Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Historie rodu Monroesů je spletitá a dlouhá. Chvílemi zabíhá do naprosté nepřehlednosti, jak ukazuje aféra jednoho z pradědečků, samozvaného místokrále v Egyptě, po němž Monroesové zdědili hada do znaku. Laskavý čtenář poznal již arminskou větev tohoto rodu, to jest dědečka Algernona, jeho syna Leona a jeho dvě neprovdané sestry, vnuka Rogera a jeho sestry Dany a Jeane. Ale mimo to existuje větev anglická, jejíž osudy rovněž nejsou nezajímavé.

Lord Mortimer baron Monroes měl kdysi dávno dva syny: Algernona a Johna, z nichž starší John zdědil jeho majetek i titul. Algie, který uvrhl na rodinné jméno poskvrnu tím, že se oženil s dívkou z rodu pochybného původu, ač nemanželského semene Baarfeltů, zdědil po otci pouze jméno a titul, ale byl vyslán do Arminu, kde se vzmohl a získal peníze vlastní prací. Je sice pravdou, že dynastické předpisy stanoví, že titul může zdědit pouze jeden ze synů šlechtice, a to nejstarší, ale lord Mortimer nebyl náchylný k doslovnému dodržování zákonů, nařízení a ustanovení a měl na tyto věci svérázný názor.

Lord John měl tři syny, z nichž jeden zahynul v první světové válce a druhý zemřel za nejasných okolností v Port Saidu. Titul a statky zdědil nejmladší Henry James. Tento se oženil s italskou princeznou, dcerou markýze di Cantonna Adrianou a zplodil s ní syna Olivera, načež zesnul v Pánu. Byl doposud velmi mlád na Monroesovské poměry, je známo, že pradědeček Mortimer se dožil osmaosmdesáti a lord John dokonce dvaadevadesáti let, do kteréžto doby pil irskou whisky, kouřil tlusté doutníky a nadával, že se nemůže vypravit na hon. Dotyčné záliby zdědil po něm i Henry James, který by setrval na tomto světě značně déle, kdyby byl nespadl při honu na lišku z koně a nezlámal si vaz. Liška vyvázla bez zranění. Zanechal na světě nešťastnou vdovu se synkem Oliverem, jemuž v době děje našeho příběhu bylo sedmnáct let.

Mezi oběma větvemi Monroesů nepanovaly příliš dobré vztahy. Již od dob dědečků se obě rodiny vzájemně osočovaly a činily se odpovědnými za nejrůznější potíže rodinné i státní. Je sice pravdou, že za Henry Jamese a Leona ustoupily rodinné hádky obecnému nezájmu, ale skutečné styky započaly teprve na popud nejmladších členů rodiny, Rogera a Olivera. Prvním krokem k vzájemnému smíření bylo, že Leon se zúčastnil pohřbu bratránka Henryho Jamese, před dvěma lety navštívil s třináctiletým Rogerem Anglii a při té příležitosti složil hold lady Adrianě. Tam se také poprvé setkali oba bratranci, neboť lord Oliver opustil Eton, kde byl právě vychováván a přijel se podívat na své příbuzné z daleka.

Oba chlapci se velice rychle spřátelili. Ačkoliv byl Oliver o dva roky starší, velice si vážil Rogerových zkušeností a znalostí co se týkalo života. Roger byl zas velmi hrdý na schopnosti a znalosti Oliverovy, týkající se ve značné míře také peněžnictví a právnictví, které hodlal studovat. Oliver pozval Rogera také na návštěvu do Etonu, což Roger přijal a okouzlil tam veškeré vychovatele a učitele svým elegantním vystupováním a osobním kouzlem. V té době chodil oblečen do černého obleku dokonalého střihu a jenom pečlivě načesané kaštanové vlasy, dlouhé až na záda, v něm prozrazovaly Armina. Správa kolejí projevila dokonce ochotu Rogera přijmout do řad svých žáků. Avšak Roger si jakožto jedinou podmínku kladl zachování arminského účesu, zatímco jediná podmínka kolejí byla jeho odstranění. Tento důvod překazil tedy spojení obou bratranců pod jednou střechou a Oliver to svému učilišti velmi zazlíval, aniž jej jen jedinkrát napadlo, že stejně dobrou vůli mohl snadno projevit i Roger, neboť jejich neústupnost byla vzájemná.

Nicméně od těch dob udržovali spolu bratranci téměř neustále písemné spojení a Oliver byl pečlivě informován o všem, co se dělo v Arminu, stejně jako Roger o anglických záležitostech. Takže lorda Olivera nepřekvapilo, když ho Roger pozval do Arminu a podotkl, že potřebuje jeho radu v naléhavých a téměř osudových záležitostech.

Lord Oliver přibyl do Arminu v prvních dnech měsíce října toho roku. Přiletěl letadlem a byl vymustrován do obvyklé uniformy anglických gentlemanů vhodné pro návštěvy tropů: bílé šortky, bílá košile, bílé boty a tropická přílba, černý deštník a bílý elegantní kufřík z vepřové kůže. Kufry nepotřeboval, byl si vědom toho, že šeková knížka se vejde do kapsy a vše, co bude potřebovat, mu ochotně nabídnou obchodníci.

Jinak byl lord Oliver značně dlouhý, hubený a zrzavý jako liška, které tak rádi lovili jeho otec a dědeček. Na nose musel mít neustále brýle, neboť byl velmi krátkozraký a bez brýlí téměř neviděl. Zrzavé vlasy si předvídavě nechal přes prázdniny trochu narůst, Roger ho upozornil již dříve a správou kolejí mu to bylo velkomyslně povoleno.

Roger očekával bratrance na letišti a odvezl ho vlastním autem přímo na Monroesovský zámek. Lord Oliver se při tom choval co možná nejdůstojněji, vše v okolí patřičně obdivoval a vyslovil se pochvalně ke všemu, co mu bylo předváděno. Po úvodním obhlédnutí zámku a okolí pozval Roger Olivera k malé přesnídávce v besídce na zahradě, a tam mu teprve řekl:

„Abych se ti přiznal, jistě už chápeš, že jsem tě nepozval jen tak z čisté zdvořilosti. Je ti doufám jasné, že potřebuji nejen tvoji podporu, ale také pomoc tvého mozku a tvých informací.“

Lord Oliver se chytře pousmál. „Jistě, bratránku! Od chvíle, kdy jsem dostal tvůj dopis, netěším se na nic jiného než na úkol, který mi svěříš!“

Oliver se tvářil skutečně napjatě, ale na Rogera to neplatilo. Povytáhl obočí a řekl: „Skutečně se domníváš, že tě bude bavit se mnou spolupracovat, nebo je to jenom tvoje ironie?“

„Jediné, co skutečně nesnáším, je nuda,“ řekl Oliver upřímně, „O Arminech se povídají všelijaké pitomosti, ale že by se tady člověk nudil k smrti, to jsem fakt ještě neslyšel.“

Roger chvíli rozvažoval, jak správně formulovat svoje stesky. „Jistě víš, že můj otec byl odstraněn z výkonu své funkce. O právní stránce té záležitosti se nebudeme bavit, ale faktická situace nasvědčuje tomu, že skutečně ministrem už není a my s tím musíme počítat. Tím došlo k nepříjemné situaci, že totiž jsme bez vlivu na nejvyšší orgány a taky na Vládce sira Leru, a není jisté, budeme-li mít ještě kdy možnost chránit svoje zájmy zákonnou cestou...“

Lord Oliver potřásl hlavou a řekl: „Hm...“

„Jedná se o toto: po odstranění mého otce z úřadu koná nový ministr Alwin všechno možné, aby nám ublížil. Jsem mimo jiné náčelníkem své smečky a jedním z důstojníků řádu Černé Lilie, dětské organizace templářů. Alwin Černou Lilii zakázal a vyšší důstojníci řádu nemohou nebo nechtějí zasáhnout, aby mu v tomto kroku zabránili. Alwin dokonce pronásleduje členy mé smečky, jak se to stalo docela nedávno...“

„Ale! Copak se dělo?“

„Jeden z mých kluků, Enkra Weston, opustil Armin a odejel do Anglie, v rámci různých neshod mezi jeho otcem a strýcem. Další kamarád, Jackie Therlowe, zorganizoval menší rozloučení a při té příležitosti rozezvonili jeho kluci zvony po celém městě. Armáda se toho chytila a uspořádala menší manévry, ale k žádným škodám na lidech ani majetku nedošlo. Alwin mého Jacka obvinil a žádal jeho odsouzení. Byl dokonce soud a nebýt komthura von Crosse, mohl být Jackie dokonce mrtev nebo ve vyhnanství...“

„Hrome! Není to trochu přehnaný?“

„Ani ne. Alwin vyhrabal někde starý pastevecký kodex, který býval zákonem za války a tam stojí, že za vyvolání falešného poplachu je trest ostříhání. To ovšem je podle našeho zvykového práva zase důvod k odchodu do bezdomoví nebo u některých zvlášť poblázněných samurajů i k smrti. Já bych snad Jackovi harakiri rozmluvil, ale byla by to pěkná ostuda – naštěstí díky Mikově eskamotáži se zákony to vyznělo jako remíza jedna : jedna.“

„A ten starodávný zákon je ještě vůbec v platnosti?“ vzbouřil se v Oliverovi začínající právník, „Já bych řekl, že ne!“

„U nás platí veškeré zákony, které nejsou zrušeny! Pastevecký kodex skutečně platil pro mládež, z níž potom vznikla Černá Lilie, aspoň Mike to tvrdí...“

„Okamžik. Nebylo by dobře přizvat toho Mika ke konzultaci? Třeba by nám poradil, vypadá to, že má dost přehled...“

„Bylo by to dobré, jenže touhle dobou leží někde v Iron-city a je na tři kroky od smrti. Alwin poslal tři borce, který si ho vypůjčili a po patřičným zpracování položili na koleje naší zestátněné dráhy k přejetí vlakem. Sice byl zachráněn, ale zatím docela v pořádku není...“

„Roztomilá pozornost! Tvůj Alwin je člověk, se kterým je rozkoš se znát. Dělá takových legrácek víc?“

„Nevím, ale na začátečníka to není špatné, cože? Jde o to, jak mu nějakým způsobem poděkovat. Zatím vypadá jeho existence na nejvyšším místě jako jednolitá žulová skála... ale takhle v ní najít nějakou trhlinku...“

„Well! Z mých zkušeností vyplývá, že každá skála má někde trhlinku. Možná malou, ale když se do ní vloží šikovný klín...“

„Dal jsem to prověřit. Nikde nic...“

„Proťukat pečlivěji! Každý musí něco mít – ať kluci prohrabou všechno, něco se najít musí!“

„No dobře, pracujem na tom. Teď mi jde o něco jiného, o toho Westona, proti kterýmu se taky vede skrytá kampaň. Jde o to, že kluk je v Anglii a cítí se příliš bojovníkem, než aby to bral jako vtip. Mám tady pár jeho hlášení, posílá je pravidelně. O škole, zoologické zahradě v Londýně a tak dál. Má nepříjemný problémy pro arminský původ a proč to neříct rovnou, i pro svoje názory a vystupování. Mám za to, že je potřeba mu pomoci...“

Oliver si začal kousat nehty na pravé ruce. „Mám tomu rozumět tak, že je to prestižní otázka?“

„Ano...“ přiznal váhavě Roger, „Dalo by se to tak formulovat. Trochu se o tom psalo v novinách a Alwin bere jeho případ tak trochu jako příklad toho, jak se dobrý chlapec může v Arminu... podle nich zkazit. Bude zapotřebí být mu nablízku a pomoci mu radou i pokynem.“

„Hm. A ty se domníváš, že já jsem nejvhodnější člověk pro takovou práci?“

„Skoro bych to tak viděl.“

„Hm.“ řekl Oliver poznovu, „Dobrá, jsem ochoten vyvinout v té věci jisté úsilí.“

„To je v pořádku,“ usmál se Roger, „Tím jsou pro dnešek obchodní záležitosti uzavřeny. Můžem se jít koupat...“

Při koupání byl Oliver nucen odložit brýle. Roger je vzal do ruky a prohlížel. Zdálo se, že ještě mnoho takových neviděl, neboť je zkoumal skutečně bedlivě a čočky mu připadaly dost zvláštní. „Co ty máš vlastně s očima?“

Oliver na něj vychrlil delší latinský název a po Rogerově nechápavé otázce přeložil: „Krátkozrakost v silném stupni... Někteří doktoři tvrdí, že k stáru nebudu vidět vůbec...“

„A proč si to nedáš vyléčit? Copak nemáš ty dva dny času?“

„Dva dny? Víš o nějakém místě, kde by mne vyléčili?“

„Jistě. Buddhistický klášter Nebeského svitu. Zůstaneš tam dva dny a máš to vyřešeno, pak si můžeš prohlížet krásy Arminu bez těch sklíček na očích...“

Oliver se zatvářil překvapeně: „Vážně?“

„Dobře. Zítra pojedem na výlet.“

Tak se stalo, že příští den v poledne se ocitli v džungli na jih od Kingtownu, před budovou v čínském slohu, která vypadala současně na klášter i nemocnici. Ujal se jich mladý mnich v šafránovém rouchu a s vyholenou hlavou a zavedl je dovnitř, kde Roger nějakou dobu hovořil s jiným, starším mnichem. Oliver jim nerozuměl, mluvili šanghajským nářečím čínského jazyka. Konečně přišel stařičký Číňan, který na rozdíl od ostatních měl bílý cop a bílé řídké vousy – z jeho šikmých očí vyzařovala laskavost.

Roger okamžitě padl tváří k zemi, klaněl se mu a přednášel mantru, která se má říkat při setkání s pokročilým oddaným. Taky Oliver se poklonil, poněkud rozpačitě.

„Toto je doktor Liang-Su,“ řekl Roger, „Nejmoudřejší ze sluhů Božích, kteří žijí v tomto klášteře...“

„Nechť světlo přízně Vašich Jasností dopadne na mne nehodného! Jaký důvod přivádí syny jasného slunce až do propasti věčné tmy, ve které je nám souzeno trávit tento život?“ řekl Liang-Su.

Roger se nadechl a spustil: „Vznešený světče, mudrci, který jsi obsáhl veškerá svatá písma lékařská i bráhmanská, vyslyš prosbu ubohých červů, kteří se v bolestné křeči svíjejí u tvých nohou! Ať shovívavost, vyplývající z tvého ctihodného věku, promine naší drzosti, že jsme si dovolili přijít tě poprosit o pomoc v takové maličkosti – avšak zajisté víš, že jsme se v minulých životech dopustili takové spousty špatných a pokleslých činností, že jsme byli potrestáni tímto hmotným tělem, které se neustále obnovuje v koloběhu utrpení, jež tvoří zrození, nemoc, bolest a smrt a které bude opět v budoucnu vystaveno zániku, aby se duše mohla přemístit do jiného hmotného těla stejně nedokonalého. Avšak ty, který jsi již dosáhl dokonalosti, můžeš přijít na to, jaká obtíž trápí oči mého příbuzného...“

Během Rogerovy řeči se Číňan vytáhl na špičkách k Oliverovi a prohlédl zběžně jeho brýle. Vyčkal, až Roger dokončí svou krásnou a vznešenou řeč, pak řekl: „Tento pán již velmi zmeškal, když nepřišel svěřit svůj zrak do rukou svého sluhy v dětství! Kdyby tak byl učinil, zajisté by už dnes ani nevěděl, že kdy něčím trpěl... Ale není nikdy nic ztraceno, život tvého vznešeného příbuzného bude trvat ještě dlouho a bude šťastný...“

„Můj bratranec, lord Oliver baron Monroes, vyrostl v Anglii, kde nemohl slyšet o tvé dobrotě a moudrosti, ctihodný otče. Jakmile se dostal do Arminu, hned přispěchal, aby ti složil svou poklonu a odevzdal se do tvých posvátných rukou...“

Číňan kýval hlavou. „Moudrý Konfu-tse nás učí, že všechna moudrost lidská je poznatelná a též to, že každou chorobu lze vyléčit nikoliv jedním, ale sedmkrát sedmi způsoby. Já nehodný umím pouze jeden z nich, ale dovolí-li mi tento ctihodný mladík, pokusím se jej použít... Nechť se mladí milostpáni zajdou zatím ubytovat, já vydám pokyny, aby bylo vše připraveno...“

Roger mu květnatě poděkoval – potom je mladý mnich odvedl do místnosti zařízené jako šatna a ukázal jim koupelnu. Než se důkladně vysprchovali, přinesl jim stejná šafránová roucha, jaká nosili všichni v tomto klášteře.

„Nebudou od nás chtít, abysme si taky vyholili hlavy?“ ptal se Oliver nejistě, „Budeme vypadat divně...“

„Udělalo by jim to radost, ale zatím jsme tady jako hosté. Kvůli pár dnům to nestojí za to. Ale budeme se zúčastňovat všech přednášek, na které nás pozvou, je to velmi zajímavé.“

„Až na to, že já neumím čínsky!“

„S tím taky něco uděláme.“

Roger se cítil v šafránovém rouchu velice dobře, zato Oliverovi to bylo značně nepříjemné. Dokonce nebyl zvyklý ani chodit bos, zatímco v klášteře nebylo zvykem nic jiného. Mnich je odvedl do prostorné jídelny, kde každému přinesl misku kořeněné rýže se zeleninou, dálovou polévku, chlebové placky a ghír, sladký nápoj z rýže rozvařené v mléce. Oliver nebyl na vegetariánskou stravu zvyklý, ale velice si pochutnal, Roger kuchyni také oceňoval.

Potom přišel jiný mnich – mladý muž, jehož oči byly převázány černou páskou. Přesto se pohyboval naprosto bezpečně. Vyzval je, aby šli za ním do pagody, provedl je chrámovou místností a zašel do chodeb, které je zavedly do sklepení. Tam je čekal Liang-Su.

„Můj mladý přítel viděl právě naposled denní světlo přes skla brýlí. Až vyjde z temnoty, ve které se nyní nachází, nebude už jeho zrak potřebovat skla, která mu zbytečně ničí oči...“

Skutečně se nacházeli ve tmě, v niž se dobře orientoval snad jen Liang-Su a slepý mladík. I Roger, který viděl dost dobře potmě, se tu pohyboval opatrněji.

„Můj syn,“ dotkl se mladého mnicha Liang-Su, „Je jediný, komu nedokáže nikdo pomoci. Jeho oči zničil výbuch letecké bomby ve vojenském učilišti v Haiphongu. Tehdy jsem byl ještě lékařem v hmotném světě a také Hoang toužil po smyslových požitcích, proto se stal vojákem. Nyní už nemá oči, ale vidí jasněji, v čem je skutečná seberealizace lidské bytosti...“

Prošli chodbou do místnosti, kde kromě lůžka a několika nízkých sedátek byla polička na knihy a další police, na níž ležely nějaké nástroje. V koutě stál domácí oltář, osvětlený lampičkou – to bylo jediné světlo v místnosti. Hoang se okamžitě ujal Olivera, usadil ho na sedačku před oltářem a z police přinesl kožené pouzdro se sadou tenkých jehel.

„Moje umění vychází ze starobylého učení o akupunktuře. Tyto jehly zavedu do tvého zrakového nervu a ponechám je tam, dokud nevykonají svoje dílo. Ty pak budeš hledět do plamenů svící, které ti rozžehnu a které budou mít různou barvu. Budeš tak činit, dokud ti nedovolím zanechat toho. Také všechny ostatní činnosti budeš vykonávat podle toho, jak ti řeknu já nebo Hoang. Prosím, nedomnívej se, že je to naše svévolné přání, avšak úspěch léčby záleží také na tvojí sebekázni a poslušnosti...“

Lord Oliver byl statečný muž, tak jej sice zamrazilo při představě, co by se mohlo stát, kdyby se něco nepovedlo, ale nedal najevo žádný strach. „Jistě, můj pane. Souhlasím...“

Liang-Su pokynul hlavou Rogerovi. „Dříve, než zahájím práci, musíš ty, vznešený a moudrý pane, opustit tuto místnost. Zhasnu světlo a rozsvítím lampy, které by tvým očím ublížily. I já budu chránit svoje oči zvláštními brýlemi...“ Ukázal Rogerovi zvláštním závitovým způsobem broušené brýle z tmavého skla a pak si je nasadil na nos – byly velké a dodávaly mu vzhled podivného hmyzu. Roger neprotestoval, podal Oliverovi ruku a odešel.

Liang-Su počkal, až byl Roger venku, potom dal pokyn svému synovi a ten zhasl lampu a rozsvítil jinou, zvláště oslnivou lampu vydávající modré světlo, velmi nepříjemné. Liang-Suova hlava s hmyzími brýlemi se naklonila nad Olivera a chvíli na něj upřeně zírala. Potom mnich řekl: „Ulehni, synu a setrvej v klidu. Hleď upřeně na černý bod, který vidíš nad svým lůžkem. Neodvracej od něho oči a nezavírej je. Jehly jsou velice jemné a je třeba, abych je koutky očí zavedl až do nervů, které to vyžadují. Neboj se, neporaním nic zdravého...“

Oliver už slyšel o umění akupunktury a věděl, že léčení spočívá vlastně v podráždění nervů příslušejících tomu či onomu tělesnému orgánu. Také slyšel, že tato metoda je starší než evropská civilizace, svěřil se tedy bez váhání Liang-Suovým rukám. Viděl nad sebou černý bod, jednu chviličku postřehl zajiskření světla na hrotu jehly a potom bodavou bolest v levém oku, která však trvala sotva zlomek vteřiny. Zakrátko potom se totéž stalo i s pravým okem. Přesto Oliver dobře viděl na temný bod na stropě i na celou místnost.

„Teď, můj synu, už můžeš bez obav zavírat i otvírat oční víčka, případně i pohybovat očima, ale není zapotřebí, abys to dělal. Vstaň z lůžka! Rozsvítím nyní jiné světlo a ty budeš upřeně hledět do toho světla, dokud v něm nespatříš sedm svíjejících se draků. Potom udeříš na gong, který tu visí. Ale věř mým slovům, můj drahý a milý synu a nevolej dříve, dokud neuvidíš draky. Ti draci jsou tví ochránci a skutečně tam jsou, ale ty je doposud nevidíš, neboť tvé oči jsou nemocné. Hleď!“

Natáhl ruku a rozsvítil v koutě místnosti žlutozelené světlo. Oliver se podle jeho pokynů usadil do pozice lotosu, která pro něho ani zdaleka nebyla přirozená, opřel se o polštáře zády i rukama a hleděl pilně do žlutozeleného světla. Číňan i jeho syn zatím opustili místnost.

Oliver přemýšlel nad tím, čeho je právě účastníkem – věřil sice mnichovi a ještě víc Rogerovi, který ho sem zavedl. Chvíli ho taky napadlo, kdo bude tenhle experiment platit, ale pak si řekl, že Roger jistě nezapomněl dát klášteru patřičný dar. Sám Oliver byl ochoten přispět dvěma tisíci librami v každém případě a dvojnásobnou částkou v případě úspěchu.

Pomalu se začínal nudit. Ve žlutozeleném světle neviděl zatím nic než nějaké nezřetelné zákmity a netušil, zda skutečně je možné vidět v něm něco více. Po hodině začal už vážně pociťovat nepokoj a po další půlhodině (čas odhadoval, neboť neměl žádnou možnost jej měřit) měl už celé té léčby dost. Neviděl stále ještě nic než nezřetelné světélko a z nicnedělání a občasných tupých nárazů bolesti v očích mu začínala třeštit hlava.

Najednou se otevřely dveře a vstoupil mladý slepý Číňan: „Už jsi uviděl draky, můj starší bratře?“

„Ne,“ řekl Oliver, „Nevidím nic a musím ti říct, že je dost nepříjemné takhle čekat. Nevíš o nějaké zábavě pro dobu, než se mi ti tví draci objeví?“

Hoang přešel tichounce po Oliverův bok a usedl tam. „Mohl bych ti zpívat mantry, které jsem se naučil v Tibetu...“

„No... když to musí být...“

Hoang si podal z poličky dva malé činely z velmi zvučného kovu, které zněly jinak při plném úderu a jinak při doteku okrajů na každém jednotlivém místě. Říkal jim kartály a počal jimi o sebe tlouci, přičemž rytmicky předzpěvoval nesrozumitelný text. Oliver měl pocit, že došel z bláta do louže, ale Číňan si velice cenil svou zpěvní produkci, takže neměl odvahu ho zarazit.

„Nebylo by lepší, kdybys mě rovnou učil čínsky?“ zeptal se ve chvíli, kdy se zpěvák nadechl k dalšímu pokračování.

„Můj šlechetný pane!“ nadchl se Číňan, „Jako slunce mne oblažuje tvá nabídka! Krásná a vznešená čínská řeč je skutečně hodna, aby jí rozuměl každý, na koho se usmálo požehnání nebes!“

„Tak dobře. Nauč mě aspoň pár vět, abych nebyl mezi tvými krajany jako němý...“

Mnich ochotně započal s výukou, ale věc nebyla tak lehká, jak by se Oliverovi na první laický pohled zdálo. Hned v první půlhodině objasnil Hoang, že krásný jazyk čínský má asi čtyřicet různých druhů koncovek, které platí pro jednotlivé tvory živé a předměty neživé, pokud je o nich hovořeno. Použije-li se nesprávné koncovky, není věta pochopitelná. Podařilo se mu vyložit Oliverovi koncovku pro muže, ženy, děti, psy, ptáky a kočky, ale beznadějně ztroskotal na pokusu nalézt správný tvar pro tramvaj a to jeho sebedůvěrou poněkud otřáslo. V té chvíli se počalo Oliverovi zdát, že vidí něco, co by při troše dobré vůle mohlo být zeleným pohybujícím se drakem. Upřel svoji pozornost opět na žlutozelené světlo a po chvíli draka skutečně spatřil. Později poznal, že drak je namalován na průhledném papíře, který se vlní před plamínkem světla, jako by byl živý. Sdělil to Hoangovi a ten přivolal svého otce. Lékař pochválil Olivera za trpělivost a okamžitě rozsvítil jiné, červené světlo – a Oliver neviděl opět nic. To se opakovalo ještě třikrát, pokaždé se světlem jiné barvy. Oliver netušil, kolik je hodin, měl hlad a žízeň, ale neodvažoval se protestovat, nehledě k tomu, že dosud nevěděl, jak takový protest čínsky formulovat.

Potom mu Hoang oznámil, že je na čase si odpočinout a najíst se. Liang-Su mu vyjmul akupunkturní jehly z očí, ale vzápětí mu oči zavázal páskou a vysvětlil, že tuto pásku bude nosit až do zítřka, dokud nebude úplně zdráv. Prozatím ho bude vodit Hoang, který je sice slepý, ale využívá velmi dobře své znalosti celého chrámového komplexu. Společně s ostatními se Oliver zúčastnil pobožnosti, při níž mniši zpívali a hráli na kartály, bubny a ruční varhany. Taky se pokoušel zpívat, ale postrádal hudební sluch a tak bylo jen štěstím, že jeho hlas zanikl ve sboru.

Vegetariánské jídlo mu opět chutnalo, i když měl potíže s jeho dopravou do úst. Zajímal se, kde je vlastně Roger – dozvěděl se, že se zabývá meditacemi a rozhovory s jedním z duchovních učitelů kláštera, což je pro něj nanejvýš potřebné. Oliver se doposud nikdy transcendentální meditací nezabýval, nevěděl co to je a ani k tomu neměl důvěru – teď byl nucen se tím zabývat, neboť čas plynul pomalu a pásku z očí mu nedovolili sundat.

„Uzdravování je otázkou času,“ vysvětlil mu Liang-Su, „Ty jsi mladý a přicházíš ze západu, čas pro tebe tedy znamená něco mnohem důležitějšího než pro nás. Tobě čas stále prchá a ty jej pronásleduješ. My se nacházíme stále ve středu svého času, ať nám ubíhá jakkoliv. Jsme uprostřed koloběhu svých životů – jestliže tenhle skončí, nadejde opět jiný, který nám přinese možná jiné životní okolnosti, ale stejné starosti i radosti...“

Oliver se pokoušel nad tím zamýšlet, ovšem více méně marně. Raději požádal, aby mohl jít spát – Hoang jej zavedl na jeho lůžko a zazpíval mu ještě nějakou mantru, načež Oliver usnul téměř okamžitě a spal spokojeně až do rána.

Ráno ho Hoang zavedl opět k otci a Liang-Su pokračoval ve svých léčebných akcích. Oliver byl z toho docela zpitomělý a občas se mu zdálo, že se na něj vrhají zlověstní čínští draci společně s ještě strašidelnějšími bytostmi z čínské gramatiky. Byla v něm však houževnatost netušená u člověka z Vnějšího světa a vydržel všechny tyto nápory na svoji nervovou soustavu bez následků.

Celý tento den prožil Oliver v jakémsi stavu podobném transu. Měl pocit, jako by odešel někam velice daleko od reálného světa a ocitl se v prostředí, které nemá s tímto stoletím nic společného. Ale kupodivu, začínalo se mu zde líbit. Kdyby tu musel zůstat déle, zvykl by si na klid, ticho, zpěvy mnichů a prosté lidské činnosti, kterými se zabývali, a možná by tu byl i šťastný.

Ale další den ráno mu Liang-Su sňal pásku z očí a důkladně si je prohlédl svými hmyzími brýlemi. „Zdá se, drahý synu, že jsi už zcela zdráv. Je to správné. Člověk není na světě proto, aby byl nemocen a má povinnost udržovat své tělo v pořádku...“

Oliver poděkoval a předal dar, o kterém uvažoval. Ještě si nezvykl, že dokáže vypsat šek bez brýlí. Liang-Su pohlédl na částku a s úsměvem zavrtěl hlavou. „Zahanbuješ mne, můj milovaný synu! Proč plýtváš svými penězi, když nám nemohou přinést žádné potěšení v tomto životě?“

„Je to můj dar klášteru...“ zaváhal Oliver.

„Přeješ-li si to, použijeme tvého daru k pomoci dalším potřebným lidem,“ řekl Liang-Su, „Ale pokud tě mohu o něco poprosit, raději než peníze dávej lidem svoji lásku. Bude jim to k ještě většímu užitku...“

Když opouštěli klášter, rozhlížel se Oliver poprvé kolem očima osvobozenýma od brýlí. Kromě toho měl pocit, že se zbavil nejen skel před očima, ale také slupek, které jakoby si nosil na víčkách. Všechno kolem sebe viděl jasněji – a nejenom přírodu a historické památky, kterých tu byla spousta.

„Tvůj svět je krásný.“ řekl Rogerovi.

„Ano. Ale má zahynout, neboť nějaký člověk Herbert Alwin rozhodl, že je bez perspektiv vývoje.“

„Proč si myslí takové věci?“

„Protože patří k lidem, kteří uznávají pouze moderní lékařské kliniky s péčí na úrovni tohoto století. Protože nevěří, že ti Liang-Su vrátil zdravý zrak, ale že si to jen namlouváš.“

„Ten Alwin musí být hlupák.“

„Je ještě mnoho hlupáků na tomto světě...“

Zastavili se k polednímu odpočinku na plovárně ještě před městem, kam nezasahovala M-zóna, takže se tam shromažďovaly i hezké dívky. Některé Rogera znaly, chodily s ním do školy nebo do kursů Černé Lilie, hlásily se k němu a zajímaly se i o Olivera, který po půlhodině ztratil počáteční ostych a bavil se s nimi velmi živě. Roger, kterému se v jeho patnácti dívky velice líbily a měl o nich velmi konkrétní znalosti, to pozoroval s potěšením – už věděl, že se pobyt v Arminu bude bratranci líbit.

„A tohle všechno má zahynout?“ ptal se Oliver, prohlížeje si skupinu do bronzova opálených kamarádek a kamarádů, kteří hráli na louce u koupaliště hru s míčem zvanou apol.

„Už se k tomu dělají konkrétní kroky.“

„Pak musíte udělat konkrétní kroky i vy.“

„Taky už jsme začali. Ale...“

„Kde je problém?“

„Náš stát je bez perspektivy. Sir Lera, Vládce a doživotní president, nemá dědice. Kdyby jeho vznešenou osobu postihlo náhle nějaké neštěstí, ocitne se stát v hluboké krizi, které využijí lidé jako Alwin.“

„Myslím, že rozumím. Máš nějaké řešení?“

„Je třeba najít krále.“

Oliver se nezasmál. Nebylo to k smíchu a on to věděl.

„Kdo to má být? Chceš to zkusit ty?“

„Ne. Ale patřím k rodu Baarfeltů, kancléřů státu. A chci být kancléřem arminského Impéria. Právě proto nesmím opomenout žádnou ze svých povinností. Ani záležitost Enkry Westona v Anglii, kterou ti chci svěřit. Nikdo nesmí říct, že jsem nechal svého člověka bez pomoci, když mu hrozilo nebezpečí.“

„Rozumím.“ pokyvoval hlavou Oliver, pokukuje po krásné blonďaté holce, která zrovna odpálila míček od branky, čímž zabránila protivníkovi dát gól. Teď na ní leželo několik soupeřů a krutě ji mučili, čemuž ona se jenom smála. Její kamarádi zas od ní rvali nepřátele a taky se k nim nechovali moc jemně.

„Jak se zdá, jsi na tom fyzicky dost špatně,“ sledoval Roger jeho pohled, „Tenhle apol u nás hrají děti od malička a naučily se být tvrdé. To u tebe napravíme, pošleme tě do zkráceného kursu Lilie pro zahraniční politiku. Střelba, karate, šifrování, neviditelné inkousty, vysílačka, boj se zbraní, maskování... no, všecky ty pitomosti. Speciální kursy nepotřebuješ, jsi konečně lord a baronet...“

„Baron,“ řekl Oliver líně, „Baronet jsi ty. Tvoje rodina nemá vůbec na tu korunku na erbu nárok...“

Roger měl na to svůj názor, ale moudře si jej nechal pro sebe. Naklonil se před Olivera, aby mu zakryl výhled: „Hej, posloucháš mě? Chceš ten kurs?“

„Myslel jsem, že Černá Lilie byla rozpuštěna...“

„Doufám, že si to myslí i Alwin. Zkusili jsme ji rozpustit, ale asi není z cukru, tak to nejde a nejde...“

„Budou v tom kursu taky nějaký holky?“

„Spolehni se. Ty se narvou všude.“

„Doufám, že nebudou tak rvavý jako tamta kočka s tou rezavou hřívou, jak se lepí na toho černovlasýho kořena...“

„Budou. Ale ty to zvládneš. Seš borec.“

Oliver řekl „Ach!“ a obrátil se, aby si prohlédl dvojici dívek s poněkud tmavší pletí, o nichž si nebyl jist, jsou-li Malajky nebo Číňanky. Docela by ho zajímalo, jestli by dokázal používat slovíčka, která se naučil.

Lord Roger si dívky prohlédl také a pak se zahleděl nahoru, na vrchol skokanského můstku, kde se právě připravovali ke skoku nějací kluci s vlasy svázanými do copánků. Ale nezajímali ho ani oni, ani nic jiného. Za můstkem viděl modré nebe a na tom nebi dobré rady od Prozřetelnosti, která mu vnukla nápad spřátelit se se svým bratrancem.

„Vypadá to, že nám začínají krásné dny.“ řekl.

Errata:

30.05.2021 11:45