Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Podél pobřeží mezi Alexandrií a Port Saidem plula jedné noci obzvláště tmavé v listopadu toho roku nevelká loď, vypadající jako něco mezi rybářským kutrem a menší dopravní lodí pro nepříliš se kazící náklad, neboť její rychlost byla přímo želví. Snad to bylo způsobeno také tím, že na celé lodi nesvítilo jediné světélko, které by označovalo buď její polohu, nebo by osvětlovalo aspoň nejbližší okolí. Loď byla stejně tmavá jako okolní břeh, na němž pokud někdo žil, neměl důvod v noci svítit. Je pravdou, že takový způsob lodní dopravy je v příkrém rozporu s předpisy mezinárodními i zákony většiny zemí světa, ale posádka lodi zřejmě nestála o přílišnou publicitu. Pročež bylo několik námořníků se zvláště dobrýma očima nakomandováno na různá místa paluby na hlídku, aby dávali pozor na případná pobřežní skaliska, jichž tu ostatně nebylo mnoho. Jinak plula loď podle radaru.

Kapitán stál na můstku a byl připraven na všechny eventuality, které jeho plavba mohla přinést. Bylo zřejmé, že k nim nepatří pouze nebezpečí od přírodních živlů, ale také možná nepřízeň ze strany místních i cizích úřadů, zvláště policejních. Proto, když k němu doběhl jeden z námořníků, naklonil se k němu co nejníže a připravil se na nějakou špatnou zprávu.

„Pluje k nám nějaká loď! Podle pobřeží, přímo proti nám...“

Kapitán upřel oči přes příď své lodi dopředu. „Nic nevidím! Je to pravda nebo Hankovi zase blbne radar jako obvykle?“

„No, radar to hlásí...“ pokrčil rameny námořník.

„Každá slušná loď má rozsvícená poziční světla!“ prohlásil kapitán autoritativně, „Nebo má důvod je nemít. A potom se jí nemusíme bát stejně jako ona se nebojí nás...“

„Bylo by možná přece jen lepší se jí vyhnout...“ řekl bocman, stojící vedle kapitána, znalec místních poměrů.

„Zastavit stroje! Počkáme, až přejede – děláme dost slušný rámus! Uvidíme, jestli o nás vědí...“

Zatímco kormidelník předával rozkaz strojníkovi, opřeli se velitelé lodi o zábradlí a mlčky hleděli do tmy. Někde vpředu blýskl plamínek, jak si některý námořník zapaloval fajfku, a kapitán zlostně udeřil pěstí do zábradlí. Stále nemohl svoje mužstvo odnaučit trestuhodné neopatrnosti.

Znovu přiběhl lodník od radaru. „Je to velká loď! Větší než my, Hank říká, že by ji odhadoval na křižník nebo něco takovýho...“

„Nesmysl!“ vybuchl kapitán, „Leda by se jednalo o nějakou politickou akci... ale to se nás snad netýká!“

„Pro sichr,“ řekl znalec pobřeží, „By bylo dobře vzít si nějaký zbraně. Aspoň pistole...“

Kapitán sáhl do kapsy a vytáhl lesklý předmět. Zkontroloval zásobník, znovu jej vrátil na místo, zacvakal pojistkou a pak si zastrčil zbraň za opasek kalhot.

„Slyším hučení,“ ozval se námořník, „Slabý, ta loď má krajně nehlučnej motorek! Mám dojem, že je podezřelá...“

„Drž hubu...“ zasípěl kapitán, ale nezlobil se.

Po palubě zadupaly bosé nohy námořníka z přídě. „Loď kousek od nás!“ hlásil, „Viděl jsem...“

V té chvíli vyšlehl odněkud ze tmy oslnivý paprsek reflektoru a zalil celou jejich loď silným světlem. Kapitán si zakryl oči rukama a snažil se prohlédnout tmu – loď stála sotva padesát metrů od nich a byla značně veliká. Námořník vedle vytáhl těžký revolver a vypálil směrem do reflektoru, jenom stěží mu kapitán srazil ruku a kulky se zaryly do paluby. „Pitomče, máš rozum? To je hlídka... snad se nějak domluvíme!“

„Nestřílet!“ zahřměl nad vodou hlas z megafonu, „Při dalším výstřelu vás potopíme bez výstrahy! Tady pobřežní hlídka!“

„Proč nás zastavujete?“ vykřikl kapitán, zapomínaje, že jej asi těžko budou slyšet, „Jsme pokojní rybáři a...“

„Mlčet! Vypadáte na pašeráky! Vyčkejte na místě, přijedu se na vás podívat!“

Kapitán se odvrátil od světla. „Egypťané,“ řekl s jistotou, „Budeme muset klopit, ale bakšiš je uklidní. Proč tady ale šmírují, to ví sám bůh. Možná kvůli politice...“

„Válka vždycky kazí kšefty! Náš obchod sice vydržel, ale hodně jinejch kolegů zkrachovalo jenom díky jejich pitomejm válkám...“

Světlo z reflektoru trochu zesláblo, aspoň už tolik nebodalo do očí. Námořníci zůstali na palubě na svých místech, v pevné důvěře ve svého skvělého kapitána.

Ze tmy se vyloupl motorový člun jako jádro z ořechu. Plul dost rychle a přitom velice tiše, posádku tvořilo snad deset mužů ve světlemodrých uniformách. Velitel člunu stál na přídi a sledoval loď krajně podezřívavě.

„Tohle nejsou Egypťani!“ podotkl znalec místních poměrů.

„Židi taky ne! Do prdele, kdo se v tom má vyznat?“

Člun dojel až k boku lodi, velitel se zachytil provazového žebříku a mrštně vyšplhal nahoru. Celou lodí zašuměl vzdech a kapitánovi přejel mráz po zádech, na leccos zvyklých.

Velitel člunu byl atletický blonďák asi čtyřicet let starý, docela hezký a oblečený do světlemodré uniformy se zlatými knoflíky a distinkcemi na límci i náramenících, označujícími bůhvíjakou hodnost. Byl velice opálený a pohyboval se mrštně jako kočka, ale lidi na palubě nejvíc překvapily vlasy, které mu visely zpod námořnické čapky s bambulkou až téměř na ramena. Když se ocitl na palubě a jeho lidé počali až na jednoho vylézat za ním, ustupovali před nimi námořníci jako před morem.

„Co je to zač?“ ptal se kapitán šeptem znalce, ale ten pokrčil rameny. V té chvíli kapitán zapomněl na svoji otázku, neboť na loď právě vylézal asi patnáctiletý kluk, oblečený tak fantasticky, že to bylo až s podivem. Taky on měl zlaté vlasy skoro do ruda, dlouhé až na záda a před ušima spletené do stočených copánků se zlatými klipci na koncích. Na hlavě měl nasazenou lesklou přílbu s velkými býčími rohy a na těle něco, co se dalo těžko definovat – jakousi koženou vestu, přepásanou v pase a dosahující až do půli stehen. Na nohou měl pouze kožené chrániče holeně a kotníků, ale žádné boty a na zdobeném opasku meč, s nímž dost divně kontrastoval moderní revolver. Tento kluk zůstal stát u zábradlí při provazovém žebříku, zatímco velitel pokročil směrem k můstku.

„Kdo vlastně jste, pane?“ zeptal se kapitán dost krotce.

„Jmenuji se Sigword Shönhärän, kapitán-major arminského válečného loďstva, toho času ve službách republiky Izrael. Mám povinnost prohlédnout vaši loď, nepašujete-li zbraně pro bandy Palestinské osvobozenecké armády...“

„Co... vy jste Armin? Jak je to možné?“

„To by vás sice nemuselo zajímat, ale izraelská vláda si mne najala i s mojí lodí, abych vykonával strážní službu na tomto pobřeží. Nalezl jsem vaši loď a hodlám ji prohledat. Nevíte-li o tom, jeli jste bez světel, to je podle námořních pravidel nepřípustné...“

„Také vy jste jeli bez světel!“ připomněl kapitán.

„Well. Tak mi ukažte náklad!“

„Počkejte, kapitáne. Vaše jednání taky není v pořádku! Tady jsme v mezinárodních vodách a chceme vplout do pobřežních vod Egypta. Vy sloužíte Izraelcům a tady nemáte vůbec žádná práva! Tím nechci říct, že byste... ale moc rád bych od vás dostal slovo, že se zajímáte jenom o zbraně a válečný materiál, a že nemáte jiné záměry... totiž...“

V modrých Shönhäränových očích zaplály zelené ohýnky. „Chcete tím snad říct, že jsem pašerák?“ zeptal se zlověstně.

„To ne! Jenom, že v případě potřeby jsem ochoten se revanšovat menším dárkem za vaši mlčenlivost! Můj obchod je totiž zcela jiného druhu, takže věřím, že ctění páni Armini...“

„Předběžně vás zatýkám, kapitáne! Považujte se za zadrženého a neopovažujte se sáhnout po tom revolveru...“

Kapitán to skutečně nezkusil – ale v téže chvíli práskl odněkud z paluby výstřel a na Shönhäränově bleděmodré uniformě rozkvetl krvavě rudý květ. Kapitán podklesl v kolenou a padal, otáčeje se okolo své osy – při tom se objevil v jeho ruce jako zázrakem revolver a vypálil směrem, odkud přišla rána. Muž, který střílel, klesl s výkřikem k zemi.

Chlapec u zábradlí vytáhl svůj revolver a bez rozmyšlení vypálil směrem k můstku. Kapitán rozhodil rukama a klesl napříč přes Shönhäräna, jeho pobočník udělal dva kroky, dostal kulku do prsou a zřítil se po strmých schodech na palubu. Kolem chlapce hvízdla kulka odněkud ze zádi, kluk vypálil ještě jednou a ten muž na zádi pustil svoji zbraň a přepadl přes zábradlí do moře.

I ostatní Armini už stříleli. Kormidelník, který vytrval na svém místě, klesl na kormidelní kolo, jednonohý kuchař, který také vylezl z kuchyně, byl zastřelen přímo ve dveřích. Několik mužů se pokusilo bránit, ale to nic nezměnilo na faktu, že byli bez rozmyšlení pobiti.

Chlapec běžel po palubě k můstku a v běhu křičel něco norsky na námořníky – jeden z nich přiložil k ústům dlaně a houkal něco na křižník. Pak bylo slyšet, jak od křižníku odráží nový člun a blíží se k lodi.

Chlapec poklekl ke svému veliteli. „Tatínku... co se ti...?“

„Dostali mě...“ zachrčel Sigword Shönhärän, „Vypadá to, že umírám... teď budeš kapitánem ty, Thor-Haakone...“

„Ne, to není možné...“ V chlapcových očích se objevily slzy.

Mezi námořníky si razil cestu vysoký muž v důstojnické uniformě, první důstojník Uwe Kronkvist. „Co se stalo, Sigworde? Je ti něco? Jsem tak trochu lékař, pomůžu ti, jestli...“

„Už to asi nemá cenu, Uwe,“ zašeptal kapitán, „Vyřiď Kallovi, že můj podnik, lodi... všechno zdědí Thor-Haakon. Teď je on kapitánem... a ty veď loď tak, aby z toho měl on prospěch. Vychovej ho, můj bratr Kalle je dobrý průmyslník, ale mizerný námořník. Vychovej Thor-Haakona, aby se ho báli na všech mořích, kam se dostane... Aby v něm respektovali jarla!“

„Je toho dost málo, co bych ještě mohl tvýho syna učit, Sigworde! Ale udělám, co budu moct...“

„Obejmi mne, Thor-Haakone!“ přál si kapitán.

Chlapec k němu poklekl, objal jej a políbil na ústa. Potom Sigwordova hlava poklesla dozadu a na rtech se objevil pramínek krve. Thor-Haakon klečel vedle a ramena se mu chvěla.

„Blbá smůla,“ bručel Uwe Kronkvist, „Co mu sakra chybělo doma v Arminu? Loděnice, dvacet zámořskejch lodí, kdykoliv si mohl dát postavit další! Jenomže šel zas na moře jako obyčejnej důstojník... Jako kdyby tu smrt přivolával!“

„Stýskalo se mu po moři!“ zvedl hlavu Thor-Haakon, „Chtěl plout, ne sedět v zatuchlé kanceláři. Šel si pro smrt...“

Uwe pokrčil rameny. „Povídal mi, když jsme jeli na tuhle plavbu: Vikingové neumírají na lůžku, ale v boji. Nemyslel jsem zrovna na tohle! Kapitán byl přeci ještě mladej...“

„Od chvíle, kdy zemřela maminka, nedrželo ho doma nic. Otec byl statečný muž a nevydržel bez moře – a bez boje. Hledal smrt, a taky ji našel.“

„Ale naší povinností je zjistit, proč. Chci vědět, co vezli ti chlapi, že to tak hrozně bránili...“

Thor-Haakon se zamračil. „Potopíme tu kocábku bez prohlížení! Co je nám po nákladu nějakých špinavých pašeráků?“

„Počkej, Thore, to je blbost! Pojď si prohlídnout podpalubí!“

V nákladním prostoru už řádili námořníci, prohledávali všecko a zjišťovali, že loď neveze než obvyklý lodní náklad, nějaké kovové součástky, pytle cementu a podobné věci. Thor-Haakon tomu nechtěl moc věřit, ale zdálo se, že kšefty těch lidí byli zcela poctivé.

„Že bysme postříleli nevinný lidi?“ váhal Uwe, „Co když se našich chlapů zkrátka jenom polekali?“

Thor-Haakon byl opřen o stěnu ve skladišti a pozoroval počínání námořníků s nedůvěrou. Teď se náhle zarazil a ukázal na jedno místo dřevěného obložení. „Pozor! Nějaký zvuk!“

Uwe přistoupil ke stěně a zaklepal na ni pažbou. „Duté! Snad tam opravdu něco je... Tajný vchod do další místnosti?“

„Jak se to dá otevřít?“

„Těžko.“ Uwe se rozmáchl a ramenem vrazil do dřevěného obložení. Zadunělo to a zevnitř se ozval nějaký výkřik. Uwe začal páčit desky, dřevo zapraštělo a důstojník vpadl hlavou a rameny dovnitř. Rázem uskočil zpátky a umožnil Thorovi napřáhnout proti otvoru ruku s revolverem.

„Nestřílejte!“ vykřikl zevnitř vyděšený ženský hlas. Thor-Haakon se podíval udiveně na Uweho a sklonil revolver. Pak vzal do ruky svítilnu, naklonil se do díry a posvítil dovnitř.

Byla to krajně nepohodlná a nevlídná maličká místnost, spíš kobka než obydlí. Nacházelo se v ní osm velmi mladých dívek. Všechny byly blondýnky, všechny nahé a všechny spoutané na rukou i nohou. A taky pěkně vystrašené.

„Odinovy blesky!“ zaklel Thor, „Uwe, co tohle znamená?“

„Trh s bílým masem,“ řekl Uwe norsky, aby dívky ani náhodou nerozuměly, „Ti chlapi dodávají tyhle holky na Střední východ do harémů – tudy někde vede jejich pašerácká stezka. Všechno obchodní a jiné podnikání válka přerušila, ale tyhle šmejdy nezničí ani válka! Pašujou drogy, zlato... a taky holky!“

„Ale to je hrozné! Musíme jim pomoct, Uwe!“

„Fajn. Máš nějaký konkrétní nápad?“

Jeden z námořníků přinesl sochor a vypáčil zamčené dveře kobky. Nikomu se nechtělo prohledávat mrtvé námořníky, který má asi klíč od pout dívek, takže je odvezli na křižník spoutané a teprve tam je lodní zámečník osvobodil. Kuchař dostal příkaz je dobře nakrmit a námořníci byli přinuceni uvolnit jim jednu kajutu. Byli to drsní a otrlí chlapi, takže spát na palubě nebo v bedně s plachtovinou jim nedělalo žádné problémy.

„Co s tou lodí?“ ptal se někdo z lodníků.

„Když umíral král Vikingů,“ řekl Uwe, „A nepadl náhodou v boji, jak velí čest a sláva, usedl k stáru do lodice, která vyplula na širé moře. Tam ji král zapálil a uhořel s ní. Radil bych, aby se tato loď stala pohřební lodí jarla Sigworda. Zapálíme ji a pustíme na moře...“

„Souhlasím s tebou, Uwe – ale po té lodi nesmí zůstat ani památka! Vyhodíme ji do povětří...“

„To můžeme i tak. Umístíme na ní nálož a tu pak impulsem z křižníku spustíme...“

Na tom se shodli. Specialista na výbušniny rozmístil po celé pašerácké lodi nálože a když Uwe vybrakoval lodní pokladnu, chystali se všichni loď opustit. Thor zůstal poslední klečet u otce, jehož mrtvolu položili na opuštěný kapitánský můstek.

„Děkuji ti, tatínku, za vychování a za lásku, kterou jsi ke mně choval. Slibuji ti, že nezradím tvůj odkaz! Budu takový, jakého jsi mne chtěl mít: čestný, laskavý a nezkrotný, jako jsi byl ty. Stanu se pánem moře, a budu poslouchat jako pána jen toho, komu přiznám právo na vyšší moc...“

Sigword Shönhärän ležel mlčky a nehybně, neboť byl mrtev.

„Postavím si vlastní loď a tuhle nechám Uwemu! Má loď Viking dopluje vždycky ke svému cíli. To ti slibuju, otče...“

Pak se Thor sklonil, políbil mrtvého na čelo a opustil loď.

Uwe čekal na návrat Thorova člunu u zábradlí. Thor-Haakon se postavil vedle něho a oba čekali, až se nocí rozlehl ohlušující výbuch. Pašerácká loď na okamžik zaplála oslnivým jasem, pak se roztříštila a v několika vteřinách zmizely trosky ve vlnách.

Thor-Haakon se otočil a spolu s Uwem kráčel do kapitánské kajuty. Byl bledý, ale choval se důstojně: „Zítra ráno podáš úřadům zprávu o zničení lodi a kapitánově smrti. Současně jim vypovíš naši smlouvu. Tu uzavřel můj otec a ne já. Potom mne převezeš do Arminu, kde mne vysadíš. Od chvíle, kdy vystoupím na břeh, je tahle loď tvá a máš právo dělat s ní, co chceš.“

Uwe dal najevo značné překvapení. „Vím, že loďstvo i loděnice patří teď tobě a podíl strýci Kallemu. Ale máš skutečně na to, abys rozdával?“

Thor-Haakon zablýskal modrýma očima. „Věrné služby je třeba odměnit! Byl jsi přítelem mého otce, posledním, kdo mu byl nablízku! A já už tuhle loď nebudu potřebovat. Postavím si vlastní křižník, bude se jmenovat Viking. A požádám, abych byl přijat do služeb svého přítele, náčelníka Kasby Pedra Santanuevy. Budu mu sloužit, dokud budu chtít mít pána...“

Uwe už svému mladému veliteli neodporoval.

„Přiveď mi ty dívky! Vyslechnu je!“

Dívky přišly oblečené do námořnických uniforem, které jim byly velké a nepříliš padnoucí. Tvářily se vyděšeně a trochu ostýchavě – poprvé viděly Arminy, o nichž slyšely zatím jen to nejhorší. A přece je tihle lidé zachránili od potupného otroctví v harémech východních sultánů!

Společně s dívkami přišel lékař, který je prohlížel. Vyložil Thorovi, že dívky jsou v dobrém zdravotním stavu, dobře živené, avšak špinavé a poněkud zavšivené, což bude třeba odstranit kvalitním vykoupáním. Na lodi je sice dobře živili, ale o jejich čistotu se nikdo nestaral a nešťastnice samy se také nemohly starat, když byly zavřeny v tom vězení. Všechny až na jednu byly panny, tudíž zboží mnohem cennější v očích harémových dohazovačů.

„Myslel jsem si, že obchod s dívkami do harémů už neexistuje!“ řekl Thor-Haakon Uwemu.

„Policie si to myslí také. Přesto se to dělá a kdyby policie mohla prohlédnout harémy naftových šejků, našla by možná řadu ztracených dívek, po kterých pátrá. Zeptej se tady těch, odkud se sem dostaly...“

Na přímou otázku odpověděla jedna z nich: „Jsme Angličanky. Byly jsme... prodány těm chlapům správou... výchovného ústavu...“

„Řekni rovnou polepšovny!“ opravila ji jiná, „Vzali nás tam, aby nás prý vychovali – ačkoliv žádná z nás nic neprovedla! Já se tam dostala jenom proto, že jsem sirotek, matka zemřela na tuberkulózu a tátu zabil stroj v továrně! Vzali nás tam a pak nás prodali jako zvěř...“

„Jak se jmenuješ?“ ptal se Thor. Dívka se mu líbila.

„Mia. Ale příjmení ti nepovím, kdybys mě vysadil zase v Anglii, chytnou mě a zavřou znovu...“

„Neptám se na příjmení. Má to snad znamenat, že se už nechcete vrátit do Anglie?“

„A co bysme tam dělaly? Já tedy ne! Radši budu kdekoliv jinde, než aby mě tam zas bili a trápili hladem!“

Thor-Haakon se zeptal po řadě i všech ostatních. Až na jednu projevily všechny přání už nikdy se do Anglie nevrátit. Ta dívka tam sice také nechtěla, ale byla ochotna dát se vysadit třeba někde v Itálii či kdekoliv jinde ve Středomoří. Thor-Haakon se rozhodl jí přání splnit.

„A vy ostatní, chcete-li, odvezu vás s sebou do Arminu a dám vám možnost žít, jak budete chtít. Souhlasíte?“

Mia k němu přistoupila, postavila se na špičky a políbila ho na ústa. „Děkuju! Nic jiného jsme si nemohly přát...“

Uwe složil službu a vyplul co nejdříve směrem ke Gibraltaru, neboť byl nucen obeplout Afriku, Suezský kanál byl díky válce dosud uzavřen. Plavba trvala dost dlouho na to, aby se dívky stihly spřátelit s námořníky a osvojit si základní arminské návyky. Mia zůstávala stále nablízku Thor-Haakona – v bleděmodré námořnické uniformě byl ze čtrnáctileté dívky hezký plavčík a docela se k patnáctiletému Thorovi hodila. Taky jemu se líbila a velmi brzy jí to dal najevo.

Když loď zakotvila v Rossa Blance, vystoupil Thor-Haakon a vydal se s dívkami do Kasby, k náčelníku Santanuevovi, který tou dobou vedl právě svoji velkou válku s pašeráky drog.

„Těchto šest dívek ti svěřuji do ochrany. Dej jim práci a odměnu za ni, jak náleží. Jsou to dobré a pracovité dívky, ručím za ně. Sedmá je moje a neopustí mne, dokud bude mít ona ráda mne a já ji, což bude navěky. Dále tě žádám, náčelníku, abys mi dal úkol hodný vikingského kapitána, nejlépe v boji. Chci pomstít svého otce, a musí vytéct ještě hodně krve, než bude má pomsta ukončena...“

Krátce nato se Thor-Haakonu Shönhäränovi začalo říkat Bludný Viking.

Na zahradě Monroesova zámku měli veliký bazén, takže mladí měli kde se vykoupat, potom se rozložili na deky a vyhřívali se. Lord Oliver byl poněkud nesvůj; nahé dívky se mu samozřejmě líbily, ale nečekal, že sestřenky budou tak suverénně odvázané. Ve vodě se honily a praly, a jistě chápete, že je obtížné uchopit dívku tak, aby jí člověk nesáhl někam do zakázaných míst. Nejen že jim to nevadilo, zdálo se, že se jim to docela líbí.

O to víc se to líbilo dalším přítomným dívkám. Zvláště Aeqi, která pocházela z národa Wassongů, a I když byla světlejší než ostatní, přece jen nádherně černá. Jak se Oliver dozvěděl, bylo jí třináct, ale byla o dvě hlavy větší než on, štíhlá až hubená, porůznu po těle zdobená tetováním a ozdobnými jizvami. Byla křesťanka, takže měla na zápěstích templářské kříže, vyleptané snad louhem, nebo jakou technikou, nepochybně bolestivou.

Druhá dívka byla její desetiletá sestra, už teď hodně vysoká. Byla doposud panna, ale dávala najevo, že kdyby někdo moc chtěl, je ochotna tento stav změnit. Samozřejmě to měla zakázáno. Pár ozdobných jizev na kůži taky měla, účes stylu „vrabčí hnízdo“ a bílé zuby, které pořád cenila v úsměvu. Jméno dosud neměla, říkali jí Mama, což ale znamená v jejich jazyce malou holku. V budoucnosti samozřejmě jméno získá, nejspíš za zásluhy.

Byla otrokyní své sestry. Wassongové nikdy nebyli otroky, naopak sami si pořizovali služebnictvo z podřízených národů. Aeqi ji pozvala a když jí to řekla, Mama zavyla nadšením a byla ochotná ke všemu, jen když bude legrace.

Obě sestry pocházely z potomstva Denise Baarfelta a jeho milované Assamy. Assama měla několik dětí a ty měly další děti a vnoučata a leccos. Takže se rodokmen dal těžko vysledovat. Byly příbuzné někoho ze strážných, Aeqi cvičila bojové sporty, vynikala zvláště v lukostřelbě a v házení vrhacími noži. Kdyby se rozhodla být nebezpečná, určitě by byla.

Jenže holky ji požádaly o něco jiného. Samozřejmě byla nadšená. Před časem se vplížila do Rogerova pokoje, vlezla mu do postele a začala se mazlit tak usilovně, že se neubránil. Nějaký čas mu zahřívala lůžko a oběma se to líbilo, takže si vzpomněl a požádal ji, aby totéž provedla Oliverovi. Samozřejmě, ráda! Jenomže ráno byl Oliver značně rozpačitý a Aeqi se tvářila, jako by získala státní vyznamenání. A neopomněla se všem pochlubit.

Když se ale honili a prali, daleko víc vyváděla malá Mama. Jenomže zjistila, že Olivera snadno přepere, takže zaútočila na Rogera a prala se, dokud jí nezkroutil ruce za zády a mučil, až vřeštěla jako opice.

„Nešetři ji!“ poradil Oliverovi, „Klidně ji zmlať- jednou denně má kdokoliv právo jí dát jedenáct ran čímkoliv a kamkoliv. Je jí deset, plus jedna, aby dobře rostla a dočkala se jedenácti. Nebo ji ostříhej dohola!“

Mama zaječela nadšením a žádala sestru o pomoc. Aeqi vysvětlila, že slíbila sestřičce zvlášť parádní tetování na hlavu, případně vypálení jizev rozžhaveným železem, což na černé kůži zanechává nádherné bílé jizvy. Přiznala, že je má taky, a kdyby ji ostříhali, bylo by to vidět. Měla účes ze spousty tenkých copánků, které hodlá rozdávat svým milencům, až se bude vdávat nebo se rozhodne mít děti. Což je v jejich kmeni ve třinácti právě včas.

Oliver byl ještě zmatenější. A položil zásadní otázku:

„Jaké jsou vlastně zákony ohledně stříhání vlasů?“

Začali mu odpovídat všichni tři na přeskáčku, lépe všech pět, I když černé dívky si dělaly spíš legraci. Výsledek byl rozporuplný.

Neexistují žádné zákony na to téma. Dvorní dámy císařovny Diany sice měly snahu nějaké prosadit, ale Diana to odmítla a prohlásila, že kdyby se nějaký zákon vydal, neměli by se občané o co hádat a prát. Stejně rozhodla o oblékání, každý má právo nosit co chce, a komu se to nelíbí, má právo ho vyzvat na souboj, nejlíp holýma rukama. Nebo navrhnout nějakou sázku, pokud možno zábavnou. Dříve než se to dořešilo, začali se všichni očišťovat Živým Ohněm, čímž zanikla veškerá srst kdekoliv po těle. A protože Oheň spálil I oblečení, chodili nejradši nazí.

Existují tři stupně Očištění:

1. Očištění ocelí

2. Očištění Ohněm

3. Očištění Krví

Očištění ocelí je normální ostříhání a oholení. Očištění Ohněm jsme už probrali. Očištění Krví? Radši nechtějte vědět, co to je.

Když skončilo Císařství a nastala válka, začali zavádět svoje zákony cizí vojáci. Přestal fungovat Oheň, takže lidem začaly růst vlasy I srst jinde po těle a vznikla potřeba je nějak korigovat. Zavedly se různé zvyklosti. Starousedlická šlechta si nechávala vlasy volně růst a odmítala se ostříhat, přistěhovalci podle zásad cizinců se dávali stříhat od kadeřníků způsobem obvyklým všude ve světě. Ale každé pravidlo má svoje výjimky.

Pro šlechtice existují dva případy beztrestného výrazného ostříhání vlasů. Jeden je smutek za smrt blízkého příbuzného nebo milované osoby. Druhý je pokání za hřích, který by se jinak trestal vypovězením ze společenství nebo dokonce smrtí. Na takový případ se vztahovalo vyhlášení neúmyslného poplachu, kterého se dopustil Jackie Therlowe. Ovšem tento trest se nedal akceptovat, protože Roger I všichni ostatní s loučením zvony souhlasili.

Jeane připomněla, že existovala, a možná ještě existuje sekta Svatých. Žili v odlehlých vesnicích mimo civilizaci, chodili zásadně nazí a když přicházeli do chrámu, oholili si všichni, kdo si pamatovali nějaký svůj hřích, všechno tělesné ochlupení na znamení pokání. Je sporné, zda nějaké hříchy měli, úzkostlivě dodržovali Desatero, nikomu neubližovali a nebránili se, když chtěl někdo ublížit jim. Byl to zvláštní život a málokdo takový způsob vydržel, zvláště mladí odcházeli z komunity a nikdo jim v tom nebránil. Naopak se zase často vraceli a přiváděli s sebou další zájemce. Sekta Svatých snad zanikla, ale jejich názory se udržují v povědomí a mohou se kdykoliv projevit.

Mladí se začali hádat. Roger si vzpomněl, že v některých nemocnicích je zvykem ostříhat nově příchozí pacienty, což je pozůstatek Očištění Ohněm – koupelí v Ohni se spousta nemocí vyléčila hned a okamžitě. Extrémem je zástupné Očištění, když se někdo blízký dá ostříhat za nemocného a dodržuje to, dokud se dotyčný neuzdraví. Nebo dokud si nezvykne, jako Danny MacLeod, jeho dřívější náčelník.

Jeane už dlouho chtěla něco říct. Začala tím, že z jistého hlediska je hříchem i rozchod milenců, zvláště když se hodně ostře pohádají. Stává se, že po takové hádce se ostříhají, někdy I násilím, občas za účasti kamarádů. S tím souvisí, že když si dívka najde nového milence, často se navzájem kompletně oholí, aby dali všem jasně najevo začátek vztahu a konec minulého. Kupodivu na tom trvají častěji dívky než kluci, pro které to znamená průšvih ve smečce.

Roger na to neřekl nic, ale kroutil hubou všelijak. Ještě to kvůli žádné dívce neudělal, ale měl jich hodně a byl ve vážném ohrožení.

Načež Jeane vytasila nejvyšší trumf: svatbu. Vlastní. Prohlásila, až se bude vdávat, bude ji oddávat kingtownský arcibiskup a pozve všechny kamarádky, s jejich partnery cca tři sta lidí. Po svatbě bude následovat týdenní mejdan, během kterého se nechá kompletně oholit nejdřív ona a její ženich, a potom postupně všichni ostatní. Kdo nebude chtít, toho ukecají nebo donutí. A kdo bude oholen, bude mít nárok vyzvat všechny účastníky opačného pohlaví, a byla by docela legrace, kdyby co nejvíc děvčat přišlo do jiného stavu. Když já, tak všechny! Jelikož se dneska rodí v nemocnicích, těhotné ženy se často dají ostříhat hodně nakrátko, nejlíp dohola.

Při tom se všichni dívali na Dany, která chodila s Clarencem Whiggem, významným důstojníkem Černé Lilie a všechno spělo ke svatbě. Nebylo jisté, kdy k ní dojde, asi až Dany bude chtít dítě. Zatím se tvářila neutrálně.

Oliver měl otázku, jak se zařídí, aby dívky neměly děti předčasně. Všichni kromě něho to věděli, existuje antikoncepční žvýkačka, zelená a bylinková, po které mají holky krásně bílé zuby. Což měly všechny. Kluci můžou zelenou žvýkačku taky, ale nemá na ně zásadní vliv.

Tím Oliverovi spadl ze srdce jeden kámen; jeho milování s Aeqi bylo hodně bouřlivé a obával se, aby ji neoplodnil. Když se ale dívky chrání, není čeho se bát, že? Odpověděla Dany, a sice, že spousta dospívajících se miluje ve stylu ruské rulety, kdykoliv a s kýmkoliv, nedělají si s ničím starosti. Když otěhotní, je to pro všechny jejich kamarády úžasná legrace a jediný, komu se to nelíbí, jsou rodiče, kteří nečekaně získají další dítě do rodiny. Kdyby si ji ten kluk aspoň chtěl vzít a založit novou rodinu! Ale obvykle to ani neví a holka si nepamatuje, který to byl.

Oliver už věděl, že existují jakési zákony, kdo má na koho nárok. Zeptal se a Jeane odpověděla zcela jasně: Její manžel bude mít právo na všechny její sestry, sestřenice, spolužačky a kamarádky, tedy v podstatě na kohokoliv. Ovšem o termínu, kdy se spojení uskuteční, rozhoduje zásadně dívka. Kluk má právo poprosit, ale...

Oliver si to přemlel v hlavě a pak se usilovně pokoušel zformulovat dotaz. Zeptal se tedy, na koho z jejích kamarádek bude mít právo Roger.

„Tebe nezajímá, na co má právo Roger,“ smála se, „Ty chceš vědět, na co máš právo ty! A hlavně, jestli máš právo na mě! Tak ano – a co s tím uděláš?“

Roger se chechtal. Oliver naopak jenom polykal naprázdno.

„To jsem tak ošklivá nebo protivná, abych tě musela prosit? Kdykoliv na mě dostaneš chuť, tak si mě prostě vem – a nekoukej, jestli na nás někdo kouká a něco se mu nelíbí! A když se budu cukat a nebudu chtít, tak mi prostě nasekej na zadek! Je mi šestnáct, tak těch sedmnáct na holou bez problémů snesu!“

Oliver si to představil v reálu a vytuhnul už definitivně. Všichni se smáli, ale Jeane se zdálo, že se Dany nesměje dost.

„...se nedělej! Tys taky neměla zábrany, než jsi začala chodit s Clarencem!“

„Ty chceš dostat nářez! Co třeba pověsit za nohu hlavou dolů a těch sedmnáct devítiocasou kočkou?“

„A když to vydržím, dáš si pak totéž na oplátku?“

Chvíli na sebe vrčely, ale na praktickou realizaci to nevypadalo. Nakonec Oliverovi došlo, že to je pořád ještě sourozenecké žertování. Pochybnosti ho už sice netrápily, ale přesto řekl:

„No ale... jsme příbuzní!“

„Ve starousedlických rodech těžko najdeš někoho, kdo by nebyl s ostatními tak či onak příbuzný. Aeqi je taky sestřenka, dokonce od Denise Baarfelta!“

Oliver se podíval na Wassongské dívky, jako by je předtím neviděl, a vzdychl.

„Ještě že nemám žádné sestry!“

„No, někdo mě to naučit musel!“ smál se Roger.

Jeane po něm skočila a začala ho mlátit. Aeqi mu přišla na pomoc, takže Dany musela zasáhnout a pomoci sestře. Mama neměla soupeře, tak napadla Olivera a on se jí bránil s vypětím sil.

„My tě asi opravdu ostříháme!“ vyhrožoval Roger, když se přestali prát.

„Tak jo!“ souhlasila Mama, „Ale já ti pak oholím ty směšný chlupy na těle!“

Mohla si to dovolit, jí ještě nikde nic nerostlo. Aeqi, Dany I Jeane byly pečlivě vyholené, Roger celkem nedávno taky, ale Olivera to zatím ani nenapadlo. Okamžitě začal protestovat.

„Neboj, ona to umí!“ smála se Aeqi, „Je malá, ale šikovná!“

„Kdybys měl moc velkej strach, tak tě holky podržej!“ smál se Roger, „Ale já se nebojím, už taky zasloužím oholit!“

Aeqi stačilo kývnout. Mama se vymrštila jako čertík z krabičky a rozběhla se pryč, aby se za okamžik vrátila se všelijakými nástroji. Většina byly vrhací dýky, ale taky tam byl nůž ostrý jako břitva. Poněkud divošského tvaru.

„Nejdřív já!“ hlásila se, „A neboj, kdybys mě řízl, budu mít aspoň jizvu!“

Oliver byl zvyklý se holit, ale žiletkou a po namazání holicím krémem. Váhal.

„Počurej jí hlavu! Moč jí pěkně změkčí ty její dráty!“

Oliver váhal, ale Roger ochotně zaskočil. Holka si to nechala líbit, jenom se smála a těšila se, co s ní budou provádět. Na povzbuzování ostatních se dal Oliver do práce, začal od čela, ale tak nesmírně opatrně, že by trvalo věčnost, než by něco dokázal. Tak se do toho dal Roger a šlo mu to pěkně od ruky.

„Já myslela, že jsi proti stříhání!“ popichovala Jeane.

„Holce můžu. Bojovníkovi bych to neudělal!“

Mama jenom spokojeně vrněla. Ještě připomněla, aby jí oholil I obočí, aby byla kompletně hladká, jako by ji ošlehl Oheň. Po celou dobu držela jako ovečka, ani neměla žádné připomínky, pak si pozorně osahala hlavu a byla velice spokojená, skákala od jednoho ke druhému, nechala se hladit a plánovala, co si nechá kam vytetovat nebo vyžíhat. Oliver si uvědomil, že i když je veliká, je to pořád dítě.

Teď došlo na něho a bál se. Navíc mu připadalo potupné, že ho ta holka bude osahávat a hrát si s jeho tělem na místě, kam mu nikdo nesměl... aspoň kdyby to byla Aeqi, ta už na něj sahala v noci! Tak si to představil a jeho tělo na to hned zareagovalo – a všichni se smáli. Ať chtěl nebo nechtěl, musel to vydržet, jinak by se smáli ještě víc! Ještě ho pokropila, a to taky musel vydržet. Tak se uložil pokud možno pohodlně a nechal ji dělat, co ji napadne.

Mama se snažila, jak nejlépe uměla. Aeqi ji vzala k Monroesům a teď musela zazářit, další šance už možná nebude. Tak pracovala a hlavou jí táhly všelijaké úvahy. Oliver se jí docela líbil – samozřejmě si ho teď bude nějakou dobu hlídat Aeqi, bylo by příliš odvážné doufat, že by se chtěla podělit. A on? I když je dost veliká, vidí v ní určitě malou holku, samá kost a černá kůže, nic pěkného na ní není. Ale za rok, za dva...? Když si ji Monroesovi zapamatují a budou potřebovat šikovnou komornou...? Oliver je cizinec, slovo cizinec se podobá slovu pitomec; hlídej toho blba, aby se mu něco nestalo! Ale Monroes, takže privilegovaný cizinec! Co když bude potřebovat šikovnou malou holku, aby mu hlídala záda? Uměla vystřelit šíp, vymrštit vrhací dýku, vrhla se na zraněného nepřítele, rychle mu prokousla hrdlo a napila se jeho krve, pak mu vyrvala z hrudi ještě tepající srdce a zakousla se do něj! Už od války se žádnému z Wassongských válečníků nepoštěstilo sníst srdce nepřítele, ale legendy vyprávějí o hrdinech, kteří to dělali! A Monroesovi možná chystají nějakou válku a shánějí spojence!

Mama byla dítě a milovala pohádky. Národ Wassongů má ve své mythologii spoustu bohů, hrdinů, čarodějnic, krasavic, strašidel a příšer, a Mama všechny nesmírně obdivovala. Lidé znají Otce Nga a jeho dceru Assi, kteří vstoupili kdysi dávno do služby k Templářům, ale je jich daleko víc. Mama je samozřejmě křesťanka, ale africká křesťanka, takže chápe víru hodně po svém. Například zabít všechny bezbožné pohany by jí určitě nedělalo potíže!

Taková Wassongská válečnice, když je jí deset, má svoje povinnosti. Je zodpovědná za svůj kmen, bojovou smečku, všechny válečnické klany, holky ze Sesterstva, každého, kdo na ni laskavě položil ruku nebo se na ni usmál, Leopardí Gardu císařovny Diany, veškeré občany a šlechtice Arminu, ubohé lidi nižších kast, a nakonec celý svět. Pokud to nezvládne, nikdo se jí nebude posmívat, ale taky ji nikdo nebude obdivovat. Kdežto kdyby to dokázala... Mama moc chtěla, aby ji obdivovali. Aby věděli, že je na ni spoleh, že vždy udělá, co je potřeba, zvládne každou práci a podřízne lumpa dřív, než si někdo všimne, že je ohrožuje. Získá si jméno, stane se princeznou svého kmene, bude mít hodně milenců, porodí spoustu dětí a až jako správná válečnice padne v boji, vezme ji božská Assi do své bojové družiny!

Oliver vzdal snahu se ovládat. Jeho dosavadní sexuální zkušenosti se týkaly dvou návštěv v soukromém klubu, ježto slovo nevěstinec je ošklivé. Byla to oslava narozenin nějakého přítele, byl hodně opilý a studenti se vzájemně povzbuzovali a dodávali si odvahy. Druhý den ho strašně bolela hlava a obtížně se rozvzpomínal, co se tam vlastně dělo. Poprvé se ho ujala nějaká thajská dívka a obsloužila ho, ale neuměla víc než pár slov anglicky a nezdálo se, že ji to baví. Druhý případ byl alespoň Angličanka, ale o dost starší než on a rozhodně by si ji nevybral, kdyby to záleželo na něm. Aeqi si tedy taky nevybral, ale byla alespoň mladá, krásná a pružná jako divoká kočka, a milování ji bavilo. Fakt, že se okolo hemží krásné sestřenky a viditelně souhlasí, Olivera příjemně dráždil. Nechal je tedy pronášet legrační poznámky a nedělal si s ničím starosti.

Mama skončila práci, ještě ho očistila a předvedla ostatním, že ho neřízla ani mu nikde nic nenechala, takže ji můžou pochválit. Navrhla, že kdyby chtěl třeba taky oholit hlavu, je ochotná a stačí říct. Smáli se a Oliver uvažoval, jestli je to vtip nebo by k takovému případu mohlo dojít.

Roger slíbil, že když to Oliver vydrží, nechá se oholit taky, a myslel to vážně. Mama myslela vážně vždycky všechno, tak se uložil a nechal se obsluhovat. Na rozdíl od Olivera se mu to líbilo a taky dívenku bavilo si s ním hrát, takže ho všelijak zlobila a dráždila, využívala toho, že se nemůže moc hýbat. Sestry si z něj taky dělaly legraci; Jeane vzpomínala, jak s Rogerem šmírovali Dany, když ona už chodila s kluky a oni toho ještě nebyli schopni. Dany o tom samozřejmě věděla a příjemně ji to vzrušovalo. Potom, ještě později, učily Rogera, co dělat s dívkami a jak jim udělat radost prsty a jazykem, aby je jeho dívky nepomlouvaly, že ho nic nenaučily. Roger to nekomentoval, ani se nijak netvářil.

„No, někdo ho to naučit musel!“

Dany připodotkla, že Jeane toho neumí moc, ale napojit se na mysl sestry a sledovat, jak si užívá milování, jí vždycky šlo. Stejně tak obě dokážou vnímat Rogera, kdežto on je tolik ne, Roger na to řekl jenom, že jsou pitomý kozy.

Jenže Oliverovi došlo, o čem mluví. Odedávna se v jeho rodině tradovalo, že arminská část rodu ovládá všelijaké magické techniky, které jim zajišťují převahu nad ostatními. Tak se zeptal.

„No jo, ty nemáš univerzálku! My všichni ano... a chtěl bys? Dá se to přenést, zkusila bys to, Jeane? Holky to umějí taky, ale jsou pitomý – a já tě budu pro jistotu supervizovat! Neboj, Oli, nebolí to!“

To už Oliver věděl taky. Roger se chechtal. Aeqi se urazila a ječela, že ona taky dokáže spojení myslí, I když to nikdy nedělala a nebylo potřeba. Dokonce I Mama se nabídla, že by taky mohla, kdyby bylo potřeba, tak ji sestra hrubě okřikla, Co jí odpověděla, tomu Oliver (zatím) nerozuměl.

Roger zlobil. Vysvětlil, že dobrá čarodějka by propojila všechny do společné mentální sítě, ve které by se navzájem vnímali a mohli si předávat myšlenky a obrazy, včetně univerzálních vědomostí, a zapisovat je do podvědomí. Ježto ale žádná z děvčat dobrá čarodějka není, musí to dotloukat všelijak a doufat, že to vyjde. Takže Jeane dává Oliverovi výzvu, aby dnešní noc strávil s ní, ona ho uvede do transu a předá mu Univerzálku, kdežto Dany bude dohlížet, aby to dělala dobře. Aeqi může leda koukat a učit se, a Mama bude držet klapačku, nebo ji Roger ulechtá k smrti, jen co bude hotová s jeho holením.

Tím se Oliverovi nečekaně splnilo, o čem se neodvážil ani snít. Jeane nebyla proti, a ještě navíc připomněla, že kdyby jí to náhodou nevyšlo, bude muset zaskočit Dany jako zkušenější čarodějka. Od doby, co chodí s Clarencem, se sice vyhýbá kontaktům s jinými kluky, ale v tomhle případě se nejedná o její rozkoš, ale povinnost, kterou každá správná WZ musí plnit. Dany ji poslala do... ano, právě tam. Tak Jeane navrhla, že uspořádá pořádný mejdan, pozve na něj kamarádky a požádá, aby se Oliverovi věnovaly. Jsou to sice hajtry kočárový a myslí akorát na to, s kým se vyspat, ale Univerzálku mají všechny a to by bylo, aby to některé nevyšlo!

Mama urychleně dokončila Rogera a hodně hlasitě připomínala, že byla odsouzena k ulechtání k smrti. Tak ji Roger popadl a začal lechtat, zatímco Jeane vysvětlila, že nezhyne, I když by si to zasloužila, pouze bude týrána tak dlouho, až se počůrá. Což bude problém, už předtím použila svoji tekutinu ke změkčení chlupů kluků před holením. Holka vřískala a bránila se, ale stejně nakonec nevydržela.

Potom se všichni ještě jednou pořádně poprali, vykoupali se v bazénu, pak se rozložili na sluníčko a relaxovali.

Tak získal baron Oliver Monroes Univerzální vzdělání.

Errata:

30.05.2021 11:45