Veřejné nebezpečí
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Profesor Corn neměl rád návštěvy cizích lidí u svých pacientů, zvláště ne tak těžkých jako Mary Westonová. Proto jej pranic nepotěšilo, když mu jeho sekretář oznámil: „Je tady nějaký pan Long, profesore. Chce mluvit s paní Westonovou.“
„Nemožné,“ řekl profesor Corn, „Ať zase odejde.“
„Říká, že je z Úřadu pro ochranu mládeže. Kvůli tomu chlapci.“
„Ten žádnou ochranu nepotřebuje.“
„Je prý zadržen. Chtějí ho poslat... do ústavu.“
Profesor Corn povytáhl obočí. „Ať jde dál! Ke mně!“
Pan Long vstoupil a rozhlédl se na prahu – pak přistoupil k profesorovi a podal mu ruku, což Corn ignoroval díky tomu, že si hrál s cigaretovým pouzdrem.
„Musím bezpodmínečně mluvit s paní Mary Westonovou, matkou Edwina Westona. Je u nás za mřížemi...“
„Mary Westonová je těžce nemocna. Není dovoleno ji rušit. Čím se provinil ten chlapec?“
„Nejsem zmocněn vám to prozradit.“ řekl Long důležitě.
„V tom případě lituji. Obraťte se na jeho otce.“
„Není k zastižení, je neustále mimo Anglii. Je letcem a jak známo, ti jsou po celém světě, jen ne doma. Musím to oznámit někomu z rodičů, v tomto případě paní Westonové!“
„Neoznámíte jí to, není to možné. Její zdravotní stav je tak špatný, že by takovou zprávu nesnesla.“
„To mne nezajímá! Je mojí povinností sdělit to rodičům nebo zákonným zástupcům dítěte. A udělám to, třeba i přes váš odpor, pane profesore! Já žádám...“
„Nekřičte na mne! Tady je nemocnice a ne krčma!“
Long vyskočil a zašermoval rukama. „Já žádám, abych mohl mluvit s tou Westonovou!“ zakřičel, až mu na krku naběhly žíly, „Jestli ne, tak vás zničím, vy mastičkáři...“
Profesor Corn se vztyčil v celé své výšce. Rozmáchl se pěstí a udeřil Longa do brady, až se složil na koberec. Potom žulově klidný profesor stiskl knoflík na svém stole a ve dveřích se objevil silný ošetřovatel, který přenášel nemocné.
„Pan Long odchází. Doprovoďte ho k bráně!“
Long se pomalu hrabal ze země. „Tohle mi zaplatíte!“
„Upadl jste,“ řekl profesor, „Koberec je kluzký...“
Ošetřovatelova tvář vyjadřovala jen souhlas s jeho pánem. Long se tedy otočil a vypadl.
„Naposledy jsem boxoval za Cambridge před osmačtyřiceti lety,“ řekl Corn sekretáři, „Věřil byste, že to ještě dovedu?“
Případ Enkry Westona projednával trestní soud pro mladistvé za předsednictví ctihodného sira Williama Rockwella Arbuckla, starého to gentlemana známého nevšední inteligencí a bystrými rozsudky těch nejzapeklitějších pří, v nichž se nikdo jiný nedokázal vyznat. Bohužel to vše se stalo již před třiceti až padesáti lety a dnes byla ze sira Williama R.Arbuckle jen troska právníka, která se nehodila k ničemu jinému než tomuto nepříliš významnému jednání. Obžalobu pak zastupoval pan Jonathan Warren, rovněž velmi ctihodný gentleman, avšak na rozdíl od sira Williama R.Arbuckle cílevědomý a velmi schopný – až všeho schopný. Pro zachování cti jednotlivých osob nutno ještě poznamenat, že nebyl v žádném příbuzenském vztahu k předsedovi známé Warrenovy komise, vyšetřující vraždu presidenta Johna Kennedyho.
Přelíčení zahájil soudní sluha ohlášením, že se nedostavili rodiče ani jiní zákonní zástupci obžalovaného nezletilého Edwina Westona, známého též pod přezdívkou Enkra. Na to vystoupil pan Warren a podal toto vysvětlení:
„Úřad pro ochranu mládeže se podle své povinnosti po zadržení nezletilého Westona pokusil oznámit tuto skutečnost jeho rodičům a uvědomit je o zadržení. Zjistilo se, že otec Robert Weston je povoláním letec a zdržuje se téměř trvale mimo své bydliště. Matka je toho času upoutána na lůžko v ústavu profesora Corna a náš zmocněnec pan Long k ní nebyl připuštěn, přičemž s ním bylo jednáno nadobyčej hrubě a urážlivě...“
„Ponechte prosím ústav profesora Corna na pokoji!“ prohlásil William R.Arbuckle. Byl ze studií přítelem profesora Corna a nepřál si, aby byla jeho osoba nebo ústav zatahován do jednání.
„Obsílka k soudnímu jednání se vrátila jako nedoručitelná,“ řekl Warren, „Co se týče Roberta Westona, ten obsílku zřejmě přijal a zaslal nám k tomuto jednání obsáhlý dopis, který je zmatenou literární kompozicí na téma samostatného jednání jeho syna. Pan Weston vychází z předpokladu, že jeho syn je plně svéprávný a že jej pan Weston nemůže a ani nehodlá nijak hájit, už vzhledem k tomu, že považuje samotné zadržení za nelegální a náš soud nepovažuje za oprávněný jakkoliv posuzovat činy svého syna. Nebudu tady číst celý dopis, který má při vší kritičnosti pouze jistou hodnotu literární, ale ocituji s laskavým dovolením jen několik charakteristických vět:
Můj syn Enkra Weston stojí pod ochranou arminského státu a jeho orgánů. Je občanem svobodného Arminu a důstojníkem Černé Lilie a podléhá tedy pouze soudu svých nadřízených v ČL a arminským soudním orgánům. Nesouhlasím se zadržením, protestuji proti němu a nařizuji okamžité propuštění svého syna bez jakýchkoliv podmínek. V opačném případě si dovoluji vás ujistit, že podniknu patřičné kroky k jeho osvobození, které by nemusely být pro vás příjemné. Arminské orgány mají sdostatek moci, aby zabránily tak neslýchanému a v mezinárodních vztazích nepřípustnému činu...
Prosím, pane předsedo, prosím, pánové – v tomto dopise nám nějaký pan Weston vyhrožuje pomstou arminských orgánů, který prý jsou jedině oprávněny soudit jeho syna! Prosím, pánové, abyste přihlédli k tomu, k jakým lidem a jakým orgánům se pan Weston chce obracet! Abyste přihlédli k tomu, že zřejmě povyšuje hordu barbarských divochů nad civilizovanou společnost...“
„Inu,“ řekl William R.Arbuckle smířlivě, „Možná si pan Weston myslí, že má pravdu. Arminské kruhy by skutečně mohly protestovat, pokud tam má nějaké přátele...“
„Ovšem je udivující tento postoj pana Westona, o němž je známo z dobrých pramenů, že až donedávna zastával dosti negativní postoj vůči své vládě. Je známo, že dokonce odvezl svého syna z Arminu na protest proti nepřátelským praktikám tamějších systémů výchovy a státní správy...“
„Tak asi názor změnil. To se stává.“
„Je ale překvapující, v jaké době jej změnil! Je vám jistě známa politická situace v Arminu! Právě teď probíhá v zemi ostrý mocenský boj mezi konzervativními silami, reprezentovanými starousedlickými patricijskými rody a nově přistěhovalými občany, kteří se již oprostili od přežitků minulosti. Denně se dovídáme o strašlivých násilnostech, kterých se v největším městě Arminu Iron-city dopouští vzbouřenecké bandy jakéhosi jejich náčelníka na počestných občanech i policii. A v takové době si pan Weston vzpomene, že je také arminským občanem!“
„Spíš si myslím,“ řekl jeden ze soudců, „Že ho pořádně rozzlobilo, když jste zatkli jeho syna.“
„Ovšem Arminský stát a jeho politická situace!“ rozkládal dále Warren, „Je zřejmým důkazem...“
Sir William R.Arbuckle zaťukal kladívkem o stůl. „Pane Warrene, zdržte se prosím těch politických přednášek. K situaci v Arminu budeme přihlížet, ale teď se prosím držte věci. Doposud jsme se pranic nedozvěděli o podstatě případu. Kromě toho bude zřejmě nutné ustavit tomu chlapci obhájce. Prosím pana doktora Gawina.“
Doktor Gawine byl mladý muž v brýlích, který si tady odsluhoval první rok povinné služby obhájce ex offo, neboť neměl na zařízení vlastní advokátní kanceláře. Na zavolání vyletěl a ochotně se hlásil ke spolupráci. Usadil se na lavici obžalovaných, rozložil před sebe balík listin a s důležitým obličejem pozoroval, co se bude dít dál.
„Z čeho je obžalován nezletilý Edwin Weston?“ ptal se William R.Arbuckle.
Warren si rozložil své spisy. „Nechať se líbí vašemu lordstvu! Je žalován, že v noci ze 24. na 25. 12. minulého roku násilím vnikl do skladiště nálevny U kormidla a založil zde úmyslně požár, který zničil větší část zásob a také vnitřního zařízení této hospody. Důvodem tohoto jednání byla pomsta za údajné svádění jeho otce k požívání alkoholických nápojů...“
„Well. Vina byla prokázána?“
„Ne přímo, Ctihodnosti. Můžeme prokázat, že dotyčný Weston před svědky nebezpečně vyhrožoval zaměstnancům, především výčepnímu panu Strugglovi, který je obeslán ke svědecké výpovědi.“
„No, prosím...“
Pan Struggle byl onen pán, kterého Enkra málem utopil v míse, ve které umýval sklenice. Nyní byl umyt, oholen, učesán a čistě oblečen, nicméně nenabyl tím žádného půvabu.
„Řekněte nám, prosím, co se stalo v noci ze 24. na 25. prosince v souvislosti s případem!“
„No... Já jsem přišel, až když už tam hořelo! A to tam byli hasiči... a taky policajti! Já nic nevím, spal jsem...“
„Je možné, aby oheň vznikl nešťastnou náhodou?“
„To ne, pane. Dávám si dobrej pozor. Ostatně šéf je přísnej a já musím dávat pozor, aby bylo všecko v pořádku. Jinak by mě vyhodil na dlažbu...“
„Jak jste přišel na myšlenku, že by požár mohl být úmyslně založen?“
„Povídali to policajti. A taky šéf vod těch hasičů. Voni na to mají nějaký... metody. Že prej to tam někdo polil benzínem. Tak jsem si hned vzpomněl na toho kluka.“
„Proč právě na něho?“
„Vyhrožoval nám, pane! A všechny tam strašlivě zmlátil!“
„Jeden chlapec zbil několik dospělých mužů?“
„Von je děsnej, pane soudce! Takovej... asijskej nindža, žejo! Když to rozbalí...“ pan Struggle začal velmi tendenčním způsobem líčit případ, kdy si Enkra došel pro svého otce a dostal se do sporu s opilci v hospodě. V podání pana Struggla to vyznívalo, že ztloukl do bezvědomí asi třicet profesionálních zápasníků.
„Poslyšte, pane,“ zarazil se William R.Arbuckle, „Nechtěl bych pochybovat o pravdivosti vašeho líčení, ale zdá se mi trochu přehnané! Chcete tvrdit, že to dítě má takové schopnosti boje?“
„Ano, pane soudce!“ řekl místo Struggla Warren, „Tento chlapec je veřejným nebezpečím! Kromě toho, že virtuózně ovládá různé zbraně asijské i evropské, dokáže bojovat i beze zbraní, holýma rukama. Pozvali jsme odborníka na tuto problematiku, pana Hamiró Ušiho. Je japonského původu a pracuje jako kaskadér u filmu.“
„Prosím, předvolejte ho. Vám zatím děkuji, pane Struggle.“
Hamiró Uši vstoupil na vyzvání a zastavil se u lavice svědků. Na příkaz, aby přísahal na bibli, se uklonil. „Promiňte, pane předsedo, ale nejsem křesťanské víry a moje přísaha na svatou knihu křesťanů by mohla být posuzována jako neúcta k vašemu náboženství. Dovolte mi přísahat na svůj meč.“
Sir William R.Arbuckle ztratil k tomuto svědkovi valnou část důvěry. „Tedy prosím. Přísahejte si, na co je vám libo.“
Hamiró Uši přednesl krátkou větu v japonštině.
„Pane Uši,“ řekl Warren, „Byl jste vyzván pracovníkem našeho úřadu panem Longem, abyste doprovodil jeho, učitele pana Mathese a policejního strážníka do bytu Roberta Westona za účelem zadržení jeho syna Edwina?“
„Ano.“
„Znal jste důvod tohoto opatření?“
„Ano. Znám Enkrovy bojové schopnosti.“
„Co o nich můžete říct?“
„Pracovali jsme spolu ve filmových ateliérech. Je to nejlepší bojovník, kterého jsem kdy poznal.“
„V jakém směru?“
„Dokonale ovládá všechny druhy bojového umění, které znám já. Nepatřím k nejlepším odborníkům na světě, ale v tomto státě není mnoho takových. Kdyby měl Enkra peníze na to, aby mne platil jako trenéra, dovedl bych ho na olympiádu jako vážného kandidáta.“
„Ovšem vy jste ho v boji porazil!“
„Díky zkušenostem a větší síle. Je mu teprve dvanáct let.“
„Vy jste přítelem toho... Westona?“
„Nejsem si jist, zda to doposud trvá. V určitém období mne za přítele považoval. Nyní jsem byl nucen proti němu zasáhnout.“
„Jak probíhalo zadržení?“
„Pan Long otevřel paklíčem dveře jejich bytu. Chlapec nebyl přítomen, ani nikdo jiný. Čekali jsme na něj. Pan Long, pan Mathes a policista hráli karty.“
„Co se stalo, když přišel?“
„Okamžitě, jakmile vstoupil do dveří a spatřil ty tři muže, začal se připravovat k boji. Viděl jsem, že napjal hrany dlaní, aby mohl udeřit. Pak krátce hovořil s jednotlivými pány a oni se pokoušeli jej přesvědčit, aby se dal zatknout. Odmítl to, proto mne pan Long požádal o pomoc.“
„Co jste učinil?“
„Přemohl jsem ho a podržel, než mu nasadili pouta.“
„To tedy znamená, že se nebránil?“
„Bránil se přiměřeně svým schopnostem.“
„Co to znamená?“
„Bojoval. Dost dobře.“
„Potřebuji pochopit, jaké tyto schopnosti jsou. Znamená to, že by ten kluk dokázal přemoci dospělého člověka?“
„Snadno.“
„A dva lidi? Tři?“
„Samozřejmě.“
„A deset lidí?“ zeptal se obhájce.
Hamiró Uši k němu obrátil zrak. „To není otázka počtu nepřátel. Spíše otázka času, který zápasník má. Domnívám se, že deset necvičených protivníků by mu nebylo překážkou víc než minutu.“
„Vy byste to dokázal také?“
„Ano.“
„Můžete tedy potvrdit, že Edwin Weston je nebezpečný svému okolí?“ zeptal se sir William R.Arbuckle.
„Domnívám se, že ne. Je zasvěceným rytířem nějaké jejich sekty. Snad bych mohl použít termín: bojující mnich. Jejich zákony zakazují ubližovat všem živým bytostem. Použije násilí jenom v krajním případě.“
„Slyšel jste, z čeho je obviněn? Mohl by založit požár ve skladišti, aby se pomstil?“
„Ne. Nepatří to k etice rytířů Bušidó. Kromě případu, kdy by k takovému činu dostal rozkaz.“
„Můžete odhadnout, jak by postupoval v případě, že by se hodlal pomstít nějakému nepříteli?“
„Je to velmi obtížné. Pomsta nepatří ke zvyklostem zasvěcených rytířů. Spíše by... použil nějaké prevence. Poučení k odstranění nevědomosti toho, kdo se provinil.“
„Mohl by považovat tento čin za poučení pro nepřátele?“
„Nevím. Domnívám se, že svoje záležitosti na tom místě už vyřídil při své první návštěvě. Nevím, jaké byly kroky těch lidí z krčmy. Co udělali oni proti němu.“
„Naprosto nic!“ vykřikl pan Struggle z lavice svědků.
„V tom případě nebyl důvod, aby jim věnoval svou pozornost.“
„Pane Uši, nějak nechápu váš postoj k tomuto případu. Můžete nám vysvětlit blíže způsob uvažování takového... bojujícího mnicha? Například – použil při souboji s vámi některých úderů, které by mohly ohrozit váš život?“
„To nemohu říci přesně. U některých úderů záleží na síle a rychlosti. Většina úderů je smrtelných, pokud se použijí účelně. Ale odrazil jsem všechny jeho útoky.“
„Takže, chtěl vás zabít nebo ne?“
„Nemohu odpovědět přesně. Nejsem si jist.“
Obhájce se přihlásil o slovo. „Můžete tedy potvrdit, že vás při souboji... neohrožoval? Že vás šetřil?“
„Ani tak to nemohu říct.“
„Děkuji.“ řekl obhájce a sedl si zcela zmaten. Nevěděl nic o způsobech sebeobrany a sám považoval za nejlepší obranu útěk.
Hamiró Uši se obřadně uklonil všem zúčastněným a odešel.
„Výslech podezřelého Westona prováděl náš zmocněnec pan Long,“ řekl Warren, „Předvolávám ho jako dalšího svědka.“
Longa sir William R.Arbuckle znal a nelze říct, že by si ho příliš oblíbil. Ale Long odváděl vždy dobrou práci a usvědčil každého, koho dostal do drápů. Snad jediné, co by mu někdo mohl vytknout, byla neústupná tvrdost, se kterou šel za svým cílem – na druhé straně, jakmile se provinilec přiznal a začal litovat svých činů, Long okamžitě změkl a od té chvíle mu přiznával i jakékoliv polehčující okolnosti. Byl si vědom, že každý člověk je schopen dopustit se čehokoliv a měl pro to lidské pochopení. Ale nejdřív se ten dotyčný musel přiznat.
„Prováděl jste výslech obviněného Westona?“
„Ano, Vaše Ctihodnosti.“
„S jakým výsledkem?“
Na Longově tváři se objevil tak vzteklý výraz, jaký sir William R.Arbuckle doposud neviděl. „Edwin Weston je mimořádně zatvrzelý a necitelný kluk. Nikdy jsem se nesetkal s nikým tak nepřístupným.“
„Z toho předpokládám, že se nepřiznal.“
„Nikoliv, pane. Odmítl se mnou komunikovat.“
„Zajisté jste použil svých osvědčených prostředků, abyste ho přiměl k pochopení jeho provinění a následnému pokání...“
„Ano, pane. Ale on se se mnou odmítl bavit o čemkoliv.“
„Přestože jste využil svých hojných zkušeností?“
„Ano, pane.“
„Něco snad přece řekl, ne?“
„Ano. Řekl: Ne. Neudělal jsem to, co říkáte. a Nemám k tomu co říct. To opakoval na každou otázku.“
„Nepokusil se nějak vám vysvětlit, že je nevinen? Bránit se slovy nebo činem, třeba utéci nebo... cokoliv?“
„Víme o něm svoje a na jeho odpor jsme připraveni. Prakticky mu nesnímáme pouta a při různých činnostech jako je jídlo a mytí je přítomen ozbrojený strážce, který na něj míří revolverem. Víme, jak se o sebe umí postarat.“
„Prosím vás, mělo vaše vyšetřování vůbec nějaký výsledek?“
„Ne v tom smyslu, jak by bylo žádoucí.“
„Aha. Co jste tedy udělali?“
„Zjišťovali jsme skutkovou podstatu činu. Dozvěděli jsme se, že v udanou dobu se Weston skutečně nenacházel doma. Svědkem je paní Ellis Snowberryová, domovnice z toho domu...“
Paní Snowberryová se dostavila v povznesené náladě, neboť se jí poprvé naskytla možnost svědčit u soudu. Jediné, co jí kazilo náladu, bylo, že Enkra nebyl přítomen a lavice obžalovaných byla prázdná, seděl tam jenom ten hubený brýlatý mladík.
„Paní Snowberryová,“ řekl Warren, když žena odpřisáhla, že bude mluvit pravdu, čistou pravdu a nic než pravdu, k čemuž jí dopomáhej Bůh, „Znáte Edwina Westona?“
„No samozřejmě, že ho znám! Co je s tím nevychovaným klackem? Už se vám zase zdejchnul?“
„Ne. Soudy s mladistvými se konají pouze za přítomnosti rodičů nebo zákonných zástupců, sám obžalovaný při nich nemusí býti přítomen, dospěje-li soud k názoru, že jeho přítomnost by narušovala soudní jednání.“
„A tak to je dobře! Kdyby totiž utekl, zabil by mě! Vy nevíte, co je to za lotra!“
„Domníváte se, že by mohl uprchnout?“ ptal se William R.Arbuckle.
„Ale jo, jako nic! Vyskočí na zeď a je pryč!“
„Okolo dvora, kde se procházejí zadržení, je tří a půl metrová zeď se střepinami skla na vrcholu!“
„A to myslíte, že něco je? Ten kluk skáče jako vopice! Taková třímetrová zeď pro něj nic nejni!“
„Zajímavé! Pokračujte, pane Warrene!“
„Viděla jste někdy u Edwina Westona nějakou zbraň?“
„A víte, že jo? Pistoli, takovou malou černou. Cvičil se na dvoře ve střelbě.“
„Střílel na ptáky nebo... na něco podobného?“ ptal se Warren s úmyslem vylíčit chlapcův zvrhlý sadismus.
„A to ne! Nikdá nestřílel na nic živýho. Jenom do plechovek, kamínků a někdy do terčů. Kluci z domu ho párkrát ukecávali, aby střelil na vrabce, ale odmítal, že prej mu to zakazuje jeho víra. Povídal, že prej vrabec je taky člověk a že kdybysme v příštím životě byli vrabcem, že bysme si to vodskákali.“
„Zabýval se myšlenkami na reinkarnaci?“
„Ale... to snad ne! Na takový fuj věci je ještě malej!“
„Reinkarnace je nauka o přechodu duše z těla do těla podle orientálních představ, víte?“
„No, něco takovýho povídal...“
„Nebylo to spíš tím, že nedokázal zasáhnout pohybující se cíl?“
„Ale kdepák! Střílel na vyhozený kamínky a vždycky trefil! Taky předváděl, jak dokáže trefit při pádu na záda nebo kotrmelci...“
„To není možné! To jsem ještě neviděl!“
„A to já jo. V cirkuse...“
Warren nechal předložit paní Snowberryové revolver. „Je to zbraň obžalovaného Westona?“
„To nevím. Ale vypadá nemlich stejně.“
„Tento revolver jsme našli ve věcech Edwina Westona. Jedná se o arminský šestiranný revolver sériové výroby značky Tiger 3,5 číslo 172385, označený na pažbě vykládané perletí iniciálami E.W. Podle výpovědi Westona je to jeho služební zbraň, kterou mu přidělili v dětské polovojenské organizaci Černá Lilie, jíž je členem. Mimochodem, v současné době je i v samotném Arminu zakázána. Revolver je dobře udržován a promazán, což dokazuje, že chlapec s ním umí dokonale zacházet až do té míry, že ho dokáže rozebrat a zase složit.“
„Ideální předvojenská výchova,“ řekl William R.Arbuckle, „Válečnický národ, jako jsou Armini, to zřejmě potřebuje. Pro nás trochu horror.“
„Jsem téhož názoru, sire. Ovšem Edwin Weston takovou zbraň ani moc nepotřebuje. V době zatčení měl na krku nůž, jehož ostří je víc než stopu dlouhé – takovým nožem by mohl pohodlně někoho probodnout nebo podříznout. Paní Snowberryová potvrdí, že dovede nožem házet i na dálku!“
„Co nožem! Sekerou a vším možným, co mu padne pod ruku. Taky má takový hvězdice, ty nasází do dřeva, jak si vzpomene! Se sekerou zachází, jako když si hraje. Když štípal dříví starý Berkový ze třetího patra, myslela jsem, že si rozbije hlavu...“ „Kdo je stará Berková?“
„Ale... taková stará čarodějnice! Přivandrovala odněkud... žije sama, nikoho nemá a s člověkem pomalu ani nepromluví. Plouží se o berli a skoro nemůže, ale chová se, jako kdyby sežrala všecku chytrost! Ten kluk se s ní ovšem domluvil. Kdyby jí občas nepomoh, musela by si někoho najmout...“
Po pravdě řečeno, předtím tyto služby vykonával pan Rick Snowberry, synovec svědkyně, mladík líný a naprosto neschopný, jemuž bylo třeba několikrát říkat a každé hnutí malíčkem zaplatit – Enkra to dělal zadarmo k velké nelibosti paní Snowberryové.
„Nyní nám prosím povězte něco o celkových vztazích v rodině Westonových,“ řekl Warren, „Rád bych totiž osvětlil soudu, v jakém prostředí ten chlapec vyrůstal...“
„Ale jo, to já ráda! Oni jsou totiž jeden za vosumnáct a druhej za dvacet bez dvou! Starej pořád chlastá a je věčně v trapu. Von tomu říká, že prej lítá s letadlem, ale kdo ví, co je pravda! Chudák paní Mary ho nemůže jít hlídat, kde se toulá, žejo? Ale vona paní Mary je taky pěkný kvítko a většinu roku se proválí v posteli. Povídá se, že simuluje nějakou nemoc a teď se na to nechala dokonce zavřít do špitálu. Jenomže lidi vědí, že to dělá aby nemusela dřít, když ten její ožralka s ničím nepomůže. Malej tomu samozřejmě věří, no kdepak ten by prokoukl takový simulantství...“
Ctihodný sir William R.Arbuckle pokyvoval šedivou hlavou a tvářil se neutrálně. V této fázi přestal naslouchat řeči paní Snowberryové a ponechal ji klidně a bez ustání plynout, jako nechával drahná léta plynout tok řeči paní Arbucklové, předtím její drahé matky a ještě předtím ctihodné lady Arbucklové, své matky. Již od raného dětství slýchal takovéto neúnavně hovořící hlasy a asi od pěti let jej jímala touha ocitnout se na druhém konci světa při jejich zaslechnutí. Ale postupem času si zvykl a ani sebe delší podobná řeč jej už nevyvedla z klidu.
Warren neměl tuto výdrž a při podobném útoku na svou nervovou soustavu by byl vyletěl z kůže. Avšak paní Snowberryová hovořila v jeho prospěch a tudíž neměl důvodu ji zarážet. Několikrát se pokusil položit jí nějakou doplňující otázku, kterou dotyčná dáma rozvedla do bohaté šíře a hloubky a byla by pokračovala i nadále, avšak náhle se ctihodný William R.Arbuckle probral z letargie a usoudil, že mu kručí v břiše a že by bylo vhodné si s jednáním pospíšit, než zcela vyhladoví. Pohledem na hodinky zjistil, že doba oběda dosud nenadešla, což ho rozladilo. Naštěstí paní Snowberryové už docházely argumenty a soudce ji zarazil v poslední chvíli, než si začala bohapustě vymýšlet. Vzhledem k tomu, že jí tak ctihodný pán velmi vlídně poděkoval za učiněnou výpověď, usmála se na něho a důstojně odkráčela, sledována zemdleným pohledem soudního zapisovatele, děkujícího nebesům za tento šťastný okamžik.
„Kdybyste dovolil, ctihodnosti,“ řekl Warren, „Mohl bych nyní uvést svědectví několika mužů, kteří byli přítomni nebo dokonce poškozeni při rvačce v hospodě U kormidla, kde je Edwin Weston nebezpečně zbil a při tom vyhrožoval pomstou...“
Nálada jeho ctihodnosti poklesla ještě o stupeň. Nepřívětivě sledoval tu sbírku lotrů, kteří vesměs mizernou angličtinou bez vzletu, zato s nenávistí vylíčili, jak se Enkra choval. Výsledkem jejich svědectví bylo, že uvěřil, že je Enkra zmlátil. Dle názoru sira Williama R.Arbuckle bohužel málo.
„Abychom osvětlili celkový obraz osobnosti obžalovaného, dovolil jsem si požádat o svědectví muže zasloužilé a vážené, učitele školy, kam Edwin Weston docházel. Jejich výpověď objasní, jakým nehorázným způsobem se pokoušel narušovat vyučování, snižovat jejich autoritu a zesměšňovat dokázané pravdy, které tato škola pro blaho společnosti učí...“
Ctihodný William R.Arbuckle nemohl odmítnout a vzmáhal se v něm pomalu vztek na toho kluka, který svou výstředností a neuvěřitelným chováním nutí ctihodný soud, aby se zdržoval od oběda. Defilovali před ním pan Mathes, pan Dupont, pan Albrock, dokonce sám pan ředitel věnoval chvilku svého vzácného času pro podání závažného svědectví. Chyběl pan Cornstraw, který mohl vnést do věci více jasno, ale to vůbec nikomu nevadilo.
„Dobrá, pane Warrene, zdá se, že už je nám všechno jasné. Nebo jste zjistili nějaké další závažné okolnosti?“
„Rozhodli jsme se přezkoumat jeho duševní stav. Požádali jsme proto o dobrozdání přední expertku v psychiatrii, doktorku Emily Lois Starbuckovou.“
Při příchodu přední expertky sir William R.Arbuckle znatelně oživl a na chvíli dokonce zapomněl na svůj žaludek. Paní doktorka měla okolo třicítky, ale sotva se objevila, bylo všem přítomným jasné, že je to geniální osobnost. Byla krásná, velmi elegantně oblečená, dokonce i brýle, které nosila, byly nápadné a exkluzivní. A navíc je téměř vůbec nepotřebovala, ale nemohla přenést přes srdce, že by nevypadala jako dokonalá vědecká pracovnice.
„Ano, provedla jsem zkoumání duševního stavu obviněného Enkry Westona,“ řekla hlasem, ve kterém cinkaly stříbrné zvonečky.
„Edwin Weston s vámi komunikoval?“
„Ano. Přesvědčila jsem ho.“
„K jakému jste došla výsledku?“
„Je to normální dvanáctiletý kluk. Ovšem geniální.“
„Obávám se, paní doktorko, že vaše mínění se značně odlišuje od mínění všech ostatních lidí, kteří se s ním setkali.“
„Vím. Ale s tím se dá těžko něco dělat.“
„Učitelé v jeho škole se o žádné genialitě nezmiňují!“
„Nevím. Jejich duševní stav jsem nezkoumala.“
„Nicméně nemůžete popřít, že v některých případech vypadá jednání toho chlapce pro ostatní lidi poněkud podivně. Mohla byste tento rozpor nějak vysvětlit?“
„Ovšem, že mohu. Hraje si.“
„Rozumím vám dobře?“
„Dokonale. Všechno, co dělá, je svérázný způsob hry.“
„Jeho šokující chování, řeči, které vede, znalosti bojového umění a... přečiny, kterých se dopustil, to že je hra?“
„Ano. Poněkud zvláštní, ale hra to je.“
„A to, co dělají jeho kamarádi v tom... Arminu?“
„Také oni si hrají. Stejnou hru a stejně dobře.“
„Celý ten jejich národ?“
„Ani zdaleka se nejedná o celý národ. Tak deset procent...“
„Co je podstatou té jejich hry?“
„Získat převahu nad zbytkem lidstva. Uhrát na ně nějaké body. Vnutit svoji vůli druhému... Není tak lehké definovat různé herní principy. Asi o tom napíšu vědeckou práci.“
„Může vůbec existovat hra, která by podobným drzým způsobem ohrožovala celou společnost?“
„Mohou existovat ještě daleko drsnější hry. Myslím, že Enkra je ještě jedním z nejmírnějších hráčů. Někteří používají daleko nevybíravějších metod a já bych vám rozhodně nepřála, abyste se s nimi někdy seznámili.“
„Někteří z přítomných se zmiňovali o jeho podivných názorech na náboženské učení, jímž se řídí. Naznačovali, že se Weston považuje za bojujícího mnicha, který je povinen napravit svět i za cenu násilí na lidech, kteří se proviní...“
„Ano. To je taky součást hry.“
„Ale všem nám připadá, že to bere velice vážně!“
„Kdyby to nebral vážně, nebyla by to správná hra. Podívejte se, fotbal a mariáš jsou taky hry. Ale kvůli fotbalu umírali nedávno na stadionech lidé a v mariáši je možné prohrát veškerý majetek. Záleží jen na tom, jak poctivě se hraje.“
„Podle téhle teorie je Edwin Weston dokonalý hráč!“
„Říkala jsem přece, že je geniální.“
„Není snad třeba... duševně nemocný?“
„Je obtížné definovat, kdo je duševně stoprocentně zdravý. Géniové se obvykle vymykají běžným lidským zákonům.“
„Takže jste přesvědčena, že Edwin Weston vnímá realitu okolo sebe stejně jako jiní lidé? Ale že si ji pouze v rámci té své hry nechce připustit?“
„Ano. A když se zamýšlím nad realitou, nedivím se mu. Realita je šedivá a ubohá. Jeho hry jsou zajímavější.“
„S kým hraje teď, když v okolí není nikdo z jeho kamarádů?“
„Sám se sebou. Každé podřízení se realitě je bod proti němu. Každé vítězství je bod pro něj. Sbírá body jako houby v lese.“
„Co by pro něj znamenalo definitivní prohru?“
„Kdyby se podřídil natolik, aby se přestal odlišovat. Lépe řečeno, kdyby se vnitřně ztotožnil s vaším myšlením. Vítězstvím je pro něho, když se někdo ztotožní s myšlením jeho.“
„Domníváte se, že je možné, abychom ho přiměli přestat s touhle divnou hrou a chovat se seriózním způsobem?“
„Možné to zajisté je, ale nedoporučovala bych vám to. Mohlo by to být zdrojem mnoha nepříjemných komplikací. Už tak jste značně ohroženi možností, že se do této hry zapojíte.“
„Myslím, že dost dobře nechápu.“
„Podívejte se, hráč se nachází v určitém životním postavení. To je jeho herní prostředí. Lidé okolo něho patří taky k prostředí. Hráč využije impulsů, které přicházejí od druhých osob, doposud nezapojených a pokusí se je zapojit, tedy udělá něco, co by je vyvedlo z dosavadního stavu směrem ke změně v jeho prospěch. Lidé se samozřejmě brání a snaží se zachovat si normální funkci své osobnosti. Když se hráči podaří vnutit jim svá pravidla, opouštějí tuto normální funkci a stávají se dalším hráčem. Je to jasné nebo to mám zopakovat?“
„Snad ani ne. Co dělá takový další hráč?“
„Hraje také.“
„Co dělá člověk, který takovou hru odmítne?“
„Co nejrychleji se vzdálí z ohroženého prostředí, aby nebyl kontaminován a nezačal hrát proti své vůli.“
„Jaký názor máte v tomto kontextu na nás?“
„Vy jste začali hrát se značným nadšením. Enkru přímo těší, jak vám zběsile převrací mozkové závity naruby...“
„Proč to dělá?“
„Jak jsem řekla, baví ho to.“
„Ale my jsme dospělí a seriózní lidé, kteří si nechtějí hrát!“
„Tak se ho zbavte a pošlete ho domů, hrát si s jinými.“
„To nemůžeme udělat! Je to zločinec.“
„Tak vidíte, že jste jeho hru už přijali. Potom musíte hrát dál tak, jako kdyby se skutečně něčeho dopustil.“
„Vy se nedomníváte, že se dopustil protizákonného činu?“
„Zajisté ano, mnoha. Ale určitě ne toho, ze kterého je obviněn. To by totiž neodpovídalo herním pravidlům. Kdyby tu věc udělal on, potom by ten sklad lihovin nezapaloval tajně. Nevím, jak by si počínal, ale nejspíš tak, aby způsobil co největší rozruch, aby se o tom mluvilo a psalo a aby... sám vyklouzl. Například by mohl předstírat, že barman měl ve svých zásobách tak veliké manko, že mu stálo za to sám si bar zapálit.“
Pan Struggle se neklidně pohnul a pokusil se protestovat. Ale andělsky vypadající doktorka se tvářila tak potměšile, že si zas radši honem sedl.
„Tohle pojetí dění kolem jako hry, paní doktorko, je nesmírně zajímavé,“ řekl sir William R.Arbuckle důstojně, „Pokud jsem dobře rozuměl, vy se domníváte, že také já jsem se stal hráčem v nějaké podivné hře dvanáctiletého kluka se zbytkem světa?“
„Ano.“
„A vy?“
„Souvisí-li to nějak s případem, potom mohu odpovědět.“
„Váš způsob hodnocení jednání zkoumaného subjektu je tak nezvyklý, že mohu těžko posoudit, jak co s čím souvisí.“
„Dobře. Ano, rozhodla jsem se hrát. Ale ne hrát proti němu, tedy stát se objektem jeho působení. Rozhodla jsem se být dalším skutečným hráčem, to jest člověkem ovlivňujícím své okolí.“
„Obávám se, že jsem to dost dobře nepochopil.“
„Obáváte se správně. Provedla jsem následující úkony: ujasnila si svoje postavení v okolním světě a pochopila, že až doposud jsem se zbytečně podřizovala druhým osobám, což už nehodlám. Je mi dvaatřicet, jsem rozvedená a bez finančních zdrojů. Rozhodla jsem se vnutit svému okolí názor, že je mi něco přes dvacet, jsem obletovaná zajímavými muži a nemám žádné hmotné starosti. Uvidíme, jak se mi bude dařit.“
„Paní doktorko, mám pocit, že kdybyste to, co povídáte, myslela skutečně vážně, potom byste... značně přejala filozofii toho kluka. Se všemi nebezpečnými důsledky.“
„Až do této chvíle byl můj život trapně bezpečný. Ano, zkusím si hrát jako on. Pokud budu poražena, potom se vrátím do původní ubohé existence šedivé myšky domácí.“
„A pokud získáte nějaká vítězství?“
„Nevím, jaká budou. Ale vím, že mě to bude zajisté bavit.“
Sir William R.Arbuckle se odvážil přívětivě usmát. „Paní doktorko, vaše teorie jsou nesmírně zajímavé. Když dovolíte, jakmile ukončíme toto soudní jednání, půjdu na oběd. Byla byste tak laskava a přijala moje pozvání? Můžete mi při obědě o svých zjištěních vyprávět obšírněji?“
Paní Starbucková jej zrentgenovala očima a došla zřejmě k dosti uspokojivým zjištěním. „Zajisté, pane soudce, ráda. Uzavřela bych svoji expertízu drobnou prognózou další budoucnosti...“
„Prosím.“
„V případě, že dojdete k názoru, že ten chlapec je nevinen a že se tuhle lapálii na něj někdo pokusil svést, máte určitou šanci. Ale jsem povinna vás varovat pro případ, že jej nevinně odsoudíte. Nevím, jaké budou následky, ale můžu vás důvodně ujistit, že strašlivé.“
„Strašlivé – v jakém smyslu?“
„Dáte mu tím šanci, aby použil mnohem důraznějších prostředků než doposud. A kromě toho dáte šanci dalším hráčům, aby se zapojili do hry a použili rovněž svoje prostředky. Nechtěla bych být v blízkosti, až to rozbalí naplno.“
„Jaké prostředky máte na mysli?“
„Nevím přesně. Vím jenom, že útok bude veden jak prostředky hmotnými, tak... dejme tomu duchovními. Ti lidé z Ostrova mají k disposici obojí a nebudou váhat je použít. Neriskovala bych.“
Namísto jeho ctihodnosti se zeptal Warren: „Máte nějaké jasné a konkrétní informace o těchto záležitostech?“
„Jasné a konkrétní – ne! Ale vím, co povídám.“
„V tom případě vám děkuji za vaši expertízu. Protože, jak pan předseda správně připomněl, se čas nachýlil, dovolil bych si přednést závěrečnou řeč...“
Sir William R.Arbuckle si povzdychl a začal snít o smažených brambůrkách s krvavým biftekem a lahví porteru.
„Ctihodný soude,“ začal Warren, „Máme posoudit činy chlapce Edwina Westona, starého dvanáct let věku. Je to dítě, pánové, dítě, které si hraje, jak nás skvěle poučila paní doktorka, které se baví, tu a tam provede nějakou darebačinku. Dítě přiměřeného zjevu, nijak neobvykle velké či silné, roztomile vyhlížející dítě, kterému byste nekladli za vinu ani jediný špatný úmysl.
Ale pozor – jakpak si hrají takové děti? Tohle naše dítě má opravdu zvláštní hry! Když si hraje, zkusí střílet pistolí do kamínků vyhozených do vzduchu, a zasahuje! Skutečně krásná hra, že ano, pánové? Když se tohle dítě rozhodne, může zabít člověka pistolí, nožem, sekerou a v případě potřeby holou rukou. Přitom hravě přeleze jakoukoliv zeď, šplhá po zdech a skáče ze značné výšky. Ovládá jakékoliv zvíře včetně policejních psů, které může svést ze stopy, kdykoliv se mu zachce. Baví se dobře? Samozřejmě, že se baví! Když si chce pohrát, vytluče pro legraci hospodu, pokud poblíž není žádný špičkový znalec karate, aby mu v tom zabránil. Provádí snad někdy nějakou lumpárničku? Ale kdepak, tohle dítě nikdy neudělá nic, co by nedovolovaly řády nebo předpisy. Ono má jenom všechno vlastní, vlastní řeč, vlastní písmo, vlastní znalosti a zkušenosti. Ví vždycky všechno líp, a kdyby náhodou nevědělo, zkrátka a dobře si něco vymyslí. Když potřebuje dvanáct tisíc liber, sežene je tak snadno, jako jiné děti penny na lízátko. Nikdo neví, odkud a jak – naše milé dítě tvrdí, že si je půjčilo na svoje krásné oči od dalších členů svého národa, kteří v té době měli ovšem sotva tak oči pro pláč. Dvanáct tisíc liber, to je přece pakatel pro arminské děti, není-liž pravda? Mladí arminští námořníci (a v poslední době beatoví muzikanti nevalné úrovně) takovými částkami disponují malíčkem levé ruky, i když žádnému z nich není jednadvacet let a nemají mít vlastní jmění ani podle arminských zákonů. Jenomže kampak s takovými maličkostmi na naše dítě! Ono je nepopírá ani nepotvrzuje, ani se nenamáhá je vysvětlit. Ono totiž to naše dítě zastává přesvědčení, že náš soud vůbec nemá právo je soudit! To naše dítě má taky výrazně dětské chování: za celou dobu vyšetřovací vazby ani jednou nezaplakalo, ani jednou se nepokusilo prosbou nebo lítostí dosáhnout zmírnění svého stavu. Jenom blýská černýma očima a když je rozzlobeno, řekne: „Varuji vás, pánové. Můj pán vás potrestá!“ Naše dítě totiž slouží nějakému směšnému bohu se lví hlavou a osmi rukama, jak jsme se dozvěděli, bere ho nikoliv jako představu, ale jako reálně žijící a své okolí ovlivňující bytost, která může kdykoliv přijít a pomoci mu z jeho obtíží. Ovšem ne že by ho chtělo obtěžovat, naše dítě si rádo pomůže samo. Nevykřikuje hysterické hrozby, nenadává a neslibuje pomstu. Jenom klidně a bez vzrušení oznámí, že jsme propadli hrdelnímu trestu a on nás nemůže ochránit.
Možná bychom měli pochopit toto, pánové: Dnes stojí před naším soudem jenom Edwin Weston, dvanáctiletý kluk, který sotva ví, co povídá. Na lavici obžalovaných chybí všichni ti, kdo jsou plně zodpovědni za jeho osud. Chybí tady otec a matka, kteří dopustili aby byl tři roky duševně týrán v cizí divoké zemi, dokud nepřijal za svou její zvrácenou filozofii. Chybí tady jeho příbuzní z Arminu, kteří jej k sobě připoutali. Jeho strýc plukovník Ross Bartlett, který měl první vědět, jak nebezpečná je arminská výchova pro citlivou dětskou duši. Chybí tu jeho učitelé, vychovatelé, nadřízení z Arminu, všichni, kdo v něm vypěstovali ten zvláštní nelidský způsob myšlení. A chybí tu dokonce sami nejvyšší představitelé Arminu, hrabata, knížata i samotný Vládce! To oni dovolili, aby jejich pohůnci udělali z nevinného chlapce stroj na zabíjení, oni z něj vytvořili něco, co si nedokázal vymyslet ani nejbláznivější autor horrorů: šelmu v lidské podobě, tygra s tváří malého chlapce! Slyšeli jsme tu, že dovede zabíjet. Nejpovolanější odborník, japonský instruktor karate Hamiró Uši připustil, že se chlapec pokusil jej zabít. Pan Uši se ubránil, ale co kdyby proti němu stál kdokoliv z nás, někdo z těch, komu on každou chvíli vyhrožuje smrtí? Jak by asi dopadla naše obrana proti této malé šelmě?“
Pan Warren se rozhlédl po soudcích. Sir William R.Arbuckle poslouchal jeho řeč s větší pozorností než předtím výslechy, oba jeho společníci byli, jak se zdálo, otřeseni.
„Tvrdím, pánové, že tento chlapec je vinen! A co víc, je stálým nebezpečím pro každého člověka, který chodí po této zemi. Zatím mu jeho přesvědčení zakazuje zabíjet, ale může se stát každou vteřinou, že něco ovlivní jeho myšlení natolik, že začne považovat svoji schopnost zabíjení za právo. Že bude nakonec považovat likvidaci kohokoliv z nás za spravedlnost, ba za svoji povinnost. Než se to stane, pánové, žádám, aby na Edwina Westona byla uvalena ochranná vazba!“
Warren usedl zpět do svého křesla a vítězoslavně se podíval na mladého obhájce. Doktor Gawine se tvářil vyděšeně, neboť mu zřejmě nebylo zcela jasné, o co se vlastně jedná a nevěřil tomu, co mu bylo k věření předloženo, včetně Enkrových neuvěřitelných činů. Povstal a zahájil svoji řeč povšechnou slátaninou o ubohé trpící matce a otci, který obětavě živí rodinu, o dítěti, které si není vědomo ničeho zlého, co by provedlo. Doktora Gawina značně mátlo, že se nemá čeho chytit, ale nedokázal vyvrátit, že Enkra je trvale nebezpečný pro každého, kdo by se ho odvážil vyprovokovat ke střetnutí. Svoji řeč naprosto zbabral a nedokázal u soudce vyvolat jiný pocit než ještě naléhavější hlad.
Po skončení jeho řeči se sir William Rockwell Arbuckle obrátil ke svým dvěma spolusoudcům k poradě. Ale nemusel se jich ani na nic ptát, byli oba stejně hladoví jako jejich šéf. Kromě toho si už dávno odvykli mít odlišné mínění než nadřízený.
„Jménem vlády Jejího Veličenstva. Přikazuje se, aby nad nezletilým Edwinem Westonem byla ustavena preventivní ochranná výchova v některém z ústavů Jejího Veličenstva...“
„V Muttoncornu?“ zeptal se Warren.
„Ano, třeba v Muttoncornu. Je to stejně dobrý ústav jako jiné. Zařídíte převezení do ústavu, pane Warrene?“
„Zajisté, sire, bude mi potěšením. Longu, vezměte si to na starost. A vemte s sebou toho Japončíka. Bojím se, že si ten kluk nenechá odsouzení líbit...“
Nadějný obhájce doktor Gawine si zatím skládal svoje papíry a rozsudek se mu nějak nechtěl líbit. Přidružil se k jednomu z přísedících a ptal se ho: „Poslyšte – a vy opravdu věříte, že ten chlapec je tak nebezpečný, jak se říkalo?“
„Vždyť jste to sám slyšel, pane doktore!“
„Já vím. Ale přesto... rád bych znal taky jeho názor na věc. Když si uvědomím, že byl vlastně odsouzen, aniž se mohl dostatečně hájit...“
„Jeho zájmy jste přece hájil vy, pane doktore!“ řekl Warren, který se k nim připojil, „A mohu vás ujistit, že vaše obhajovací řeč byla skvělá! Škoda jenom, že pro toho malého ničemu se opravdu nedalo nic udělat. Preventivní vazba je to nejlepší, co mu může společnost poskytnout. Já bych mu nejradši navrhoval Dartmoor a počítám, že tam co nejdřív skončí...“
Sir William Rockwell Arbuckle kráčel k východu a přemílal si v hlavě celý případ – najednou spatřil před sebou Longa. „Poslyšte, pane Longu, kde je vlastně ten chlapec?“
„V cele, pane. Tam vzadu ve dvoře...“
„Mohl byste mi ho... ukázat? Rád bych aspoň viděl, koho jsme to vlastně soudili.“
Long pokrčil rameny a vedl starého pána do zadního křídla, vybíhajícího do dvora. Strážný je ochotně vpustil do zamřížovaného prostoru a Long zvedl špehýrku jedněch dveří.
Uvnitř seděl na pryčně chlapec s dlaněmi na kolenou, hledící upřeně před sebe na omšelou šedivou zeď. Neotočil se ke dveřím a jeho černé, trochu šikmé oči hleděly prázdně a mrtvě. Měl tmavé cajkové kalhoty a ušpiněnou košili, ještě nedávno bílou, tmavou pleť a orientální rysy ve vyhublé tváři. Střapaté černé vlasy, delší než je zvykem, mu padaly do čela ve zcuchaných prstýncích. Vypadal jako socha – ba s vysedlými lícními kostmi a ostrým, lehce zahnutým nosem vyhlížel z profilu jako zpodobnění starořeckého satyra.
„Ach tak.“ řekl sir William R.Arbuckle a šel se konečně naobědvat.
30.05.2021 11:45