Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Posledního prosince, na Silvestra dopoledne, navštívil Enkra matku a popřál jí šťastný Nový rok. Dokonce s ním byl i Robert, odlétal až pozdě odpoledne. Oba Westonové se v družné shodě prošli po městě, nakoukli do několika obchodů a zašli si na dobrý oběd, neboť Enkra stále ještě měl peníze a nešetřil. Robert byl střízlivý a choval se velice přátelsky, Enkra dokonale jako vždy. Starosti zmizely a proměnily jej zase v toho dokonalého, mírně ironického gentlemana s tmavší pletí a delšími vlasy.

Pak Enkra doprovodil otce na letiště, popřál mu, aby ten Nový rok oslavil v Jižní Africe dobře a šel domů. Po cestě si pohladil obzvlášť zlého policejního psa a přesvědčil důstojníka, který jej vedl, že jsou věci mezi nebem a zemí, například fakt, že zlý vlčák poslouchá Enkru a ne svého pána. V dobré náladě dorazil domů. Tu noc se dokonce uvolil spát ve své posteli.

Profesor Corn neměl rád, když jeho pacienty chodili jejich blízcí často navštěvovat, ale povšiml si, že zdravotní stav Mary se výrazně lepší, kdykoliv uvidí svého syna a tak dovolil Enkrovi přijít častěji. Doporučil mu však, aby před matkou nehovořil o žádných starostech a nezdržoval se u ní déle než pět minut. Mary vězela téměř celým tělem v obvazech, nemohla se hýbat a jakékoliv vzrušení jí škodilo. Enkra to chápal a choval se disciplinovaně.

Šestého ledna si vzpomněl, že v nemocnici, kde Mary ležela předtím, je návštěvní den a že by se mohl setkat s Dorotkou, pročež se tam rozběhl. Dot tam byla, Enkra si na ni počkal před vchodem a vyhříval se na sluníčku.

Sníh roztál hned po Novém roce a bylo vysloveně jarní počasí. Enkra mu nevěřil a domníval se, že o to horší dny přijdou potom, třeba v dubnu nebo květnu, ale někdo mu vysvětlil, že anglické podnebí je mírné a na velké mrazy není naděje. Ta záplava sněhu o vánocích byla spíše výjimkou, než nynější předjarní sluníčko. Enkra se sice z dřívějška na moc sněhu nepamatoval, ale tehdy se o to taky nestaral.

Dot vycválala a padla Enkrovi do náruče, až se zapotácel. „Máma jde příští sobotu domů! Je už úplně v pořádku, tohle byla má poslední návštěva!“

„To moje matka si poleží – ale je v pořádku taky, byl jsem u ní včera odpoledne. Jsem rád, že jsem tě tady chytil, mohli jsme se o chlup minout a už bysme se nesešli! Já ani nevím, kde bydlíš!“

„Sešli bysme se v ZOO. U tygrů!“

„Půjdem za nima?“

„Jasně! Víš, co je novýho? Moje koťátko se našlo! Když jsem přišla domů ze ZOO, bylo u dveří a mňoukalo, že má hlad. Kdo ví, kde se toulalo...“

„To nic. Kočky se umějí vracet. Jsou chytré...“

„Mňoukají tence, nikdy neprosí.“

„To taky. A mají rády jaro. Máš taky ráda jaro?“

„Tohle jaro?“ zasmála se a vycenila zoubky na sluníčko, „To je jenom slib jara, ne jaro samo.“

Začenichal do vzduchu jako pes. „Ale já ho už cítím!“

„To přeci není možný!“

„Proč ne? Cítím, že se k nám brzo vrátěj ptáci... a s ptákama připlujou naše lodi. Moji kamarádi taky přijdou...“

Pokyvovala hlavou. „Co se to u vás děje? Četla jsem noviny...“

„Ale nic! To jenom přistěhovalci blbnou...“

„A co ty hrozby jaguárů? A tygrů...“

„Tygři jsou nejmírumilovnější šelmy na světě, já to přeci musím vědět. Novináři jsou blázni. Já znám Henry Gardnera, ten nafoukne i tu nejobyčejnější věc jako světovou senzaci. Kdepak, já nikdy novinám nevěřím!“

„Stejně něco přijde...“

„To jo. Přijde hodina pravdy. Každej má svou hodinu pravdy – tu chvíli, kdy pochopíš a poznáš. Všechno pochopíš, všecko, co je na světě.“

„Nerozumím...“ zaváhala.

„Christopher Marlowe to říká takhle: Nadejde půlnoc, přijde ďábel a souzen bude Faust.“

„Páni! Ty znáš takový věci...“

„I mně přijde brzo hodina pravdy. Cítím to! Něco se stane a já budu souzen – pak přijde hodina pravdy a já poznám a pochopím. Chápeš to?“

„Ne.“

„Nevadí. Pojď vylézt na Towerský most!“

„Proč?“

„Je odtamtud daleko vidět. Dneska bude vidět, není mlha. Uvidíme na půl Londýna – a budeme moct čichat jaro!“

„Pořád s tím jarem! Tak pojď, na co čekáš?“

Chvíli běželi, pak zase šli zdvořile a způsobně jako gentleman a dáma. Když procházeli přes West End, čtvrtěmi panstva, šlechty a boháčů, Enkra dokonce Dot nabídl rámě.

Londýnský most se skládá ze dvou věží, vozovky a vyhlídkové terasy, která je tam na kdovíjakého čerta a z níž turisté fotografují hrad Tower a krmí ty nejdrzejší racky, jací jenom jsou. Enkra vytáhl Dot po schodech, aniž se zadýchal, potom se postavili k zábradlí a ona těžce oddechovala.

„Tady je opravdu možno dýchat jaro! Pokud můžeš dýchat vůbec.“ Nahnula se přes zábradlí s plivla dolů. „To je hloubka!“

„Peklo je hlubší.“ konstatoval.

„Co máš pořád s tím peklem? Tam se nedostaneme...“

„Já ano. Všichni Armini přijdou po smrti do pekla.“

„Áha! Za copak?“

„Tak. Zasloužíme si to. Abysme dokázali, že umíme přežít v těch nejtěžších podmínkách...“

Znovu plivla dolů. „A je to hloubka! Skočil bys dolů?“

„Kdybys chtěla, tak jo,“ pokrčil rameny, „Ale dobrovolně bych život neriskoval...“

„Ne, radši ne. Pojď se raděj dívat na lodi. Co je to támhle za vlajku, ta zelená se žlutým kosočtvercem?“

„Brazílie. Tam byl před týdnem táta s letadlem. Ta vedle je Nigérie a támhleto Laos. Odtamtud už mám jenom skok domů...“

„Je tam taky někde arminská loď?“

Enkra si zaclonil oči dlaní. „Nevidím žádnou. Naše lodi vynikají krásou a vznosnou konstrukcí. A nejkrásnější jsou plachetnice. My ještě často máme na lodích plachty, i když třeba máme taky motor. Je to krásný mít plachty...“

„Věřím! Jela jsem už na plachetnici. Na Loch Ness, když jsme tam byly s mámou na výletě...“

„Tam jsem nebyl. Ale mám odtamtud pohlednici.“

Chvíli mlčeli a hleděli dolů. Dot si všimla, že na nábřeží pere nějaká ženská prádlo. Byla zřejmě chudá, neboť prát ve studené a ne příliš čisté vodě Temže nebyl žádný med, aniž by se tím docílilo nějaké příliš zářivé běloby. Z té výšky byla malinká jako dětská panenka a ještě menší bylo dítě, které si hrálo vedle ní. Mohlo mu být tak pět let a pouštělo něco po vodě, ale nebylo vidět, co. Dot viděla, že ta věc mu uplavala dál, než chtělo, a dítě se nahnulo za tím. Právě v té chvíli projížděl okolo parník a vlna od jeho přídě zakolébala lodičkou a odnesla ji ještě dál. Dítě, natahujíce se, padlo do vody. Vzápětí jím odrazová vlna od šroubu parníku smýkla daleko do proudu. Matka strašlivě vykřikla, vyskočila a s vytřeštěnými zraky hleděla do vln na svoje dítě.

Dot pohlédla na Enkru. Viděl to také, jeho rty na okamžik pobledly a v očích zaplál zelený oheň. Rozepjal bundu, stáhl ji a podal Dot. „Podrž to!“ řekl a vyskočil na zábradlí.

„Ne!“ vykřikla, „Zabiješ se!“

Enkra pátravými zraky hledal bílou skvrnku dítěte. Pak se odrazil a padal jako kámen kolmo dolů. Jak letěl do té neuvěřitelné hloubky, sepjal ruce a snažil se řídit let nohama, takže dopadl sotva tři metry od dítěte. Zmizel ve vlnách, ale ve chvíli se opět vynořil, nadechl se a znovu zmizel pod hladinou.

Jeho fantastický skok upozornil všechny, kdo byli poblíž a mohli na něj vidět. Lidé se sbíhali na nábřeží a několik těch, kdo byli na mostě, se naklánělo přes zábradlí s různými výkřiky. Někdo tvrdil, že si musel při dopadu zlámat všechny kosti, jiný tvrdil, že jen prsty na rukou. Ale Enkra se už vynořil a jednou rukou plaval ke břehu. V druhé táhl něco bílého – muži dole viděli, jak se zuby zakousl do límce kabátku dítěte a rukama se drápal na molo. Dítě zřejmě zachvátily křeče, nekřičelo ani se nehýbalo. Enkra se již zachytil rukama za okraj mola, ale v té chvíli jej srazila vlna dalšího parníku a dalo mu to práci, než se s břemenem vyškrábal nahoru.

Tam ho očekávalo několik chlapů, vesměs spíše povalečů než čeho jiného. Stáli tam a sledovali jeho počínání mlčky, jako zosobnění lidské senzacechtivosti, nezájmu a absolutní netečnosti. Teprve když vylézal, podal mu někdo ruku, jinak zůstali davem, tupým nelítostným davem, který se zúčastňuje u svateb, neštěstí, požárů a jiných tragédií a lhostejně přihlíží a chladně komentuje předváděný děj.

Enkra vylezl, položil dítě a otřepal se jako pes. Matka mu dítě okamžitě sebrala, s pláčem je líbala a hladila, oslovovala těmi nejněžnějšími slůvky, jaká dokázala nalézt ve svých prostých myšlenkách. Pocházela odněkud z Pákistánu nebo podobných končin, dítě vypadalo na míšence. Leželo nehybně a v jeho široce rozevřených očích se neobjevil nejmenší náznak života.

„Takhle ne!“ řekl Enkra, „Musíme je přivést k sobě!“

Žena sebou škubla, když uslyšela svoji mateřštinu. Enkra hádal na paštúnštinu, ale jist si nebyl, věděl jenom, že tento jazyk patří k jeho přirozené výbavě. Dovolila, aby poklekl a třesoucími se, zimou zkřehlými prsty rozepínal šatičky. Byly neznámé konstrukce, přešité na několikrát z různých jiných věcí a jen sama matka věděla, kde se přesně otvírají. Enkra spěchal a ruce jej nechtěly poslouchat, sáhl tedy na krk, vytáhl z pochvy dýku a zvedl ji nad dítě. Matka vykřikla, ale Enkra rozřízl šaty a obnažil hubené tělíčko.

Podařilo se mu nahmatat tep srdce, takže byl spokojen – ukázal matce, jak má dítě zvednout za nohy, naklonil mu hlavičku a rytmicky tiskl a masíroval bříško, aby vytlačil vodu. Žena byla celá zničená neštěstím, které se jí stalo a spolupracovala jenom malátně a neochotně – naštěstí se tu objevila Dot, která seběhla schody po třech a klekla vedle Enkry.

„Výborně, že jsi tu,“ vzal svoji bundu, položil ji na chladný kámen mola a dítě na ni, „Umíš dávat umělé dýchání?“

„Učili jsme se to...“

Enkra položil dlaň na hrudní kost holčičky, tiskl a vdechoval jí vzduch z úst do úst. Po chvíli přenechal tuto práci Dot, obrátil se na tu bandu povalečů a řekl: „Mohli byste navalit trochu kořalky, gentlemani!“ A jelikož se k tomu nikdo dost rychle neměl, zaštěkal: „Tak hněte kostrou, otrapové! Sami chlastáte jako cisterny, tak navalte hlt ginu!“

Jeden z chlapů si odchrchlal, vytáhl z kapsy kabátu placatou láhev a podal ji Enkrovi. Byl to odporný nápoj ve flašce špinavé jako prasečí ocas, ale Enkra si nemohl vybírat.

„Máš kapesník?“ ptal se Dot, dívka ukázala a Enkra jí ho vytáhl z kapsy. Nalil trochu kořalky na kapesník a počal jím otírat čelo, spánky a tváře dítěte. Malá se konečně rozkašlala, prskala ale ještě spoustu vody, tak ji Dot nadzvedla a Enkra tlakem na bříško donutil vyzvrátit zbytek vody. Pak se dítě najednou rozkřičelo a řvalo a ječelo tak hrozně, jak si to nashromáždilo za celou tu dobu.

„Sláva! Teď musí do tepla. Kde bydlíš?“ ptal se Enkra ženy.

Ukázala třesoucí se rukou někam do East Endu.

„Jdeme k vám domů. Musíme jí dát horký čaj, nejlíp ihned!“

Zabalil dítě do své bundy a vzal do náruče. Žena zmateně sbírala svoje prádlo a něco brebentila. Enkra si domyslel, že je emigrantka, jedna z nespočetných tisíců nešťastníků, kteří se domnívali, že tu najdou nový domov a blahobyt a nalezli jen bídu horší než tu, která je vyhnala z domova. Dot jí pomohla a pak běžela za Enkrou.

„Hele, hochu,“ křičel za nimi povaleč, „Co kdybys mi navalil tu flašku? Ještě v ní snad slza zbyla, ne?“

„Jediný, co pro tebe mám, je pár do držky! A koukej zmizet, než si z tebe budou dělat myši hnízdo!“

Chlapi se rozchechtali.

„No, dostal jsi to, Charlie! Má kuráž, kohoutek!“

Enkra s dítětem v náručí se otočil. „Vy bando všiváků! Vidíte takový neštěstí a staráte se vo chlast? Potřebuju ho, abyste věděli. Kdybyste radši sebrali pár pencí, to dítě bude potřebovat teplo a uhlí je drahý...“

„Tak ať dá Vaše Milost...“ zachrchlal někdo, ale jiný řekl: „Sám bys potřeboval do tepla...“

„Tolik tepla, kolik potřebuju já, celá tahle země nemá! Tak se nenechte prosit a navalte prachy!“

Dot nastavila dlaně a muži jí do nich dali pár drobných mincí.

„Chrtouni!“ řekl Enkra, „Kvůli kořalce a děvkám necháte zemřít takovýhle děcko? Nemáte už vůbec žádný srdce?“

Přidávali váhavě, jeden hodil i ušmudlanou librovou bankovku.

„Děkuji vám ve jménu Božím, gentlemani!“ řekl Enkra a šel, následován ženou, která už zřejmě pochopila, co se děje a něco mu vykládala svojí mateřštinou. Kráčeli rychle, mířili do kolonie příležitostných baráčků, které si stavěli nakladači a dělníci z doků a z nichž prchali, jak jenom to šlo, neboť to byly spíše králíkárny než lidská obydlí. Jeden z těch baráčků žena otevřela odsunutím veliké plechové reklamy nahrazující dveře. Enkra vstoupil dovnitř a rozhlédl se. Zařízení sestávalo z širokého lůžka, otlučené skříně, stolu se dvěma rozviklanými židlemi a kamínek v rohu. Dále tam byla ještě jedna skříň na všechno možné, stlučená ze starých beden. Bylo tu zima a páchlo to tu jako v kafilérii, suď bůh od čeho.

Enkra položil dítě na postel a rozhlédl se. „Je tady zima! Rychle zatop v těch kamnech!“

Přijal od Dot peníze a rychle je spočítal. Podal jí librovou bankovku: „Doběhneš k řezníkovi a koupíš nejtlustší slepici, jakou tam najdeš. Nenech se ošidit. A hned se vrať...“

Žena se zatím marně pokoušela nakrájet polínko na třísky a zatopit v kamnech. Enkra ji odehnal a poslal raději konejšit dítě, které pořád křičelo a plakalo. Sám naštípal louče, naložil do kamen a zapálil oheň. Potom svlékl košili a vyždímal ji, pokud to šlo. V zádech ho už mrazilo a byla mu zima. Stáhl i kalhoty a vykroutil je, ale zase si je natáhl na tělo, aby nepohoršoval veřejnost této spořádané a počestné čtvrti.

„Kde je voda? Dám ji vařit na polívku...“

Žena zakvákala něco, že jako ve studni, ale nemohla vysvětlit, kde ta studna je. Enkra se rozběhl s vědrem ven a vzbudil trochu údivu, když viděli jeho divoké tetování. Doběhl k jakési pumpě, napumpoval vodu a rychle se vrátil dovnitř, třesa se zimou.

Jenom co postavil hrnec s vodou na kamna, vrátila se Dot. Nesla slepici zabalenou do papíru, už oškubanou a ne nějak zvlášť tlustou, ale Enkra nečekal žádné zázraky. Sebral jí slepici a rozkuchal s obratností lišky. Dot zatím přemýšlela, z čeho se kromě masa ještě skládá slepičí polévka a sháněla sůl a koření. Sůl našla, v koření se nevyznala, pocházelo všechno z Orientu, ale objevila nějaké těstoviny podobné špagetám, které se tam taky daly přidat. Enkra vložil do hrnce slepici, přikryl pokličkou a nechal vařit. Mimo to postavil i vodu na čaj a do čaje přidal značné množství lihoviny z láhve. Dokonce se sám trochu napil, i když alkohol ze srdce nenáviděl, ale věděl jako všichni Armini, že v případě prochladnutí je kořalka lékem.

Holčička dostala čaj s kořalkou a ochotně se napila, i když pokašlávala. Enkra ji pečlivě prohlédl a prozkoumal její zdravotní stav. Nezdál se mu nijak skvělý, takže si vzal bundu, ponechal Dot v chatrči a vydal se hledat doktora. Nejbližší lékař, kterého mu ukázali, byl sotva vystudovaný mládeneček, nešťastný ze své funkce, který věděl o lékařství míň než Enkra, což se poznalo při prvních větách. Nechal ho tedy být a hledal dál, až objevil starého muže zchátralého zevnějšku, leč uspokojivého obličeje, který byl ochoten se za pár šilinků jít na dítě podívat. Na Enkru se tvářil nedůvěřivě, díky jeho nedostatečnému ustrojení a mokrým kalhotám.

„Je už docela mimo nebezpečí,“ řekl, když malou prohlédl, „Kdo jí poskytl první pomoc?“

„Já.“

„Tys ji taky vytáhl, nemýlím se? Myslím, že je ti dlužná dík za svůj život, dokonce dvakrát. Kde ses naučil křísit utopence?“

„Měli jsme kursy. Já jsem z Arminu.“

„Hleďme! Přece jenom jsou ty jejich drastické výchovné metody k něčemu. Teď ještě aby nenastaly komplikace, jako třeba otrava ze špinavé vody nebo zápal plic. Přijdu se na ni podívat ještě večer a zařídím, co bude třeba. Děkuju ti, chlapče.“ A stiskl mu ruku.

Enkra a Dot ještě počkali, až žena dítě nakrmila polévkou a také snědli několik lžic z otlučeného hrnku. V domě byl jenom tento jediný hrnek, hrnec, ve kterém se slepice vařila a menší kastrol, v němž udělali čaj. Taky jen dvě lžíce, z nichž jednou krmila žena dítě a druhou si půjčovali Enkra a Dorotka.

„Není ti zima?“ ptala se.

„Už jsem trochu uschl! To nic, ještě že je venku takové jarní počasí...“

„Lekla jsem se, když jsi skočil dolů!“

„To nic! Zkoušel jsem skoky do vody doma. A taky to bylo nutné. Rychleji jsem se do vody dostat nemohl...“

„Jsi první hrdina, kterýho vidím živýho...“ zašeptala.

Enkra se jenom bezstarostně rozesmál.

Dveře se otevřely. Děti myslely, že se to vrací lékař, ale dovnitř vpadl otrhaný pobuda, při jehož spatření se žena zachvěla – táhl z něj odporný pach alkoholu a laciných cigaret. Přejel Enkru a Dot kalným pohledem, něco zakvákal, přistoupil k ženě, vytrhl jí kastrol s polévkou a počal hlučně mlaskaje jíst.

„Okamžik, pane,“ řekl Enkra, „Napřed byste měl nechat najíst svoji dcerku a manželku, ne?“

Chlap na něj obrátil zrak. „Hé-he? Co ty tady, frajere?“

Žena se pokoušela něco mu vysvětlit a muž se po ní ohnal pěstí. „Vypadni, kloučku! Než tě přerazím...“

„Pane,“ řekla Dot, „Enkra zachránil vaše dítě! Vytáhl ji, když se topila a potom...“

„Drž hubu, káčo! Měla se utopit, mrcha! Ať zdechne, parchant, i se svojí mámou! Jsou mi jenom na vobtíž!“

„Ale pane, pamatujte se! Vaše žena pracuje, abyste vy... a vy ji takhle urážíte? Jak si představujete...“

Muž rozvážně udeřil Dot hřbetem ruky do tváře, až dívka upadla na stěnu chatrče a nevěřícně na něj zírala ulekanýma očima.

Enkrovy oči zaplály zelenými ohýnky. „Pojď ven, ty svině!“

Chlap postavil kastrol na stůl a pohlédl na Enkru překvapeně. „Co si to žvejkl?“

„Chlap, kterej uhodí ženu, je svině! Vstaň a já tě potrestám!“

Muž se pomalu zvedl. „Koledoval sis o to...“

Rozmáchl se pěstí proti Enkrovu obličeji. Enkra uchopil jeho ruku, škubl jí a vmžiku se otočil a přehodil chlapa přes hlavu na zem, až ke dveřím. Žuchlo to a opilec vytřeštěně zíral na Enkrovu útlou postavičku.

„Myslíš, že když dokážeš nosit pytle v docích, zvládneš to taky se mnou? Aby ses nesplet...“

Muž pomalu vstával. I tentokrát zaútočil pěstí, ale současně nebezpečně nízko kopl nohou. Enkra nechal jeho pěst projít okolo své hlavy, uchopil ho za nohu a natočil proti vchodu – potom ho úderem sevřené ruky vyrazil ven na ulici. Jak Dot postřehla, byl naprosto klidný a najednou z něj dostávala strach.

Opilec znovu vyskočil na nohy a vrhl se na Enkru hlavou napřed jako beran. Enkra ho udeřil hranou dlaně do zátylku a muž podklesl v kolenou a ocitl se na zemi potřetí.

„Tak,“ řekl Enkra, „Ty si myslíš, sígre, že sám budeš chlastat a tvá žena se na tebe bude dřít? Myslíš, že se budeš vracet v pravý poledne domů vožralej a žrát cizí jídlo? Kde jsi se opil jako prase, tam se taky nažer, chcípáku!“

Muž se zvedl na kolena. Krví podlité oči nevěstily nic dobrého. Rozhlédl se po malém dvorku, který patřil k chatrči, povšiml si sekery, vyskočil a vrhl se po ní. „... tě rozsekám na nudle!“

„Abys nelitoval...“

Sekera zasvištěla vzduchem a Dot vykřikla. Enkra vyskočil do vzduchu a kopl šikmo chodidlem chlapa do obličeje. Ten vykřikl, ale sekeru nepustil, naopak znovu jí šel po Enkrovi. Enkra zase uskočil, opět kopl a tentokrát zasáhl ničemu na žaludek. To už nevydržel, pustil sekeru a Enkra ji odkopl. Muž se pokusil ještě sevřít Enkrovi hrdlo, ale chlapec ho udeřil hranami dlaní do ramen a muž jej byl nucen pro bolest pustit.

„A teď si pamatuj, lumpe! Bojovník nesmí ublížit žádné živé bytosti, ale má povinnost poučit toho, kdo tápe v temnotách. Tak aby se ti rozsvítilo, jak se máš chovat ke své rodině, musím ti domluvit. Nebude to příjemné, ale je to třeba...“

Udeřil ho levičkou do břicha a jak se zkroutil, pravačkou do obličeje – tak pokračoval, dokud se nesložil na zem. Chlap vrhl a z nosu mu prýštila krev, svíjel se na podlaze u Enkrových nohou a chlapec stál a pozoroval ho.

„Teď mě poslouchej! Začneš okamžitě pracovat a nedotkneš se alkoholu! Jinak přijdu znovu! Pamatuj si, že mi byla propůjčena síla, abych zavedl pořádek na této zemi! Vždycky si tě najdu a vždycky tě potrestám, nesplníš-li můj příkaz! Rozumíš?“

„Jo...“ zachrčel muž, „Jenom mě už nemlať!“

„Slib mi to! Na svou čest, máš-li nějakou!“

Muž na něj zlostně zamžoural krví podlitýma očima. „Ty nejseš žádnej kluk! Ty seš sám ďábel!“

„Jsem. Přísahej!“

Muž vyplivl krvavou slinu. „Přísahám! A táhni do pekel!“

Enkra se vážně obrátil k ženě. „Ještě přijdu a podívám se, jak tady žijete. Půjdeme, Dot...“

Vyšli z baráku a vydali se směrem k domovu.

„Věříš, že to splní?“ ptala se Dot.

„Určitě. Já se sem totiž přijdu podívat.“

„Donutil bys ho?“

„Třeba ho dokopu ke zprostředkovatelně práce, ale donutím ho splnit slib. A on ho splní, to vím podle toho, že mi neslíbil najednou, jen aby se mě zbavil...“

„Bála jsem se o tebe! Ale ty se umíš strašlivě rvát...“

„Nebylo to nic těžkého. Byl opilý a mnohem pomalejší než nějaká šelma. Nemohlo se mi nic stát...“

„Co jsi to říkal... o té síle?“

Enkra se k ní obrátil a hleděl jí do očí. „Dot, patřím k lidem, kteří slouží Bohu. Máme mnoho povinností a usměrňovacích zásad, ale... v případě, že je to zapotřebí, pocítíme, že On je s námi. Neumím ti to vysvětlit. Je to nad lidské vnímání...“

„Jsi jako nějaký rytíř ze středověku! Nikoho se nebojíš, každého přemůžeš... a jsi přítelem šelem, kterých se všichni bojí. Já se tě taky někdy trochu bojím...“

„Nesmím nikomu ublížit, Dot. To je můj osud. Kdybych se dopustil zlého činu, bude mi síla odejmuta a já budu vykázán ze služby Pánu. To je to nejhorší, co by se mi mohlo stát...“

„Jak to poznáš?“

„Poznám to. Ale nepřeju si to poznat.“

Dot se nervozně zasmála. „Ty mě chceš děsit...“

„Ne. Nepřemýšlej nad tím, Dot. Pojď se podívat na něco do kina, ještě stihneme odpolední představení...“

Dot se divila, ale šli. Hráli nějakou gangsterku podle románu Raymonda Chandlera, kterého Enkra měl velice rád. Byl to poslední z jeho příběhů Playback, z doby, kdy Phill Marlowe je již velice starý, zničený, unavený, kdy si uvědomuje všechny prohry a omyly svého dlouhého a marného života. Enkra jej chápal a měl s ním soucit, když ten malý, nenápadný a přemrštěně čestný muž odcházel po telefonickém rozhovoru se svou bývalou láskou středem obrazu někam do nenávratna... A vzduch byl plný hudby.

„Každýmu jednou přijde jeho hodina pravdy,“ řekl Dorotce, „Každýmu! Jemu přišla teď. Mám rád Chandlera a jeho hrdiny...“

„Já nevím... Nečetla jsem nic takovýho.“

„Přečti si Playback nebo Veliké loučení! Je tam smutek nad marným životem... a veliká láska ke spravedlnosti.“

„Zkusím to. Kdy se zas uvidíme?“

„Přijď pozítří do zahrady, půjdu se tam podívat na Kwarra a ty ostatní. Ahoj...“

Dot mu řekla „Ahoj!“ a pak ještě zamávala. A Enkra šel domů. Jeho hodina pravdy právě začínala.

Neboť když došel domů a sáhl na kliku, zjistil, že není zamčeno – to jej překvapilo, neboť otec se měl vrátit až nazítří v poledne. Napadlo mu, že snad letadlo neodstartovalo a vstoupil do pokoje. Tam mu vyšli vstříc tři muži.

Jedním z nich byl Mathes, druhým civilista v gumovém plášti, se zvlášť odpudivým výrazem v obličeji. Třetím byl Bobby, londýnský policajt, který se tvářil nezúčastněně a na Enkru hleděl s velmi nepatrným zájmem.

„Konečně jsi tady!“ řekl Mathes, „Kde se touláš?“

„Byl jsem v kině. Co má znamenat vaše návštěva u mne, pánové?“

Mathes se obrátil na muže v gumáku. „Tak tady to vidíte, pane Longu. Chlapec je naprosto ponechán svému osudu, nikdo ani nekontroluje jeho příchody a odchody!“

„Jo,“ řekl muž jménem Long, „Vidím.“

„Co to má znamenat?“ ptal se Enkra a v očích mu zablýskalo.

„To má znamenat, že půjdeš s tímto pánem.“

„Kam a proč?“

„Dozvíš se to.“

„Má to snad být zatčení?“

„Ne,“ řekl muž v gumáku, „Nezletilou osobu nelze zatknout, pouze zadržet. Půjdeš s námi, Edwine Westone.“

Enkra potřásl hlavou a současně si povytáhl oba rukávy. „Předpokládám, že máte nějaký doklad nebo něco, co mi dáte k prostudování – rád bych věděl, co se mi klade za vinu.“

„Vůbec s tebou nebudeme jednat!“ řekl Long, „Želízka!“ ukázal Bobbymu a ten vytáhl z kapsy kovová pouta.

„Máte s sebou někoho, kdo by mi tohle dokázal nasadit?“

Long se krátce sarkasticky zasmál. „Samozřejmě jsme informováni o tvých schopnostech, pokud se týče obrany! Pane Hamiró Uši!“

Z lenošky Mary Westonové, která stála obrácena zády v rohu místnosti, se vynořil japonský kaskadér. Tvářil se neutrálně.

„Myslím, že se znáte.“ řekl Long.

„Zdravím tě, mistře,“ řekl Enkra japonsky, „Chceš tím naznačit, že bereš opravdu každou práci?“

„Jsem rónin, sloužím tomu, kdo platí. A oni jsou zákon.“

„Ale já jsem ti nijak neublížil! Podle kodexu Bušidó...“

„Já kašlu na kodex Bušidó a všechny ty žvásty! Nastav ruce!“

Enkra pochopil, že tento boj nebude snadný. Pohnul se, ale jakmile to udělal, vrhl se na něj Japonec tygřím skokem.

Tři zbývající muži nezapomněli do konce života na zápas, jehož byli svědky. Končetiny obou zápasníků se míhaly jako blesky, hrany dlaní a chodidel svištěly vzduchem a občas si zasazovaly tvrdé rány. Údery, chvaty, kopy, úskoky a pády se střídaly v děsivém tanci smrti, v němž oba zápasníci jen tu a tam vydali hrdelní výkřik, aby uvolnili svoji vnitřní sílu. Ale netrvalo to ani minutu a Enkra ležel natažen na koberci a Japonec mu klečel na prsou. Enkra dýchal těžce, škubal všemi údy jako v křeči, brada se mu třásla a v očích měl slzy.

Bobby zaklapl Enkrovi na rukou pouta a také nohy mu na Japoncovu radu spoutal řetízkem. Pak Enkra povstal, slzy mu tekly z očí, ale zuby měl pevně sevřené. Hamiró stál vedle něj, připraven k dalšímu zásahu.

„Stejně se najde někdo i na tebe!“ řekl mu Enkra, „Oni přijdou a ztrestají tě...“

„Kdo – rytíři Bušidó? Nepřijdou nikdy. Čekám je už dlouhá léta. A nepřišli. Nikdy nepřijdou. Už nejsou.“

Mathes měl až do této chvíle strach, že se Enkra ubrání – dost dobře si uměl představit, co by se s ním stalo. Teď z něho všechen strach spadl a tak začal něco vykládat Longovi, který jen pokyvoval hlavou.

Enkra se k němu obrátil. „Myslím, že bych vás měl poprosit za odpuštění, pane...“

Mathes se nafoukl jako krocan. „Teď? To už nemá cenu, chlapče! Teď už je tvoje záležitost v rukou jiných lidí a nemysli si, že něco vyžehlíš tím, že mě budeš prosit.“

„Tak to nemyslím. Obávám se, že jsem byl v minulém životě vaším guruem, duchovním učitelem, ale pro svoji velikou nevědomost jsem vás vychoval velice špatně. Jinak by nebylo možné, abyste se ke mně choval s tak bezpříkladnou nespravedlností. Zajisté byste byl za toto svoje chování v budoucnu strašlivě potrestán, ale já prosím Šrí Nrsinha-Déva, aby vám ze své bezpříčinné milosti odpustil.“

Mathesovi chvíli trvalo, než to pochopil. Pak mu spadla brada.

Long chápal zřejmě rychleji. Ale nepovažoval za potřebné se o tom bavit s Mathesem, obrátil se s otázkou na Japonce.

„Mistr Enkira Wasatone není zločinec, pouze se dal zmást dávno překonanými směry myšlení. Kdyby žil například ve středověkém Japonsku, možná by se stal předním mistrem Zenu nebo samurajem nejvyšších kvalit. Ale ten čas už pominul. Už nejsou mistři Zenu – ani samurajové.“

Enkra po něm střelil očima, ale neřekl nic.

„Udivil mne ten váš souboj. Nikdy jsem neviděl nikoho bojovat tak jako toho kluka...“

„Používá taoistických metod boje. A navíc vymyslel svůj vlastní kočičí styl, velmi dobrý.“

„Taoistická metoda? Co to znamená?“

„Protivník je pro něj pouze mostem, přes který přejde.“

„Ale vy jste ho porazil.“

Hamiró Uši jen pokrčil rameny.

„No – tak půjdeme.“ rozhodl Long.

Sešli po schodech a prošli podél kukaně paní Snowberryové. Dobrá žena samozřejmě vyhlédla a když viděla Enkru spoutaného a hlídaného čtyřmi dospělými, zaskřehotala: „No, vždyť jsem to vždycky povídala! Už tě vyhmátli, syčáku?“

Enkra se zaklonil a odbornicky jí plivl do tváře – byla to značná dálka, ale zasáhl přesně. Long ho udeřil pěstí, na níž měl navlečen kovový boxer, do brady. Enkra ránu vydržel a věnoval Longovi jenom jeden zelený blesk z očí.

„Takovej ničema!“ ječela Snowberryová, „Vidíte, patří mu to! Zavřete ho do polepšovny, lumpa!“

Venku posadili Enkru do automobilu, z jedné strany si k němu sedl policista a z druhé Japonec. Pak automobil střelhbitě vyrazil, ale Enkra pro počínající tmu neviděl, kam vlastně jedou. Z auta jej vyvedli až v hale nějaké temné budovy. Aniž by mu cokoliv vysvětlili, odvedli jej do cely a tam zavřeli.

Errata:

30.05.2021 11:45