Vítej, návštěvníku!

Počátkem prosince napadl sníh a ve stejné době Mary Westonová ulehla na lůžko. Zpočátku vypadala její nemoc jako lehká a nijak nebezpečná chřipka, ale později se natolik zhoršila, že ji ošetřující lékař byl nucen poslat do nemocnice. Enkra v těch dnech zhubl ještě víc a na čele mu vystoupila ostrá vráska. Zdálo se, že z něj zbyly jenom blyštivé oči, připomínající oči šelmy. Ve škole zpozorovali, že přestal jevit vypjatý zájem o vyučování a dokonce už ani neudivoval nadměrnými znalostmi. Někteří učitelé, zvláště Albrock a Dupont, se pokusili ho v této době chytit při neznalosti, ale sklaplo jim – Enkra pořád ještě ovládal vše, co bylo od něj požadováno. Jenom směr jeho studia se teď soustředil na medicínu.

Doktor ze zoologické zahrady, se kterým se radil, si při jeho otázkách mnul zamyšleně čelo a tvářil se chmurně. „Myslím, že by bylo nejlepší dát tvoji matku prohlédnout odborníkem. Je jisté, že všemu je vina její srdeční vada, ale tu těžko rozpozná, tím méně vyléčí, obyčejný klinický lékař. Je zapotřebí nechat ji prohlédnout špičkovým specialistou kardiologem...“

„Znáš nějakého takového?“

„Znám. Profesora Corna, u kterého jsem kdysi skládal zkoušky, když ještě přednášel na universitě. Je to už starý pán, ale nejlepší odborník. Má soukromou nemocnici, kde dělá fantastické operace... už se dokonce pokusil i o transplantaci.“

Enkra ocenil takovou odvahu a takové schopnosti.

„Dám ti k němu doporučující list,“ řekl lékař, „Ale... připrav se na to, že profesor Corn je dost drahý...“

„Obávám se, že není na vybranou. Kromě toho peníze nejsou cílem života, ale prostředkem k jeho využívání. Chci, aby se moje matka uzdravila a jsem ochoten dát všechno, co mám.“

„Jen, aby to stačilo.“ řekl lékař zlověstně.

Klinika profesora Corna byla na okraji Západního Londýna a byl to prakticky malý zámeček v rozlehlém parku. Teď byly stromy většinou holé a park zapadal sněhem, ale v létě nemohlo být od silnice na zámek vůbec vidět pro husté stromoví. V bráně, na jejímž portálu byl ještě kamenný znak, zastavil Enkru vrátný. Enkra mu sdělil účel své návštěvy a vrátný jej vyhodil, aniž se s ním vůbec bavil. Enkra tedy poodešel za roh, kde obratně přelezl zeď a dostal se k zámečku mezi křovím, aby jej nikdo neviděl. Vystoupil po schodišti a dostal se na chodbu, na jejíž jedné straně byly dveře s nápisem Sekretariát, na druhé Ordinace.

Enkra trochu zaváhal, potom si vzpomněl, že slušný člověk se vždy ohlásí, než někam vleze, a zaťukal v sekretariátu.

V místnosti seděl chlapík dosti nevlídného zjevu, vyhlížející jako obyčejný úředník a listoval v mohutném fasciklu. Mimo něho tu nebyl nikdo, ale byl tu psací stroj a zdálo se, že tu normálně bývá ještě sekretářka. Úředník na Enkru vyvalil oči – konečně, nebylo divu, Enkra ve své černé bundě a s tmavou vyhublou tváří vyhlížel podivně. „Co tady chceš, chlapče? Kdo tě sem pustil?“

Enkra mu bez rozmyšlení podal dopis svého přítele doktora. Sekretář jej prohlédl, pak otevřel a přečetl. Podíval se na Enkru, zakroutil nechápavě hlavou, přečetl dopis ještě jednou, znovu zakroutil hlavou a zeptal se: „Mám tomu rozumět tak, že ty jsi ten Enkra Weston?“

„Ano, pane.“ rozhodl se Enkra být zdvořilý.

„Tedy – ty jsi vlastně náš zákazník?“

„S laskavým dovolením, pane.“

„Chm! A to si myslíš, že profesor Corn se té věci ujme?“

„Předpokládám, že si to doktor myslí...“

„Pochybuji! Profesor Corn je přední odborník, který léčí lidi z nejvyšších kruhů!“

„Co kdybyste mu zkusil dát ten dopis?“ nadhodil Enkra.

„Konečně, proč ne.“ sekretář se zvedl a odešel ke dveřím – při tom ukázal Enkrovi na křeslo: „Posaď se zatím...“

Enkra usedl, hleděl mlčky z okna a čekal. Trvalo dlouho, než se úředník vrátil, tvářil se dosti udiveně a na Enkru poněkud přívětivěji než dříve.

„Profesor Corn souhlasí. Prohlédne tvoji matku. Jste očekáváni v úterý ve dvě hodiny odpoledne. Doporučuji ti být přesný, pan profesor nikdy nečeká!“

„Dobrá. Zařídím převoz...“

„Účet zaplatíš potom. Očekávej, že ti profesor Corn poskytne mimořádnou slevu...“

„Kolik?“

„Nevím!“ řekl sekretář znechuceně, „Dozvíš se to. Mimochodem, jak ses sem dostal? Jak je možné, že tě vrátný neohlásil?“

„Přišel jsem přes zeď. Vším způsobem to bude tak, že jsem se vrátnému nezamlouval. Nechoval se ke mně příliš zdvořile...“

„To mne neudivuje. Přijmi naši omluvu. Zavolám mu, aby ti nedělal potíže...“

„Není třeba. Mohu odejít stejnou cestou...“

„Hm!“ kroutil hlavou sekretář, „Tak tedy na shledanou!“

Cesta do nemocnice, kde ležela Mary, byla přes půl Londýna. Enkra celou cestu běžel, neboť byla zima a potřeboval se zahřát. Jezdit autobusem nebo podzemní dráhou si odvykl současně s nemírným chozením do kina v rámci úspor pennyových mincí.

V nemocnici přijali Enkru s mírným úžasem a jeho prosbu, aby na úterý bylo přistaveno sanitní auto, s ještě větším úžasem.

„Nebylo by lépe,“ řekla mu dispečerka v kanceláři vedle vrátnice, „Kdyby si takové věci zařizoval tatínek sám?“

„Ne, protože tohle organizuji já. Otec to neví a když to řádně uvážíme, ani mu po tom nic není.“

Dispečerka potřásla hlavou, pak si vzpomněla na heslo Kdo platí, ten poroučí a Enkrovi vůz přislíbila. Enkra složil na dřevo šek na dvanáct liber za odvoz, dostal potvrzení o nájmu a požádal, aby mohl navštívit matku. Bylo mu to umožněno, díky úžasu, který okolo sebe šířily jeho požadavky.

Mary ležela v pětilůžkovém pokoji, ale mimo ni tu byly jenom dvě ženy. Ležela naznak a zdálo se, že je velmi unavena. Enkra si povšiml žluté barvy v jejím obličeji a horečnatého svitu v očích.

„To bude dobrý, maminko. Zajistil jsem ti prohlídku profesorem Cornem, v úterý pojedeme do jeho sanatoria. Pomůže ti...“

Mary se na něj bolestně usmála. „Nejvíc mi pomáháš ty, Eddie! Kdyby nebylo tebe, nebude se o mě starat nikdo...“

„Ale maminko...“ bránil se.

„Ale děláš hlouposti, Eddie. Stejně bych se uzdravila sama, jako zatím vždycky. Vyhazuješ zbytečně peníze, a těch máme málo, sám to víš...“

„Nevadí. Najdu si zase nějakou práci a něco vydělám!“

„Bože můj! Ty a vydělávat! Kdo to jakživ slyšel, aby takový kluk živil celou rodinu?“

„Když nedokáže vydělat peníze otec...“ pokrčil Enkra rameny.

Mary bolestně škubla tváří. „Dobře, že mi to připomínáš, Eddie. Zítra bere otec výplatu. Je potřeba dohlédnout, aby... však víš. Musíš zakročit, budeme potřebovat peníze na nemocnici...“

„Ano, maminko. Zakročím. Jak bys radila?“

„Robert přiletí v deset hodin dopoledne, výplata bývá až po obědě. Ve chvíli, kdy dostane peníze, musíš už být u něho. Chodí obvykle pít do letecké hospody blízko letiště, U kormidla se to tam jmenuje, nade dveřmi je malé letadlo. Tam zkrátka nesmí...“

Enkra pokývl vážně hlavou. „Půjdu tam a zabráním mu v tom.“

Jenomže jeho dobrému přání se postavily do cesty zlovolné okolnosti. Enkra bral všechno velmi vážně a na tuto akci se pečlivě připravoval. Hugh ho přistihl, jak se o přestávce zastavil na chodbě u zdi a cvičil tak, že rytmicky zkoušel údery hranou dlaně a špičkami prstů do zdi. Hugh se mu vysmál a potom ho posměšky a špičkováním dráždil k souboji. Ty byly dost časté a Hugh dostával pravidelně nařezáno, ale nevadilo mu to a provokoval stále. Tentokrát na něho neměl Enkra náladu. Nakonec se kolem nich shromáždil početný dav – Enkra odrazil Hugha úderem špičkami prstů do břicha a ranou přes hlavu jej docela uzemnil, načež se snažil odejít do třídy. Při tom jej ale chytil Mathes a aby ukázal nezbedným klukům svoji moc, potrestal oba, Enkru i Hugha, hodinou po škole, aby se uklidnili. Enkra jej zdvořile prosil, aby mu bylo prominuto, požádal dokonce, aby mu případně byla hodina přesunuta na jiný den, ale Mathes, šťastný, že může malého Armina konečně skřípnout, nepovolil a vyhrožoval dvojkou z chování a jinými hrůzami. Enkra mu řekl pár velmi nepříjemných slov a byla z toho hádka, která nakonec natáhla dobu trestu u Enkry na dvě hodiny. Tím pádem odpadl Enkrovi oběd, na který se už nedostal, ale stejně by na něj asi nešel. Ze školy se dostal s dvouhodinovým zpožděním a silně v něm už pracoval vztek.

Celou cestu běžel svým obvyklým vlčím tempem. Znal už dosti dobře cestu a tak kličkoval různými uličkami a zkracoval si cestu přes zdi a ploty skladišť. Přesto dorazil k letišti až o půl třetí. Do kanceláře se ani neobtěžoval, chápal, že Robert už má peníze v ruce a zřejmě bude U kormidla. Hospodu našel snadno a hned se hrnul dovnitř.

„Kampak, chlapče?“ zachytil ho za rameno svalnatý chlapík, který postával ve dveřích a tvářil se zle, „Nezletilejm nenalejváme, víš o tom? Padej odsud! Nebo kam chceš?“

„Dovnitř.“ řekl Enkra zostra.

Chlapík se zachechtal. „Ani nápad! Padej vodsaď!“ A postavil se mu neprozřetelně do cesty.

Enkra, jak známo, se zlobil. Teď se rozmáchl napjatou dlaní a vrazil chlapovi natažené špičky prstů do žaludku. Muž zahekal, zkroutil se, ale nepřestal mít chuť se rvát. Enkra ho udeřil hranou dlaně do týla a chlap se mu složil k nohám. Byl dokonale omráčen, byl to jeden z Enkrových oblíbených úderů.

Enkra překročil strážce, otevřel dveře a zůstal stát na prahu hospody. Všude se to modralo uniformami – a ti muži po chlapci udiveně otočili hlavy.

Robert Weston seděl v protějším rohu ve společnosti několika dosti namazaných pánů a dam. Většina mužů byli letci, dámy stewardky a všichni byli velice veselí. Mimo toho tam bylo pár mužů v civilu, vyhlížejících jako řemeslní povaleči. Robert zvedl hlavu a zadíval se na Enkru – pak se mu v očích objevil údiv.

„Co tady chceš, kluku?“ zeptal se zostra barman. Enkra si ho ani nevšiml, přistoupil k Robertovu stolu a řekl mírně arminsky: „Nepij tu s nimi, tati! Seber se a pojď domů!“

Robert potřásl hlavou. Nejbližší letuška se k němu přivinula a zakňourala: „Kdopak je ten hezkej klučina, Robby?“

„Můj syn,“ zakoktal Robert, „Ano, bezpochyby – můj syn...“ jazyk měl ztěžklý alkoholem a zdálo se, že dost dobře nechápe.

„Máma ti vzkazuje, že nemusíš všechno propít,“ hovořil dále Enkra, stále arminsky, „Raději mi dej peníze hned...“

Robert potřásl hlavou a napil se ze sklenice. „Dát – tobě? Ale proč? Jakým právem?“

„Dej, nebo si je vezmu násilím!“ V Enkrovi se už vařila krev a z očí mu začaly sršet zelené jiskřičky.

Robert na něj hleděl tupě, bez rozumné myšlenky. „Ale to nemůžeš!“ vysvětloval mu, „To opravdu nemůžeš!“

„Nebudeš už pít! Okamžitě se sebereš a půjdeš se mnou domů!“

Roberta alkohol silně otupoval, ale předtím jej už značně rozlítostnil, neboť přes svou tvrdost a necitelnost si bral nemoc své ženy velmi k srdci. Teď, když mu syn téměř poroučel, se Robert málem rozplakal. „Nikdo mě nemá rád!“ zakňučel letušce do výstřihu, „Nikdo mě nepolituje... i můj vlastní syn na mě štěká jako na psa...“

Jeden z povalečů povstal a obratně chytil Enkru za ucho. „Vypadni a nekaž nám zábavu, synku!“

Enkra už dlouho neměl příležitost zkusit si obranu proti tomuto druhu napadení. Teď se ohnal loktem a vrazil jej muži do žaludku. Povaleč zahekal a Enkra, aniž se otočil, jej udeřil hřbetem ruky do obličeje – a muž se zapotácel a posadil se na podlahu.

„Pojď!“ řekl Enkra, „Naposledy! Se mnou nejsou žerty! Nebo mi dej peníze a zůstaň si tady, jak dlouho chceš!“

Robert sáhl do kapsy a hodil Enkrovi náprsní tašku. Enkra ji obratně chytil v letu a schoval za košili. „Tak mě těšilo, dámy a pánové!“ uklonil se a chtěl odejít.

V té chvíli zasáhl barman. Již chvíli sledoval s obavami vývoj situace a teď zastoupil Enkrovi cestu: „Okamžik – a kdo bude platit? Pan Weston už toho tady vypil dost a poručil dokonce dvakrát celé společnosti... milý hochu, napřed budeš muset vyrovnat jeho účet, než tě nechám odejít!“

Enkra na něj pohlédl udiveně – nedovedl si představit člověka, který by mu dokázal zabránit v odchodu. „Nebudeme platit nic!“

„Říkám, že pan Weston tady má účet...“

„To je mi jedno. Nebudu nic platit.“

„Ale každý host je povinen zaplatit!“

„Nechtěj, abych ti to vysvětlil!“ řekl Enkra varovně.

„To tedy budeš muset vysvětlit!“ vzkypěla barmanovi krev, „No jenom se na něj podívejte! On bude ještě drzej...“

Enkra byl pevně rozhodnut chovat se ke svému otci šetrně, ale to se netýkalo barmana a jiných povalečů v krčmě, kterými hluboce pohrdal. Naopak, s těmi měl svoje účty za celou dobu, co o nich jenom slyšel.

„Člověk, který nalévá druhým lidským bytostem alkoholické nápoje, se dopouští přestupku proti usměrňovacím zásadám. Jak se zdá, ty jsi svojí mentalitou šúdra, jinak by ses uměl chovat ke kšatriovi, jako je můj otec, a nepokoušel se otrávit ho alkoholem. To, že můj vznešený otec vstoupil svojí nohou do tvé hnusné páchnoucí špeluňky, je pro tebe tak velká čest, že by ses mu měl poklonit až k zemi a vše, co bude ochoten od tebe přijmout, mu dát zadarmo.“

Barman vytřeštil oči a řekl: „E?“

„Tito lidé,“ ukázal Enkra kolem sebe, „Jsou pokleslí čándalové, kteří využili chvilkové slabosti mého vznešeného otce a vytáhli z něj už velké množství různých smyslových požitků. Ty jsi o to horší, že ses opovážil vzít si za to od něho peníze. Nepřinesou ti štěstí, ale na tom nezáleží. Rozhodně nemůžeš očekávat, že bys ještě kdykoliv od nás cokoliv dostal.“

Barman patřil k osobám nepříliš chápavým. Nicméně byli tu také bystřejší lidé, například jeden z letců se zeptal: „Počkej, mladíku! Tím chceš říct, že tadyhle starej Weston je tak hrozně vznešenej, že si od něj nikdo nesmí vzít peníze?“

„Ano, pochopil jsi správně.“ usmál se Enkra.

„A co se týče jeho dluhů, například? Mně je taky dlužnej pár desítek liber – co bude s nima?“

„Dovolím si přeložit ti to do jazyka tobě srozumitelného: Přilítne Ježíšek na peruti – a řekne vlídně: Naseru ti!“

„A já ti rozbiju hubu!“ zařval ten chlap a vrhl se na Enkru.

Enkra udělal jen krok stranou a nechal opilce proletět volně prostorem. Ještě se zatvářil pochybovačně.

Barman usoudil, že by mu další vývoj situace nemusel být zdráv. Nicméně Weston představoval pro jeho hospodu obvykle slušný příjem a bylo na místě o něj trochu bojovat. „Ale no tak, pánové! Snad by pro dnešek skutečně bylo možné... Já chápu, výjimečná situace, mladý pán není v dobré náladě, ale...“

„Moje nálada nemá se stavem věci nic společného! Nenechávám se ovládat přízemními city, ale zásadami, určenými Bohem! Zřejmě jste ještě doposud dost jasně nepochopili, co se vám tady snažím vysvětlit...“ syčel Enkra jako kobra.

„Poslechni, mladej, a co takhle blázinec?“ zeptal se někdo, ale v bezpečné vzdálenosti, „Nedalo by se to nějak léčit?“

„Vemte na vědomí, že všechno, čeho se dopouštíte, je v zásadě špatné a nelíbí se Bohu! Proto vyslal mne jako trestající ruku své spravedlnosti, abych vám poskytl duchovní poučení!“

Enkrovi zasvištěla okolo hlavy láhev od piva, ale letěla dost daleko a zasáhla nějakého jiného chlapa, který až doposud vůbec nic nevnímal. Teď se začal rozhlížet, kdo to byl.

„Pánové, prosím vás!“ křičel barman, „Já bych pro dnešek tuhle diskusi nerozmazával! Ten kluk viditelně není při rozumu...“

„Co se budeme s nějakým skrčkem mazat?“ zařval kdosi a hrnul se dopředu, „Vynesu ho v zubech a...“

Enkra s potěšením sledoval, jak proti němu nastupuje několik mužů v různém stupni opilosti. Pokud mu bylo něčeho líto, potom nepřítomnosti Hamiró Ušiho, který by jistě taky rád viděl, jak si s těmi darebáky poradí.

Ve chvíli, kdy na něj zaútočili, vyskočil Enkra na nejbližší stůl, vymrštil se a v otočce kopl nejsilnějšího do obličeje. Při tom poněkud uklidil na tom stole, což mu vadilo méně než lidem, kteří u toho stolu seděli. Vzápětí přeskočil na další stůl, kde rovněž dosud nic netušili – odrazil se od něj, dopadl chodidly na dřevěné obložení stěny, odrazil se od něj a proletěl mezi těmi rváči, přičemž dva až tři srazil různými pozoruhodnými údery. Je ovšem třeba přiznat, že nebyli schopni pochopit účel jeho skoků a přemetů a obvykle se vrhali do míst, kde už dávno nebyl. Tam se ovšem sráželi s jinými osobami a zapojovali je do svých akcí, ať tito chtěli nebo nechtěli.

Fakta o této bitce je těžké zpětně vysledovat, protože později vypovídal každý něco jiného. Pravda bude nejspíš takové, že minimální škodu způsobil při boji Enkra sám, většina rozbitých sklenic a lahví vznikla při pokusech ostatních ho chytit. Také nerozdal tolik ran, jak by se dalo čekat – většina těch chlapů to ani nepotřebovala, neboť se během chviličky začali z různých příčin rvát mezi sebou. Další osoby využily zmatku a zdrhaly bez placení, přičemž se pokusily ještě něco ukrást. Barman křičel a mával rukama, ale nikdo ho nebral vážně. Jediný spokojený člověk (kromě Enkry) byl čínský pomocník, který vystrčil hlavu z kuchyně a nadšeně vykřikoval při každém Enkrově pohybu.

Robert Weston se nacházel ve stavu, ve kterém dost obtížně vyhodnocoval okolní situaci. Byl si vědom, že za ním přišel jeho syn a hodlal se s ním pochlubit společnosti. Společnost však asi nějak Enkru nebrala a nelíbil se jí tak, jako otci. Weston by byl docela rád poručil něco i Enkrovi, kdyby byla vhodná situace. Ale lidé v hospodě se z nějakého nepochopitelného důvodu začínali hádat a prát. Tohle se stávalo často a Weston nikdy nepochopil dosti včas, proč se to děje. Asi to byli blázni. Nebo to byli opilci a dělali hlouposti. Ano, tak to asi bude.

Robert tedy vstal. „Proč tohle děláte, lidi?“ otázal se, „Copak se nemůžete dohodnout po dobrým, jako lidi? Hele, sedneme si, dáme si každej panáka... Franku, dones nám všem dokola...“

„Ty drž hubu, ty pitomče!“ vykřikl kdosi a dal mu do zubů. Weston upadl na svoji židli a nechápal, proč se to stalo.

„Je to možný, tohle?“ sdělil veřejnosti, „On mi dal facku!“

„Já ti můžu ještě přidat!“ zařval ten chlap, „Je to tvůj hnusnej parchant, kterej nám tady...“

V tu chvíli mu Enkra dopadl na záda. Skočil přes půl hospody, po cestě se odrazil od stěny a dopadl jedním z chodidel tak, aby ho sice srazil na zem, ale nepřerazil mu vaz. Ačkoliv mohl. Chlap se skácel a způsobil si otřes mozku a rozbití nosu o trosky nějaké židle, což už ovšem Enkru nezajímalo. Hbitě smetl dva poněkud otrhané gentlemany, kteří se rozhodli pokoušet štěstěnu a zaútočit na něj. Jednoho chytil pravičkou za nos a zakroutil, druhého podržel za ruku a kroutil mu jí tak dlouho, až se otočil zády – potom ho nakopl kolenem do zadnice, až se chlap zastavil u dřevěného obložení stěny. Druhému pak dal dvě mírné přes hubu a drban se odplížil z jeho dosahu bez dalších připomínek.

Barmanovi se podařilo proniknout až k němu. „Proboha,“ chytil Enkru za ruku, „Jestli tě tady ještě jednou uvidím, tak ti rozbiju hubu, ty hajzlíku malej!“

„Můžeš to zkusit hned.“ navrhl Enkra laskavě.

Barman na rozdíl od ostatních nebyl opilý, takže byl schopen zjistit, že Enkra není téměř zasažen rvačkou. Takže ho jen slušně požádal: „Vypadni! Vypadněte oba, i s tvým zasraným fotrem!“

„Používat hrubá slova je velmi ponižující,“ řekl Enkra vlídně, „Měl by sis vypláchnout ústa...“ A poněvadž měl oprávněnou obavu, že to barman dobrovolně neudělá, odvlekl ho k barpultu a namočil mu hlavu do vody, ve které se myly sklenice. Podržel ho tam, dokud se nezačal topit.

„Doufám, že až budeš v meditaci procházet události dnešního dne, nahlédneš, že jsi se choval nevhodně a přijmeš zásadní rozhodnutí ohledně tvého chování k hostům,“ poučil ho, „Prozatím o tom můžeš uvažovat...“

Rvačka poněkud ustávala. Enkra došel k Robertovi, který dosud seděl na židli, držel si ústa a opakoval: „Oni mi dali facku!“

„Pojď, tati, půjdem.“ řekl Enkra a podepřel ho.

„Nojo,“ Robert vstal a hledal svoji čepici, „Ale oni mi dali facku! A docela nevinně, já jim vůbec nic neudělal!“

„To se stane,“ řekl Enkra a odkopl chlapa, který se pokusil ho napadnout. Někteří lidé jsou nepoučitelní.

„Ty lidi nás asi nemají rádi, Eddie!“ dospěl Robert ke konci svých úvah, „Ale proč? Já to opravdu nechápu...“

Enkra se pokusil protáhnout ho dveřmi. Za dveřmi ovšem číhal chlapík z předsíně, který se za vydatné pomoci jednoho z hostí probral a rozhodl se spravit si svoji reputaci. Hodlal k tomu použít gumový obušek, kterým obvykle řešil spory nevychovaných hostí. Jak Enkra otvíral, rozmáchl se a udeřil – Enkra se však právě natočil, aby pomohl Robertovi udržet se na nohou, a rána ho zasáhla jen do ramene. Enkra vykřikl bolestí, nechal Roberta upadnout a vycenil zuby: „Tohle jsi nemyslel vážně, viď?“

Tento chlapík byl profesionální rváč, zaměstnaný jako ochrana lokálu. Kluk, i když divně vypadající, pro něj nebyl a nemohl být rovnocenným protivníkem. To se zkrátka nesmělo stát, takže muž se na Enkru vrhl znovu s cílem definitivně ho zpacifikovat.

Číňan z kuchyně zajásal. Enkra se vymrštil a v otočce kopl vyhazovače do hlavy. Muž se zapotácel, pustil obušek a zafuněl. Enkra vyskočil znovu a kopl ho druhou nohou. Chlap ze sebe vydal několik vzteklých nadávek a pokusil se Enkru chytit, což se mu dokonce na malou chvíli podařilo. Vzápětí jej Enkra udeřil hranou dlaně do zápěstí – chlap zařval a kolena mu podklesla. Nenosil zápěstní chrániče, které používali Armini, takže měl ruku na chvíli ochrnutou. Enkra jej udeřil sevřenou dlaní do čela, chlap zasténal a ustlal si na podlaze.

„Ten by mohl být docela dobrej,“ řekl Enkra, „Polejte ho vodou a ošetřete ho. Nebo si ho taky můžete nechat vycpat pro Britský museum a postavit do vitríny...“

„Už sem nikdy nechoď...“ zaštkal barman, „Už nikdy...“

„Bez starosti. Není tady příjemný prostředí.“

Enkra vyvlekl Roberta na čerstvý vzduch. Robert nic nechápal, nechal se postrkovat jako kus nábytku. „Co se to tam vlastně stalo? Ona tam byla nějaká rvačka, ne?“ ptal se.

„Jo, tak něco. Hele, tati, půjdeš sám nebo tě mám vést?“

„A proč se vlastně ty lidi rvali? On jim někdo něco udělal?“

„Nedělej si s tím starosti. Radši se drž na nohou.“

„Copak nepojedem autobusem? To máme jít pěšky?“

„Jo. Je krásný den, třebaže trochu zima. Než dojdeme domů, vystřízlivíš a bude ti zase dobře.“

Robert chvíli poslušně šlapal po jeho boku. „Co vystřízlivím? Copak někdo řekl, že bych byl vožralej?“ ptal se po čase.

Enkra neuznal za potřebné to komentovat.

„Lidi jsou divný, Eddie. Děsně divný, všímáš si toho taky?“

„Jo, občas.“

„Já pořád. Takhle třeba s někým mluvíš, jo, docela klidně... a najednou přijdeš na to, že je to úplnej blbec. Stalo se ti to už taky někdy? To je přeci divný, ne?“

„Už ani ne.“ Enkra měl co dělat, aby ho zachránil před pádem.

„Víš, Eddie, už dávno jsem si s tebou chtěl promluvit! Myslím, že je potřeba, abych si s tebou zásadně promluvil. Jako otec se svým synem, chápeš? Je to moc důležitý!“

„Nechceš to radši nechat na jindy?“

„Na kdy jindy? Já tě skoro nevidím, furt někde lítáš! Nechováš se vůbec dobře, synku. Musím ti domluvit. Ne, musím tě začít trochu vychovávat. Jinak bys mi mohl přerůst přes hlavu!“

„Nehrozí...“ mávl rukou Enkra.

„No ne, víš? Heleď, já jsem tvůj táta, kterej se o tebe stará, dává ti jíst a zajišťuje ti... všecko. Taky ochranu tvý rodiny! No jo, jasně, já tě chráním! Kdyby ti někdy někdo třebas chtěl něco udělat, tak to ty řekneš svýmu tatínkovi, a on na něj půjde a srovná ho! Nevěříš? Já bych mu...“

„Ale jo, věřím.“

„Protože ty seš eště malej a hloupej a svět je plnej nebezpečí, který na tebe číhají. Takže já jako tvůj tatínek jsem povinnej tě chránit, chápeš to? Já jsem pevná hlubina tvojí jistoty, víš?“

„Ale jo, vím.“

„To mám z jednoho kázání. To ti byla krása: Panna Maria chová Ježíška a Svatej Josef je chrání. To je moc krásný, taková rodina! Je to hrdej pocit, bejt otcem a chránit svou rodinu! Když se muž stará o svou ženu a dítě, živí je a chrání...“

Enkra si jenom povzdechl a neříkal nic.

„Jenomže dítě musí taky poslouchat svýho tatínka!“ pokračoval Robert ve svých úvahách, „Protože takovej kluk je ještě malej a hloupej a neví, jak špatnej a zlej je svět. Heleď, Eddie, copak to někdy bylo, aby chytrej poslouchal hloupýho? No, tak vidíš!“

„Určitě ne, tati.“

„Protože lidi jsou fakt divný. Já jsem moc rád, že jsi se za mnou přišel podívat. Já jsem se chtěl pochlubit kamarádům, jakýho mám šikovnýho syna! Jenomže voni? Začali se kvůli nějaký blbosti prát a já jsem tě vlastně ani nepředstavil...“

„Nevadí, tati. Asi jsem se jim dost představil sám.“

„No ale stejně. Proč se vlastně ty lidi rvali?“

„Není to jedno? Tupounů je plný les...“

„Ale mně se to nelíbí!“

„Nemusí.“

Westonovi chvíli trvalo, než mu něco došlo. Ale došlo.

„Poslouchej, a neudělali jsme jim nakonec něco my? To by mě hrozně mrzelo, to jsou moc hodný lidi a mají nás rádi! Kdyby se na nás zlobili, to by mě hrozně mrzelo! Opravdu hrozně mrzelo!“

„Jsou to tví kamarádi. Kašlu na ně.“

„Ale to by mě hrozně mrzelo!“

Enkra neřekl nic. Weston nad tím chvíli uvažoval, potom začal pomalu, tiše brečet: „Proč jsou lidi tak zlí? Proč se nemůžeme mít rádi? Proč je na světě tak málo lásky?“

Enkra ho nechal rozvíjet svoje úvahy a snažil se raději vybírat vhodnou cestu. Weston se postupně uklidnil, šlapal s ním ochotně a bez protestů – až do chvíle, kdy se najednou zarazil:

„Hele – a kam my to vlastně jdeme?“

„Domů, ne?“

„Kam domů? Tam co bydlím já – doma, jo?“

„A kam jinam bysme měli jít?“

„A ty tam budeš dělat co? A vůbec – kterej ty seš?“

„Prosímtě, tati, nedělej hlouposti a pojď!“

„No ne – ale kterej ty seš? Já tě vůbec neznám!“

„Já jsem tvůj syn, ne?“

„Ty chceš říct, že já mám nějakýho syna? To je blbost? Já vůbec žádnýho syna nemám! A nechci. Je to nevděčnej parchant!“

„Proč zase?“

„Míval jsem! Měl jsem moc hodný dítě, ale sebrali mi ho a tam ho zkazili... Udělali z něj něco takovýho... Hnusnýho darebáka! Proč mi to udělali? Proč zrovna mně?“

„Tati,“ řekl Enkra vážně, „Mluv co chceš, ale pojď, prosím tě!“

„Kam? Proč? Já s tebou nikam nepůjdu! Kdo ty vůbec jseš?“

„To je teď jedno. Pojď a nekecej!“

„Tak dobře.“ Weston zase chvíli poslušně kráčel, potom se začal najednou pochechtávat: „Ale já mu dám! Ohnu ho přes koleno a nařežu mu, co se do něj vejde! Já mu ukážu neposlouchat tatínka a chovat se jako grázl! A ostříhat ho dám! Já mu ukážu...“

Enkra si jenom povzdechl. Ale Robert kráčel čím dál rychleji.

„Seřežu ho tak, že bude mít zadek pruhovanej jako zebra! Já ho naučím... A budu ho řezat každej den třikrát místo jídla, dokud se mu v tý pitomý palici nerozbřeskne!“

„Ale klidně,“ řekl Enkra, „Mě už od tebe nic nepřekvapí.“

Robert opět chvíli uvažoval o svých záměrech. Potom se najednou zastavil a objal Enkru kolem krku.

„Budu ho mlátit jako nezralý žito, protože jsem jeho tatínek a musím ho dobře vychovat, chápeš? Protože je ještě malej a hloupej a to nejde, aby chytrej poslouchal hloupýho! A budu ho mlátit tak dlouho, dokud nepochopí, že ho mám hrozně rád...“

„Nojo, tati,“ řekl Enkra, „Tak půjdeme...“

V úterý odpoledne seděl tedy Enkra na židli v kanceláři sekretáře profesora Corna a čekal. Seděl tam dost dlouho, dokud profesor nedokončil vyšetřování Mary Westonové a nedal pokyn, aby ji asistentka odvedla zpět do sanitky. Potom teprve se ozval bzučák telefonu a Corn řekl: „Pošlete sem pana Westona!“

Úředník si přestal leštit nehty a pokynul Enkrovi do šéfovy kanceláře. Enkra tam vstoupil pokud možno co nejdůstojněji, aby udělal na věhlasného odborníka náležitý dojem.

Za stolem se vztyčil štíhlý stařec v bílém plášti, s bílými vlasy tak hebkými a jemnými, že se jim nevyrovnal ani kožich typarda Zabrího. Jeho oči za brýlemi byly přísné a bystré, ale ústa se křivila do povinného zdvořilého úsměvu.

„Prosím?“ zeptal se profesor po Enkrově pozdravu, „Mám tomu rozumět tak, že ty jsi... Enkra Weston?“

„Ano, pane.“ řekl Enkra vážně.

„Tebe doporučuje doktor Lobban? Ty platíš vyšetření?“ zeptal se Corn velmi rezervovaně.

„Ano, pane, samozřejmě. Platím vyšetření své matky a jsem Enkra Weston, přítel doktora Lobbana.“

Profesor Corn téměř neznatelně pokrčil rameny. „Prosím, posaďte se!“ ukázal na kožené křeslo a vyčkal, dokud si Enkra nesedl, „Je naší zásadou předat chorobopis a sdělit výsledek vyšetření tomu, kdo platí účet. Netvrdím, že je to právě v tomto případě zcela nejsprávnější, ale dohaduji se, že umíte-li objednat vyšetření, budete umět využít i jeho výsledku.“

Usadil se pohodlně v křesle, vzal si z dózy na stolku cigaretu, nabídl instinktivně také Enkrovi, ale zarazil se a omluvně se usmál. Pak si zapálil, vyfoukl kouř a řekl: „Předám vám chorobopis, v němž jsou uvedena veškerá závažná fakta, která jsem během vyšetření vaší matky zjistil. Právě teď jej sestra vedle opisuje na čisto, ale než to bude provedeno, dovolím si vás stručně seznámit s jeho hlavními body.

Promiňte, ale doktor Lobban mi napsal, že se poněkud vyznáte v medicíně – máte snad také nějaké ponětí o kardiologii?“

„Ne. V tom oboru neznám ani základní fakta, zabýval jsem se pouze... praktickou felinologií.“

„To je velmi chvályhodné. Kočky jsou krásná zvířata, moje žena i obě dcery chovají každá několik angorských koček. V případě, že by se jim něco přihodilo, dovolím si se s vámi poradit, kolego..“

Zdálo se, že to nemyslí ironicky. Byl jenom velmi unavený a v jeho hlase zaznívala touha po klidu. „Tedy, vaše paní matka...“ začal, ale Enkra jej zdvořile přerušil:

„Promiňte, pane profesore, nemohl byste mi tykat jako jiní lidé? Nehledě na to, že jsem Armin a že to není obvyklé, nezdá se mi to... vhodné, abyste vy, jako starší člověk...“

Profesor Corn sňal brýle a přejel si dlaní oči. „Je obvyklé vykat zákazníkům, ale prosím. Tedy tvoje matka trpí silnou srdeční vadou, jejíž příznaky najdeš v chorobopise. Pro nás je v tuto chvíli důležité pouze jedno: tuto vadu je možné odstranit pouze jediným způsobem, operací. V případě operace zaručuji asi sedmdesát pět procent úspěchu. V opačném případě nezaručuji nic.“

Enkra sklopil oči na svoje ruce složené na kolenou. „Mám tomu rozumět tak, že nebude-li moje matka operována, zemře?“

Profesor Corn pokývl vážně hlavou. „Je to velmi pravděpodobné. Ano, v případě nutnosti bych to vyjádřil tímto způsobem. Lépe řečeno, nezaručuji v tom případě její přežití... do jara.“

Enkra sebou škubl a podíval se na profesora svýma zelenavě blýskajícíma očima. Profesor Corn ten pohled vydržel.

„Pak je třeba tuto operaci provést. Dokážete to, profesore?“

Corn si chraplavě odkašlal. „Samozřejmě. Jsem odborníkem v těchto záležitostech!“ znělo to trochu dotčeně.

„V tom případě tu operaci objednávám. Kolik stojí?“

V profesorově hlase zazněl mráz. Považoval se za člověka povzneseného nad finanční otázky a neměl rád takové dotazy. „To si laskavě dohodněte s mým tajemníkem! Ten vám vystaví účet za tuto prohlídku a současně vás informuje...“

Enkra pokýval hlavou. „Děkuji. Ještě něco, prosím: chtěl bych přesídlit i se svou matkou někam mimo Anglii, přesně řečeno do tropického pásma, do Arminu...“

Profesor Corn si zamnul bradu. „Těžko nalézt nezdravější místo než je Londýn. To v každém případě. Slyšel jsem, že arminské podnebí je naopak velmi zdravé. V případě, že by se tam vaše paní matka nijak neunavovala a nevykonávala žádnou těžkou práci, domnívám se, že to mohu doporučit. A když už o tom hovoříme, doporučoval bych nejspíše usadit se v pásmu podhůří, kde se klimatické poměry nejvíce blíží evropským. Ovšem – v každém případě nesmí už vaše matka těžce pracovat...“

Enkra pokýval hlavou. „Děkuji. Jste velmi laskav, profesore. Doufám, že tu operaci provedete rovněž vy... byli bychom vám vděční. Zachránil byste mé matce život...“

Profesorovy oči za brýlemi byly nehybné. „Udělám, co bude v mé moci. Děkuji vám za návštěvu, pane Westone...“

Sestra přinesla několik listů strojem psaného chorobopisu. Enkra je vzal, složil a vsunul do kapsy, pak se podáním ruky rozloučil s profesorem.

Sekretář měl před sebou vkusně upravený účet, který už Enkrovi podával. Enkra se podíval na cifru a zkameněl. „Sto guinejí? Není to... trochu mnoho?“

„Nijak zvlášť na profesora Corna. Je to obvyklá taxa, chlapče. S tím jsi musel počítat...“

Enkra vytáhl svoji šekovou knížku. „Zbývají mi už jenom osmdesát dvě libry, dvanáct šilinků a šest pencí. Nevím, jestli to bude stačit...“

„Nebude!“ sekretářovy oči potemněly vyhrůžkou, „Když nemáš na zaplacení, neměl sis objednávat odborníka!“

Enkra pobledl. Pak vytáhl z kapsy bundy svoje kožené pouzdro se stříbrnými jídelními příbory. „Bude stačit tohle?“

Sekretář si vážně prohlédl perly na koncích příborů. „N...no... Dobrá, to by zřejmě šlo. Odkoupím to a doplatím profesorovi ze svého. Jsou to pěkné kousky, kdepak jsi je sehnal?“

„To jsou normální arminské jídelní příbory!“ neodpustil si Enkra se trochu vytáhnout, „Měl jsem je k osobnímu použití...“

„Skutečně pěkné! Snad to bude stačit. Když ne, tak ti to budeme muset odpustit.“

Enkra se se značnou námahou mile usmál. „Mohu se zeptat, kolik by tu stála operace, kterou profesor Corn doporučuje?“

Sekretář vzal do ruky chorobopis a přečetl si poslední odstavec. Pak pokrčil rameny a řekl hlasem, jako by udával přesný čas: „Dvanáct tisíc liber.“

Enkra tentokrát nedokázal ani povytáhnout obočí po vzoru Rogera Monroese. Otevřel ústa údivem a chvíli těžce dýchal – pak ústa sklapl a řekl: „Dvanáct tisíc liber sterlingů?“

„Ano. Ani o penny míň. Profesor Corn je lékař, ne domorodý šaman. Lékařům se platí podle jejich úrovně...“

Enkra přivřel oči a chvíli přemýšlel. „Objednávám předběžně tu operaci. Peníze seženu.“

„Budu se těšit,“ usmál se sekretář, „A taky trochu divit.“

„Těšilo mne.“ Enkra sebral chorobopis a šel.

Když usedl vedle Mary do sanitky, složil hlavu do dlaní a zůstal chvíli sedět nehybně. Až matka ho probrala z letargie: „Co vlastně... ti říkal?“

„Je zapotřebí operace,“ řekl Enkra bezpřízvučně, „Dost komplikované, ale Corn zaručuje dobrý výsledek.“

„Na operaci ale nemáme! Kolik bude stát?“

Enkra pozvedl hlavu a usmál se na ni trochu křečovitě: „No, něco to stát bude. Ale neboj se, peníze seženu...“

„Nemáme už ani penny! To, co tvůj otec, přinesl, stačí sotva na to jídlo pro něho a pro tebe...“

„Existuje ještě anglická státní banka!“ řekl Enkra sebejistě, opřel se o okno a melancholicky hleděl ven, dokud nedojeli zpátky do nemocnice.

Do banky šel ještě tentýž den a hrnul se rovnou ke známému úředníkovi. „Ach, ty jsi náš mladý přítel z Arminu!“ řekl ten muž s profesionálním úsměvem, „To abych radši zavolal šéfa, ne?“

„No... možná.“ připustil Enkra, „Anebo radši rovnou přednostu. Potřebuju peníze...“

„Na účtě už mnoho nemáš! Takových...“

„Na posledních dvaaosmdesát liber a nějaké drobné jsem vystavil šek před chvílí. Potřebuji dvanáct tisíc liber sterlingů. A to co nejrychleji.“

„To je skvostné! Mohl bych tě sice vyhodit sám, ale bude asi lépe, když skutečně přivolám přednostu oddělení. Ovšem nedělej si valné naděje...“

Přednosta, člověk řízný a tvrdý, málem spolkl doutník, když mu tu dobrou novinu oznámili. „Vyhodit! Hned... nebo ne, počkejte. Obchody toho kluka bývají zajímavé. Například nedávno mu sem přišly ty peníze od filmu... třeba má šanci zase těch dvanáct tisíc vydělat. Co předložit to náměstkovi?“

Bylo to to nejrozumnější. Pro Enkru došel úředník od okénka a zdvořile ho pozval do kanceláře vlídného náměstka ředitele. „Tak ty chceš půjčit dvanáct tisíc liber? A mohl bych vědět, na co ty peníze potřebuješ?“

„Na zaplacení operace mé matky. Profesor Corn požaduje za jednu operaci dvanáct tisíc...“

Vlídný náměstek se mile usmál. „Ale milý hochu! Cožpak se tvá matka musí léčit právě u nejdražšího lékaře v Londýně? Je přece značné množství jiných, levnějších doktorů! Mohu tě ujistit, že také jejich péče by tvé matce prospěla...“

Enkra zablýskal očima. „Neznám žádného z lékařů v Londýně, ale Corn mi byl doporučen jako skutečný odborník. Domnívám se, že jeho ceny jsou předražené, ale jsem ochoten je zaplatit ochotněji, než tisícovku nějakému břídilovi. Jedná se o život!“

„To se tedy divím, že si neangažuješ rovnou Chrise Barnarda!“ řekl přednosta ironickým tónem.

„Chris Barnard pije,“ řekl Enkra tvrdě, „Nepustím k takové operaci notorického alkoholika!“

Přednosta chtěl vyskočit, ale náměstek se stále mile usmíval: „Milý chlapče, obávám se, že tvoje přání je naprosto neuskutečnitelné. Můžeš nám dát vůbec nějaké záruky, že se se svými penězi ještě někdy shledáme?“

„Čestné slovo arminského šlechtice vám asi nestačí,“ Enkra opět vykřesal z očí zelené jiskřičky, „Tak tedy: za mým požadavkem stojí zlato Vládce tygrů Garna a knížete jaguárů Quiroqy, nemluvě už o Monroesově bance, která mi jistě půjčí. Stačí, abyste se telegraficky zeptali v Kingtownu. Zítra mohu dostat peníze.“

„To už přestává všechno!“ vyjekl přednosta, „Ten kluk si z nás dělá legraci, pane náměstku! Nevím, jak se opovažuje...“

Náměstek jej uklidnil pohybem ruky. „Ano, nepochybuji o tom, že jsou to dobré záruky. Ale je otázkou, jsou-li... založeny na nějakém reálném podkladě. Ty jistě víš, chlapče, jaká je současná politická situace v Arminu – čteš-li noviny, jistě víš, že tam právě probíhá ostrý mocenský boj mezi starousedlíky a ostatními částmi obyvatelstva. Zdá se, že v tomto boji jsou větší šance na vítězství na straně přistěhovalců.“

„To se ale nijak netýká našich finančních otázek!“

„Naopak, to se jich týká podstatně. Podle názoru našich poradců z Kingtownu přestaly být obchody uzavírané s Monroesovou bankou výhodné. Přesně řečeno, dá se očekávat krach a likvidace Monroesova bankovního domu!“

„Monroesové mají dostatečné bohatství, aby mohli financovat jakoukoliv obchodní transakci! Není možné, aby zlato z jejich trezorů zmizelo!“

„Jistě, to je samozřejmě pravda. Ovšem vezměme v úvahu situaci, že banka nebude likvidována na základě své platební neschopnosti, ale spíše na základě... rozhodnutí kompetentních míst. Krátce řečeno, bude bance znemožněno pracovat. Například tím, že stát její pokladnu zkrátka zabaví.“

„To není možné! To by odporovalo všem zásadám slušnosti...“

„Jsou případy, kdy se to stalo. Tím by se všechny naše pohledávky staly okamžitě nereálnými. A je nám známo, že současný ministr vnitra Alwin by ani v nejmenším nezaváhal to uskutečnit, jakmile se dostane k moci...“

Enkra zaváhal. „I v tom případě, že by Monroesové byli násilně likvidováni, zůstává stále možnost úhrady ze zlata tygrů, leopardů nebo jaguárů.“

Náměstek se nepřestával mile usmívat. „I to je naprosto nepravděpodobné. Především, náš předpoklad, že ti dotyční vůbec nějaké zlato mají, se zakládá více na dobré víře než na pevných znalostech. Naši bankovní experti neměli doposud možnost navštívit jejich sejfy a prohlédnout si jmění, které prozatím musíme odkázat spíš do říše pohádek. Já sice chápu, že ty ve svém mladém věku jsi nakloněn věřit i takovým věcem, ale...“

„Já to zlato v Aurrgharru viděl! Viděl jsem je a dotýkal se ho vlastníma rukama!“

„Nevylučuji to,“ řekl náměstek trpělivě, „V tom případě tedy musím nadhodit poslední eventualitu: že totiž platební schopnost těchto garantů bude zrušena... jejich fyzickou likvidací!“

Enkra už v duchu zuřil. Teď to dal najevo úderem dlaně do mahagonového konferenčního stolku, u něhož seděli. „Už jste se někdy pokusil fyzicky zlikvidovat tygra? Jeden tygr vydá za deset vojáků kterékoliv mocnosti! A těch tygrů jsou tam statisíce, nehledíme-li k jejich příbuzným! Vy si nedovedete představit, co je to za sílu! Myslet, že by všichni mohli být zničeni, je holé šílenství!“

„Dnešní válečná technika je toho schopna!“

„V tom případě...“ Enkra už naprosto ztrácel sebeovládání, „To bych se na to podíval! Ke všem čertům, copak je ten Alwin nesmrtelný? Já jsem sice ve střelbě nikdy nevynikal, ale toho lotra jsem schopen zasáhnout přes dvoumetrovou zeď!“

Náměstek ředitele se velmi přátelsky, ale naprosto nevěřícně zasmál. Pak se usmál ještě víc a naklonil se k Enkrovi: „Milý hochu, bude nejlépe, když si svůj požadavek rozmyslíš. Pracovalo se nám s tebou dobře a spravovat tvoje bankovní konto nám bylo potěšením. Ale teď, jak sám říkáš, je vyrovnáno a nemáme vůči sobě žádné pohledávky. Bude nejlépe, když odejdeš a zapomeneš na dvanáct tisíc liber i profesora Corna. Nejlepším lékařem pro tvoji matku bude lékař nemocenské pokladny a nejlepším lékem to, co ti on předepíše. Anglická banka ti nemůže v ničem pomoci.“

Enkra povstal. „Až vy budete v nesnázích, neobracejte se na Arminy. Nemělo by to zřejmě účel. Taky vaše banka může mít potíže a také ona může být v dohledné době zrušena úřední cestou. Když tomu nevěříte, zkuste si přečíst Komunistický manifest. Sbohem.“

A otočil se a rázně vyšel z místnosti. Muži u konferenčního stolku se po sobě podívali a dali se současně do smíchu.

Získat peníze je prvním a základním předpokladem obživy každého člověka, tedy i občanů Arminského státu. Pokud se mu to nedaří způsobem běžným, je nutné použít metody neobvyklé.

Způsob běžný je ten, že si potřebný obnos člověk vydělá vlastní prací. Každý občan je buď něčím vyučen nebo se alespoň něco přiučil v mládí nebo dosavadní praxi. Toho využije tím způsobem, že se přihlásí u nejbližší firmy s podobným zaměřením a pokusí se prodat svoji znalost sváření kovů, výroby textilií, lakování nábytku, čištění komínů nebo psaní na stroji. Pokud čirou náhodou neumí nic, může se ještě také přihlásit jako pomocný dělník, tahat bedny, přehazovat štěrk. A pokud mu není víc než třicet let, může v případě naprosté neschopnosti vstoupit do armády a dopracovat se časem i slušné gáže.

Způsob neběžný se používá v případě, že člověk potřebuje získat rychle a pokud možno bez problémů větší finanční částku, bez níž nemůže žít buď vůbec, nebo jen velmi obtížně. V tomto případě se prostředí, v němž žije, stává loveckým revírem a ostatní občané, kteří tam žijí, eventuální kořistí. Záleží ovšem na duchovní vyspělosti každého jedince, jak hodlá svou kořist využít.

Tento způsob se používá obvykle v cizině, kde má arminský občan určitou převahu nad místní populací. Je-li to možné, nabídne své služby nějaké místní firmě dle prvního způsobu. Obvykle to však možné není, neboť se ocitl v této zemi nějakou náhodou nebo v důsledku nepřízně osudu, která dosud trvá. Je tedy třeba využít speciálních znalostí a zkušeností, které jsou mu vrozeny nebo které se naučil v dosavadním životě. Takže se může stát drezérem zvířat, soukromým detektivem, učitelem bojového umění, střelby či filozofie, vyhazovačem v baru, nebo v nejhorším stát se členem nedefinovatelného cechu soukromých podnikatelů, kterým se říká „ostří hoši“ a jejichž činnost je sice většinou neveřejná, ale téměř vždy nelibě sledovaná místními orgány. V místech, kde jsou k tomu podmínky, může hledat zlato či diamanty, objevovat poklady v potopených lodích, zabíjet žraloky, lovit dravé šelmy nebo bojovat proti zlodějským a záškodnickým tlupám, vyskytují-li se v místě nějaké. To vše jsou způsoby, jak si rychle a bez zvláštní úmorné námahy vydělat značnou částku, arci v případě, že se akce povede. Komu se nepovedla, získá v lepším případě elegantní hrobeček obložený mramorem. V horších případech nezanechá po sobě jinou památku než nezaplacený účet v posledním hotelu.

Jinou možnou činností je obchod, a ten se dělí na poctivý a nepoctivý. Obchod poctivý je jen o něco málo slušnější než vyložená ničemnost, ale i tak je na vymření – poctivý obchodník totiž nedosáhne nikdy takového zisku jako jeho konkurent, který to tolik nepřehání. Armini jako celek nejsou nijak zvlášť ničemní a tato vlastnost je v nich utvrzována drastickými příklady, co se stane nepoctivcům. Natření dehtem a vyválení v peří je mimo jiné studentský vtip, ale někteří obchodníci to těžce nesou kvůli maličkosti, jako je předražování nebo nekvalitní zboží. V případě, že takové jemné varování nepostačí, jsou dotyční vysídlování mimo Armin či posíláni do kamenolomů v jižních oblastech. Tím jsou ovšem arminské šance pro nepoctivý obchod značně zkráceny, takže dokáží konkurovat v obchodě cizincům pouze výrobky, které sami vytvářejí.

V případě, že selžou všechny možnosti, je na čase zamyslet se nad dosavadním vývojem a přijmout zásadní opatření. Klasickým způsobem to učinil Pedro Santanueva, když začal stavět své město Sluneční obzor. Tento příběh se sice udál poněkud později, než děj Enkrova života v Anglii, ale třeba vás bude zajímat. Jen je třeba poznamenat, že Santanueva nehodlal nikdy překročit meze zákona, takže bylo nutné použít zcela poctivých a veřejností schválených metod, aby nedošlo k represáliím úřadů proti Pedrovi a jeho smečce.

Po vyhnání z města Iron-city skládal se Santanuevův majetek z nevelkého množství klenotnického materiálu, tj. zlata, drahokamů, stříbra, perel atd, což bylo dědictví po otci, dále z domu v Kasbě a balíku akcií, které obsahovaly rozhodující podíl na loděnicích v Rossa Blance a méně impozantní podíly na několika společnostech zcela legálního a úctyhodného charakteru. Mimo to vlastnil několik pouštních plachetnic, spoustu zbraní a několik obleků, které mu byly vesměs malé. Co se týče plachetnic, ty byly vypůjčeny od stepňáckého náčelníka Taycammy a koně, na nichž jezdili, patřili ve velké většině Paulu Foxovi, který je choval na svém teritoriu za Orlími horami. Dále je třeba podotknout, že řečené akcie a zlato nebyly Santanuevovi na nic, vyjma že musel hlídat, aby mu je nikdo neukradl. Při jakékoliv spekulaci s tímto majetkem riskoval, že jej makléři na burze okradou a zničí. Jediná možnost byla držet majetek zuby nehty a pokusit se k němu přidat, co bude jenom možno.

Santanuevova smečka, to jest kluci, kteří se k němu přidali v dobré víře v jeho genialitu, měla stejně chudé prostředky. Koně patřili většinou Foxovi, ani ti nejbohatší neměli vlastních víc než pět. Obleky rozedrané a břicha stále hladová – tak začínal Santanueva ve chvíli, kdy zabodl kopí se svou labutí do země na jednom místě malého údolí a řekl: „Tady bude město!“

Je dodnes nepochopitelné, že jej jeho lidé poslechli na slovo, když začal smečku přeorganizovávat. Z kluků vytvořil úderný oddíl, který byl pověřen lovem žraloků, neboť z nich bylo mnoho k užitku. Trojhranná hřbetní ploutev se odevzdávala za padesát centů v Úřadu pro ochranu moře v Iron-city, kde se ploutve hned pálily, aby je nějaký vykuk nepřinesl ještě jednou. Byla to součást velkorysého plánu na likvidaci žraloků kolem celého Arminu a učni a studenti si tím vydělávali. Ostré zuby se zasazovaly do rukojetí a používaly jako škrabky či nože. Ze zvlášť krásných exemplářů vyráběli kluci po večerech příbory k jídlu, které se začaly po čase masově používat po celém Arminu. Ale v době, kdy mít nůž ze žraločího zubu bylo moderní i v Evropě, se tím nezabýval Santanueva, ale nějaký obchodník z Rossa Blanky. Žraločí kůže se zpracovávala na obleky – jako první byli takovými stejnokroji vybaveni námořníci Thor-Haakona Shönhäräna, na něž si potom díky ostrým bodlinkám bylo strach sáhnout. Po zbavení bodlinek byla kůže používána i na boty, kabelky, peněženky atd., jak tak napadlo dívkám ke smečce příslušným. A co se týče masa žraloků, pokoušel se Pedro s úspěchem přesvědčit ty členy své smečky, kteří maso jedli, že žralok je vlastně velmi chutná ryba a dá se jíst obden k obědu a každý den k večeři. Měl ve smečce Číňany, kteří dokázali ze žraločího masa vytvořit tak chutné speciality, že je občas dokázal sníst i Mike Cross, jinak ryb zapřisáhlý nepřítel. Jiné ryby smečkou chycené byly podomácku zpracovány na konzervy a prodány v normální obchodní síti.

Část smečky, kterou nebylo možno použít na lov žraloků ani na hledání korálů a perel pod mořem, poslal Pedro na výstavbu města. Velitelem se stal Sid, který byl víceméně úspěšným absolventem jakési nižší stavební školy a uměl pracovat nejen s cihlami, ale i s obkládačkami, což bylo dost důležité. Stavební materiál byl vyráběn dle starodávných receptů, jež sehnal Mike v Aurrgharru a podle metody, který vymyslel jakýsi potrhlý řecký emigrant. Jednoho dne se vylodil v Rossa Blance z nákladní lodi s jediným majetkem: velikou lupou, dobrého půl metru v průměru. Tvrdil, že když dá do ohniska lupy písek smíšený se sodným katalyzátorem, podaří se mu písek stavit v jakousi cihlu, něco podobného sklu, leč podezřelé hnědé barvy. Santanueva byl jediný, kdo mu to uvěřil, přes veškerá varování moudrých lidí. Ten chlapík dokázal po usilovné několikadenní práci vytvořit kuličku podivné hmoty, připomínající strusku při výrobě skla. To bylo dostatečným důkazem, tak se pískové cihly počaly vyrábět v masovém měřítku. Pedro si dal vybrousit u Reortů ohromné čočky, které při přesném nastavení dosahovaly v ohnisku potřebného žáru, také několik forem z kvalitního plechu. Nakonec musely být formy vytvořeny z lístkové oceli, neboť všechno ostatní se v tom žáru pomalu, ale jistě tavilo.

Z takto vytvořených cihel bylo postaveno několik prvních domů Slunečního obzoru. Kostry byly smontovány z traverz z lístkové oceli a byly tudíž patřičně pevné. Když se cihly osvědčily, začal je Pedro dodávat i do Iron-city a občas nějaký ten vagón jiným zájemcům. Za stržené peníze rozšiřoval výrobu. Vynálezce ovšem nevydržel tuto konjunkturu dlouho, jakožto účastník výrobního procesu nacházel se stále ve velikém horku a požadoval proto čím dál víc pití, převážně alkoholického. Nakonec se ve stavu deliria tremens zastřelil ukradenou pistolí, aniž komu vysvětlil proč. Naštěstí tajemství jeho katalyzátoru už zatím znali i pomocníci na stavbě, takže mohl Pedro ve výrobě pokračovat.

Z loděk, které drancovaly moře, vznikla pomalu rybářská flotila – zabývala se lovem ryb vhodných pro zpracování do konzerv. Nejdřív dodávali ryby do konzervárny v Rossa Blance, ale když si Pedro spočítal, že jej vlastně majitelé okrádají, postavil si provizorní konzervárnu vlastní a nakonec tu v Rossa Blance koupil a ještě rozšířil.

Loděnice pokračovaly dál ve výrobě jako za dřívějších majitelů. Pedro brzy prosadil spojení s loděnicemi Shönhäränovými. Společně rozběhli výrobu zámořských lodí čím dál větších – skončili u naftových tankerů. Díky známým na námořní akademii v Indiopolisu se dařilo každoročně přitáhnout do svých podniků nejlepší odborníky, kteří vycházeli z tohoto institutu. Výzkumné oddělení pracovalo na plné obrátky a občas vyprodukovalo i nějaké patenty, které odborníkům vháněly slzy do očí. Nakonec se začalo šeptat, že Santanuevovy projekční kanceláře pracují na projektu první soukromé atomové ponorky.

Také práce na letadlech typu Stříbrný šíp úspěšně pokračovaly. Ray Swallowstarr postavil během tří let dalších šest těchto letadel, která i s posádkami pronajal armádnímu letectvu. Byla to dobrá letadla, což Ray dokázal osobně, když s prvním pokusným typem přiletěl nad Pamír a kroužíc nad sovětskou vojenskou základnou, požádal lámanou ruštinou, aby mu do letadla střelili protiletadlovou raketou. Důstojník, který posádce velel, z toho byl chvíli udivený a dokonce se zeptal až v Moskvě, co má dělat. Potom však vyhověl Rayovu přání a vypálil po něm raketu podobnou té, kterou jeho kolegové kdysi sundali Powersovo letadlo U-2. Raketa vybuchla přímo na Rayově pancíři a pořádně Stříbrným šípem zacloumala, ale přístroje nehlásily žádné poškození. Ray sestoupil se strojem na pouhých tisíc metrů výšky a požádal o novou raketu. Tentokrát ho stanice odvedla o kus dále, nad neobývané území a teprve tam na něj bylo vystřeleno. Tento výbuch utrhl Stříbrnému šípu jednu ze čtyř trysek na zádi. Ray okamžitě přistál přímo za základnou a spolu se sovětskými vojenskými techniky raketoplán prohlédli. Došlo k menší kontroverzi mezi Rayem a veliteli posádky o příčině poruchy stroje – Ray totiž objevil na utržené části malou dutinu, jako by v oceli byla vzduchová bublina a tvrdil, že nebýt této výrobní chyby, za kterou byl ostatně sám odpovědný, by raketa nikdy Stříbrný šíp nepoškodila. Sovětský velitel, ačkoliv uznával, že je to „bolšaja těchnika“, hájil účinnost svých raket a v rámci diskuse zatáhl Raye až na odpalovací rampu, kde mu předvedl několik supertajných zbraní, spolu s podrobným vysvětlením jejich schopností. Naštěstí tomu Ray nerozuměl, stejně jako Rus nerozuměl letadlům. Nakonec odmítl důrazně postoupit letadlo k prozkoumání příčiny havárie komisi odborníků do Moskvy, srdečně se rozloučil s důstojníky a téměř namol opilý odkulhal po třech tryskách domů do Arminu, kde se málem rozmlátil při přistání v poušti za Slunečním obzorem.

Díky těmto úspěchům mohl Santanueva po pěti letech hospodaření vyhlásit železně dodržovanou zásadu platit jakýmkoliv svým zaměstnancům mzdu o deset procent vyšší než srovnatelní podnikatelé. Čímž se mu podařilo získat nejlepší lidi, kteří byli v dosahu, a tím zpětně vzrůstala úroveň práce v jeho podnicích a nenávist veškeré konkurence...

Jenže všechny tyhle rady byly Enkrovi v této chvíli naprosto k nepotřebě. Ačkoliv měl rozsáhlé znalosti, použít je k ničemu tady v Londýně nemohl. S učinkováním ve filmu to vypadalo bídně, na soukromého detektiva nebo ochránce byl příliš malý. Napadlo ho zkusit to jako vyhazovač v baru U kormidla, ale oprávněně tušil, že by tam z něj nebyli nadšení. Jediným kladem bylo, že by mohl pohlídat tátu, aby tolik nepil – rozhodl se tedy ponížit tak strašlivě, že našel telefonní číslo a zavolal tam. Ozval se mu podle hlasu barman.

„Tady je Enkra Weston. Těší mne, že se zase slyšíme. Jak se má ten váš chlapík s obuškem... jak to tam hlídá?“

„Co je ti po tom?“ zavrčel barman, „Slouží jako dřív, co by?“

„A nepotřebujete lepšího? Nezdá se mi, že by byl extra zvláštní odborník... Já zrovna potřebuju naléhavě zaměstnání...“

„Přestaň si dělat srandu, ty spratku mizernej...“

„Mohu nastoupit třeba hned! Ale potřebuju půjčit dvanáct tisíc liber, a to pokud možno okamžitě, takže...“

„Cvak...“ udělalo sluchátko a pak už jen pípalo. Enkra položil telefon a litoval pence, kterou za něj vyhodil.

Vyšel z budky – mrazivý vítr honil sněhové vločky ulicí a se zvláštním zaujetím je sypal Enkrovi za krk. Enkra byl sice jogín netečný k vnějším podmínkám, ale přece jenom si ohrnul límec černé bundy, vrazil ruce do kapes a prohlížeje si bez zájmu okolí, kráčel pomalu ulicí.

Blížil se k Temži – řeka nebyla zamrzlá a hnala se pod mosty kalná, špinavá a naprosto nevábná. Enkra vzpomínal na teplé vody Charraggu, do kterých bylo možno skočit z takového mostu i s koněm, což občas někteří kluci zkoušeli, když chtěli dokázat jeho poslušnost. Došel doprostřed mostu, zastavil se tam, rytmicky odplivoval do vody a pozoroval, jak voda slinu odplavuje. Sněhové vločky padaly do vody a rozpouštěly se v ní jako Enkrovy myšlenky v záplavě jediné velké starosti: dvanácti tisíc liber, které potřeboval...

Naproti povstal nějaký hluk – parta výrostků tam obtěžovala holčičku asi stejně starou jako Enkra. Ta dívenka šla domů a nesla si malé, zimomřivě se choulící tříbarevné kotě. Někdo z té party jí jí vytrhl z ruky, jiný ji držel, aby k němu nemohla.

„Hele,“ slyšel Enkra mutující hlas velitele, „To je zrovna to, co potřebujem! Bille, přines ten barel támhle..“

„Co s ním chcete dělat?“ ptala se dívenka s pláčem, marně se snažíc vytrhnout svému vězniteli.

„Co by? Naučíme ho mořeplavbě...“

„Dáme ho do toho barelu a pustíme po vodě!“ dodal další kluk, „Uvidíme, kam dopluje. Jestli až k dokům a jestli ho tam chytnem, dostaneš ho v pořádku zpátky, neboj se...“

Enkra potřásl hlavou, aby setřepal sníh, a vydal se k nim.

„Kamarádi,“ oslovil kluky z dálky deseti kroků a „r“ v jeho hlase výstražně zadrnčela, „Nedomnívám se, že by to, co chcete učinit, bylo správné. Radši to kotě nechte...“

Kluk s kotětem se obrátil na Enkru. „Co to plácáš, mladej?“

Enkra přistoupil až těsně k němu. „Snažím se zabránit ti ve veliké pošetilosti, která by se ti nemusela vyplatit.“

Partu jeho chování potěšilo. Už delší dobu hledali někoho, komu by rozbili hubu. „Zmiz, nebo tě natřu!“ řekl velitel. Současně předal kotě jinému pro případ, že by to šlo rychle.

„Když bůh stvořil kočku, nepředpokládal, že by jí svědčila zima a studená voda,“ vysvětlil Enkra, „Až budeš ty kočkou, zajisté to sám pochopíš. Ale já tě před takovou karmou mohu zachránit, když ti v takovém hloupém jednání zabráním duchovním poučením.“

„Tak ty nedáš pokoj!“ konstatoval kluk a pokusil se udeřit ho pěstí do obličeje. Enkra mu uhnul a zároveň vrazil natažené prsty pravé ruky do břicha. Kluk zahekal, zkroutil se, ale nepadl – potácel se pryč a řval: „Na něj, kluci, dejte mu do řepy!“

Kotě padlo do sněhu, kam je odhodili. Všech pět se jich vrhlo současně na Enkru. Ten vyskočil do vzduchu a jeho ruce i nohy zavířily vzduchem – každý z party dostal jednu ránu, po které odletěl kus dál a rozplácl se ve sněhu.

„Hele, von je to ňákej kungfáč!“ vykřikoval velitel z bezpečné vzdálenosti, „Bacha na něj – zkuste po něm jít zároveň!“

Dvěma klukům se podařilo uchopit Enkru každý za jednu ruku, další mu obětavě skočil po nohou. Enkra padl na záda, chňapl oběma nohama po krku toho nadšence a stiskl mu hrdlo podrážkami. Chlapec zasípal, neboť křičet nemohl, a zkřivil tvář bolestí. Zbývající do Enkry bušili v marné snaze mu nohy rozpáčit, ale když se jim podařilo svého kamaráda osvobodit, mohl se napolo zadušený kluk už jenom odpotácet.

To už se však znovu odvážil do boje vůdce party. Využil toho, že na něm všichni ostatní leželi a chytil Enkru za krk. Enkra přitiskl bradu k hrudní kosti a tlačil jí na jeho palce na svém hrdle – když poznal, že to nebude stačit, prudce škubl hlavou, aby se uvolnil, a ve zlomku vteřiny se mu zakousl do ruky. Kluk zařval a pustil ho, Enkra pro jistotu kousl i další ruku, která se ho pokusila mlátit, pak se vymrštil a nakopl špičkami nohou toho, který se mu napletl. Na chvíli ho pustili, on udělal přemet a už opět stál na nohou.

„Dost dobrý,“ konstatoval, „Někdy si s váma rád procvičím uvolňování ze sevření. Co umíte ještě...“

„Hele, ty hajzle, co seš zač?“ vrčel velitel, otíraje si krev z obličeje. Dostal omylem kopanec od jednoho ze svých.

„Jsem sluha Boží.“ řekl Enkra, „Starám se, aby žádný špatný člověk neurážel Pána svými ničemnými činy.“

„Blázen, co? Hele, frajere...“ Velitel přistoupil blíž, jako by chtěl diskutovat, ale najednou po Enkrovi skočil. Enkra ho uvítal úderem sevřenou pěstí do prsou, vyrazil mu dech a smetl ho – při pádu ho ještě udeřil levou rukou do krku a ten darebák se složil jako tesařský metr k jeho nohám. Ještě jeden si troufal, ale Enkra se ohnal dozadu a zasáhl ho do čelisti, až zahekal a kolena pod ním podklesla. Ostatní odmítli další hru a urychleně se klidili do bezpečné vzdálenosti.

„Dovolili jste, aby do vás vstoupila nenávist a ovládla vaše činy,“ řekl jim Enkra soucitně, „Dokud se vám nepodaří přemoci démonské touhy a nevrátíte se na cestu k Bohu...“

„Hele, víš co? Polib nám prdel!“ požádal ho šéf, ale raději urychleně couval. Taky z jeho kamarádů si nikdo nic netroufal. Enkra počkal, až zmizeli do bezpečné vzdálenosti, pak ze sebe oprášil sníh a přistoupil k dívce, která přihlížela jeho souboji s koťátkem v náručí. Usmál se na ni, pokud mu něco takového vůbec ještě šlo.

„Já teda nevím...“ vydechla, „Vůbec nevím, jak nazvat to, cos udělal... Vždyť jich na tebe bylo šest?“

„No jo, to jistě. Není mu nic?“ Sáhl po kotěti a přejel mu po kožíšku zkušenýma rukama. „Má hlad. A je špatně živený. Dávej mu do mlíka vajíčka a rybí tuk.“

Dívka na něj pohlédla s rostoucím údivem. „Ty seš doktor?“

„Občas taky. Jsem z Arminu. Tam tomu rozumí každej.“

„Já jsem ho dostala od tety! Starou kočku přejel autobus...“

„To se stane. Škoda jí, ale kotě vydrží. Je už dost veliký. Hodně mlíka mu dávej a pomalu ho zvykej na maso. Až vyroste, nachytá si myši samo...“

Šli vedle sebe a dívka se občas kradmo ohlížela po Enkrovi. Kotě nesl on, přitisknuté ke snědé tváři, občas na ně dýchal, aby je zahřál.

„Máš rád kočky?“ ptala se.

„Moc. Čím větší, tím líp. Začínal jsem kdysi s takovýmihle koťaty a skončil u tygrů. To jsou největší kočky světa, až na šavlozubý tygry, ale ti jsou jenom v rezervaci...“

„Páni... tys viděl opravdový tygry?“

„Hrál jsem si s nima. To je u nás normální...“

„A fakt seš Armin?“ pohlédla na něj s obavou.

„Jsem.“ připustil.

„Armini jsou vrazi! Zabíjejí lidi na potkání...“

„Taky někdy. Když si to někdo zaslouží...“

„Umím si to představit. Ale ty kluky jsi nezabil...“

„Ještě si to nezasloužili. Ostatně, já jsem zasvěcený, nesmím zabíjet. Ale pár facek ještě nikomu neublížilo a třeba se jim po takové ráně rozbřeskne v hlavě. To je naše povinnost.“

Chvíli šli mlčky.

„Taky mám moc ráda kočky.“ prohlásila.

„Mňoukají tence, nikdy neprosí.“

„Cože?“

„To je z jedné takové písničky. O kočkách a tak. Mňoukají tence, nikdy neprosí. To je správný – nikdy neprosit. Nepřítele...“

„Ty taky nikdy neprosíš?“

„Jenom přátele. Přítel je jako část tebe samotného. Taky on je šelma. Je to stejný, jako kdyby sis pomohla sama...“

„Máš divný řeči! Povídá se taky, že Armini jsou chytřejší než jiný lidi. Je to pravda?“

„Nevím. I mezi lidmi má spousta osob vyšší poznání. A doma jsem se potkal se spoustou hlupáků...“

Zastavila se. „Já musím tudy! Už mi ho dej...“

Enkra jí podal kotě. „Jak se jmenuješ? Já jsem Enkra.“

„Dorotka. Můžeš mi říkat Dot.“

„Těší mne...“ půvabně se jí uklonil. Zasmála se.

„Mňoukají tence, nikdy neprosí! Budu si to pamatovat!“

„Žij šťastně, Dot.“ znovu sklonil hlavu. Dívka se zasmála a rozběhla se ulicí, na rohu se ještě otočila a zamávala mu. Enkra se za ní díval, až zmizela. Pak se otočil a šel svým vlastním směrem. „Ano,“ říkal si, „Přátele je možné poprosit...“

Šel směrem k Toweru, blízko znovu přešel most a blížil se ke královskému hradu. Pozorně sledoval chodce, zvlášť pozorně, když spatřil někde černou bundu nebo kožešinu na šatech. Konečně viděl na protilehlém konci ulice skupinu šesti mladíků v černém, tmavých tváří a dlouhých vlasů. Věděl, že jsou to jeho bratři. Šel jim vstříc.

Šest párů očí si ho udiveně prohlédlo, když jim vstoupil do cesty. Ale poznali na něm i přes krátké rozstřapené vlasy soukmenovce a tak se zastavili.

„Jsem Enkra Weston, chráněnec tygřího náčelníka Kwarra a přítel Garna, jejich Vládce. Taky kníže jaguárů Quiroqa a náčelník leopardů Garawahsigharí mi přislíbili ochranu. Prosím vás o pomoc. Potřebuji dvanáct tisíc liber sterlingů.“

Šest mladých mužů stálo několik vteřin mlčky a všichni hleděli na Enkrovu tvář. Pak pozvedli oči a pohlédli jeden na druhého. Nakonec řekl ten, který se zdál být nejautoritativnější:

„Uděláme, co bude v našich silách. Jsem Harry Rockett.“

„Phill Sharpe.“ představil se další.

„Toni Salinas.“

„Liu-ši-Čang.“ To byl Číňan v kostěných brýlích.

„Abbe Lungga!“ Smál se štíhlý černoch s copánky u uší.

„Lobo Druckless.“ řekl poslední.

„Jsme námořníci ze školní lodi Candy, která právě teď připlula do Anglie. Chtěli jsme si prohlídnout londýnský památky, ale když máš problémy, svoláme válečnou poradu. Víš o nějakým místě, kde bysme si o tom mohli popovídat bez zbytečnýho vyrušování?“

„Kdekoliv, tady nikdo arminsky nerozumí. Ale pojďte třeba někam do průjezdu, tady to na naše poměry hrozně fouká...“

Abbe zatřepal kudrnatou hlavou. „Zlatý slova! Jenom kapitán to pořád nechce připustit...“

Zapadli do průjezdu, opřeli se o zeď a Enkra se postavil před ně, jako by byl vyslýchán.

„Tak na co potřebuješ ty drobáky?“

„Matka je nemocná. Profesor Corn tvrdí, že by pomohla jenom operace srdce – a chce za ni dvanáct tisíc.“

„A je to dobrej šaman, žádnej fušerák?“

„Nejlepší odborník v Anglii.“

„Dejme tomu. Tak mu ty prachy dej.“

„Zatím je nemám, musím je sehnat.“

„Banka ti nepůjčí?“

„Zarazili mi po vyčerpání konta všecky platby. Arminům prej úvěr nedávají...!“

„Ani se moc nedivím – to ten Alwin a jeho pitomý nápady. Divím se, že ho Vládce neroztrhne jako hada.“

„Zkusil jsi někdy roztrhnout hada?“ šklebil se Lobo.

Harry zjednal klid. „Jinak si ty peníze sehnat nemůžeš?“

„Neznám žádný způsob, jak to udělat.“

„Well. Tak to je musíme sehnat my.“

Ti dobří lidé nebyli ani na okamžik na pochybách, že Enkrovi dvanáct tisíc liber seženou a dají. Zda a jak jim to vrátí, už pro ně nebylo tak ožehavým problémem.

Chvíli všichni přemýšleli a mlčeli. „Je to dost velká částka. Nevím, jak se nám povede sehnat ji rychle. Je nás šest, tak by každej měl sehnat co nejrychlejc dva tisíce...“

„Tak to já nedokážu,“ řekl Abbe Lungga, „Já jsem obyčejnej pomocník na stavbě. Vykopat příkopů za dva tisíce, to neumím!“

„Nesmysl!“ řekl Harry, „Já jsem lakýrník a taky si nemíním vydělávat tímhle! Za práci nám tady moc nedají...“

„Toni by to mohl zkusit jako žokej...“ řekl Phill.

„Teď je zima, běhat se začne až na jaře.“ připomněl Enkra.

„No jo, fakt! Tak to teda nevím...“

Vtom promluvil malý Číňan Liu. Tvářil se dost tajemně. „Harry by mohl zazpívat!“

„Cože, já? A co?“

„No, zpíváš přeci rád. A máš bezva hlas. Když zpíváš na lodi, proč bys to tady nezkusil jako profík?“

„To je snad blbina, ne? Já přeci neumím kloudně zpívat! Tak ještě u ohně, mezi kamarádama...“

„Náhodou, jde to,“ soudil Lobo, „Počkej, neuhýbej! Představíme tě jako známýho zpěváka, vyděláš prachy, hodíme je tomuhle malýmu a mizíme, než to praskne. Hvězdy vydělávaj balík...“

Harry byl pořád ještě proti. „A to budu zpívat sám? Já přeci neumím moc ani na kytaru... Leda, že byste se mnou...“

„Já neumím vůbec na nic.“ upozornil Liu.

„Nevadí. Ty seš elektrikář, budeš se starat o aparaturu. Budeme přeci hrát na elektrický kytary a tak...“

„Já se elektriky bojím!“ prohlásil hrdě černoch Abbe.

„Nevadí, my tě donutíme! Ve strunách stejně žádná elektrika není. A ty umíš na bendžo, to je stejný...“

Abbe ustaraně vrtěl kudrnatou hlavou.

„Tedy,“ řekl Toni, „Já sice na kytaru moc neumím, ale na bubny bych si troufl. Museli byste mi odpustit sem tam nějaký ten kiks, ale já si myslím, že na tom zas tak moc nezáleží.“

„No, když si to myslíš,“ mávl rukou Harry, „Já nevím, kluci, snad by to vážně šlo! Máme to zkusit, co říkáš, Lobo?“

„Neříkám nic a jmenuji se manažerem. Znáte někdo nějakého hudebního podnikatele, se kterým by se dalo spolupracovat?“

Chvíli hleděli jeden na druhého. Pak řekl Harry: „Četl jsem o jednom v Pop-music Expresu. Jmenuje se Mojzes Löwy...“

„Jestli to není ten, co angažoval tu vyšisovanou bloncku z Ironu – měla takový severský jméno, Dita nebo Selma...“ zkoušel si vzpomenout Phill, „No, snad by měl bejt dobrej...“

„Zkusíme mu zavolat...“

Telefonní budka se nacházela přímo na druhé straně ulice. Lobo a Harry se do ní vmáčkli, Lobo po delším hledání nalezl v seznamu číslo a vytočil je. Ozval se nějaký dívčí hlas: „Kancelář pana Löwyho...“

„Prosím pana šéfa! Tady Lobo Druckless, manažer Harry Rocketta!“

„Kdo, prosím? Můžete mi to říct trochu zřetelněji?“

Lobo to opakoval ještě jednou a zřetelně.

„Nerozumím... máte nějaký divný přízvuk! Odkud jste?“

„Z Arminu,“ snažil se Lobo mluvit co nejdokonaleji anglicky, „Slavný arminský zpěvák Harry Rockett přijel do Londýna a má zájem o smlouvu s vaší firmou! Jsem jeho manažer...“

„Okamžik!“ na chvíli položila sluchátko. Po chvíli to v něm zacvakalo a ozval se sytý baryton: „Löwy. Co si přejete, prosím?“

„Lobo Druckless, manažer Harry Rocketta! Mám to potěšení vám nabídnout koncert této pěvecké hvězdy...“

Löwy na druhém konci drátu rozpačitě zakašlal. „Kdo je Harry Rockett? Slyšel jsem už o něm něco? Nebo slyšel o něm vůbec někdo někdy něco?“

„Ale pane Löwy!“ řekl Lobo velmi dotčeně, „Vy neznáte Harryho Rocketta? Je to jeden z nejslavnějších arminských zpěváků!“

„Vážně? A jste si tím zcela jist?“

„To zní, jako byste mi nedůvěřoval! No dobrá, pane Löwy – nejste jediný producent pop-music v Londýně. Budeme se muset s politováním obrátit na konkurenci...“

„Okamžik! Počkejte, ne tak zhurta, mladý muži. Bude mi potěšením se s panem Rockettem setkat. Má například čas... po obědě, ve dvě hodiny...?“

„Ano,“ řekl Lobo spontánně, ale okamžitě se opravil: „Totiž, ve dvě hodiny, to je příliš brzy. O půl třetí, hodí se vám to?“

„Ovšem,“ řekl Löwy a zdálo se, že vší silou přemáhá smích, „A vy přijďte také, pane... Drucklessi. Přijďte vůbec všichni – předpokládám, že máte také svoji hudební skupinu?“

„Ano, pane, samozřejmě,“ řekl Lobo důstojně, „Dobrá, dostavíme se k vám přesně o půl třetí...“

„Budu se těšit.“ řekl pan Löwy a zavěsil.

Chlapci vylezli z budky.

„Troubo!“ řekl Harry, „Měl ses ho zeptat, kde má kancelář!“

„Ty jsi trouba! Kdybych se ho zeptal, nebral by mě vážně. To manažeři obvykle vědí! I tak nám asi moc nevěřil...“

„No, uvidíme. Ale jak se dozvíme, kam jít?“

„Tak se přece zeptáme strážníka, ty osle! Nevím, co by sis beze mne počal jako umělec...“

Enkra byl s vývojem věcí celkem spokojen. Společně si zašli na oběd a pak se Harryho skupina vydala k Löwymu. Enkra si s nimi dal sraz zítra odpoledne na Trafalgar square a šel domů. Události se daly do pohybu a Enkra jim nijak nemohl pomoci.

Chlapci dorazili k Löwyho agentuře již o čtvrt na tři, ale aby udělali patřičný dojem, počkali až do půl a pěti minut a teprve potom přišli do vrátnice a dali se ohlásit. Byli očekávání a dívka, která jim zřejmě přepojovala telefon, je hned odvedla k šéfovi. Kanceláře agentury se skládaly ze čtyř místností, v každé seděli dva úředníci vyjma šéfovu, který měl nárok na soukromí. Dívka nepatřila nikam, zřejmě chodila z kanceláře do kanceláře a posedávala na volných židlích.

Pan Mojzes Löwy byl pán asi padesátiletý, nepříliš vysoký, zato neobyčejně tlustý. Jeho buclatá tvář byla dobromyslná a oči za silnými brýlemi se na svět dívaly velmi optimisticky. Zdálo se, že se neumí zlobit a nic jej nedokáže zkrušit.

„Jsem velmi rád, že jste se obtěžovali, pánové!“ usmál se na ně ještě srdečněji, „Který je prosím pan Druckless?“

Lobo předstoupil před ostatní a uklonil se.

„Výtečně, pane kolego! My se již samozřejmě známe z telefonu, že ano. Byl byste tak laskav a představil mi své přátele?“

Lobo přikývl a s důstojností sobě vlastní předvedl jednotlivé členy skupiny jako cvičené medvědy. Pan Löwy stiskl každému z nich ruku a obdařil je širokým laskavým úsměvem.

„Posaďte se, pánové!“ ukázal jim do kožených křesel, pak se posadil sám a přistrčil jim objemnou krabici z vzácných dřev, plnou různých značek cigaret a doutníků. Lobo mírně zavrtěl hlavou a pan Löwy, který už si vzal tlustý doutník, zaváhal. „Ach, zapomněl jsem, že nekouříte – promiňte!“ a položil svůj doutník zpátky do krabice.

„Tedy dovolte, abych se zeptal, pane Drucklessi, co vás ke mně přivádí? Vím, že jste manažerem tohoto pána – ale proč si pan Rockett přeje jen tak sám od sebe uspořádat vystoupení zde v Londýně? Je to poněkud neobvyklý postup, většinou nabízejí agenti představení hvězdám a ne naopak...“

Lobo chvíli přemýšlel. Pak se nadechl a řekl zpříma: „Protože potřebujeme dvanáct tisíc liber v hotovosti.“

Pan Löwy se zatvářil poněkud udiveně. „A to je tedy důvod vašeho vystoupení? Skutečně chcete tyhle peníze – a na ničem jiném vám nezáleží?“

„Konkrétně, potřebujeme dvanáct tisíc liber sterlingů v bankovkách do konce tohoto týdne.“

„Skvělé! Předpokládal jsem něco podobného. To vás tedy nebudu déle vyslýchat. Nezajímá mne, na co to potřebujete. A to vás tedy těch dvanáct tisíc přivedlo ke zpěvu?“

„To ani ne. Jak už jsem řekl, Harry Rockett je jedním z nejslavnějších zpěváků Arminu...!“

„No, řekl jste to. Ovšem to ještě neznamená, že já vám věřím. Já totiž, milý chlapče, čtu noviny a mám jisté znalosti o vaší hudbě. V životě se tam nevyskytlo jméno ani pana Rocketta, ani vaše. Lituji velice, ale žádný z vás není profesionální umělec, což je ostatně vidět. Jste amatéři, nic víc...“

Lobo chtěl protestovat, ale Harry ho zarazil. „Tak na rovinu, pane Löwy. Jsme námořníci z Candy, toho křižníku, co tady právě zakotvil. Sháníme ty prachy pro jednoho kamaráda. A napadlo nám, abysme si je vydělali zpěvem. Měl jsem dojem, že nám pomůžete, pane Löwy. Moc bysme vám byli vděční...“

Löwy hleděl z jednoho na druhého. „No... to, že nejste zpěváci ani hudebníci, vím já. Neví to nikdo další – a já myslím, že se to ani nemusí dozvědět. Může to zůstat mezi námi, ne?“

Harry pokýval souhlasně hlavou. „A... budeme tedy zpívat?“

„To ještě nevím. Umíš něco, chlapče?“

„No...“ zaváhal Harry.

„Nejlepší bude, když se mi předvedete. Máte nějaké nástroje?“

„Na lodi. Ale nejsou nic moc, obyčejný kytary a...“

„Nevadí. Máme tady nějaké nástroje, zkuste si je. Prosím vás do studia, pánové...“ Löwy otevřel dveře a oslovil jednoho úředníka: „Harrisi, doneste sem ty kytary, co zbyly po těch... Speaterech! Zkusíme to na ně...“

Harris přinesl dvě otlučené elektrofonické kytary – tvářil se při tom, jako by táhl za ocas utopenou kočku. Chlapci si je rozdělili tak, že jednu si vzal Phill a druhou Lobo – Toni si sedl za soupravu bubnů a chvíli váhal, protože jich bylo na jeho schopnosti moc. Pak se krátce domluvili a spustili námořnickou písničku o jedné přístavní dívce nevalné pověsti a jejích stycích s námořníky ze všech konců tohoto nelaskavého světa. Písnička byla více než mírně oplzlá a v některých chvílích až příliš realistická v líčení, ale znělo to rytmicky a vcelku přijatelně. Vzhledem k tomu, že byla zpívaná arminskou angličtinou, Löwy příliš nerozuměl, ale i tak se mu to docela líbilo.

„No, mohlo to být horší! Ty umíš opravdu trochu zpívat, Harry, až se ten rámus pustí přes reprobedny, budou posluchačky omdlívat nadšením. Lidé jsou většinou dost hloupí a myslí si, že co je nahlas, je dobrý. Vaše písnička je sice dost... tedy, těžko přijatelná, ale doufám, že si vymyslíte nějakou lepší, až se bude nahrávat na desky. Doufám, že ještě něco umíte...“

„Jste možná až moc laskav, pane Löwy,“ řekl Harry, „My víme, že neumíme skoro nic – neradi bysme, abyste z nás měl škodu...“

„Buď bez obav! Ještě nikdy jsem neměl škodu z ničeho, do čeho jsem se pustil. Zítra to nestihnu, ale na pozítří bych vám mohl najmout malý sál, kde uspořádáte dvě představení, odpoledne a večer. Pozvu na to pár známých mládenců, kteří vám udělají dost slušnou reklamu. Jaký budou další koncerty, to vám včas řeknu. Zkuste se zatím naučit něco, co by se lidem líbilo, taky pár starých hitů třebas od Beatles, budete to potřebovat na přídavky. Snad nás nevyženou...“

„A co těch dvanáct tisíc liber?“

„Nevím. Ale věřím, že to dokážeme...“

První koncert Harry Rocketta skončil obrovským debaklem. Nicméně části mladých, kteří se tam zašli původně podívat jenom ze zvědavosti, se to líbilo a vynucovali si další přídavky. Asi se se svými zážitky svěřili kamarádům, protože večer už jich tam bylo podstatně víc a byli ještě nadšenější. Chlapci byli dokonce nuceni zahrát i věci, které si jakživi nevyzkoušeli, ale naštěstí dopadlo všechno dobře. Dokonce dopadl koncert i finančně úspěšně a pan Löwy si jenom mnul ruce.

Po koncertě byli členové skupiny pozváni na večeři do Löwyho soukromého domu a představeni jeho choti Sáře, synům Arthurovi a Samuelovi a dceři Ráchel. Všichni k nim byli velice milí a Ráchel, která se také zúčastnila koncertu, udělala velký dojem zvláště na Harryho.

Druhého dne měl pan Löwy několik telefonických rozhovorů se zástupci gramodeskových firem. Choval se k nim rezervovaně a vyjadřoval obavy, zda se jeho chráněnci vůbec odhodlají natáčet na desky – vzhledem k tomu, že byli známi jako Armini, se nikdo takové neochotě nedivil – lidé z Ostrova jsou považováni všude na světě za poněkud výstřední.

Harry Rocketta, který se procházel odpoledne po Oxford Street na schůzku s Enkrou, se pokusil přesvědčovat jakýsi chlapík, aby nechal Löwyho osudu a spojil se s jeho firmou, která je ochotna dát mu mnohem víc za každé vystoupení i nahrávku. Harry mu napřed ukázal zaťatou pěst, později jej touto pěstí praštil mezi oči a předal nejbližšímu strážníkovi – který se ani nedivil, když se mu Harry představil.

Na další koncert se dostavilo tolik obecenstva, že bylo vyprodáno i k stání a řada lidí ještě proklouzla bez lístků úplatkem pořadatelům. Po koncertě byl Harry obléhán řadou nejrůznějších podnikatelů, odpalíroval je však bleskurychlým poukazem na to, že o veškeré finanční záležitosti se stará pan Mojzes Löwy. Pan Löwy setrval na svém stanovisku nedovolit nahrávat desky a nejvážnější zájemce si pozval do své kanceláře.

Tentokrát byl pozván na večeři pouze Harry. Byl přesvědčen, že krásné slečně Ráchel to bude velmi vhod. Aby měl možnost přijít do tohoto domu častěji, přiznal se Löwymu k další své profesi, lakýrnictví, a že se od svého otce naučil vytvářet na novém nábytku starobylou patinu. To Löwyho zaujalo a nakonec se dohodli, že Harry tímto způsobem upraví některý Löwyho nábytek. Takže se k nim Harry nastěhoval, Ráchel vyhnala oba bratry a osobně mu pomáhala míchat barvy. Ovšem práce na nábytku šla velice pomalu...

Toho dne povolil konečně Löwy při velmi mastné nabídce natočit první desku a sjednal natáčení na druhý den dopoledne, což se skutečně stalo. Ještě týž večer vysílala poprvé Harryho nahrávku stanice Radio Caroline, o tři dny později i BBC. Löwymu došla první nabídka k televiznímu vystoupení.

Po třech dnech opravoval Harry v Löwyho domě starobylou komodu, mračil se a tiše pro sebe proklínal, neboť Ráchel nebyla doma. Z toho důvodu mu šla práce dost od ruky, tím spíše, že byl přítomen i pan Mojzes Löwy, pozoroval Harryho činnost a občas si něco připsal do účetní knihy. Bylo asi deset hodin dopoledne a Löwy nebyl toho dne v kanceláři.

Najednou zazvonil telefon. Byla to domácí linka neuvedená v seznamu, aby Löwy nebyl zbytečně rušen obchodními hovory v kruhu rodiny. Takže teď zvedl sluchátko a slyšel: „Žid Löwy?“

„Prosím?“ řekl pan Löwy dotčeně.

„Je tam žid Löwy?“ ptal se arogantní hlas posměšně.

„Co si to dovolujete?“ zeptal se Löwy ještě dotčeněji.

„Tady je gestapo, žide! Nepokládej to, budou se dít zajímavý věci! Máš rád svoji dceru?“

Löwy přivolal pokynem ruky Harryho a ukázal mu na pomocné sluchátko, které na telefonu měl. Harry je přiložil k uchu.

„Co je s mojí dcerou?“

„Co by bylo? Sedí tady vedle mě a řve. Pozvali jsme ji na malou návštěvu k nám. Co, žide, máš ji rád?“

„Kdo je to – my?“

„Gestapo, už jsem ti řek! Však ti ji vrátíme, ale něco za něco, rozumíš, žide? Dceru za takovejch... padesát tisíc! Co ty na to?“

„Jak vám mám věřit, že je to pravda?“

„No, třeba nevěř! Ale jak bysme věděli tvý domácí číslo, co říkáš? Nebo počkej, dám ti ji k aparátu! Pojď sem, holčičko, řekni něco tatíčkovi!“

V aparátu zašuměl vzrušený dívčin dech. „Tati, ti chlapi... chytli mě ve městě a odvezli, nevím, kde jsem, jsou tu čtyři... Au, nech mě, ty prase...“

A opět muž: „Drž hubu, nebo tě... už ses nakecala dost!“

„Poslyšte,“ řekl Löwy, „Tohle vám přijde draho, jestli se obrátím na policii! Budete...“

„Drž hubu, žide! Jestli se opovážíš žvejknout slovíčko policajtům, už svou holku neuvidíš! Radím ti, sežeň si padesát tisíc v malejch bankovkách, jasně nepoznamenanejch, aspoň doporučuju! Postav si pěkně kufřík s prachama k postýlce a čekej, až tě zavoláme! Jasný, žide?“

„Ale já nemám tolik peněz! Přátelé, nedokážu přece tak rychle sehnat takovou částku...“

„Kecáš! Máš prachů jako šlupek, zvlášť vod tý doby, co dojíš toho Armina. Nebo se vobrať na něj, zvířata prej mají peněz, že nevěděj co s nima!“

„Ale já...“

„Bez kecání, žide! My si nehrajem! Opakuju: prachy do kufříku a čekat! Jasný? Opakuj to!“

„Připravím si padesát tisíc a budu čekat. Ale...“

Ve sluchátku to klaplo a ozval se tón volné linky.

Dvě vteřiny zůstal Mojzes Löwy nehybně sedět. Pak stiskl vidlici telefonu a počal vytáčet nějaké číslo. Harry mu stiskl zápěstí a zabránil mu v tom. „Policii ne! To není k ničemu.“

Löwy zaváhal.

„Řekli nevolat policii! Neznám zdejší zvyky, ale tuším, že policajti na ně nebudou stačit. Možná máme podložený telefon, myslím odposlouchávací zařízení. Váš dům stojí na samotě a linka je samostatná. Konečně, zkusíme to. Zacpěte si uši, zkusím si s nima trochu pohrát...“

Harry zvedl sluchátko a vytočil nulu, aby se dostal do státního systému. Pak přikryl mikrofon dlaní a poslouchal. „Myslím, že slyším slabý dech. Naslouchají. Pozor...“ Strčil do úst dva prsty a zahvízdal do telefonu tak silně, že o dva bloky dál pustil nějaký chlapík sluchátko a zakryl si ucho dlaní. Harry slyšel slabě jeho kletby.

„Jasně, odposlouchávají všechno. Zřejmě taky hlídají dům. Policii nebude možný zapojit, bojím se, že by mohli...“

Löwy složil hlavu do dlaní. „Slyšel jsem, že existuje jistý gang, který se na tohle specializuje. Lordu Graylovi zabili syna, když jim nemohl zaplatit, dodnes je nechytili... Že by oni?“

„Možná.“ pokrčil Harry rameny.

V té chvíli zazvonil telefon a zvedl to Harry. „Tyhle fóry si odpusť, žide! Ještě jednou a ztratíme trpělivost! Radši maž pro prachy!“

„Trhni si nohou, frajere!“ řekl Harry s tvrdým arminským přízvukem, „Už pro ně chvátáme! Vohřej si zatím vodu na čaj!“ a bez dalších diskusí položil sluchátko.

„Teď se rozdělíme. S vaším dovolením... Vy půjdete do banky a vyzvednete peníze. Připravte se na to, že vás budou sledovat. Vyzvednete pětadvacet tisíc v librách, jak chtějí. Zbytek vyberete až potom, co se setkáme ve vaší kanceláři. Já zatím uvedu do pohotovosti naše kluky.“

Mojzes Löwy mu s údivem pohlédl do očí. Spatřil v nich zelenavé ohýnky, které nevěstily nic dobrého. „Ty mi chceš... pomoci?“

„Kdo ublíží Ráchel, nesmí žít. Nejsem jenom šašek, co skáče na jevišti za peníze. Jsem taky bojovník. To asi přehlídli.“

Löwy splnil svůj úkol rychle a obratně. Odjel do banky, kde vyzvedl třicet tisíc liber. Jako důvod uvedl, že jeho Armini si přejí honorář na ruku. Třicet tisíc vyzvedl proto, že si byl jist, že Harry stejně nic nezvládne – potom odjel do kanceláře a zavřel se tam, nepřeje si být rušen.

Za dvě hodiny přijel Harry a neměl s sebou žádné zavazadlo. Přijel taxíkem, což bylo na Armina neobvyklé, ale na jeho tváři nebylo znát žádné duševní pohnutí. „Je to v pořádku. Smečka je připravena. Máš peníze?“

„Třicet tisíc!“

„Dobře. Pojedeme teď spolu do banky a tam vyzvedneme těch zbývajících dvacet. Sledoval tě někdo?“

„Nevím. Neřekl bych...“

„Mne ano. Malý, dost špinavý chlápek v placaté čepici. Nevím, zda ví, že o něm vím. Půjdem.“

Löwy se podřídil Harryho vedení. Nasedli do Löwyho auta.

„Za námi jede žlutý taxík. Jsou v něm dva chlapi, ale sedí oba vpředu. Nenápadně se podívej do zrcátka...“

„Skutečně,“ řekl Löwy, „Co uděláme?“

„Nic. To je v pořádku. Mají nás sledovat...“

V bance vyřídili opět všechno v klidu, až na to, že pokladník se díval na tuto dvojici trochu podezíravě. Zkroušený Löwy a nebezpečně vyhlížející mladík nebyli zrovna ideálním párem.

Potom, za bdělé asistence žlutého automobilu, jeli do Löwyho vily. Harry si napsal pro každý případ číslo auta, ale soudil, že je to zbytečné, neboť bude nejspíš ukradené.

Ve vile složil Löwy všechny peníze do kufříku, zamkl a položil na stůl. Harry zatím rozšrouboval telefonní aparát.

„Co to děláš?“

„Malý zlepšováček. Přidávám k tomu vysílačku. Až budeš mluvit telefonem, uslyší to i kamarádi na lodi...“

Harry vyndal z kapsy kožené pouzdro a z něj malou vysílačku. Několika drátky ji připojil na telefon místo podružného sluchátka a připojil na směrovou anténu, udělanou z kusu drátu.

„Paráda,“ ocenil svoje dílo, „Škoda, že to nemůžeme vyzkoušet. Liu bude mít radost...“

Sotva si otřel ruce, zazvonil telefon. Harry pokynul Löwymu.

„Je to žid Löwy?“

„Ano. Co si přejete?“

„Děláš to dobře, žide! Prachy už máš pohromadě, a bez potíží! Dej mi toho mladýho, vím, že je u tebe!“

Löwy předal telefon Harrymu.

„Omrzel tě život, frajere? Nebo se už nemůžeš dočkat, až se seznámíme?“

„Kecy, kecíčky!“ zasmál se ten chlap, „Koukej, cápku, teď se pěkně sebereš, půjdeš na svou kocábku a neodvážíš se vystrčit ani nos až do rána, je ti to jasný? Myslím to vážně – jestli kterejkoliv z vás vyleze do rána z lodi, zakroutím jí krkem!“

Harry zaskřípal slyšitelně zuby. „Dobře, počkáme do rána! Ale pamatuj si, frajere, jak se rozední, máš mě na krku! A neslezu, dokud ti nevymlátím všecky zuby! Vyhlásil jsi omylem válku našemu klanu...“

„Vyser si voko, srábku! Dětí se nebojíme! Pamatuj si hlavně, do rána žádnej z vás ani krok z lodi! A plav domů, ať o tebe maminka nemá strach!“

„Ty si zatím zkus vzpomenout na nějakou modlitbu.“ řekl Harry a položil to.

„Co chtěl?“ ptal se Löwy.

„Abych zalezl do lodi. Taky že jo. Už jsem na cestě, jenom se na něco zeptám kamarádů.“ Vzal šroubovák a chvíli se jím rýpal ve vysílačce, pak řekl: „Liu, slyšíš mě?“

Ve vysílačce to zachrčelo: „Slyším...“

„Rozuměl jsi tomu hovoru?“

„Skvěle, každý slovo. Jdeš sem?“

„Jo, hned. Končím...“

Harry dal do pořádku telefon a obrátil se k Löwymu. „Až zavolají, uděláš všechno tak, jak řeknou. Nediv se ničemu, ani když mě nikde neuvidíš. Budeme tam, kde je zapotřebí. A neboj se. Máš nějakou zbraň?“

Löwy vytáhl ze zásuvky stolu pistoli.

„Hm, dobrá. Ale pro jistotu ji nech doma. Hodně štěstí, pane Löwy. A zkus mi věřit, mám Ráchel rád...“

Harry vyšel ven a vydal se pomalu směrem k přístavu. V dálce spatřil žlutý automobil a za jedním rohem se mu pověsil na paty šmejd v placaté čepici. Harry si ničeho nevšímal, došel do přístavu, odešel na loď a tam ulehl na pryčnu mezi kamarády.

A pak čekali.

Celý den se nic nedělo. Pak se snesla noc a nedělo se stále nic. Byla noc mrazivá a protivná, v jaké žádné rozumný člověk nevyleze ze svého teplého úkrytu. Ale kluci byli připraveni do té noci jít. Po setmění jejich loď vytáhla můstek a zrušila tím možnost odchodu na břeh. Vzápětí kapitán svolal mužstvo, zkontroloval jejich zbraně i potápěčské přístroje a popřál jim hodně štěstí. Kromě šesti, vybraných do prvního sledu, byli připraveni také všichni ostatní.

Okolo jedenácté se vysílačka ozvala: „Žid Löwy?“

„Ano, u telefonu.“

„Tak dávej pozor, žide! Vezmeš prachy a svoje auto a pojedeš do parku u Lise Corner. Víš, kde to je?“

„Nevím.“

„Tak si to najdi na mapě! Pojedeš tam a předáš prachy chlapovi, co tam na tebe bude čekat! Žádný vylomeniny a hlavně žádný volání policajtů – nebo toho voprsklýho frajírka! Necháš ho klidně spát! Až dostanem prachy, pustíme tu maličkou...“

Cvak – klaplo to a byl konec.

Kapitán mlčky kývl. Harry a jeho kluci se zvedli, vzali svoje věci a jeden po druhém se spustili po boku lodi na odvrácené straně do studených vln. Tiše doplavali ke břehu v místě vzdáleném asi půl míle, kde měli připraveny civilní šaty v úkrytu mezi bednami. Tam se bleskově převlékli a odložili potápěčskou výstroj. Harry si prohlížel mapu Londýna.

„Lise Corner – a tady je park! To má Löwy přes celý Londýn. Tam budeme dřív...“

„Tak si půjdem pro auto...“

Přístav je místo značně nepřehledné. Kluci se uměli plížit po džungli, teď využili svých schopností, když se vraceli ke své lodi z druhé strany. Tušili, že hlídač bude někde v místě, kam může zajet autem, nejspíš tím žlutým taxíkem.

„Vidím ho. Tam u telefonní budky. Jsou dva...“ řekl Phill.

„Druhej sedí v autě. Je mu zima... Dlouho nebude...“

Chlapík, který se schovával za budkou, se choulil do velkého převlečníku a podupával. Druhý kouřil a oba sledovali palubu Candy, kde se absolutně nic nedělo.

Černoch Abbe a Phill vyrazili vpřed. Neslyšně se dostali do blízkosti taxíku, aniž si jich chlapi všimli. Phill vytáhl z pouzdra na krku vrhací nůž a mrštil jím chlapovi do zad – ten jenom zaskučel bolestí a složil se. Abbe současně namířil okýnkem na muže v autě samopal. Ten zaváhal, ale potom vystoupil.

„Dobrý!“ Harry si jich téměř nevšímal, vytáhl baterku a blikl směrem k lodi. Vzápětí se objevili čtyři námořníci.

„Tyhle dva vemte na loď. Mučit, dokud něco neřeknou!“

„Poslechni, mladej...“ začal jeden z nich.

Harry se staral o vůz, ne o něho. „Dělejte si s nima, co chcete. Můžete je umučit k smrti, nepotřebuju je...“

Všech šest se do taxíku pohodlně vešlo. Vyrazili opatrně směrem k Lise Corner. Měsíc zatím zahalily mraky a tak byly ulice osvětleny jenom několika málo žlutými a slabými lucernami.

Na vhodném místě zastavili a vystoupili z auta.

„Jsme už blízko toho parku. Je tam na konci ulice...“

„Je tam tma jako v rohu.“ řekl Lobo.

„To je jenom dobře. Jsme noční šelmy.“

Opatrně se kradli k parku, využívaje noční tmy a temných koutů. Zaujala je telefonní budka – zdálo se jim, že se tam něco hýbe, takže se k ní blížili velmi opatrně. Skutečně, nějaký chlap tam telefonoval, ale jak se zdálo, s hovorem nespěchal. Neviděl je, tím si mohli být jisti – přesto zůstal Toni poblíž na hlídce.

V celém parku svítila jenom jedna lucerna a to přesně uprostřed na křižovatce všech cestiček. Armini viděli lépe potmě než necvičení lidé, takže si všimli nezřetelnou siluetu automobilu u jednoho z východů z parku. Bylo to tmavé auto, seděl v něm jeden člověk a neměl rozsvícena žádná světla – jenom nárazníky a puklice kol se matně leskly.

Harry a Phill se rozhodli oběhnout blok a dostat se k autu z druhé strany. Na chvíli je ale zadržela vysílačka, která pípala Liovi v kapse. Ozvali se.

„Hele, ti dva jsou pěkný skety. Řekli nám číslo svýho šéfa, ani jsme si s nima nemuseli moc hrát. Je to 795-690.“

„Fajn. Víš to jistě?“

„Mazlili jsme se s nima odděleně a povídají to samý.“

„Príma. Mazlete se s nima dál, třeba ještě něco řeknou.“

„Harry, máme krásnej nápad. Jsou to milí hoši a my jedeme do Jižní Ameriky. Co takhle svézt je kousek s sebou a vysadit někde na pobřeží Ohňové země? Vtípek, ne?“

„Bezva. Kdyby zlobili, tak jim ještě před vysazením sebereme hadry a boty. A cokoliv na přežití...“

„Ale jdi, seš perverzák! To by zahynuli hned! My jim chceme dát šanci, chápeš? Když projdou tři sta mil pustinou, budou mít nějakou naději, to je přeci príma, ne?“

„Bezvadný. Můžeš jim to říct, budou jistě bez sebe štěstím.“

Zrušili spojení a Harry a Phill vyrazili. Když se dostali do blízkosti auta, zjistili, že jeden z mužů vystoupil a prošel si park, asi aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Právě se vracel, naklonil se k autu a něco povídal. Potom si zapálili cigarety, muž venku se otočil a šel zase do parku. Sotva zmizel za křovinami, vydal se k autu Harry. Plán měl připraven – vytáhl z kapsy špačka tužky, zasunul si ho do úst a sklonil se k okýnku auta se slovy. „Hele, kámo, dejchni mně na rouru!“

Muž v autě cosi zabručel.

„Hele, nebuď sviňa!“ mumlal Harry trochu přiopile, „Dej mi kus vohně, jseš přeci ňákej kámoš...“

Chlapík v autě zřejmě došel k přesvědčení, že pro klid na noční ulici bude lepší dát opilci připálit, spustil okénko a vysunul žhavou cigaretu ven. Harry se k němu nahnul, vymrštil ruku dovnitř a popadl ho za hrdlo. Chlap nevykřikl, zvedl sice ruce, aby oderval Harryho od svého krku, ale ten otevřel dvířka a popadl ho i druhou rukou. Vytáhl ho ven a hranou dlaně udeřil do zátylku. To už byl u auta i Phill. Společně chlapa spoutali.

Z parku přicházel Liu a Abbe. Táhli druhého chlapa jako utopenou kočku, prozatím ho položili na zem za křoví a čekali.

Phill nalil zajatci trochu kořalky do hrdla a Harry dával pozor, aby nezačal řvát. Neměl na to ani pomyšlení, když se probral, koulel očima a udiveně si prohlížel svoje věznitele. Dospěl k názoru, že to jsou kluci ani ne osmnáct let staří, takže se jich okamžitě přestal bát. Dokonce zavrčel: „Co si to dovolujete, chuligáni zatracený?“

„Po tom je ti kulový ho.“ řekl Harry, „Budeme si povídat. Tak třeba, kolik vás tady celkem je.“

„Co je to za blbost? Čekám tady na svou holku, ne?“

„Čekáš na padesát tisíc. Dočkal ses právě svý smrti. Ještě tě nemá, ale už si brousí kosu. Príma vyhlídky, co?“

„Já nechápu...“

„Tak dobře. Mojzes Löwy, jeho holka, padesát tisíc. Teď ty!“

„Nevím nic o prachách ani o holce ani o židovi! Co to kecáš?“

„No, škoda. Bude ti krušno, než si vzpomeneš...“

Chlap se díval z jednoho na druhého. „Vy nejste fízlové!“

„Ani zdaleka. My jenom chceme tu holku a ty prachy.“

„Vypadáte jako... snad dokonce nejste...“

„Jsme dokonce. Tak jak?“

„Do prdele...“

„Tamtéž. Tak povídej, co máte dělat!“

„Víš co? Vyliž mi prdel!“

„Co se dá dělat.“ Harry se zmocnil špačka cigarety, kterou chlap kouřil. „Dobře ho drž, Phille...“ Přitiskl žhavý konec na jeho paži a s rozmyslem jej posunoval.

„Ty ses zbláznil!“ vykřikl zajatec a hlas se mu zachvěl.

„Ty jsi blázen. Mlčíš a necháš se mučit. Nevadí. My máme čas.“

„Co ode mne chcete? Já nic nevím, jsem tady náhodou a...“

Harry mu vrazil do huby kus lodního lana a přivázal jako roubík. Pak společně chlapa vytáhli a přivázali k lucerně, která ovšem nesvítila, nejspíš byla záměrně poškozena. Phill otevřel kufr, našel tam kanystr s benzínem a chlapa polil. Harry viděl mužovy zděšené oči – uvolnil mu roubík.

„Co... co to... děláte?“

„Zkusíme, jak to vypadá, když člověk hoří. Prý to jde rychle. Ale my budeme šetřit benzínem, aby sis to vychutnal.“

„Vy jste naprostí šílenci!“

„Ano, to je pravda. Tak to zkusíme...“ Harry kývl, aby Phill utáhl roubík, a sám škrtnul zápalkou.

„Ne... počkej!“ vykřikl muž zděšeně, „Budu mluvit!“

„Tak dobře. Povídej, co jste tu měli dělat!“

„Čekat, až přijede ten chlap a dá prachy pod lampu. Potom si je vezmeme a přivezeme šéfovi.“

„Fajn. Kde jsou ti další?“

Muž zaváhal. Asi už mu to taky vrtalo hlavou. „Trix šel čekat támhle... Asi zdrhnul, když vás viděl.“

„Nezdrhnul. Tiše spí a něco hezkýho se mu zdá...“

„A potom... Morton... ten je...“

„V telefonní budce na druhý straně. A dál?“

„Dál už nikdo...“

„Dejme tomu. Tak podívej, představ si, že ty peníze už jsou tady. Takovej úhlednej kufřík to je. Co uděláš dál?“

„Já... přivezu je šéfovi!“

„A nezapomněl jsi na nic? Třeba zavolat mu?“

Chlap těkal očima z jednoho na druhého. Nechápal nic.

„Třeba zavolat na číslo 795-690?“

Zašklebil se tak, že Harry spokojeně kývl. „Souhlasná reakce. Jak vidíš, víme všechno. Ještě si budem chvíli povídat, jseš mi sympatickej a já rád mluvím se sympatickejma lidma. Adresu tvýho šéfa mi řekneš?“

„Bydlí na Montgomery Road... je to vila... číslo 51.“

„Dobře. Ověříme si tu o těch druhých... Přiveď toho...“

„Počkej! Ta adresa je správně, ale... teď tam nebude.“

„A kde teda je?“

„Čeká... v Grantově pohřebním ústavu. To je to číslo.“

„Príma. Tak budeme telefonovat. Odvaž ho, Phille.“

Chlapíkovi po odvázání poněkud stouplo sebevědomí.

„Nemyslete si, že to necháme jen tak! Za tohle budete pěkně klopit, hajzlíci mrňavý! Nemyslete si, že ňákej grázl z Ostrova se na nás bude vytahovat...“

„Poslechni,“ řekl mu Harry, „Já proti tobě osobně nic nemám, ale připadá mi, že seš blbej. Měl jsi kámoše – nemáš kámoše. Jseš po krk v průseru a jde ti o kejhák. A ještě seš drzej. Já se ti fakt divím, že nechceš přežít...“

Vtom se zarazil – přijíždělo auto. I chlapík trochu oživl, ale Harry poznal podle zvuku motoru, že je to Löwy. Aniž řekl slovo, udeřil chlapa pažbou jeho vlastní pistole do hlavy.

Löwy dojel k parku, otevřel dveře a vystoupil. Držel v ruce kufřík. Kráčel k jediné svítící lucerně. Jenže namísto bandity mu přišel naproti Harry.

„Už to je v běhu a zastavit to nemůžeme,“ řekl klidně, „Vem ten kufřík a vrať se zase domů. Ale nespěchej, máme toho ještě moc.“

„Tím chceš říct, že...“ zaváhal Löwy.

„Tím chci říct: Dva bandity, který hlídali loď, mají teď naši a dělají z nich krouhaný zelí. Tři další máme tady a už jsme je začali vyslýchat. Teď si půjdem pokecat se šéfem. Obávám se, že to půjde rychleji, než pán čeká...“

„Moc se mi to nelíbí...“

„Ani nám ne. Zatím máme jednoho raněnýho na jejich straně, mrtvý naštěstí žádný. Trochu je děsíme, ale asi to zvládnem bez velkýho prolejvání krve. Tak jeď a čekej doma...“

„Díky, Harry. Poslyš, já... nezapomenu ti to...“

„Dělám jenom to, co je má povinnost.“

Mojzes Löwy nasedl do svého auta a odjel.

Harry se vrátil ke svému zajatci. Už se probral, trochu sebou škubal, ale z pout se dostat nemohl.

„Tak podívej,“ řekl mu Harry, „Teď zavoláš svýmu šéfovi a řekneš mu, že prachy máte a že je všechno v pořádku. Jestli řekneš něco jinýho, škrtnu sirčičkou a ty poznáš, jak se dařilo náboženskejm reformátorům v patnáctým století. Jasný?“

Muž se tvářil vztekle, ale přikývl, takže byl na chvíli uvolněn z pout. Odvedli ho k telefonní budce, Harry vytočil číslo 795-690 a poslouchal: „Grantův pohřební ústav...“

„Tady je Tom, šéfe. Jsem u Lise Corner. Klaplo to.“

„Fajn, Tome. Prachy máš?“

„Jo. Přepočítal sem je. Sou v pořádku.“

„Nějaký problémy?“

„Žádný, šéfe. Všude je mrtvej klid...“

„Poldové žádný? Ani... nikdo jinej?“

Tomův hlas se malinko zachvěl, ale Harry vytáhl zapalovač a dal mu ho před oči, takže řekl: „Ne, šéfe. Vidu ani slechu. Nikde se nepohnul ani lísteček...“

„Dobře mě poslouchej, Tome, todle je důležitý: kdybys někdy někde viděl frajírka v černý bundě s dlouhejma vlasama a tmavou držkou, takovýho drzýho zmetka – zkrátka nějakýho Armina, tak... to znamená, že je zle, chápeš! Co ty na to?“

„Neviděl, šéfe.“ řekl Tom rozhodně.

„Fajn. Takže poslouchej. Pojedeš na křižovatku Wilkinsonovy ulice a spojky do náměstí generála Montgomeryho. Vzadu je vjezd firmy, tam třikrát zazvoníš. Vrátnej ti votevře. Ty dva šmíráky můžeš vyplatit na místě a propustit, a ty sem přivez prachy...“

„Jasný, šéfe.“

„Tak padej!“

Šéf zavěsil a Harry pochvalně pokýval hlavou. „Jseš nadanej, Tome. Jak se zdá, vyhrál jsi svůj život. Máš radost?“

„Tím myslíš, že mě pustíš?“

„Na to taky dojde. Až podle toho, v jakým stavu bude ta holka. Kdyby náhodou něco nevyšlo, pořád ještě máme ty sirčičky. Ale nic se neboj, třeba tě budeme jen po kouskách řezat motorovou pilou.“

Tom je chtěl někam poslat, ale radši si to rozmyslel. Kluci ho odvedli ke žlutému taxíku, přivedli i dva druhé a všechny je tam posadili. Řídil Lobo. „Odvezu je na loď a hned jedu za váma! Jsem tam co by dup!“

Harry s ostatními odjeli Tomovým autem na udanou adresu. Auto nechali vzadu ve dvoře a přistoupili k zadním dveřím, kde Harry třikrát zazvonil. Dům byl tichý a okna tmavá, nezdálo se, že by někdo byl uvnitř vzhůru, ale přesto slyšeli šouravé kroky, pak se dveře na milimetr pootevřely a někdo se zeptal: „Co je?“

„To sem já, Tom!“ zašumloval Harry, „Pusť mě, nesu prachy...“

„Pojď...“ řekl ten druhý tiše a otevřel dveře. V té chvíli mu Liu skočil oběma nohama do obličeje. Byl to už postarší chlapík s pleší a přes šéfovo mínění se moc bránit neuměl. Hbitě ho spoutali, sebrali mu i pistoli z pouzdra pod paží.

Kluci vběhli dovnitř jeden po druhém, Phill prošmejdil kukaň vrátného, kumbál s jedním stolem, dvěma židlemi a kavalcem. Toni zkoušel dvoje dveře proti vrátného lóži, ale obě byly zamčené. Vzadu na konci chodby byly ještě jedny dveře – k těm přiskočil Harry a otevřel je.

Spatřil noviny, roztažené před obličejem muže sedícího v křesle s nohama na stole. Mimo nohou ležel na stole naleštěný samopal Kalašnikov. Muž při zvuku otevření dveří pustil noviny, takže měl Harry možnost vidět jeho pomačkaný obličej, úzký černý knírek a žvanec doutníku, vražený do koutku úst. Na první pohled to byl typ gangstera, s nímž se neradno setkat. Když ten chlap spatřil Harryho, chmátl po samopalu a zřejmě mínil vystřelit. Ale okolo Harryho hlavy zasvištěl Phillův vrhací nůž a zasekl se ničemovi přímo pod kapsičku s velkým, úhledně složeným bílým kapesníčkem. Chlap zachroptěl a žvanec doutníku mu vypadl ze zkřivených úst. Pustil samopal a překotil se dozadu i s židlí. Když k němu Harry přiskočil, byl už mrtev.

Abbe chlapa prohledal a objevil pod jeho sakem dvě automatické pistole Magnum. „To byl teda chodící arzenál! Samopal a dva kolty – vypadá to, že jsme zbavili svět jeho veliký ozdoby...“

„Jak se zdá, peklo se bude divit...“

Liu zkusil dveře v pozadí místnosti a zjistil, že jsou zamčené. Nechali je být a šli po schodech do patra.

Pod jedněmi dveřmi tam pronikal proužek světla a ozývaly se odtamtud nějaké hlasy. Kluci dveře obstoupili a připravili si zbraně. Pak Harry chytil za kliku a rázně dveře otevřel, Phill a Liu skočili dovnitř a Toni vykřikl: „Pracky ke stropu!“

V místnosti bylo pět mužů – čtyři hráli karty u stolu uprostřed místnosti, pátý něco mixoval u baru v rohu. Ten muž se otočil a hodil po útočnících šejkr, dřív než si uvědomil, kolik jich je. V té chvíli ztratil Toni hlavu a střelil. Muž se chytil za břicho, poklekl na kolena a se skučením se hroutil na zem. Ostatní raději poslušně zvedli ruce.

Harry vstoupil s pistolí v ruce. „Kterej z vás je šéf?“

Všichni mlčeli a nenávistně zírali, jenom ten raněný skučel. Malinký mužík se svraštělým obličejem se pokusil pohnout, ale Harry na něj zamával pistolí a on toho radši nechal.

„Jak se opovažujete rušit počestné gentlemany?“ zeptal se jeden z hráčů, „Za ten výstřel na našeho kamaráda půjdete na šibenici, pane, o to se postarám!“

„Aha,“ usmál se Harry, „Tak my už se známe z telefonu. Já jsem ten, co ho Löwy neměl volat. Ten drzej kluk...“

„Neznám žádnýho Löwyho a s nikým jsem telefonem nemluvil! Asi si mne s někým pletete, pane! Toto je počestný dům a já zavolám okamžitě policii! Váš vpád je neslýchaná drzost, pane!“

Harry pokrčil rameny. Pak si přitáhl malého mužíka s krysí tváří. „Ty si s námi budeš povídat ochotněji, viď? Nebo budeš taky chvíli předstírat, že nic nevíš?“ Pokusil se upravit vzhled jeho nosu tlakem hlavně svého revolveru.

V mužíkových očích se objevila hrůza. „Ale já... já nic nevím! A za nic nemůžu!“

„Něco jistě víš. Třeba, kdo je tady šéf...“

Mužík neřekl nic, ale ohlédl se na toho sebevědomého pána.

„No, tak vidíš. Tak dál. Kde je Ráchel – ta dívka?“

„Drž hubu, Kryso!“ zasykl jeden z hráčů.

„Já ti radím líp, Kryso,“ řekl Harry, „Povídej a ochotně! Ty jsi profesionální karbaník, co? Jak se hrajou karty bez prstů?“

Mužík na něj vykulil malá krysí očka a zalapal po dechu.

Harry sebral u barpultu sekáček na led a zkusil jím seknout do stolu – byl dostatečně ostrý. Uchopil Krysu za jeden z prstů a prohlížel si jeho prsten – jeden ze zlatých prstenů.

„Tak tenhle bude první. Prstýnky jako tenhle se mi vždycky líbily.“ Přitáhl Krysu ke stolu, položil jeho prst na okraj a rozmáchl se sekáčkem.

„Ne!“ zaječel Krysa, „Nedělej to, proboha! Já...“

„Kde je ta holka, ptal jsem se.“

„Dole v přízemí, zamčená vzadu! Hlídá ji Mendo, děsnej gangster! Kdyby něco, tak ji zabije...“

„Nezabije. Už to nestihne. Opustil toto slzavé údolí, aniž se stihnul pomazlit se svým samopalem...“

„Vy jste... zabili Menda?“ vyjevil se Krysa, „To... není možný! Nikdo by nedokázal... Mendo je borec!“

„Ty taky koukám všemu věříš, co?“

Krysa chvíli hbitě uvažoval. Pak řekl: „Hele, šéfe, bacha! Náš bejvalej šéf nařídil, aby ji Mendo hned zabil, jak dostanem prachy! Von ji nechtěl pustit, aby nekecala, von je...“

Harry obrátil oči k dosavadnímu šéfovi, který tiše zuřil. Byl by zuřil hlasitěji, ale Toni ho šťouchal bouchačkou do krční tepny a poskytoval mu bezplatně dobré rady, jak se chovat.

„Ty seš docela dobrej chlápek, Kryso! Asi ti nechám prstíky, abys mohl dál okrádat svý ničemný bližní... Ale něco mi řekneš. Třeba, jak se otvírá trezor, co tady je...“

„Tady není žádnej trezor!“ ozval se šéf.

„S tebou se nebavím, ale s tímhle čiperou. Kryso, dneska jsem udělal spoustu černejch skutků, ale žádnej dobrej. Jestli budeš hodnej, tak ten dobrej udělám a pustím tě... dejme tomu tak, abys přežil. Co ty na to?“

Mužík se ohlédl na jeden z obrazů na stěně, který visel trochu nakřivo. Harrymu to stačilo, přistoupil a obraz sundal – objevila se holá zeď a Krysa se přidušeně rozesmál.

„Tak ty si ze mě děláš srandu? Ty nechceš přežít, co? Dokonce ani ty prstíky nepotřebuješ. No, jak chceš...“

Harry vyzkoušel ještě další obrazy, ale nikde nic nenašel. Nakonec prozkoumal i velké nástěnné zrcadlo – dalo se odsunout stranou a pod ním našel kovová dvířka s kulatým uzávěrem.

„No prosím – kdo hledá, najde!“

„Vy jste hnusný zloději!“ zasyčel šéf vztekle.

„Od tebe to teda sedí!“ ocenil Harry, „Tak, kdopak mi poví heslo, abych to z vás nemusel páčit? Nejdřív po dobrým...“

Všichni ponuře mlčeli. Harry je obešel, švihaje do vzduchu sekáčkem – pak si vybral Krysu. „Hele, nepovídej, žes nikdy nemrkl očičkem, když šéf trezor otvíral! Tak co, vzpomínáš?“

„Mohlo by to být... L 18-69!“ navrhl Krysa.

„Ty zrádče!“ zařval šéf, „Tohle si odskáčeš!“

„Z tebe fakt ještě něco bude,“ usmál se Harry, „No, tak se na to podíváme...“ vytočil číslo na uzávěru trezoru.

Dveře se se zaskřípěním otevřely. Harry přehlédl řadu svazků bankovek a se zájmem potěžkal pytlíky zlatých mincí.

V té chvíli si všiml podezřelého pohybu za sebou – vzápětí se ozval výstřel. Otočil se a spatřil, jak Krysa padá k zemi s pistolí v ruce a černou dírou v hlavě. Kouřilo se s Abbeho pistole a černoch zvesela zablýskal bílými zuby.

„Všecky jsme prohledali, ale s tímhle ses bavil ty, tak jsme ho nechali,“ řekl omluvně, „Stejně byl docela šikovnej...“

„Až moc,“ Harry překročil Krysovo tělo a přistoupil k šéfovi, „Tak hele, miláčku, všecko co je v trezoru, se zabavuje jako pokuta za rušení našeho nočního klidu. Máš smůlu.“

Toni vytáhl z kapsy obyčejnou igelitovou tašku s reklamou na žvýkačku Wrigley°s Permint a začal do ní skládat balíčky peněz. Zlaté mince tam vysypal všechny, z peněz ponechal drobné, celkem tak dva až tři tisíce liber. Byly tam ještě nějaké akcie a cenné papíry, které ponechal na místě. Potom zavřel trezor a sdělil:

„Náš zisk na akci činí celkem okolo sto osmnácti tisíc. Osmnáct tisíc dáme Enkrovi, o těch sto se šábnem. Jak vidno, spolupráce s Londýnským podsvětím se docela vyplácí...“

„Jste pěkný svině!“ komentoval to šéf.

„Viď, že jo! No a teď zlatej hřeb programu...“

Harry přistoupil k telefonu a podle zápisníku vytáčel nějaké číslo. „Dejte mi velitele směny! Tady je Harry Rockett z Interpolu!“

Gangsteři se vyděsili, Armini zůstali zcela klidní.

„Jsem seržant Harry Rockett z arminského oddělení Interpolu. Chytli jsme Vám několik zločinců, přijeďte si pro ně do Grantova pohřebního ústavu na křižovatce Wilkinsonovy ulice a spojky k Montgomeryho náměstí. Budeme čekat u zadního vchodu. A vemte s sebou antona, je jich víc, než se vejde do vozu...“

„Co tohle je za fór?“ zeptal se šéf.

„Kdybys znal zákony, tak bys věděl, že každej arminskej občan je členem naší armády. Kterejkoliv člen armády může být povolán do služby v policii. Kterejkoliv policajt může být jmenován na určitou dobu agentem Interpolu, přičemž jmenování zajišťuje jeho přímý nadřízený. Už to chápeš?“

„Ne. To by vypadalo, že každej, koho to napadne, si řekne: Od teďka dělám pro Interpol – a dělá!“

„Pochopil jsi to zcela správně.“

Harry a Abbe šli dolů do místnosti, kde snil svůj věčný sen gangster Mendo s rukama na samopalu. Abbe se rozběhl a vrazil do dveří ramenem – ty se s praskotem vyvrátily a z pryčny vyskočila Ráchel Löwyová.

„Dobrý večer,“ pozdravil ji zdvořile Harry, který vstoupil vyvrácenými dveřmi, „Přišel jsem si pro tebe...“

Ráchel se mu vrhla kolem krku. Abbe zjistil, že je přebytečný, takže šel ven čekat na policii.

Policie se dostavila velmi rychle. Velitelem byl seržant ve středních letech a v civilu, který se tvářil velmi inteligentně. Harry mu všechno ukázal, seržant zařídil odvoz gangsterů do vězení a mrtvol do márnice.

„Jak jste se o tom případu dozvěděl, seržante?“

„Jsem přítelem otce slečny Löwyové. Obrátil se na mne, když mu gangsteři zavolali...“

„Ale vy jste zpěvák, ne? Jste skutečně členem Interpolu?“

Harry mu vysvětlil situaci. Policista se smál.

„Novinářům samozřejmě řekneme, že dopadení únosců bylo úspěchem policie,“ řekl Harry, „Maximálně jsme vám dali tip. Nebudeme přece kolegy okrádat o pochvalu a povýšení...“

Seržant poplácal Harryho po rameni. Policejní odborník zatím už otevřel trezor a tak se šli podívat na obsah.

„Kolik vám z toho zůstalo za nehty?“ ptal se seržant, „Armini si přece berou válečnou kořist?“

„Takové samozvané policisty vláda neplatí. Musíme se přece taky nějak živit. Kdybysme čekali na žold, příliš bysme zestárli.“

„Vojsko se živí mečem, co? Rozumná zásada...“ řekl seržant a sbalil všechny zbývající peníze pro potřeby svého týmu.

Konec případu učinily příštího dne Timesy:

„Včera v nočních hodinách provedla policie bleskovou akci na dopadení únosců dcery známého hudebního podnikatele pana Mojzese Löwyho. Při akci, na níž se podílel i snoubenec unesené, arminský zpěvák Harry Rockett a jeho přátelé, bylo dopadeno několik zločinců, které již dlouho hledal Scotland Yard a Interpol. Tři ze zločinců při akci zahynuli, další jsou doposud na útěku a policie po nich intenzivně pátrá. Seržant Garnet, který akci velel, byl navržen na povýšení. Je to skvělý úspěch Scotland Yardu, který opět dokázal...“

 

Ve společenské rubrice téhož listu stálo o pár dní později:

 

„Na skvělé slavnosti v domě pana Mojzese Löwyho bylo včera ve večerních hodinách oznámeno zasnoubení slečny Ráchel Löwyové s panem Harry Rockettem, nejslavnějším zpěvákem Arminu...“

 

---

Chcete autora upozornit na překlepy? Navrhněte opravy pro "Kočky mňoukají tence" v kapitole: Dvanáct tisíc liber sterlingů Původní text (zkopírujte sem CTRL+C - CTRL+V nejlépe celou větu nebo odstavec, není-li příliš dlouhý): Před a za vadné *místo* vložte hvězdičky (zvýraznění). HTML tagy a text mezi znaky '[...]' to samo vyhodí. Vadný úsek nepřepisujte, ale kopírujte - jakmile autor dané místo změní, vyřešená připomínka zmizí. Komentář dávejte vždy do závorek (budou jen pro autora) - jinak bude připomínka automaticky považovaná za vyřešenou!!! Pak stačí stisknout:

Errata:

30.05.2021 11:45