Den štědrý
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Mary Westonová byla operována třiadvacátého prosince toho roku. Čtyřiadvacátého prosince ráno se přišel Enkra podívat na kliniku profesora Corna a byl ujištěn, že se operace skvěle podařila a život jeho matky byl zachráněn. Profesor s ním mluvil velmi laskavě a kromě jiného mu doporučil, aby matku z Anglie odvezl co nejrychleji někam, kde by měla klid a nevykonávala žádnou obtížnou práci.
„Poslyšte, chlapče, nečekal jsem, že seženete ty peníze. Dokonce jsem uvažoval, že slevím na deset tisíc... ale nesměl byste to nikomu prozradit. Víte, moje pověst...“
„Zajisté jest hoden služebník mzdy své. Dostal jste svých dvanáct tisíc a samozřejmě hradím i pobyt po celou dobu, kdy bude moje matka tady v sanatoriu. Chci, aby měla tu nejlepší péči, jakou může obdržet...“
Profesor Corn pokýval hlavou. „Uvažoval jsem o vašem národu... o lidech, kteří dokáží i nemožné, aby pomohli svým blízkým. Jsem dost starý, ale i tak... je to pro mne lekce. Myslím, že i tak tvrdý člověk jako já má právo... v některých chvílích... být dojat, chlapče...“
„Děkuji vám, profesore Corne.“ řekl Enkra a starý muž mu pevně stiskl jeho malou, kostnatou ručku.
Štědrý večer je chvíle, kdy všichni lidé propadají dojetí a tu a tam i mírné ztrátě zdravé rozvahy. Obchodníci toho využívají a pilně nabízejí předměty rozumné i pošetilé, aby každý mohl obdarovat toho svého nejbližšího a způsobit mu radost pod stromečkem. Enkra nebyl úplně hloupý a nakupovat nesmysly mu nepůsobilo radost, ale přece jen navštívil několik obchodních domů, bloumal tam z patra do patra a uvažoval, co by mohl koupit matce, aby to nebyla zas tak úplná blbost. Většina toho, co mu nabízely reklamy všude kolem, však nestála ani za prohlížení.
„Mňoukají tence, nikdy neprosí.“ řekl za ním někdo.
Otočil se a spatřil Dot. Usmívala se na něj a byla oblečená do bílého kožíšku a bílých kalhot, stejně jako on do černého.
„Ahoj!“ rozzářil se, „Dlouho jsem tě neviděl...“
„Já tebe taky ne! Ale nezapomněla jsem...“
„Vybírám tady dárky pro maminku. Je nemocná...“
„No ne, vážně? Tvoje taky? Já ji mám jít zítra navštívit, máma má zápal plic, tak mě včera ani dneska nechtěli pustit...“
„Nediv se. Ještě bys to od ní chytla...“
„Myslíš, že jsem takovej ubožák? Akorát, že jsem doma sama a je mi tak trochu smutno... Tobě ne?“
„Taky. Jsme na tom stejně, Dot.“
„A už jsi přišel na to, co koupit?“
„Já si to tady zatím jen tak prohlížím. Než přijde máma domů, to bude ještě spousta času. Možná nekoupím teď nic, až po svátkách, až tady nebude takovej nával...“
„To není tak úplně blbej nápad...“
Protlačili se ven. Bylo jim tam rozhodně líp než uvnitř.
„Zazpívej mi tu písničku celou! Tu o kočkách!“
„Já ji neumím. Zaslechl jsem z ní někde jenom ten jeden verš a líbil se mi. Ani nevím, kdo ji kde zpíval...“
„Mňoukají tence, nikdy neprosí...“ zamňoukala.
„To děláš špatně! Počkej, ukážu ti...“ Enkra zamňoukal na celou ulici asi jako pětikilový kocour. Tečkovaná doga, kterou si vedla nějaká vznešená dáma, vyletěla jako střelená a strhla svou paní do závěje v marné snaze objevit tu drzou číču. Dot se mohla uválet smíchy.
„Co se stalo s tvým koťátkem?“ ptal se jí Enkra.
Dot zvážněla a v očích se jí objevily slzy. „Zmizelo mi – asi se zatoulalo. Měla jsem je tři dny doma, pak jsem je pustila na dvůr a ono zmizelo. Nevím, kam se podělo...“
„Ach jo – škoda ho! Třeba se uživí samo. Nebo je někde u dobrých lidí. Kočky jsou otužilé, vydrží hodně...“
„Ty máš rád kočky. Máš taky nějaký kotě?“
Enkra se zasmál. „Mám, ale neunesla bys ho. Je v ZOO.“
„Nelži! Co by tam dělalo?“
„Bydlí tam, on je tygr. Chceš se na něj jít podívat?“
„Do zoologický zahrady? Pouštějí tam dneska?“
„Mě pustí. Asi tam zaběhnu, jsou to moji jediní kamarádi v tomhle městě. Máma je ve špitále, táta někde v Jižní Americe a přiletí až zítra v poledne. Půjdu za Kwarrem...“
„Tak jo! Ale nejdřív se musíme něčeho najíst. Mám hlad, Tarzane, dej mi jídlo!“
„Chytnul bych ti slona do lasa, ale mám krátký tkaničky u bot! Nedá se nic dělat, musím ti něco udělat sám...“
„Ty umíš vařit?“
„Musím to umět. Nechceš se stavit u nás?“
Dot se bez zdráhání rozhodla pozvání přijmout. Takže kráčeli vedle sebe, malá zlatovlasá lady v bílém a Enkra se vzhledem divocha a chováním šelmy. Paní Strawberryová vystrčila svůj odporný obličej ze dveří, když procházeli kolem, ale vzhledem ke sváteční atmosféře neřekla nic – jen si bručela, že někteří kluci začínají s holkami sakra brzo.
Doma Enkra především přiložil do kamen. Hořelo v nich, takže nemrzlo a Dot si mohla svléknout bílý kožíšek. Ale zas tak moc teplo tam nebylo, aby mohl být Enkra spokojený.
„Neboj, hned to bude lepší, jak se začne vařit. Víš, já jsem od nás z Ostrova zvyklý na teplo. Sice jsem se přeorientoval na tu zdejší zimu, musím vydržet, ale že by se mi to líbilo...“
Dot si prohlížela celý byt a nemohla si nevšimnout příkrých rozporů mezi stylem bydlení Roberta, Mary a Enkry.
„Ano, jsme divná rodina. Táta si žije více méně po svém. Maminka se stará o domácnost, ale často je nemocná... teď se to snad zlepší...“
„A ty si žiješ, jak se ti zrovna chce, to je vidět. V tom tvým pokoji to vypadá jako někde v Indii...“ Dot si prohlížela jakousi poličku u okna, na které stály různé fotografie a obrázky.
„To je... něco jako můj domácí oltář. Víš, taková připomínka všeho, co jsem byl nucen nechat doma. Tadyhle to jsou fotky mých kamarádů... a tady celá naše smečka...“ předváděl jí snímky na nejspodnější liště a jmenoval jednotlivé kamarády.
„A tenhle pán? Vypadá přísně...“
„To je arminský Vládce sir Lera z Guyrlayowu. Náš nejvyšší pán. Ale není přísný, je strašně hodný, hlavně ke mně...“
„Ty se s ním znáš osobně?“
„Párkrát jsem s ním mluvil. Tohle je strýček Ross, dělá u něj na zámku. Více méně šéfa strážných...“
Ve vyšších patrech se nacházely obrázky náboženského charakteru – některé byly křesťanské, Dot je znala a nezaujaly ji. Ale byly tam taky malované obrázky, které ji překvapily.
„Tohle je něco indického, ne?“
„To je můj vznešený ochránce, Pán Nrsinha-dév. Ochránil kdysi před démony Maharádže Prahláda – to je ten kluk, co se k němu modlí...“
Na obrázku seděla vznešeně vyhlížející bytost s tělem člověka, avšak čtyřma rukama a lví hlavou, ozdobenou královskou korunou a dalšími klenoty příslušejícími božstvům. V jedné ruce držel květ lotosu, v druhé lasturu, ve třetí válečný kyj. Čtvrtou rukou hladil po hlavě malého chlapce, který k němu vztahoval ruce. Okolo stálo shromáždění dalších vznešených osob – Enkra jmenoval Brahmu se čtyřmi obličeji, Šivu s modrou pletí a dlouhými vlasy, Ganéšu se sloní hlavou a další.
„Nevím,“ potřásla Dot hlavou, „Asi bych se ho trochu bála!“
„To je v pořádku. Když se rozzuří, je strašný!“ Enkra ukázal na jiný obrázek, kde Nrsinha-dév trhal na kusy krále Hiranjakašipua. Tam z něj šel doopravdy strach. „Nedalo se nic dělat, ten král si to zasloužil, zlobil. Ale jinak je Pán velice laskavý ke každému, kdo prosí o jeho přízeň. Neboj se, já se taky nebojím...“
„Myslím, že jsi mi říkal, že jméno Boha je Kršna?“
„Ano, to je taky on. Tuhle podobu přijal, aby ochránil Prahláda. Může se zjevovat v jaké podobě chce.“
Dot už si ale prohlížela další obrázek. Tam nějaký muž v oděvu poustevníka, s girlandou květin na krku a hlavou vyholenou až na šikhu na temeni, kráčel džunglí a zpíval. Okolo něj se sbíhala zvěř z celého pralesa a všichni zpívali a tančili s ním – pět tygrů, čtyři jelínci, párek labutí, párek nosorožců, pávi, opice, stádo slonů, malá divoká prasátka. Ve vzduchu poletovali barevní papoušci. Jediný další člověk, který na obrázku byl, se nestačil divit, co se to děje.
„To je Šrí Čaitanja Maháprabhu, jiné vtělení Kršny. Když šel lesem a zpíval, roztančil celou džungli. Jednou řekl, že naučí svoje oddané zpívat, a démony naučí také zpívat...“
Dot se divila a smála se. „Nikdy nevím, co myslíš vážně, a co je jenom nějaká legrace...“
„Všechno, co povídám, je legrace a zároveň pravda.“
„A vážně budeš vařit?“
„Už se na to chystám. Můžeš mi pomáhat, jestli chceš. Nebo ne, sedni si někam a já ti budu povídat o tom, jak Nrsinha zachránil maličkého Prahláda, jo?“
„Tak fajn. To bych si ráda poslechla...“
Dot přihlížela, jak Enkra propíral rýži a čistil zeleninu.
„Tak to byl jednou jeden král a jmenoval se Hiranjakašipu. Byl hrozně bohatý a mohl všechno, ale to mu pochopitelně nestačilo a chtěl ještě víc zlata, moci, rozkoší... zkrátka, normální král. Tak uvažoval, jak to navlíknout, aby mu druhý nešli po krku. Taky se trochu bál smrti, protože věděl, že ať máš na tomhle světě jaký chceš bohatství, přijde smrt, udělá škrt a... no, zkrátka tomu chtěl moudře předejít. Tak se rozhodl uctívat Brahmu.“
„To je ten s těmi čtyřmi obličeji.“
„To je první stvořená bytost, pán tohohle vesmíru a stvořitel všeho včetně nás. Jeden z nejbližších oddaných Pána...“
„Když stvořil všechno, jak to, že má nad sebou ještě někoho?“
„Protože je pánem jenom tohohle vesmíru. Kršna je pánem všeho – vesmírů je mnoho a každý má svého vlastního Brahmu.“
Dot se trochu zatočila hlava, ale Enkra pokračoval.
„Tak ten král přišel na správnou metodu, jak trýznit svoje tělo, aby udělal dojem na okolí. Nejdřív teda zkusil jiný triky, ale na ty Brahma nezabíral. Tak vlezl jednou polovinou těla do termitiště a povídá: Dobrou chuť, kluci, svačina je tady. Termiti se potěšili, vzali příbory a hurá do akce. A začali ho kousat a ohlodávat, nejdřív kůži a potom maso, až ho obrali na kost. Ale jenom na polovině těla, tou druhou stál venku a pořád volal Brahmu, aby k němu sestoupil.“
„A to při tom nezemřel?“
„Proč by? Byl dost dobrej jogín, jeden z nejlepších. Takže, tohle představení už nevydržel ani Brahma, slítnul k němu a povídá: „Co pořád votravuješ, prosím tě? Už se na to nedá ani koukat, co tady vyvádíš! Co chceš?“
„Já bych chtěl takový požehnání, abych nikdy nezemřel!“
„No tak počkej, tos malinko přepísk. Nikdy je dost dlouhá doba! Já jsem Brahma, stvořitel vesmíru, ale ani já nejsem nesmrtelný, až tenhle vesmír jednou skončí, tak zemřu taky já, i když to bude pár milionů let trvat. Jak ti můžu dát něco, co sám nemám?“
„Tak fajn. Ale můžeš mi aspoň zařídit, aby mě nezabila žádná nemoc, žádný zvíře ani člověk, zkrátka vůbec žádnej hmotnej tvor, kterej se na světě nachází?“
Brahma chvíli uvažoval (ono to taky nešlo jen tak, vzpomenout si na každýho z těch sedmadvaceti milionů tvorů, co na světě jsou) a potom to rozštíp. „Dobře. Nezabije tě ani člověk ani zvíře, ani polobůh nebo démon a nic, co na světě je.“
Tak se Hiranjakašipu potěšil, poděkoval mu, ta ohlodaná půlka těla mu hned dorostla a on se vrátil do paláce a začal vládnout po svým. A teď teprv mohl shánět bohatství a rozkoše, když se nemusel ničeho bát...“
„A jak se ho teda zbavili?“
„Počkej, vydrž. Můžeš zatím tuhle okurku nakrájet na kolečka, budeme ji smažit. Takže, ten král měl ale syna Prahláda. A jako každej táta chtěl, aby jeho syn byl teda borec, větší než on, zkrátka aby z něj měl radost. Ale každý dítě si dělá vždycky všecko po svým a nedá na rady rodičů, a taky Prahlád měl svoji hlavu. Táta mu předváděl celý svý bohatství, Prahlád na to koukal a nic. Tak mu král předváděl čím dál víc a malej jenom: »No a co, to se s tím mám nechat vyfotit? Kdyby bylo po mým, tak bych to celý rozdal chudejm, ježto fotografie ještě není vynalezená.«“
„To se asi král pěkně namích...“
„A víš, že jo? A poslal kluka do školy, takový démonský, jako je ta naše. Všichni tam byli démoni v kvalitě nevědomosti, děti jenom trápili a byli na ně zlí. Malej Prahlád tam přišel, chvíli se bál, potom se otřepal a povídá: »Kluci klídek, takový volezlý vopice nás přeci nevyděsej! Já začnu zpívat, vy to po mně pěkně opakujte a uvidíte, jak budou lítat!« A začal Hare Kršna mahámantru a ještě při tom třískal do kartálů. Kluci samozřejmě zpívali s ním a démoni začali vopravdu lítat kolem jako střelený a nevěděli, co teď. Na oddaný Pána si troufnout nemohli, tak jen vystrkovali rypáky z děr a hrozili jim, co jim všecko udělaj, až si na ně troufnou. A kluci se nebáli a zpívali dál, až se démoni naštvali a letěli si stěžovat ke králi.“
Takže si tatíček Hiranjakašipu pozval Prahláda na koberec.
„Hele, mladej, slyším o tobě všelijaký vošklivý zvěsti. Že jsi se dal na duchovní uvědomování, neprospíváš ve škole a zlobíš moje milovaný démony. Jak si to představuješ?“
„Budeš se divit, tati, zrovna takhle. Mně to vyhovuje!“
„Móžno – ale mně se to nelíbí!“
„Nemusí.“
„A já tě za to potrestám!“
„To děláš, co tě pamatuju. A má to účel? Nemá.“
„Tak tě budu trestat víc! Uvidíme, kdo z koho!“
„No, jak je libo, tati, ale já bych zrovna takovou otázku radši neriskoval. Radši si zklidni hormony, nejseš už nejmladší a infarkt je tu hned!“
Takže král dal pokyn, aby ho zavedli do ještě horší démonský školy a poslali na něj ještě horší démony. Co s nima Prahlád? Zvládnul je hravě, a ještě postíhal naučit pár kluků základům oddaný služby. Taťka Hiranja a tak dál byl bez sebe zlostí.
„Hele, mladej, už toho bylo dost! Buďto mě budeš poslouchat na slovo, nebo...“
„Fajn. Jsem dost zvědavej na to nebo!“
„Na co se ještě spoléháš? Jsem král celý země, co ty na to?“
„Ale jo, klidně, já ti to neberu. Když už toho máš tolik, co kdybys dal jen tak na zkoušku pokoj aspoň mně?“
„Ale dyť ty seš můj syn a měl by sis mě vážit!“
„Ty máš nějaký blouznivý sny o tom, že by si tě někdo na tomhle světě vážil? Jo taťko, to by ses musel jinak chovat. Bojej se tě, to teda jo. Ale jak se otočíš, za tvejma zádama si z tebe dělaj srandu. Takový už jsou lidi...“
„Hele, nebuď ještě ke všemu drzej! Na co vůbec spolíháš? Na toho tvýho Kršnu? Ten je proti mně takhle malej! Kde vůbec je, že nevyleze a nevyřídí si to se mnou?“
„Ono je taky možný, že má obavy, aby neprotestoval odbor pro záchranu zřícenin, víš? Kdyby Kršna chtěl, tak sem přijde, a pak se nebudeš stačit divit. Radši ho sem moc nevolej...“
„Tak jen ať přijde! A já ho rozdrtím jako tenhle sloup!“ a král praštil do jednoho ze sloupů slavnostní síně, až to zadunělo.
A v tý chvíli se začaly dít věci. Sloup se malinko zavlnil a vystoupil z něj Pán se lví hlavou v celý svý nádheře, odhaduju tak šest metrů na vejšku, drápy na rukou a tak. Král na to chvíli dost tupě zíral, pak ho napadlo se bránit. To samý napadlo taky pár lidí z jeho stráže a dvořanů, který došli k názoru, že by si měli nějak zasloužit svůj přepychovej plat. Nějakou chvíli tam rotovali vzduchem, pak se rozplácli o stěny a přestali se plést do vysoké politiky. Král taky mával chvíli mečem, povídal něco o referendu, ale nestihl to ani doříct a už byl roztrhanej na malý kousky. Byl vytrvalej a měl nějaký protesty ohledně toho slibu, co mu dal Brahma, ale Pán povídá: „Pokud jsem dobře slyšel, tak ti slíbil, že tě nezabije žádnej ze tvorů, který jsou na světě. Já jsem v tu chvíli na světě ještě nebyl, přijal jsem tuhle podobu jenom proto, abych ti udělal radost...“
A král Hiranjakašipu si povzdechl: „Člověk holt nikdy nemůže být dost předvídavej...“ a opustil zbytky svého těla.
Tedy, já to líčím poněkud jako idylu, nebylo to tak klidný, Pán dost zuřil – to víš, kočkovitá šelma, když ho chytne amok, tak dokáže pěkně řádit. Prahlád se chvíli držel zpátky, ale když se začaly klepat stěny paláce, musel něco udělat – tak přišel, nabídl Pánovi girlandu z květin a pěkně ho přivítal. Nrsinha-dév se uklidnil, posadil si kluka na kolena, pohladil ho a povídá:
„Tak hochu, jestli sis nevšim, vypadá to, že jseš tady od teďka králem. Tak ať se ti daří...“
Enkra povídal a při tom pražil krupici na halvu. Dot se smála.
„Poslouchej, to umíš všechny indický pohádky takhle vykládat?“
„No... nevím jistě. Tohle ještě není dokonalý, o spoustě věcí jsem se nezmínil. A já mám ten příběh radši než jiný, víš?“
„Proč?“
„Tak nějak... Třeba proto, že Pán Nrsinha-dév je můj ochránce. Někdo, kdo mi pomáhá a dodává mi sílu, když je potřeba.“
„Jako tomu maličkýmu Prahládovi?“
„No, tak třeba.“
Dot si to nechala projít hlavou. „Počkej. Tím chceš naznačit, že věříš, že on... skutečně někdy existoval?“
„Ne tak docela. On existuje ještě teď.“
„Snad ne!“ lekla se a začala se rozhlížet, „Kde?“
„Všude. Je pořád s námi a třeba nás poslouchá. Kdyby bylo potřeba, tak se může příležitostně zase zjevit...“
„A to si troufáš dělat si z něj takhle legraci?“
„Možná si dělám legraci, ale pokud sis všimla, neřekl jsem nic proti Němu. Kdybys znala Jeho dobromyslnou a veselou povahu, ani by tě nenapadlo, že by se mohl zlobit...“
„Pořád nějak nechápu. Ještě líp, pokud chápu, tak se začínám pěkně děsit. Ty patříš k uctívačům toho...“
„Ano. Chápeš to docela dobře.“
„No, pane jo! Což mě ostatně mohlo napadnout, když jsem viděla, jak jsi zametl chodník s tou bandou. Umíš takových věcí víc?“
„Ještě ne všechny...“
„Ale nadaně se učíš.“
„Dělám, co můžu.“ Enkra začal smažit pakory z okurek a květáku, vonělo to a Dot měla čím dál větší chuť na jeho speciality.
„Heleď, doopravdy a na rovinu – co ty jseš zač?“
„Nevidíš? Nevypadám snad jako normální člověk?“
„Rozhodně ne. Vypadáš jako... šelma přestrojená za člověka.“
„Taky správně. Jsem taky šelma. Ostatně, můžu mít jakoukoliv podobu, kdybych ji potřeboval.“
„Moment, pohádky vynech! Já mluvím vážně.“
„Já taky.“
Dot si zase dopřála luxus chvíli uvažovat. „Takže, ty věříš... teda, ty jseš přesvědčenej, že když bude potřeba, tak zvládneš všecko kolem silama, který ti dodává Nrsinha-dév, jo?“
„Ano.“
„A kdyby náhodou ne, tak... přijde on osobně?“
„Ano. Ale dost rád bych tomu zabránil. Ono v takových případech dochází k veliký úmrtnosti kolemjdoucích...“
Dot neříkala nic. Jenom se jí začaly trochu rozšiřovat panenky.
„Víš, povinností zasvěcených bojovníků je bránit lidstvo před bytostmi z vyšších světů,“ vysvětloval Enkra nevzrušeně, obraceje pakory na pánvi, „Hříchy a zločiny podmíněných duší jsou takové, že by se Pán měl každou chvíli zjevit a udělat pořádek. Nejspíš v podobě Šrí Kalkiho, jezdce na bílém koni a s ohnivým mečem, který potrestá všechny a všechno. Aby se tomu předešlo, zavádíme pořádek vlastními silami...“
„A kolik je takových, co... to dělají?“
„U nás skoro každej,“ usmál se Enkra laskavě, „To víš, musíme se starat. Lidstvo obvykle netuší, co mu hrozí, a dělá pořád nový a další hlouposti. Ale to nevadí, my jejich nevědomost postupně odstraníme a zvýšíme jejich vědomí Boha...“
„Nejlíp tím, že každýho potrestáte sami!“
„To není trest. To je jen takový drobný poučení.“
„Ale násilím!“
„To ještě není násilí. Ostatně, jak já můžu používat násilí? Jsem malej, slabej, moc toho neumím... Copak já někomu ubližuju? Nemůžu ale za to, že někdo upadne, když se pokouší mi ublížit.“
„Jo. To už jsem viděla. Jak to děláš?“
„Jednoduše. Většinou, když na mě zaútočí, uhnu. A on upadne.“
„To jde tak samo?“
„Někdy docela jo. Víš, člověk, který je tak pokleslý, že se odváží na mne zaútočit, většinou nezvládá ani svoji mysl, ani svoje tělo. Je snadné ho porazit.“
Dot kroutila hlavou. Enkra pokračoval ve vaření a jí připadalo, že po kuchyni tančí. Ještě nikdy se nepotkala s někým, koho by jeho činnost bavila tak jako jeho.
„Rozhodně jsi zvláštní člověk.“ konstatovala.
„Každý děláme, co můžem.“
Když dokončil vaření, přinesl ze skříně nejkrásnější talíř a elegantně na něj narovnal vzorky od všeho, co vytvořil. Potom ten talíř odnesl do svého pokoje a postavil před poličku, kterou i s talířem zakryl závěsem. Nato klekl na zem, dotýkal se jí čelem, levou rukou rytmicky cinkal zvonečkem a zpíval něco v řeči, které Dot nerozuměla. Nestačila zírat.
„Co bylo tohle?“ zeptala se, když skončil.
„Víš... každé jídlo obsahuje některé látky, které jsou pro nás lidi škodlivé. Proto je dobré předložit je nejdříve Bohu. Někteří lidé nevěří tomu, že Pán může jíst jako my lidé, ale... zkrátka, může si z něj vzít to, co potřebuje. Tím se jídlo stane posvěceným, říká se tomu prasádam... Pak můžeme jíst i my.“
„I to, co jsi předložil... Jemu?“ zaváhala.
„Jídlo, které bylo přímo na oltáři? Tomu se říká mahá-prasádam a předkládá se nejčestnějším hostům. Nebo lidem, kteří potřebují nejvíc očistit od špatných činností...“
Enkra prostřel pro oba v kuchyni, potom odešel a přinesl talíř, na kterém jídlo obětoval. Rozdělil všechno Dot i sobě, ale z toho talíře nejedli, Enkra jej umyl a připravil pro další obětování. Dot byla velice zvědavá a měla taky slušný hlad – všechno jí moc chutnalo a nemohla, než Enkru za jeho vaření pochválit.
„Vždycky nedělám takovou hostinu,“ vysvětlil jí, „Ale když jsi mě přišla navštívit...“
„Uvažuju o něm... o Pánu Nrsinhovi.“ řekla zamyšleně, „Myslíš, že... by chránil taky mě, kdyby bylo potřeba?“
„Když si na něho vzpomeneš, tak jistě. Bytosti z duchovního světa si moc přejí pomáhat lidem v tomhle hmotném světě, a mrzí je, že na ně lidé zapomínají.“
„I takový ty... jako příšery, strašidla a duchové?“
„Ano, ti především. Víš, jsou to velmi jemné a citlivé bytosti a moc je mrzí, že jim lidé ubližují...“
„Lidé že ubližují strašidlům?“
„Ano, velmi často. Lidé jsou někdy krutí, mluví o nich ošklivě a přisuzují jim velmi špatné vlastnosti. Ty bytosti pak nevědí, jak se mají k lidem chovat a někdy způsobí škodu...“
„Proč ty se na všechno díváš opačně než ostatní lidé?“
„Já totiž nevím, jak se na to dívají ostatní lidé. Já vidím situaci takhle... Je velmi obtížné brát v úvahu mínění lidí na nízké duchovní úrovni jen proto, abys jim vyhověla. Třebas lidem také nějak ubližuju tím, co dělám, ale co se s tím dá dělat? Nemůžu přece dát na to, co říkají majavádi.“
„A nenapadlo tě taky někdy, že bys třeba neměl pravdu? Že by ses mohl mýlit ty a ne všichni ostatní?“
„Jistě, že mne to napadne. A mnohokrát pochopitelně nemám pravdu. Proto se musím buď poradit s duchovním učitelem nebo se aspoň podívat do knih, jak to tam je. No a když ani to nemá úspěch, zkusím někdy přemýšlet vlastním rozumem.“
„A pomáhá to?“
„No... jak kdy.“
Najedli se, oblékli a vyrazili do města. O Vánocích se stmívá brzy, prozatím bylo sice jen pozdní odpoledne, ale obloha byla tmavě šedivá a nevypadala pranic vlídně. Auta už svítila, všechny obchody byly rozzářené a lidé pospíchali domů k rodinám.
Do zahrady dojeli autobusem, protože Dot nebyla zvyklá běhat kilometrové vzdálenosti pěšky. Vrátný Enkru znal a usmál se na něj, když s Dot přistoupili k pokladně.
„Lístek pro slečnu...“
„Slečna ať jde zadarmo! Je štědrý den, doktore Westone. A je to tvoje přítelkyně. Mějte se, děti...“
V zahradě byl sníh porušen jen maličkými cestičkami, které vyšlapali ošetřovatelé. Návštěvníků bylo pořídku a většinou to byli lidé, které Enkra od vidění znal. Děti se brouzdaly neporušeným sněhem, zdvořile zdravily a lidé jim laskavě odpovídali. Mulligan byl na odchodu a Enkrovi jenom mávl rukou směrem k tygřímu pavilónu.
„Malé Dot je zima a mrznou jí nožičky.“ oznámila dívka.
„Malá Dot si nožičky ohřeje o tygra.“ slíbil jí Enkra a otevřel vlastním klíčem kovová dvířka ve stěně.
Dot zvědavě nakoukla do temné chodby. „Co je tam?“
„Tygři.“
„Co tam dělají?“
„Čekají, koho by sežrali. Právě teď je na jídelníčku dívka jménem Dorothy! Vstup do tlamy pekelné – co sem vstoupí, živo už odtud nevyjde...“
Dorothy vstoupila a udiveně se rozhlížela. „Ale vážně, co je tady? Kam vede ta chodba?“
„Dolů – do pekel. Jdi pořád přede mnou. A nezakopni o nic, málokdy se tady uklízí...“
„Ty tady máš nějakýho příbuznýho?“
„Ano, tygry. Jsou to moji bratři, jsou mé krve...“
„Pořád si děláš legraci! Já to myslím vážně...“
Enkra došel až ke vstupním dveřím do vnitřního prostoru betonových ubikací a otevřel je. Dot uviděla několik klecí s pruhovanými šelmami a zaslechla jejich hrozivé mručení.
„Jejda! Opravdu jsou tady tygři! Ještě že jsou v klecích... pojď radši pryč, Enkro!“
Enkra ji vstrčil dovnitř, dveře zevnitř zavřel a opatřil závorou. „Jsou v klecích,“ zasmál se a v očích mu zeleně zablýskalo, „Ale já je právě teď pustím ven. Přijdou k tobě, Dot, a budou se ti třít o nohy... Pustím je na svobodu...“
„Ne!“ vykřikla a uskočila ke dveřím.
„Ne hned – až tě poznají a spřátelí se s tebou. Neboj se jich, jsou to kočky jako tvoje koťátko, jenom trochu větší. Jsou milí, rádi se mazlí a zvlášť rádi snášejí drbání pod krkem, protože tam mají blechy a tlapami se tam těžko dostanou. Viď, Párvatí!“ vykřikl na tygřici, která při zvuku svého jména radostně zakňučela. Vedle ní stáli tři malí tygříci.
„Tohle jsou bratři mého Kwarra. Vlastně bratr je jenom tenhle, Ráma II. Slečny jsou Síta a Laila. Jejich otec je tamten vznešený Pán, Ráma I. Tady je Brahma, nejstarší z nich, tady Šiva a Višnu. Původně se jmenovali jinak, ale já jsem si je přejmenoval podle indických zvyků. A tato dáma je Kálí, bohyně smrti – však jednou mi málem ukousla prst, viď...“ Enkra představoval jednotlivé tygry a Dot si je se zájmem prohlížela. Jejich sírově žluté nebo nazelenalé oči si zase prohlížely ji s nemenším zájmem.
„A teď jim něco povíme,“ Enkra ze sebe vydal dunivé zařvání. Všichni tygři se rázem zarazili a obrátili se k němu.
„Tohle je vaše nová paní,“ řekl Enkra anglicky, „Jmenuje se Dot a bude vás hladit a krmit masem, jestli nějaké seženeme. Mějte ji rádi, jako máte rádi mne, ona na vás bude hodná. Ztratilo se jí malé koťátko, váš nejmenší příbuzný – musíte jí je nahradit...“
Dot se smála a tahala ho za rukáv. „Ty myslíš, že ti budou rozumět? Děláš si ze mě legraci! Umějí Armini krotit šelmy?“
„To jsem říkal pro tebe. Jim to povím líp, aby to pochopili. Poslouchej, ale neříkej nic...“
Z Enkrova hrdla se vydrala disharmonická směs kňučení a vrčení. Pruhované šelmy se rozeřvaly dvojhlasně s ním, vrčely a mávaly tlapami, jako by se chystaly navzájem se roztrhat. Dot se to zdálo jako hádka pekelných knížat.
„Vždyť jsi je rozzuřil!“ řekla, když skončil.
„Ale ne! Přijmou tě, uvidíš. Napřed to zkusíme s mým miláčkem.“
Šel k poslední z klecí až úplně u zdi a otevřel dvířka. Dot si povšimla, že při představování tohoto tygra vynechal, jen mu volně pokynul rukou. Byl maličký, ještě menší než tygřata Párvatí, ale měl krásný hebký kožich, lesknoucí se jako zlato. Když Enkra otevřel dvířka, tygřík neskočil na zem, jak by bylo normální, ale přímo z dvířek vyskočil Enkrovi do náruče. Enkra ho objal, dal si od něj olíznout tvář a pak ho přistrčil k Dorotce, která na něj okouzleně hleděla. Kwarr se choval jako koťátko – když ho Dot pohladila, otřel se jí hlavou o ruku a zamňoukal.
„Vidíš! Vem si ho a chovej ho...“ Enkra jí vrazil těžkého tygra do náruče, až dívence podklesla kolena. Objala kotě celou náručí, dovrávorala s ním k nějaké bedně a usedla. Kwarrovi se zřejmě líbila, mručel a mazlil se s ní a ona ho hladila po hlavě a drbala pod krkem a za ušima.
Enkra si jich teď nevšímal – šel ke kleci Kálí, otevřel dvířka a vlezl dovnitř, aniž by se obtěžoval zavíráním. Kálí se nevrhla ven, naopak počala se lísat k Enkrovi a ten na ni vrčel a hladil ji po hlavě. „Tak co, mám ji pustit ven?“ ptal se Dot, „Neboj, nic ti neudělá...“
Dot pohladila ještě jednou Kwarra. „No, tak třeba...“
Enkra postrčil Kálí ke dvířkům a téměř doslova ji vyhodil z klece. Pak vylezl za ní a přišel pro jistotu blíž k Dot, aby ji ochránil. Kálí však očichala dívce nohy a pak se odvrátila. Dot ji pohladila po hlavě a Kálí si to nechala líbit asi tak ochotně jako každá jiná domácí kočka.
„A takoví jsou všichni! Až na staršího Rámu. My se spolu perem, viď, Rámo?“ Enkra přejel dlaní po mříži a Ráma po něm sekl tlapou a zavrčel velmi zle a divoce. Enkra se na něj zazubil. „Ano, jistě že si budeme hrát. Ukaž slečně, jak umíš bejt zlej!“
„Vypusť i ty ostatní!“ přála si Dot.
Enkra ochotně vyhověl. Šel od klece ke kleci a pustil všechny tygry ven. Chvíli ještě čekal, trochu strach měl z maminky Párvatí, která by mohla bránit svá koťata, ale viděl, že si bez odporu nechá děti brát a tak se uklidnil. Jenom Ráma zůstal v kleci – stál přikrčen a čekal.
„Jedno malé představení speciálně pro dámu!“ Enkra otevřel klec a vlezl dovnitř. V té chvíli na něj Ráma skočil, Enkra se sotva stihl převalit stranou. Vymrštil se na nohy a přeskočil útočícího tygra, při tom se praštil do hlavy o nízký strop a vyjekl, a ta chvíle stačila tygrovi k tomu, aby jej dohnal a sevřel do pracek. Enkra se bránil, spadli na podlahu a váleli se po ní, tygr řval a Enkra se smál a ostatní tygři se zájmem přihlíželi tomu zápasu. Nakonec Enkra podlehl, Ráma jej chytil za krk a cloumal jím jako kočka myší, až se Enkrovi hlava kymácela. Nakonec ho pustil a Enkra se nehýbal. Ráma ho zvědavě očichal, olízl mu párkrát tvář a pak si sedl a nedůvěřivě si chlapce prohlížel. Enkra se pořád ještě nehýbal a Dot se na chvíli lekla, že mu snad tygr ublížil. Potom Ráma tiše zakňučel a kňučel pořád víc, až se dívce zdálo, že prosebně. To už Enkra nevydržel, vyskočil a Ráma se na něj znovu vrhl a zase se váleli v klubku na zemi.
Nakonec to skončilo tak, že Enkra na tygra zavrčel a Ráma ho nechal být, lehl si a oddychoval. Enkra se zvedl, pohladil tygra po hlavě a vylezl – Ráma vyšel za ním, očichal si Dorotku a pak se jí přitulil k nohám.
„Vidíš, jak jsou milí...“ Enkra se oprašoval od slámy a špíny, které bylo v tygří kleci dost, „Jenom já nesmím zapomínat na ten nízký strop. Vždycky se o něj švihnu do palice...“
„To bylo hrozný! Myslela jsem, že tě zabil...“
„On se taky bál – však už kňučel a volal mě. Ráma mě má rád, žejo, Rámo...“ Jenže na zavolání se přitulil malý Ráma a Enkra ho vzal a foukal mu do čenichu, což kotě považovalo za výzvu ke hře a seklo Enkru ostrými drápky do ramene, že mu málem protrhlo jeho koženou bundu.
„Kde jsi se naučil je takhle ovládat?“ ptala se Dot.
Enkra si sedl ke zdi, položil si Rámu na klín a hladil ho. „Daleko v jižních mořích je ostrov Armin. Na jihu toho ostrova jsou vysoké hory – tam vládne můj přítel Garn, Chief Tiger, Pán Všech Pruhů Džungle. Je to tygr ohromný jako Brahma, ale má bílou srst a černé pruhy, ne zlatou. To je znak královských tygrů. Kdyby se mi kdykoliv cokoliv stalo, Vládce tygrů Garn dá rozkaz – a tisíce pruhovaných koček mi přijdou na pomoc...“
„Vážně?“
„Já také musím na pomoc každému tygrovi, který se ocitne v nebezpečí. Jsem jejich bratrem, smísil jsem svou krev s krví Kwarra, nejlepšího bojovníka tygrů, který dokáže vyrazit ze sedla kteréhokoliv ze svých bratří. Porazil i Garna, který je tak dobrým bojovníkem, že se mu prý podařilo v jízdním souboji přemoci i knížete jaguárů Quiroqu...“
„Tenhle Kwarr?“ zatahala Dot za ocásek kotě v náručí.
„Ale ne, tohohle jsem nazval po něm. Můj Kwarr je rozumný a mohla by sis s ním dokonce i popovídat, mluví anglicky.“
„To musí být krásné... A proč jsi odešel z Arminu?“
Enkra sklonil hlavu. „Musel jsem odejít. Nechtěl jsem, věř mi. Ale musím plnit své povinnosti. A má povinnost byla jít.“
„Povinnost...“ zachmuřila se.
„Clarence Whigg, můj duchovní učitel, mi jednou řekl: Je zákon orlů. Když orlové dospějí a křídla je unesou, vylétají z hnízda. Mnozí se zabijí pádem na kameny, jsou-li jejich křídla slabá. Ale kteří vydrží, se stanou pány vzduchu...“
„Lidé musejí taky vyletět z hnízda – aby vládli...?“
„Nelze věčně zůstat tam, kde se ti líbí. Člověk musí jít tam, kam ho vede touha. Tam, kde na něj čeká...“
„Co?“
„Jeho osud. Budoucnost.“
„Ta ale nemusí být krásná.“
„Nemusí. Může být i nepříjemná. Může tam čekat i něco, na co se tak často nemyslí.“
Otevřela doširoka oči. „Ty myslíš smrt?“
„My neříkáme smrt. Třeba opuštění těla. Nebo konec cesty. Jednou každý z nás musí dojít na konec cesty. Nevíme, kde je. Nechceme to vědět. Ale tady je to blízko – velmi blízko...“
„Ale ty jsi přece tak silný! Umíš krotit šelmy, umíš se bít s přesilou a zvítězit, umíš sehnat fantastickou částku peněz a připravit vynikající jídlo. Tebe nemůže čekat nic zlého!“
Enkra se usmál. „Máš pravdu, Dot. Nemůže mne nic zlého čekat. Jdu všemu vstříc a nebojím se toho. Vyřešil jsem problémy své matky a částečně i svého otce. Myslím, že jsem splnil všechno, co jsem měl splnit. Teď už mi nestojí v cestě ke štěstí... nic...“
„Tak je to dobře,“ podívala se na hodinky, „Jejda, já už budu muset domů... Škoda...“
„Škoda,“ souhlasil, „No, do klecí, bráškové! Musíme jít do svých doupat, i když bychom tu rádi byli s vámi...“
Tygři odešli poslušně, až se Dot divila. Byli zvyklí.
Courali se se sklopenými hlavami k východu ze zahrady.
„Enkro!“ vykřikl nějaký člověk, „Ty jsi tady?“
Byl to doktor – šel od kanceláří, zachumlaný do kabátu. „Ještě že jsem tě viděl! Nevěděl jsem, že jsi tady, jsem poslední, kdo se zdržel. Hlídač už šel a nechal mi klíče. Pojď, pustím tě ven!“
„Pusť jenom Dot,“ navrhl Enkra, „Já tady zůstanu. Nemám dneska kam jít. Budu radši tady...“
Doktor se na něj s údivem zadíval – a Dot taky.
„Ach ano, tvoji bratři, viď...? Máš je rád...“
„Maminka je v nemocnici, otec někde v Jižní Americe. Budu spát na jejich kožíšcích. Je to krásné...“
„Dobrá, chápu tě. Dobrou noc, Enkro, a šťastný Štědrý večer. Pojď, děvče...“
„Ne,“ řekla Dot, „Já zůstanu s Enkrou.“
„Proč? Ty přece máš kam jít?“
„Maminka je přece taky v nemocnici, víš to! Jsem u sousedky, je hodná, ale vyčítá mamince každou kůrku chleba, kterou mi dá, slyšela jsem to. Nechci tam jít, chci radši zůstat s tebou...“
„A tvůj otec?“
„Já nemám tatínka. Nikdy jsem neměla. Nech mě u sebe...“
Doktor si otřel chlupatou rukavicí tvář. „Děti, děti! No, nechám ti tu ty klíče, Enkro. Dej je zítra ráno hlídači, až přijde. A čekej ho u brány, ne abys odešel a nechal to tady, jak je... A pojď si za mnou zamknout...“
Enkra jej doprovodil až k bráně – Dot čekala a hladila přes plot divokého koně Przewalskiho, kterému zima nijak nevadila, vesele pobíhal a řehtal.
„V zaměstnaneckém bufetu jsou všechny věci na chlebíčky,“ řekl doktor, „Vem si co chceš, patříš taky k inventáři. Zařiďte se jako doma, děti, je přece Štědrý večer...“
Enkra mu podal ruku a vzkázal pozdravit rodinu. Už se s nimi jednou sešel a paní i děti k němu vzhlížely s úctou.
„Tak,“ řekl, když se vrátil k Dot, „A teď si osedláme každý jednoho koníčka a projedeme se po zahradě!“
Divokých koní tam bylo dost, i když to nebyli praví převaláci. Dot dostala strakatého mongolského poníka, Enkra si vzal vraníka jako uhel. Sedlo bylo jen jedno, pro Dot, Enkra je nepotřeboval.
Dot ještě nikdy na koni neseděla, ale její strakáč byl rozumný a zvyklý na to, že na něm jezdí nezkušení jezdci, takže se řídil zkušenostmi a rozumem a nikde ji neshodil. Zato Enkrův vraník se divně šklebil a dvakrát vyklopil Enkru do závěje, než se dal zkrotit. Enkru to ovšem bavilo, miloval divoké koně. Tak se oba rozjeli zahradou, pokřikovali na sebe i na zvěř a Enkra napodoboval všechny hlasy zvířat tak věrně, že jeho „soukmenovci“ se dali oklamat a odpovídali.
Když se unavili, pustili koně a šli vyplenit spižírnu v zaměstnaneckém bufetu. Dot udělala silný čaj a nalila do něj hodně smetany, Enkra zatím vyráběl obložené chlebíčky. Pustili si rádio, Enkra vyhledal dobrou hudbu a večeřeli. Bez obětování, na chlebíčcích byla řada věcí v kvalitě nevědomosti, které nejsou zrovna vhodné pro světce.
„A co teď?“ ptala se Dot, když umyli nádobí a uklidili je.
„Teď půjde malá Dot spát. Pokud ovšem nechce jít se mnou za mými kočičkami...“
„Rozhodně chce.“ řekla Dot a vzala si kožíšek, „Půjdeme zase k tygrům?“
„Omyl. Půjdem od jednoho ke druhému a každému popřejeme šťastné vánoce. Co ty na to?“
„Nadšeně souhlasím.“
Vyšli ven. Právě začal padat drobný jiskřivý sníh a leskl se oslnivě v měsíčním světle. Dot jej chytala do dlaní.
„Víš, co bych jednou chtěla vidět?“
„No?“
„Jak to vypadá, když se u vás v Arminu šelmy sejdou k besedě. Všecky kočky, psi, medvědi, zkrátka všichni na jednom místě... Musí to být veselé...“
„Uvidíme, jak to bude moc veselé.“
„Co chceš dělat?“
„Pustíme je všechny do tygřího výběhu. Otevřeme jim klece. Tygří výběh je největší, pohodlně se tam vejdou...“
Dot si běžela potřást rukama s opičkami, Enkra zatím odemykal klece u tygrů, aby kočky vůbec do výběhu mohly. Pak přišel za Dot a něco na opice zakvákal, aby se nebály. Dívka je měla raději než Enkra, takže si s nimi chvíli hrála.
První pustil Enkra psy dingo, šakaly, vlky, lišky a hyeny, jejichž ubikace byly blízko sebe. Zvířata se začala honit, kousat a rvát, ale nezdálo se, že by si chtěla ublížit – Enkra alespoň tvrdil, že je to všechno jenom hra.
Potom byli na svobodu propuštěni medvědi, od grizzlyho až po nejmenšího mývala. Jenom kuny, lasičky a podobné příbuzenstvo nechal Enkra v klecích – nebyl si jist, zda by jej poslechli a neutekli mu do lesa. Také byli příliš malí a mohlo by se jim při hrách ostatních něco stát.
Nakonec přišly na řadu kočkovité šelmy. První ze všech důstojní lvi, kteří si Dot povýšeně nevšímali a od Enkry se nechali hladit s královskou blahosklonností, jíž se Enkra smál. Jenom dvě roční lvíčata se dala do rvačky a Enkra je od sebe musel trhat. Zato leopardi vyletěli jako splašení a málem se na Dot vrhli, ač je Enkra upozorňoval na její přítomnost. Ale nakonec ji jenom očichali a olízali a pustili se do škorpení se psy, svými odvěkými nepřáteli. Enkra měl co dělat, aby všechny ty divoké šelmy pokrotil. Ještě strašnější byli jaguáři, ale ti se kupodivu chovali důstojně a téměř klidně, ba nechali se i od Dot hladit.
Všechny šelmy měly příkré výhrady k ročnímu období, které zasypalo svět studeným a na dotek velmi nepříjemným sněhem. Kladly svoje tlapky do sněhu se špatně skrývanou nechutí a daly se jenom Enkrovým úsilím přinutit, aby přešly do tygřího výběhu. Po pravdě řečeno, pruhovaní nebyli moc rádi nad tou přemírou hostů, z nichž s některými se nesnášeli a jiné považovali dokonce za svou kořist, jako šelmy psovité například. Enkra se přestal starat o blaho své společnice a všechno úsilí soustředil na hlasové zvládnutí toho ohromného konglomerátu různých individualistických osobností, jež se tu sešly. Příliš ho nepotěšilo, že ze všech šelem souhlasili se situací jenom lední medvědi a polární lišky, kteří se cítili jako doma.
„Tohle se nedá zvládnout!“ upozornila Enkru Dot, „Psi a kočky se ti za chvíli dají do sebe a porvou se!“
Enkra to už chvíli tušil sám. „Nedá se nic dělat, psi a jejich příbuzenstvo musejí domů, jinak tady klid nebude...“
Naštěstí se ukázalo, že dotyčné šelmy psovité netrvají nijak důrazně na své účasti v amfiteátru. Jakmile jim Enkra dovolil, rozběhly se s velkým ulehčením do svých klecí a zřejmě se v duchu zapřísahaly, že víckrát bezpečnou skrýš neopustí, aby se nemusely stýkat s přemírou pruhovaných a skvrnitých velekoček. Enkra poslal Dot, aby zavřela jejich klece a ona šla, aniž si aspoň na okamžik uvědomila, že třeba vlk je neobyčejně zlé zvíře a že by ji mohl případně sežrat jako Karkulku. Ovšem ta možnost se jí zdála krajně nereálnou od chvíle, kdy se předmětný vlk od ní nechal hladit a škrábat za ušima.
Než se vrátila, byl už zmatek trochu zkonsolidován. Ubyli také menší medvídci, na něž se leopardi a jaguáři pokoušeli uspořádat hon a které tedy Enkra taky odeslal. Malé disproporce trvaly ještě mezi tygry, lvy a medvědy, ale zdálo se, že i tyto sváry umlknou díky Enkrově něžné péči.
„Podívej! Takhle vypadá přátelství mezi nejhroznějšími šelmami, jichž se bojí svět! Chtěl jsem tě přesvědčit, že šelmy se vždy dokáží shodnout a chovat se k sobě přátelsky! Jenom lidé musejí řešit každý, i ten nejmalichernější spor válkou a zničením toho druhého. Když pohlédneš do očí tygra, vidíš v nich touhu po míru. I když jsou moji bratři považování za představitele všeho zla, krutosti a dravosti, jsou to přesto nejmírumilovnější zvířata světa. Neublíží tomu, kdo neubližuje jim...“ Enkra při tom hladil staršího Rámu, který spokojeně mručel.
„Přesto bych radila nechat tady jen kočky a odstranit ty medvědy. Jsou hezcí, ale leopardi se s nimi pořád hádají a mám strach, že se porvou...“
„Máš myslím pravdu. Pošlu je pryč.“
Tentokrát Enkra neposlal Dot, aby jim zavřela klece. Medvědy nepovažoval za bezpečné, přes všechnu jejich dobromyslnost a lenost. Tvrdil, že medvěd je zákeřný – tváří se dobrácky, žebrá o pamlsky, a najednou tě zčista jasna praští tlapou. Tak raději dal šelmám přísné příkazy a doběhl zavřít medvědy sám. Dot se ho raději držela, měla přece jen z velkých koček strach.
Pak se vraceli. Enkra připadal Dot smrtelně vážný, takže se na něj podívala tázavým pohledem – ukázal jí svítící ciferník svých hodinek. Bylo půl jedenácté.
„Chceš jít spát?“ ptala se.
„Ne! Tohle je moje noc. Oni jsou moji přátelé, musím k nim. Pojď se mnou, Dot...“
Šli a sníh jim vrzal pod nohama. Jiskřivé vločky se jim sypaly na hlavu a ulpívaly jim na vlasech.
„Za jeden a půl hodiny bude půlnoc. Věříš, že o půlnoci na štědrý večer se probouzejí strašidla?“
„Říká se to v pohádkách...“ zaváhala.
„Dnešní noci se zrodil Vykupitel světa. Svět ale stále ještě není vykoupen. Neseme svůj hřích s sebou a nevíme, kdy přijde trest. Zdá se mi to slavnostní, Dot...“
„Měli bychom být o půlnoci v chrámu...“
„Zazpíváme ti. Bude to slavnostnější než chrámové varhany. Uslyšíš zpívat šelmy...“
Šli dolů do tygřího výběhu. Všechny velké kočky ležely ve vnitřním krytém prostoru a čekaly. Zářilo tu jen slabé světlo žárovky u stropu a jejich oči svítily ze tmy. Dot se ohlédla na Enkru – zdálo se jí, že jeho oči mají stejný zelený svit.
Vstoupila a chtěla si sednout na židli, ale pak usedla na zem a objala Kwarra, který se k ní přitulil. Enkra se posadil mezi šelmy, natahoval k nim ruce a tiše přátelsky vrčel a kňučel, když k němu přišly. Jeden z leopardů mu olízl tvář, Enkra jej objal kolem krku a přitiskl si k němu hlavu.
„Zapomeňme na všechno, Dot! Na včerejšek i zítřek, na lidi, kteří jsou proti nám. Jsem šťastný. Příroda ke mně mluví mým hlasem a já ji slyším. Jsem silný, Dot – jsem součástí věčnosti, která je v nich. Víš, co je to stát tváří v tvář věčnosti?“
„Ne...“
„Poznal jsem to, když jsem prošel Zlatou branou do Aurrgharru, posvátného města tygrů. To město tam stojí deset tisíc let, je z doby, kdy na zemi ještě neexistoval lidský rod. Po celou tu dobu je obývali tygři, žili tam, měli svoje lásky a nenávisti, rodili se a umírali, stejně dnes jako před tisíciletími. A lidé zatím válčili, bili se o moc a slávu, rozdělovali si svět a zase jej násilím vázali dohromady. Tisíce dávných kultur dospělo k netušenému rozmachu a upadlo do propadliště dějin, Giordano Bruno byl upálen, protože nevěřil, že je země středem vesmíru, Galileo odvolal, že se země točí. A oni tam seděli a dobře věděli, že je země kulatá a že se točí okolo slunce, ale nepovažovali za potřebné to sdělit nebo o tom hloubat, neboť je to ani tak příliš nezajímalo. Lidé si vzájemně podřezávali krky za náboženství nebo za politiku, oni byli klidní a jenom občas pozorně naslouchali svým zvědům a blahovolně se usmívali nad tím, jaké přežitky ještě lidi spoutávají. Jack se jich jednou ptal, proč nezasáhli do dějin lidstva, když viděli, jakých omylů a strašlivých barbarství se lidé dopouštějí. Řekli s neuvěřitelným klidem: „Nevadilo nám to. Nemáme zájem o lidi.“ Jim je jedno, co se stane s lidstvem, věří, že jsou věční a jejich národ a jejich pravda nezahyne...“
„Viděl jsi fantastické věci...“
„To není nic fantastického. Vše je skutečné – a já patřím k nim. My Armini, skutečně silní a morálně vyspělí, kteří dosáhli vyššího poznání, jsme také součástí starého národa. Ostatní lidstvo může zdegenerovat, zničit se samo svou nenávistí. Ale my zůstaneme, budeme tady věčně jako oni...“
„Povídej mi o Arminu! Vyprávěj mi...“
„To se nedá vyprávět. Přijď a já tě zavedu všude, kam budeš chtít. Přijď za mnou, až se tam vrátím...“
A tak mlčeli a hladili šelmy okolo sebe.
„Slíbil jsem, že ti zazpíváme. Pojď ven, musíme se pěkně rozestoupit, aby to znělo...“
Dunivým řvaním vyhnal Enkra svoje šelmy ven, do sněhu, na mráz. Dot se posadila ke vchodu na kmen, o který si tygři brousili drápy a přihlížela, jak se zastavil uprostřed amfiteátru z kamenů a betonových zdí a vrčel povely na všechny strany. Šelmy přebíhaly a pomalu se okolo něj stavěly do kruhu podle velikosti a národnosti, jak si přál. Jenom tygřík Kwarr se mu pletl pod nohama, neboť se bláhově domníval, že tam na něj spadne menší množství sněhu.
Enkra se otočil k Dot, zamával na ni a zařval, mohutně a dunivě, jako tygr nebo lev. První se k němu přidal Ráma I, pak ostatní tygři, leopardi, jaguáři, pumy, lvi, gepardi a nakonec i rysové a jiné menší kočkovité šelmy. Všichni pak řvali ohlušující píseň bez melodie a slov, strašlivou pro každého člověka, znějící velebně a hrozivě pod temnou oblohou, z níž se sypaly bělostné vločky sněhu na kožichy zpěváků. Byl to hrozný a krásný zvuk, Dot ještě nikdy neslyšela nic podobného – a nic tak vznešeného. Enkra stál uprostřed kruhu s rukama vztaženýma vzhůru jako dirigent orchestru a oči mu plály jako hvězdy – věřil, že v této chvíli poslal svůj noční pozdrav na statisíce kilometrů, do své vzdálené vlasti...
Pak skončili. Enkra svěsil ruce a krátkým zavrčením propustil kočky opět do tepla, pod střechu. Dot přešla k němu a pohlédla mu do tváře. V očích se mu třpytily dvě velké krůpěje a když potřásl hlavou, stekly rychle po tvářích dolů, do sněhu.
„Jsem Armin! Zlý osud mne přinutil opustit svoji vlast, ale jsem jeden z nás – moji bratři jsou s námi a já jsem s nimi! Věř, Dot: nic není nemožné, když jsou se mnou přátelé...“
„Jsi nejlepší člověk, jakého jsem kdy poznala! To zase vím já. Neznám nikoho, kdo by tobě mohl ublížit...“
Zasmál se. „Ale Dot! Pojď dovnitř, ať nezmrzneme! Teď nepustím kočičky domů, studily by je tlapky. Budeme tady s nimi až do rána, viď? Můžeš si na někoho z nich lehnout, bude tě zahřívat. Já to dělám taky, když u nich spím...“
Vešli dovnitř – Dot překračovala ležící šelmy a ty se na ni ani nijak zvlášť neohlížely, zřejmě už ji braly za svou.
„Budou tě mít rádi a budou tě poslouchat,“ řekl Enkra, „Budeš jejich paní, jako já. Naučím tě, jak s nimi mluvit, pak už ti nic nebude stát v cestě. Každý ti pomůže, když ho požádáš...“
Dot se posadila ke zdi a opřela se o kožich jednoho tygra. Chvíli si představovala, jaké to bude potom – pak usnula na měkké kožešině a tygr ji zahříval svým tělem.
Enkra ulehl na kožich Rámy, vzal do náruče Kwarra a usnul také. Byl dost unavený, a ani Armini nevydrží ve dne lovit a v noci řvát, jak říká kterési přísloví.
Dot spala až do chvíle, kdy se venku rozednilo – Enkra byl už na nohou, vyhnal zatím leopardy, pumy, jaguáry, rysy, divoké kočky a lvy a tak vůbec v tichosti ven a rozděloval je do jejich klecí. Poslouchali ho docela ochotně a dali se rádi uzavřít, neboť věděli, že jejich přítel opět přijde a třeba je zase někdy pustí v noci ven.
Když Dot procitla a Enkra posílal tygry do klecí, rozplakala se. Každého z nich na rozloučenou pohladila, Parvatina koťata objímala a mazlila se s nimi, až se jejich pečlivá maminka počala strachovat. A když nakonec Enkra zavřel do klece i Kwarra, plakala a slzy se jí koulely po tvářích.
„To nic,“ řekl jí Enkra, „Přijdeme zase. Třeba někdy mezi svátky se sejdeme...“
Když docházeli k bráně, čekal už vrátný u dvířek a zle vrčel. Ale popřál jim docela přátelsky šťastné vánoce a dlouho se za nimi smutně a závistivě díval...
30.05.2021 11:45