Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Myšlení a činy Arminů jsou podřízeny tisíciletým zákonům, hluboce moudrým a rozvážným jako celá historie toho národa. Poslouchají je všichni duchovně vyspělí lidé od nejstaršího k nejmladšímu, dokonce i ti, kteří učinili na cestě Poznání teprve první kroky. Ty názory jim vstupují do krve od první chvíle života, aniž by si to uvědomovali, neboť je přijímají nikoliv formou příkazů a zákazů, ale současně se vším, co vidí kolem sebe. Umění, škola, život v rodině i na ulicích, to všechno formuje duši mladého člověka tak, že i když se vzbouří proti současné autoritě, činí tak opět v duchu vyššího poznání.

Enkra byl takto formován tři roky. Znal však i druhý svět, takže když jej odmítal, věděl dost dobře, co odmítá a k čemu se přiklání. Byl arminským šlechticem a dodržoval zákony bojovníků, myslel jako oni a jeho činy byly v souladu s jeho přesvědčením. Také nyní, ačkoliv se ocitl v nesnázích, řídil se jenom příklady ze života v Arminu, kterým jedině věřil.

Z historie a různých příběhů, které poznal ve škole, věděl, že bojovník se může dostat do nesnází jen velmi zřídka, téměř vždy cizí vinou. Možnost, že by se dopustil něčeho, za co by zasloužil trest, byla téměř vyloučena, neboť morální kodex zakazuje krást, podvádět nebo vraždit, není-li k tomu vyššího důvodu. Neshodovalo-li se jednání Armina s místními zákony, byla to vždycky vina zákonů a nikoliv onoho bojovníka.

Enkra měl svědomí naprosto čisté, věděl jistě, že nic neukradl a dokonce ani neukořistil, což je sice legální, ale mnohé místní úřady na to hledí nevraživě. Nebyl si sice zcela jist legalitou jednání Harry Rocketta a jeho party ohledně dvanácti tisíc liber, ale vzhledem k tomu, že Harry byl na svobodě a těšil se dobrému mínění veřejnosti, předpokládal Enkra, že tento důvod odpadá. Byl si naprosto jist, že jeho zadržení je justičním omylem, k jakému dochází dosti často zejména v zemích, jejichž úřady tvrdošíjně setrvávají v nevědomosti a smyslovém klamu. Neměl možnost řešit justiční omyl střelbou z minometů či raketometů jako svého času Thor-Haakon Shönhärän. Byl tedy nucen použít dalšího způsobu doporučovaného v literatuře, totiž vyčkat a dávat dobrý pozor na příležitost. Enkra věděl, že v případě potřeby by dokázal někoho zkrátit o hlavu přesnou ranou hrany dlaně, ale to nehodlal, ačkoliv jeho umělecké vzory tak často jednaly. Hodlal v nejhorším případě uspat svého strážce, vzít šmíra z vězení a někam se ztratit, což znamenalo třeba i ilegální přechod hranic a tajný návrat domů do Arminu.

Výslech, kterému jej podrobil Long, byl úrovně nevalné. Enkra znal daleko lepší metody vyšetřování a sám by je uměl používat, ale nechtěl radit. Long se vyptával na různé věci, Enkra mu zpočátku odpovídal vyhýbavě, později přestal vůbec, když se Long dopustil několika podlých urážek. Enkra přiznal, že ho opilci v hospodě U kormidla napadli a byl nucen je usměrnit, což ale nepovažoval za žádnou chybu. Od té doby se do té hospody nevrátil a se zapálením skladiště neměl nic společného. Řekl to na první dotaz a nepřikládal té otázce velkou důležitost, nepředpokládal, že by mu to mohli vážně dávat za vinu. Long během výslechu propadl amoku a dopouštěl se čím dál horších urážek Enkry, Arminu i všeho, co Enkra považoval za vznešené. Takže mu přestal odpovídat na cokoliv, neboť dospěl k názoru, že to nemá žádnou cenu.

Ve vztahu těchto dvou osob došlo k nepochopení, z něhož plynulo vše ostatní. V očích Longa byl Enkra provinilec, ze kterého musel vyždímat přiznání. V očích Enkry byl Long člověk žijící v nevědomosti, kterého bylo nutno poučit. Neshodli se, ani postoj toho druhého nepochopili, takže se rozešli ve zlém.

S doktorkou Starbuckovou to bylo jinak. Taky proto, že řekla při prvním setkání Enkrovi, že je psychiatričkou a o jeho případu hodlá sepsat odbornou publikaci, která by jí mohla pomoci získat docenturu. Enkra byl vždy ochoten pomoci, takže se snažil vysvětlit jí vše, co chtěla vědět, co nejdůkladněji. Doktorka si jej oblíbila, v jeho vinu nevěřila ani nechápala, proč ho drží ve vězení, takže si dobře rozuměli.

Dny vyšetřovací vazby Enkra trávil podle rad moudřejších a zkušenějších osob meditacemi a občasným cvičením, aby si udržel svaly v kondici. Jeden z dozorců, který ho přistihl při soustředěném tlučení hranou dlaně a špičkami prstů do betonové zdi, si sice začal myslet, že je blázen, ale to Enkrovi nevadilo. V cele měl sňata pouta, ale kdykoliv ho vyváděli ven, byl při tom vždycky strážce se zbraní, který bedlivě dohlížel, aby se nepokusil o útěk.

Enkra byl zvyklý, že se před soudem vždy jasně projevila nevina obžalovaného a podlí žalobci byli odsouzeni jak veřejností, tak nestranným soudcem. Občas se arci stávalo, že soudce podplacený nepřátelskou stranou zradil svoji přísahu a bojovníka odsoudil. Většinou se ale v poslední chvíli našel odvážný a patřičně fakty i zbraněmi vyzbrojený hrdina, který slovy i pěstmi přiměl váhavého soudce k výkonu jeho povinností, ke spokojenosti nevinných i spravedlnosti. Takového hrdinu očekával podvědomě i nyní a možnost, že by se neobjevil, se mu zdála dost nereálnou. Vzpomněl si sice na jakýsi příběh, v němž byl hrdina dokonce uvězněn, ač dle arminských zákonů nic nespáchal. Ale tam to se soudcem i vězniteli dopadlo velmi špatně a s vězením také, neboť v rámci osvobození vyletělo do povětří zásluhou šikovně umístěných dynamitových náloží.

Enkra s napětím očekával soud nebo aspoň nějaké prohlášení, co mu vlastně kladou za vinu, ale nikdo se s ním nebavil a když se po několika dnech přemohl a položil otázku hlídači, který mu nosil jídlo, řekl mu ten dobrý muž, že mu po tom nic není a že je to věc jeho rodičů. Enkra byl příliš hrdý na to, aby jej poslal, kam si zaslouží a delší dobu přemýšlel, jak se asi se situací vyrovná Robert. S matkou nepočítal, oprávněně doufal, že profesor Corn zamezí přístupu všech nepříjemných informací k jejímu loži. Doufal právem, neboť profesor po důkladném zvážení oznámil Mary, že v Londýně vypukla epidemie asijské chřipky a že on sám zakázal všem příbuzným navštěvovat nemocné. Mary byla jednou z nejtěžších pacientek a zdravotní opatření tomu musela odpovídat. Pochopila to a nesla nepřítomnost milovaného syna s důstojným klidem. Profesor se k ní choval velmi zdvořile a laskavě a občas jí vyřizoval Enkrovy pozdravy – těšilo ji to a pookřála.

Jednoho rána přišli Enkru probudit ještě před obvyklým budíčkem – což bylo zbytečné, neboť se stejně budil dřív. Byl tu Long a také Hamiró Uši, takže Enkra očekával, že se půjde k soudu, když mu poručili se obléknout a dát se spoutat na rukou i nohou. Poslechl bez odmlouvání a dal se vést ven z budovy, kde nasedli do velkého černého automobilu. Enkra seděl vzadu s Longem po levici a Japoncem po pravici, vpředu seděl řidič a ještě jeden muž, vyhlížející jako lump. Byla ještě tma a Enkra nevěděl, kam se ženou – navíc ležela nad Londýnem mlha jako hustý závoj a všecky dost dusila. Long chrchlal a kašlal a řidič tlumeně nadával, když se probíjeli spletí ranního provozu v ulicích. Enkra se pokoušel podle osvětlených obchodů, pokud na ně viděl, uhodnout kam asi jedou, ale nedařilo se to. Zdálo se mu, že se snad dokonce blíží k předměstím a překvapovalo ho to, neboť tam neměli co dělat. Ale byl nucen si přiznat, že je tomu skutečně tak. Opouštěli město, aniž se Enkra vůbec dostal k soudu.

Enkra cítil, jak mu po zádech stéká kapka studeného potu. Věděl z filmů, co by mělo zákonitě následovat: někde u lesa nebo v opuštěných polích, kde se honí studený vítr a kde krákorají zlověstní černí havrani, černé auto zastaví a někdo z mužů pobídne Enkru: „Vylez!“ Hamiró Uši mu sejme pouta a někdo, nejspíše Long, řekne: „Jsi volný! Utíkej k čertu!“ Pak by se měl rozběhnout – uslyší jeden nebo dva (raději víc, běloši jsou mizerní střelci) výstřely – a vše skončí. Zastřelen na útěku se tomu říká, a tato předehra k tomu nerozdílně patří. Enkra nepotřeboval na nic čekat, věděl svoje. Přemýšlel jen nad tím, co udělat, až se to stane. Ostatních mužů se nebál, ti mu v boji zblízka nemohli ublížit, jediným nebezpečím byl Japonec. Až mu sundají pouta (a oni mu je sundají, aby mohl utéci aspoň těch pár metrů), bude je muset zlikvidovat rychleji, než si to samuraj stačí spočítat. A když se mu to nepovede? Inu, je arminský bojovník, důstojník Černé Lilie. Nesmí dát najevo strach, i když se jeho tělo vzpírá proti myšlence, že někde za městem v opuštěných polích skončí celý jeho krásný a promyšleně připravený sen o životě...

Co asi řeknou kamarádi? Je třeba, aby řekli: „Zemřel statečně!“ nebo dokonce „Vzal někoho s sebou?“ Jistě, je dobré zbavit svět nějakého darebáka, ale když zemře jenom on, bude se jeho vražda jevit ještě podlejší a bestiálnější – a tím krutější bude odplata kamarádů. Kdo splatí Enkrův dluh, Roger Monroes, Jackie Therlowe nebo snad Kwarr a Zabrí? Nebo třeba ten nejstrašnější, legendární kníže Quiroqa a jeho hrozní jaguáři? A jaká bude ta pomsta? Enkra by se přimlouval, aby Hamiró Ušiho roztrhali tygři na kusy jako toho... hrome, koho to a v kterém filmu? Long by nedal tolik práce, Enkra mu viděl na očích, že by se strachy zhroutil, kdyby byl proti němu bez želízek.

Potom pomyslel na matku. Bylo mu jí líto, když se ani nedozví, kde vypustil její syn svou toulavou duši. Otec se jistě rozzlobí, třebas to bude on, kdo se rozvzpomene na svou arminskou krev a pomstí syna. Enkrovu pistoli jistě zabavili, ale otec si může zbraň lehce opatřit někde v jižní Americe, tam běhá spousta dobrých revolverů a nikdo je nekontroluje. Hlavně aby nevěřil ničemu, co o Enkrovi nepřátelé napovídají...

Enkra se pokoušel dívat se mezi dvěma muži vpředu na silnici. Drobně mrholilo a asfalt byl mokrý. Auta jedoucí proti nim je oslepovala svými reflektory. Tady venku nebyla už taková mlha, občas se vynořovaly jako divoké příšery stíny stromů okolo silnice. Projeli jakousi vesnicí, div nezajeli chlupatého psíka, který jim přeběhl přes cestu. Enkra se nezdržel: „Měli byste mít větší úctu k životu jiné živé bytosti!“

Řidič málem spolkl cigaretu překvapením. Pootočil se a pohlédl na Enkru s mírným úžasem. „Co jsi to říkal?“

„Málem jsi způsobil smrt psa. Copak jsi ho neviděl?“

„Ty seš blázen, ne?“

„Cožpak nestačí, že chcete připravit o život mne? Musíte ještě toužit po smrti dalších nevinných živých tvorů?“

Řidič potřásl hlavou a Long zabručel: „Drž hubu, kluku pitomá!“

Opět jeli. Po chvíli se Long podíval na hodinky a Enkra si řekl: „Kolik času mi ještě zbývá?“ Ale nahlas neřekl nic – až do poslední chvíle je nutno zachovat hrdost. Aby kamarádi mohli říct: „Zemřel statečně.“

Když má zemřít vznešený kšatria, je nutné se na smrt připravit. Enkra ke své škodě opomněl seznámit se s Knihou mrtvých, souborem ponaučení, které je třeba znát před reinkarnací, a měl oprávněné pochyby, že mu někdo tento návod přečte v prvních dnech po jeho smrti a zajistí mu tím poučení aspoň dodatečně. Byla to chyba, ale teď není vhodná chvíle na litování svých opomenutí, nýbrž je třeba minimalizovat následky. Jak si počínat? Co o tom říkají Písma, jaké jsou příklady těch, kterým se to stalo dříve?

Enkra se pokusil zabrat do meditace. Dělal to od svého příchodu do Anglie mnohokrát a do jisté míry se to naučil, ale teď mu myšlenky zběsile pobíhaly sem tam a nemohl se soustředit. Napřed mu došlo, proč vlastně ho vezou tak daleko, ačkoliv už projeli mnoho míst vhodných ke zbavení se jeho mrtvoly. Jedou určitě k moři, když hodí mrtvolu do vody, je menší pravděpodobnost nalezení. K tělu mu asi přivážou kámen, nejlíp drátem, aby ho mohly snadněji sežrat ryby. Možná mu nechají okovy a přivážou závaží k nim. Tím nejspíš padá možnost pokusit se osvobodit a bojovat, co se dá dělat... A nebude v příštím životě rybou?

Muž vedle řidiče vytáhl z brašny na dveřích automapu a chvíli v ní hledal – Long mu nahlédl přes rameno a řekl: „Jedeme dobře. Na příští křižovatce točte doleva...“

Enkrovi se konečně podařilo odpoutat se od svého hmotného těla a dostat se do stavu zbystřeného vnímání. Na jeho vzhledu nebylo nic znát, ale jeho mysl zoufale volala Boha a prosila, i když myšlenky byly zmatené, přeskakovaly z jedné věci na druhou a nemohly formulovat jasnou a jednoznačnou modlitbu. Chvíli prosil o smrt bez bolesti, potom se zastyděl a prosil o smrt čestnou, ať za jakýchkoliv podmínek. Pak prosil o lepší zrození v příštím životě a o usmíření formou spravedlivé odplaty pachatelům, aby jeho duch nemusel bloudit po místě vraždy a marně se dovolávat spravedlnosti. Byl zmatený a vše, co dělal, bylo zmatené a tudíž marné. Motal se v bludném kruhu a byl by se motal i nadále, ale náhle mu bleskla hlavou myšlenka mocnější než všechen ten dosavadní zmatek:

„Nezemřeš! Tam, kam jdeš, máš splnit určitý úkol. Stále ještě jsi povolán k činům v Mé službě!“

Enkra sebou škubl, tak prudká a náhlá byla ta exploze v jeho mysli. Trvalo mu několik setin vteřiny, než se uklidnil a srovnal myšlenky, ale potom se rozběhly novým směrem jako stádo splašených koní. Představil si, jak koně, trýznění smrtelným strachem, pobíhají v ohradě – najednou se jedna stěna ohrady zbortila a stádo se řítí ven, na volné pastviny, kde budou moci... Co budou moci? Uklidni se! Zkroť svoje stádo!

Jsem pořád ještě bojující mnich? Zasvěcený bojovník Boží?

„Jsi tím, čím se rozhodneš být.“

Chci ti sloužit ze všech svých sil, Pane! Co mám dělat?

„Rozhodnout se. Přijmeš-li službu, jsi Mým oddaným služebníkem. Máš-li strach, jsi blátem pod nohama svých nepřátel.“

Ale jaká je práce, kterou jsi mi svěřil?

„Až uvidíš, sám pochopíš.“

Enkra byl najednou zcela klidný. Vše do sebe krásně zapadalo. Byl zatčen, nevinně odsouzen, jde někam, kde ho čeká nějaké nebezpečí. Toho se nebál. Je sluhou svého Pána a bude mu sloužit, dokud bude živ. Není třeba se bát, i kdyby přišel čas umírat. Avšak naproti tomu je zapotřebí počínat si uvážlivě a moudře. Předejít překvapením. Dát vědět ostatním služebníkům Božím. Rogerovi, Jackovi. Pošlou pomoc?

Enkra si povšiml ukazatele s nápisem MUTTONCORN – byla to zřejmě nějaká vesnice nebo menší městečko. Rozednilo se již úplně a mlha se trochu zvedla, takže bylo vidět do okolí. Muttoncorn bylo zřejmě malé město, jehož největší ozdobou byla gotická katedrála, ale projeli kolem tak rychle, že si jí Enkra sotva všiml. Adresoval v tom směru tichou modlitbu a napadlo mu, že by se mohl pokusit něčeho dosáhnout. I řekl Longovi: „Prosím vás, zastavili byste mi tu? Rád bych poslal pohlednici domů, aby věděli, kde všude jsem byl...“

Long na něj vytřeštil oči jako na blázna. „Že se zrovna teď staráš o takový nesmysly!“

„Já jen, aby se naši nebáli.“ vysvětlil Enkra, ale Long neměl snahu se s ním vybavovat, takže i Enkra sevřel rty a zmlkl.

Projeli městečkem a řítili se do luk, kde se pásla zmoklá stáda ovcí. Po straně cesty si Enkra všiml stavby připomínající zámek, ohrazené vysokou zdí s ostnatým drátem. K jeho překvapení zabočili k této stavbě a rychle se blížili. Enkra viděl, jak před bránu vystoupil jakýsi muž v uniformě a čekal na ně. Zastavili před ním, muž se sklonil k okýnku a podíval se na Longa – pak vstoupil do své kukaně a odtamtud uvedl do pohybu vrata, která se před autem rozestoupila. Byla to těžká vrata z ocelových plátů a za nimi nebyl vůbec zámek, ale ošklivé šedivé bloky o osmi patrech s okny zamřížovanými. Po nádvoří kráčel ve čtyřstupech oddíl chlapců v šedivých stejnokrojích, s dohola ostříhanými hlavami. Na povel dozorce celý oddíl zastavil a zíral na auto.

Zastavili, Long vylezl a z druhé strany Hamiró Uši, jehož zjev upoutal zřejmě pozornost. Pak byl také Enkra vyzván, aby vypadl z auta. Vystoupil,zůstal stát mezi Longem a Japoncem, prohlížeje si prostředí. Jedna tvář mezi kluky ho zaujala – drzý výrostek v první řadě, o rok nebo dva starší než Enkra, s černýma jiskrnýma očima a počínajícím porostem černých vlasů, který si ho prohlížel chladně oceňujícím pohledem. Enkra na něj téměř neznatelně mrkl a kluk svraštil čelo a trhl koutkem úst. Nikdo jiný si té mimické domluvy nevšiml.

„Tak padej, padej!“ strkal Long do Enkry a popoháněl ho k jedněm dveřím. Japonec kráčel za nimi a v jeho ploché bezvýrazné tváři nebylo stopy po jakémkoliv citu. Enkrovi napadlo uspořádat těm chlapcům třeba souboj s Hamiró Ušim, ale pak mu napadla lepší myšlenka. Hamiró jistě nebude v tomhle vězení věčně, a on jediný má přehled o Enkrových schopnostech. Long může tisíckrát mluvit o tom, jak umí bojovat, nikdo mu neuvěří. Když se bude chovat mírně, oklame dozorce... a odejde, jak jen to bude možné. Takže se Enkra rozhodl dělat, co po něm chtějí.

Vstoupili do haly a odtamtud na schodiště přehrazené mřížemi. Dozorce, který se k nim připojil, všude odemykal a zamykal. Vedl je do prvního patra, kde se nacházela šatna – tam poručili Enkrovi, aby se svlékl a nahnali ho pod studenou sprchu. Při tom mu však ponechávali všechna pouta a když mu je kvůli svlékání sundali, stál těsně u něj Hamiró Uši. Enkra se nekoupal již od zadržení a sprcha mu přišla vhod, aniž by mu vadila její teplota. Potom se vydrbal ručníkem a získal zase lepší náladu.

Nahého ho vyhnali na chodbu a ve stejném složení, vpředu z jedné strany Long, z druhé dozorce a vzadu Japonec, vedli ho přes celý blok. Po chodbě opět potkali kluky ze dvora, tentokrát jen ve dvojstupu. Enkra usoudil, že se jedná o morální působení na nováčka, když ho nahého a spoutaného předvádějí budoucím kolegům, ale na něho samotného to nijak nepůsobilo a obhroublý smích mu nijak nevadil. Opět se setkal s pohledem černookého chlapce, který jej zaujal na dvoře. Tentokrát zaznamenal, že si všiml jeho divokého tetování a na chvíli se zarazil.

Vstoupili do místnosti, které dominovalo holičské křeslo, spíš jen štokrle. Jeden dozorce právě túroval holičský strojek. Enkra pocítil vztek, bránil se mu, ale zběsilá nenávist přemohla jeho rozvahu a ovládla ho. Neměl volné ruce ani tvrdé hrany podrážek, aby se bránil, mohl se jen rozhodnout, že ten holič skončí velmi špatně, možná hůř než všichni ostatní. Enkra snášel každé příkoří, ale jenom do času – tohle nebyl ochoten tolerovat a měl vnitřní jistotu, že ten chlapík si to odskáče.

Bylo jeho povinností varovat nešťastníka včas.

„Poslyš, ty! Jestli se mě dotkneš, zemřeš!“

„Cože?“ řekl dozorce dost tupě. K jeho výrazným vlastnostem rozhodně nepatřila inteligence, což bylo vidět jak na obličeji, tak na úkolech, jaké mu byly svěřovány.

„Jsem zasvěcený bojovník! Kdo se mne dotkne proti mé vůli, propadá smrti! Varuju tě předem...“

„Jo ták. To je dobrý. Kecej si, co chceš...“

„Buď klidnej,“ řekl Long, „Vyřiď doma v Arminu, že právě o tohle nám jde. Nepřejem si nic jinýho!“

A rázně uchopil Enkru za krk a držel mu hlavu, zatímco dozorce zajel rovnou doprostřed čela svým strojkem. Pracoval rychle a bez přemýšlení, Enkra pozoroval postup prací v zrcadle a akumuloval do sebe pokoření a vztek. Bylo mu jasné, že prozatím je jeho touha po pomstě marná, ale taky věděl, že se naučil trpělivému čekání na příležitost. Nezemře-li ten muž hned, zemře později. Enkra má na to pět let času, teprve po pěti letech získá zločinec beztrestnost, a do té doby se může stát mnoho věcí. Například může do děje zasáhnout těžká tlapka jeho bratříčka Kwarra.

Zpátky ho vedli opět chodbou a proti nim přicházela skupina kluků, černooký výrostek však mezi nimi nebyl. Kluci se smáli a dělali vtipy na nováčka, ale smích je přecházel. Enkra vyhlížel po ostříhání jako Asiat a Japonec za ním jenom potvrzoval, že tenhle kluk s tetováním po těle je výjimečnou osobností, jíž smát se není zdrávo. Navlékli ho do šedivé uniformy a odvedli na jiné patro do jakési cely. Tam mu teprve za asistence Hamiró Ušiho sňali pouta a zamkli za ním dveře.

V cele bylo devět kluků, dohola ostříhaných, v šedých oblecích. Všichni Enkru již očekávali a hleděli na něj vyčkávavě.

Přestože byl zmítán zběsilou nenávistí, ovládl se. Byl v nové smečce a slušelo se jednat od začátku tak, aby pochopili, kdo je a jak se k němu mají chovat.

„Přijměte moje hluboké poklony,“ řekl do ticha, „Jmenuji se Enkra Weston a pocházím z Kingtownu v Arminu. Zdravím vás.“

Černooký chlapec vystoupil ze stínu.

„Jsem Enrico da Campa. Pán této věznice.“

Errata:

30.05.2021 11:45