Vítej, návštěvníku!

„Pánové,“ řekl ředitel, „Mám vážnou obavu, že naše snažení nemá valný účinek – ten kluk se nám snad skutečně vysmívá! Četli jste to, že ano?“

„Podlé mýho názoru to není možný,“ řekl Albrock suše, „To je absolutní novinářská kachna nahraná pro potřeby tisku!“

„Ty fotografie ovšem! Nechápu, jak by bylo možný přesvědčit to divoké zvíře, aby k něčemu podobnému přivolilo! Že by se ten kluk opovážil rozříznout mu tlapu, to považuji za možné – ovšem ten tygr by ho zákonitě sežral...“

Mathes se tvářil velmi znepokojeně. „Po některých jeho produkcích v umění sebeobrany začínám věřit na všechno! Mám obavu, že skutečně dokáže přemoci tygra! Ačkoliv to nechápu, soukromě to považuju za možné...“

„V tom případě,“ řekl Dupont, „Byste to měl sám také pochopit a ovládnout! Jste konečně profesorem tělovýchovy a když to dokáže malý chlapec, nemůže to být tak těžké!“

„Nesmysl těžké,“ řekl Albrock, „Je to nemožné! Kdyby měl při vší možnosti i nějaké triky, kterými by se stal na okamžik šikovnější než tygr, nikdy nemůže být silnější! To je naprosto nemožné, pánové, já věřím, že se jedná o podvod!“

„Hovořil jsem náhodou se starým Cornstrawem,“ řekl Snitkin, „Je přesvědčen, že ta zpráva je pravdivá a ten chlapec to skutečně dokázal. Nevím, pánové, jak dalece věříte Cornstrawovi, ale mám za to, že je to pozoruhodné...“

„Ta stará škeble nerozumí ničemu!“ řekl Mathes, „Cornstrawovy názory patří do starého železa a patřily tam už, když jsem já chodil do školy! Co ještě říká ten starý osel?“

„Tvrdil mi dokonce,“ ozval se Albrock, „Že ten kluk měl pravdu s nějakou tou genetickou mřížkou, s tím nesmyslem o křížení kočkovitých šelem. Cornstraw ztrácí paměť a kvapem dětinští, pánové, už ho nebudeme moci využívat ani jako suplenta...“

„To mne mrzí,“ řekl Snitkin, „Budu zřejmě v zimě zase nemocen a nevím, jak to bude s mým zdravím dál...“

„Jistě, jistě, pane kolego,“ usměrnil ho ředitel, „Ale já přesto věřím, že vaše ledviny vám dovolí vyučovat, že?“

„Nevím, nevím! Ale mluvili jsme o tom Westonovi! Co se podle vás dá dělat s touhle nepříjemnou a trapnou aférou?“

„Nejrozumnější bude přejít ji mlčením,“ řekl ředitel, „Jak se zdá, nemůžeme zatím nijak odpovědět protiútokem. Bude nejlépe posečkat, přátelé...“

„Čekáme už dlouho!“ řekl Dupont, „Slíbil jste nám, že Weston zkrotne, až vyčerpá zásobu svých starých vědomostí, ale mám dojem, že se dřív dožijeme penze než jeho nevědomosti! Ten kluk si snad svoje vědomosti neustále doplňuje, nechápu, co tím sleduje, ale on umí všechno co po něm chceme, a dává nám najevo, že umí ještě daleko víc!“

„Viděl jsem u něj tuhle nedávno takovou knížku,“ řekl Mathes, „Měl ji s sebou v aktovce a říkal, že ji bude číst odpoledne v parku. Pánové, opsal jsem si její název, protože jsem si ho nedokázal ani zapamatovat, jsou to »Klinické poznatky z léčby vzácných kočkovitých šelem s přihlédnutím k chirurgickým a terapeutickým zásahům«, sepsáno nějakým Dr. Klingem na Berlínském zoologickém institutu v r.l926! Otevřel jsem to náhodou; pánové, já jsem nerozuměl vůbec, o co na té stránce šlo! Nechtěl jsem se podřeknout, tak jsem mu řekl, že doktor Klinge je podle našich znalostí lhář a šarlatán. Kluk na mě vykulil oči, pak pokrčil udiveně rameny a řekl mi tím svým nemožným přízvukem: „Ach ano, zdá se, že...“ A tvářil se při tom, jako by mne považoval za blázna! Nechápu to, pánové...“

„Udělal jste chybu, pane kolego!“ řekl Albrock, „Byla to jenom kamufláž, naprostá a sprostá filmovačka! Předstíral, že té knize rozumí, aby vás zmátl! To já znám, není to nic zvláštního u dětí, mnohé z nich se snaží nás přesvědčit, že pilně studují školní látku, aby získaly lepší známku! Měl jste jej ze znalosti této knihy vyzkoušet, chápete? Vyptat se jej a přichytit při tom, že nezná ani čárku...“

„Proboha, ztratil jste rozum, pane? Vždyť já nedokázal ani pochopit, o čem to je!“

„První kapitole snad porozumí i sebevětší nedouk!“ řekl Albrock hrdě, „To snad není tak těžké, pane kolego! Mohl jste nad ním zvítězit, kdybyste se byl nezalekl! Teď už to bude těžké, jsem přesvědčen, že tu knížku už do školy nepřinese...“

„To mi ovšem nebrání, abych mu občas neprohledal tašku!“ řekl Dupont, „Nebo se ho zeptám, co teď právě čte, ať to ukáže...“

„To jsem už také udělal,“ řekl Mathes, „Ukázal mi jakýsi román od Julese Verna, ovšem nevím, který. Bylo to totiž francouzsky.“

„Nevěřím, že umí francouzsky!“ řekl ředitel.

„Četl z toho, nahlas! Jestli správně, to nevím, nikdo v celé třídě francouzsky neumí..“

„Hm, když už mluvíte o ostatních dětech... jak to mezi nimi vypadá? Pokud vím, moc si ho neoblíbili...?“

„Pokud mohu posoudit, mají ho rádi čím dál míň! Možná by si ho docela vážili, ale on jim dává najevo, že jimi pohrdá, že k nim nepatří a nikdy patřit nebude, že patří tam na ten svůj ostrov! To děti samozřejmě nesnášejí...“

„No nevím, pane kolego! Už jsem potkal několik kluků, kteří se oblékají a chovají jako on... zdá se, že se ho řada spolužáků snaží napodobovat...“

„Ale ano, to jistě. Jenže on to nepřijímá tak, jak by chtěli. Dává jim najevo, že to měli udělat už dávno, a že vlastně jenom konají svoji povinnost... a zvyšuje nároky.“

„Na sebe – taky?“ píchl Dupont.

„Především na sebe. Jednou jim řekl, že jeho povinností je konat dobro za všechny lidi v celé Anglii. Teď těm, kteří udělají něco, co mu připadá správné, děkuje, že mu v tom pomáhají.“

„To by mě tedy dost urazilo!“

„Je to také uráží. Jak říkám, nemají ho rádi...“

„Jak to může dlouho vydržet?“

„Nevím. Ale je dost vytrvalý...“

„Jak se zdá, pánové,“ uzavřel ředitel, „Zatím kluk vítězí a nikdo z nás není schopen se mu vyrovnat! To je ostuda, pánové, veliká ostuda, pamatujte si to, prosím! Ukládám vám, abyste byli chytřejší než on, chápete? Taková ostuda...“

Také paní Snowberryová měla svůj názor na Enkrova dobrodružství – den po té události zastavila Mary jakoby náhodou a řekla velmi sladce: „Ale, má milá paní Westonová, četla jsem o tom vašem synkovi v novinách! To máte jistě radost, že ano...“

„No,“ řekla Mary, „Je trochu neopatrný... a tu jeho bundu snad budu muset vyhodit! Ještě štěstí, že je tak pevná, podrápaný ani moc není! Jenže to víte, nemá rozum...“

„Jistě, jistě,“ usmívala se paní Snowberryová, „Ale že se vám tak dobře vrátil z toho hrozného Arminu, že? Ještě vám může trochu vypomoct těmi penězi, co vydělává...“

„On nevydělává žádné peníze, paní!“ divila se Mary.

„Ale jděte? To je zbytečná skromnost, paní Westonová – za ty články v novinách musel dostat pár stovek liber, že ano? A v tom cirkuse, neříkejte mi, za takové představení musí už být slušná odměna, přece byste nebyli tak nezodpovědní, abyste nechali svoje dítě riskovat život zadarmo...“

„Ale paní Snowberryová! Přece si vážně nemyslíte, že jsme ho poslali...?“

„Ale ne,“ chlácholila ji domovnice, „Ovšem pro rodinu, jako jste vy, je každý šilink dobrý, že ano? Ještě že je váš pan synek tak šikovný a schopný... tu ho vidím odcházet, tu zase přijde brzo ráno, kdo ví, kde se pořád toulá! Snad aspoň přinese něco domů, ne, z těch svých toulek...“

„Eddie se netoulá...“ bránila se Mary.

„Ale nepovídejte!“ mávla rukou Snowberryová, „Odchází kdy chce, přichází kdy chce – když je zavřený dům, vleze třeba přes zeď, i když je, bůh mne netrestej, tři metry vysoká! Říkala mi tuhle sousedka paní Highwayová, že prý by se klidně mohl dát i na zloděje, není to zábavné? Však kdyby přinesl po nějaké té noci domů nějaký ten šilink, zlobila byste se na něj?“

„Paní Snowberryová, vezměte laskavě na vědomí, že můj syn nekrade a že nepěstuje žádné podezřelé obchody, jaké máte vy na mysli! A pokud si přeje odejít a přijít, kdy se mu zlíbí, tak je to jeho věc a já vím, kam jde a kdy přijde!“

„No, vždyť jsem tak moc neřekla! Já jenom co vidím – vždyť je to proti přírodě, když se takový kluk toulá po nocích! Kdo ví, co ho v tom Arminu naučili, říká se, že kradou jako straky a když je někdo přiskřípne, že dokonce zabíjejí! Jen si dávejte pozor, paní, aby ten váš miláček nebyl taky takový! Však jsem ho viděla, jak si cvičil na dvoře střelbu z té jeho pistole do kamínků, házel si je do vzduchu a pokaždý zasáhl! Taky jsem ho hnala, ale on se jenom usmíval, zastrčil pistoli do kapsy a povídá: No dobrá, půjdu někam jinam! A co kdyby náhodou někoho zabil, co potom? Pak byste byla vděčná staré Snowberryové, že vás varovala, že ano, milá paní Westonová?“

„Viděla jste sama, paní Snowberryová, že střílet umí! A taky jste viděla, že se mu jen tak nestane, aby se netrefil. Buďte ujištěna, že žádnou škodu nezpůsobí. A byla bych vám vůbec vděčna, kdybyste se nestarala o naši rodinu víc, než je nutné!“

„No,“ ohrnula domovnice nos, „Jak chcete, paní – ale když se o kluka nestará ten váš opilec ani vy, musí se o něj starat cizí lidé, že ano! Nebo se mu stane, že jednoho krásného dne skončí na šibenici! Klaním se, paní Westonová...“

A když rozzlobená a pokořená Mary odešla, paní Snowberryová se vítězoslavně zasmála a odešla sdělit výsledek rozmluvy své dobré známé paní Highwayové.

Chladný a tvrdý Enkra se zatím toulal po Londýně, setkával se s kluky a na požádání se střetal v zápase pěstním i obyčejném s každým, kdo o to projevil zájem. Do klubu, kde učil sebeobraně Mathes, ho samozřejmě nepozvali. Nebyl nikomu přítelem a o žádné přátele ani nestál – prošmejdil zakrátko téměř všechny kouty obou částí Londýna a nenašel tam žádné místo, které by si oblíbil, kromě zoologické zahrady. Ale tam nemohl chodit každý den.

Proto ho zarazilo, když se jednoho dne v Regents Parku setkal s mužem, který jej zastavil při chůzi: „Promiň, mládenče, ty jsi snad ten Enkra Weston, o kterém psaly noviny?“

„Ano, pane,“ řekl Enkra sebevědomě, „Mám tu čest?“

„Hammersmith – Hugo Hammersmith, Velký H.H., jak se říká. Chodíš někdy do kina?“

„Ano, velmi rád. Vy jste od filmu?“

„No výborně! Znáš mne tedy, to jsem velmi rád! Mám pro tebe skvělý obchod, chlapče...“

Enkra povytáhl po Rogerovsku obočí. „Vaše podmínky, pane?“

„Víš, co je to kaskadér? Stuntman, double nebo-li dvojník, který hraje za herce některé scény, které by kladly na skutečného herce značné fyzické nároky, chápeš?“

„Ano. Vím, co to je.“

„Chtěli bychom tě najmout jako kaskadéra pro dětské role. Je to samozřejmě docela bezpečné, ale někdy jsou případy, kdy dětský herec musí zvládnout různé kousky... třeba rvačky, těžká fyzická cvičení... i pády...“

„Chápu. Mám si lámat vaz za vaše hvězdičky. Prosím, co za to, pane Hammersmithi?“

„Můžeš mi říkat Hugo, udělá-li ti to radost. Znám zvyklosti Arminů... Jistě, bude to trochu obtížné, ale...“

„Nemám peněz nazbyt. Přijímám.“

„No výborně! Samozřejmě odměna bude odpovídat vynaloženému úsilí. Spolehni se, HH ještě nikdy nikoho neokradl! Máš teď čas?“

„Kolik chceš.“

„Well! Tak tě svezu do Pinewoodu...“

Enkra ho následoval s pocitem dokonalého klidu. Svého úkolu ve filmovém ateliéru se naprosto nebál. Hammersmith měl skvělý vůz, červený italský sporťák, ve kterém normálně jezdili hrdinové jeho filmů. Řídil taky podobným stylem, ačkoliv to bylo zřejmě jediné hrdinství, které zvládal. Enkra se rychlé jízdy nebál a docela ho bavila, stejně jako všechno v ateliérech.

Scéna představovala přepychový byt, ovšem jenom o třech stěnách rozložených do kosodélníka, s nejširší stranou prázdnou. Všude kolem byly rozestavěny reflektory, odrazové plochy naleštěné jako zrcadlo a kamery, židličky herců, stolek skriptky, mikrofony, technická zařízení, o jejichž účelu neměl Enkra ponětí, spousta kabelů táhnoucích se pod nohama a ševcovská trojnožka, na které seděl tlustý chlap v košili a kouřil mohutný doutník, nic se neohlížeje na nápis Kouření přísně zakázáno! nad svou hlavou. Hugo přistoupil k němu a něco mu šeptem říkal. Chlap se zaklonil a podíval se na Enkru se zřejmou nedůvěrou.

„Pojď sem, Enkro,“ řekl Hugo, „Tak to je on...“

Tlustý muž vyplivl hustý chuchvalec slin, hnědých od tabáku. „Tenhle? Myslel jsem, že je větší a silnější! Dyť to nevydrží, měj rozum, Hugo! Tenhle že by se dokázal rvát s bandou chlapů?“

„Dokázal to s tím tygrem... tak snad?“

Muž pokrčil rameny, pak zařval na celé studio: „Same! Pojď sem, ty nemehlo!“

Odněkud se vynořil hromotluk, nalíčený a namaskovaný jako bandita nejnižší úrovně, jímž částečně také byl. „Co je?“

„Hele, rozdáš si to s tímhle děckem? Je to ten Weston, co to natřel tygrovi v Globusu...“

Hromotluk Sam pokývl hlavou. „Pojď na plac! Hele, co umíš? My potřebujem děcko, který vydrží pár facek a umí taky pár dát, jo? Můžem si něco zkusit, nebo co?“

„No prosím,“ usmál se Enkra, „Můžeš začít hned...“

Sam zafuněl, zkusmo mávl proti Enkrovi pěstí a Enkra mu hbitě uhnul, aniž se ho dotkl. Sam spokojeně zabručel a tentokrát zaútočil víc zostra, ale Enkra mu znova uhnul a zachytiv jeho ruku v zápěstí, obrátil se a přehodil Sama přes záda na zem. Sam stačil jenom heknout, tlusťoch hvízdl a Hugo se rozesmál.

„Dost dobrý, no.“ zvedal se Sam ze země, „Vypadá to, že seš dobrej. Ještě něco dokážeš?“

„Všecko. Až na boční kopy kung-fu, ty mi nikdy moc nešly. Ale to prý se spraví časem...“

„No fajn. Proti kolika chlapům obstojíš?“

„Nevím. Dvěma, třem...?“

„Hm, to by šlo. Tak fajn, já bych ho bral.“

„Tak mu vysvětli, co a jak!“ přál si tlustý muž.

„No jasně. Hele, malej, tady nejsme na sportovní žíněnce, ale ve filmu a musíme hrát podle scénáře, takže vyhraje ne ten, kdo je lepší, ale ten, co to má předepsaný ve scénáři. Někdy to budeš taky ty, ale teď dostaneš nakládačku. A protože lidi chtějí něco vidět, musí to bejt rvačka krásná, při který se zdemoluje celej tenhle parádní kvartýr. Vázy, obrazy, zrcadla, všecko to půjde k čertu. Někdy to rozbijeme taky tvojí hlavou...“

„A není to škoda?“

„Tvý hlavy nebo tý parády? To jsou stejně samý atrapy, který jsou jen k tomu vyrobený. Dávej bacha a nelekni se...“

Sam uchopil láhev, stojící na jednom stole, a vší silou udeřil Enkru do hlavy. Láhev se roztříštila na střepy, ale Enkra ucítil jen slabý úder. Sehnul se, sebral jeden střep a prohlížel si ho.

„Je to z cukru – všecko sklo je z cukru. Je přetavenej na způsob cukrkandlu a dost křehkej. Tohle kladivo je třeba z gumy. Taky sekery a meče, který se používaj...“

„No výborně. Když je to tak, můžem se do toho dát...“

„Počkej!“ vykřikl tlusťoch, zřejmě režisér, „Nejdřív ti musíme udělat masku! A kde je vůbec Marty? Sakra, proč tady není, co kdybysme potřebovali záběr s jeho ksichtem?“

Někdo se rozběhl hledat Martyho, Enkru odvedl Hugo do maskérny, kde ho svlékli do trenýrek a oblékli mu elegantní dětský obleček, jaký se nosil tak před dvaceti lety. Pak se posadil do křesla a maskérka mu počala natírat obličej tělovou barvou, přičemž se dost rozčilovala, neboť byl silně opálený a to bylo nutno překrýt. Rty mu natřeli na červeno, obočí na černo, oči podmalovali všemi možnými barvami a na hlavu natáhli blonďatou paruku, dost parádně načesanou. Když ho konečně pustili, domníval se Enkra, že se z něj stalo strašidlo, ale pohled do zrcadla ho ujistil, že i takhle by byl dost hezký chlapec, jenom kdyby na něj pouštěli záři několika reflektorů.

V ateliéru už byl přítomen i ten pravý herec, chlapec ještě o něco menší než Enkra, s plavými vlásky a tváří anděla, kterou se maskérka pokoušela napodobit na Enkrově obličeji. Když Enkru spatřil, potřásl hlavou a zeptal se dost zostra: „Tenhle mne bude hrát? To vypadám tak otřesně?“

„Klídek, Marty,“ řekl Hugo, „To nic, hraje jenom nebezpečné a rvavé scény, jinak si zahraješ všecko sám! Říkal jsi přece, že nechceš dostávat tolik bití...“

„No dobře, Hugo! Ale jinak vypadá hrozně... nemůžu věřit, že bych já takhle vyhlížel...“

„Ticho!“ zařval režisér, „Mlčte všichni, hrome – a kdo má co dělat na scéně, na plac! Ty taky, kluku... jak ti sakra říkají?“

„Enkra Weston.“

„Fajn, tak do pokoje! Stojíš u stolu proti Samovi, jasný? Sam říká: Nechceš do držky? a ty...“

„Děkuju, nemlsám...“

„Cože? No, konečně klidně, bude to živější. Oprav to, Jenny, na Děkuju, nemlsám! Pak tě Sam praští a ty přeletíš přes stůl na zem. Vezmeš tu flašku a hodíš ji Samovi do ksichtu. Oni se na tebe vrhnou a pak to stopněte, měníme objektiv...“

Enkra se postavil ke stolu, Sam proti němu a kolem další tři muži odpudivého zevnějšku. Pak se odehrála svrchu zmíněná scéna, a to třikrát, až se režisérovi zdálo, že Sam zahrál dost realisticky bolest ve tváři při dopadu láhve. Enkra byl brán jen ze strany a zezadu, aby mu nebylo příliš vidět do obličeje.

„Teď potřebujeme detail vyděšeného obličeje Martyho...“ řekla skriptka Jenny, ale režisér mávl rukou.

„To uděláme zítra, teď tu velkou scénu! Pozor, hoši, ten kluk je skutečnej borec a bude s váma možná mávat! A ty se nezapomeň a pamatuj si, že musíš prohrát! Takže, Sam tě chytne a zvedne nad hlavu, ty při tom kopnutím porazíš Freda, to je ten v červený čepici a Fred spadne do zrcadla a rozbije ho. Jasný, Frede? Opakovat to nebudem, takže musí bejt vidět, jak se to zrcadlo tříští na tisíc kousků, slyšíte to, chlapi? Hlavní je Fred, tak ho nikdo nekrejte kameře! Ty, Enkro, se budeš škubat, jako že se nemůžeš vyprostit, chápeš?“

„Chápu. Ale mám... takovej nápad. Vždycky jsem chtěl... mohl bych rozbít to zrcadlo já a ne Fred?“

„Jak to myslíš?“

„No, že jak se budu cukat, tak mě Sam mrskne přes pokoj přímo do toho špíglu. Já jsem lehkej, Same, to půjde...“

„Jasně, ale zvládneš to? Příjemný to není!“

„Nevadí. Zkusme to takhle...“

Režiséra to zaujalo – nařídil, aby kamera točila všechno, co se bude dít. Když bylo po klapce, vrhli se bandité na Enkru, Sam ho chytil v pase a zvedl nad hlavu. Enkra okolo sebe kopal, Freda hodil proti skleněnému příborníku, dalšího zasáhl do obličeje, až skutečně vyjekl bolestí. Pak jím Sam mrštil do zrcadla, Enkra přeletěl celý pokoj a rozbil hlavou a rameny celou tu plochu z falešného skla. Režisér jásal, Hugo se spokojeně šklebil a Sam se pochechtával: „Seš fakt dost dobrej, kluku. S tebou to půjde!“

Jenom Marty měl připomínku: „Nojo – ale všichni si budou myslet, že takhle zacházejí se mnou!“

„A co? Máš nějakej problém?“

„Já jsem snad hrdina toho filmu, ne? Tak jak to, že si se mnou pohazujou jako s hadrovým panákem?“

Hugo obrátil oči k nebi. „Hele, Marty, já nemám čas ti to po padesátý vykládat. Točíme film a ne pimprlový divadlo, chápeš? Budeš dělat, co ti řeknem a držet klapačku!“

„A tak proč on do toho kecá a vy ho posloucháte?“

„Protože není blbej, miláčku. Ještě nějaký dotazy?“

A tak to pokračovalo. Ten den rozbili onen přepychový pokoj na kousky, aniž se Enkra dozvěděl, co se vlastně v tom filmu děje. Ale předpokládal, že se jedná o nějakou detektivku. Dostal za to padesát liber na ruku a pozvání, aby přišel o víkendu zase.

Na víkend na něj připravili rvačku se zaolejovaným železničářem na tendru lokomotivy, na který musel vylézt při jízdě (byla znázorněna otřesy tendru, lokomotivy a prvního vagonu na pérech, zatímco za nimi poskakovala krajina z jiného filmu). Chlapec Marty tu nebyl a Enkra ho viděl až následujícího dne, kdy se točila jiná udivující scéna, skok z třetího patra domu do fontány v malém parčíku před tímto domem. Enkra to absolvoval k plné spokojenosti až od střechy ateliéru, a to třikrát, přičemž jeho mokré šaty pokaždé vysoušeli ventilátorem o velikosti autobusu, ženoucím horký vzduch na jeho tělo. Marty to sledoval a vyvolal u Enkry bouři smíchu tím, že odmítal vlézt do fontány s odůvodněním, že v šatech do vody nepoleze.

„Ať to udělá on! Za co ho vůbec platíme?“

„Neblázni, Marty! Musí ti být vidět do tváře!“

„Ale já v šatech do vody nepůjdu a nepůjdu!“ křičel Marty.

„S dovolením...“ Enkra přistoupil k Martymu a pohladil ho jemně po náprsence. Pak ho lehkým dotekem srazil do bazénu, Marty vykřikl zlostí a leknutím a vzápětí se už hrabal z vody ven. Režisér stihnul dát pokyn kameramanovi a ten pohotově zachytil rozzlobený Martyho výraz v té chvíli na filmový pás.

„Malý násilí ještě není žádnej fašismus,“ vysvětlil Enkra, „Nic si z toho nedělej, bráško, na mně to taky zkoušeli, když jsem byl ještě malej a blbej. To si zvykneš...“

Marty se na něj vrhl a pokusil se ho inzultovat pěstmi, ale Enkra se jeho ranám jenom smál. „No no, to je nějaký zlosti! Proč si to nehraješ sám s těma bouchačema, když seš tak dobrej?“

Marty ho nechal být a rozbrečel se samou zlostí. To Enkra už vůbec nedovedl pochopit a tvářil se velmi udiveně.

„To je těžký,“ řekl Hugo Enkrovi, „On náš Marty je trochu moc nafoukaný na to svý filmový umění. Hraje od tří let a natočil už pár filmů, takže je to hvězda první velikosti...“

„A to znamená, že musí takhle vyvádět? Já znám větší borce, ale tolik se nenafukujou...“

Jenže nepřátelství mezi Enkrou a Martym bylo položeno a nedalo se jen tak jednoduše zlikvidovat. Marty se snažil dělat Enkrovi, co mohl nejhoršího a jelikož mladý Armin si hned tak něco nebral k srdci, měl Marty ještě ke všemu vztek, že se mu boj nedaří.

Do sporu byl posléze zatažen i režisér a nakonec i Hugo – to se stalo poté, co režisér připadl na myšlenku dostat Enkrovo jméno i do titulků. „Je to konec konců slavný dítě! Po tý jeho rvačce s tygrem v Globusu by jeho jméno určitě táhlo! Když dáme jeho jméno na plakáty jako kaskadéra, zastíní i Martyho...“

V tu chvíli se Marty, který byl náhodou přítomen, rozplakal, kopal do kulis, řval a sípěl, třískal do všeho pěstmi a vůbec vyváděl jako pominutý. Nakonec, aniž se dal uklidnit, utekl a objevil se za dvě hodiny v doprovodu postaršího advokáta.

„Jsem právní zástupce Martyho rodiny! A jsem nucen formálně protestovat proti vašemu záměru uvést kromě Martyho na plakátech ještě jiného herce, byť pouze jako kaskadéra v nebezpečných scénách. Podle smlouvy je tento film čistě dílem Martyho a nikdo jiný nemá na podobné věci právo! Jestli si pro ulehčení práce na to vezmete přímo Martyho nebo nějakého dvojníka, je čistě vaše věc, ale podle smlouvy jste povinni tvrdit před širokou veřejností, že ve filmu hraje jen a jen Marty...“

Režisér mu to rukoudáním slíbil, odplivl si a řekl: „Dobrá, Hugo – až skončíme tuhle slátaninu, natočíme s tím Westonem něco extra. Nejlíp by bylo nějakou indiánku! Ten kluk je tmavý jako Mexikán a nejspíš něco podobnýho taky je, jak mi říkal. Sepiš to a uvidíme...“

K natáčení patřila řada nepříjemných období, kdy se chystala scéna. V tu dobu neměl Enkra obvykle co dělat, ale nesměl nikam daleko odcházet pro případ, že by se jim to podařilo včas. Takže se potloukal po ateliérech a očumoval. Tehdy se také setkal s mužem, který měl pro něj mít v budoucnosti význam. Ovšem v té chvíli to ještě nemohl vědět.

Enkra šel chodbou a musel uhnout do strany, protože proti němu kráčel vznešený samuraj v kimonu hodném knížete, se znaky rodu Taira a nádhernou katanou za pasem. Jeho tvář byla kamenně nepohnutá a dokonce i samurajský copánek trčel dopředu, aniž by se při kroku pohnul. Vypadal tak nádherně, že Enkra sám od sebe pozdravil, japonsky a způsobem, jakým mluví šlechtici.

Japonec se zarazil, obrátil k němu šikmé oči a pousmál se koutkem úst. „Ty doopravdy umíš japonsky?“ otázal se.

„Ne zcela dokonale, daimjó...“ přiznal Enkra.

„Ale nejsi Japonec! Možná Ainu nebo tak něco?“

„Jsem z Arminu. To je ostrov...“

„Já vím, co je Armin.“ zamračil se samuraj, „Já jsem Hamiró Uši a hraju tady všechny orientálce, většinou zločince. Ty jsi ten Weston, specialista na dětský role? Slyšel jsem o tobě...“

Enkra nepřišel na nic lepšího než se uklonit.

„Prý jsi nositelem černého pásu karate!“

„Kdepak! Sice jsem procházel výcvikem, ale...“

„A dokázal jsi přemoci tygra!“

„Hrál jsem si s tygry doma na Ostrově. Tak je normální, že si s ním umím poradit i tady. A nebyl to moc chytrej tygr...“

„Zítra odpoledne mám čtyři hodiny volna. Jestli budeš mít čas, přijď do tělocvičny a zkusíme, co umíš...“

„Bude mi nesmírným potěšením, mistře...“

Enkra se domluvil s Hugem a ten souhlasil. „Poslechni, chlapče, ty bys byl skutečně schopnej předvést nějaký kung-fu? Co kdybychom udělali něco z Japonska nebo z Číny... Vyholíme ti samurajskej copánek a můžeš jet...“

Enkra zaváhal, tohle nebezpečí aktuálně hrozilo. Pracoval u filmu už dost dlouho, aby věděl, že pro filmaře není žádný nápad dost nesmyslný.

Na trénink s Hamiró Ušim se velmi těšil a nemohl se dočkat. Když se sešli v tělocvičně, neměl na sobě Hamiró žádný krásný samurajský kostým, ale obyčejné kimono původně bílé, nyní dost ušmudlané častým používáním. Takhle to byl obyčejný mladík, i ty vlasy měl učesané tak, aby vyholení nebylo moc vidět.

„Zkusíme si rozcvičku.“ řekl na úvod.

„Budu velmi rád, když mi budeš předcvičovat, Mistře...“

Zkusili dechové cviky a některé katy, což vše Enkra dokázal k Ušiho spokojenosti. Potom trénovali stínový boj, to jest údery proti sobě, při nichž se ovšem jeden druhého nesměli dotknout. Přestože se pro diváka při takovém boji nic neděje, pro bojovníka je to větší vypětí než skutečný zápas.

Když potom odpočívali, zeptal se Hamiró: „Máš peníze?“

„Nic moc... proč?“

„Máš tolik peněz, abys mne dokázal platit jako trenéra?“

„V žádném případě.“

„To se dalo čekat. Jako vždycky. Kdybys měl peníze, dokázal bych, že bys za několik let vyhrál mistrovství světa. Byly kdysi časy, kdy si mne bohatí otcové platili jako trenéra svých ratolestí. Bohužel, všechno to byli hlupáci a lenoši, kteří měli nařízeno trénovat bojové umění od svých otců, ale sami k tomu neměli talent ani lásku. Zbytečná práce.“

„Myslíš, že se mnou by nebyla?“

„Ty jsi jiný. Bojuješ jako šelma. Jsi velice rychlý a některé tvoje reakce jsou dost zvláštní. Kdybychom doopravdy bojovali, jsi asi jediný v téhle zemi, který by mi byl rovnocenný.“

Enkru ta chvála potěšila. Hamiró mu předváděl některé velice specializované triky, které se naučil, a bylo vidět, že to oba nesmírně baví. Enkra měl jednu zvláštní vlastnost, když ho totiž někdo v něčem překonal, začal ho okamžitě obdivovat, zcela nekriticky. Na určitou dobu se Hamiró Uši stal jeho ideálem a Enkra byl ochoten padat mu k nohám. Zřejmě to těšilo i Japonce.

Potom však došlo k události, která jejich vzájemné přátelství zkalila. Bylo to tehdy, když se Enkra rozhodl udělat svému učiteli radost a přednesl mu mantru, kterou má být uctíván guru. Hamiró usoudil, že se znají dost dlouho, aby s ním mohl hovořit zcela otevřeně, tak řekl: „Tyhle hlouposti můžeš vynechat. Nebere nás žádná kamera, tak proč si dělat násilí?“

„Myslel jsem, že...“ Enkra se zamyslel a uvědomil si, že nikdy neviděl Hamiró Ušiho konat žádné obřady, ať už jakékoliv. Vlastně ho mimo roli neviděl při ničem, co by bylo jakkoliv svázáno s východními duchovními proudy. Kdyby nebylo barvy pleti a účesu, Hamiró by vypadal a choval se jako průměrný Evropan.

„Myslel sis? Poslyš, chlapče, jsi už dost starý, abych ti mohl říct pravdu. Jestli se budeš zdržovat takovými hloupostmi, jako je uctívání boha, nikdy z tebe nic nebude.“

„Ale jak bych mohl žít, kdybych Ho neuctíval?“

„Vidím, že tě taky pěkně zblbli. Proč bys dělal něco, co nemá žádný smysl? Nemyslím, když tě někdo pozoruje, to se klidně modli jak dlouho chceš. U lidí to dělá dobrý dojem. Jednou jsem hrál buddhistického mnicha, v jednom seriálu. Dokonce si ty brepty pamatuju dodneška a mohl bych ti je odzpívat, ale má to smysl?“

„Jenže... já v Boha věřím!“

„A je ti to k něčemu?“

„Ano. Myslím, že ano...“

„Bůh je smyšlenka pro hlupáky. Není žádný bůh, neexistují žádní polobozi, démoni a všechno to, co se kecá. Neexistuje nic, jenom tenhle svět, který je tak ubohý a nedokonalý, že by se nad ním člověku chtělo brečet. Ale bohužel, jiný nemáme.“

Enkra chvíli nechápal, zda si z něj nedělá legraci. Ale zdálo se, že to Hamiró myslí vážně, což Enkru mátlo ještě víc. Pokusil se najít vhodnou odpověď: „Ale kdyby bylo pravda to, co říkáš, potom by celá naše práce byla k ničemu!“

„Jaká práce?“

„Všechny činnosti k vlastní seberealizaci a k pozvednutí úrovně světa! Všechno duchovní uvědomování...“

„To skutečně je k ničemu. On někdo něco takového dělá?“

„Například já!“

„Ty to děláš z dětské naivity. Ještě někdo?“

„Všichni duchovně vyspělí lidé u nás na Ostrově.“

„To je totéž. Ostatně, brzo po tvých kamarádech na Ostrově zbudou v nejlepším případě vzpomínky. Pokud rozumím vývoji, ke kterému tam dochází, chystá se ten váš nový šéf naučit různé mnichy a kazatele, aby si svoje kecy učili v klášterech a ne na veřejnosti. Jako všude na světě...“

„Snažíš se odvrátit mě od mého přesvědčení. Zřejmě chceš, abych ti přednesl svoje argumenty...!“

„Ne, říkám ti pravdu a chci, abys pochopil, že všechny takové řeči jsou hloupé žvásty. Všichni kněží a lidé, kteří předstírají víru v boha, jsou lháři a podvodníci a touží buď po penězích, nebo po moci a uctívání. Bůh neexistuje a nikdo, kdo má rozum, v něj skutečně nevěří!“

Enkra potřásal hlavou a horečně si shledával slova.

„Ve světě je všechno zařízeno takhle: Jsou určití lidé, kteří to nemají v hlavě v pořádku a proto uctívají nějakého boha!“ pokračoval Hamiró, „Jenže je jich jenom malé množství a žijí si v pohodě ve svých klášterech. Tam jim nikdo nebrání kázat si, co chtějí. Rozumně myslící lidé jistě uznávají jejich moudrost a duchovní převahu, tak tam pravidelně či méně pravidelně chodí a nechávají si promluvit do duše. Poučit se, jak by se měli chovat, co by všechno měli dělat a tak. Bohatí tam dávají nějaké peníze, aby si nepřipadali tak hrabiví a ničemní, a chudí tam chodí na polévku a něco k jídlu, aby nechcípli hlady. Při takové příležitosti naberou trochu poučení, které ale přestanou dodržovat okamžitě, jakmile jsou za branou. To všechno je normální a správné. Jenže, u vás se tohle přirozené uspořádání světa vykloubilo, u vás lidé skutečně v něco věří, aspoň ti blázni z okruhu císařského dvora! Tím vznikají nepřirozenosti, a to chce Alwin napravit...“

Enkra nebyl ochoten takový svět akceptovat. Tvrdě nesouhlasil a byl ochoten se i hádat, ale nevěděl, co říct.

„Ty jsi zřejmě ztratil veškerou víru, Hamiró...“ namítl konečně.

„Víru? Kdysi, když jsem byl malé dítě, jsem skutečně věřil ve všelijaké hlouposti. Draky, démony a hrdiny z bájí... Jenomže, nic z toho mi nikdy k ničemu nebylo. Proč jsem tady v cizí zemi a dělám ze sebe šaška pro hlupáky? Já jsem skutečný samuraj, skutečný bojovník a žádný kašpar!“

„O tom nikdo nepochybuje...“

„O tom musí pochybovat každý, kdo mě vidí. Hrál jsem už Japonce i Číňany, Rusa i mimozemšťana, dokonce mexického banditu. Všechno to je jen hra, děláš, co ti řekne režisér a snažíš se, abys za to dostal peníze. Možná bych si mohl založit karatistickou školu, v jaké jsem kdysi vyučoval, kdybych měl peníze. Ale nemám. Možná bych mohl začít pracovat pro nějaký gang. Dokázal bych to. Jenže i to už jsem zkusil... a já nechci přijít o život, určitě ne pro zbytečné spory svých šéfů. Chci žít normálně jako člověk, copak je to tak moc? Mít třeba rodinu, ženu a děti, dokázat je uživit a vychovat... Je to nesmyslné nebo špatné přání?“

„A co ti v tom brání?“

Hamiró rozhodil rameny. „Odešel jsem z Japonska, když mi bylo sedmnáct. Kolik je tobě, dvanáct? Tehdy jsem si myslel, že mám šanci... Od té doby se potloukám. Ať dělám co chci, všechno se mi dřív nebo později pokazí. Kdybych věřil v démony, začal bych si myslet, že mi nějaký démon chce škodit. Jenže je to blbost. Tenhle svět zkrátka není stvořen pro mne...“

„Pomohl bych ti...“

„Jo, já vím. Zazpíval bys mi nějakou mantru. Děkuji pěkně.“

„A co kdybys... třeba u nás v Arminu...“

„Vidím, že jsi mimořádně zabedněný a nic jsi nepochopil. U vás v Arminu existoval kdysi kníže Yamanaki. Od jeho doby nemůže na tom vašem ostrově žít žádný Japonec normálně. Musí ze sebe dělat ještě většího šaška než tady. Když režisér pískne, poskakuju na place jako kašpárek a dělám ze sebe samuraje nebo co. Jenomže jednou mám taky padla a můžu si jít po svým. U vás to nejde, tam musím být samurajem celý život...“

„Kníže Yamanaki byl samuraj...“

„Kníže Yamanaki byl sprostý podvodník. Četl jsem ty bláboly, co o něm napsal císař Charry a císařovna Diana. Nebo spíš nějaký placený škrabák, kterýho si platili, aby nevypadali jako blbci a přesvědčili národ o svých schopnostech. Yamanaki pocházel možná z dobrý rodiny, ale ta ho vyhnala a úřady mu šly tvrdě po krku. Když ho Charry sebral někde na Filipínách, byl tam Yamanaki kvůli svým kšeftům, proto taky ho chtěli místní dobráci zlikvidovat. Potom vedli válku o území v Koyanami a projeli ji na celé čáře, ať se o tom povídá, co chce. Yamanaki neměl žádnou jinou možnost než utéct do Arminu a dělat tam císařova samuraje, protože kdyby zůstal doma, čekal ho kriminál.“

„Ano, to se píše. Politický boj je...“

„Nesmysl! Yamanaki nebyl politik, byl to jakuza, bandita! Možná chtěl, aby ke stáru vypadal vznešeně, tak se tak tvářil, ale pravda je naprosto jiná! Všechno, co dělal, byl podvod!“

„I jeho smrt? Pokud vím, zemřel vlastní rukou, když byl císař donucen podepsat kapitulaci...“

„Možná si Yamanaki uvědomil, že od té chvíle ztratil veškerou ochranu. Třeba by jeho osud v případě, že by se musel vrátit domů do Japonska byl tak hrozný, že to bylo lepší řešení...“

„Nebo se taky mýlíš. Věřím, že Yamanaki byl čestný muž. Každý samuraj má svoji čest, kterou nesmí zradit. Možná udělal nějakou chybu ve svém mládí – ale odčinil ji příkladným životem!“

„Tvoje smůla, Enkro, je v tom, že jsi příliš mladý a čestný. Proto nedokážeš pochopit, jaká je realita tohoto světa. Možná tvůj Yamanaki mohl být čestný u vás na tom bláznivém Ostrově. Ale kdyby žil tady mezi lidmi, živil by se nakonec jako tělesný strážce nějakého pracháče nebo šaškoval u filmu jako já. Jiná možnost by pro něj neexistovala...“

„Mohl by vyučovat bojové umění, samozřejmě i s filozofickou součástí učení zen-buddhismu. Dobrovolně a bez odměny, jak to má dělat skutečný duchovní učitel. Vyhledávat děti, které potřebují jeho pomoc, a poskytovat jim ji...“

„Myslíš, že by ho to uživilo?“

„Asi těžko. Ale copak na tom záleží?“

„Žijeme ve společnosti, kterou ovládají peníze! Kdo peníze nemá, nemá ani žádnou cenu! Copak si to nedokážeš uvědomit?“

Hovořili spolu a čím dál víc se přesvědčovali, že nemá žádného smyslu mluvit s tím druhým. Jejich pojetí života bylo zásadně rozdílné. Hamiró Uši byl vynikající mistr bojového umění, ale nedokázal se povznést nad hmotné pojetí své existence. Enkra se hmotnými záležitostmi zabýval vyloženě nerad a každým, kdo se dal ovládat penězi, hluboce pohrdal.

Pak už museli jít za svými povinnostmi – ale oba rozhodnuti pokračovat v diskusi a přesvědčit toho druhého o své pravdě.

Během natáčení tohoto filmu (Enkra ho vlastně nikdy neviděl celý a ani se nedozvěděl, o co v něm šlo) došlo ještě k jednomu drobnému střetnutí mezi Enkrou a Martym. To bylo, když jednou kvůli přetížení v síti shořely pojistky a v ateliéru zhasla všechna světla. Herci i technický personál byli nuceni setrvat delší dobu potmě a nějak si krátit čas, takže všichni seděli rozesazeni kolem jediné svíčky a čekali.

„Povídejte někdo něco,“ řekl Hugo, „Ať nám čas utíká...“

„Třeba Enkra! Povídej nám něco z Arminu... něco napínavýho!“

Enkra pokrčil rameny a zašilhal po Martym. „Ono by to šlo, ale jsou to mimořádně strašidelné historie! Třeba v jedný vesnici u Onga-Orangu se minulý léto stala věc... snad jste slyšeli...“

„Neslyšeli. Povídej!“

„Ale, radši ne. Marty by se bál!“

„Cože, já?“ vyjekl Marty, „Já a bát se? Nikdy!“

„Nepovídej! Už teď se klepeš strachy!“

„Vsadíme se! Jestli se leknu, tak...“

„Tak dobře. To byl hrozně záhadný případ. Nějaká žena z Onga-Orangu, to je město na severním pobřeží Arminu, šla se svým malým synáčkem do lesa na výlet. U toho města totiž je jenom jeden les, jaksi na ukázku, měří tak asi čtyři hektary a je to víceméně výletní místo, kde na nikoho nečíhá žádný nebezpečí. Našla tam nějaké houby a když je sbírala, přestala dávat na svého chlapečka pozor a když si na něj zase vzpomněla, už tam nebyl. Napřed myslela, že se někam zaběhl, konečně co by se mu mohlo v tak malém lese stát, ale když se dlouho neobjevoval, začala mít strach a šla ho hledat. Prošla celý les, všude volala, ale kluk nikde. Tak požádala pár výletníků, ti jí pomáhali hledat a i když v tom lese není žádný úkryt, nenašli ho. Dokonce při tom pomáhali i četníci se psy, ale všecko úplně marný..“

„Fíha! A co se s ním stalo?“

„Asi za čtrnáct dní, když už byl kluk úředně prohlášenej za mrtvýho, našel nějakej rybář v sítích, když lovil v řece, malou dětskou botičku. Tak hledali a zjistili, že je to botička toho kluka. Ale pořád nemohli zjistit, kam se vlastně ztratil, až nakonec dělali šťáry podle řeky. A tak objevili kluka v doupěti jednoho hnusnýho přistěhovalce z Onoho světa, konkrétně nevím, odkud ten chlap byl, ale bylo to hovado, kterýmu není rovno...“

„A na co ho tam držel?“ ptal se Hugo.

„No, to se pak policie taky dozvěděla. Když ho tam přivlekl, on totiž číhal v lese na nějaký dítě a to pak odvlekl, zavřel kluka do dřevěný bedny, do který se skoro nevešel a zmizel. Nedal mu nic najíst, jenom flašku nějakýho alkoholu, nejhorší kořalky, jaká existuje. Kluk měl pochopitelně žízeň a tak se napil, potom měl větší žízeň, no a tak pil, pak už nevěděl, co se to s ním děje, zkrátka se ožral jako carskej oficír a upadl do bezvědomí. A když se probral k vědomí, tak měl jenom jednu nohu...“

Ze tmy se ozval Martyho vzdech. Taky ostatní koukali vyděšeně, jenom Hugo si něco bručel pod fousy.

„Kluk sice cítil bolest a věděl, že to není v pořádku, ale nic mu nenapadlo, co dělat. A byl taky skoro v rauši. Viděl přes mříže, že ten chlap dělá oběd a pak mu taky přinesl kus pečenýho masa s chlebem. No, kluk to snědl, i když se mu to zdálo nějaký divný, zvlášť ta chuť, chlap se toho taky nadlábl, pak se ožral tou svou kořalkou a usnul jako dřevo. Tak to pokračovalo druhej den a zase starej přinesl klukovi další flašku tý kořalky. Kluk se napil a když se probral, neměl už nohu žádnou. Zřejmě mu ji ten chlap v opilosti uřezal...“

„Pane bože,“ vydechl Marty, „A na co vlastně...“

„No, ono to tomu klukovi bylo taky divný! Moc se divil a byl čím dál otupělejší, nic ho nezajímalo, ani tu bolest necítil. K jídlu dostával jenom maso a chleba, pořád to samý. A za další dva dny dostal zas flašku. To už mu kořalka chutnala, říká se, že alkohol člověku zachutná. Tak se ožral. A když se probudil, neměl už levou ruku...“

„Tak dost,“ řekl Sam, „Nechceš mi vysvětlit, co ten vandrák s těma jeho haksnama dělal?“

„No právě. Ten kluk kouká a chlap zas na tom ohni něco opéká. Tak se ho zeptal: »Co to pečeš?« A chlap na něj: »Neboj se, taky dostaneš!« A on zase na něj: »Ale co to pečeš?« A chlap: »Tebe!«“

„Proboha... to byl nějakej lidožrout?“

„Ano, přesně. A toho kluka živil taky jeho vlastním masem, takže se dá říct, že ten malej chudinka sám sebe snědl...“

„Prosím tě, už toho nech,“ ozval se Martyho hlas, trochu již roztřesený, „Jsou to hrozný morbidnosti...“

„Kdepak, povídej dál! Já chci vědět, jak to dopadlo!“

„No, nakonec když už ten chlap uřízl klukovi i pravou ruku, musel ho nakonec krmit, aby ho udržel při životě dost dlouho, než uspořádá tu opravdickou zabíjačku. A zrovna, když mu dával, tak kouká, a za oknem policajti. Došlo mu, že by to kluk vykecal, tak vzal loveckej nůž a šmik...“

Ve tmě svíce se zaleskl delší kovový předmět a ozval se zděšený Martyho výkřik. Vzápětí se Marty složil na zem i se židličkou. Enkra mu strčil před oči dýku z rekvizitárny, který měla ostří zasunovací do rukojeti, ale vypadala hrozivě. Rázem nastal zmatek a křik, Enkra pomáhal Martyho křísit, ale ten nedokázal vůbec nic pochopit a pořád jen vřískal, že ho chtěli zabít. Naštěstí se už rozsvítilo světlo a místo přízračné atmosféry nastoupilo opět plné pracovní úsilí.

„A to je všechno pravda?“ ptal se Hugo Enkry.

„No... v podstatě. O obyvatelích Onga-Orangu se povídají všelijaký historky co pamatuju, a každej tvrdí, že to bylo právě před rokem. Tak nevím. Jestli se tam někdy dostaneš, radši se jim o tom nezmiňuj, nebo si tě taky upečou...“

„Bez starosti. Ale sakra, jako nápad na film by to nebylo tak špatný! Sepsal bych to... Hele, Marty, nechtěl by sis zahrát toho kluka, co študoval na lidožrouta?“

Marty jenom vřískal a odmítal: hrát ve filmu o lidožroutovi, hrát ve filmu všeobecně, přiblížit se k Enkrovi víc než na deset metrů, kdykoliv a jakkoliv se podívat do Arminu a diskutovat o čemkoliv. Bohužel, všichni se mu jenom smáli.

Natáčení filmu skončilo. Enkra dostal také svoji gáži a byl štěstím téměř bez sebe, když mu pokladník položil na ruku sedm stolibrových bankovek. Doma už nebylo mnoho peněz a dokonce i Enkrovo bankovní konto se viditelně tenčilo.

„Odbyli tě sedmi stovkama?“ smál se Hamiró Uši, „Aspoň vidíš, jak svět vypadá. Víš, kolik dostává Marty?“

„Nevím. Tisíc?“

„Patnáct tisíc. A ještě dostane podíl na zisku, až ten blábol prodají televizi. Neříká ti to nic?“

„Nezávidím mu. Je to chudák a moc mu to filmování nejde. Jak vidno, nevyžívá se v tom...“

„Máš dost divný představy o první hvězdě našeho dětskýho filmu! Kdyby tě slyšel Martyho otec, bude tě žalovat pro pomluvu. Však počkej, po tvým filmu budeš taky hvězda první velikosti!“

Enkra se usmíval – o „svém“ filmu už slyšel. Mělo jít o příběh z dob osídlování Západu a Enkra měl hrát indiánského kluka. Ale čím víc se o filmu mluvilo, tím víc se prosazovalo, aby ve filmu hrál i Marty. Hugo sepisoval scénář o dobrodružstvích farmářského synka (Marty) na Divokém Západě, jemuž Indiáni zabili rodiče (zdánlivě) a unesli ho do svého tábora, kde ho nutili žít ve svých týpí. Marty se spřátelí se synem indiánského náčelníka (Enkra), naučí se od něj všelijaké triky a uprchne s ním od kmene (Enkra prosazoval, aby byl jejich kmen přepaden jinými zlými Indiány, přičemž aby kluci utekli – z důvodu příchylnosti na příbuzenstvu, které ani ve filmu nechtěl zrazovat). Později najde Marty své rodiče, zachrání jim život před tlupou banditů, s vydatnou pomocí Enkry a jeho kmene, a všichni potom žijí šťastně a vesele v rezervaci. Režisérův záměr byl dokonce naučit Indiány pilně pracovat, ale to mu Hugo šetrně rozmluvil.

Ale nakonec k natáčení filmu nedošlo a scénář byl zastaven. Jednoho dne totiž navštívil šéfproducenta jistý muž a řekl mu za přítomnosti Huga Hammersmitha: „Proslýchá se, pánové, že v tom vašem filmu hodláte dát hereckou příležitost jakémusi klukovi, který se jmenuje Enkra Weston a přišel prý z Arminu...“

„Ano, to chceme. Jeho jméno by mohlo být skvělou reklamou pro ten film. Pamatujete se možná na ten případ s tygrem v cirkusu Globus, ne? A je to nesmírně talentovaný herec...“

Muž se zatvářil, jako by žvýkal šťovík, „Ale jistě víte, pánové, jaká je v současné době politická situace v zemi. Národ není Arminům zrovna nakloněn...“

„Jistě. Jenže my právě chceme pomocí toho chlapce navodit trochu příznivější atmosféru pro tu zemi. Snad to lidé pochopí!“

„Chyba! Lidé nikdy nic nepochopí, když jim to nepředvedete na plátně. Ostatně, znáte politickou situaci v Arminu?“

„Tak – částečně.“ Producent neznal nic, měl jenom nejasnou povědomost o kanibalech a rituálních vraždách, což obojí slyšel od Enkry v rámci jeho strašidelných povídaček.

„V Arminu probíhá zásadní politická změna orientace. Ministr vnitra Herbert Alwin usiluje o zavedení demokratických reforem a o potlačení konzervativních sil, reprezentovaných bývalým ministrem Monroesem a jeho spojenci. Bylo by dobré co možná podpořit jeho snahu. Kdybyste například mohli poněkud pozměnit ideu toho chystaného filmu. Třeba ohledně výchovy mládeže...“

„To jsem tedy nepochopil. V jakém smyslu?“

„Pokud vím, vy točíte filmy pro mládež. Plné násilí a krutosti a všelijakých takových věcí. Co kdybyste spíš pomáhali podobné negativní jevy odstraňovat?“

„To je těžké. My samozřejmě fandíme míru a dorozumění, přece ti kluci se taky nakonec dohodnou a spravedlnost zvítězí...“

„No ovšem, ale zbraněmi! Spíš by bylo třeba působit na děti, aby se vzdaly svých pošetilých zvyklostí v oblékání, účesech, nošení zbraní... a aby našly svou cestu v řádné docházce do školy a důvěře k dospělým lidem... Zkrátka, napalte to všechno, co se v tom Arminu děje, a pěkně zostra!“

„Tím chcete navrhnout, aby v závěru filmu se ty indiánské děti daly ostříhat, slušně se oblékly, zasedly do lavic a poslouchaly, co jim bude povídat pan učitel se skřipcem na nose?“

„Ano. Ale proč až v závěru filmu? Proč z toho neučinit nosný příběh? Třeba o učiteli, který přijede tam do té divočiny a během filmu přesvědčí ty ubožáky, že náš způsob života je lepší...“

„Tedy...“ Hugo se škrábal na nose, „To má být veselohra?“

„Proč? Já to myslím vážně!“

„Podívejte, já nedělám možná žádné vysoké umění, ale určitý slátaniny přece jen patlat nechci. Kromě toho, takový film by byl k uzoufání nudný a nikdo by na něj nechodil! Musíme myslet taky na finanční stránku věci! Potřebujeme napětí, dobrodružství, boj na život a na smrt...“

„A dotace.“

Producent znatelně oživl. Peníze ho dokázaly spolehlivě probrat i ze sna. „Máte na mysli něco konkrétního?“

„Ano, zajisté. Podíleli bychom se na vašem podnikání určitým procentem z nákladů... samozřejmě i ze zisku, ale ten v tomhle případě není nejdůležitější. Důležitý je ideový dopad...“

„No... třeba by to mělo nějaký smysl! Heleď, podívej se na to, Hugo, sepiš nějaký ten návrh scénáře... Uvidíme...“

Takže bylo dosaženo předběžné dohody. Velký HH sice vykřikoval na všechny strany, že není blázen, aby lepil nějaké žvásty, že mu v tom Enkra odmítne hrát a že je to celé blbost, ale zasedl do své pracovny, poručil si kafe, obložené chlebíčky a pravidelnou dodávku alkoholu a začal psát. Šlo mu to zoufale pomalu a při tom paralelně pracoval na jiných projektech... takže nakonec byl ten nápad uložen k ledu a Enkru přestali potřebovat.

Jenomže v té době už měl stejně jiné starosti.

Errata:

30.05.2021 11:45