Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Před vánočními svátky chystal se lord Oliver opustit Armin a vrátit se do Anglie. Což lord Roger vřele doporučoval, už z toho prostého důvodu, že potyčky v Iron-city nabyly závažného charakteru a i jiné průšvihy státního rázu věštily, že se blíží rozhodující boj s Alwinem. V tomto boji neměl Oliver vůbec co pohledávat a bylo lépe, aby se mu vyhnul, už proto, aby zajistil popřípadě Rogerovi v Anglii politický azyl.

„Je zapotřebí,“ řekl Roger, „Aby ses v Anglii poohlédl taky po záležitostech mého kamaráda Enkry Westona. Je to rozčilující a malicherná záležitost, ale povstaly z toho nějaké nepříjemnosti a vím, že se na to ještě nezapomnělo. Pořád ještě, když se probírá vztah mezi mnou a Alwinem, se dřív nebo později přijde na záležitost mladého Westona. Ta věc se musí opatrně prozkoumat a zjistit, co se v tom dá dělat.“

Oliver pokyvoval souhlasně hlavou. „Ovšem. Ale nemůžu podnikat rozsáhlá pátrání osobně. Uznáš jistě, že i po zahlazení těchhle arminských stop...“ zatahal se za vlasy, které mu už trochu dorostly, „jsem poměrně nápadný. Přestrojit se za chudáka a pátrat v zavšivených končinách East Endu je sice romantické, ale od dob Sherlocka Holmese už poněkud vyšlo z módy...“

Lord Roger se zamyšleně cvrnkal tužkou do zubů. „Musíš tedy mít spojence. Někoho, kdo bude moci pátrat za tebe. Jackie Therlowe se pokoušel ukecat národ Nejmenších, kuny, lasičky a tak, aby mu pomohli, ale nemělo to efekt... Potřebujem něco takovýho.“

Lord Oliver pokyvoval hlavou a usilovně přemýšlel.

„Ty máš jenom matku, co?“ řekl Roger, „Má ráda kočky?“

„Matka? Miluje! Matka má ráda všechna zvířátka, vyjma pavouků, hadů a krys. Kočky má ve zvláštní oblibě...“

„Výtečně! Stane se tedy chovatelkou ušlechtilých koček v širokém měřítku. Co ty na to?“

„No – k čemu to bude dobré?“

„Kočka je jedna z nejdokonalejších šelem na světě. Tiše ťapká, vleze všude, nespadne ani ze strmé střechy, na kterou se lidi neodváží. V případě potřeby dovede rychle zdrhnout a stejně rychle sekne drápkem. Mimo to má nevšední inteligenci, kterou dokáže rozpoznat, co dělat. A živí se prakticky sama, jsou-li v okolí nějaké myši. Kočka má řadu neporovnatelných výhod...“

„No, to já všechno uznávám! Ale co s tím?“

„Dostaneš oddíl kočičí armády. Jsou malí, skladní a velice nenápadní. Do středně velkého kufru se jich vejde pět. Když vezmeš dva kufry, je to deset koček, což je základní počet. Odvezeš je do Anglie a navedeš na to, co budeš potřebovat. Pošleme samozřejmě takové, co rozumějí anglicky, jednak kvůli pátrání a pak proto, že tvoje arminština, nezlob se...“

„To je krásné. Zvlášť to, že jestli mě s tím chytí celníci, dostanu dvacet let za týrání zvířat a převoz neprověřených kusů z hlediska zdravotního. Dovoz jakýchkoliv zvířat do Anglie je zakázán, víš o tom?“

„Kdyby nebyl, poslali bychom je normálně. Neboj se nic, každá šelma je voják, i maličká. Musí něco vydržet. A vezmeme jenom dobrovolníky...“

„Hlavně kde je vezmeš?“

„Zítra zajedeme do jejich města Katzenburgu, na východním pobřeží. Připrav se na delší cestování...“

Poznali jsme již střed Arminu s hlavním městem Kingtownem, jih, kde se tyčí hory s posvátnými městy tygrů, leopardů a jaguárů, Orlí hory na západě a za nimi průmyslové město Iron-city, Větrnou step, zmínili jsme se o velkém přístavu Indiopolisu na západním pobřeží a nad tímto územím o vyprahlých planinách Reortie, osídlených národem lvů. Také jsme se zmínili o přistěhovaleckém hnízdě Onga-Orangu na severním pobřeží a o plantážích a polích, táhnoucích se odtamtud až skoro k hlavnímu městu. Pozorný čtenář si možná připomene zámek Guyrlayowe severozápadně od Kingtownu a džungli, která vyplňuje téměř celou jižní polovinu ostrova.

Ale o východním pobřeží jsme ještě nehovořili. A to proto, že tato místa nejsou nijak zvlášť osídlena ani navštěvována. Armin byl osídlován zpočátku od západu na východ, po založení Kingtownu od tohoto středu všemi směry, a na východní pobřeží se jaksi nedostalo. Kdysi na počátku osídlení se tam usadily tlupy lidí pochybné pověsti všech národností a ras, kteří doufali, že tam najdou zasloužený klid. Vedli dlouhé a úporné šarvátky s místním obyvatelstvem, to jest medvědy, jaguáry a některými rasami psů, čemuž učinila konec až válka. V průběhu bojů bylo zničeno kvetoucí jaguáří město Longarr, přístav, odkud se kdysi dávno vypravovali skvrnití mořeplavci na pirátské výpravy do celého světa, i řada sídlišť lidí, jak se jaguáři mstili za povražděné. Později, po částečné konsolidaci poměrů jaguářího národa, byl správcem tohoto kraje jmenován hrabě Ragga a jeho potomci. V době, kdy se odehrává náš příběh, byl nejvyšším velitelem hrabě Wärëga, v době nepřítomnosti jeho bratr, divoký a drsný hrabě Wahrgund. Vládl všem tlapou železnou, ale do jisté míry spravedlivě a k prospěchu všech, pokud je něco podobného u jaguára možné.

Brzy ráno, takřka za úsvitu, vyrazili oba Monroesové na východ. Velmi brzy se dostali do vesnice Long Appleby, kde končila silnice v tom směru. Vydali se tedy po úzké pěšince džunglí. Dalo se jet také silnicí, ale to by vyžadovalo dělat velký oblouk, navíc Roger kraj pořádně neznal.

„Abych nezapomněl,“ řekl Roger, „Při rozhovorech s kočičími náčelníky buď opatrný na titulování. Jistě víš, že zatímco se tygří, lví a leopardí hodnostáři nazývají pouze náčelníky, podnáčelníky a nejvyšší Vládci, používají jaguáři, kuguáři a v poslední době snad i gepardi tituly šlechtické...“

„To vím. A udivilo mě to, když se mi jednou ten malý jaguárek představil jako markýz Gunnarr. Myslel jsem, že to někde vyčetl.“

„To není vyloučeno, mají to asi z knížek. U koček je to ještě rozšířenější. Někteří se nazývají šlechtickými tituly, jiní pouze von něco. Nevím dost dobře proč, ale základní řeči, ve které se udělují predikáty, je němčina. Nikdy jsem na to nepřišel, ale je to tak. Nezapomeň oslovit každého jeho plným jménem...“

„V tom případě žádám, aby mne také oni nazývali mým plným jménem...“

„To určitě budou. Lord Oliver William Athelsword, baron Monroes, vikomt z Gran Alissa a rytíř z Crowsettu a Carrolu...“

„Zcela správně! Jak to víš?“

„Znám snad svoje tituly a statky, ne?“

„Tak to počkej, to je trochu drzost, ne?“ nadskočil Oliver, „Ono už vám nestačí, že jste nám ukradli baronskou korunku a rodové jméno, vy si ještě budete přisvojovat panství, které vám vůbec nikdy nepatřilo?“

„Kdo říká, že jsme něco ukradli?“

„Pokud vím, byl tvůj dědeček Algernon pouze mladším synem starého lorda Mortimera, navíc byl vyhnán a vyděděn. Titul patřil pouze lordu Johnovi, mému dědečkovi. Že lord Mortimer neměl námitek, aby Algernon titul používal, je jeho věc, ale z hlediska spravedlnosti držíte titul neoprávněně!“

Roger potřásl hlavou. „Podle arminského dědického práva se nejedná o nic jiného, než o rozdělení rodiny na dvě větve s rovnými právy na titul. Nehledě k tomu, že jsme si tady získali vlastní panství, které nás k tomu opravňuje...“

Oliver povytáhl obočí – i on se to už od Rogera naučil. „Co je to za nesmyslné dědické právo? Kdo na to přišel, prosím tebe?“

„To stanovil lord Algernon sám, když se ho někteří drzí a nezdvořilí lidé ptali, jak je to s tím jeho titulem. A dosáhl, že to bylo přijato obecně...“

„Skvostné! Takže se tedy jmenoval sám podle vlastních zákonů, že? A to nevíš, že takový titul musí potvrdit panovník?“

„Ach,“ Roger mávl rukou, jako by odháněl mouchu, „Sir Charry odsouhlasil dědečkovi všechno, na co si vzpomněl. Oni byli velmi dobří přátelé, Olivere. Třeba ho jmenoval on, kdopak to už dneska ví? Dědeček ale říká, že byl baronem od prvopočátku, co přišel do Arminu. Všichni stojíme za názorem, že jsme dvě větve téhož rodu, každá na jiném území a že jsme si navzájem rovnocenní. A pokud tomu někdo nevěří, má vždycky ještě možnost si to se mnou vysvětlit jakýmkoliv způsobem boje...“

„Děkuji. Ponechám váš nárok na titul prozatím stranou...“

Chvíli jeli mlčky, pak řekl Oliver: „Poslyš, Rogere, vzpomněl jsem si, že nejste první, kdo měl s titulem tahanice. Máme to v rodině, myslím – v roce 1542, když byli vyvražděni všichni mužští potomci Monroesova rodu, byly nám sebrány statky vévodou Guyem – slyšel jsi o tom něco?“

„Ne.“ řekl Roger a mluvil pravdu.

„Nevím, co to bylo s našimi předky a tím starým opičákem Guyem z Lancasteru, který byl mimochodem taky částečně naším příbuzným, ale dal vyvraždit všechny Monroesy mužského pohlaví, včetně toho nejmenšího v peřince. Za osmnáct let potom se počal o baronskou korunku drát sir Lemnuel, nemanželský syn posledního barona s nějakou venkovskou dívkou...“

„Ano, o tom jsem slyšel. Byl to ten, co se živil loupežnictvím a přepadáním kupeckých vozů?“

„Ano, v podstatě. Tento Lemnuel se prohlásil sám baronem na Monroesu a vedl dvaadvacet let drobnou válku proti vévodům z Lancasteru i proti králi, než ho potvrdili jako právoplatného barona. Konečně, je to náš předek...“

„Dejž Bůh mír jeho čisté duši. Byl to ten, co napíchl jednoho nepřátelského kupce na rožeň a opékal ho nad ohněm dokud nezaplatil, nebo je to sprostá pomluva?“

„Věřím pevně, že je to sprostá pomluva!“

„Aha. Tak taky nezapomeň na sira Clarence, který se kdysi prohlásil v Egyptě místokrálem. Jsme vcelku úctyhodná rodina.“

„A víš, že sir Oliver Barry Monroes, kterého zabili v roce 1716 v bažinách ve Walesu, se tam ještě zjevuje? Mamince to prozradila jedna místní spiritistka...“

„Ach, ubohý chlapec! Byl ještě mladý, nemýlím-li se?“

„Šestnáct, jako já. Zabili ho loupežníci, pokud to nebyl jeho strýc sir Jarvis, aby se dostal k titulu...“

„Spíš lady Gwendolina, manželka sira Jarvise. Já to slyšel zase takhle...“

Stezka se zúžila a stala se natolik neprůchodnou, že museli jet za sebou. Roger prosekával mačetou, kde jim větve nebo liány trčely do cesty. Pak sjeli ze stráně a přebrodili řeku.

Při další cestě počali řešit další důležitou otázku, která v rodině byla a kterou zvláště Roger shledával důležitou: totiž co je to hrabství Gran Alisso a kde k němu Monroesové přišli. Co se týče Crowsettu a Carrolu, ty Roger znal, byly to dvě vesnice, které jejich předkové koupili i s tvrzemi místních rytířů. Mimo to psali se hrabata z Gran Alissa, ovšem nekladli (jistě moudře) tento titul na první místo, ač je lepší. Roger sám používal pouze označení vikomt, což vcelku být mohlo a také nemuselo, neboť kdož ví, co kdo do rodu přinesl. Ale Oliver potvrzoval, že ve starých listinách jsou Monroesové titulování jako hrabata.

Teprve později, když se Oliver vrátil do Anglie, vyhrabal ve starých rodinných kronikách původ tohoto titulu. Nějaký jejich předek se zúčastnil jedné z prvních křížových výprav za účelem osvobození Božího hrobu pod velením krále Richarda Lví Srdce. Při té příležitosti dobyl na místním vládci kus jakéhosi území, na němž se kromě písku a kamení nacházelo stádo velbloudů a několik stanů loupeživých beduínů. Toto území nazval z nezjištěných pohnutek Gran Alisso, zapíchl tam do písku svou vlajku a jmenoval se (sám) hrabětem z Gran Alissa. Při nejbližší vhodné příležitosti (když se setkal s knězem, který uměl číst a psát) sepsal svoje nároky na toto území a zaslal tento list papeži, aby byly potvrzeny. Což se stalo, leč mezitím byl dotyčný pán ze svého hrabství vyhnán oněmi loupeživými beduíny, a při zpáteční plavbě do Anglie zemřel na choleru. Nějaký čas se udržovalo mezi rodem Monroesů povědomí o nesmírně bohaté zemi na východě, oplývající zlatem, stříbrem a drahými kameny, kterou jejich předek dobyl. Ale jelikož v té době vedli dlouhotrvající hraniční válku se všemi svými sousedy, neměli čas jít zjišťovat pravý stav věcí a posléze se na to zapomnělo. Titul se začal považovat za bezvýznamnou ozdobu jména a udržel se jenom díky tradici. Co se týče nejmladších výhonků rodu, anglická i arminská větev se shodovala, že by třeba nebylo špatné pokusit se nároky uplatnit, ale nemohli se dohodnout, zda na Sýrii, Jordánsku či dokonce Izraeli.

Když se oba chlapci vzájemně ujistili, že stojí jeden za druhým ve všech rodinných křivdách, které se v jejich rodu nakupily od časů Viléma Dobyvatele, slunce se již klonilo k západu a měli pořádný hlad. Roger to tady nijak zvlášť neznal a nevěděl ani, kde by se dalo tábořit. Uložili se tedy na nejbližším vhodném místě pod stromem, když byli pojedli zdravou, leč poněkud chudou večeři z ovoce a tropických hub, osmažených na klacku nad ohněm. Oliver byl sice zhýčkaný labužník, ale delší pobyt v Arminu ho už patřičně uskromnil, takže by mu stačily i chlebové placky, které měli jako železnou zásobu.

Oliver byl rozladěný a Roger měl jasno, co mu chybí.

„Já vím, ty bys nejradši, kdybych s tebou poslal Aeqi. Uznávám, je to taky pěkná kočka, ale bylo by s ní víc problémů než užitku. Začala by lovit, a ona nechytá myši, ale kluky. Brzo by ti dala kopačky!“

Oliver měl řadu námitek, ale když se snažil zformulovat odpověď, uvědomil si, že Roger má pravdu. Tak mlčel, jenom ukřivděně koukal.

„Radši spi. Třeba se ti bude zdát o holkách...“

Ráno pokračovali v cestě. Roger zastřelil jakousi křepelku či něco podobného a spolu s Oliverem tohoto ptáka upekli na ohni. Za celou cestu nikoho nepotkali a Oliverovi se zdálo, že se touto cestou ženou až na sám konec světa, kde jak tvrdil Roger, je svět podepřenej vidlema.

Před polednem, když už začínalo slunce nepříjemně pálit, se dostali na step porostlou křovisky a občas malými lesíky, vylezli na strom, aby se rozhlédli a Oliver spatřil v dálce skvrnitý kožich nějaké šelmy. Rozjeli se tím směrem a jak dojížděli, prohlíželi si bojovníka. Byl dost mladý, zato nosil na krku černou stužku a byl tedy jaguárem. Oliver miloval kočkovité šelmy jako každý Armin a Roger ochotně souhlasil s jeho přáním se s jaguárem seznámit. Učinili to poněkud kuriózním způsobem: počkali si na něho v záloze za křovisky a jak projížděl kolem, vrhli se na něj. Roger už v tom měl značnou praxi a podařilo se mu dostat ho na zem, kde mu Oliver přispěl na pomoc, aby zmítající se šelmu udrželi a vyhnuli se pokud možno jeho zubům a drápům. Jaguár to považoval za výbornou zábavu a neopomněl přizdobit je nějakým pěkným šrámem – nezkušený Oliver dostal dokonce ránu zadní tlapou do holeně, že potom hezkou chvíli kulhal.

Konečně jaguár uznal, že oba najednou jsou silnější než on a vzdal se. Roger ho pustil a těžce oddychuje usedl na zem.

„Kdopak jsi? A kam se to řítíš tak sám?“

„Tirra,“ řekl jaguár a hned se opravil: „Vikomt Tirra.“

„Syn hraběte Wahrgunda?“ ptal se Oliver.

„No... ovšem! Alespoň myslím...“

„Já jsem baron Roger Monroes a tohle je baron Oliver Monroes, můj bratranec z Anglie.“

„Odkud?“ vyjekl jaguár, „To je... přece ve Studené zemi!“

„Ano.“ souhlasil Oliver, který už znal arminské dělení světa.

„Ach...“ Tirra mu olízl ruku drsným jazykem, „Je mi tě tolik líto, bratře! To musí být zlé, pocházet ze Studené země, viď?“

„Děkuji,“ řekl Oliver, „Nemohl jsem si pomoci...“

„Poslyš, bráško,“ řekl Roger, „Potřebujeme znát cestu do Katzenburgu. Chceme si něco projednat s místním vládcem a nevíme, jak se tam dostat. Mohl bys nám ukázat cestu?“

Tirra nadšeně zamával ocasem. „Jistě! Moc rád, já stejně nemám co dělat. Dovedu vás tam – co mi za to dáte?“

Oliver se podivil, ale Roger vytáhl ze sedlové tašky řetízek dlouhý asi tři čtvrtě metru s velkou sponou a ukázal jaguárovi. Tirra nadšeně souhlasil a hned začal přivolávat svého koně.

Oliver byl jako každý Angličan znalcem koní. Předtím si jaguárova zvířete tolik nevšímal, zaujat šelmou samotnou, teď si koně prohlédl a byl přesvědčen, že tak nemožné zvíře doposud neviděl. Byl to mimochodník s velmi širokou tlamou a roztaženými nozdrami, ušima jako osel, dlouhým krkem a vystouplými žebry, jako by čtrnáct dní cestoval po poušti. Ocas měl orvaný, hřívu napolo vytrhanou a zdálo se, že i chlupy na zadku má odřené. Na toto zvíře si jaguárek položil „kočičí“ sedlo s rýhami pro opření zadních tlap, jak je zvykem, ale sedlo zděděné jistě po několika generacích starších bratrů. Postroj, velmi úsporný, se skládal z několika vzájemně neladících kusů. Zbraní bylo pouze krátké vrhací kopí tygřího tvaru, zjevně ukradené.

„Není náš mladý přítel náhodou silniční lupič?“ ptal se Oliver anglicky, aby mu jaguár nerozuměl.

„Ne. Tady nejsou žádné silnice, nemůže být...“

„Chm! Ale můžeš mi zaručit, že se neživí loupežnictvím?“

„To nemohu. U žádného jaguára se nikdy nedá předem nic najisto předpokládat.“

„A co když nám tedy něco provede?“

„Uvidíme. Dozvíme se to, než dojedeme.“

„A co když nás zabije a okrade?“

„Myslím, že to neudělá, dokud se k němu budeme chovat zdvořile a přátelsky. Šelmy posuzují všechny věci ve vztahu k sobě samým. Kdo udělá jaguárovi něco dobrého, toho si váží a má ho rád. Kdo mu ublíží, toho zabije.“

Vikomt Tirra naslouchal téhle diskusi stříhaje ušima. Ale ničemu neporozuměl a na to, aby se zeptal, byl příliš hrdý.

Pokračovali v cestě a Tirra je vedl. K večeru je zavedl do lovecké chaty podivného tvaru, kde bylo pod stropem zavěšeno vyuzené maso, zabalené v listech. U stěn stály pryčny, do nichž se sice skvěle vtěsnal jaguár, ale kluci s tím měli dost potíží, zvláště dlouhonohý Oliver.

Ráno opět jeli dál. Oliver měl pocit, že se motají v nějakém bludném kruhu a nemohou se z něj dostat, i řekl: „Mám dojem, že tvůj jaguárek buď nezná cestu, nebo je to docela obyčejný ničema a chce nás zavést někam, kde by nás obral. Měli jsme raději jet nějakým rozumným způsobem – třeba autem!“

Roger se smál a vrtěl hlavou. „Tirra zřejmě ví, co dělá.“

„Tím hůř! Snad má na nás pifku za to přepadení! Třeba ho urazilo, že jsme ho přemohli...“

Roger se smál a potřásal hlavou, ale nic proti Oliverovým řečem nenamítal a zřejmě ani namítat nemohl.

Před polednem počal Tirra najednou viditelně zrychlovat, jako by měl velmi naspěch. Oliver to považoval za další špatné znamení a Roger nevěděl, co říct. Vyjeli na pláň a poprvé za svou cestu spatřili lidské obydlí, farmu s palisádou okolo, jaké se stavěly na Divokém Západě v době pionýrských výprav. Tirra popohnal koně do cvalu a držel se co nejdál od farmy. Kluci to pochopili, když z toho směru houkla rána z pušky a Tirra sjel na bok koně, aby nebyla vidět jeho skvrnitá kožešina. Roger za jízdy vytáhl z pouzdra ručnici, ledabyle zamířil a vypálil směrem k farmě, pak se ale sklonil a mazal za Tirrou. Oliver byl sportovního založení a v přestřelkách neviděl žádné štěstí. Ale být terčem pro nějakého zdivočelého osadníka také nechtěl, takže se položil na koňskou hřívu a snažil se ztratit co nejdřív z dohledu.

„Co to bylo, Tirro?“ ptal se Roger, když se vzdálili a jaguár počkal na ostatní.

„Jeden z osadníků! Tvrdí, že mu krademe slepice. Nemá nás vůbec rád a střílí po nás. Wahrgund mu dal výstrahu a zakázal nám přibližovat se na dostřel. Děkuju ti za tu ránu z pušky, jistě ho dost poplašila...“

„Roztomilí lidé v tomhle kraji, co?“ řekl Roger, „Přistěhovalci se bojí koček a pořádají s nimi šarvátky!“

„No... co když mají trochu pravdu? Tirra vypadá, že ví, jak chutná slepičí krev. A vůbec, kdoví, co s naším jaguárkem ten farmář má. V Kingtownu jsem toho slyšel...“ váhal Oliver.

„Já Tirrovi věřím. Jaguáři nelžou...“

„Měl bys to vědět líp. Já bych si přál za průvodce spíš toho osadníka, ať je jaký chce...“

„Já ne. Jsou to zloději a blbci.“

V lese, jímž teď jeli, se objevovaly jehličnaté stromy, což Olivera dost překvapilo. Roger hádal, že jsou blízko moře. Také asi za hodinu vyjeli na okraj pláže a pomalu klusali podél lesa. Tirra je vedl na pobřeží, dokud se nedostali na místo, kde pláž přecházela ve skaliska. Tam zabočil do úzké průrvy a pokynul jim, aby jeli za ním.

„Ideální místo na přepadení!“ varoval Oliver.

Projížděli skalním městem – mnohde museli sklánět hlavy, aby si je nerozbili o skálu. Často se cestička tak kroutila, že vůbec neviděli jeden na druhého. Oliver jel uprostřed, aby ho někde neztratili a za jízdy si prohlížel skalní malby, napolo setřené časem a počasím. Těžko chápal, co na nich je. Postavy lidí, ale hlavně šelem, pruhovaných, skvrnitých i hnědě šedivých, se střídaly. Snad patřily malby ke gigantické obrazárně starých Arminů z dávných časů.

Konečně se dostali ze skal a zůstali stát na okraji pláže, přerušené jen několika řadami kamenů, připomínajících starobylá kamenná mola. Asi sto metrů od břehu začínal ostrov, celý pokrytý zříceninami jakýchsi staveb. Jenom v několika místech se otvíraly terasy, některé ještě opatřené hlavněmi zrezivělých děl.

„Longarr,“ řekl vikomt Tirra, „Posvátné město jaguárů...“

„Hezký,“ řekl lord Oliver, „Ale my jsme chtěli ke Katzenburgu.“

Tirra k němu lhostejně pootočil zraky. „Ano, já vím.“

Popohnal koně ocasem a zajel až k pláži. Teprve když předními kopyty koně dosáhl čáry příboje, zastavil se a pokynul. Oliver mu přijel po bok, Roger se trochu opozdil, neboť viděl na písku zajímavou mušli. Tirra upřel zrak Oliverovi do očí, pak se rozpřáhl tlapou a srazil ho s koně do rozbředlého písku. Oliver vyhekl a pokusil se povstat, vtom ho zalila vlna příboje a hodila mu sůl do očí.

„Barone Olivre,“ řekl vikomt Tirra chraplavou, špatnou angličtinou, „Ty nevěříš mi já nevím proč. Urážíš mě myslíš já zloděj. Jaguáři nekradou, berou jen svou kořist. Tvůj bratr mi věří. Ty ne a já tebe rád od první chvíle kdy tě viděl. Vyzývám tě k boji, barone Olivre.“

Oliver povstal, pokud mohl, protíral si oči a koukal udiveně na jaguára. Roger zůstal sedět bez hnutí na svém koni, jako by byl vytesán z kamene.

„Já dovedl vás sem.“ řekl vikomt Tirra, „Tady vyberete průvodce na další cestu. Nepůjdu s vámi když Oliver ke mně žádnou důvěru. Můj otec vám dá průvodce koho budete chtít.“

„Nevěděl jsem, že mluvíš anglicky!“ řekl Oliver.

„A co? Braň se, barone Olivre!“

Současně skočil jaguár přímo s koně na Olivera. Ten vztáhl na obranu ruce, ale těžká šelma ho srazila do písku a současně oba zalila vlna příboje. Tirra bil tlapami, drápy nechával zatažené a spoléhal se na sílu úderu, kterou metodicky otloukal Oliverovo hubené tělo. Oliver absolvoval zkrácený obranný kurs Černé Lilie s průměrným úspěchem a dokázal se bránit proti člověku, ale proti šelmě měl dost malou šanci. Dělal sice co mohl, aby se od jaguára odpoutal, ale pokaždé, když se mu podařil nějaký obranný manévr, zalila oba vlna příboje a vnikla Oliverovi i do úst a nosu, takže se rozkašlal a ztratil jistotu v pažích. Zdálo se, že Tirrovi voda nevadí, ba že si dokonce schválně vybral k zápasu právě tohle místo, aby svého protivníka ještě víc potrápil. V každém případě se mu to podařilo – Oliver prskal, kašlal, plival vodu a při tom všem se snažil o jedinou možnou obrannou akci, totiž sevřít jaguárův krk do kleští ruky v lokti. V jedné chvíli se mu to podařilo. Oliver sevřel jaguára co nejpevněji, nadechl se a pokusil ponořit pod vodu. Vlna mu tentokrát pomohla a splavila je dál do moře. Tam se Oliver pověsil na jaguára a snažil se držet jeho hlavu ve slané, kalné vodě. Tlapy šelmy ho bily jako kladiva, ale i v nebezpečí chránil se Tirra použít strašlivé drápy, jimiž by Olivera snadno zabil.

Roger konečně sesedl s koně, došel až po kolena do vody a pozoroval bitku s výrazem premiérového abonenta na představení kočovného cirkusu. Ani ve snu mu nenapadlo nějak do boje zasáhnout, ani tehdy, když se Tirra dostal ze sevření a na oplátku potopil zas Olivera, který lokal vodu a jehož pohyby se už stávaly chabými a nekoordionovanými. Teprve když měl obavy o bratrancovo zdraví, natáhl se, zatahal Tirru za ocas a řekl: „No tak stačilo, bratříčku – už má dost...“

Tirra to už chvíli tušil. Vytáhl Olivera za krk z vody na písek a tam pustil, potom přistoupil k Rogerovi a natáhl se vedle něj na vyhřátý břeh. „Tvůj bratr je dobrý bojovník. Až se naučí bojovat se šelmami. Škoda, že nás nemá rád!“

„Nehněvej se na něj, Tirro, nezná Arminy. Přišel před dvěma měsíci ze Studené země a teprve se učí poznávat Pány Země a Nebe. Jsi první jaguár, se kterým mluvil, kromě malého Gunnarra, ale toho viděl jen letmo. Bojí se i tygrů a leopardů a nemá k nim důvěru. To se všecko naučí...“

Tirra k němu otočil své krásné velké oči. „Ubožák... Jak to musí být strašné neznat tygry, jaguáry a ostatní šelmy! Jak vůbec je možno takhle žít? Já bych nemohl žít mezi samými lidmi – lidé jsou strašně zlí...“

„Totéž si Oliver myslí o tobě. Tím spíš, že jsi ho zmlátil jako psa, že se nebude moct ani hýbat. Díval jsem se, jak jsi do něj bušil. Musíš být s lidmi opatrnější, nebo jim ublížíš. Nevím, jak Oliver zítra pojede...“

Tirra se nadzvedl a zamával oháňkou. „Vyléčíme ho a odpočine si u nás! Zavolám člun...“

Postavil se na břeh a dunivě zařval. Roger hleděl na ostrov, na zříceniny Longarru. Mezi nimi se mihla skvrnitá kožešina a za okamžik se na vodu z nějaké skluzavky dostala dlabaná loďka pro šest veslařů a deset dalších cestujících. Byla podobná té, která brázdila moře před tisíciletími, ovšem menší a hůře vypracovaná. Několika údery vesel se dostala ke břehu a několik jaguárů vyskákalo do vody a přiběhlo k nim. Na čele velký tmavý kocour se stužkou o něco širší – Roger ho neznal, ale napadlo mu, že to nejspíš bude sám hrabě Wahrgund.

„Pozoroval jsem z hradeb tvůj souboj,“ řekl Tirrovi, „Co ti udělal ten člověk, že jsi s ním bojoval?“

„Nic,“ řekl rychle Roger, „Byla to jenom hra...“

Hrabě Wahrgund se obrátil na Tirru a tvářil se tázavě.

„Trochu jsme se pohádali. Ale spíš jen tak žertem...“

„Dobře.“ Wahrgund se sklonil k Oliverovi a očichal ho, „Ale když žertuješ, nezapomínej, že lidé jsou křehcí a slabí. Ne abys při svých zábavách někoho zabil...“

„Snažil jsem se mu neublížit, otče...“

Wahrgund se podíval na Rogera. „Kdo je tvůj bratr?“

„Správně jsi řekl, je mým bratrem. Jmenuje se Oliver, baron Monroes.“ Roger neměl právě teď chuť vysvětlovat Wahrgundovi rozdíly mezi bratrem a bratrancem, do takových detailů šelmy nikdy nezacházely. Uznávaly jenom vztahy nejbližší, rodičů a dětí, rodných bratří a sester. Vše ostatní pro ně byli už cizí a nebylo divu, neboť jejich rody byly velké i tak.

„Olivera tvoje žertování trochu zmohlo.“ konstatoval Wahrgund, „Naložte ho do lodi, musí se zotavit...“

Jaguáři vytáhli bezvládného chlapce přes vysoký bok do lodi. Nezacházeli s ním nijak zvlášť šetrně a Oliver několikrát zasténal, než s ním praštili na dno loďky. Jiní pomáhali Rogerovi odstrojit koně, další usedl na Tirrova poníka a odvedl všechny tři někam na pastvinu.

Pak zabrali vesly a zamířili k ostrovu Longarru. Roger seděl vedle Wahrgunda a Tirry a poslouchal, co si říkají. „Ten muž z farmy na Žluté stráni už na nás zase střílel! Roger mu odpověděl výstřelem. Byli jsme daleko, nikoho nemohl zasáhnout...“

Wahrgund neřekl ani slovo, dokud nebyli u ostrova. Teprve pak se obrátil na Rogera: „Děkuji za tu ránu. Zastrašila ho.“

Vyskočil a zmizel dřív, než se mohli dát do další řeči. Roger povstal v loďce a rozhlížel se. Wahrgund se ztratil v úzké díře, kam by Roger nerad lezl, ale člun stále ještě jel dál, podle mohutného kamenného opevnění. Projeli okolo terasy se zrezivělými děly a přistáli u otevřených rezavých železných vrat, nakloněných ven jako přistávací můstek. Tam vyskočil na břeh Tirra a pomohl Rogerovi a ostatním vytáhnout z lodi Olivera. Potom jej uchopil za každou končetinu jeden jaguár a odtáhli ho dovnitř. Roger vlezl za nimi do nízké chodby, kde panovalo neproniknutelné šero. Teprve za dvěma ohyby spatřil uvnitř světlo a byl velmi rád, když chodbu konečně opustil. Vylezl na jiném místě, než kde byl vchod, zřejmě jako součást bezpečnostních opatření stavitelů města proti případným dobyvatelům. Opatrnost stavitelů však přišla vniveč, jaguáří město nezničil žádný dobyvatel, ale bomby a dělostřelecké granáty.

Roger se udiveně rozhlížel. Nacházel se na náměstí kolem dokola obestavěném kulatými domy s málo maličkými okny. Některé byly protaženy do nepravidelných elips, ale základem byl vždycky tvar kruhový. Roger znal z pohlednic Orlí hnízdo a věděl, že v Quiroqově sídle jsou stavby obdélníkového, čtvercového a občas lichoběžníkového půdorysu, jen vzácně kulaté věže leopardího typu, s vysokými špičkami. Tady však nebyl jediný roh, i samotné vnější opevnění bylo elipsovitého tvaru.

„Kdo to postavil, Tirro? Jaguáři nebo někdo jiný?“

„Samozřejmě jaguáři! Tyhle kruhové stavby pocházejí z počátku naší civilizace. Hlavní palác je přestavěný podle pozdějšího období, ale tyhle zříceniny jsou původní...“

Vskutku, byly to zříceniny. Někde byly zdi provaleny a ležely v sutinách, takže bylo vidět vnitřní zařízení. Stropy ze dřeva se většinou propadly a zůstala jen kamenná „odskočiště“, zařízení, které kočkovitým šelmám často nahrazuje schody. Kočka nepotřebuje schodiště, stačí otvor posazený tak vysoko, aby na něj vyskočila, trochu šikmo od místa skoku. Taková odskočiště se stavěla z kamene, zatímco ostatní strop pouze ze dřeva. Dřevěná rampa by zřejmě těžko vydržela časté dopady těžkých šelem bez úhony. V žádném z domů nikdo nebydlel a Roger soudil, že už dávno.

Protáhli se úzkou škvírou mezi dvěma kulatými domy na další náměstí, stejně vyhlížející a stejně opuštěné. Jenom na konci se nacházela svatyně, kulatá jako vše ostatní, se střechou uprostřed zvednutou do komolé věžičky. Jedna její stěna byla rozvalena a bylo vidět dovnitř – horní patra byla vykradena, v nejspodnějším viděl Roger svinuté kožešiny dávných předků obyvatel města. Zdálo se, že se nikdo o kožešiny předků nestará a taková neúcta byla známkou, že město je skutečně téměř opuštěno a zapomenuto.

Prošli na další náměstí – tam zaujala Rogera nástěnná freska, znázorňující loď v bouři. Z boků lodi trčela známá „křídla“, pomocné stožáry, způsobující neuvěřitelnou vratkost a snadnou potopitelnost lodi, ale pomáhající velice při manévrování. Roger za svého života neviděl jaguáří loď, znal ale několik reortských plachetnic hrubšího typu, které jí byly podobné a obdivoval plavce, kteří dokázali takové plavidlo ovládat. Sám by se však obával pustit v takové skořápce na širé moře.

„To je dům Pána Moře, nejvyššího admirála města.“ vysvětlil Tirra, „Je ještě obyvatelný, ale...“

Prošli další uličkou a dostali se na úpatí schodiště vedoucího někam vzhůru. Na schodišti byly postaveny další dva domy kulatého tvaru jako ostatní, ale zřejmě z pozdější doby.

„Kam vedou ty schody?“

„Schody?“ vyhlíželo to, že se Tirra urazil, „To nejsou žádné schody! To je úpatí pyramidy!“

Roger si nedůvěřivě prohlížel viditelnou část, zvláště kruhové domy, které se mu na schodišti zřejmě moc nelíbily.

„To tady vzniklo později,“ sledoval Tirra jeho pohled, „Ale ze všeho nejdřív tady byla pyramida! Umělá hora, jaké jsme si stavěli ještě ve staré vlasti za mořem...“

Stoupali po schodišti až k průchodu mezi dvěma domy. Když jím prošli, spatřil Roger vrchol nepříliš vysoké pyramidy a na něm rozvaliny sídla Vládce: dvě řady sloupořadí se střechami a nad oběma vrcholy střech třetí, která překlenula mohutnou prostoru vnitřku mezi dvěma sloupovými bloky. Blok bližší k moři byl pobořen, mnohé sloupy pokáceny, střecha se na několika místech protrhla a zřítila. Ale druhá strana byla válkou téměř nedotčena nebo alespoň opravena tak, aby se dala obývat. Tam právě oba mířili a tam je očekávalo několik jaguárů zvědavých na lidi, kteří přišli do jejich města.

„Tato pyramida ukrývala v dávných časech nepředstavitelně ohromný poklad jaguářího národa, jaký dějiny dosud nepoznaly!“

„Ach... A kam to přišlo?“

Tirra se zatvářil trochu záhadně. „Něco jsme průběhem let utratili. Obchodovali jsme kdysi s některými kmeny lidí – Číňany, Indy, Féničany, Egypťany, Řeky... občas jsme museli vzít něco ze státního pokladu. Taky jsme dlouhou dobu podporovali režimy přátel ve staré vlasti, Maye, Aztéky, Inky... nadarmo nám nestavěli sochy ve svých starých městech...“

„Obchod je obchod. Nemůže se na něj pořád jen doplácet!“

„Většina je teď ve sklepeních Orlího hnízda. Ale něco se... taky poztrácelo...“

„Lépe řečeno, někdo to rozkradl. To jsem si mohl myslet. Ale za války nezmizelo snad nic?“

„Lidé tohle město nikdy nedobyli!“ řekl vikomt Tirra hrdě, „Rozbili je sice a učinili z něj kupu trosek, jak dnes vidíš, ale jejich noha sem nevstoupila...“

Vyšlapali na vrcholek. Odtud viděl Roger přes opevnění téměř na celý ostrůvek. Viděl také na břeh a divil se, že si odtamtud nepovšiml sloupořadí. Později zjistil, že jsou kryta stěnou proti nepříznivému povětří, která chybí jen v místě průčelí, kam přicházeli. Na tympanonu pod střechou spatřil známé výjevy: vpravo bojující, vlevo tančící dvojice jaguárů a uprostřed trojzubec, dávný znak Atl Antisu.

Jaguáři se shrnuli okolo Rogera a prohlíželi si ho. Roger byl natolik zdvořile vychován, že poklekl a obřadně se pozdravil s každým zvlášť. Všichni se k němu chovali přátelsky a důstojně.

„Následuj mne,“ řekl Tirra, „Ukážu ti, kde budeš spát...“

Prošli mezi sloupořadím až ke vchodu do hlavní síně. Ve dveřích musel Roger hluboko sklonit hlavu, ale v síni mohl stát vzpřímen, byla přes dva metry vysoká. V čele naproti vchodu byl trůn pána ostrova, teď opuštěný a omšelý – nad ním se nacházely kruhové otvory pro sluneční světlo. Stěny byly ozdobeny freskami představujícími výjevy z jaguáří mytologie, Roger jim však zhusta nerozuměl a nechápal, co představují. Tirra by mu byl sice všechno vysvětlil, ale Roger se rozhodl počkat, až se probere i Oliver, aby měl taky on něco z výkladu.

Prošli okolo trůnu a vstoupili do malých dvířek v rohu. Lépe řečeno vstoupil jen Tirra, Roger vlezl po kolenou a plazil se úzkou a nízkou dírou za svým průvodcem. Nepřekvapilo ho to, byl zvyklý na podobné interiéry Aurrgharru a lezl za Tirrou bez odporu a rozmýšlení.

Konečně se dostali do rozšířené prostory, ovšem tmavé jako v pekle. Jediné světélko pronikalo skulinou o průměru půl stopy v boční zdi. Roger se však za plížení chodbou už přizpůsobil těmto podmínkám a tak viděl, že jsou zřejmě v obydlí jaguáří rodiny. Na podlaze spatřil kamenné odskočiště a nad ním ve stropě příslušný otvor, vztyčil se a vyhlédl do druhého patra.

Tam bylo již světleji. Ze suché slámy tam byla uspořádána docela vkusná lůžka, ale opuštěná a zřejmě neobývaná. Světlo pronikalo jednak několika malými okénky, jednak rozměrnou dírou po dělostřeleckém granátu, kterou se nikdo nenamáhal opravit. Jenom nejbližší lůžko bylo poněkud posunuto, aby majiteli za deště nepršelo na hlavu.

„Tam budeš spát,“ řekl Tirra, „Vylez nahoru!“

Roger se vzepřel o kamenný okraj doskočiště a vytáhl se nahoru. Sotva poodstoupil, vyskočil za ním i jaguár a hrdě mu ukazoval tento luxusní pokoj. „Myslím, bratříčku, že se tady budeš moci i postavit. Je to pro tebe dost vysoké, ne?“

„Ano, úplně to stačí.“ Roger se postavil a díky tomu, že nebyl příliš vysoký, si nerozbil hlavu o strop. Přešel k díře, sklonil se u ní a vyhlédl ven – když se pak vztyčil, udeřil se přece jen do hlavy a díky tomu zjistil, že ve středu je strop vyšší než u okrajů, což ho nijak nepotěšilo.

„Co je nad námi?“ zeptal se, když si povšiml otvoru zavřeného na závoru a odskočiště pod ním.

„Spižírna. Tam máme naložené potraviny, které se nemohou zkazit. Uzené a solené maso, ryby... chceš se podívat?“

Roger se nechtěl podívat, dovedl si to představit. Jaguáři jsou sice labužníci, ale sami vařit neumějí a chutě mají roztodivné. Roger už měl s jejich kuchařskými experimenty zkušenosti.

„Radši bych věděl, co se stalo s Oliverem.“

„Nevím. Wahrgund dal příkaz, aby ho odnesli do útulku pro nemocné a tam vyléčili.“

„Neměli bychom se jít za ním podívat?“

„Přijde sám,“ usoudil Tirra, „Až se probudí...“

Oliver se právě probouzel. Zjistil, že leží na houpacím lůžku nízko nad zemí v pokoji, jehož jednu stěnu a strop tvořilo stanové plátno, zbytek omšelá kamenná zeď buď křivá, nebo stavěná do elipsy. Skutečný stav se dal těžko zjistit, neboť ta zeď byl jediný pozůstatek domu, který tu kdysi stával. Naproti tomu ovšem byly odtud odstraněny všechny zbytečné trosky.

Oliver pozvedl hlavu a setkal se s pátravýma očima tří jaguárů. Nikde kolem se nenacházel žádný člověk a celý interiér vyhlížel, jako by se jej lidská ruka doposud nedotkla. Oliverovi napadlo, že je zajatcem jaguárů a zapřemýšlel, co se asi stalo s Rogerem.

„Jak je ti, bratříčku?“ zeptal se jeden z jaguárů.

„Nestojí to za mnoho...“ přiznal Oliver po pravdě a ulehl.

Jaguár řekl svým společníkům něco, co mělo znamenat „masáž“ či nějakou podobnou činnost. Dvojice velkých šelem se vrhla na Olivera a počala jej systematicky olizovat jazyky drsnými jako pilníky. Oliver slyšel od Rogera i od tygřích známých z Kingtownu, že je to neobyčejně blahodárné pro tělesnou soustavu, ale v této chvíli cítil naléhavé přání vyskočit z kůže, jakmile mu ji strašní věznitelé sedřou. Sténal, nadával a klel, ale jaguáři se tím nenechali rušit – považovali ho za velmi těžce nemocného a hodlali ho vyléčit ať chce či nechce.

„Už je ti lépe?“ tázal se velitel, když skončili a zničený Oliver se mohl zase natáhnout a oddechnout si.

„Ano. Už je mi mnohem lépe...“

„Myslel jsem si to,“ řekl jaguár s nadšením, „Olízání je nejlepší lékařská metoda, jakou znám. Pomáhá vždycky...“

„Já věřím!“ řekl Oliver zoufale. Bál se strašně, aby mu nechtěli pomáhat ještě jednou.

„Kde je Roger?“ ptal se potom.

„Tvůj bratr? Vikomt Tirra jej odvedl do paláce...“

Tirra tedy žije a může chodit, stejně tak Roger. Oliverovi spadl kámen ze srdce, bál se totiž, že jaguára utopil a teď ho čeká hrůzostrašný trest.

„Jsme tady... zajatci?“ zeptal se opatrně.

„Ne, proč? Jsi tady, abychom tě vyléčili. Jsi nemocný...“

„A kdo jsi ty?“

„Baron Riíssa, k tvým službám.“

„Náhodička! Já jsem taky baron – Oliver Monroes.“

Baron Riíssa se podivil. „Nenosíš na prsou svůj znak! Rogera jsme poznali podle jeho tetování...“

„Nejsem původem Armin, proto nejsem tetovaný...“

„Ale to bychom ti mohli udělat! A ty jsi z Onoho světa?“

„Ano,“ řekl trpělivě Oliver, „Ze Studené země. Z Anglie.“

„Och...“ vydechl Riíssa, „Ubohý bratříčku...“

Tyhle výlevy citu Olivera obvykle rozčilovaly, ale nemohl proti nim nic dělat. „Mohu vstát? Už mi nic není...“

„Ta masáž ti skvěle pomohla! Tak pojď...“

Vyšli ven a Oliver se udiveně rozhlédl – stáli na prostranství s kulatými omšelými stavbami, na jedné straně prolomeném terasou se zrezivělými děly, obrácenými na moře. „Kde to jsem?“

„V Lánguru.“ řekl baron Riíssa. Olivera zarazila výslovnost jména města, takže ochotně vysvětlil: „Ano, suchozemci říkají Longarr. Lángur tomu říkají námořníci. Od doby, kdy se námořní a suchozemští jaguáři oddělili, se nářečí změnila...“

„Byli námořní a suchozemští jaguáři?“ ptal se Oliver zmateně.

„Ano.“ řekl Riíssa, ale víc už o tom nemluvil.

Vedl Olivera směrem k paláci, to jest k pyramidě. Než tam ale došli, přišel jim vstříc Roger a Tirra. Riíssa, když je viděl, se beze slova otočil a dlouhými skoky zmizel.

„To je dost, že ses probral!“ řekl Roger, „Copak nevydržíš ani rvačku s takovýmhle kotětem?“ Zatahal Tirru za ocas, což bylo pro jaguára výzvou k seknutí prackou.

„Však už jsem v pořádku! Kde jsi byl?“

„Nahoře, podívat se na náš byt. Ale teď se půjdeme dolů trochu vykoupat. Nevím jak ty, ale já lepím špínou.“

„Bráškové,“ řekl Tirra, „Umíte lovit perly?“

„Ne!“ vyjekl Oliver a Roger řekl: „Ty o nějakých víš?“

„Zavedu vás do zátoky, kde rostou! Ale musíme udělat... dohodu. Chápete?“

„Výtěžek napůl?“ ptal se Oliver – tomu rozuměl.

„Tak! Perly budou patřit vám, ale maso perlorodek si vezmu já! Mám ho moc rád, ale neumím se potápět a ke škeblím se nedostanu!“

Oliver v tom viděl nějaký úskok, ale Roger kývl hlavou. „Tak jo, Tirro, děkujem ti. Dám ti všechno, co najdeme...“

„Tak já seženu člun!“ řekl Tirra a rozběhl se k terase.

„To myslí vážně?“ kroutil Oliver hlavou, „Dá nám perly za obyčejné škeble?“

„Naprosto vážně. Mají moc rádi maso perlorodek, ale nemůžou se k němu dostat. Naproti tomu perly jim nejsou nic platné. Když se k nim někdo dostane, může si tady nadělat pěkný jmění. Ten malej voseklej Santanuevův spřeženec Paul Fox si tady kdysi za jedno odpoledne vydělal sedm tisíc dolarů. Ale měl ploutve a dýchací přístroj a my máme jen svý plíce a nůž...“

„Ty už jsi slyšel o Lánguru?“

„Co? Aha jo, slyšel... ovšem nikdy jsem tu nebyl. Jenom velmi málo lidí bylo na těchhle místech. Paul taky nikomu nevykecal, kde to místo je. Jeho samotnýho sem přivedl Mike, aby měl někoho na práci se stanem a koňmi, protože sám si nedovede koně ani chytit. My taky nebudeme nikde nic povídat, rozumíš?“

„No jasně!“ řekl Oliver chápavě.

Z otvoru na ně zamával Tirra. Přišli k němu a po kolenou vlezli do černé díry. Byla tam malá podzemní prostora, kde ležel dlabaný člun pro maximálně pět lidí nebo jaguárů, kdyby seděli za sebou. Pádla byla složena uvnitř.

„Jak ho dostaneme na vodu?“ ptal se Oliver.

Tirra se opřel do kladkostroje u stěny. Pomohli mu a stěna se před nimi odklopila a člun sjel strmým žlabem do vody. Ta se nad ním okamžitě zavřela, ale člun byl z lehkého dřeva a zase se brzo vynořil. „Skočte dolů a odvažte lano. Já půjdu až poslední...“

Roger skočil do vody bez rozmyšlení, Oliver zaváhal, ale pak skočil také. Roger už klečel na člunku a podal Oliverovi ruku. Když se taky dostal nahoru, odvázal Roger lano a nechal je volně viset, pak vytáhl z kožených úponků jedno pádlo a snažil se držet člun v rovnováze. Oliver si taky uvolnil pádlo a chtěl mu pomáhat, ale ve chvíli, kdy se k tomu odhodlal, se člun prudce zahoupal, jak mezi ně skočil Tirra. Jaguár byl těžký a člun pod ním zapraskal, málem se potopil. Pak se zase vynořil jako předtím a pod Rogerovým vedením se šinul podle skalnatého břehu.

„Takhle se nasedá?“ ptal se Oliver, „Mohl jsi nás převrhnout!“

„Takhle nasedají jaguáři vždycky,“ řekl Roger, „Dokonce i do úplně prázdného člunu seskakují, a naprosto přesně. My bysme to nedokázali, proto musíme do vody.“

„Zajeďte ke břehu,“ řekl Tirra, „Ke skalnímu městu...“

Sám také vesloval. Oliver s údivem konstatoval, že pádlo se hodí skutečně spíš pro Tirrovy tlapy než pro jejich ruce. Jak se Oliver snažil pomáhat, všiml si, že se na něj Roger dívá dost nevraživě a nakonec řekl: „Radši toho nech! Neumíš veslovat, jenom nás zdržuješ a brzdíš!“

Oliver se urazil jako vždy při výtce a nechal práce. Raději pozoroval, jak se blíží ke kamenným srázům, na něž s mohutným rachotem dorážely vlny moře. Zdálo se mu, že se člunek zřejmě roztříští jako ořechová skořápka, bude-li chtít přistát na tomto místě.

Najednou se dostali na místo, odkud spatřili na jedné ze skal kresbu muže s otevřenými ústy. Byla namalována bílou hlinkou dost neuměle, zato byla vysoká přes dvacet metrů a na naprosto nedostupné strmé stěně. Oliver si nedovedl představit, jak se tam jaguáři dostali.

„Tady,“ Tirra křičel, aby přehlušil příboj, „Je soutěska. Říkáme jí ústa člověka. Co pohltí, nevydají. Jen jako bezcennou trosku. Tu člověk... vrátí...“

Oliver se udiveně ohlédl na Rogera. Ten se k němu nahnul a křičel: „Člověk u jaguárů symbolizuje ďábla...“

Oliver si odplivl do vody, ale současně dostal vzedmutou vlnou odzadu ránu přes hlavu. Otřepal se a zahulákal na Tirru: „Děkuji, bratříčku...“

Tirra neměl čas na škorpení. Právě teď se snažil připlout co nejblíž k soutěsce, přímo do nejhorších vírů, téměř na nebezpečná podvodní skaliska. Orientoval se podle kresby, kterou neustále sledoval – aniž se otočil, řekl: „Pádlo do lodi, Rogere! Držte se pevně!“

Člunek se přiblížil ke kamenům. Jedna divoká vzedmutá vlna jej uchopila a prudce jím hodila dopředu. Na okamžik se propadli do vířící pěny a někde velmi blízko prošla ostrá hrana skalního bloku. Oliver zavřel oči a když je otevřel, byli už zase na hřebeni vlny a tato vlna je hodila do průrvy mezi dvěma skalisky. Odtamtud se po dvou záběrech Tirrova pádla dostali do klidné, jenom mírně se čeřící zátoky.

Všude kolem nich se tyčily strmé srázy. Skála s bílou siluetou člověka byla přímo před nimi. Tirra zamířil k písčitému břehu a veliká krajta, která se na písku vyhřívala, se urychleně ztratila v hustém křoví.

„Do vody,“ řekl Tirra, „Vytáhneme člun na břeh...“

„To byla hrozná cesta,“ uklidňoval se Oliver, „Br... už bych tamtudy nikdy nechtěl projet...“

„Musíme taky ještě zpátky,“ řekl Roger, „A mám za to, že tady bylo už víc lidí a každý se odtud dostal ve zdraví...“

„Všichni,“ řekl Tirra, „Tady rostou perly. Dole – celé dno laguny je jimi poseté...“

Než se začali potápět, zašli chlapci k potůčku, který vtékal do slaných vod. Dobře viděli, kde je předěl slané a sladké vody, neboť v blízkosti moře se měnilo veškeré rostlinstvo.

„Já se potopím a zjistím, jak to vypadá s perlorodkami,“ řekl Roger, „Ty zatím upleť nějaký košík na škeble...“

S tímto doporučením ponechal Olivera na břehu a skočil do vody. Oliverovi došlo, co Roger chce, až když byl ve vodě – rozhlédl se a zjistil, že nemá nejmenší ponětí, z čeho a jak udělat košík na škeble či něco podobného.

„Tirro,“ zeptal se, „Jak se pletou košíky?“

„Nevím. Já je na nic nepotřebuju.“

Oliver tedy usedl na břeh a čekal, až se Roger vynoří. Stalo se to rychle, ale Roger se na hladině jenom nadechl a zmizel zas pod vodou. To se opakovalo několikrát, až zůstal na hladině a plaval k nim. „To je hrůza! Dno samý korál, spousta všelijakých podvodních proudů a samý bahno! Je tam těžko vidět a hloubka. To bude práce spíš pro Taoraketa než pro nás...“

„Rogere,“ řekl Oliver opatrně, „Jak se dělá košík? A z čeho?“

Roger na něj pohlédl udiveně, pak mávl rukou. „Ach jo! Ty by ses prací asi neuživil. Koukej...“

Vyrazil do křoví a nalámal si tam různě dlouhé a různě silné pruty. Čtyři nejsilnější zarazil do písku a počal je proplétat slabšími, přičemž nahoře stahoval co nejužší otvor. Pak i ten zapletl, vše utáhl pevnými travinami a vytáhl ze země. Byl to košík hrubý a neúhledný, ale Rogerovi vyhovoval. „Zítra už nebude k ničemu, ale dneska se bude hodit. Olivere, přijeď s loďkou tam, kde budu já...“ Oliver nasedl do loďky, zatímco Tirra se natáhl na vyhřátý písek a choval se nenuceně. Roger k místu ponoření doplaval, tam si vyzkoušel nůž, uchopil košík a potopil se. Oliver neměl žádnou možnost měřit čas, po který byl pod hladinou, připadalo mu to však neuvěřitelně dlouho a lekl se, že se utopil. Z vody vystoupilo několik bublinek, pak se objevila Rogerova hlava. Silné ruce se zachytily člunu a Roger těžce oddechoval.

„Zatracená práce! Ohromný škeble tam jsou, zřejmě je nikdy nikdo nelovil. Dá to fušku je páčit a já to ještě nikdy nedělal. Nůž mám zaklínovanej za jednou škeblí...“

Visel na člunu a dýchal. Pak se odrazil a zase zmizel. Když se tentokrát vynořil, měl s sebou košík s několika škeblemi, vysypal je na dno loďky a zase se potopil. To se opakovalo ještě několikrát, než Roger zkřehlý zimou vylezl na člun a odpočíval.

V té chvíli ztratil jaguár Tirra trpělivost, skočil do vody a plaval k nim. Pomohli mu na člun a Tirra nedočkavě očichával perlorodky. Vousy mu trčely dopředu, jak se těšil na maso.

„Otevři je, Olivere!“ řekl Roger.

Oliver vytáhl z pochvy na krku nůž a pokusil se jednu škebli rozpáčit. Nepodařilo se mu nic víc, než se pořezat na ruce.

„To je strašný!“ Roger vzal škebli a rozřízl ji v místě, kde byla spojena masitou nohou, otevřel a zalovil v ní prsty. Nedal nijak najevo zklamání, podal ji Tirrovi a ten ji hlasitě vysrkl. Tvářil se blaženě.

Oliver si olizoval krev z ruky a mračil se. Tirra mu olízl ránu a prohlásil, že to nic není. To Oliver věděl, ale zlobil se na svoji nešikovnost.

„To nic,“ řekl Roger, „To musíš vědět, jak vypadá perlorodka uvnitř. Otvírej, naučíš se to...“

Oliver se dal do práce, zatímco Roger se stále ještě vyhříval. Nad první prázdnou perlorodkou dával Oliver zřetelně najevo své zklamání, ale při páté už propadl dokonalé lhostejnosti. Jenomže Tirra byl šikovnějším hledačem – zarazil se, když jeho jazyk vylizoval škebli a pravil: „To chceš, abych si vylomil zub?“

Oliver mu škebli vytrhl a prohmatal ji ještě jednou. Bylo tam něco tvrdého, maličké zrníčko, které když očistil v prstech, se zalesklo na slunci.

„To je perla?“

„Ano. Tvoje první perla...“

„Není moc veliká...“

„Zato je růžová,“ řekl Roger, prohlížeje perličku pozorněji, „O něco cennější než obyčejná. Až najdeš černou perlu, budeš boháčem. Jen s chutí do díla...“

„A tuhletu kam? Měli jsme si na to něco vzít...“

„Příroda myslí na nás a za nás. Stvořila vše co potřebujem, dokonce i to, na co zapomínáme.“ Roger vzal největší perlorodku, otevřel ji a prohmatal, pak podal Tirrovi. Jaguár ji vylízal a Roger do prázdné skořápky položil perlu a celou skořápku na dno loďky. „Tam se jich ještě vejde...“

Hned v příští skořápce nalezl Oliver dvě malé perličky, ještě menší než ta první. Potom dlouho nenacházel nic a nakonec otevřel škebli, v níž se perla zaleskla hned, jak na ni dopadlo sluneční světlo. Tentokrát mu Roger škebli sebral, vytáhl perlu sám a omyl ji vodou. Potom uchopil kadeř svých vlasů a perlu přeleštil.

Byla to perla dosti velká, matně špinavě šedá. Roger jí otáčel na dlani ve slunečních paprscích a vraštil čelo – nakonec prudce vydechl a pokýval Oliverovi. „Podívej...“ natočil ji k němu.

Oliver spatřil ve středu perly zlatý záblesk, jako by tam byla žilka. V té vteřině perla zkrásněla, dostala zvláštní zlatavý nádech, jako by do ní slunce vlilo všechnu svou sílu.

Pak Roger sevřel ruku a kouzlo pominulo.

„Zlatá perla! Znamená štěstí. Budeš mít hodně štěstí, dokud ji budeš mít při sobě, Olivere...“

„Je tvoje! Našel jsi ji ty...“

„Ne, patří tobě. Našel jsem ji, ale je tvá. Taková perla se nalezne jednou za život, říká se, že bůh moře ji dá tomu, komu chce popřát štěstí...“

Oliver uchopil perlu, hladil ji dlaní a prohlížel si ji. Potom ji přidal do mušle k ostatním.

Otevřeli ještě ostatní perlorodky a nalezli jen jednu maličkou perlu. Proto Roger, když si odpočinul, skočil znovu do vody a lovil. Oliver udržoval člun na stejném místě, neboť i tady bylo cítit nárazy vln, přemýšlel a mlčel. Tirra seděl na svém místě na přídi a myslel na své jaguáří záležitosti.

Pak se Roger vynořil a vyhodil novou zásobu škeblí. To dělal ještě několikrát, pak opět vylezl a dali se do otvírání. Perliček v mušli výrazně přibylo, ale žádná se nevyrovnala té Oliverově.

Tirra se napral masa, že už nemohl – dokonce dostal tolik, že řekl Rogerovi: „Proč jsi vlastně ještě neochutnal? Bojíš se, že by na mne nezbylo? Jen si vezmi, a ty také, Olivre...“

Oliver zaváhal, ale Roger bez vzpouzení vzal jednu otevřenou perlorodku a vysrkl obsah. Oliver to zkusil také, ale necítil žádné potěšení nad syrovou olejnatou huspeninou, která tvořila maso perlorodky. Roger mu řekl, že ústřice, které jedí v Evropě, mají daleko lepší chuť. Oliver do té doby nebyl na dary moře příliš zvědav a ani ústřice nebyly jeho touhou.

Blížil se večer a Roger i Oliver se rozhodli pomýšlet na návrat – Roger se ještě jednou potopil a vynesl košík škeblí. Otevřeli je a prohlíželi v narudlé záři slunce. Najednou Roger svraštil čelo, zalovil ve skořápce lépe a vytáhl perlu – nabral vodu, omyl ji a prohlížel proti světlu.

Byla to velká perla, o něco větší než Oliverova. Všichni tři viděli, jak v ní při dopadu slunečních paprsků pohrávají červené záblesky, přecházející až do karmínova.

Roger těžce dýchal – Oliverovi se zdálo, že má na čele kapičky potu, ale to mohly být také ještě kapky vody z laguny.

„Rudá znamená krev. To je moje perla...“

„Tvoji krev?“

„Je nutno zaklít perlu, aby neškodila. Potom poteče krev mých nepřátel, a já vyjdu čistý...“

Roger vzal svůj nůž a špičkou si otevřel žílu na předloktí. Nastavil dlaň s perlou a nechal na ni skanout svoji krev.

„Zaklínám tě, perlo, slzo boha moří, abys svoji práci konala k dobrému toho, který tě vlastní a který tě ctí a miluje. Aby nic zlého se nestalo tvým přičiněním tvému otroku i pánu...“

Zadržel si žílu, aby krev přestala kanout a srazila se.

„Hvězdy jsou tvými sestrami, perlo! Ony vědí všechno a znají všechno. Poví to tomu, kdo je jejich přítelem. Pomoz mi překonat nepřátele a jejich úklady! Buď mi ochránkyní, přítelkyní... buď hvězdou, která mi svítí v temnotách...“

Oliver hleděl na bratrance s úžasem. Normálně, ve střízlivém klidném městě by se mu výplod pověrčivosti lodníků zdál přinejmenším pochybný, ale zde, mezi divokými rozeklanými skalami na vratké lodičce jednoho z příslušníků nejdivočejšího národa Arminu i světa, byla Rogerova prosba něčím zcela obvyklým, naprosto logickou výzvou velkého a tajemného Neznáma, které řídí cesty lidí a vede je tam, kde je čeká jejich Osud.

„Rogere,“ řekl vikomt Tirra a olízl mu ruku, „Co se stalo, není náhoda. Je to přání osudu. My jaguáři věříme na osud, neboť nás vede a dává nám sílu. Vím, že když se potopíš, najdeš třetí perlu. Moji perlu, můj osud. Prosím tě, aby ses potopil...“

Roger se rozhlédl po nebi. „Je ještě dost světlo. Zkusím to.“

Skočil do vody a zmizel v ní. Čekali dlouho, než se vynořil, opřel se o okraj loďky a oddechoval. „Není tam nic podobného perlorodce. Všechny jsem vylovil. Museli bychom někam dál...“

„Ne,“ řekl Tirra, „Tady na tomto místě!“

Roger se pustil a zmizel pod hladinou. Když se vynořil, řekl: „Viděl jsem lasturu. Velikou. Nechal jsem tam nůž.“

Pustil se zas a zmizel. Pak se vrátil a nesl v pravé ruce nůž a v levé velkou škebli. Vysunul se na loďku a oddychoval.

Oliver škebli otevřel. Nevěřil příliš ve výsledek a když nahmatal perlu, velice ho to udivilo. Vytáhl ji a hleděl na ni – byla to černá perla, černá jako noc, jako havraní peří. Ani při dopadu posledních paprsků slunce se v ní neobjevila jiskřička.

„Černá znamená smrt,“ řekl vikomt Tirra, „Osud...“

Roger se vysunul na loďku a usedl do ní. Nohy zkřížil pod sebe a vzal Oliverovi perlu z ruky.

„Bůh moře ví, co činí. Propustil smrt ze své vznešené ruky, neboť ví, že jí bude zapotřebí mezi námi. Neposílá ji na nás, aby nás zahubila. Posílá ji nám do rukou, abychom jí použili. Bude boj, bratři, brzy bude boj a v něm budou válčit lidé i jaguáři. My spolu, bratříčku Tirro – a Oliver z dálky s námi...“

„Jsi si tím jist?“ ptal se Tirra. V hlase mu neznělo žádné nezvyklé vzrušení, jenom v očích bylo znát opar obavy.

„Jsem. Zaklejeme perlu, aby pomáhala jaguárům. Tvá krev ji učiní dobrou, jako má odvrátila krev zbytečně prolitou. Natáhni tlapku, bratříčku...“

Tirra nezaváhal ani na okamžik.

„Proto povstali jaguáři, aby vládli mořím a oceánům, dřív než se první člověk odvážil vsunout ruku do slané vody. Stalo se, že pyšné lodi s křídly spočinuly na dně moří – ale rod jaguárů je zde, žije a čeká na svůj den. Ten den přišel a černá perla věští smrt tomu, kdo se postaví na odpor Vládcům Nebe a Země. Vikomt Tirra, snad budoucí hrabě a pán posvátného města Longarru, našel perlu. On povede svůj lid, aby zvítězil a dobyl si právo, které mu náleží...“ Roger otevřel nožem žílu na jaguárově tlapě a nechal jeho krev skanout na černou perlu.

„Zaklínám tě, perlo, slzo boha moří, abys svoji práci konala k dobru toho, který tě má a který tě ctí a miluje. Aby nic zlého se nestalo tvým přičiněním tvému otroku i pánu, aniž národu, ze kterého on pochází. Na jeho příkaz jsi opustila dno moře a vystoupila z lůžka, na němž jsi odpočívala věky – na jeho příkaz vystup na oblohu jako černá hvězda věštící bouři, a rozdrť bleskem a plamenem nepřátele svého pána a vládce...“

Vzdálil perlu a drže ji v dlaních, šeptal: „Smrt byla na této zemi od chvíle, kdy na ní vzešel první život! Ta smrt soudila spravedlivěji než všichni soudci, kteří vzešli ze šelem i lidí. Ty jsi smrt a ty jsi soudce. Neslevíš nikomu jeho trest, mně, mému bratru ani jaguáru, jemuž náležíš. Ale můžeš učinit, aby smrt nepřišla tak brzy, aby vyčkala, až bude dílo dokonáno. Ty, perlo, vzdálíš smrt a přeneseš ji na nepřátele – neboť to je tvé právo, to je tvé dílo...“

„Buď štěstím, buď šťastnou hvězdou národa jaguárů!“ řekl vikomt Tirra, „Veď nás k vítězství...“

Roger omyl perlu a přidal k ostatním. „Teď je potřeba donést je domů. Koukej Olivere, zavážu tu plnou škebli několikrát pevnými trávami a přivážu si je ke krku. I kdyby se člun rozbil, dokud budu žít, ponesu perly na krku s sebou...“

„Člun se nerozbije,“ řekl Tirra, „Vím, jak projedeme ven...“

Zamířili k soutěsce. Opět držel pádlo jenom Tirra, ostatní dva byli pověřeni sedět nehybně a udržovat rovnováhu vratkého člunu. Byl odliv a moře obnažilo mnohem víc kamenů, než kolik jich viděli při příjezdu. Přesto však vlny bily do pobřeží jako dlaně černého bubeníka do nestvůrného tamtamu a hrozily rozdrtit vše, co se před nimi ocitne.

„Ve chvíli, kdy přejde vlna,“ ukázal Tirra, „Musíme projet a dostat se tam za ten balvan. O ten se rozbije příští vlna. Počkáme, pak se dostaneme před skálu. Tam nás uchopí vlna a smýkne námi zpět, směrem ke skále, ale až na skálu nás nehodí, je to daleko. Pak už budeme v bezpečí. Je to přesně vypočteno, na vteřinu. Nikdo z vás ať se v žádnou chvíli nehýbá, mohlo by nás to všechny stát život...“

Viděli tu cestu a zdála se jim strašná. Oliver, vzdělaný ve fyzice, se pokoušel přesvědčit sám sebe, že je to možné, ale logika mu odpírala souhlas. Roger se o fyziku nezajímal, věřil Tirrovi – a staral se hlavně o balíček perel na krku.

Náraz vlny v ústí soutěsky je nadzvedl a chtěl s nimi smýknout dovnitř, zpět odkud přišli. Tirra zabral a člunek se zřítil z vrcholu vodní hory do propadliště za velký placatý balvan, z něhož při příjezdu viděli jen vršek. Další vlna se roztříštila o balvan a zalila je sprškou, Tirra však čekal a teprve když je zasáhla další sprška, vyrazil vpřed. Dvakrát zabral pádlem přímo proti vysoké vlně s čepicí pěny několik metrů nad nimi – vlna spadla na jejich hlavy a oslepila je, ale člunek proletěl a vzápětí jej další vlna podebrala, zvedla a smýkla jím tak divoce, že se Oliver sotva stačil chytit boku. Tirra zabral, spadli do pěny a topili se v ní, člunek plný vody. Ještě jeli pěnou, Oliver kašlal a prskal a modlil se – pak už vlny nebyly tak vysoké, bílé čepice zmizely a bylo možno dýchat. Strašidelná soutěska s perlovou lagunou byla za nimi.

Nad trojicí stály hvězdy. Slunce zapadlo již před chvílí a velmi rychle nastal soumrak, jako vždy v tropech. Černý obrys pevnosti proti černému nebi byl viditelný jen velmi špatně. Oliver se domníval, že Tirra řídí člun spíše podle zkušeností než podle viditelných znaků.

Když se přiblížili, vytrysklo najednou z jedné terasy světýlko; ohýnek rozdělaný v ohnisku malého reflektoru s pečlivě vybroušenou čočkou, jakýsi primitivní maják jaguárů. Tirra vedl člun ke světlu; tam už čekalo několik jaguárů, kteří jim pomohli vylézt nahoru a Tirrovi uklidit člun.

Nějaký jaguár jim přinesl pečené maso. Jedli s vlčím apetitem, ačkoliv oba, hlavně však Oliver, byli velmi ospalí. Tirra přišel za nimi, sdělil jim, že předal perlu otci Wahrgundovi a že hrabě je velmi potěšen Rogerovou spoluprací. Sdělil jim také, že ráno pojedou jaguáří lodí do Katzenburgu. Odpověděl tím na vážnou starost Olivera, který si přes všechno nepřál ztvrdnout v Longarru příliš dlouho. Podle Tirry byla cesta do Katzenburgu velmi dlouhá a nepříjemná a bude mnohem rozumnější jet lodí. Proto je také Tirra přivedl sem, ačkoliv jedna z cest ke kočičímu městu vedla okolo pobřeží. Každý jaguár se přece rád pochlubí svým starodávným městem, ať už je jakkoliv zpustošené.

Zatímco se Tirra dohadoval s Rogerem, usnul Oliver přímo na tom místě, na náměstí mezi dvěma kruhovými stavbami, na zemi u ohně. Tirra jim vyhradil jiné místo než vládcův palác, neboť si dal od Riíssy poradit, že pro lidi je lepší krátká chodba a vyšší strop. Spali tedy v jedné ze svatyní, na balících starodávných jaguářích kožešin...

Ráno se Monroesové probudili nezvyklým ruchem a zmatkem. Vstali a zjistili, že hluk a zmatek vzniká usilovnou snahou několika námořníků vyprostit ze skrýše v opevnění velkou loď, kterou už zřejmě mnoho týdnů nepoužívali. Tirra je ujistil, že je to loď skoro nová, sotva před půl rokem spuštěná na vodu, a nejlepší, jakou kdy viděl. To ještě nemuselo nic znamenat, ale Roger se rozhodl věřit ve schopnosti skvrnitých stavitelů.

Tirra tvrdil, že bude ještě chvíli trvat, než bude loď schopna plavby. Zatím je zavedl k snídani a audienci u hraběte Wahrgunda, jíž se kromě vyprošťovací čety zúčastnili všichni jaguáři z města. Bylo jich na čtyřicet dohromady, tedy aspoň třicet v šeré a omšelé trůnní síni. Kluci tam museli vlézt v hlubokém předklonu a tak v něm setrvali, dokud nedošli k trůnu. Na Wahrgunda to učinilo hluboký dojem a pokynul jim, aby se posadili jako jaguáři.

„Moji bratři!“ řekl velmi vážně, „Když jsem viděl, že můj syn Tirra přivedl k břehům Longarru lidi, byl jsem rozhněván, velmi rozhněván, neboť nejsem rád, když přicházejí lidé tak blízko k našim obydlím. Uklidnil jsem se, když jsem spatřil znak Monroesů, představitelů nejmocnější šlechty země, přátel, které milujeme a nechceme ztratit. Nechápu dosud, proč i starší bratr Oliver nepožívá ochrany svého erbu. Můj syn mi sdělil, že bylo mezi ním a Oliverem nějaké nedorozumění a že snad můj mladý bratr přichází ze Studených zemí. Rozhodl jsem se nepřemýšlet nad tím a ponechat věcem volný průběh...“

Byla to dlouhá řeč, delší než je u jaguárů zvykem. Neradi pronášejí dlouhé a moudré projevy, jako tygři nebo lvi. Roger tušil, že jen vzácná perla přinutila tvrdého a drsného Wahrgunda k takové duševní akrobacii.

„Můj syn mi předal černou perlu, znamenající smrt. Řekl, že ji nalezl Roger na jeho prosbu a že zaklel smrt, aby nechala jaguáry s pokojem a kosila nepřátele jaguárů i Monroesů. Děkuji ti, bratře – věděl jsem vždycky, že rod Monroesů vyniká moudrostí a dobrotou a nejsem tím překvapen. Perla bude sloužit jaguárům, jak jsi řekl. Uložil jsem ji do tajné schránky v hlavní svatyni paláce. Riíssa tvrdí, že perla nás bude chránit a že dokud bude perla ve svatyni, bude Longarr vzkvétat.“

Olízl si tlapu, ne z potřeby, ale aby shromáždil myšlenky pro další květnatý projev. „Longarr leží v sutinách. Ale již náš otec, můj bratr Wärëga i já se zabýváme myšlenkou obnovit jeho slávu. Odklidili jsme mnoho sutin, opravili terasy a znovu postavili děla, aby chránila náš ostrov. Věřím, že s kouzelnou perlou se nám naše dílo podaří. Děkuji ti jménem svého národa, barone Rogere...“

Oba Monroesové se uklonili před hrabětem a společně s Tirrou opustili audienční síň.

U nejlépe zachovaného přístaviště stála loď. Mohla být tak pětadvacet metrů dlouhá, sotva čtyři metry široká, zato však od hladiny k palubě asi sedm metrů vysoká. Z přístaviště se na ni šlo po nakloněném prkně ještě trochu do výšky. Nad palubou se nacházela úplná záplava ráhen s plachtami. Roger, který měl trochu zkušeností s plachetnicemi, rozeznal rychle, která plachta patří k přednímu a která k zadnímu stožáru a trochu zaváhal nad polohou plachet náležejících k bočním stožárům trčícím z boku. Ty však zatím nebyly napjaty a tak si to nemohl dobře představit. Posádka se skládala z dvanácti jaguárů, což zřejmě na ovládání mohutného soustrojí stačilo. Velitelem byl samozřejmě baron Riíssa, který se na ně mile usmíval. Jinak si Roger povšiml složitých kladkostrojů na přídi, zádi, obou bocích a ještě uprostřed paluby a naprostého nedostatku záchranných člunů.

Oliver měl impozantní znalosti fyziky i jejího praktického uplatnění. Prohlédl si loď a prohlásil, že tohle nikdy nepopluje, maximálně se může potopit sto metrů od místa startu. Roger mu odporoval, že plavební schopnost lodi byla zřejmě už vyzkoušena. Oliver propočítal bleskově tahové síly plachet, odpor mořské vody, váhu a objem lodi a vychrlil na Rogera řadu strašidelných čísel. Na Rogera to však neudělalo žádný zvláštní dojem, neboť jednak Oliverovi nerozuměl, jednak věřil víc Arminům. Nakonec usadil Olivera tvrzením, že jaguáři snad drží své lodi nad vodou díky důvěře v prozřetelnost Boží jako staří Vikingové a odebral se na loď. Oliver šel také, leč s patrnými obavami.

„Nedalo by se do toho Katzenburgu jet obvyklou cestou?“ ptal se Tirry, který ležel na kapitánském můstku a pozoroval přípravy k plavbě s patrným potěšením.

„Po zemi? Ano, ale trvalo by to dva dny a bylo by to namáhavé! Na lodi tam budeme za čtyři hodiny. Kočky mají město přímo u moře, protože rády ryby...“

Oliver potřásl hlavou. Pak ho napadlo, že se popluje podél pobřeží a že snad vždycky stačí ke břehu doplavat, nehledě k tomu, že během těch čtyř hodin se snad nemůže nic stát.

Roger si zatím prohlížel vyřezávaný čelen lodi a hieroglyfy na něm. Ptal se jednoho jaguára, co to znamená a ten mu hrdě odvětil, že neví. Je to nějaká prosba k jaguářímu božstvu Quantá Chilcoxovi, ale není už nikdo, kdo by ji uměl přečíst. Setrvačností se maluje a tesá na přídě každé nové lodi bez zřejmého smyslu. Roger usoudil, že to životním názorům jaguárů vcelku odpovídá.

Na loď se dostavil i Riíssa, přehlédl přípravy a schválil je svojí admirálskou autoritou. Pak dal příkaz k vyplutí.

Monroesové netrpělivě očekávali, až se loď pohne. Pohnula se, a to dosti jankovitě, při vytažení kotvy a napnutí jedné plachty pod vítr se rozjela od mola a za několik okamžiků byla už mimo dosah pevnostních zdí a kamenů. Tam jaguáři okamžitě plachtu zase svinuli a počali manévrovat hlavními plachtami.

Mířili na jih, vítr foukal k jihovýchodu. Vcelku to vyhovovalo, vzhledem k tomu, že i východněji museli občas manévrovat, aby se vyhnuli pobřeží. Riíssa se tedy rozhodl ukázat hostům, jak dokáže svou loď ovládat a dal rozvinout všechny hnací plachty – dokonce i na boční stožáry vzlétly bílé trojúhelníky. Longarr se za okamžik ztratil v dálce, bylo možno rozeznat jen vrcholky skalního města, kde včera lovili perly. Loď skřípěla a praštěla, houpala se na vlnách a kývala se ze strany na stranu, ale letěla rychle jako šíp. Tirra vysvětloval chlapcům dosti zmateně funkci jednotlivých plachet, jak si to pamatoval. Velitelem lodi byl ovšem Riíssa a ten neměl čas, neboť musel celý ten plachetní zmatek organizovat.

Vzdalovali se od pevniny – když byli na širém moři, kapitán Riíssa k nim přišel a hrdě oznámil: „Ukážu vám, jak umíme manévrovat! Držte se dobře zábradlí, loď se bude naklánět...“

Na jeho pokyn zmizely z bočních stěžňů trojúhelníky plachet. Jaguáři je rychle srolovali a zavěsili zvláštní ráhna s mnohem většími plachtami, ovládaná těmi kladkostroji u boků. Na Riíssův pokyn vytáhli ta ráhna nahoru a čekali u kladek.

„Obrat nalevo!“ křikl Riíssa. U levého kladkostroje zapracoval jaguár a plachty bočního stožáru rázem ztratily vítr. Současně se plachty pravého bočního stožáru postavily napříč větru, vítr smýkl lodí a naklonil ji nebezpečně k levému boku. Roger chytil Olivera za paži, aby bratranec nesletěl do vody, neboť si nebral Riíssovu radu moc k srdci a držel se lehce. V lodi to praštělo, jako by se chtěla přelomit, hlavní plachty o sebe bouchaly a plácaly a jejich opatrovníci je přitahovali a popouštěli, jak bylo potřeba. Ale loď se v neuvěřitelně rychlém čase obrátila do pravého úhlu ke své původní dráze a plula v novém kursu.

„Výtečně!“ pochválil Roger, „Máš to dobře secvičené!“

„Obrat napravo!“ hlásil Riíssa. Tentokrát se vše opakovalo na druhou stranu, snad jenom naklonění bylo ještě nebezpečnější.

„Teď pozor! Obrat do protisměru!“

Kouzlo s plachtami – a loď se počala natáčet přímo proti větru. Chvíli ještě kladkostroje stavěly plachty hlavních stěžňů do příznivého směru, pak je ale musely natočit hranami proti větru, aby loď nebyla hnána zpět. Setrvačností však překonala tuto nevýhodnou pozici a v plachtách po obrácení ráhen opět zapleskaly nárazy větru.

Riíssa pozoroval celý manévr s oprávněnou hrdostí. „Konec předvádění! Ukázal jsem vám vše, co naše lodi dokážou! Teď poplujeme rovnou ke Katzenburgu...“

Vydal několik rozkazů a natáhl se na kapitánský můstek. Tirra a Monroesové se usadili vedle něho.

„Jak je to vlastně s Longarrem?“ ptal se Oliver, „Proč je to posvátné město? A proč je tedy zpustlé, když je posvátné?“

Riíssa zašvihal ocasem. „Lángur je posvátné město námořních jaguárů. Pozemní mají Orlí hnízdo. Námořní jaguáři byli vybiti zlými nepřáteli za války... částečně i před ní. Zbylo nás už jenom málo a žádný z nejvyšší kasty. Proto dostal naše město jako léno hrabě Ragga a jeho rod.“

„A ty jsi pravý námořní jaguár?“ ptal se Roger.

„No ovšem! Copak si myslíš, že by Wahrgund nebo někdo jiný z nich dokázal postavit takovouhle loď?“

„Aha... A proč je to město posvátné?“

Riíssa v první chvíli ani nerozuměl otázce.

„Město bývá posvátné, když je k tomu nějaký důvod,“ vysvětloval Oliver, „Zázrak nebo něco jinak památného – nebo ne?“

„Býval tu uchováván městský poklad,“ řekl Riíssa rozpačitě, „A taky tu žilo hodně jaguárů...“

„Ale proč? Kvůli čemu bylo postaveno město?“

„Jako základna pro námořní plavbu.“

„A proč je tedy posvátné?“

„Protože tady žili jaguáři!“

Oliver potřásl hlavou. Z jaguárů se velmi těžko páčily odpovědi, jejich myšlení bylo poněkud svérázné.

„To máš tak,“ řekl Roger, „Společenské zřízení národa jaguárů je teokratické, šlechta státní je zároveň šlechtou duchovní, tudíž vláda současně znamená velekněze. Tím pádem místo, kde sídlí nějaká vláda, je jejich přítomností samovolně posvěceno. A tady bylo posvěceno ještě navíc tím, že si sem jaguáři shromažďovali svoje poklady...“

Oliver potřásl hlavou a už radši mlčel.

„Pro jaguáry má zlato, drahokamy a perly kouzelnou moc. Umějí to skvěle zpracovávat, ani bys nevěřil. Ostatně, jedna čičina z Longarru mi slíbila, že mi tu moji perlu zasadí do náušnice.“

Oliver zamrkal překvapením. „Ty chceš nosit ještě další náušnici?“

„Každej kluk nosí něco v uchu, aspoň cvoček. Jak se to dozvědí kluci, hned mi udělají do ucha díru, uvidíš...“

Oliver nepochyboval, že má pravdu. Začal se zabývat úvahami, co by měl se svou perlou udělat on a přemáháním nevolnosti, která ho přepadala při zmítání lodi. Roger byl na mořskou nemoc zvyklý, ale stejně nejásal nad tou plavbou.

Naštěstí byla plavba rychlá. Sledovali, jak kolem nich ubíhá dozadu pobřeží se skalisky i zelenou džunglí. Na chvíli viděli i vesnici s přístavištěm a v přístavu bílou plachtu loďky, ale nezastavili tam a spěchali dál.

Konečně se objevilo na pobřeží něco jako kopec, co se však při bližším pohledu ukázalo být umělou horou, pyramidou se spoustou teras, různě utvářených. Pyramida stála na břehu zátoky tvořené kamennou kosou, částečně přirozenou, zčásti uměle zřízenou. Jaguáří loď mířila do této zátoky, ale zůstala stát při jejím ústí a tam vyhodila kotvy a spustila plachty.

„Jejich přístav je příliš mělký,“ vysvětlil Riíssa, „Musíme na břeh doplavat...“

„Hm,“ řekl Oliver, „Na téhle lodi asi není něco jako člun, že?“

„Ne, proč? Jaguáři umějí plavat!“

„Aha. No, tak poplavem...“

Roger vezl s sebou v taškách na sedle řadu dárků pro kočičí aristokracii. Teď je měl při sobě pečlivě sbalené a dával na ně bedlivý pozor. Oliver skočil do vody a plaval ke břehu, Roger za ním. Taky většina jaguárů naskákala do vody. V moři už rejdilo několik koček, navzdory tvrzení, že se vody bojí. Později se Oliver dozvěděl, že kočky skutečně mají k vodě určitý odpor, naproti tomu mají k smrti rády ryby, za nimiž jsou ochotny se vydat i do nepřátelského živlu.

Na břehu čekal koček mohutný houf. Oliver kočky dobře znal, jako každý jiný člověk a soudil, že jej tento národ nemůže ničím překvapit, jako tygři a jaguáři. Přesto ale zaváhal, když se vynořil z moře a rozhlížel se po písčité pláži.

V čele jakéhosi uvítacího výboru o asi dvaceti členech stál bílý perský kocour s nevšedně upravenou kožešinou. Jakožto kočka perská měl chlupy samozřejmě dlouhé, ale na hlavě a většině těla ostříhané, takže zůstala jakási lví hříva. Na hlavě měl přílbu jako leopard ze zlatého plechu a na krku stužku s nějakým odznakem, který se ovšem ve hřívě přímo topil. Oliver si povšiml, že značné množství jiných přítomných má srst nějakým způsobem ostříhanou, mnozí ovšem měli chlupy ponechány ještě na hřbetě a tam vysoko vyčesány jako hřívu koně. Řada bojovníků se také chlubila zcela nekočičími barvami, oblíbená byla třeba modrá i zelená, ostře rudá, fialová a v různých kombinacích.

Roger hleděl na kočičí panstvo s klidem sobě vlastním. Znal tyhle zjevy z Kingtownu a nepřekvapovaly ho. Poklekl na obě kolena a čekal, až dorazí všichni jaguáři. Oliver poklekl také, jakmile pochopil, že dívat se na něj až do nedozírné výšky je pro kočky nejen ponižující, ale i nepohodlné.

„Velitel přístavu Eris von den Wildenburg si dovoluje poníženě uvítat vznešené hosty na naší půdě!“ oznámil pruhovaný Mourek s řetízkovou přílbou na hlavičce, „A prosí vznešené hosty, aby se zdrželi co nejdéle v našem kruhu...“

Roger se nadechl a sklonil se před bílým kocourem. „Baron Roger z Monroesu děkuje pánu z Wildenburgu za jeho uvítání a prosí, aby byl on i jeho poselstvo přijato vlídně před Vládcem vašeho národa. Neseme Vládci prosbu, která jej jistě potěší a dá mu možnost vykonat něco pro svoje přátele a bratry, kteří potřebují jeho pomoc...“

Zdálo se, že bílého kocourka potěšilo, co Roger řekl. „Eris von den Wildenburg je šťasten!“ řekl tentokrát osobně, bez prostřednictví mouratého kocoura, „Že může přinést Vládci tak šťastnou zprávu...“

Oliver nechápal, co je tak šťastného na žádosti o pomoc. Zeptal se později Rogera a ten mu vysvětlil, že největším nepřítelem Katzenburgských pánů je smrtelná nuda. Cokoliv se stane, vše se jim hodí jako záminka k nějaké zábavné činnosti.

Teď však Roger vztáhl ruce, uchopil Erise von den Wildenburg a vzal ho do náručí, pohladil a otřel si tvář o jeho měkký kožíšek. Potom ho pustil a pohladil namátkou ještě tolik koček, kam až z kleku dosáhl. Každý z poctěných si to považoval za velkou čest a tlačil se k němu co nejblíž. Oliver učinil po něm totéž, ačkoliv se mu to všechno zdálo neuvěřitelně směšné.

Potom Eris pokynul dalšímu perskému kocourovi, tentokrát zlaté barvy. Ten nebyl ostříhán, nebo už velice dávno, takže měl dlouhé chlupy po celém těle, tu a tam ještě spletené s rudými a zelenými stužkami. Vyhlíželo to úchvatně a úchvatné bylo i jeho jméno, kterým se hned představil: „Jsem Christian Danny von Monachium! Jako velitel uvítacího výboru mám tu čest vás přivítat a požádat, abyste na počátku své návštěvy u nás vyslechli slavnostní vystoupení našeho smíšeného pěveckého sboru, který bude mít to potěšení vám zazpívat několik svých nejkrásnějších písní.“

Oliver stěží zdržoval smích, Roger však povstal, odešel pod nejbližší strom se stinnou korunou, usadil se tam na zkřížené nohy a čekal. Oliver se tedy posadil k němu a kolem nich se rozložili trpěliví jaguáři.

„To je hrůza!“ řekl Oliver, „Jako v Evropě, chybí jenom pan farář, ministranti a drůžičky. Pan starosta, vojenští velitelé a vesnický dohazovač tu už jsou – i se sborem...“

„Možná bude i pan farář a ministranti, to nemůžem vědět. Nech se překvapit!“ Roger se naklonil k Oliverovi a zašeptal: „Je totiž potřeba připravit město na naši návštěvu. Vyklidit ulice, upravit všechno do pořádku a připravit náměstí, abychom si měli kam sednout. Jsou na lidi špatně zařízení, víš?“

Oliver vyprskl smíchy – celá tahle kultura mu připadala tak směšná, že se nemohl udržet.

Ale co měl teprve říkat, když si na něj vylezlo několik koček všech velikostí a všechny najednou se k němu tulily a tiskly, což bylo rovněž součástí přivítání? A co měl říct, když asi padesát koček všech barev a úprav srsti nastoupilo před nimi do půlkruhu a s citem a rámusem rvoucím uši, zazpívalo něco, čemu nerozuměl a co ani při nejlepší vůli nemohl brát vážně? Oliver se chvílemi chechtal docela nezakrytě a i vážný Roger škubal koutky úst a potřásal nervózně hlavou. Kočky ale braly naštěstí smích jako projev dobré nálady a těšilo je to, anžto ta píseň se jim jevila veselou.

Konečně postřehl Roger, že z města přibyl k nim kocour černě a zlatě pruhovaný, což byl zřejmě důsledek odbarvení, se zlatým řetězem na krku, a šeptal něco Monachiumovi.

„Přípravy skončily! Za chvíli jdeme do města, už je tam uklizeno...“

Christian Danny von Monachium šel s tygrovaným kocourem k nim. „Dovoluji si vám představit hraběte Claudiuse von Ayudhya, vojenského velitele města! Hrabě Claudius von Ayudhya si dovolí vás přivítat proslovem a doprovodí vás pak do městských bran.“

Hrabě Claudius se dal do projevu, během něhož by Oliver byl nepochybně usnul, kdyby neseděl ve vzpřímeném postoji, z něhož se při každém naklonění budil. Hrabě Ayudhya si nevšímal ničeho a hovořil s vytrvalostí hodnou lepší věci – při projevu semlel páté přes deváté a dotkl se desetitisícileté historie kočičího národa i Arminu, války, na kterou si už nikdo nepamatoval, dalších historických střetnutí, politické situace ve světě a hospodářské situace v Arminu a nakonec vřelého přátelství mezi kočkami a lidmi, které jak najisto očekával, bude i po jeho projevu nadále vzkvétat. Pak je pozval do města.

Šli za ním s úlevou, ale utrpení nebyl ještě konec. Jakmile povstali a vydali se na cestu dlouhou pět set metrů, rozezněly se ve městě zvony a gongy a z brány se začal vinout dlouhý průvod. Svítily v něm všechny barvy a lesklo se zlato a stříbro i perly a drahokamy – Oliver při pohledu na tu nádheru pocítil stud, že sám nemá na sobě nic, co by mu získalo nějaký respekt. Představoval si vhodný oblek pro tuto příležitost jako ornát arcibiskupa z Canterbury nebo aspoň slavnostní uniformu italského carabiniéra – neměl ale to ani ono a viděl, že Roger se necítí nijak špatně i bez oděvu a tak se přizpůsobil. Konečně jaguáři také nosili jako jedinou ozdobu černou stužku kolem krku.

Pak se dostali blíž a mohli zjistit, co se to proti nim šine. V čele kráčelo asi dvacet kocourů s fantasticky načesanými chlupy a zlatými obojky. Potom oddíl stráže ve vyřízeném útvaru, s koženými chrániči na hlavě a pláty kůže na hřbetě a bocích. Dokonce i ocasy měli natažené stejným úhlem a naježené všechny chlupy, aby vyhlíželi hrozivěji. Po strážných šlo zase tak pětadvacet koček a za nimi ti nejpestřejší:kočky a kocouři se širokými zlatými obojky a pláštíky na hřbetech, plášti různých barev se zlatým a stříbrným ornamentálním vyšíváním. Potom táhlo několik koček zlatý vozík se sochou kočky, které, ať Oliver počítal jak chtěl, vždycky napočítal osmnáct tlapek. Snad to měla být jakási místní obdoba indické bohyně Kálí.

„Ti s pláštíky, to je kněžstvo,“ vysvětlil Roger, „Tady máš svýho faráře a ministranty. Ta soška je nějaké staré božstvo, symbolizuje osud a prozřetelnost, která může vstrčit svoji packu kamkoliv a cokoliv provést...“

Po sošce šlapal zase oddíl stráže v kožených krunýřích, tentokrát černě nalakovaných a vyleštěných, takže se leskly jako zrcadlo. Po nich nakonec oddíl skutečného rytířstva v kovových plátech, také oslňujících záblesky.

Pak už šel dlouhý průvod obyčejných koček a kocourů i s koťaty, alespoň nebylo znát nějaké zvláštnosti v jejich vzhledu. Oliver nad tím vším kroutil hlavou a kroutil jí ještě víc, když se náhle nad městem vztyčil les stožárů a za sborového zpěvu průvodu, původní uvítací čety i celého města počalo nahoru stoupat neuvěřitelné množství praporů nejrůznějších barev. Rogerovo remcání, že je to kvůli zakrytí nepořádku a špíny, nemohlo otřást Oliverovým obdivem nad tím slavným vítáním. Ačkoliv i nadále mu vše připadalo směšné, mísil se u něj smích s upřímným uznáním.

Asi sto metrů od bran města se průvod zastavil a čekal na ně. Tam se také odehrála pohnutá scéna, když se všichni přítomní poklonili kočičímu božstvu a byli za do dekorováni pozlacenými řetízky, které Olivera i Rogera dosti škrtily a které si jaguáři nemohli dopnout. Naštěstí je vhodně zkombinovali se svými černými stužkami a tak je mohli nosit a pyšnit se jimi.

Pak se průvod rozdělil a okolo každého z hostů se rozestavil čestný oddíl pěti kočičích ozbrojenců (konkrétně zuby a drápy, vojenskou příslušnost označovaly jen krunýře). V tomto uspořádání se vydali do města, kam vstoupili slavnostně vyzbrojenou bránou. Za ní museli projít bazénem, aby si umyli nohy. Jim bazén sahal do půli lýtek, ale kočky v něm musely plavat, což ozbrojenci disciplinovaně splnili, kdežto hodnostáři se vyhnuli. Za bazénem je očekával další perský kocour, tentokrát zcela modrý – zčásti to bylo od přírody, zčásti důsledkem přibarvení. Jmenoval se Oswine von Rushani-Loang-Renzi a byl velitelem vnitřní městské správy, což chlapci nevěděli, kam zařadit. Až Oliver usoudil, snad kvůli barvě, že to bude velitel městské policie.

Teď také viděli zblízka město: bylo vystavěno ve tvaru pyramidy z nepříliš širokých a nepříliš vysokých teras, ulice byly tvořeny ze samých malých schůdků, takže se po nich bosýma nohama téměř nedalo chodit. Mimo to byla ulice úzká asi tak, aby se tam vyhnuly dvě kočky. Ty jsou však, jak známo, malé a štíhlé, takže tam mnoho prostoru pro nohy člověka není. I usoudili, že výstup na vrchol pyramidy bude mimořádně obtížný. Pranic je v této situaci nepotěšilo, že po celé délce cesty lemovaly schodiště stovky koček, kocourů a koťat, v pravidelných vzdálenostech udržované v pořádku hlídkami v kožených krunýřích.

„S chutí do toho a půl je hotovo!“ řekl Roger, „Měli jsme na to myslet a vzít si boty.“ A vydal se přímo po schodišti vzhůru. Musel kráčet pomalu a vznešeně, jednak se to slušelo, jednak jít rychleji nemohl, aby mu neujely nohy a neskutálel se ke své hanbě až dolů pod pyramidu. Oliver na to myslel také, s ještě větším strachem, ale doufal, že za ním jdoucí baron Riíssa by jej zachytil a podržel. Jaguárům se šlo vcelku obstojně, byli zvyklí na horší věci.

Tak za sborového zpěvu a provolávání slávy dospěli asi do poloviny pyramidy, kde se nacházela plošina. Tam zastavili a čekali, až nahoru dorazí početný dav kněžstva, hodnostářů a armády. Ti všichni se zastavili u téměř gotického portálu, který vedl z kolmé zdi do nitra pyramidy a měl jen tu malou nevýhodu, že by se jím člověk neprotáhl. I tak by mu to nebylo nic platné, vnitřní prostora byla tak malá, že by se do ní nevmáčknul ani podvyživený vězeň.

„Tady,“ vysvětlil Oswine von Rushani-Loang-Renzi, „Je vchod do podzemního chrámu, který se táhne pod celým městem. Tam jsou uloženy kožešiny našich předků a tam, když nám dobrotiví bohové dopřejí, složíme i své kožešiny, až přijde náš čas...“

Roger přednesl krátkou pietní řeč, v níž vzpomněl slávy mrtvých a usoudil, že se půjde dál. Chyba lávky, shromáždění muselo napřed sborově zazpívat modlitbu za mrtvé, která není ani tak slavnostní, jako dlouhá. Roger počínal pomalu mít hlad a Oliver cítil, že má něco horšího: vztek.

Ke vchodu do chrámu jim přišel naproti velitel palácové gardy se svým oddílem. Tito kocouři byli oblečeni do ježcích kůží ostny ven a velitel dokonce do kůže dikobraza, takže měl dlouhatánské ostny po hřbetě i bocích a nebylo lze jej na žádný pád pohladit, jako jeho kolegy. Všichni, i jeho podřízení, se mu vyhýbali a velitel, Brixi von Magnoliengarten, to považoval za poctu. Přes svoje něžné jméno byl neuvěřitelně nafoukaný a pyšný a zvláště hrdý na svoji odpovědnou službu u Vládcových komnat.

Pod ochranou tohoto hrozného válečníka dospěla konečně výprava na sám vrchol pyramidy a zůstala stát u paláce, který jej zdobil. Po cestě vyzvěděl Oliver, že i Brixi von Magnoliengarten je jejich a Riíssův kolega, totiž baron – a když Brixi slyšel tu chválu, nafoukl se ještě víc a dikobrazí ostny se mu velkopansky naježily.

Plošina na vrcholu pyramidy měřila asi čtyřicet krát čtyřicet metrů, na jedné straně zřejmě o něco míň, neboť pyramida se nepovedla stavitelům dokonale souměrná. Uprostřed se nacházel zámek pozoruhodného, částečně byzantského tvaru, alespoň pokud se týkalo oken a vchodů. Střecha byla postavena ve stylu spíše orientálním až buddhistickém jako složitá kopule či pagoda, ale v každém ze čtyř rohů přiléhala k zámku vysoká, téměř gotická věž. Kdy ta pozoruhodná stavba vznikla, nedovedl nikdo vysvětlit. Poslední dochované záznamy hovořily o třiadvacáté přestavbě, provedené po válce z důvodu poboření města, ale nikdo neuměl říci, jak a kdy bylo provedeno předešlých dvaadvacet. Zámek byl obdélníkového půdorysu (s malými nepřesnostmi) o výměře asi dvacet krát patnáct metrů. Mimo Vládce v něm sídlila celá jeho početná rodina, nejvyšší kněžstvo, palácová garda a mnoho státních úředníků, kteří museli být svému pánu denně nablízku. Mimo to tam měli být usídleni také Vládcovi hosté, ale ti dnešní byli příliš velcí na to, aby se do budovy vešli – vždyť nejvyšší výška stropu tam byla sotva padesát centimetrů!

Baron Oswine von Rushani-Loang-Renzi požádal hosty, aby se usadili na plošinu a setrvali tam. Kolem nich a kolem celého zámku se shromáždili hodnostáři, kněžstvo, vojsko a lid pospolitý a čekali. Pak zazněly zvony a gongy, lid se rozezpíval a brána zámku se rozletěla.

Vypochodovala četa vojáků v ježčích krunýřích a postavila se okolo stěny. Potom vyšla řada zpěváků v červeno-zelených a červeno-modrých oblecích, většinou kočky, a rozestavila se před vojáky. Na dané znamení pak vytlačili černí sluhové velké zlaté křeslo, spíš odpočívadlo na kolečkách, a instalovali je uprostřed scény, načež k němu natáhli rudý koberec. Pak se postavili okolo a čekali. Za dalšího ohlušujícího rámusu zvonů a gongů vystoupila skupina kocourů v rudém a dva kocouři ve světlefialovém, načež ještě jeden v tmavofialovém. Podle Rogera to byli další církevní a státní hodnostáři. Pak vypochodovala další četa vojska v bílých kožených krunýřích, a už čtyři nosiči přinášeli vysoká zlatá nebesa, pod nimiž se vznosně protahoval Vládce tohoto města a celého kočičího národa Arminu i světa, tříbarevný kocourek, jehož už Roger jednou viděl, a to u Vládce tygrů Ghírry asi před rokem, těsně před Vládcovou smrtí. Kocour kráčel nehledě napravo ani nalevo, pod baldachýnem, celý utopen pod tíží zlatého pláště, z něhož mu koukala jenom hlavička s jedním uchem černým a druhým rezavým.

S veškerou pompou došel ke svému trůnu a vyhoupl se na něj. Pokynul nosičům, aby zarazili žerdě nebes do připravených otvorů v základně křesla a odstoupili. Kocourek s úlevou shodil ze zad těžký zlatý plášť a ulehl na něj.

Nastalo naprosté ticho, zpěváci, zvony i gongy umlkly a zmučené uši hostů si konečně přišly na své.

„Vládce kočičího národa Chi-Chi XVIII. vítá hosty, kteří jej ráčili laskavě navštívit na jeho sídle!“ oznámil ohromný černý kocour, velitel party, která přitáhla Vládcův trůn.

Chi-Chi XVIII. se obřadně protáhl před Rogerem, Oliverem a Riíssou a zatvářil se na ně obzvlášť mile. „Vítám tě, Rogere, na svém hradě! Pamatuješ se ještě? Viděli jsme se v Aurrgharru!“

„Ovšem, že se pamatuji! Ale v životě mne nenapadlo, že by sis ty pamatoval na mne... Bylo to tak krátké...“

„Mám moc dobrou paměť!“ Chi-Chi seskočil k trůnu a skočil přímo Rogerovi do náruče, aby se od něj dal pohladit a přivítat se vší slušností otřením tváře o tvář. Totéž učinil Oliverovi.

Roger představil: „Můj bratranec lord Oliver baron Monroes, vikomt z Gran Alissa a rytíř z Crowsettu a Carrollu.“

Chi-Chi to považoval za poctu pro sebe i pro svůj národ.

„Přišli jsme požádat tebe a několik tvých vybraných bojovníků o službu a pomoc.“

Chi-Chi mávl ocasem. V té chvíli se rozezvonily zvonky a gongy a zpěváci počali nahlas vyzpěvovat, k čemuž se časem přidal i lid pospolitý. Roger pošeptal Oliverovi, že je to Píseň díkuvzdání. Kočičí národ má totiž jen jediného koníčka, a to plést se do věcí, po nichž jim nic není a pomáhat tam, kde o to nikdo nestojí. Když se jim stalo, že o jejich pomoc skutečně někdo požádal, je to už důvod k patřičným oslavám.

„V čem vám můžeme pomoci?“ ptal se Chi-Chi po písni.

„Pamatuješ se, bratříčku, na naše setkání u Ghírry? Hovořilo se tam o Dogstownském případu a o chlapci, který tento případ vyřešil. Enkrovi Westonovi.“

Chi-Chi měl dobrou paměť jako většina jeho poddaných. „Ovšem, že se pamatuji. Slyšel jsem o něm mnoho – je to tvůj podřízený a bratr tygřího náčelníka Kwarra, že?“

„Ano. V současné době je v Anglii, jedné ze Studených zemí. Je to ostrov v moři na západním pobřeží Evropy.“

Oliverovi vstaly nad tou dislokací vlasy na hlavě.

„Vím, co je Anglie!“ řekl Chi-Chi důstojně, „Je tam zajat?“

„Ne tak docela. Odjel tam na základě rozhodnutí svého otce a jiných okolností, částečně na příkaz Černé Lilie jako zvláštní agent. Ovšem neudržujeme s ním předepsané spojení a rádi bychom provedli diskrétní zjištění o něm a o jeho stavu, aniž bychom udělali příliš velký rozruch.“

„Jedná se tedy o tajnou záležitost?“

„Částečně utajenou. Lidé o tom nemusejí mít ani to nejmenší ponětí. Proto jsme se obrátili na tebe. Tvoji poddaní jsou nenápadní...“ Roger pohlédl na Brixiho von Magnoliengarten v dikobrazím pláštíku a modrého Oswina von Rushani-Loang-Renzi a doplnil: „... většinou, a mohou se v Anglii pohybovat všude, kde se jim zlíbí, i v místech střežených, neboť na ně nepadne podezření. Potřebujeme asi deset mladších pracovníků obojího pohlaví, znalých aspoň částečně angličtiny. Je to řeč vcelku rozšířená, proto doufám, že to nebude dělat potíže...“

Chi-Chi vyskočil opět na svůj trůn a usadil se na něm s ocáskem obtočeným okolo tlapek. „Vzhledem k tomu, že se nemohu akce osobně zúčastnit, vyzývám všechny, aby se z mých poddaných přihlásili zvednutím tlapky ti, kdo chtějí. Jedná se o dalekou nebezpečnou cestu až do Studené země, kde nesvítí slunce a padá zmrzlá voda shora na hlavu, kde lidé jsou zlí a nepřátelští a život těžký a nepříjemný. Vyzývám vás...“

Oliver očekával, že po tomto doporučení zvadne jakýkoliv zájem o věc, ale přepočítal se. Nad shromážděním se zvedl úplný les tlapek, hlásili se i někteří vojáci z palácové gardy a nejeden z mladších členů duchovního stavu.

Chi-Chi pohlížel na tu záplavu s mírným údivem, pak mávl velitelsky tlapkou. „Vyřazuji především všechny, kdo stojí ve státních službách a službě církevní, neboť ty potřebuji při sobě. Dále prosím, aby se zdrželi nabídek všichni, komu je více než pět let, naši hosté si výslovně přejí mladé šelmy. Podotýkám, je možné, že vydám příkaz, aby po splnění úkolu setrvali dotyční na místě a založili kolonii pod správou guvernéra, jemuž bude po určeném čase a po rozkvětu společenství udělen titul samostatného hraběte či knížete. Kdo chce provést úkol i za těchto podmínek, nechť se postaví na schodiště – ostatní nechť schodiště opustí...“

Teď nastal ten pravý zmatek. Spousty koček skákaly na schodiště a zase zpět, ale za několik okamžiků už se jednotlivé skupiny ostře rozdělily. K výběru zůstávalo asi pět až šest tisíc šelem, vyhovujícím zřejmě podmínkám.

„Nechť opustí schodiště všichni, kdo neumějí anglicky!“ řekl Chi-Chi. Opět nastal zmatek a skupina se podstatně zredukovala, nicméně přesto zůstaly asi tři tisíce zájemců.

„Co teď?“ ptal se Oliver, „Horší podmínky už udělat nemůžem!“

„V tom případě,“ řekl Chi-Chi, „Bude nutno rozhodnout mezi přihlášenými nejčestnějším možným způsobem: budou uspořádány sportovní hry, jejichž vítězové budou určeni k vykonání tohoto zodpovědného díla...“

„Pánbůh s námi!“ řekl Roger, „Sportovní hry, to bude trvat týden, než se těch deset nejlepších rozřadí! Ale nemáme jinou možnost, Olivere – budeme alespoň mít ty nejlepší...“

Oliver dokázal, že má občas velmi chytré nápady, naklonil se za Chi-Chiho trůn a na jeho pokyn řekl: „Do akce nebudou připuštěni ti, kdo nemají vzhled odpovídající normám obvyklým ve Studených zemích, tedy přírodní kožešinu prostou barev a stříhání...“

Následovalo malé zklamání a další kočky opouštěly vyhražené schodiště – ale příliš velký počet jich neubyl.

„Sportovní hry započnou zítra za východu slunce slavnostní přísahou,“ rozhodl Chi-Chi, „A nyní si všichni zazpíváme znovu Píseň Díkuvzdání...“

Již při jeho slovech postřehli Monroesové v zadních řadách nějaký rozruch. Po schodišti někdo postupoval, aniž viděli, kdo to je. Černý kocour mu vyšel vstříc, pak se vrátil a v půli věty zarazil oslavný zpěv mávnutím tlapy.

„Kníže Murri von Herzenberg prosí o okamžité slyšení...“

Chi-Chi mávl souhlasně tlapkou.

A již vskočil do středu kruhu želvovinový kocour s úzkým zlatým řetízkem okolo hrdla. Oliver doposud neviděl takto zbarvenou kočku a domníval se, že je to nějaký kosmetický trik, ale Roger ho ujistil, že je to přirozená barva: černá kožešina stříkaná nepravidelnými rezavými skvrnami, což vyhlíželo velmi elegantně.

„Neexistuje již kníže z Herzenbergu!“ vykřikl, „Neboť už neexistuje pevnost Herzenberg!“

Z mnoha hrdel se ozval vzdech.

„Co se stalo?“ ptal se Chi-Chi.

„Dnes ráno stála před přístavem loď a požádala obvyklým způsobem, aby směla vplout a vyložit náklad. Po dovolení přistála u mola nejblíže k pevnosti a vypálila na pevnost náboj jedovatého plynu, který vybuchl uprostřed druhého nádvoří. Stejný náboj byl vypálen i na město. Aniž vyjednávali s městskou nebo pevnostní správou, zaútočili muži, odění v civilu a opatření plynovými maskami, a ze samopalů stříleli na vše živé...“

„Dost! Kde jsi byl ty, Murri?“

„V noci jsem se zúčastnil lovu, na který mne pozval můj přítel, náčelník divokých koček Taggarra, v pralese. O masakru ve městě jsem se dozvěděl od vojáka, kterému se podařilo seskočit ze skály do moře a uplavat do bezpečí. Posádka pevnosti se podle možností bránila, ačkoliv mnoho vojáků zahynulo plynem. Loď nepřátel je trochu poškozena, ale schopná plavby. Město bylo zbývajícími obyvateli opuštěno. Ale z celého našeho města zbylo sotva sto obyvatel, z nichž mnozí jsou raněni nebo onemocněli z vdechnutí otravného plynu!“

„Kolik bylo nepřátel?“

„Padesát mužů. Třicet jich obsadilo pevnost Herzenberg, zbylí se pokoušejí opravit loď, aby mohli zátoku opustit.“

„Co jsi dělal, když ses dozvěděl o útoku?“

„Spěchal jsem k pevnosti. Vyhlížel jsem od okraje džungle a pozoroval lidi. Pak jsem tam nechal oddíl Taggarrových bojovníků a spěchal sem, podat ti zprávu...“

„Taggarra ti dal k dispozici bojovníky?“

„Osobně přitáhl k městu s celou svou ozbrojenou mocí. Je připraven za soumraku nebo po setmění zaútočit...“

Chi-Chi chvíli přemýšlel. Všichni ostatní čekali nepohnutě.

„Brixi von Magnoliengarten! Vezmeš si deset tisíc bojovníků a okamžitě vyrazíš k Herzenbergu! Během noci jej dobudeš a zničíš všechny útočníky! Velitele, pokud je poznáš, zajmeš a budeš střežit až do předání mému spravedlivému soudu! Murri von Herzenberg tě povede...“

„Okamžik,“ řekl baron Riíssa, „Rozuměl-li jsem dobře, jedná se o pevnost a přístav v zátoce Srdce, k němuž je možné proniknout po moři. Dávám ti k disposici svoji galéru...“

Oliver si povšiml, jak Tirrovi zablýskalo v očích.

Roger zvedl ruce a požádal o ticho. „Je docela jasné, že lidé se zřejmě pokusili dobýt pevnost proto, aby mohli použít přístav pro vylodění svého výsadku. Za jakým účelem, ještě nevíme. Nemohou použít rádiového spojení k ohlášení výsledku, tím by upozornili vojenskou stanici, která má nad tímto územím dohled. Lidé se domnívají, že jejich sporu s kočičím národem si nikdo z vojáků nepovšiml a ani nebude všímat. V každém případě se ale musejí dostat ke svým velitelům a informovat je o výsledku. To znamená, že uvedou svoji loď co nejrychleji do provozu a opustí s ní Herzenberg. Tomu zabrání jaguáří loď. Je však třeba, aby pozemní výprava současně obsadila pevnost i město a zavedla tam pořádek. To je úkol barona Brixiho. My, to jest loď, potřebujeme však také průvodce. Žádám o knížete Herzenberga!“

Chi-Chi poslouchal jeho vysvětlení bez poznámky. Potom kývl na knížete: „Murri, přiděluji tě na loď! Vezmeš s sebou padesát bojovníků z palácové gardy! Pancíře necháte doma!“

V té chvíli se rozprchla garda na všechny strany. Už za řeči si Oliver všiml, že se počet přihlížejících zmenšil až příliš radikálně. Brixi zmizel také a dostavil se až za chvíli, už bez dikobrazí pláštěnky. Zato se objevovaly kočky vybavené asi půl metru dlouhými rourami s podivným zařízením na jednom konci. Byly to střelné zbraně, jak se Oliver měl za chvíli přesvědčit.

Několik jaguárů se rozběhlo k lodi připravit ji k okamžitému vyplutí. Roger zatím zaznamenával na kus papíru podle údajů koček plán pobřeží i města, přístavu a pevnosti.

Riíssa čekal na Rogera a Olivera. Seskákali po terasách a pak po střechách domů až dolů na břeh. Loď už byla připravena, několik koček k ní plavalo a vylézalo nahoru po dřevěných bocích. Oliver a Roger potřebovali provazový žebřík, i Riíssa jím nepohrdl. Tirra byl již připraven na můstku a právě dával do pořádku dlouhé ručnice s vrtanými hlavněmi a klikami místo uzávěru a spouště.

Murri Herzenberg se dostavil za okamžik, umáčený a rozvzteklený – ani se nedal od Rogera pohladit, vyskočil na kormidelní kolo a zíral šikmýma očima po oceánu, jako by chtěl najít nepřítele.

„Rychle, rychle!“ pobízel Tirra kočky, které se drápaly na palubu a už si tam rozkládaly svoje bouchačky. Jeden z kočičích důstojníků je počítal a za okamžik dal příkaz k vyplutí.

Plachty se napjaly, zaskřípěly kotvy. Z města je pozdravil výstřel malého děla u brány, Tirra nechal houknout velké bronzové dělo na přídi jaguáří lodi. Částečně proto, že bylo třeba nabít je pro tentokrát na ostro.

Zátoku opustili v tak ztřeštěném tempu, že se málem roztloukli o okraj kamenné kosy při chybném manévru, ale nakonec se o vlas vyhnuli a už byli na širém moři. Zamířili k jihu a hnali se pod plnými hlavními i bočními plachtami, takže loď z dálky vyhlížela jako bělostný rozkvetlý květ v miniaturním kořenáči.

„Mám strach,“ řekl Oliver, prohlížeje si palubu hemžící se kočičími ozbrojenci, „Že naše malá armáda nám nebude moc platná. Vypadají spíš směšně než strašně...“

Roger potřásl hlavou. „Jeden je samozřejmě směšný, zvlášť proti jaguárům. Ale nechtěl bych se ve vážném boji bránit proti třem nebo čtyřem kočkám. Mají drápy, nezapomeň na to!“

„Tři kočky na člověka? Jednu odkopne, druhý dvě vezme každou do jedný ruky a má-li jenom trochu síly, dokáže je uškrtit...“

„Útočící kočku nejde zasáhnout nohou. Stejně tak neexistuje udržet ji delší dobu v ruce. Rozerve ti ruku na cáry svými drápy a zuby. Je to malá šelma, nezapomínej!“

Oliver pokrčil rameny a mlčel, prohlížeje si činnost malých bojovníků, kteří instalovali svoje práskačky na okrajích lodi. Bylo při tom dost shonu a ruchu, velitelé nadávali a křičeli, Murri von Herzenberg lítal sem a tam, skákal po stožárech a kladkostrojích, pletl se jaguářím námořníkům a snažil se bezvýsledně organizovat ten zmatek.

„Při první obrátce jim to sletí do moře! Murri, pojď sem!“

Želvovinový kocour zaslechl výzvu, otočil se a proletěl jako střela na můstek k nim.

„Tahle loď,“ vysvětlil Roger, „Se při obrátce strašně naklání, až skoro píchá bočními stožáry do vody! Při takové obrátce sletí do vody tvoji vojáci i s puškami...“

Murri se rozhlédl, chvíli intenzívně přemýšlel a potom dal svým podřízeným rozkaz: „Uvázat píšťaly k zábradlí, aby nespadly při naklonění lodi! Hlaveň ať má volný pohyb pro natáčení!“

„To nebude možný...“ namítl Oliver.

„Všechno je možné!“ řekl Murri Herzenberg, „Jenom vědět, jak na to! Pevnost padla, protože vojáci nevěděli, jak bojovat. Byli jsme překvapeni otravnými plyny. Víckrát se to nesmí stát! Musíme si zajistit plynové masky...“

„Víckrát už tihle chlapi nezaútočí. Ať je posádka pevnosti pořád připravena potopit každou loď, která se ukáže v blízkosti přístavu! Jak vystřelí z lodi jenom jediný náboj, rozstřílí ji pevnostní děla...“

„Ano. Taky jsem na to myslel...“

Oliver s nedůvěrou pozoroval činnost černobíle strakatého ozbrojence, který montoval opodál svoji zbraň na zábradlí kusem drátu s takovou pílí, že přehlédl několik technických závad. Upozornil Murriho a ten se na svého podřízeného vrhl a zasadil mu přední tlapou řádný záhlavec, načež se ujal práce sám. Mnoho tomu pravda nepomohl, neboť také nebyl žádný technický zázrak, tak byl nucen pomoci Roger. Murri zjistil, že ani většina ostatních nemá k montáži valné nadání, takže Roger přebíhal od jednoho ke druhému, radil a opravoval. Oliver na jeho počínání hleděl se zřejmou nevírou v úspěch, leč zakrátko byl zapřažen i on.

Pokřik jaguára na hlídce rázem upozornil, že se blíží k zátoce Srdce s pevností Herzenbergem. Ačkoliv byli ještě mimo dostřel od pevnosti, viděli, že v přístavu není žádná loď, byla tedy již na širém moři. Riíssa nařídil jet směrem ke břehu, kde mohl být nějaký zvěd od náčelníka Taggarry. Již při přiblížení viděli, že něco malého jim plave naproti a zakrátko se s tím setkali. Byl to pruhovaný kocour o něco větší než občané Katzenburgští, se silným krátkým ocasem, ozdobeným devíti kroužky a černou špičkou. Bez váhání vylezl po hozeném laně na palubu a první, co řekl, bylo: „Východ, trošičku na sever...“

Riíssa bez rozmýšlení nařídil změnit kurs tím směrem. Loď zapraskala, nahnula se a Murri měl možnost prošetřit trvanlivost zařízení svých odborníků (vydržela). Oliver se chytil stožáru, Roger jen stěží udržel rovnováhu, ale mokrý kocour stál s drápy zaťatými do paluby a tvářil se, že mu nic nevadí.

„Co je?“ ptal se Murri, „Co vzkazuje Taggarra?“

Kocour těžce oddechoval. Kočky nemají rády plavání, zvláště pak ne na delší vzdálenosti. „Taggarra sleduje pevnost. Zůstalo tam třicet lidí, ve městě nikdo. Někteří zvědové se vplížili do města. Všichni, kdo tam zůstali, jsou mrtví. Ostatní chlapi se nalodili a odpluli, není to dlouho. Jeli na východ a mírně se stáčeli k severu...“

„Jak vypadá jejich loď?“ ptal se Roger.

„Motorová, bez plachet, nízká. Její střecha není vyšší než naše paluba. Poháněná nějakým motorem, který řve a víří vlny za zádí. Na zádi je kulomet, na přídi vrhač plynových nábojů. Loď má v boku díru po náboji z pevnostního děla, ale opravili ji železným plátem. Velmi spěchali...“

Murri pokyvoval hlavou. „Co v táboře?“

„Šest koťat zemřelo. S ostatními zasaženými je to taky zlé. Náš doktor si neví rady a nikdo jiný nemá lékařské vědomosti...“

Murri sklonil hlavu a zmlkl.

„Z pevnosti nikdo neodešel?“ ptal se Roger.

„Jeden z nich vyšel do džungle. Asi dvacet metrů od okraje. Taggarra ho zabil.“

„To nebylo správné. Měli jste sledovat, kam jde...“

„Nač?“ vyjekl Murri, „Vrahy – zabít! Taggarra udělal dobře, dobrý člověk je jenom mrtvý člověk!“

Roger jej zlehka pohladil. „Klid, Murri, nesuď ukvapeně! Zničíme vrahy a pomstíme tvoje město...“

Murri von Herzenberg k němu zvedl hlavu. „Nezůstanu v tomto městě! Chci odejít někam daleko, třeba pryč z Arminu! Dám se k tajné službě a nechám se odvelet na druhý konec světa...“

Roger jej znovu pohladil. „Abych tě nevzal za slovo, Murri! Já a Oliver jsme přišli do Katzenburgu, abychom zde najali bojovníky vašeho národa pro sledování ve Studené zemi, v Anglii...“

„Přežiju-li boj, jdu s vámi. Tady v Herzenbergu nemůžu zůstat! Každý kámen by na mne křičel, že jsem nedokázal ochránit svůj národ. Byl jsem ustanoven knížetem a měl jsem zvítězit nebo zemřít. Ale moji poddaní jsou mrtvi a já jsem živ! Nesplnil jsem, co přikazuje zákon. Odejdu jinam a začnu žít na novém místě. Je to má povinnost, bratře...“

„Budu šťasten, Murri, budeš-li velitelem těch vyzvědačů ty. Slibuji ti...“

„Nikdy neslibuj! Přežiju-li boj, který nás čeká, půjdu s vámi. A děkuju ti...“ Murri se otřel Rogerovi hlavou o tvář – pak se otočil a rozběhl se zase na inspekci svých bojovníků.

Oliver stál na přídi opřen o zobec a pozoroval obzor dalekohledem. Roger k němu přistoupil a zaclonil si oči dlaní. Oliver mu podal dalekohled: „Černá tečka tam na obzoru – mezi těmi dvěma lany. Jsou to oni nebo špatně vidím?“

Rogerovi stačil jeden letmý pohled. „Loď vpravo před přídí! Natočit mírně doprava! Připravit k boji!“

Baron Riíssa jim přiskočil po bok, vyskočil na zobec a hleděl do dálky. Pak pokynul hlavou: „Je to ta loď! Doženeme ji během dvou hodin, možná i dřív...“

„To už ale budeme mimo výsostné vody Arminu!“ namítl Roger.

„A komu to vadí? Jaké výsostné vody? Jaguárům patří celý svět a všechna moře! Kdekoliv na světě je může zastihnout naše pomsta! Dopadneme je, ať utečou kamkoliv...“

Roger na Oliverovu němou otázku jen pokrčil rameny.

Čekali. Černý bod na obzoru konečně opustil pomezí moře a sunul se v nekonečné modrozelené pláni níž a níž, až se dalekohledem dala rozeznat neutrálně natřená střecha a nad ní malý stožárek pro nouzovou vysílačku. Byla to docela malá a nenápadná loď, taková, na jaké lze pašovat kontraband nebo vozit vyzvědače, ale jakou lze také vyrazit na svatební cestu nebo zábavní plavbu kolem světa, máme-li zrovna nějaký ten milión navíc. Ale tahle jachta nevyhlížela na majetek některého kolegy Aristotela Onassisse, byla na to příliš nenápadná a vzdálená od obvyklých cestovních tras. A příliš hrůznou stopu nechávala za svou zádí.

Roger došel do kabiny a přinesl Oliverovi ručnici a opasek s revolverem a tesákem – sám měl podobný. Střelným zbraním Oliver rozuměl, ale když spatřil Rogera, jak se na zkoušku ohání něčím mezi mačetou a mečem, zdálo se mu to poněkud přehnané. „Vyhlíží to, jako bysme se chystali na pirátský přepad!“ řekl rozmrzele, prohlížeje si svůj tesák.

„Na něco podobnýho se taky chystáme. Co sis představoval? Že jedeme na výlet? Bude boj, kamaráde...“

„Hm...“ zamručel Oliver, „Máme dělo a padesát pušek, i když jen kočičích! Když je vyzvem, aby se vzdali, ještě to rádi udělají. Je lepší stát před soudem než se potopit na mořský dno!“

„Nikdo je nevyzve, aby se vzdali. A oni by to taky neudělali, na to jsou dost chytří. Bude to boj až do rozhodnutí, to jest do jejich zničení. Budeme mít štěstí, když se nám podaří odchytit někoho z nich, aby mluvil...“

„To je trochu divný způsob policejní akce! Ty přece jseš policajt, Rogere, copak můžeš dovolit, aby byli ti chlapi jen tak beze všeho... zničeni?“

Roger ho poplácal po rameni. „Můj milý, tohle je čistě věc koček a jaguárů. Jejich policie je dopadne a jejich soud odsoudí, asi v té samé vteřině. Každý z nich je sám policajtem i soudcem. Že jsme se do toho zapletli my, je naše vina, ne jejich zásluha. Nemuseli jsme tady být, dopadlo by to stejně. Z těch na jachtě žádný nepřežije, a oni to vědí. Proto se budou bránit do poslední chvíle...“

„Jsi tvrdý jako skála, Rogere! Není ti vůbec nikoho líto? Třeba nejsou úplní zločinci, třeba jsou dokonce nevinní! Třeba jenom byli u toho, když...“

„Byli tam. Předností Arminu vždy bylo, že jeho soudcové rychle soudili ty, které policie rychle dopadla. Nikdo se už nebude chtít spálit, když vidí, jak rychle a tvrdě byli zlikvidováni jeho předchůdci. Jenom ve zničení zločinu je záruka, že se udrží pořádek a spravedlnost ve státě. A i teď budou zločinci bez milosti zničeni.“

Oliver hleděl na blížící se jachtu. Už mohl dalekohledem pozorovat lidi stojící na zádi a sledující blížící se loď. Divili se asi nezvyklé konstrukci, možná pochopili, že se to blíží Armini. Ale nedokázali ani s motorem plout rychleji než ti podivní, bezcitní strážci své malé svobodné země.

A tehdy se velitel cizí lodi dopustil osudové chyby: rozhodl se totiž zbavit pronásledovatelů změnou směru. Vítr až doposud vanul lodím přímo do zad a Arminům pomáhal, kapitán jachty tedy natočil svou loď šikmo a zamířil k jihu. Současně provedl týž manévr také Riíssa a arminská loď se začala blížit kursu nepřítele po uhlopříčce. Veliteli nepřátel zbývala jediná možnost, obrátit se přímo proti větru a plout zpět k arminskému pobřeží – to sice rovněž nebylo příliš bezpečné, ale nebylo vyhnutí. Jachta znovu prudce změnila směr a mířila teď k západu.

Riíssovy oči zaplály vítězným ohněm. Dal příkaz a jeho loď se stočila k jihozápadu – plula teď sice v nejnevýhodnějším větru, ale natočením plachet se jí podařilo tento handicap odstranit a s úspěchem přetínala jachtě cestu. Nadarmo nepřátelský kapitán uhýbal na jihozápad a pak i na západ, celý jeho složitý manévr měl jen ten výsledek, že arminská loď byla teď mezi ním a pobřežím, v každém případě pod příznivým větrem. A jediná cesta k záchraně vedla kolem jejích boků.

Kapitán tedy zvolil původní kurs na východ a současně nařídil připravit se na boj. Nic jiného učinit nemohl, útěk byl v této chvíli už nesmyslný. Roger pozoroval, jak se námořníci hemží po palubě a povšiml si, že něco dělají s vrhačem nábojů s otravným plynem. Upozornil na to Olivera, oba se přikrčili za zábradlí a připravili si pušky.

„Nestřílej dřív, než to spustí!“ řekl Roger, „Neboj se, jsem dobrý střelec a jestli to nepracuje na základě vlastního pohonu, sestřelím to...“

„Nech to mně!“ požádal Oliver, „Zkoušel jsem to s asfaltovými holuby. Mám dojem, že ten vrhač je něco podobného...“

„Budu připraven.“ slíbil Roger.

Vedle nich se skrčil Tirra. „Co se to děje? Budou útočit?“

„Dočkáš se. Napřed asi pošlou pozdrav. Máte připraveno dělo?“

Tirra se odplížil. Všichni jaguáři i kočky se teď pohybovali po palubě tak, aby byli pokud možno kryti proti kulkám.

„Pozor, střílí!“ vykřikl Oliver. Roger viděl, jak z vrhače vyletěl náboj s ocasem kouře a pochopil, že je připevněn na raketě. Zamířil a střelil, vzápětí i Oliver. Nevěděli, který z nich zasáhl, ale viděli, že raketa změnila směr a z náboje začala prýštit tekutina měnící se v hnědou páru. Pak raketa se syčením zmizela v hlubinách moře.

„Plechovka Cyklonu-B připevněná na raketu,“ řekl Oliver, „Při dopadu se plechovka rozbije, krystalky se změní na tekutinu a pak rychle na plyn, pokud už není tekutý. Rafinované...“

„Hlavně dej pozor, aby už nevystřelili...“

„Bez starosti.“ Oliver zamířil a vypálil. Muž, který něco kutil s vrhačem, vykřikl a chytil se za lýtko. „Za okamžik budeme stejně u nich a už nebudou moci plynu použít. Vítr by zanesl jedovatou látku až k nim. Slyšel jsi, že účinkuje i za čas po vdechnutí, ne?“

Roger ho poslouchal na půl ucha a sledoval palubu nepřátelské lodi. Už viděl dokonce i její jméno, Little Baby, Děťátko. Poněkud nevychované batole, když plivá jedovaté plechovky a pecky z těžkého kulometu. Ten kulomet se právě chystal k činnosti a Roger se snažil vyřadit ho z provozu dřív, než se dostanou do těsné blízkosti.

Vypálil po kulometčíkovi a ten se zhroutil vedle své zbraně. Vzápětí však již přiskočil za kulomet pomocník a ze zábradlí, za nímž se Monroesové skrývali, počaly odletovat třísky. Nepřátelé byli zřejmě přesvědčeni, že na lodi je jenom několik schopných střelců a to v tomto místě. Riíssovi jaguáři byli však již také připraveni, Roger slyšel za zády výstřely jejich dlouhých ručnic. Kulomet na okamžik zmlkl, snad střelci napadlo, že stejně nikoho za zábradlím nezasáhne. Když se opět rozklepal, nemířil už na palubu, ale výš do plachtoví. Zřejmě pochopili, že ve složitém soustrojí může každá chybička znamenat značné poškození. Stejným směrem mířily i kulky z individuálních zbraní, podařilo se jim nakonec prostřílet některé plachty a dokonce rozbít jedno ráhno, které spadlo na palubu. Rychlost se tím nezhoršila, plachet zbývalo ještě mnohem víc než na normální lodi.

„Dělem!“ zavelel Riíssa, Tirra iniciativně zatáhl za provaz a bronzové dělo vyplivlo tříštivý náboj. Nezpůsobil na nepřátelské lodi valné škody, dělo bylo určeno spíše k likvidaci nepřítelova oplachtění, bez zřetele k tomu, že plachty jsou dnes už více méně zbytečným přepychem. Ale stačilo k tomu, aby nepřátelé pochopili, že loď má i onačejší zbraně než pušky. Kulomet znovu přejel palubu a u jednoho z průzorů se složil kočičí desátník s precizně vystříhanou dlouhou bílou srstí. Murri se otřásl jako v horečce, ale čekal, dokud se nedostali až do těsné blízkosti Little Baby. Muži stříleli z pistolí i samopalů, kulomet na chvíli přestal, neboť střelec nemohl díky soustředěné palbě obou Monroesů vystrčit ani nos.

Murri pozoroval nepřátelskou loď průzorem, kulky mu hvízdaly okolo čenichu. Náhle se otočil: „Pravý bok – pal!“

Z pravého boku zahřměla hlučná, byť trochu neurovnaná salva. Jeden z nepřátel rozhodil rukama a klesl do vody, další tři se váleli po palubě v krvi. Oliver vypálil ještě jednou z revolveru a kormidelník se v křečích zhroutil na kormidelní kolo.

„Obrat do protisměru!“ řval kapitán Riíssa.

„Levý bok připravit k palbě!“ křičel Murri, „Pravý připravit k výsadku! Výsadková lana odpoutat...“

Roger si prozkoušel, zda jeho meč jde lehce z pochvy. To už se loď nakláněla v těsné blízkosti Little Baby téměř k převrhnutí a námořníci nepřítele se počali domnívat, že se snad potopí sama. Ale vtom se obrátila levým bokem a na Murriho příkaz zahřměla opět vražedná salva. Pak už přirazila jaguáří loď k boku Děťátka a z výšky se na palubu sneslo prvních pár přízraků.

První se paluby dotkl Murri von Herzenberg. Lépe řečeno, dopadl na hlavu jakéhosi námořníka a rval zuby i drápy jeho obličej. Muž se ho snažil odtrhnout, ale rozlícený kocour byl jako z gumy a svaly měl z ocele. Nešťastník řval a bolestí ztrácel soudnost. Vzápětí skákaly na palubu další kočky a vztekle se vrhaly na nepřátele. A za nimi (jaká hrůza!) skvrnití ďábli s příšerným ječením a výhružnými černými stužkami na hrdlech. Baron Riíssa dopadl na jednoho a rozbil mu tlapou hlavu, aniž mu dal příležitost k obraně. Také Tirra byl už na palubě a řádil tam jako tajfun.

Oliver spatřil, jak Roger s taseným mečem v ruce uchopil lano a přehoupl se přes okraj lodi, sjel dolů na palubu a jedním bodnutím proklál námořníka, který ho napadl sekyrou. Pak už Oliver nevycházel z údivu – Roger přibodl k palubě muže, co se stále ještě bil s Murri Herzenbergem, hned meč vytrhl a hnal se na záď ke kulometu. Tam zuřila rvačka téměř nepřehledná, několik mužů, spousta koček a jeden jaguár, který však byl zasažen do boku, silně krvácel a byl skoro boje neschopen. Roger přišel právě včas, aby ranou naplocho omráčil muže, který se chystal přejet celou tu sešlost dávkou ze samopalu a poslat do věčných lovišť přátele i nepřátele. Po ráně pustil samopal a svezl se k zemi. Roger seskočil do průlezu a dotíral mečem na bránícího se otrhaného špinavého lotra, který jak se zdálo, byl na této skvělé lodi velitelem. Lotr se bránil dlouhým nožem, lahvemi plnými i prázdnými a nakonec v úzké kajutě i součástmi zařízení a nábytku. Roger mu rozsekl ruku a přiložil mu hrot meče na hrdlo, načež se ničema vzdal. Konečně, nic jiného mu nezbývalo.

Paluba, když na ni Roger vstoupil, skýtala neutěšený pohled spouště a zkázy. Mrtvoly lidí i koček ji pokrývaly, Rogerovy nohy klouzaly po krvi. Taky onen nešťastný jaguár už opustil údolí stínu smrti a mohl očekávat, že zakrátko bude jeho krásný skvrnitý kožíšek uložen k věčnému odpočinku do chrámu v Longarru. Jenom tři muži přežili – Roger autoritativně požadoval, aby byli převedeni na hlavní loď za účelem výslechu.

Murri von Herzenberg byl zcela v pořádku, jenom celý pocuchán a zastříkán krví. Oči mu plály zlým ohněm, když se obořil na Rogera: „Proč chceš zachovat život těm ničemům? Chceš snad projevit nepřípustnou shovívavost tváří v tvář jejich zločinům? Nevíš, že je zločinem projevit soucit se zločinci?“

„Nechci nic takového. Předám je řádnému soudu, tvému soudu, Murri, jen co vyslechnu, co chtěli v Herzenbergu!“

„To ti můžu říct: chtěli nás zabít!“

„Ano – ale chci vědět, proč!“

„Z nenávisti! Lidé nenávidí celý náš rod!“

„Počkej! Ze slepé nenávisti se lidé obvykle nevypravují přes moře. Oni měli nějaký důvod, a když ten důvod zjistíme, budeme mnohem moudřejší, než jsme teď!“

Murri se zamyslel – byl by se rád něco dozvěděl. „Dobrá. Bojovníci, hlídejte ty chlapy!“

Mezitím se již baron Riíssa staral o úklid na dobyté lodi. „Hoďte mrtvoly těch lidí žralokům! Zbraně přeneste na naši loď, naše padlé rovněž! Nikdo se nedotýkejte kulometu a vrhače plynu, ani nábojů do něho! Rogere, pojď se na to podívat!“

Roger uznal, že tomu nerozumí, byl tedy přizván Oliver jako technicky obratnější. Zakrátko objevil princip zaměřování i vystřelování raket na cíl a vysvětlil ho Rogerovi i jaguárům. Murri a jeho důstojníci, pokud přežili, se nad technické věci cítili povzneseni a starali se raději o své mrtvé.

Jeden z Murriho důstojníků měl návrh. Domníval se, že je zcela zbytečné nutit zajatce lézt po lanech na jaguáří loď a že by bylo lepší nechat je tady. Stejně bude loď vezena do Herzenbergu jako válečná kořist. Také baron Riíssa se ohražoval, aby jeho paluba nebyla znesvěcena přítomností nepřátel, i když dotyční zřejmě návštěvu nepřežijí. Roger tedy svolil. Uvedli do činnosti motor, který někdo v boji vypnul, obrátili loď k západu a vypluli slunci vstříc – právě zapadalo a zlatilo svými laskavými paprsky obraz zpustošené a zakrvácené lodi. Jaguáří loď teď musela křižovat proti větru a nemohla tedy plout rychleji než Little Baby.

Na palubě dobyté jachty se sešel soud ve složení: Murri von Herzenberg za stranu žalující, Roger, Oliver, Riíssa a Tirra jako porota. Souzeni byli tři zajatci, kteří se rozhlíželi po svých soudcích s výrazem odporu a bezmocného vzteku.

„Jak se jmenujete?“ zahájil výslech Roger.

Muži řekli tři bezvýznamná jména. Nikdo si je nezapamatoval a tak je nikdo nezná, ostatně jejich majitelé už stejně neviděli slunce vycházet.

„Kdo byl vaším velitelem?“

Tentokrát se dva muži podívali na třetího, onoho otrhance, který se vzdal Rogerovi. Nikdo ale nic neřekl.

„Ty jsi kapitán? Dobrá, jsi tedy zodpovědný za všechny. Pověz, co jste chtěli v Herzenbergu?“

„Co?“ zamručel kapitán, „Co je to ten Herzenberg?“

V té chvíli vyletěl Murri. „Vy jedovaté krysy! Neznáte ani jméno nešťastného města, které jste zničili?“

Roger jej uklidnil. „Jste obviněni, že jste přepadli a zničili město Herzenberg, obsadili vojenskou pevnost k němu přináležející a povraždili obyvatelstvo toho města i posádku pevnosti...“

„Co?“ vyjevil se ten muž, „To není žádná pravda! Udělali jsme jenom pořádek ve špinavý hliněný králíkárně, co tam na tom břehu je! A nikdo tam nebyl, jenom pár prašivejch koček!“

V té chvíli mu Murri vyskočil na hlavu a zaťal drápy všech čtyř tlapek do tváře. Muž zařval, ale byl spoután a nemohl se bránit této krutosti. „Já ti dám prašivý kočky! Ty vrahu, ty hnusnej člověče, ukážu ti, kdo je špinavej a...“

„Klid, Murri!“ krotil ho Roger.

„Tak ať nás neuráží!“

„Ticho, Murri!“ zaduněl příkaz Riíssův, „Nech toho muže! Až se vypovídá, budeme mluvit my!“

Murri disciplinovaně seskočil.

„Do prdele,“ skučel muž, „Copak nemáte soucit? Jak je možný, že se taková kočka opovažuje mě drápat? Neumíte jí poručit?“

„Ta kočka je kníže z Herzenbergu, oprávněný pán a velitel města, které jste zničili. Opakuji: bylo to město a jeho občané měli stejná práva jako lidé. A mnohem větší práva než vy, protože oni byli Armini a vy jste jen příchozí z Onoho světa, ze světa mimo Armin, kteří nemají žádnou zákonnou ochranu. Spáchali jste zločin a jste souzeni jako zločinci. Pamatujte si to!“

„To je sprostý!“ řekl jiný muž, „A vy to dovolíte? Jste přeci lidi, nebo ne?“

„Ano, jsme lidé. Ale abychom se my lidé nemuseli stydět před šelmami za svůj původ, musíme vás odsoudit. Ptám se vás, muži: kdo vám poručil zničit Herzenberg?“

Kapitán chvíli uvažoval, potom se rozhodl mluvit. „Podívejte, šéfe, my za nic nemůžem! Najal nás plukovník Tollberg, ale jenom na dovezení do tý díry! Akci provedli jeho chlapi...“

„Vy jste ovšem vystřelovali otravné plyny! Nelži, kryso! Kdo je plukovník Tollberg?“

„Velitel těch chlapů, co obsadili tu kamennou hromadu na kopci nad přístavem! Slíbil nám zlato, co tam je schovaný, ale dal nám kulový HO! Jeho byste měli soudit, ne nás!“

„Zlato? Jaké zlato?“

„To snad je jasný, ne? Ty odporný zvířata mají spoustu zlata! Plukovník sliboval, že v tý díře najdem zlata, že nebudem muset do smrti šáhnout na práci! On tam jel proto, aby schystal přístav pro svý lidi, ty co mají jít hledat zlato do starejch měst do hor. Tam je všecko: diamanty, smaragdy...“

Oliver potřásal nevěřícně hlavou.

„Zlato, zase zlato!“ vykřikl Roger, „Copak zlato šelem nikdy nedá spát všem lotrům světa? Tisíce lidi si vylámalo zuby, když si chtělo ukousnout z koláče, co upekli staří Armini! Tisíce koster leží po celých horách, kde je zasáhla kulka nebo rána tlapy, když chtěli ukrást zlato Arminů. A přece se pořád ještě najdou noví, kteří chtějí krást, krást a krást! Kéž by vás peklo pohltilo, vy hamouni, vy zloději, vy stvůry nižší než zvěř!“

Muži se polekaně krčili pod jeho hněvem.

„Ale dyť je to ostuda!“ řekl mluvčí, „Proč mají mít zlato ty špinavý bestie, který ho na nic nepotřebujou, a ne my, který bysme ho uměli roztočit? Vždyť oni ani neví, co s ním, dělají si z něj náhrdelníky nebo se na něm převalujou! A my bysme z něj dokázali udělat věci, jaký svět neviděl...“

„A neuvidí,“ řekl Oliver, „Já jsem taky z Evropy a netoužím po cizím zlatě...“

Kapitán ukázal bradou na Murriho. „Proč on má nosit na krku zlatej obojek? Kdybyste byli co k čemu, tak zakroutíte tý strakatý potvoře krkem a seberete jí ho! Hezkej čas byste nemuseli šáhnout na práci!“

Roger se zamračil. Sáhl si na krk a otevřel sponu, kterou měl spoutány vlasy, aby mu nelítaly po ramenou. Natáhl ji před mužovy zraky. „Tohle je čisté zlato, ty ozdoby jsou ze safírů a rubínů. Má to pěknou cenu a kdybych to prodal a peníze uložil do dobrých akcií, mohl bych z dividend docela dobře žít. Jenže já to udělat nemůžu, neměl bych si čím svazovat vlasy. Stejně tak Murri nedá svůj obojek, protože jej potřebuje jako odznak svého stavu. Nic na tom nezmění, když si pár bláznů umane mu závidět jeho zlato.“

Muž hleděl na sponu tak chtivě, že se Roger otřásl.

„Takoví jste, vy lidé! Pyšníte se tím, že jste lepší než moje šelmy – ale vraždíte a loupíte pro kousek žlutého kovu, kterým my pohrdáme! Mohl bych vám dokázat, že pro mne zlato ničím není, hodit tu sponu do moře, ale připadá mi docela zbytečné dokazovat něco lidem, kteří zemřou, než vyjde slunce. Nechám si ji, nestojíte za ten důkaz. Lidé, kteří se pro zlato stali vrahy, zaslouží smrt...“

„Buď proklet!“ zachrčel kapitán, „Všichni buďte prokleti!“

„Milost...“ chroptěl druhý muž.

Třetí neřekl nic.

„Kníže Murri von Herzenbergu,“ řekl Roger, „Předávám ti tyto tři muže, abys nad nimi vykonal spravedlnost podle práva, neboť oni ti ublížili a ty máš právo je ztrestat. Odsuď je, neboť není dobré, aby byli s námi pod jedním nebem a viděli vycházet a zapadat totéž slunce...“

Murri však zavrtěl strakatou hlavou. „Ne! Uchoval jsi je při životě, patří tedy tomu, kdo je víc než ty nebo já, patří králi. Chi-Chi, náš pán, ať rozhodne o jejich životě či smrti a jeho kat ať provede rozsudek. Moji bojovníci si nebudou špinit tlapky popravou. My jsme bojovníci, zabíjíme, ale nevraždíme...“

„Dobrá. Ať je soudí král.“

Ničemové byli pod jaguáří stráží odvlečeni do kajuty. Roger a Oliver stáli na přídi a hleděli k pobřeží. Svítil měsíc a tak viděli v dálce úzkou čárku arminského břehu.

„Platí ještě stále vaše nabídka?“ ptal se Murri tiše.

„Ano.“

„Přijmu ji. Ještě dnes v noci vyberu ze svých přátel devět dalších a zítra opustím svoji vlast. Půjdu s tebou, Olivere, a prosím tě, abys byl milostiv ke mně a mým přátelům i k našim potomkům, kteří již budou patřit tvé zemi.“

Oliver uchopil kocoura do náruče a hladil jeho slepenou, zcuchanou srst. „Ubohý Murri! Budu tě mít vždycky rád! Jsi tak statečný, tak šlechetný – a tolik jsi musel vytrpět...“

Murri mlčel a hleděl na pobřeží své vlasti, se kterou se zanedlouho rozloučí a kam se již nechce vrátit.

Na pobřeží zaplálo světélko a Murri ožil.

„To je maják Herzenbergu! To znamená, že Brixi dobyl pevnost a zapálil maják! Lidé by nedokázali objevit, jak se uvádí do provozu. Jestli je to pravda, zapálí Brixi také velký světlomet...“

V témže místě vzplálo nové světlo.

„Ano, to je světlomet. Vyhráli jsme!“

Obě lodi, každá z jiné strany, se současně blížily k přístavu.

V blízkosti pobřeží zapnul Roger světlomety i poziční světla jachty a také na jaguáří lodi se rozsvítilo několik světel. Světlomet pevnosti zahalil přístav dostatečným světlem, aby obě lodi mohly plout až k molům a přistát tam.

Podruhé dnešního dne vplouvala Little Baby do přístavu. Poprvé sem přišla vraždit, podruhé vjížděla jako kořist. Ten jediný den rozhodl o osudu několika set koček a asi padesáti lidí. A měl rozhodnout ještě o dalších třech, kteří teď stáli spoutáni na palubě a ulekaně se rozhlíželi.

V přístavu čekalo nepřehledné množství vojska v čele s vrchním velitelem. Brixi von Magnoliengarten pajdal po třech tlapkách, čtvrtou mu utrhl výbuch granátu, taky jeho kožich byl silně pocuchán, ale choval se stejně velitelsky jako předtím. Mimo něj tu byl mohutný kocour Taggarra, vůdce divokých koček z okolí, který se velmi zasloužil o zdar útoku, neboť jeho velcí draví bojovníci tvořili první sled. Bylo tu několik kočičích šlechticů z okolních sídlišť na pobřeží, Tagarra vyslal okamžitě posly ke všem spojencům a přátelům. Dvanáct psů, část smečky z blízkého okolí, ztratilo dva ze svých členů, takže zbylých deset bylo řádně rozvztekleno. Mimo to tu pobíhalo ještě několik rodin opic, každá jiného druhu, které se boje nezúčastnily, ale vítězství bylo hlavně jejich zásluhou, o které se záhy dozví snad každý občan Arminu. Taky se jim podařilo získat nejvíc různých trofejí, kterými se nyní vzájemně chlubily.

Město bylo obsazeno vojskem, ale Brixi je do města nevedl, byly tam ještě mrtvoly nešťastných obyvatel. Zval je hned do pevnosti, která už byla vyklizena a připravena k boji. Když byli z lodi vyvedeni zajatci, ozvala se neuvěřitelná vřava, spílání i hrozby. Nejvíce řádily opice, samozřejmě, protože jejich podíl na vítězství musel být někde vidět a nic se k tomu nehodilo lépe než bezbranní zajatci.

Muži byli upřímně zděšeni. Ráno při útoku vypadalo všechno jednoduše, stříleli zkrátka po utíkajících kočkách, které tak jako tak byly napolo otrávené plynem. Stačilo dávat pozor, aby jim dobře přilehla plynová maska. Teď byly kočky kolem nich, kočky zlé a dravé, zřejmě už zničily jejich posádku v pevnosti a chystaly se vykonat trest i nad nimi.

Roger a Oliver kráčeli mezi kočičími ozbrojenci po úzké cestě nahoru na skálu, kde se nacházela pevnost. Nebyla velká, ale její stěny byly mohutné a ve střílnách stála děla, která vystřelovala slušné pecky do okolí, hlavně na přístav. Oliver soudil, že tato děla mohou kočky stěží obsluhovat, ale nebylo pochyb, že to doposud dělaly.

Při cestě je dohnala spojka a oznámila, že se blíží průvod na čele se samotným králem Chi-Chim a je tedy záhodno uspořádat pevnost tak, aby mohl být okamžitě proveden soud se zajatci. Urychleně vešli do pevnosti. Oliver se udiveně rozhlížel po těsném nádvoří, obestavěném vysokými zdmi se spoustou otvorů. Některé byly vchody do vnitřních prostor zdi, kde byla ukryta děla namířená na přístav, jiné pouhými obydlími vojáků nebo skladišti potravin a výstroje. Všude se to hemžilo kočičími vojáky, kteří urychleně odstraňovali mrtvoly nepřátel i vlastních příslušníků. Bylo vidět, že boj byl krutý – muži byli většinou k nepoznání zohaveni drápy a zuby malých nepřátel, neboť první útok šel po tváři a očích. Ti, kdo zahynuli střelou z práskačky, mohli ještě mluvit o štěstí. Stejně tak tu bylo mnoho zabitých koček, většinou kulkou, ale v poslední fázi i nožem.

Roger požádal Brixiho, aby nádvoří osvětlil více než několika pochodněmi, zasunutými v držácích na stěnách. Brixi organizoval přivítání krále a tak dal zapálit pochodní mnohem víc, takže se nádvoří poněkud rozsvětlilo. Teprve pak tam byli přivedeni zajatci. Když spatřili mrtvoly všech svých druhů, zděsili se a jeden padl na kolena a modlil se. Velitel koulel očima a vztekal se – když šel Oliver kolem něho, křičel: „To je sprostý, nechat lidi takhle bez pomoci chcípnout! Nemohli jste těm prokletejm kočkám v tý hnusný vraždě zabránit?“

Oliver byl příliš lordem, než aby si jej všímal.

Do brány vběhlo několik vojáků a lakovaná kůže jejich krunýřů se zaleskla ve svitu pochodní. Byl to zřejmě předvoj Chi-Chiho armády a Brixi pospíšil svému veliteli vstříc. Chi-Chi se tentokrát dostavil bez všech nádherných odznaků svého majestátu, přišel dokonce v krunýři z lakované kůže jako každý jiný voják a poznali ho jen podle toho, že mu všichni prokazovali čest. Za ním šel o kousek větší černý kocour se stříbrnou maskou na tváři, zakrývající vše mimo očí. Na prsou a šíji měl drátěný polopancíř ze stříbrných drátků. Také jemu prokazovali vojáci úctu a černý kocour se nehnul na krok od svého pána.

Brixi von Magnoliengarten se zastavil před králem a uklonil se mu až k zemi. „Zvítězili jsme, pane! Ze zločinců, kteří přepadli Herzenberg, nikdo nepřežil!“

„Děkuji ti!“ řekl Chi-Chi, „A děkuji všem vojákům, že dosáhli toho slavného vítězství. Co se ti stalo, Brixi – zdá se, že jsi ztratil jednu tlapku...?“

„Nemýlíš se, pane, je tomu skutečně tak. Byl jsem malou chvíli nepozorný...“

Chi-Chi pokýval hlavou. Pak pohlédl na knížete Herzenberga.

Želvovinový kocour předstoupil a uklonil se, jako když se protahuje. „Zvítězili jsme, pane! Nepřátelská loď byla dostižena a obsazena. Všichni nepřátelé byli pobiti, vyjma tří, které naši spojenci ušetřili, aby je vyslechli a které nyní předávají tvému spravedlivému soudu.“

Chi-Chi pohlédl na zajatce a švihl ocasem. „Byla chyba nechávat je naživu! Odsoudím je později!“

Brixi přistoupil spolu s mohutným pruhovaným kocourem s černou špičkou ohonu. „Představuji ti náčelníka divokých koček Taggarru, který se velice zasloužil o naše vítězství! Byl bych rád, kdybys poděkoval jemu a jeho bojovníkům, neboť bez nich by zbytek Herzenbergových poddaných těžko zůstal naživu...“

Chi-Chi se sklonil před Taggarrou, který se mu rovněž uklonil, pak se oba otřeli tvářemi o sebe.

„Děkuji ti za záchranu života a přeji si, abys byl už navždy mým přítelem a bratrem...“ Chi-Chi se obrátil ke svým bojovníkům a zavelel: „Zazpívejte!“

Ozvala se píseň. Taggarra ji zřejmě znal, neboť on i jeho bojovníci zpívali s sebou. Lidem, zvláště zajatcům, vstávaly na hlavě vlasy hrůzou.

„A nyní odsoudíme vrahy! Přemýšlel jsem, co s nimi učinit. Naše víra nám zakazuje popravovat mimo boj, i vlastní příslušníky musíme popravit soubojem mezi nimi a určenými bojovníky. Byla chyba nechávat je naživu.“ Udělal dramatickou pausu a dodal: „Učinil jsem rozhodnutí. Ti muži nezemřou, život jim zůstane zachován. Ale bylo napsáno, že zločinec nesmí už vidět slunce vycházet. Vyškrabte jim oči a propusťte je do džungle!“

Černý kocour se stříbrnou maskou udělal tři kroky dopředu a zastavil se vedle pána. Oči pod maskou zeleně svítily.

„To je hrozné...“ vydechl Oliver, „Nemůžeme pro ty nešťastníky přece jen... něco udělat?“

„Ne,“ řekl Roger zbledlými rty, „Na lodi jsme mohli...“

„Co?!“ podivil se Oliver a Roger se dotkl dlaní tesáku.

„Mohli jsme je zabít dřív, než budou předáni soudu. Teď už nemůžeme nic. Musíme je nechat osudu...“

„Ale to je hrozné!“

„Je to spravedlivé.“ pokrčil Roger rameny.

Černý kocour se vymrštil a dopadl prvnímu z mužů na obličej. Oliver odvrátil tvář, i Roger sklopil oči. Hrozný křik zločince jim rval uši, ale kníže Herzenberg stál vedle Chi-Chiho a pozoroval katovu práci s ďábelským uspokojením.

„Dokonáno.“ řekl potom kat nahlas. Muži skučeli, potáceli se po nádvoří a zakopávali o každý kamínek.

„Propusťte je!“ řekl Chi-Chi. Tři vojáci skočili mužům na krk a drápy je popoháněli ven z pevnosti jako koně.

„Rogere,“ opakoval Oliver, „Nemůžeme...“

Roger si olízl rty a přejel dlaní po svém revolveru.

„Ne,“ řekl tiše baron Riíssa, „Urazil bys krále!“

Roger zase ruku zvedl a založil si je na prsou. „Někdo to třeba přežije. I slepci žijí...“

„V džungli?“ ptal se Oliver s nedůvěrou.

„Kdo ví?“

Nikdo nepostřehl, jak se vikomt Tirra vyplížil. Vrátil se až po půlhodině a dlouho si olizoval pravou tlapku.

Teď však předstoupil před Chi-Chiho kníže Herzenberg. „Pane, Taggarra se osvědčil jako skvělý velitel a dobrý náčelník svého lidu. Prosím tě, abys jeho ustanovil pánem na Herzenbergu a dal mu pevnost v léno. Jsem přesvědčen, že ji bude umět hájit lépe, než jsem to uměl já...“

„Ale Murri...?“ podivil se Chi-Chi.

„Já odejdu s lordem Oliverem. Půjdu do Anglie, do Studené země, jako velitel jeho oddílu. Vybral jsem si už devět svých přátel, kteří půjdou se mnou. Prosím tě jenom, abys mne laskavě propustil ze svých služeb...“

Chi-Chi chvíli přemýšlel. „Mám tě velmi rád, Murri. Jsi nejbližší z mých přátel a nerad tě ztrácím, i když vím, že tvá cesta je cestou cti a slávy. Slíbil jsem, že dám Oliverovi deset svých podaných a chci to splnit – nechtěl jsem však ztratit tebe! Je-li to však tvoje přání, nemohu ti bránit...“

„Děkuji ti, pane! Zůstanu vždy tvým poddaným a budu tě poslouchat jako svého pána...“

„Sbohem, Murri!“ řekl Chi-Chi. Pak se oba o sebe otřeli tvářemi a sklonili se jeden před druhým.

Roger se sklonil a vzal Murriho do náruče. „Není ti to líto?“

„Je. Ale... vy lidé říkáte, že je zákon orlů. Orlové vylétají ze svých hnízd, aby jim zesílila křídla. Já jsem se narodil zde na Herzenbergu. Abych se stal silným, musím jej opustit a založit si nový domov. Půjdu s Oliverem.“

Zatím si Chi-Chi povolal náčelníka Taggarru. „Z moci, kterou mi svěřil Bůh, jmenuji tebe i tvoje potomky knížaty z Herzenbergu! Předávám ti v této těžké chvíli pevnost, město i přístav, abys je vlastnil, spravoval a bránil, dokud hvězdy budou svítit...“

Kníže Taggarra z Herzenbergu sklonil svoji pruhovanou hlavu před novým pánem a Chi-Chi na ni položil svou rezavou packu.

Potom odešli Monroesové spát pod přístřešek, kam se jedině vešli. Roger usnul, ale Oliver se celou noc převracel na lůžku.

Druhého dne hned po snídani vypluli. Sám král Chi-Chi přijal jejich pozvání a svezl se až do Katzenburgu s nimi. Tam přibral Murri kočky a dva kocoury, kteří nebyli v boji s ním a představil celou sešlost Oliverovi. Ten s tím souhlasil, nebyl si jen jist jednou z koček, která měla dlouhé chlupy všelijak podle módy sestříhané a nabarvené narůžovo. Ale Murri jej ujistil, že se to všechno při nedostatku šlechtění ztratí.

Pak se rozloučili s pohostinným městem a vraceli do Longarru, kam dorazili před polednem. Už zdálky se však Rogerovi zdálo, že obraz města se změnil. Po terasách přecházely hlídky a děla byla namířena na všechny strany, jako by se jaguáři připravovali na boj. Sotva loď přistála, obklopili ji jaguáři, ozbrojení vrhacími oštěpy, a vzali Rogera a Olivera pod dozor.

„Co to má znamenat?“ rozčiloval se Tirra.

„Příkaz hraběte Wahrgunda!“ řekl jeden z ozbrojenců.

Hrabě Wahrgund se dostavil téměř okamžitě, oblečen do širokého černého pláštíku a nějakých odznaků na obojku. Spolu s ním kráčel cizí jaguár se zvláště zlým a bezcitným pohledem.

„Lidé okamžitě opustí Longarr!“ řekl hrabě Wahrgund, „Tobě, můj synu, zakazuji se s nimi prozatím stýkat.“

„Proč?“ ptal se Roger.

„Právě došla zpráva od knížete Quiroqy z Orlího hnízda. Jeho syn markýz Gunnarr učinil v Kingtownu jisté rozhodnutí ohledně sporu mezi nějakým klukem a důstojníkem policie. Chlapec měl podle Gunnarra policistu zastřelit. Dopadlo to opačně a markýz Gunnarr si podle práva stěžoval knížeti Quiroqovi. Kníže se cítí být uražen nerespektováním svých příkazů a příkazů svých poddaných a ruší až na další přátelství s lidmi, zvláště s vládními činiteli...“

„Tak, s těmi se taky moc rádi nemáme!“ řekl Roger, „To jsme zajedno, bratře Wahrgunde...“

„V každém případě je nutné, abyste opustili Longarr. Nemůžeme tu trpět lidi. Vikomt Tirra vám vydá koně a markýz Soära vás doprovodí až na hranice našeho území...“

S Wahrgundem se rozloučili jen podáním tlapky, odmítl se s nimi obejmout. Zato Tirra se mazlil dlouho a něžně a zřejmě nebral na vědomí Soärův nepřátelský pohled. Murri si vypůjčil jednoho z koní a jeho kočky se rozesadily na jeho hřbetě – moc radosti z toho neměl, ale Tirra to poručil a Murri uměl koně ovládat.

Pak už vyrazili pod dohledem vrčivého Soäry ostrým cvalem ke Kingtownu...

Errata:

30.05.2021 11:45