Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vánoce, Nový rok a dalších čtrnáct dní strávil lord Oliver v Itálii u příbuzných své matky, jichž byl neuvěřitelný počet. Cestovali od jedněch příbuzných ke druhým, nějaký čas pobyli v Římě, nějaký čas v Neapoli, zajeli i do Benátek a nakonec se na celý týden usadili na zámku knížete Lanetty blízko Palerma na Sicílii. Kníže Lanetta byl vzdáleným bratrancem Oliverovy matky a velmi si oblíbil hezkého a uhlazeně se chovajícího Olivera. A ještě víc než kníže si jej oblíbila jeho dcera Claudia. Oliver strávil ten týden střídavě na lovu ryb v moři s Claudiinými bratry Giuseppem a Mariem a hleděním do dívčiných černých očí. Bylo jí patnáct let a kníže Lanetta si už občas uvědomoval, že dvacetiletá Italka je starou pannou a vyhlížel pro ni ženicha. Zdálo se, že Oliver byl zahrnut do užšího výběru a vypadalo to, že bude s tímto stavem věcí spokojen, nejpozději za takové dva tři roky. Kamarádil se s Claudií do té míry, že ji seznámil i se zvláštním stavem mysli svého kočičího osazenstva, které obětavě všude vozil s sebou ve speciálně upravených klecích a když se Claudie zamilovala do jednoho z poddaných knížete Murriho, přesvědčil Oliver svoji šelmu, aby dotyčného tříbarevného kocourka Claudii ponechal. Kníže Murri se ukázal být rozeným státníkem a přikázal svému poddanému vykonávat těžkou službu u Claudie s tím, že mu případně po zvětšení rodiny přiřkne dědičný hraběcí titul v rámci oprávnění, daného mu Chi-Chim. Současně s kocourkem, kterého si Claudie přezvala na Tikkiho, zůstala i jeho společnice, pruhovaná kočka jménem Líza (opět Claudiin nápad), takže rozrůstání rodu bylo patřičným způsobem zajištěno.

Se zbývajícími osmi kočkami opustil Oliver a jeho matka koncem ledna pohostinnou italskou půdu a šťastně přistál v Londýně, odkud se dal i se zavazadly převézt taxíkem do svého domu za městem, na břehu Temže. Murri Herzenberg, který se okamžitě po skončení celní prohlídky dožadoval propuštění, soudil, že se mu tady nebude líbit, neboť stromy v sadu byly holé a vše zapadalo sněhem, ale Oliver jej ujistil, že v létě je tady velmi krásně a kočkám to bude vyhovovat.

Monroesy nikdo nečekal, až na starou chůvu, která pamatovala Olivera ještě v peřince a bydlela tady nastálo. Rychle se najedli a šli spát, neboť přijeli pozdě odpoledne a kvapem se stmívalo. Kočky proběhaly celý dům a Murri měl první vážnou kontroverzi s toulavým kocourem, který během zimy okupoval půdu a nehodlal se o ni dobrovolně rozdělit s arminským přivandrovalcem. Teprve po použití donucovacích prostředků se uvolil Arminy poslouchat.

Oliver spal tvrdě a těžce jako po namáhavé práci. Proto chvíli trvalo, než se probudil a než si uvědomil, že jej Murri všemi možnými prostředky budí. Tím posledním bylo kousnutí do ucha – na to se Oliver teprve probral a zavrčel: „Co je – hoří? Kolik je hodin, k čertu?“

„Asi půl jedné v noci,“ řekl Murri, „A dole je zloděj.“

Oliver byl statečný mládenec, navíc s arminskými kursy. Vylezl z postele, vzal z nočního stolku revolver a v noční košili kráčel po chodbě a pak po schodišti dolů do přízemí. Murri jej informoval, že dotyčný zloděj je v hale a pokouší se otevřít trezor umístěný za zrcadlem, kde se obvykle nacházely šperky lady Adriany. Teď tam ovšem nebyly, neboť je Oliver byl líný vybalit z příručního kufříku, ležely tudíž pod jeho postelí. Oliver zůstal stát na hlavním schodišti do haly asi v polovině, kde se nacházel vypínač pro přízemí a první patro, zamaskovaný buvolí hlavou, a naslouchal. Slyšel skřípání kovu o kov a viděl, jak kolem trezoru pobíhá nějaký člověk, svítící si malou zlodějskou lampičkou.

Oliver otočil vypínačem a současně namířil na toho člověka revolver. Nepříliš velký muž v černé kožené bundě ztuhl na chvíli jako socha a pak se prudce otočil.

„Ruce vzhůru, mládenče!“ řekl lord Oliver, „A to rychle!“

Dotyčný zloděj zvedl poslušně ruce nad hlavu. Byl to mladík asi sedmnáct let starý, černovlasý, s pletí tmavší než bylo v Anglii zvykem a živě připomínal Oliverovi signorinu Claudii ze Sicílie.

„Máš pistoli? Tak ji zahoď...“

„Nemám!“ řekl vylekaně mladík, „Opravdu – nemám!“

Oliver ho chvíli ostře pozoroval. „Dobrá.“ řekl a položil svůj revolver na zábradlí. Mladík údivem doširoka otevřel oči a Oliver k němu pomalu sestupoval. „Nemyslím, že budu kvůli tobě shánět policii. Ale dostaneš výprask, že na něj do smrti nezapomeneš!“

V té chvíli sáhl mladík do kapsy a vytrhl malý lesklý revolver. V současné chvíli pocítil na ruce bolest, jak se mu tam zaťalo deset ostrých drápků a pustil zbraň s výkřikem: „Madonna! Il diablo!“

„No, signore,“ usmál se Oliver, „Jenom il gatto negro.“

Murri pustil mladíka, skočil po pistoli a zmizel s ní rychleji, než si nešťastný zloděj dokázal představit.

„Tak ty mi lžeš!“ řekl Oliver, „To od tebe ale není hezké! Doufám, že nemáš ještě jednu zbraň někde v rukávu!“

Zmínka o rukávu mladíka polekala. Mávl rukou a vytřepal z pouzdra v rukávu vyskakovací dýku, kterou bleskurychle otevřel a vykouzlil dlouhou čepel. Touto zbraní zaútočil na Olivera, který v noční košili vypadal směšně a bezbranně. Ale vmžiku byl útočník na lopatkách a Oliver mu klečel na prsou.

„Tak ještě něco, ať se pobavím! A vůbec, jak se jmenuješ?“

Mladík nejdřív mlčel, ale když Oliver přiložil hrot jeho dýky na hrdlo a dal mu pocítit ostří, vyhrkl: „Romeo da Campa!“

„Italiano?“

„Ano, pane... Ale – já nejsem zločinec!“

„Taky si myslím. Nenakradl by sis ani na slanou vodu. Odkudpak přicházíš?“

Romeo vytřeštil oči, neboť to všechno řekl Oliver italsky.

„Ze San Simone... To je na Sicílii, taková vesnice...“

„San Simone? Na panství knížete Lanetty?“

„Signore,“ vyjekl Romeo, „Vy znáte principe Lanettu?“

Oliver vstal a Romeo se pružně vymrštil na nohy.

„Proč jsi sem přišel krást?“

„Nemám peníze,“ pokrčil Romeo rameny, „Měl jsem hlad...“

„Proč jsi se neobrátil na někoho z příbuzných knížete Lanetty? Určitě by ti našli práci...“

„Signore!“ Romeo na něj pohlédl nedůvěřivě, „Příbuzní Jeho Výsosti tady v Londýně?“

„Například já jsem jeho vzdálený synovec. Jmenuji se Oliver Monroes, jestli to nevíš.“

„Vím. Ale myslel jsem, že jste v Arminu, pane. Povídali to.“

„Vrátil jsem se dnes večer. Kdo ti to říkal?“

„Takovej jeden hajzlík... kapsář. Dal mi tip na tenhle trezor, dokonce i s číslem. Ale to číslo je falešný! Nevěděl jsem, že budete doma, signore...“

Oliver pohlédl stranou a povšiml si, že Murri stojí na okenní římse a špicuje uši. „Co je?“

„Automobil. Tři muži. V uniformách...“

„Je tady policie,“ řekl Oliver italsky, „Zřejmě tvůj informátor není tak spolehlivý, jak se ti na první pohled zdálo...“

„Porca Madonna! Ten špinavej zrádce!“

V té chvíli se ozvalo bušení na dveře: „Otevřete! Policie!“

Oliver se ironicky usmál na polekaného Romea. „Hop nebo trop! Jdi otevřít. Chovej se, jako kdybys sem patřil!“

Romeo vytřeštil oči a ohlížel se, kudy utéct.

„Klídek! Neboj, nedám tě. Jdi hezky otevřít!“

Romeo doběhl k domovním dveřím, otevřel je, první policista mu položil na prsa hlaveň samopalu a vtlačil ho dovnitř. Za ním vešel ještě jeden a pak policejní důstojník – ten měl v ruce pistoli a tvářil se divoce.

„Vítám vás, pánové!“ řekl Oliver, „Čemu vděčím za tu čest?“

„Dobrý večer,“ řekl důstojník, „Kdo jste, pane?“

„Oliver, baron z Monroesu. A ten pán, kterého váš pistolník drží v šachu samopalem, je můj sluha Romeo.“

Mladý muž zvláštního zjevu v noční košili ani podezřele vyhlížející Talián nevyvolali v důstojníkovi valné sympatie. „Můžete mi to nějak dokázat?“

„Zajisté! Romeo, jdi do mého pokoje a přines můj pas, bude v nočním stolku. Právě včera jsem se vrátil ze Sicílie...“

Romeo da Campa se ulekl, přesto se vypletl z policajtova zajetí a rozběhl se po schodech nahoru. Tam ho očekával Murri a řekl mu anglicky: „Jdi za mnou!“ Romeo se zdálo, že do něj udeřil blesk, ale pospíšil za kocourem a ten ho zavedl do pokoje, kde Oliver zřejmě předtím spal.

„Dostali jsme hlášení, pane,“ řekl důstojník, „Že v tomto domě řádí nějaký zloděj. Nevíte o tom nic?“

Oliver se pousmál. „Potkal jsem se na letišti s jedním kolegou z Oxfordu! Zřejmě vytušil, že se vracím a chce mi zpříjemnit první noc na anglické půdě. Studentský žertík, o to účinnější, že policie zřejmě ví, že naše rodina byla na cestách.“

Romeo se opět objevil, tentokrát s pasem. Důstojník si srovnal Oliverovu podobu s fotografií, pas vrátil a zasalutoval. „Odpusťte, pane barone, stalo se to omylem. Jenom ještě – váš sluha má také nějaký průkaz?“

„Ne – ale za svoje služebnictvo ručím.“

„To mi stačí!“ řekl důstojník, zasalutoval ještě jednou a odešel i se svými muži.

„Děkuji, signore,“ řekl Romeo, skláněje hlavu před Oliverem, „Romeo da Campa nezapomíná na prokázané dobrodiní! Vím už, kdo se mne chtěl tímto způsobem zbavit! Zničili mého strýce dona Calogera da Campu a zavřeli mého ubohého malého bratrance Enrica do vězení! Teď jsem na řadě já a jen díky vám jsem unikl!“

„O co se jedná? Nějaká rodová msta?“

„Neshody v organizaci. Jsme všichni... členové Cosa Nostry. Don Calogero byl capo... a rod Scigallů ho odstranil a snaží se teď dostat všechny ostatní, aby se mohl ujmout vedení. Neměl bych to říkat, ale jste napolo Ital a...“

Oliver se krátce pousmál. „Nemám nic proti Mafii. Kníže Lanetta s nimi vychází v dobrém. Nabízím ti, abys zůstal u mne. Třeba se mi podaří ti pomoci. Neboj se, služba u mne nebude tak těžká!“

„Budu vám vděčen do nejdelší smrti, signore!“ zvedl Romeo dva prsty k přísaze, „Romeo da Campa nikdy nezapomíná...“

Errata:

30.05.2021 11:45