Kalijuga a kvalifikovaní čarodějové zkrátka nejsou. Jak se z takové situace vybabrat, nikdo přesně neví.

V této souvislosti se často hovoří o kastách, které Armini bezvýhradně uznávají. Většinou je to pravda – řeči, že všichni jsou rasisté, jsou řeči hloupé a nesmyslné. Neuznávají rozdělení z hlediska rasového, kšatria černé pleti je pro ně stejně dobrý jako kterýkoliv z nich. Ale pokud se setkají s někým, kdo je svou mentalitou šúdra nebo nedej bože čándal, pojídač psů, štítí se ho třeba jen dotknout.

Jsou ale obchodníci, kteří naopak dělají obchody skvělé. Třeba prodavači upomínkových předmětů si nemůžou stěžovat – žádný správný Armin si neodpustí nakoupit tolik pohlednic, kolik jich sežene, aby měl všechno, co viděl, řádně zdokumentováno. Načež je doma přehledně uspořádá a ukazuje nešťastníkům, kteří je nemají. Těchto pohlednic bývají často netušená množství – je znám příkaz z pozdějších Santanuevových válek, že si žádný z vojáků nesmí přivézt do Arminu více než tři kilogramy pohlednic (co je navíc, musí být procleno). Mimo to nakupují Armini také skvěle vybarvené mušle, polodrahokamy i drahokamy, jiné pozoruhodné horniny opatřené názvem nerostu a místem nálezu, knihy, diafilmy, lodi v láhvích i láhve v lodích, modely jednotlivých staveb ze špejlí, odznaky a štítky na hole. Málokdo shání nálepky z hotelů a podobně, protože se taky zřídka vyskytují v hotelích. Kdo věří více svým schopnostem než placeným odborníkům, fotografuje či filmuje vlastními silami, většinou dobře.

Zákony a nařízení občané Arminu dodržují, pokud se jim dotyčné zákony líbí a hodí do celkového životního názoru. V případě, že se tak neděje, nerozpakují se ani na okamžik je porušit a chovají se, jak se jim zlíbí. Zvláště to platí o zákonech a nařízeních nesmyslných, ve kterých si libují některé diktatury. Je znám případ, že v dobách, kdy se za černých plukovníků v Řecku stíhalo nošení dlouhých vlasů a vousů, byl zatčen jeden z Arminů, poklidně obdivující památky Akropole – jeho vedoucí výpravy zakročil u kapitána lodi, která je přivezla, a dotyčný kapitán vyhrožoval ničemným Řekům bombardováním Athén z těžkých děl. Dosáhl svého a dlouhou dobu pak držel primát v drzosti, dokud ho nepředčil skvělý Santanuevův náčelník, mladý loďař, Bludný Viking Thore-Häkän Sh?nhaaren, když mu zadrželi v Johannesburgu černého námořníka. Thore-Häkän dal po zjištění stavu policii ultimátum, aby byl jeho bojovník do hodiny propuštěn. Po uplynutí šedesáti minut potom zahájil na město palbu z raketometů. Ke cti otců města je nutno říct, že se velmi rychle vzdali svých představ, když jim počaly granáty svištět nad hlavami. Propustili černocha a byli jen rádi, když Viking okamžitě odplul. Nějakou dobu se sice honil s policejními rychlými čluny, ale když se dostal do pásma mezinárodních vod, nechali ho běžet a pouze mu zakázali vstup na doživotí. Shodou okolností však měl na palubě nějakou novinářku, která záležitost silně rozmázla.

Enkra bohužel podobné hrdinské činy konat nemohl, ale jistě by k tomu byl ochoten. Prozatím měl co dělat, aby ho jakž takž snášeli ve škole. Ne, že by o jejich přízeň tak moc stál nebo na ni bral ohledy, ale být na válečné noze úplně se všemi lidmi se mu zatím nechtělo.

Na jedné své odpolední toulce se Enkra dostal do jedné ze čtvrtí Západního Londýna, kde jej daleko viditelné špice šapitó a břeskná hudba poučily, že se tu někde nachází cirkus. Věnoval pozornost plakátovacím plochám a zakrátko objevil reklamu tohoto podniku: jmenoval se Cirkus Globus a Enkra ho odhadl na středně velkou myšárnu s obvyklým a nijak zvlášť poutavým programem. Ze zvyku hledal šelmy a udivilo ho, že na plakátě je inzerováno šest bengálských tygrů v nejdokonalejší a nikdy nevídané drezúře. Také bylo nabídnuto dvanáct koní, podle vyobrazení šest bílých a šest černých, a slon Bimbo, který měl chodit po láhvích zastrčených hrdlem do nástavců na dřevěné desce.

Enkra provedl bleskovou inventuru svých financí a zjistil, že se mu nedostává ani na nejlevnější lístek. Byl ovšem odchovancem orientální filozofie, která učí, že peníze nejsou účelem, ale prostředkem k uskutečňování svých cílů a štěstí lze dosáhnout i bez nich – tedy také vstupu do Cirkusu Globus. Enkra se tedy ochomýtal okolo brány, dokud představení nezačalo, teprve když zaslechl úvodní fanfáry naznačující, že celé osazenstvo nastupuje k defilé, propletl se zadem mezi maringotky a mezi klecemi šelem se dostal k šapitó. Teď bylo zapotřebí odlákat pozornost uvaděče, který stál ve vchodu a pozoroval nástup artistů, ale Enkra uměl chodit jako kočka a přeběhnout nepozorován při břeskné muzice ten kousek cesty až k nejvyšší řadě nebylo pro něj nic nemožného. Pak se už posadil na lavici úplně nahoře a sledoval představení.

V první části se nekonalo nic světoborného: nějaké cviky na perské tyči, visuté hrazdě a laně, pozemní akrobacie, kterou by Enkra hravě dokázal také, výcvik osmi psíků neurčité rasy, kteří však pracovali jedna radost, klaunerie, jízda na různých dvou i jednokolkách, krasojízda na koni, jakou by Enkra taky dokázal líp a na závěr vysoká škola s dvanácti koňmi. Až na to, že dva vraníci byli spíš do hněda a podobní pivovarským valachům a jeden bělouš byl šedivý, též vzhledem připomínající oslíka. Ale jejich poslušnosti se nedalo nic vytknout a Enkra byl velmi spokojen s produkcí, za niž dal tolik peněz.

O přestávce, během níž se stavěla kruhová klec na tygry, se Enkra prošel po zvěřinci a pozoroval všechna zvířata. S jejich zdravotním stavem mohl být spokojen, méně už s jejich výživou, neboť jedno vedle druhého vypadala, že nejsou krmena dle svých potřeb, ale podle možností majitele. Nakonec si Enkra prohlédl šestici tygrů – mimo zjištění, že dva z nich jsou tygři sibiřští a nikoliv bengálští postřehl také, že jeden se mu nějak nelíbí, ale než zjistil proč, začínalo představení a Enkra se rychle vracel do šapitó.

Představení začalo. Do kitru vstoupil krotitel v nádherné důstojnické uniformě gardisty státu Madhjápradéš, s turbanem na hlavě a řádkou blýskavých vyznamenání na kabátě. Přestože byl ohlášen jako skvělý drezér ze Západní Indie, předpokládal Enkra, že dotyčný gentleman nikdy neopustil Anglii. Pak bylo vpuštěno do klece šest tygrů jeden po druhém – bez vzpouzení se rozběhli na svá místa a usadili se na jednotlivých třínožkách okolo klece.

„Poslyšte,“ řekl Enkra svému sousedovi, „Nezdá se vám, že ten menší tmavý tygr nějak kulhá na přední tlapku?“

Soused se na chlapce podíval vyjeveně, pak si prohlédl tygra a řekl Enkrovi dost nepřátelsky: „Nezdá se mi nic takového!“

„Přesto mám dojem, že s ním není něco v pořádku. Zdravý tygr se přece takhle nechová, nemám pravdu?“

„Drž hubu a čum na program!“ řekl někdo z druhé strany. Enkra tedy zmlkl a hleděl pátravě dolů do manéže.

Tygři přecházeli jeden po druhém z jednoho podstavce na druhý po úzké tyči. Enkra pozoroval „svého“ tygra lépe a zjistil, že jen s krajní nechutí klade tlapky na tyč a vší mocí se snaží ulehčit pravé přední tlapce. Když seskakoval z nízkého podstavce, dopadl na ni, zlostně zavrčel a chňapl po tyči, kterou mu drezér nastavil. Jenom velmi neochotně se dal zahnat na své místo.

„Tady se něco stane,“ řekl Enkra, „Pusťte mě, pro jistotu...“

Vstal a tlačil se řadou, lidé jej zlostně šťouchali a nadávali mu dosti hrubě. Nikdo nevěděl, proč chce najednou ven. Tygři zatím absolvovali skok kruhem, předmětnému tygrovi se podařilo proskočit a dopadnout na levou tlapku a odběhl dost radostně. Teď ale přicházel zlatý hřeb programu, proskok kruhem hořícím. Enkra se v předtuše komplikací raději vydal dolů, blíž k manéži.

První tři tygři proskočili kruhem v pořádku, čtvrtý v pořadí byl onen s nemocnou tlapkou. Zdálo se, že nechce skočit, teprve na důraznou domluvu zapráskáním bičem nad hlavou skočil a dopadl na podstavec na obě tlapy. Zařval a zřítil se i s podstavcem, dopadl na hřbet, vyskočil a vrhl se na krotitele. Ten projevil značnou duchapřítomnost, uchopil rychle hořící kruh i s podstavcem a napřáhl oheň proti tygrovi. Tím ho zahnal do kouta a švihaje bičem proti ostatním, křičel: „Otevřte dvířka! Vyžeňte je do klecí...“

Tygři měli strach z toho, co se začalo dít v jejich středu. Pětice jeden po druhém opouštěla klec. Krotitel stále ještě držel v ruce hořící kruh, ale plamínky už dohasínaly. Když dohořely, muž kruh odhodil a s ochranou tyčí a bičem šel k tygrovi: „Bábur, ven!“ křičel, „Ven, Bábur – do klece...“

Tygr prskal a vrčel na něj. Krotitel mu zapráskal bičem před obličejem a tygr se v té chvíli vymrštil a skočil. Bič i dřevěná tyč spadly do pilin. Krotitel si velmi rozumně zakryl tvář i hrdlo rukama a tygr se mu zahryzl do ruky nad loktem. Při tom drápy všech čtyř tlap rval mužův kabát i kožené rajtky.

V té chvíli přiložil Enkra ruce k ústům a vydal ze sebe neuvěřitelný, hluboký tygří řev. Ten signál znamenal: „Táhni pryč, tohle je moje kořist!“ a tygr mu rozuměl. Zařval něco velmi sprostého v odpověď vetřelci, nechal krotitele být, ale zůstal nad ním stát připraven o svoji kořist bojovat.

Enkra dvěma skoky přiběhl k mříži a než mu v tom někdo mohl zabránit, vymrštil se nahoru, vytáhl se výš a nakonec přeskočil dovnitř. Tygr před ním v první chvíli uskočil, pak se Enkra rychle zmocnil ochranné tyče a stál proti tygrovi v obranné póze s tyčí v obou rukou.

Diváci řvali úžasem. Již při tygrově střetnutí s krotitelem se ozýval křik a dámy omdlévaly, ale teď stál proti divoké a dravé šelmě malý a křehký chlapec, jehož přece tygr musel rozdrtit jediným úderem tlapy! Přesto se kluk nebál, dokonce na tygra řval téměř stejným hlasem a provokoval ho!

Tygr skočil. V té chvíli padl chlapec na záda do pilin, nabral tygra podrážkami svých bot do břicha a přehodil ho přes sebe. A už stál zase na nohou a čekal jeho další útok. Tygr na něj znovu skočil a stalo se totéž z druhé strany, ale tentokrát se tygrovi podařilo zakousnout do tyče a přelomil ji v čelistech jako třísku. Snažil se napadnout soupeře, dokud bude ležet na zemi, ale Enkra byl stejně pružný a mrštný jako tygr sám a stál na nohách současně s ním. Teď odhodil jeden z kusů tyče, druhý opět svíral v obou rukou.

Tygr zaútočil znovu, tentokrát jinou taktikou: pokusil se při skoku udeřit Enkru tlapou. Enkra tušil, že to bude levá tlapa, pravou nemohl kvůli něčemu použít – připravil se a ve chvíli, kdy tygr skočil, vymrštil proti němu svou tyč. Ta sice zapraskala pod tygrovým úderem, ale přesto jeho tlapu srazila a Enkra s pomocí levé nohy srazil šelmu do pilin.

„Neblázni!“ křičel na něho někdo. Byl to ředitel, který poskakoval s ručnicí okolo mříže, „Jdi od něj, zastřelím ho!“

„Nesmysl,“ odsekl Enkra, „Škoda čičiny! Zahoď tu bouchačku, držíš ji jako prase kost! Radši vytáhněte toho chudáka!“

Ředitel zůstal jako opařený, ale nějaký jiný cirkusák křikl: „Tak jo – ale udržíš ho tu chvíli?“

„Hoď mi novou tyč!“ požádal Enkra – v příští chvíli mu ji někdo prostrčil mřížemi. Enkra odhodil zbytek, popadl novou a ohrožoval jí tygra, který ulehl na zem a ocasem vířil piliny. Enkra koutkem oka sledoval, jak dva muži vběhli do klece a táhli nešťastného krotitele ven. Ubožák slabě sténal, ale jinak nedával najevo svoji jistě strašlivou bolest. Enkra čekal, až dvířka zapadla, pak hodil tyč do pilin a řekl:

„Teď si to rozdáme doopravdy, bratříčku!“

Tygr zařval hlasem vzdálené bouře. Enkra zařval v odpověď stejně, jen snad hlasem o maličko vyšším. Pak tygr náhle bez výstrahy skočil, Enkra se ve stejnou chvíli obrátil bokem, zachytil jeho ohromné tlapy rukama a přes záda přehodil na zem. Byl to jeho starý trik, první a nejlepší, jaký uměl. V příští chvíli už zvedl ruku a udeřil tygra hranou dlaně do nechráněného krku. Velká kočka zaskučela bolestí, mávla těžkou tlapou, podtrhla Enkrovi nohy a srazila ho do pilin vedle sebe. Enkra udělal salto, tygr v příští chvíli dopadl na to místo – to už ale stál Enkra zase téměř na nohou a čekal. Tygr skočil a tentokrát se mu podařilo zasáhnout ho tlapou – Enkra udělal přemet a rozplácl se v pilinách, když se snažil dostat na nohy, dopadl na něj tygr, ale naštěstí na záda, takže mu drápy pouze roztrhly bundu. Enkra ho shodil, převalil se a podkopnutím mu shodil na hřbet jeden z podstavců. Tygr se dal zmást a první úder tlapy adresoval noze podstavce, která se přelomila jako tříska.

Návštěvníci cirkusu už pochopili, že tady se nejedná o zápas šelmy proti bezbrannému člověku. Že proti sobě stojí dvě šelmy, obě stejně nebezpečné druhému i sobě navzájem. Pochopili, že Enkra zřejmě už viděl tygry a možná s nimi bojoval, že je tygrovi rovnocenným soupeřem a má šanci zvítězit.

Enkra stál před tygrem a v hrdle mu klokotalo výhrůžkou. I tygr řval, ale poněkud jinak, Enkrovi se zdálo, že by rád odstoupil z boje pro velkou bolest, ale má strach o svůj život v případě projevu bázně před nepřítelem. Enkra na něj zavrčel výzvu ke smíru – v té chvíli na něj tygr skočil. Enkra padl na zem, nic jiného dělat nemohl, vzepřel se koleny proti jeho břichu, vší silou mu vrazil pěst do tlamy a stiskl citlivé místo pod jazykem. Mohutné tesáky mu ležely z obou stran na zápěstí, drápy se mu zaryly do ramenou a zad, ale tygr skučel bolestí a cloumal sebou v marné snaze se osvobodit. Když se začal dusit, Enkra vytrhl ruku z jeho mordy, ale vzápětí jej udeřil hranou dlaně do jednoho z citlivých míst mezi lopatkami, které mu kdysi ukázal Kwarr. Tygr zařval bolestí – jeho levá tlapa, kterou zmohl nejvíce, byla ochrnuta. V této chvíli mu Enkra skočil na hřbet, objal ho nohama pod břichem a pevně sevřel. Rukou jej pak držel za spodní čelist a svíral tak, aby nemohl kousnout. Tygr řval, převalil se na záda a snažil se celou vahou Enkru zalehnout, bil tlapami do vzduchu, ale Enkra, svíraje levicí jeho hrdlo a pravicí spodní čelist, nepouštěl. Znenadání mu napadl další z jeho triků, tak pustil jeho hrdlo a levou rukou mu zakryl oči. Tygr zařval teď opravdu postrašeně, nevěděl, co se to děje a proč jsou jeho oči oslepeny a zachvátila ho hrůza.

Nyní nastala poslední fáze zápasu – Enkra pravou rukou nalezl a opět stiskl citlivý bod pod jazykem. Nečekaná bolest přivedla zvíře téměř k šílenství. Protivník byl nezasažitelný tlapami i tesáky a tygr neviděl – v té chvíli zaslechl mručení, které mu řeklo: „Vzdej se! Vzdej se mi, nebo tě zničím...“

Enkra cítil, jak napjaté svaly pod pruhovanou kožešinou povolily a ochably. Pustil jeho jazyk a pak i čelist, odkryl mu oči. Zdálo se, že tygr je zkrocen, jemně kňučel, jako když mládě prosí matku o něco dobrého.

Enkra počal uklidňujícně mručet a při tom několikrát pohladil tygra po hlavě. Sesedl z něj a poklekl vedle do pilin. Hladil jej a vrčel, dokud se tygr neuklidnil docela. Enkra mu hleděl stále do očí a pozoroval je, věděl, jak se tygr tváří v které chvíli a když skončil s uklidňováním, byl si jist, že mu důvěřuje.

„Tak... A teď mi ukaž, kde tě co bolí... já ti pomůžu, neboj...“

Usedl a vzal do klína tygrovu pravou tlapu. Tygr trochu varovně zavrčel, ale Enkra ho uklidnil dalším mručením. Zjevně nebylo na tlapce nic vidět, Enkra ji ohmatal napřed shora a pak přejížděl dlaní po jednotlivých prstech a tiskl. To vše tygr strpěl, ale když se Enkra dotkl středního polštářku, tvrdého jako kámen, očividně bolestivě zakňučel.

„Aha, tak tady to je! No dobrá, vždyť ti pomůžeme... jen se neboj a nebuď na nás zlý, já ti pomůžu...“

Enkra opatrně ohmatával polštářek, hlavně ze stran. Věděl, že tady někde bude zranění a podle reakcí předpokládal, že se jedná o nějaký zaražený předmět, dlouhý trn, kousek skla nebo něco podobného. Tygr kňučel téměř neustále a když se Enkra dostal na bok polštářku nad prostředním prstem, téměř vyjekl bolestí.

„Pánové,“ vykřikl Enkra na muže, mlčky ho pozorující od mříže, „Není mezi vámi lékař? Ať jde sem, prosím...“

Lékař, který ošetřoval krotitele a setrval i po ošetření na místě, přistoupil k mříži. „Pro tebe nebo pro toho tygra?“

„Pane, ten tygr má značnou cenu,“ řekl ředitel cirkusu, „A my nebudeme šetřit, když se vám podaří... mu pomoci!“

Doktor na něj pohlédl s porozuměním. Léčit zvířata mu bylo sice proti mysli, ale brát peníze ne. Otevřel klec a přistoupil kousek blíž k Enkrovi. Tygrovi se to nelíbilo, ale Enkra ho uklidnil.

„Potřebuju peroxid vodíku, jód, gázu, nějaké obvazy. Připravte si to a podávejte mi to, jak řeknu...“ Vytáhl z kapsy svůj zavírací nůž a rozevřel jej.

„Blázníš?“ vyjekl doktor, „Snad ho nechceš říznout do packy? Vždyť tě zakousne!“

„Operace je jediná možnost! Jestli se bojíte, jděte odsud, ale nechte mi svoji brašnu, pak vám ji vrátím...“

Doktor zrudl. Bylo už pod jeho důstojnost léčit zvíře, teď má ještě ke všemu sekundovat nějakému klukovi při dokonale šíleném podniku, jakým je operace tygří tlapy za vědomí a při naprostém nedostatku ochranných prostředků jak před infekcí, tak před poněkud divokým pacientem.

„No prosím!“ řekl, „Nebojím se. Jen do toho, hochu!“

Enkra přiložil nůž k čenichu tygra a dal mu ho očichat. Potom krátce zakňučel, podložil si tlapku, nasadil nůž a řízl. Tygr sice vrčel, ale Enkra jej uklidňoval. Krev a hnis vystříkly na jeho košili. Prohlížel si ránu a mračil se. „Kysličník! Tampon!“ řekl přes rameno.

Doktor byl sice nafoukanec, ale ne hlupák – rychle navlhčil tampon kysličníkem a podal Enkrovi. Ten odsál krev a současně trochu vyčistil ránu a znovu ji prohlížel.

„Pinzetu!“ Doktor mu ji vložil do ruky přesně jako profesorovi při operaci, Enkra ji vnořil do rány, něco zachytil a táhl. Tygr opět začal kňučet bolestí, ale to už Enkra pinzetu odhodil, uchopil do ruky a vytáhl snad sedm centimetrů dlouhou jehlu.

„Při čertový bábě!“ vyjekl ředitel cirkusu, který už také vešel do manéže a přihlížel, „To je hrůza – to musel nějaký návštěvník hodit do klece, aby se nám pomstil...“

„Netřeba,“ řekl Enkra, „Možná jen pro zábavu – lidi mají různý zvrácený nápady. Teď kysličník a ještě tampony...“

Doktor už také klekl do pilin a pečlivě přisluhoval. Dokonce i tu odhozenou pinzetu si podal sám. Ředitel zatím držel jehlu v prstech a nevěřícně si ji prohlížel. Výroky, které při tom pronášel v různých světových jazycích, značně obohatily Enkrův slovník, již tak dost vybraný.

Enkra vyčistil ránu a pak několikrát lehce stiskl polštářek tlapy. Tygr ani nehlesl, i když jej to jistě ještě bolelo.

„Dobrý, už tam nic nemá. Zavážu mu to jenom prozatímně, stejně to strhá a bude si ránu lízat sám. Dejte mu oddělenou klec a nechte ho nějaký den v klidu, sám pozná, kdy mu bude dobře. Mimochodem, měli jsme štěstí, nepřijít na to včas, mohl zítra dostat otravu krve a byla by třeba nutná amputace...“

Při těchto slovech Enkra pečlivě vymýval a obvazoval tygrovu tlapku. Když byl hotov, poklekl na kolena a něžně hladil velikou šelmu po hlavě. „No, vidíš, jakej seš hodnej a statečnej kluk! Teď se budeš mít dobře, práce žádná a jídla moře...“

Tygr si spokojeně bručel.

„Můžeš ho už... vyhnat?“ ptal se ředitel, „Snad by už...“

Enkra objal tygra kolem krku a přitiskl tvář na jeho hlavu. Tygra to překvapilo, nebyl zvyklý na Arminské způsoby, ale když Enkra povstal a ukázal mu do chodby, radostně se tam rozběhl.

Ředitel si oddechl. „Milý hochu, děkuji ti mnohokrát, že jsi pro nás zachránil tohle cenné zvíře a navíc život jednoho z našich nejpřednějších artistů! Není možno ani slovy vypovědět, kolik dobrého jsi pro nás udělal a není také možno vyčíslit to žádnou peněžní částkou, kterou bychom ti mohli poukázat! Tvoje zásluhy jsou veliké a i když čas smyje většinu podrobností tvého hrdinského zápasu s dravou šelmou, tvá statečnost a láska k bližnímu bude navěky zapsána v našich srdcích! Statečný hrdino, díky ti a Bůh, který všechno vidí, nechť ti odplatí tvoji dobrotu a tvé hrdinství na nebesích!“

Enkra se tvářil trochu překvapeně při té tirádě – a ještě překvapenější byl, když mu ředitel majestátně podal stolibrovou bankovku. Dobře si ten moudrý muž uvědomoval, že nebýt Enkry, měl ze svého tygra jen pruhovanou předložku před postel, takže bylo daleko lepší dát sto liber nějakému klukovi, než pět tisíc zoologické zahradě za mladého tygra. Enkra, dojatý a překvapený vším tím potleskem okolo sebe, zastrčil bankovku do kapsy, otřel si nos rukávem a řekl: „No když jste tak laskavej... ale to přece nic nebylo! To je normální věc, poprat se trochu s velkou pruhovanou kočkou! Když budete zas něco potřebovat...“

„Tak mluví hrdina!“ zaburácel ředitel, „To je slovo mladého odvážného chlapce, který prokázal, že statečnost je mu nad vlastní život a který dokázal porazit nejdivočejší ze všech šelem, které nosí naše země! To je slovo nejlepšího z nejlepších, zářného vzoru pro celou naši mládež! Ano, má-li naše drahá vlast, naše Velká Británie takové děti, potom se můžeme dočkat toho, že naše světovládné impérium znovu ovládne všechno, co nám patřilo kdysi a co nám bude patřit znovu: Indii i Afriku, všechny zámořské kolonie, odkud takové šelmy pocházejí! Vizte, lidé: toto je muž, který se nebojí nebezpečí, nebojí se bolestivých zranění, nebojí se riskovat vlastní život – nechť věčně žije a nechť se jeho cesta pokryje těmi nejkrásnějšími květy slávy!“

Enkra se opět tvářil všelijak při tom pompézním projevu. Nakonec ho napadlo, aby trapný dojem z ředitelovy řeči trochu zmírnil omluvnými slovy: „Tak mi teda, pane řediteli, při téhle příležitosti promiňte, ale já jsem sem přišel na černo – bez lístku. Ale dost mě to mrzí!“

Celým cirkusem otřásl hromový smích. Lidé se smáli, až se ohýbali a rozburácel se ještě větší potlesk, než předtím při ředitelových žvástech.

Jenže ředitel prokázal, že je sto vyrovnat se s jakoukoliv, i tou nejtrapnější situací. „Ano! Právě nejchudší z nejchudších, kteří nemají ani zbytečný peníz na nejlevnější lístek, ale přesto milují naše umění natolik, že bez něj nemohou být! Jsem dojat k slzám, milí a vážení návštěvníci! Nejchudší z nejchudších, ale na nich stojí moc a sláva našeho impéria! Pojď na má prsa, mladý hrdino – a ponech jásající davy jejich štěstí...“

A chytil Enkru za rameno, aby ho vyvlekl z manéže dřív, než stačí provést další trapas. Enkra ochotně šel, ale bylo osudem souzeno, aby nezůstalo jenom při jedné trapné scéně. U dvířek na něj totiž čekal novinář s poznámkovým blokem a sotva se Enkra ocitl u něj, vyptával se: „Mohl bys mi říct, jak to, že se ti podařilo porazit toho tygra?“

Enkra zaváhal – najednou si vzpomněl na svoji dávnou televizní reklamu, kterou natočil po svém příjezdu do Arminu a která měla jistou šanci v soutěži o nejpitomější reklamu roku, která se pořádá v Kingtownu v rámci televizního festivalu. Proto řekl nahlas a s důrazem: „To je proto, že piji každé ráno k snídani Golden Tiger Juice, pane!“

„Co je to?“ podivil se novinář.

„Ale – taková šťáva z pomerančů v plechovkách. Vyrábí to firma Kernon & spol. v Arminu. To neznáte?“

„Tedy, jistě...“ povzdechl si novinář, „A třeba o Coca-cole bys něco podobnýho prohlásit nemohl? Byly by za to i prachy...“

„Vy máte rád Coca-colu? No... tak fajn, když vám tam pustěj nějakýho tygra, můžete předvést, co s ním zvládnete! Když se vám to povede, bude za to ještě víc prachů...“

Novinář se málem zapotácel – poprvé v životě narazil na někoho drzejšího, než byl sám. Ale byl v první řadě reportér a ten je povinen přinést zajímavou zprávu, i kdyby u toho utrpěl morální úhonu. Takže se zeptal: „Mám tomu rozumět tak, že jsi z Arminu?“

„Ano. Jsem arminský občan Enkra Weston.“

S tímto hrdým prohlášením vyšly nazítří všechny ranní noviny a v oněch, které reprezentoval ten dobrý reportér, byly dokonce i zdařilé fotografie z Enkrova zápasu. Enkra je samozřejmě poslal Rogerovi a Jackovi i všem ostatním na ukázku, jak si skvěle vede v nepříjemných podmínkách.

Mary poněkud vyváděla, když zjistila, že Enkrova kožená bunda je od tygřích drápů dost potrhaná. Enkra jí odpověděl, že je pořád lepší mít roztrhanou kůži na bundě než na kostech, což vcelku ráda uznala.

A Harry Kernon se velice divil, když mu z Anglie nečekaně došla objednávka na pět tisíc plechovek Golden Tiger Juice měsíčně na dobu dvou let...

Errata:

30.05.2021 11:45